Napsali mi z Paměti národa, jestli vyfotím setkání disidentů na Borůvkové hoře; to je za komunistů málo střežený kopec s rozhlednou na česko-polské hranici. V 70. a 80. letech se tam setkávali čeští a polští disidenti a vyměnovali si zprávy a materiály. Záminka k výletu by byla. Setkání se konalo v sobotu; rozhodla jsem se, že pátek věnuju samostatnému průzkumu hory, sobotu focení a úpravám fotek, neděli a pondělí vlastnímu pěšímu výletu, který začnu přejezdem busem do Jeseníku. Challenge výletu: přespat v přírodě o samotě, což se mi minule nepovedlo.
Vlakem z Prahy vyrážím v pátek v 5:22 a většinu cesty trávím datlením věcí na notebooku. Dostavuje se ten milý efekt, že se oprošťuju od klikání na pičoviny, jako to člověk dělá v běžném pracovním dni.
V Javorníku přistávám v nádherných 10 hodin a s bratru 18 kily navěšenými na sobě (krosna vzadu, fotobatoh vepředu) se vydávám do centra městečka. V místním řeznictví a potravinách kupuju zásoby na dnešní a další den, přibírám jesenický měsíčník a zasedám k pikniku v parku.
V měsíčníku mimojiné čtu rozhovor s ředitelkou místního muzea o tom, že se (podle redaktora) nečekané rozhodla rezignovat na svůj post po deseti letech, jež podle popisu v novinách vypadají jako totální galeje, tahání muzea z popela, ne-li z horšího místa. Překvapuje mě překvapení redaktora a říkám si, že vyhoření nebo přepracování budou asi tady na severu poněkud cizokrajné pojmy. Vzápětí na mě křičí nějaký místní angažovaný občan a ptá se, jestli jsou to moje děti, které támhle rvou větvičky. Dětmi myslí dvě malinká cikáňátka. Trochu se rozčílím, nejspíš pro křivost obvinění - nedovedu si představit někoho v pohorkách a s krosnou, kdo si přived dva malý uřvaný a stromky hubící satany. Chlápek nakonec pravou matku sežene a dětičky dostanou lehký pojeb.
V hotelu, kde dneska s lidma z Paměti národa nocujem, nechávám část zátěže a s foťákama vyrážím na Borůvkovou. Abych byla zpátky včas (fotit začínám dneska v sedm), budu se muset nějak svézt. Po cestě jsem si vyhledávala javornické taxíky, teď mi dochází, že můžu normálně stopovat. Říkám si, že takhle to dopadá, když člověk něco plánuje se smartfounem a internetem v ruce - otrocky se sápe po stránkách a informacích, než aby se zamyslel. Po asi patnácti zvednutých palcích konečně zastavuje klimatizovaný vůz s postarším polským párem, těch šest kilometrů mi dá náskok nad časem. Vyhazují mě u nádherného kamenného kostelíka, na který se pak i oni sami jdou podívat, jak vidím při odchodu a mám z toho radost. Hurá do lesa.
Při cestě na Borůvkovou horu se neděje nic zvláštního, pramen panenky marijá, vedro, borůvky a nakonec hraniční patníky. Po asi dvou hodinách chůze spěju na vrchol. Dřevostavba rozhledny na Borůvkové hoře je jen deset let stará. Vedle stojí kiosek, skrz okýnko vidím vzadu zaparkované sranda auto a v něm pokuřujícího chlapíka. Přijde a na můj požadavek na jedno vstupné na rozhlednu řekne "To si děláš prdel ne? To je zadarmo přeci!" Vzápětí je upoután mým tetováním vlajky Rychlých šípů (což identifikuje asi 4x rychleji než většina Pražáků) a už jsme kámoši. Franta mi podává zadarmo ledovou malinovku, kterou do sebe vděčně leju, zpocená jako kůň. Nechávám dole krosnu a jen s foťáky dělám snímky samotné rozhledny a výstavy od Paměti národa, čímž v klidu řeším část zítřejší práce. Pak mi Franta nabízí, že ve čtyři zavírá krám a může mě hodit autem do Javorníku, což s vděkem využiju a budu díky tomu mít časovou rezervu.
Večerní setkání v Javorníku a následující disidentský den trávím pracovně; nechám o něm mluvit fotky na jiném místě. Poránu je odevzdávám a tak můžu vyjet autobusem do Jeseníku hned v půl desáté. Fotobatoh už odcestoval s lidmi z PN do Prahy, jen notebook mi visí na krku, respektive s ostatními věcmi v krosně.
