Často se říká, že slovo je skutečně mocné a že slovem dokáže člověk ublížit stokrát víc, než fackou. Je to pravda. Ale zároveň je něco, co slovo dokáže buď potvrdit, nebo naprosto vyvrátit. Tou věcí je čin.
Činy jsou totiž vždy důležitější, než slova. Protože činy jsou v podstatě slova, ale zhmotněná ve skutečné konání a potvrzení toho, že člověk svá slova myslel vážně.
A pokud někdo mluví, ale koná jinak, pak jeho slova nemají žádný význam, jelikož je svým opačným činem zcela popírá. Protože taková osoba je v rozporu sama se sebou a mnohdy to vše ukazuje na zmatek v nitru takového člověka.
Vzpomínám si na spoustu slov, která jsem slyšela, a ze začátku mi při pomyšlení, jak byla klamná, bylo opravdu fyzicky na zvracení. Později ve mně vzbuzovala vztek a nakonec už jen cynický úsměv.
Ne nadarmo se říká, neslibuj něco, co už předem tušíš, že nezvládneš dodržet.
Pamatuji si okamžiky, kdy jsem byla na dně, kdy jsem měla pocit beznaděje, a naproti mně stál člověk, kterého jsem celou svou existencí milovala, a ten člověk mě držel za ruce, hleděl mi do očí a sliboval mi, že se nemusím bát, že na nic nejsem sama a že společně vše zvládneme, že odteď už nemusím mít strach o to, co bude, protože je tu vždy se mnou a na vše jsme DVA.
Pamatuji si okamžiky, kdy jsem byla smutná, a tentýž člověk mě chlácholil v náruči se slibem, že mi každý den dá důvod k úsměvu.
Když jsem o sobě pochybovala, tak jsem slyšela, jak moc jsem pro toho člověka důležitá, jak moc mu dávám do života naději, radost a jak moc ve mně vidí a cítí svůj domov a podporu a že díky mě má plno věcí smysl a že se mnou cítí opravdové štěstí.
Všechna ta slova mi v těch chvílích dávala naději. Věřila jsem, že je to myšleno vážně, že tomu bude odpovídat i budoucnost a dění a konání.
Místo toho jsem za pár dní zjistila, že tahle osoba, co mi slibovala pomoc, oporu a společné zvládání problémů, odchází. Bez logiky, bez soucitu, bez zodpovědnosti, bez lítosti.
A najednou se všechna ta slova rozplynula a všechny pilíře naděje zachvátil požár. Všechno se ocitlo v plamenech a zbylo jen spáleniště a trosky.
Protože činy a slova se rozcházely. Protože bylo nejspíš snadnější slibovat pod tíhou náhlé emotivnosti a protože to znělo krásně, romanticky, dokonale a protože se to tak prý dělá. Ale když mělo dojít na lámání chleba a bylo třeba slovo dodržet, náhle to nešlo.
Náhle jsem nebyla domovem, láskou, podporou a spřízněnou duší. Náhle jsem se kdovíproč stala během pár dnů koulí na noze, přítěží a jakýmsi trýznitelem.
Náhle bylo v pořádku mě bezohledně nechat samotnou na všechno a s chladem si odejít. Náhle jsem byla sobecká, když jsem dala najevo své rozčarování a své zklamání. Byla jsem přece naprosto neoprávněně citově zraněná a ufňukaná, když jsem se snažila projevit lítost a požádat o vysvětlení a upřímný byť možná poslední rozhovor.
Náhle jsem byla vězením, do kterého se už nebylo třeba vracet.
Tak rychle jsem se změnila ze spřízněné duše na nesnesitelnou přítěž.
Dokonce jsem na chvíli měla pocit, že je to celé moje vina. Že já moc mluvila, že já moc chtěla, že já moc věřila, že já moc milovala.
Ale pak mi došlo, že kdyby někdo opravdu něco chtěl říct, tak to řekne za jakoukoliv cenu, nebo napíše, zavolá. Kdyby se někdo chtěl obhájit a věděl, že mi chce něco důležitého ještě říct, tak najde způsob, jak mi to sdělit a nesvede to na to, že já příliš mluvím o tom, co mě bolí a jak mě to mrzí a tak vlastně nemá prostor pro své vyjádření.
Kdyby člověk skutečně myslel svá slova vážně, tak by rozhodně nedovolil, aby přišel o to, co nazýval láskou, domovem, touhou a svou druhou částí duše.
Protože když někoho opravdu milujeme, tak to, že ho poraníme, zákonitě poraní především nás.
Kdyby člověk skutečně chtěl s někým být celý život, tak by s ním prostě byl. Protože když má člověk v srdci skutečnou hlubokou lásku, nemůže ho zastavit nic na světě v cestě za tím, co si přeje.
Vše je vlastně jen o tom, co chceme. Protože za tím, co doopravdy od srdce chceme, si jdeme, ať jsou překážky jakkoliv obtížné. Protože na to, co chceme, si čas vždy najdeme, i kdyby se měla zastavit zeměkoule. Protože na to, co chceme, nezapomínáme.
