Satalická sousedská slavnost v sobotu 19. 9.: nacházení prostřednictvím ztrácení se, setkání s místními i přespolními, bojovka, zvukolovení a v hloubi lesa poslech hudby k čaji. Poděkování Ianovi Mikyskovi a kol. za spoluúčast!
Ztratit se znamená objevit něco nového nebo najít sám sebe. Někteří vědci se vědomě ztrácí v pralesech, aby poznali nové živočišné a rostlinné druhy. Kolik místa a času je třeba k tomu se vědomě ztratit?
Začínám se ztrácet v Satalicích. Uvažuji nad tím, co, jak a kdy ovlivňuje naši orientaci v prostoru. Snažím se oponovat svým rozhodnutím. Walter Benjamin kdysi řekl, že ztratit se ve městě, to je to pravé umění.
Když jsem byla malá, daleko menší než jsem teď, dostala jsem k narozeninám od svýho prabratrance (resp. syna bratrance mé matky) obřího plyšovýho medvěda. Byl fakt velkej. Hrozně moc. Kámoš. Koukali jsme si z oka do oka.... Byly to tuším mý pátý narozky... No, jenže pak jsme se sami sobě tak nějak ztratili. Stane se, víš jak... Po letech však došlo k nečekanýmu znovushledání. Překvapilo mě, jak se zmenšil. “Kámo, jsi to ty?!” Byl.
S New Yorkem je to podobný. Říkaj, velký jabko, prej. Ale ve skutečnosti je to jen krapet větší vesnice (neříkejte jim to, jo?!). Záleží zkrátka na tom, jak vyrosteš, z jakýho úhlu a vejšky se na město koukáš. Dřív lidi bejvali menší (možná dokonce menší, než jsem já), a tak jim New York přišel obří. Nové generace osazenstva se však zvětšily, ale přídomek big zůstal (a jabko nečekaně taky). Stane se. Pardubice jsou ostatně taky furt město perníku a hokeje, že jo?! ;)
Vzdálenosti mi tu nepříjdou vůbec strašný a pojem anonymita tu neexistuje. Getting to know people has never been easier. Na kole z domova k Brooklynskýmu mostu jsem za 20 minut. Pro srovnání: jak z Třebosek do centra Pardubic. Domácká atmoška tu panuje skoro na každým rohu.