#chápu

[mist-the-wannabe-linguist]

Zbourali Ostramo

[annavancaravan]

JAK JSEM SE SVEDLA DOKOPAT K TOMU, CO POŘÁD ODKLÁDÁM

Nedávno jsem jela s kamarádkou na zubní pohotovost. Zhruba kolem jedný v noci. Jo, pro většinu lidí je zubař jedno z nejvíc scary míst, kam dobrovolně jít. Ale když jste jako doprovod, hecnete to a jdete. A když máte bolest, na kterou už nic nezabírá, tak samozřejmě taky.

Nejdřív jsme jely do Thomayerky, kterou nám Google našel jako první nejbližší možnost. Na místě nám ale pan vrátnej sdělil, že tam jsou otevřený jen do jedenácti a v jednu ráno nás jinde než ve Spálený neošetřej. A tak jsme jely dál.

Poliklinika ve Spálený je teda pěkně hnusný místo. V čekárně jsme seděly nejdřív s rusky nadávajícim přítelem slečny, která byla zrovna uvnitř, a pak se dvěma totálně sjetejma holkama v minisukních, který smrděly jak popelník, pot a sperma (asi bych si i troufla tipnout jejich způsob obživy).

Nejhorší ale bylo, že jsme v tý čekárně slyšely úplně ale úplně všechno z ordinace. Každý slovo, každý cinknutí nějakýho nástroje, každej skřek, odplivnutí, povzdechnutí, prostě komplet vše, co se tam dělo.

"Teď Vám tu dáseň rozříznu a vytlačim ven ten hnis."

"Neee, to ne!"

"Teda, snad mi tady nevykrvácíte."

"Aaaaaaaauuuu...."

"To tady nemůžou pustit nějaký rádio nebo odhlučnit dveře, ať to není tak slyšet? Až tam půjdeš ty, vezmu si sluchátka, sorry." říkám kamarádce a připravuju si pecky do ruky.

"Já tohle fakt nedám, je mi z toho šoufl."

"Chápu." odpovídá tiše škvírkou, co má teď místo pusy kvůli už dost nateklý tváři.

"Můžete si dovnitř." vybídne ji sestra a už mizí ve dveřích ordinace.Mačkám sluchátka v ruce a přemejšlim nad tim. Nepodpořim ji víc, když ji uslyšim? To přece musim zvládnout poslouchat cizí bolest, nebudu slabá. To dokážu. Hned ale zavětřim problém...

"Nene, to umrtvit nemůžeme, to bych pak nevěděla, jestli je ten zub živej, to budete muset zvládnout bez injekce."

"Ne, to nedám, to neee!"

"Ale prosím Vás..."

"Aaaaahhhhhh!"

"To nemůže ještě bolet, to je jen vložka. Vy si to namlouváte, že to bolí, zkuste na to nemyslet, hm?"

"Ale... Auuuuu, aaaaahhh..."

"Jestli je to s ní takhle vždycky, tak jste měly jít první, to by ostatní lidi z čekárny utekli a my bychom měly s paní doktorkou volno!" říká mi s úsměvem sestra procházející přes čekárnu na záchod.Pousměju se, ale zas tak vtipný mi to teda nepřijde. Trpim přes dveře tiše s kamarádkou a doufám, že už to bude mít brzo za sebou.Po pár minutách a hodně bolesti vystřelí kamarádka ze dveří ordinace s rozmazanou řasenkou na tvářích, ale s velkym výrazem úlevy.

"Tak co, lepší?"

"Jo, o dost lepší. A do dvou hodin to prej bude úplně dobrý."

"Tak díky bohu..." "Dejte si bonbón!" máchá přede mnou taxikář nějakou krabičkou.

"Víte, mě rodiče říkali, že si od cizích pánů v autech žádný bonbóny brát nemam."

"Haha. Vy jste teda vtipná, slečno. Tak já si dám první, podejte mi jeden. Jakejkoli. Jsou fakt moc dobrý, moje vnučka je miluje!"

"Já bych si i dala, ale jedu právě ze zubní pohotovosti, kam jsem doprovázela kamarádku. A když jsem slyšela ten nářek, došlo mi, že se o ty svý zuby taky nestarám úplně dokonale. Dát si hned nato bonbón mi vlastně přijde trochu nevhodný. Ale děkuju."

"Tak to chápu. Zubař je nejděsivější místo na světě. Když jsem měl ještě svoje zuby, nedostali mě tam ani párem volů. No, možná proto už mam 30 let protézu, že? Haha."

A tak jsem další ráno zvedla telefon a po roce odkládání se konečně objednala na prohlídku k zubařce.

[chce-to-ven]

Logicky to chápu, ale pocitově jsme se v tom už dávno utopila.