BLACK SEA WHITE FABIA IV.: Zlaté písky a první komunistický pomník
1. epizoda
2. epizoda
3. epizoda
Všechny fotky ze všech dílů ve větším rozlišení na Google+
Ráno se klasicky budím brzo, dávám si pro mě naprosto nechutnou snídani, müsli s mlíkem, ale teplým, ble, a s ohřátýma kouskama jablek, a sepisuju superdůležitej mail chlápkovi, co dává dohromady českou odnož magazínu Newsweek a ještě dost fotografů. To mi zabere čas až do oběda, stihnou se tu otočit Kuba s Ílou a neokouzleně sníst svoji snídani, aby se šli posléze válet k bazénu.
Na oběd vyrážíme po poledni na Zlaté Písky, což je zpátky, kudy jsme přijeli, a jednu odbočku dolů k moři. Zlaté Písky jsou hodně provařené letovisko, prý ještě jedno z pěknějších díky těsnému obklopení chráněnou přírodní oblastí, hotely jsou ve svahu a tolik netrčí do krajiny. Nejdřív míříme na oběd. Vyhraje restaurace Terasa, kde nás obsluhuje ultravtipný chlápek, který se pěkně snaží, chodí v lehkém podivném záklonu, trochu zmatkuje a padají z něj vtipné věty ala "Come on, you're in Bulgaria" jako dovětek za odpovědí na naši otázku, jestli se tady dá platit kartou (nedá) a jestli se tady dá někde vyzvednout v ATM (nedá). Poroučíme si zase lilkovou věc, pelmeně (ano, je tu hodně turistů z ruska) a čerstvé mušle. Já se po ochutnání jedné mušle zařeknu, že to jím poprvé a naposled. Zaplatíme eury, které má Kuba naštěstí u sebe, a jdeme se kouknout na pláž.
Asfaltku jdoucí paralelně se zlatým (okej, takovým okrovým) břehem lemuje jeden stánek s pičovinami vedle druhého. Na pláži je hlava na hlavě, slunečníčky donesené i pronajímané, beach bary. Jdeme pískem na úrovni vln. Smějeme se vykydlým lidem. Vstup do vody je velmi pozvolný, vlny veliké, takže to lidi vždycky celé potopí a nadzvedne, ale když vlna zase odjede, tak stojí třeba jen po kolena ve vodě. Po chvíli chůze si děláme meeting point, který bude hlídat kreslící a čtoucí si Íla. Já s Kubou jdeme dál. Fotím si krepaté psíčky, děti ve vlnách, chlápka s nejdivnějším tetováním (basketbalový míč s nasazenými sluchátky) a mám ze všeho náramnou srandu. Po chvíli to stáčíme zpátky za Ílou a vracíme se k autu. Já ještě po cestě završuju krásný výlet tím, že koupím ty nejlíp úchylný pohlednice pro poslání svému tradičnímu okruhu kamarádů.
Po cestě si Kuba kupuje kýbl zmrzliny, který pak konzumuje jako čerstvě rozejitá ženská u bazénu zpátky v hotelu. Válíme se u bazénu, Íla pokračuje v četbě knížky, do které se hrozně zabrala, a já píšu všech devět pohledů. Házím do placu návrh jít se ještě teď večer kouknout na pomník sovětsko-bulharského přátelství, který by tu měl někde blízko stát. Zadávám souřadnice do Google maps a k našemu překvapení jsme od pomníku asi 800 metrů. Sluníčko bude za chvíli zapadat a když nepůjdeme teď, tak uvidíme kulový, takže se akčně zvedáme a vypravujeme se směrem nahoru a doleva od našeho skvělého hotelu.
Pomník se nachází na kopci, zvedá se nad prstencem parku. Vedou k němu patřičně pompézní schody, které jsou tu využívány náruživými sportovci k běhání nahoru a dolů. Na kopci stojí obrovitost ve tvaru kovadliny, na pravém křídle jsou vyobrazeny postavy čtyř sovětských vojáků, na levém tři Bulhaři, kteří jim nesou uvítání v podobě chleba, soli a něčeho, co nerozluštíme. Je to po Paláci parlamentu první pořádná komunistická relikvie, kterou potkáváme, což v nás probouzí zvědavost, jaké asi budou ty další naplánované. Zeshora je vidět celé město, které pomalu rozsvěcí lampy v šeru. Naše zraky upoutá něco jako přírodní úkaz - rodinka pěti Rusů - maminka, tatínek, tři děti cca 2, 8 a 14 let. Všichni do jednoho jsou oblečeni do mentovolo-bílé barevné kombinace. Prohlížejí a fotí si pomník. Zrovna ve chvíli, kdy si je chci nepozorovaně vyfotit, mi do záběru nechtěně vleze nicnetušící Íla, a záběr je v čudu. V duchu nadávám, když v tom mi bůh fotografie sešle dar - pan tatínek se na mě obrátí, jestli bych je mohla vyfotit na jejich mobil! S nadšením souhlasím a dovolím se, že si jednu fotku udělám i pro sebe. Mám Vánoce. Íla si na betonu na druhé straně průchozího monumentu zapálí cígo, když jí následujem, všimnem si, že v původně zazděném otvoru po dveřích je díra, kterou se dá pohodlně dostat dovnitř. Samozřejmě to jdeme hned prozkoumat. Skočíme do tmy na podlahu plnou bordelu a s baterkama v mobilu míříme nahoru. Celý pomník je dutý a sloužil nejspíš k tajemným a pěkně pošahaným účelům strany. V boční stěně pomníku, která je zvenku plochá, je zevnitř vražená obří silueta pěticípé hvězdy. Vidíme další průchody, následujeme je a vidíme, že ve tmě malinko přibývá světla. Zjistíme, v co jsme ani nedoufali - že se dá chodbami projít až úplně nahoru na ochoz. Ten má dávno strhanou střechu, a tak stojíme na takovém nekrytém balkonu s působivým výhledem na vršek obrovitánských soch. Navzájem se tam fotíme na mobil a při tom jako idioti lezeme dost blízko kraji. Když se nabažíme senzačního místa, vracíme se zpátky. Tam na nás čeká Íla, ale jinde a pěkně zpruzená, protože jí vyštvali z místa, kde seděla předtím, milenci, kteří se před ní hrozně moc líbali a kluk holce osahával prsa. Íla z toho má nějakej splín a mně je líto, že tam nešla s náma. Ale už je tma.
Vyrážíme ještě do restaurace, kterou zase Kuba ověřil na Foursquaru. Působí dost nóbl včetně lidí v ní sedící, na druhou stranu nám přinesou samé vážně skvělé jídlo. K zakousnutí máme poprvé fakt dobrý chleba, jási dávám úplně skvělej salát, Íla mořský rizoto, všichni dohromady ještě talíř s mušlemi a chobotnicemi, Kubovi jídlo moc nevyšlo. Ale i tam si to všichni užijem a platíme zhruba srovnatelnou částku, jako kdybychom jedli v normální restauraci v Praze. Po cestě zpátky se bavíme o finanční soběstačnosti, o našich pracích. V apartmánu ještě téma chvíli řešíme, ale brzo zase vytuháváme.