Takže ano, možná jsem moc mluvila, moc jsem odhalovala svoje nitro, moc jsem milovala, moc jsem věřila a moc jsem dávala. Ale každý večer mohu s poklidem usínat, protože to vše bylo naprosto opravdové a byla jsem si zcela vědoma každého svého slova a činu a jejich následků.
Protože jsem se denně budila s nadšením, že mohu uskutečňovat a zhmotňovat vše, co jsem říkala a cítila. Protože pro mě bylo radostí cítit uvnitř lásku a pod jejím vedením konat. Protože jsem žila v souladu ve svou duší a srdcem a myslí.
Protože jsem si sama sebou byla naprosto jistá a věděla jsem, že to, na co jsem tolik dní čekala, se splnilo a že každý den chci být vděčná a každý den chci jednat přesně tak, jak to cítím ve svém srdci a to po zbytek svého života.
Věděla jsem, že se budu bát, ale nehodlala jsem se nechat ochromit strachem. Věděla jsem, že budu občas pochybovat, ale hodlala jsem věřit. Věděla jsem, že nebudu vždy chápat, ale hodlala jsem mluvit, ptát se a vysvětlovat. Věděla jsem, že někdy budu naštvaná nebo zklamaná, ale hodlala jsem soucítit a odpouštět. Věděla jsem, že někdy budu chtít být sama a utéct, ale hodlala jsem zůstat. Věděla jsem, že budou chvíle, kdy budu protivná nebo výbušná, ale hodlala jsem se pokorně omlouvat. Věděla jsem, že budou chvíle, kdy budu muset ustoupit, a hodlala jsem tak učinit a hledat kompromisy. Věděla jsem, že budou chvíle, kdy udělám chyby a hodlala jsem se z nich poučit a přijmout je. To vše jsem věděla a s tím vědomím jsem denně usínala vedle svého protějšku v domnění, že to tak vůči mě cítí stejně. Že k sobě máme tuhle nepovinnou zodpovědnost a že druhému nehodláme způsobit nic, co nechceme, aby někdy někdo způsobil nám.
Takže ať jsem, jaká jsem, mé svědomí a úmysly byly vždy čisté a já si za sebou stojím.
Možná to je ten problém, s kterým se ve vztazích setkávám.
Jakmile si pevně stojím sama za sebou a nenechám se obalamutit zrcadlením toho druhého a předložím jasné logické a přímé argumenty nebo položím otázky, na které je odpověď pouze ANO či NE, tak jsem naprosto nepřijatelná lidská bytost, s kterou nelze naložit jinak než ji opustit. Protože druzí neunesou tíhu toho, že se mnou nemohou manipulovat dle jejich libosti. Neunesou fakt, že i když pro ně udělám mnohé, tak jedno neudělám – neztratím samu sebe a neupadnu v zaslepení.
Události v mém životě a falešní lidé kolem mě naučili jednu věc – strhávat masky přetvářky a prokouknout kdejakou nekalost nebo nejasnost. Racionálně vidět skrz to pozlátko rádoby láskyplného zacházení a být v pozoru, jakmile je něco nejasné, zmatené nebo jakmile má intuice zvedá varovný prst.
V takovýchto chvílích ještě nepřestávám věřit v druhého, jen hodlám zpříma jednat a mluvit, tázat se a chtít pochopit a případně odpustit. Protože jedině tehdy mezi námi může vznikat něco jako důvěra, férovost a jasnost. Nalít si to nejčistější víno znamená zbavit se obav a odkrýt si zákoutí svých duší a být k sobě čestní a být v jednotě.
Ale pokud je v mojí blízkosti člověk, který mi neustále něco hezkého říká, ale chová se mnohdy zcela opačně, je to pro mě známka toxicity a sama se dostávám nechtěně do nepříjemné a mnohdy bolestivé situace, kdy s tím, co vnímám, musím druhého obeznámit a říct mu, jak se cítím, a zároveň se ho zeptat, jak to tedy doopravdy je a zkusit mu podat pomocnou ruku k vyřešení, v naději, že je lepší a že společně dokážeme na všem pracovat. Ale obvykle ten člověk uteče a ještě to vše zkusí hodit na mě. Doslova mi do té pomocné ruky naplive.
Pak si ale říkám, co to dnes chodí po světě za lidi a proč se tak moc bojí být sami sebou a proč si tak moc za cenu lží nebo různých slibů zkoušejí udržet přízeň toho druhého, když někde uvnitř moc dobře vědí, že to brzo skončí, protože nikdo se nevydrží přetvařovat věčně. Snad lžou i sami sobě, přesvědčují se o tom, že to zvládnou, že se změní, ale ve výsledku nedokážou potlačit své pravé a já a právě to vyplyne na povrch z jejich činů.
A stejně tak, jako tihle lidé nevěří sami v sebe, tak ani já už jim potom nevěřím…
