Od emoční vyspělosti mám ještě daleko. Jsem pořád dítě v dospělém světě, co se nechá ovládat emocemi. Křičím, když chci. Vztekám se, když mi něco nejde. Brečím, když mě něco bolí. Vše, co nedokážu unést v realitě, si přenáším do snů, které se až moc podobají skrytým emocím a pak se po takových snech schovávám pod peřinu, protože tam jsem ukrytá před všemi bubáky.