Celou cestu v autobuse pozoruju zatahující se mraky a mám vzácný pocit těšení se na něco, co znám. Na autobusáku vystupuju do řádného deště. Moje dnešní trasa nevede centrem; přes kraj města utíká do kopců. Stavuju se v potravinách a krosna je za chvíli zas pekelně těžká. Na prostranství v parku, odkud je vidět legendární hospoda U Dvou štírů (kde jsme se loni ožrali s Priessnitz, teda ne vyloženě s nima, ale v jejich přítomnosti, a ne vyloženě my ožrali, ale jen já a ostatní tak na pohodu), se konají lokální trhy. Letmo vidím, že tam prodávají skvěle vypadající jídlo, ale mně se na cestu hodí jen domácí cherry rajčátka. Dneska v Jeseníku nehledám, a tak nic moc nevidím, jen prazvláštní ruiny na nějakém obelisku, které znamenají buhvíco. Koncentrovaný severský zmar ale přeci jen najdu.
Moje cesta vede přes Šerák a Keprník, po hlavní jesenické trase, v zimě tzv. běžkařské magistrále. Než vlezu do lesa, udělá se pěkný vedro. Pozdní léto nabízí dneska kromě borůvek taky ostružiny a maliny, takže člověk může maskovat odpočívací zastávku za pauzu na jejich trhání. Za nějakou hodinu dvě se počasí rapidně změní a začne pršet, docela dost. Naštěstí zrovna docházím k přístřešku, kde 20 minut čekám (vlastně mi to neva, kochám se deštěm a cáry mlhomraků, které se houfují mezi stromy). Pak vyndám svojí slavnou vojenskou pláštěnku, co se mnou nešla do Roháčů a hořce jsem toho litovala, a s vizáží retardovaného permoníka vesele vkračuji do deště.
K vrcholu Šeráku šťastně dospěju ve chvíli, kdy přestává pršet a trhají se mraky, takže si patřičnou chvíli užívám báječný výhled. V chatě, kterou znám z loňska (tehdy jsme šli přes Čertovy kameny a tady jsme trasu končili) si poroučím jen kolu a trochu si dobiju telefon a doplním camelback.
Najdu si v mapě oblast na přespání a vypravuju se dál, abych stíhala. Z Šeráku se ještě stoupá po zatravněném úbočí kopce, na Keprník dorážím v podvečerním slunci, okolo vřes, obří balvany, v dálce jehlička Pradědu značí, že se ještě něco našlapu. Nasávám výhledy, které se později stanou hlavní vzpomínkou celého tohohle výletu. Čas najít nocleh.
Potřebuju najít stromy, takže musím po cestě zase dál a dolů. V ubývajícím světle zahýbám dřív, než bych chtěla, do vzrostlých kosodřevin, nechci riskovat hledání místa za tmy. Jak pršelo, tak se při prodírání docela zmáčím, a ještě mi posraný kosodřeviny nafackujou větvema. Najdu místo, které jakž takž pojme člověka (malýho) s krosnou. Jsem nějakých třicet metrů od stezky, ale dokonale schovaná - takže blízko k známce civilizace a zároveň v soukromí. Plachtu napínám do tvaru připomínající hodně počochněné ‘C‘. Až na tu votravu, že je všude okolo mokro, mám docela solidní příbytek a můžu si uvařit. Po večeři ještě zavolám Kubovi, abych měla trochu spojení s nějakým lidským životem, beru to jako prevenci před strachem. Nevím, jestli pomůže to, nebo jsem prostě dobře naladěná, ale žádný paranoidní pocity nepřijdou. Jen klepu kosu a nemůžu dlouho usnout. Slyším jakoby chod elektrického přístroje a dojde mi, že chudák notebook, co ho mám přímo pod uchem, se probudil, vypnu ho. V noci se několikrát vzbudím; trvá nějakou dobu, než si zvyknu neotevřít oči při každém zašustění plachty a taky párkrát prší, takže hned ustrašeně kontroluju, jestli na mě někde nekape. Spánek spravedlivých turistů se dostaví později.
