#2
Jsou dny, kde je všechno na pytel. Dny, kdy si přijdeš zbytečná a máš pocit, že by pro všechny bylo lepší kdybys zůstala doma. Jenže práce nepočká. Život nepočká.
Tyhle dny, kdy tě zahalí podivný zoufalství, který nevíš, kde se vzalo, ale drtí tě jak zralou vinnou révu v domnění, že z tebe něco dostane, jsou děsný. Nic nedává smysl a nejmíň ty sama. Nejradši bys jen brečela, jenže kéž by to šlo. Ne proto, že bys nechtěla, ale nemůžeš. Nejde to!
Čumíš skrz monitor a přeješ si, ať to přejde. Snažíš se v duchu namotivovat a trochu zblbnout, aby ses pustila do něčeho užitečnýho. Cokoliv začneš trvá věčnost. Děláš chyby, nebaví tě to a to jen umocní už tak blbou náladu.
Narovnáš se, abys vzdorovala nicotě v sobě, ale jen co se trochu začteš do textu před sebou, dojde ti celý ten nesmysl, který hraješ. Zhroutíš se na židli, hluboce vzdechneš a utřeš první a jedinou slzu, která se zastavila u spodního víčka.
Je ti mizerně. Tečka. Tak to vem, jak to je. Zítra bude líp.