Útržky z každodenního života

Po stopách všemožných emocí a nálad ENFP Vodnářky

[365kroku]

#34

A co když to nevydržím?

Co když nevydržím neustále skrývat své touhy a přání? Co když nevydržím dělat, že to nechci a přitom se zžírat chtěním? Co když nevydržím všechno to odpírání mýho skutečnýho já? Co když nevydržím být poslušná a hodná a přesně taková, jak chceš, abych byla. Co když to nevydržím a jednoho dne... VŠECHNO PRASKNE.

[365kroku]

#33

Kdybych byla bolest... vytryskla bych do všech stran a zaplavila sebou celý svět. Prosákla bych zemí až do oceánu a dusila celou planetu tak nelítostně, dokud by nepadla ve stejném utrpení, které srazilo na kolena mě.

[365kroku]

#32

Bojím se, že se ztratíš z mých vzpomínek. Že se všechny ty obrazy postupně rozplynou a promění v dusivou prázdnotu.

Prázdnotu, která mě bude postupně sžírat, až nebudu tím, kým jsem. Až nebudu Já, ani nic, co by mě připomínalo. Zůstanu nedokončená v černočerný tmě a ani si nevšimnu, že se to stalo.

Bojím se, že se ztratím...

[365kroku]

#31

Ona: Udělej to. On: ... Ona: Tak to řekni! On: A co mám říct? Ona: No, zeptej se mě... On: ? Ona: Zeptej se, jestli jsem teď šťastná. On: Jsi teď šťastná? Ona: ... Jo. Jsem.

[365kroku]

#30

Jsou dva typy úsměvu. Opravdový a ten druhý.

Ten, který vás uvnitř pomalu drtí a trhá na kusy. Ten, který se s chutí krmí vaší falešnou hrou, jenž jste nevědomky rozehráli. Ten, který vás jednoho dne srazí na zem a škodolibě plivne do tváře. Ten, který vás krutě konfrontuje ve chvíli, kdy se bude zdát všechno perfektní.

Ten, který drásá vaše nitro a dělá z vás zrůdu pod fasádou štěstí.

*

Někdy úsměv taaaak bolí...

[365kroku]

#29

A co když nic jako svoboda neexistuje.

Co když se honíme za matrixovou představou? Co když ta jistota a klid, na který se na konci těšíme, nejsou?

Nejsou, protože nikdy být nemohly. A nikdy nebudou. Co když je všechno jen krutá hra, která nemá skutečného vítěze...

*

Co když nás od štěstí dělí jen správná myšlenka? 

[365kroku]

Problém ráje je, že je až za cedulí EXIT.

Hotel mezi dvěma světy

[365kroku]

#28

Mám jen 2 otázky.

1. Když makáš na cizích snech, kdo plní ty tvé? 2. Kdo má moc to změnit?

*

OK. Tak zvedni zadek a jdi si plnit svý sny. Hned!

[365kroku]

#27

Stát přede všemi. Nádherná, skvostná a nadšená.

V saténových šatech s decentní vlečkou. S živůtkem posetým třpytivými kamínky, které se lesknou v tónech duhy v moment, kdy na ně dopadne světlo reflektorů.

Všichni tiše čekají.

A když začnu zpívat, tají dech a srdce mají uhranuté tóny mého hlasu. Chvějí se. V očích slzy a v duši úžas...

A já zpívám. Zpívám... Zpívám...

[365kroku]

#26

Sedíš tiše u oběda. Sama a přitom bez sebe. Sama se svými slzami a bolestí, která ti dává s jistou laskavostí najevo, že ještě žiješ. Kámo, ještě seš, proto(že) cítíš.

Smutně a pomalu jíš. Kdyby dneska rozdávali medaile za smutek, dostala bys zlatou. Panečku, to by bylo! Cena za smutnost.

Jenže nic takovýho neexistuje. Tvůj smutek nikoho nezajímá. Jen Tebe. Proto se v něm utápíš. Proto si ho hýčkáš. Abys měla aspoň něco, když ses na všechno ostatní vykašlala...

[365kroku]

#25

Jednoho dne se přistihneš, že už neumíš nehrát. Že už neumíš žít bez masky. Už neumíš žít...