Ráno se budím před šestou a na východ slunce. Vařit snídani v malém a vodou obklíčeném prostoru se mi nechce, tak všechno balím a zas se prodírám kosodřevinama (posranýma). U nejbližšího rozcestníku je soubor laviček, tak si tam rozhložím navlhlé věci a vařím kaši vytuněnou čerstvýma borůvkama. Liduprázdno, od parkovišť se sem ještě nikdo nestihl dostat, ten pocit být široko daleko sám je zrovna teď a tady skvělej (pak o nějaké 2 km dál potkávám skupinku cigánů na borůvkách, takže to není tak žhavý s tou osamělostí).
V Červenohorském sedle otevírá největší hotel v 7:30, takže tam zapluju na kafíčko a dobiju telefon a camelback. Týpek za barem s vizáží solárního posilovače po mně trochu divně pokukuje, ale nakonec je milej a bavíme se o výletění. Opět se napojuju na červenou a stoupám pomalu k Pradědu, odtud je to asi dvanáct kilometrů.
Cesty vedou lesy a naštěstí to nejsou cyklostezky. Lidí potkávám jen pár, přeci jen je pondělí ráno. Jdu proti svojí paměti; tuhle cestu jsme šli před dvěma a půl rokem v mraze a na opačnou stranu, z Praděda sem. Dnešní chůze je poměrně mechanická, i když krásná, a pod Pradědem jsem okolo poledne, připojuju se na lidskou dálnici - stezku k vrcholu od parkoviště a jdu v davu. Vysílač na Pradědu obejdu ze všech stran a pokochám se jeho ošklivostí, nakonec venku na lavičce rozbalím svačinu.
Cíl výletu je vlastně takový nemastný neslaný, moc lidí, civilizace, a navíc se krade na mysl kacířská myšlenka, že bych měla výlet skončit už dneska a odjet z Karlovy Studánky hned, jak to půjde, protože doma moc práce. Tahle myšlenka za pár minut vyhrává a já se pouštím kvapným tempem z kopce.
Pár set metrů pod vrcholem potkávám šest jeptišek s batůžkama, s větou “promiňte, ale tohle si musím vyfotit“ dělám (podexponovaný, sakra) snímky. Jeptišky se tlemí. Jo, asi už jsem viděla všechno. Spěchám na bus do Bruntálu. Při sestupu se udělá vedro a asi po hodině chůze mi dochází, co jsem zapomněla: že když jde po dlouhém pochodu člověk rychle z kopce, tak si uvaří nohy. Začnou mě bolet chodidla tak, že občas heknu při došlapu, a navíc mě postihnou ještě jistý bolesti, který tady v lese nechci řešit, a nechávám to na první veřejnou toaletu ve Studánce. Sestup z Pradědu je tudíž spjatý s utrpením. Atmosféra výletu je najednou ta tam a i když je příroda pořád parádní, už si jí nedovedu užít. V překrásné Studánce mám málo času, jen kvapně udělám pár fotek a mířím na autobusovou zastávku chytit spoj na Bruntál. Zařeknu se, že příští jesenický výlet začnu tady, protože dneska jsem to pěkně ošulila.
Zbytek textu mi sežral tumbler editor při vkládání videí a tak jen ve zkratce: v Bruntále jsem vystoupila bez síly a energie, takže mi kouzlo města zubatých žab zůstalo poměrně skryto.
Mou pozornost nejvíc upoutal autobusový terminál, co vypadá jako obří vložka, ale v dešti asi moc proti vlhkosti neochrání a vedle toho je veřejné WC velké skoro jako nádražní hala a honosící se vlastní fontánou. Boží.
Při odjezdu do Ostravy nastalo drama, když to vypadalo, že z původního času na přestup 10 min bude -20 min, vlak z Bruntálu nabral půlhodinové manko. Jenže RegioJet byl tak ukrutně zpožděnej, že drama se oderálo jen v mojí hlavě (ale jako kdyby mi to ujelo, tak jsem musela na Svinově čekat do půl třetí do rána, to vůbec není žádná sranda!!). Poslední, co si pamatuju, je můj odraz dívky-vagabonda v okenním skle klimatizovaného vozu a následný pomalý noční teleport na planetu Praha.
