#apacka

[allyourcookies]

Better to burn out than to fade away.

[wiwontwor-blog]

DEN NULA

Ten den mi v hlavě ulpělo několik detailů. Holka, která měla vykasané kraťásky až k bráně do bezvědomí. Snažil jsem se něco zahlédnout a na moment, na malý moment si myslím, že jsem i něco zahlédl, ale nakonec jsme se rozloučili setinovým pohledem do očí, kdy jsme se ohodnotili jako cizinci, co zůstanou cizinci. Její starej se každopádně podíval o něco hnusněji. Myslel jsem přitom na to, jak jí večer zaboří to jeho ruský péro do té její ruský prdele. Bylo teplo, příjemné teplo. Horečka mi pomalu polevila.

Spal jsem jako malé dítě.

Víno chutná jako vzduch a vzduch chutná jako víno. Snažím se vymýšlet věty, které nedávají smysl a není to moc těžké. Prosil bych dvacet deka žiletek. Tohle léto je dlouhé, možná protože bude na delší čas poslední. Životaschopnost mého těla se pomalu propadá na burze. Kdybych se na něj dalo sázet, vběhl bych mezi ty zoufalce co se snaží vyhrát a křičel bych „na tohle tělo ani halíř, dlouho už to nevydrží, prolomí se v pase a všechno vyteče. Skončí jako zlomená kytara, plná střev.“

Cesta z Mnichova byla jednou z nejdelších cest jaký jsem kdy zažil. Stewardka byla lehká jako vánek, i když měla trochu větší podvozek. Jmenovala se Petra a když nám oznamovala, že akorát vyrážíme, začala se smát do mikrofonu a já se do ní na malý moment zamiloval. Je to nemoc, tyhle rychlolásky. Mohl bych být nonstop nešťastný, nebýt těchto momentů. Při jejím dalším průchodu uličkou jsem si vyndal sluchátka z uší a doufal, že mě pozve na své tělo. Že mi ho nabídne na stříbrném podnosu. Že se nakloní a řekne: „Napiš si cokoliv co se hodí do tvé knížky, jen mě předtím prosím tebe trochu vojeď.“ V mých představách bych jí po sexu koupil to jejich tiramisu za tři eura. Četl bych si dál svoji knížku a myslel na to, jak budu myslet na to, že vymyslím další skvělou povídku.

Všechny cesty autobusem, nevím už jak dlouho, možná od mé první cesty autobusem, trávím tak, že přemýšlím nad tím, jak napsat nejlepší knížku všech dob.    

„Píšeš něco?“

„Něco jo.“

„Vo čem to bude?“

„Stejně tě to nezajímá.“

„Hovno, vo čem to bude?“

„Bude to o klukovi, kterýmu táhne na třicet a semele ho systém, takže nakonec skončí jako každej jinej třicátník.“

„Takže píšeš vo sobě?“

Každá cesta je jen dlouhé čumění z okna. Sleduji stromy a louky a snažím se myslet, což mi vůbec nejde. Občas hraji takovou hru: vždy když autobus míjí strom nebo značku, tak zavřu oči. Představuji si že běžím a tímto zavřením očí přeskočím strom, značku. Někdy se rozbrečím. Netuším důvod a slzy rychle utírám.