Za posledních pár dní jsem si uvědomila, jak moc se mi povedlo nalézt to, co jsem si myslela, že už jen tak nenajdu – klid. Nemyslím tím klid, že jsem sama doma a nic nedělám, nic nemusím. Ale klid uvnitř sebe. Jako když se rozbouřená hladina náhle naprosto ustálí a zavládne pokoj a mír. Tak přesně to cítím ve svém nitru.
Najednou si uvědomuji, že z mého života zmizeli všichni lidé, kteří mi dřív dávali pocit nejistoty, neklidu, strachu a napětí. Najednou jsou tu jenom ti staří dobří přátelé, a někteří noví, a členové mé rodiny, kteří nemají zapotřebí mě ničím zrazovat, nijak mi způsobovat pocity nejistoty a kteří co řeknou, to platí.
Kolem mě se náhle objevilo plno lidí, kteří mi dodávají sílu, kteří mě podporují a kteří ve mně věří. Všichni mě podpírali, když jsem se sotva dokázala postavit znovu na vlastní nohy, všichni mi připomínali, kdo jsem a co vše zvládnu a nepřestávali mít víru ve mě a pomáhat mi.
A najednou se to povedlo. Stojím pevně znovu na svých nohou, svůj život držím pevně ve svých rukou a jsem konečně zase svobodná, šťastná a klidná.
Za poslední čtvrtrok jsem ušla velký kus cesty, především té duchovní. Znovu jsem hledala sama sebe a znovu jsem tady, sama se sebou, v lásce a míru. Když denně čtu nebo poslouchám příběhy druhých, uvědomuji si, jaké to mám štěstí, že nemusím čelit takovým starostem jako je nevěrný manžel, rozbité rodinné vztahy, falešní přátelé, nejisté bydlení, nemoci atd.
Já se v podstatě každé ráno vzbudím s úsměvem a jsem spokojená a s tím stejným pocitem odcházím i spát. S pocitem, že mě nic velkého netíží a s pocitem, že jsem tu pro své nejbližší v plné síle.
Překonala jsem velké utrpení, které si má duše vybrala dávno předtím, než jsem se narodila. A vybrala si to proto, že věděla, že mě to posílí, že to zvládnu a že mě to mnohému naučí. A je to tak.
Moje blízká kamarádka říká ráda větu: ,,jeskyně, do které se bojíš vstoupit, skrývá největší poklad´´. A tak jsem se naučila své strachy a bubáky překonávat, přijmout všechny emoce a pocity, a uvěřit v sebe, že vše zvládnu a že není třeba se skrz něco stresovat nebo obávat. Že prostě věci se dějí z nějakého důvodu a že to člověku pomáhá vyrůst. Bez toho by na tomhle světě byla nuda.
A za to, že jsem neztratila svou víru a že jsem zatnula zuby a nevzdala se, se mi dostává velkých odměn.
V práci, z které jsem první dny chtěla odejít, se stalo místo, kam chodím ráda, místo, kde mě všichni chválí a kde se mi dostává patřičného ocenění. Z šéfové, která se zprvu zdála, že si na mě pěkně smlsne, se stala veselá paní, která vidí dobré výsledky mé práce a s kterou si máme o čem povídat. S rodinou jsme si náhle cennější ještě víc, než kdy dřív, protože na sebe nemáme skrz mou práci tolik času, a o to pevněji nás to spojuje v komunikaci.
S přáteli zažívám spousty krásných momentů a můj život zase nabírá obrátky. Zase jsem svým pánem, zase mám stálou práci a nemusím žít ve strachu, jak zaplatit nájem nebo že bych si nedej Bože musela na něco půjčit peníze od rodičů.
Zase mám o víkendech program a zážitky a výlety, a i když mi občas chybí chvíle jen pro sebe, tak si užívám to, že se pořád kolem něco děje.
V mém životě není nic negativního. Ani mé myšlenky. Znovu myslím pozitivně, znovu se cítím dobře a uzdraveně, znovu jsem to kompletně JÁ.
Věnuji se tomu, co mě naplňuje a baví a jsem sama sobě nejlepší společností. Dokonce jsem po letech znovu začala číst knihy, na které se mi doma prášilo. Dřív jsem za rok přečetla tak dvě knihy, teď přečtu dvě za týden.
Cítím, jak vnitřně vzkvétám a jak si čím dál víc uvědomuji, že nejdůležitější je mít skvělý vztah sama k sobě a pečovat o svou duši.
A vnímám, že opravdu život a štěstí nestojí na nikom, jen na mě. Že není důvod věřit, že velká láska mě už nepotká. Protože zamilovat se člověk může znovu a znovu. Nikdy nevíme, kdy to přijde. Ale důležité je si uvědomit, že láska, kterou cítíme ve vztazích, je láska, kterou máme v sobě. Že to, že jsme milovali jednou, dvakrát, někdy i třikrát za život, je důkazem, že to není o té druhé osobě, ale o nás. Protože kdyby láska závisela jen na jedné osobě, tak bychom už nikdy nemohli milovat znovu, protože s tou osobu by odešla i ta láska. Ale pakliže jsme schopni milovat znovu a intenzivněji, je to důkazem toho, že vše, co ve vztahu cítíme a vytváříme, je NAŠE láska. Ne toho druhého, ale NAŠE.
Proto ji nosím pořád v sobě a s sebou, protože skrze mě proudí a protože je to něco, co mi nikdo nemůže vzít. A tak ji dál mohu dávat svému okolí a být tu pro všechny, které mám ráda a s kterými plujeme na stejné vlně.
K tomuhle poznání a k tomuhle klidu vedla dlouhá cesta, plná nástrah a překážek, ale díky Bohu a všem, kdo mě na té cestě neopouštěli, za to!
Co mě nezabije, to mě posílí. A co jsem tak pracně získala, už nikdy znovu nehodlám ztratit. Proto mým cílem a přáním je, abych si udržela tuto pozitivní vlnu a abych žila dál v lásce a nenechala se už nikým rozhodit natolik, abych znovu musela stavět svůj chrám míru. Tentokrát jsem jeho zdi a stěny postavila pevněji než dříve, takže věřím, že odolám mnohem silnějším bouřím a otřesům a těším se na další a další výzvy, které tyto stěny otestují a ještě víc upevní.