K sepsání dalšího cestovního bedekru vedly tyhle okolnosti:
kromobyčejná koncentrace bizarních i krásných zážitků
proč právě teď neuseknout hrobové ticho mého blogu? Snad jen všímavý čtenář promine, že tentokrát jsou fotky prachsprostě z mobilu
den před výletem jsem si koupila novou výbavu, takže jsem si jí šla vlastně užít
Letos mám narozdíl od minulých let docela dost volných letních dní a zálesácký deficit se projevil. Začala jsem ho zahánět tím, že jsem vlítla do outdoorových krámů a pořídila úplně novou krosnu, protože chodit krajinou napnutá jak Ježíš na kříži na špatně padnoucím batohu je zábava jen prvních pár kilometrů. Další klenot do mé trampské sbírky je sada na vaření pro jednoho - titěrných rozměrů, mnohých vychytávek (například obal na celou sadu je zároveň použitelný jako vak na vodu). K výpravě do Českého Středohoří mě inspiroval Štěpán a jeho fotka východu slunce z Milešovky, do toho jsem si vzpomněla na poetický klip Trabandů z těch končin.
Plán byl jet vlakem a na noc se dopravit na vrch Ostrý, ale protože se celá sobota vlivem radostného potkávání kamarádů protáhla, musím cestovat “na Pražáka” - tj. autem a až do vesnice pod prvním zamýšleným vrcholem. Po cestě na vrch Ostrý se snažím potlačit nutkání začít se bát nočního přespání a hlavně zapomenout na páteční sledování pilotního dílu nového Twin Peaks. Ten večer mi ale porce ženckýho strachu není dopřána; pod vrcholem postřehnu hlasy a je jasné, že někdo mě s nápadem přenocování předběhl. V cíli najdu velkou výpravu asi 12 lidí, rodičů, prarodičů, dětí a kamarádů. Přišla jsem už za skoro úplné tmy - v tomhle čase je lehce po desáté ještě šero, ach ten červen - a jdu se rozhlédnout po krajině spolu s ostatními. Všichni obdivujeme zrudlý měsíc nad Řípem. Místy v dáli jak prskavky vybuchují ohňostroje. Výhled na České Středohoří je rozkošný, milý, domácký, útulný a velmi specifický. S jedním chlapíkem z celé bandy ještě probírám tipy na okolí a jdu spát, ráno se chci vzbudit při východu slunce. Ustelu si na plošince nad skupinou, abychom se nerušili, a v duchu trochu lituju, ale spíš jsem vděčná, že tu někdo je a nedá mi možnost si užít pocit strachu člověka osamělého na zřícenině vprostřed lesa.
Ráno otevřu oči a akorát vidím, jak se slunce posledním ždibcem dotýká obzoru, je asi tři čtvrtě na pět. K snídani si dělám ovesnou kaši a utvrzuju se v tom, že to je vážně hnusná, ale na druhou stranu teplá konzistence. Všude okolo v dlouhých stínech se vzbouzející krajina-zahrádka. Chůze ranním lesem je balzám na civilizací strhanou duši. V Milešově natrefím u místího zámku na zdivočelý park a v něm na pavilon v rekonstrukci; uvnitř jsou krásné opadané, poškrabané fresky s antickými motivy. Surreal, co ještě přidá náladě výletu.
Za chvilku jsem u paty Milešovky a stoupám nahoru. Za celou dobu mě minou dva chlapíci s dost ostrým tempem (nemaj krosny, ale i tak jsou šíleně rychlí), několikrát musím oddechovat, ale jedna z výhod osamělého cestování je ta, že člověk může odpočívat třeba víc a jít pomaleji a nepřipadat si přitom jako lempl. Nahoře je to úleva a vážně parádní výhled, teda co satelity a stromy dovolí; na kopci sídlí meteostanice a kaštany zasazené při budování rozhledny (tuším 1906) už to tu docela opanovaly. Všimnu si, že jsem nechala v autě malou peněženku s drobnýma, a vlastně mi dojde, že dneska hotovost nebudu potřebovat, až na bus zpátky. Na rozhlednu nade mnou ale musím! Řeším peníze na vstupné 30 Kč v přilehlé hospůdce a kupuju si od mládeže za barem stokorunovou bankovku, páč platební kartu s sebou mám. Nojo, ale na rozhledně je papírek s poznámkou, že se otevírá až v deset, to je za půl hodiny. Na to se mi nechce čekat, tak se ještě kochám dostupnými panoramaty a jdu pomalinku dolů. Po pár stech metrech mi to ale nedá a jdu zpátky. V hospodě si trochu dobiju mobil a čekání krátím studováním naučných cedulí o našich jedovatých a léčivých bylinách a stromech. Konečně je deset a můžu se vypravit nahoru, lístek mi prodává ne nerudnej starej tlustej fotr, jak jsme si představovala, ale ježíšovsky vyhlížející sympatický šlacháč, jemuž je mu hodinové zpoždění samozřejmě odpuštěno. Konečně vidím i na Teplice, kam se chystám jít, bílinskou uhelnou pánev arogantně ničící krajinu… Na cestě dolů míjím potomky místního provozovatele bufáče, tlupu asi pěti dětí, nabízejí mi povidlovou buchtu za patnáct korun. Zapředu díky tomu rozhovor s panem šlacháčem. Je to meteorolog, který tu spolu s kolegou stará o to, aby každých 12 hodin ze stanice bylo odevzdáno nové hlášení. Než odejdu, koukám u vchodu na mramorovou desku osazenou při stavbě rozhledny - samozřejmě jí zbudovali Němci. Ač Středohoří, jsem v echt sudeťáckém kraji, o čemž se po cestě přesvědčím ještě několikrát.
