KDYŽ MÁ DUŠE TANČÍ – Kolumbie, část I.
Není to zrovna poetický začátek, ale mé kolumbijské podivování začalo už na letišti. A tak…Pojďme si promluvit o kolumbijských záchodech!
Naposledy jsem mísy položené tak proklatě nízko viděla v mateřské školce. Je to tím, že jsou Kolumbijci pokrokoví a vědí, že si na ně na veřejných místech stejně nikdo nesedá a nebo tím, že mi je podle všeho průměrná Kolumbijka po ramena?
Brzy to ale házím za hlavu. Teď už totiž bojuju s jedním z bezpoplatkových bankomatů, který uznává mou kartu za funkční podle nálady a trpělivost má těkavou asi jako pašeráci za dob Pabla Escobara, když jim někdo sahal na peníze. Stačí se rozmýšlet déle než 5 sekund a loučí se s vámi. ‚Por favor retira tu tarjeta‘. Ugh. Tak znovu a počtrnácté. Pak už se alespoň nemusím divit, když následující měsíc vídám před bankomaty početné zástupy.
Se 300 000 pesos v kapse vyrážím konečně do centra Medellínu. Najednou si uvědomuju, že mám v puse extrémně sucho. Asi to bude tím, že už 5 minut koukám s otevřenou pusou ze staženého okénka letištního shuttle busu. Tak takhle vypadá Medellín z hor? Nestačím zírat! Jen co jsme vyjeli několikakilometrovým tunelem, otevřelo se pod námi údolí s tímto nechvalně známým městem. Červené střechy se rozprostíraly od koryta řeky až k samotným klikatým vrcholkům okolních zelených kopců, přičemž tu a tam se z tohoto obrovitánského mraveniště do nebe tyčí hloučky vysokých cihlových mrakodrapů. „Kolik že lidí tady žije??“, říkám si.
Teprve procházkou městem mi to začíná docházet. Jsem na jiném kontinentě. V zemi, kde polévají domácí ovocné nanuky proklatě slanou limetkovou šťávou, horkou čokoládu pijí se sýrem, kde jsou banány tak velké, že by jedním člověk nakrmil čtyřčlennou rodinu, avokáda mají velikost melounů a ženské zadky jsou tak kulaté, že by jim kdejaký ten meloun záviděl.
S těmi zadky se to tady v Medellínu ale nemá jen tak. Éra Escobara zde nastolila nový ideál krásy a ty ženy, které nejsou přirozeně vyvázeny z rovnováhy svými přednostmi (i „zadnostmi“ :D), chodívají na plastické operace. Co nenadělila příroda, doplní silikon. A tak vzniká příležitost pro zábavné krácení času hrou Pravé nebo umělé? Abych byla fér, doplním, že i muži se zde těší silikonovým nástavbám. Oblíbili si falešný pekáč buchet i polstrované zadnice. Jak musí asi vypadat takové falešné břišní svaly po pár měsících sladké kolumbijské stravy nechám na představivosti každého z vás. Mě tenhle mentální obrázek baví dodnes :D
Procházky Medellínkem (jak jsem mu brzy láskyplně přezdívala) mi pokaždé něčím učarovaly. Ať už jsme byli v malém horském městečku nebo v pulzující metropoli, často jsme potkávali malinké večerky, ve kterých se při západu v kruhu scházejí místňáci na plastových židličkách, pouštějí si tu úžasně pozitivně nabíjející latinskou hudbu z rádia a pravděpodobně drbou o dění uplynulého dne.
A nebo když jsme se ocitli uprostřed nedělního veselení na promenádě vedle univerzity. Svátečně vyšňořené děti projíždějící se na koních, stánky se sýrovými arepitas, hotdogy a čerstvými džusy, bezejmenné kapely študáků vyhrávající kolumbijské hity pod košatými stromy a nespočet pouličních her, u kterých své drobné utrácelo tolik šťastných tváří.
No a v noci? Když se postupně rozsvěcí domácnosti od údolí po hřebeny? Když nevidíte, kde končí hory a začíná obloha? Tak tehdy to v Medellínku vypadá, jako by z nebe někdo rozsypával tisíce zlatavě zářících flitrů. „Tady bych dokázala žít“, sním, zatímco se mi v mém krátkozrakém oku rozostřují desetitisíce žlutých světýlek.
V Kolumbii jsem se těšila na spoustu věcí, ale po jedné mé srdce prahlo více než po jiných. Tanec! S horkokrevnými latino muži, kteří mají rytmus v těle a kroky salsy beztak pilují už ve školkách :D Beztak! Ale houby s octem, Marie. Ono totiž být doprovázena v Kolumbii mužem, přestože kamarádem, znamená rozsudek neviditelnosti. Jak mi později na Barú kamarád z dánského Erasmu Rodrigo vysvětluje, Kolumbijci jsou žárliví. A než aby riskovali nepříjemnosti s majetnickým přítelem, sklopí prostě oči. Kolikrát jsem pak ještě slyšela překvapené: „Pensó que él es tu novio…aaaaah!“ I když jsem se tedy nedočkala kýžené atmosféry pražské La Macumby, ve které tancuje každý s každým napříč generacemi ♥, mohla jsem alespoň s pivem v ruce obdivovat, jak dokonale souzní místní páry s rytmem rušného baru. Bok k boku, čelo na čele. Ach! Nádhera! 😊
Dopracovat, zabalit se, zamávat velkoměstu a tradá!
Je čas si to okořenit a poznat něco z nekonečné rozmanitosti kolumbijské přírody. Netrvá to dlouho a vystupujeme z vydýchaného autobusu na barevné náměstíčko v Salentu, kde zaháním hlad nejlepším pstruhem, jakého jsem kdy ochutnala. Doplňovala ho smažená křupavá placka z banánu (plátano) a 3 druhy dipů. Když se mluví o Kolumbii, opomíjí se jak výborně tam vaří!
A co bylo pak? Sólo toulky městečkem, ušatý mladík Rafael a pozvání na večerní tancování - salsa, merengue, bachata, raggeaton – ach nebesa, KONEČNĚ!!! :D. Pivo dalo pivo a čas na energii dobíjející spánek se proklatě zkrátil. Ale kde chybí vyspání do růžova, tam nožky popožene nadšení a zvědavost. V půl sedmé ráno nám totiž započal jeden z nej*úžas*nějších treků, které jsem doposud prošla! 😊 …ale o tom zase příště
↑ “Co čumíš?” :)
