PROSTĚ DIVNEJ SVĚT
“Svět ti leží u nohou!” říkávala moje učitelka výtvarky. Měla pravdu. Opravdu tam leží. Vidim ho často. Aspoň teda vždycky, když mě někdo z toho světa zklame nebo rozčílí tak, že si na něj potřebuju “došlápnout”. V tu chvíli jakoby se před mejma nohama celej ten svět rozprostřel. Já pak udělám jen malinkatej krůček vpřed a šlapu po všech, co si to zasloužej. A ten pocit je skvělej. Vždycky tomu tak ale nebylo, ten svět se tam rýsoval docela dlouhou dobu.
Víte, já mam totiž v některejch věcech docela dlouhý vedení. Třeba ve vnímání toho, jak to na tom světe doopravdy chodí. Jen pochopit, že se člověk nemůže zalíbit nebo zavděčit všem, mě stálo hodně času. Smířit se s tim mi zabralo ještě mnohem delší dobu. Vlastně skoro 28 let.
Vždycky jsem si myslela, že je v lidský přirozenosti mít druhýho rád. Chtěla jsem žít ve světě, kde je každej v základu hodnej, kde maj všichni srdce na správnym místě a snažej se všechno pochopit. Dívaj se na věci ze všech úhlů dřív, než zaujmou nějaký stanovisko. Svět podle Anny prostě vypadá tak, že do poslední chvíle se každej snaží ve druhym vidět to dobrý a ne to zlý. Bohužel, tak to lidi nastavený nemaj. Spíš právě naopak.
K tomuhle “uvědomění” krůček po krůčku dojít nebylo nic jednoduchýho. Zahrnovalo to mnoho situací, který jsou v mojí hlavě uložený pod záložkou “Kudla do zad”, jinejma označováno jako “Škola života”.
Spadá tam třeba to, jak mě kámoši vyhodili z kapely, kterou jsem založila a nedokázali mi to tenkrát ani slušně říct. Musela jsem sama přijít na to, že už mezitim zkoušej s někym jinym. Patří tam i to, jak jsem dala druhou šanci vztahu, kterej nakonec skončil tim, že mi přítel pláchnul s nějakou červenovlasou hipísačkou, co s nim hulila trávu a chlastala po večerech, kdy já musela bejt v práci. Nebo situace, kdy za mnou chodili podřízený, jakej maj problém s mojí kolegyní (která byla moje dobrá kamarádka) a já se to snažila jemně řešit. Načež to dopadlo tak, že v anonymních dotaznících jsem vyšla já jako ta, s kterou maj všichni problém a šla si na kobereček k šéfovi poslechnout, jakže se to mam k našim zaměstnancům teda chovat.
Ano, všechny tyhle příběhy maj svoje druhý strany, já to vim. Ale nic to nemění na tom, jak moc mě to naučilo a posunulo ve vnímání toho světa, co mi “leží u nohou”. Svět teda není fér, už mi to došlo, hurá!
Že to ale trvalo! Dělat si věci po svym a neohlížet se na to, co si o tom proboha všichni pomyslej, jsem začala asi až v roce 2016. Do tý doby jsem tak nějak postupně sbírala odvahu. Odvahu čelit odlišnejm názorům, odvahu bejt sama sebou, odvahu bejt prostě zdravě sobecká a odvahu si omlouvat věci těma nejklasičtějšíma klasikama:
“Mysli na sebe, hlavně abys byla šťastná ty!”
“To je ale jeho chyba. Ještě toho bude litovat, uvidíš!”
“Ser na ně. Věděj hovno o tom, jak to bylo!”
“Neobhajuj se před nima, nestojej ti za to!”
“Hlavně klid, svět ti přece leží u nohou!”
A tak tomu teda věřim. Konečně! Věřim, že mi svět leží u nohou a že na něm můžu skákat panáka, kdykoli se mi zachce. Věřim, že svět není fér a dobro vždycky nevyhrává. A věřim tomu, že mi to šlapání po tom světě pomáhá si udržovat zdravej rozum a klid v duši. Ten svět je totiž (jestli to ještě náhodou nevíte) fakt divnej!