Cesta dolů už je s postupujícím dnem horká a vařící se ranní rosa dělá dusno. Půvabný les Středohoří se mění v remízky u vesniček. Jak den postupuje, hledám dobré místo, kam se usadit s vařením, ale pořád se mi něco nezdá; buď je to moc na slunci, nebo luxusní vyhlídkový altán, ale s podlahou ze železničních pražců smrdutých rozehřátým dehtem. Když už břicho fakt škrundá, jak zjevení se v poli objeví geniální set nevysokých stromů stínících několika lavičkám z kmenů. Vedro zázračně zmizí a za chvíli se už cpu na podmínky skvělým kuskusem s rajčatovým pyré a tuňákem.
Příroda se změnila z líbezných lesů na prašné cesty mezi poli, kde do mě slunce šije bez slitování. Objevuje se ikonický vodojem nad Teplicemi ve tvaru dvou sedmdesátkových UFO nad sebou. V jedné vesničce je zaniklé nádraží, v místě, kde bylo hodně vrstev omítky, se na jeho přední zdi odrolil zdobným písmem vyvedený nápis Bahnhof. Prostě požehnaný kraj.
↑ Tohle je fotka největšího vedra za celej den.
↑ Jak poznáte, že jdete správně na Teplice? Poznáte.
Do Teplic vpluju přes zahrádkářskou kolonii (nad kterou ční jistě úplně skvělé, totálně od zbytku města oddělené sídliště a nad ním onen UFO-jem). V další vrstvě narazím na překrásnou vilovou zástavbu, za tak obří a zdobné baráky by se nestyděl leckterý pražský vilový svah. Potom přijde na řadu trasa okolo teplického zámku a lázeňského parku. Říkám si, fakt jsem v tom městě? Jedno jezírko má vodotrysk, v jehož větrem vytvořeném chladivém závoji chvíli euforicky stojím s nataženýma rukama a zavřenýma očima. Ty známé Teplice se ukážou záhy, dorazím skrze modernější promenádu k místnímu kulturnímu domu jak z encyklopedie Vetřelců a volavek. Jak se jím kochám, všímám si, že dovnitř a ven chodí skupinky lidí. Cha, něco se tam děje! Napojím se na jeden zástup lidí, proud mě dovede až do hlavního sálu, kde se koná mistrovství v šachách; odhadem je tu tak stovka stolů s šachami a ještě víc stovek lidí okolo. Slyším angličtinu, holandštinu, šachisti jsou zastoupeni i všemi věkovými kategoriemi. Mám hroznou radost z té náhody a taky z toho, že sem může přijít člověk v pohorkách a s krosnou a nikdo ani nehne brvou. Ještě plním svůj osobní úkol a jdu napsat pohled Davidovi k narozeninám - vstupenka z Milešovky je vlastně pohled, od chlápků u vchodu do hlavního sálu si půjčím propisku, známku už seženu určitě jak nic. Při psaní se se mnou dá do řeči nějaká slečna, co se větrá na chodbě, protože vevnitř je prej moc vedro a protože jí někam utekl soupeř, že prej byl divnej a moc nemluvil a ona neví, jestli se ještě vrátí. Svoje drobné vetřelectví jí potutelně zatajím a bavím se insider-rozhovorem.