Žít sám za sebe. Za svý radosti i bolesti. Za svý sny a přání. Za všechno to, co jsi mohl být. Za všechno, kým ses nestal, ale mohl si. Za všechno, cos tím získal i ztratil.

Neumíš být sám sebou... Protože už nejsi sám sebou. NEJSI NIKÝM. Protože ses jednoho dne rozhodl, že se na to vykašleš. Zavřels svý srdce. Zavřel ses před bolestí i krásou a ztratils tak to nejcennější, cos měl. Cos mohl mít.

Sám sebe.

[365kroku]

I když nevíš, co se děje a cítíš se mizerně, může to být to nejlepší, co se ti děje.

[365kroku]

#24

Když chceš, aby se všechno zastavilo a ty s tím. Když chceš zpomalit. Když chceš, aby po tobě nikdo nic nechtěl. I kdyby to znamenalo ocitnout se na okraji celého světa, sám a bez ničeho. Bez myšlenek, bez přání, bez šance žít lepší život. Všechno tohle by byl ráj v porovnání s tím, jak cítíš současnou chvíli. Chtěl bys jen nehybně spočinout a mít to tak napořád. Na-po-řád. Jenže to nejde. A tak se aspoň opájíš tou myšlenkou... Nekonečně dlouho... Nekonečně.

Anebo se můžeš přestat litovat a zkusit to aspoň neprojet, když už nemůžeš vyhrát. 

[365kroku]

#23

Kdyby zoufalství mělo křídla, vytrhalo by peříčko po peříčku do posledního a pak do nich fouklo, aby vše odnesl čas. Kdyby zoufalství mělo ústa, vyrvalo by si jazyk, vylámalo všechny zuby a z do široka otevřenými ústy by křičelo tak dlouho a hlasitě, dokud by nadobro neztratilo hlas. Kdyby zoufalství mělo oči, plakalo by do oslepnutí. Kdyby zoufalství mělo srdce, přestala by jím proudit krev a až by vyschlo a ztvrdlo na kámen, jediným cvrnknutím by se rozpadlo na prach.

Jenže zoufalství nic z toho nemá. A proto všechno to utrpení prožíváme místo něj.

[365kroku]

#22

Zatáhni a zbav mě očko po očku mého já. Zatáhni a během chvíle vypárej celou mou přítomnost. Tvař se při tom překvapeně a možná i trochu drze, abych měla pocit, že si to zasloužím. A když ti to přece jen začne být trochu líto, nedej nic znát.

Zbrkle ale pevně mě zamotej, abych už nerozluštila, čí jsem. Ještě si nezapomněl? Nevadí. Stačí mě hodit k ostatním zbytkům cizích Já, abysme si mohly vyprávět, jaké to bylo, když jsme ještě uměly držet tvar a měly o fous hlubší smysl.

Tak na co ještě čekáš? Zatáhni!

[365kroku]

#21

Kdybys byl vodní hladinou, nechala bych na tebe spadnout okvětní lístky mandloní a pak je svým dechem jemně poháněla po hladině, aby jí čeřily.

Kdybys byl noční oblohou, prolétla bych tebou jako kometa odshora dolů a s největší září, které bych byla schopna, zapadla za obzor.

Kdybys byl vycházející slunce, probudila bych svým zpěvem celou přírodu a vítala tě s otevřenou náručí a očima naplněnýma tvou září.

Kdybys byl ranní rosou, roztřpytila bych tě ve svých záhybech, dokud bys v obláčku páry nesplynul s oblohou.

[365kroku]

#20

Zavřu oči, abych si ještě víc vychutnala mísení příjemně hořké chuti likéru s rozpuštěnou čokoládou. Celou pusu mi zalévá alkoholové teplo a já ho nechám.

Tetelí se na jazyku a odvážně, ale s citem, mi ošlehne patro. Když symfonie intenzivní chuti dosáhne vrcholu, opatrně polknu. V tom vše nebesky zesládne, aby se pak znovu vzedmula až překvapivě vydatná vlna hořkosti. Teplo putuje tělem a pak se rozplyne někde uprostřed, v řece ticha. Sedím a nechávám doznít tanec chutí...

Hmmm, doprala pračka. Tak já jdu pověsit prádlo, jo.