Jde se dál, na hlavní teplické náměstí s radnicí, dvěma novodobými ócéčky tvořícími s přehledem dominantu a taky s brutalistní telekomunikační budouvou ze sedmdesátých let příbuznou té v poslední době smutně proslavené, dejvické od Aulického. Mám ještě čas na courání Teplicemi, zkoumám ulice plné nádherných obřích domů po Němcích (trochu otřepané sousloví, pravda?), některých výstavně opravených, některých opuštěných, pohraniční hory za nimi skoro jako by jim stály na dvorku. Projdu uličkou tvořenou jen kebabími občerstveními a ve večerce natrefím na ikonickou Tepličanku - krásnou cikánskou holku, která má na zádech vytetovaná andělská křídla a je voráchlá a sprostá jako prase. Na ulici mi neznámý pán s úsměvem říká, že tentokrát má pro mě hodinovou masáž nohou. Bulváry křižujou místní teplákoví kápové v sluncem rozžhavených kárách. Už chápu, že tyhle končiny daly světu něco tak vtipného, jako je Dominik Feri.
Autobusák je hned vedle neskutečně obřího a odhadem tak z pětiny používaného vlakového nádraží postaveného hluboko v Rakousko-Uhersku. Historická vstupní hala zdobností bere dech; písková skla s motivy pracujícího lidu mě už ani nepřekvapují. I cesta autobusem zpátky k autu je pamětihodná: řídí Milan a pomáhá mu druhej chlápek s ukrajinským přízvukem. Když jedu jen do Vilemína a ne do Holešovic jako všichni ostatní, dávají mi místo na přední VIP sedačce. Což je ještě o to lepší, že se mezi nimi odehrává konverzace vzor: ”Já to vzadu nezapínám to foukání, když nemusím. Ale Milane zajdi si tam, tam je na chcípnutí.” Komentáře o opravení silnice, jak se tu teď skvěle jede, že musí člověk jíst vlákninu, pan Ukrajinec si dává konopný semínka do jogurtu. A Milan panu Ukrajinci dodal nějaký speciální ponožky, asi bambusový, že v nich nesmrdí a nepotí se nohy, a ptá se, jak slouží a prý super. A že Milan jede do Itálie na dovolenou za čtrnáct dní. Prostě žádný přednasraný dialogy a to mi udělá poslední velkou radost během tohohle vydařeného výletu.
Pod Milešovkou nastupujou ti mlaďoši z hospody nahoře, týpci před zastavením rozumujou, proč asi tak často zrovna odtud jezdí, nevidí je poprvé. Prozradím pánům, odkud jdou, čímž se vyřeší jejich záhada. Tak si začnu s nima povídat a pokyvujou hlavou nad mým osamělým cestovatelstvím a že výlety musí bejt. Vysadí mě ve Vilemíně a domlouváme se, že když je dojedu, tak na ně na pozdrav zablikám, ale říkám, že to asi spíš nestihnu, tak mi alespoň pěkně oba mávaj z odjíždějícího busu. Poslední putování je do vedlejší vesnice k autu. Nohy o cíli vědí a už trochu stávkujou. Za odměnu je poliju vodou a na cestě zpátky zapnu na spodek nejstudenější klimatizaci. Zpátky na Prahu mi vyhrávají Trabandi a já si říkám, že tak to má bejt.
BLACK SEA WHITE FABIA VI. aka the end: jediný špatný výlet a - Buzludzha
1. epizoda
2. epizoda
3. epizoda
4. epizoda
5. epizoda
Ráno se budím zase brzo, žhnoucí sluníčko mě ani déle spát nenechá. Užívám si sprchu v naprosto luxusní kempové umývárně, kde se myslelo fakt na všechny a na všechno. Nejlíp vymyšlené sprchy ever. Na snídani si s Ílou dáváme palačinku s medem a vlašáky, přidruživší se Kuba si dává ovocnou alternativu. Skvostný start. Každý si v mobilu načte kus cesty z bodu do bodu - já mám tu první část, odtud do vesnice zvané Hotnitsa, v jejíž blízkosti jsou krásné vodopády. Cesta vede zpátky přes Tarnovo, ještě se stavujeme v místní Bille a pořizujeme jídlo na studenou, ale královskou obědovou hostinu - mimojiné koupíme asi tak půl kila lilkového kaviáru, když zjistíme, že ho tam mají na váhu. Vybaveni dorážíme do vesnice, kde si vyhlídneme senzační piknik spot s fontánkou, lavičkami a dětským hřištěm, a jedem k vodopádům.
Na místě vidíme poměrně dost aut a taky bordelu - je to kus od vesnice a místní se asi s úklidem úplně necrcají. Voda není tak tyrkysová jako na fotkách, spíš trochu víc bledá a hnědá. Úplně se na to netváříme, ale nacházíme cedulky, které ukazují na stezku po dřevěných schůdcích a žebřících nahoru a praví, že na konci je gril a občerstvení. Nemůžeme odtud přeci odjet po pěti minutách - jdeme tam. Už od prvního vyfunění nahoru toho máme dost a to jsme nic neušli. Vedro jako debil, prach, písek a tráva v sandálích, ztrouchnivělé mostky a schůdky, kterým je hodně hloupé svěřit naše životy, příroda je tak nějak pořád nebombastická. Proklínám toto místo. Vodu s sebou nemáme. Ty cedulky tu pořád jsou. Nezávisle na sobě nás napadne, že je to místňácká past na turisty a že nám určitě zrovna teď vykrádají auto. Dojdeme do bodu, kde už to sere všechny, rezignujeme a vracíme se zpátky. Kdo jde proti nám, varujem ho, že jsme nikam nedošli. Po extrémně protivném návratu si ulevíme, auto je v pořádku ve stínu. Nasedáme a s pomyslným zdviženým prostředníčkem opouštíme tuto ďábelskou past.
Následuje odpočinek ve stínu stromů a cachtání ve fontánce; usedáme na houpačky a lavičky a debužírujeme všechny ty věci, co jsme koupili, boží lilkokaviár, salámky, rajčata, džusíky, nedávno prožitá apokalypsa je zapomenuta. Nechce se nám vůbec dál a vytuhneme na místě na pořádně dlouhou siestu. Ještě fotím na žádost Íly a Kuby zdejšího frajera s žigulem (já ho chci samozřejmě vyfotit taky, ale bojím se ho!) a pokračujeme dál. Cesty se budou teď hodně klikatit, přeci jen Buzludzha je vrchol našeho putování nejen pomyslně, ale i skoro doslovně - je to budova stojící na nejvyšší hoře Centrálního balkánského pohoří. U jakési hospody Kuba spatřuje sochu dinosaura, načež já se otočím na druhou stranu a vidím úplně pidi Buzludzhu na kopci hrozně v dáli, což nás nutí zastavit a zachytit obojí fotoaparáty a telefony. Pořizuji panoramatický snímek fabie s pozadím hor, stojíce při tom na jakémsi zrezivělém děle. V další vesnici odbočujem na cestu vedoucí přímo k Buzludzhe. Čeká nás dvanáct kilometrů silničkou plnou výmolů. Les nás vyplivne na placatém a travnatém poli, u Buzludzha atrakce číslo 1.: jakéhosi welcome sign, obřího objektu ve tvaru proti sobě napřažených rukou třímajících pochodně. Nad nimi se skví teď už velmi rozměrně púsobící Buzludzha. Potkáváme znova auto šílených britských závodníků na cestě do Mongolska. Jedem dál. Míjíme dva tři hotely ve větším či menším stádiu opuštěnosti a jsme nahoře, až u samotného vstupního náměstí či jak to nazvat; silnice vede až tak daleko.
Už teď je to ultimátní zážitek. Stavba je obrovská a tyčí se apokalypticky nad nádhernými horizonty. Teprve zblízka člověk vidí, že jde o ruinu, podle všudypřítomných více či méně vtipných graffiti, ztrouchnivělé střechy, skulptur u spodní strany schodiště, ze kterých někdo orval (asi měděný?) plášť. Okolo je slyšet ržání koní, ti občas zjevně zajdou i sem, soudě podle ohromného množství koňských koblih. Tatínek s dětmi si na dlážděném prostranství pouští draky; na pozadí za nimi točí vrtulemi nespočet větrných elektráren; jsme pořád v Bulharsku, nebo jsme nepozorovaně projeli do nějakého post-dějinného paralelního vesmíru? Fascinovaně kráčíme okolo budovy. Betonová písmena po stranách vchodu jsou evidentně odnášena jako suvenýr. Škoda, že mají tak čtyřicet kilo, asi bych neodolala, pokud by byla lehčí. Pořád ještě jsme nenašli škvíru, kterou se leze dovnitř, až vidím v okně nade mnou jakéhosi turistu, houknu na něj a poprosím o radu, nasměruje nás k vymlácenému malému oknu na boku. Jeden po druhém se soukáme dovnitř a nacházíme se na schodišti. Ve spodním patře vidíme z druhé strany zamřížovaný vstup, kudy jsme před chvílí vejrali dovnitř a nevěděli, jak se sem dostat. Víme, co nás nahoře čeká, a tak neztrácíme moc času.
Interiér Buzludzhy jsme viděli všichni na netu, přesto je pocit naživo naprosto nečekaný a ohromující. Manéžovitá slavnostní síň má vysokánský strop, v jehož středu se skví prý asi největší zachovalý srp a kladivo. Podlaha místnosti je snížená ve středu jako dno misky, a stojí-li člověk přesně uprostřed a promluví, slyší neuvěřitelnou ozvěnu. Zeď místnosti kompletně zdobí překrásné mozaiky s čelnými vůdci jak ruskými, tak bulharskými, a dále klasické výjevy hledění dělníků do budoucna, obraz běžné rodiny rozvržením a gesty podezřele podobné betlémskému výjevu a nespočet dalších motivů. Všechno se rozpadá, sklíčka mozaiky se válí na zemi v prachu, ztrouchnivělá střecha se drobí. Když se projde hledištěm nahoru, stane člověk na ochozu, odkud je výhled, na který se dá čumět hodně dlouho. Strávíme tu v úžasu hodně dlouhou dobu a když trochu pookřejeme, následuje již samozřejmá photo-session. Všichni tři uprostřed sálu. Každý zvlášť uprostřed sálu. Kuba sedí a kouká z okna. Íla dokumentuje ty nejkrásnější mozaiky. Bára se nechává vyfotit opřená o mozaiku.
Když jsme všichni spokojení, jdem se ještě podívat do podzemí. Kuba chce najít vchod do věže, který musí být někde vevnitř, zvenku žádné dveře určitě nebyly. Ve tmě opravdu nacházíme dlouhou chodbu vedoucí do nějaké technické místnosti. Proklínám se, že jsem si nevzala čelovku, hlavně poté, co zjistíme, že máme asi 8% baterky v jediném telefonu - já ho nemám, Íla má vybito. Po cestě mineme jakýsi divný oltářík s křížem; mám docela strach a nechce se mi nahoru, ale oni dva jdou a já tu sama teda nezůstanu. Železné schody jsou strmé a po deseti. Věž určitě nebyla veřejná, zařízení je vyloženě technické, pro službu, která asi kontrolovala rudou hvězdu nebo měla na starost nějaké vysílače nahoře, těžko říct. Pater je třicet a na konci se zjevuje červené světlo; dorazili jsme na úroveň hvězdy. Ta se rozpíná přes celá čtyři patra a sklo v ní je skoro komplet rozmlácené. Vůbec se tu necítím bezpečně, takhle strašně vysoko v něčem tak neudržovaném, ale šplháme ještě výš, až se ocitáme na střeše. Je to vlastně balkon se zábradlím a podle četných tagů nejsme první ani poslední dobrodruzi. Íla najde zbyteček spreje a stříkne si taky. (V tomto vzácném momentu fotím poslední políčko filmu, kterého jsem si na cesty pořídila nestoudně málo a tak toho z Buzludzhy už moc nemám.) Kuba fotí výhled za brblání nás obou holek, že si dělá prdel, jak asi půjdeme zpátky. Vydáváme se zpět, domluvíme se, že si zbytek baterky necháme na podzemí a teď polezeme potmě, protože jednotlivá patra jsou úplně stejná. Mám v gatích, protože oni dva jsou rychlejší (protože maj delší nožičky) a taky bez brýlí vidím úplný kulový a vidět tmu a ještě rozmazanou se mi vůbec nelíbí. Mám nahnáno, jsme hrozně daleko od svobody a musíme zas jít do toho strašidelného sklepa. Jdu fakt pomalinku, nechci tu někde zakopnout a vymknout si kotník, po cestě na sebe pokřikujem (já věčně: "počkejte na mě!"). Když se zorientuju, kolik je schodů, a mechanicky začnu v každém patře opakovat pohyby, začne to být jednodušší. Konečně dolezeme až dolů a zapnem si světýlko. Zbytek už je jednoduchý, ale stejně je to úleva, když škvírou zase prolezeme ven a ocitneme se vně té šílenosti.
https://www.youtube.com/watch?v=62Qvp4y031k
Vybalujeme z auta deku a jídlo nakoupené ráno a spouštíme zasloužený hodokvas. Pak se přesuneme na místo, odkud nebude vidět stan, který si hodláme postavit, a dokonce ani auto. Přestože to není úplně "mír v duši" místo, jsme rozhodnuti, že tu přespíme. Nocležiště je ve vysoké trávě, vedle něj popíjíme vlažné pivo, kecáme a pak všichni tři lezeme do stanu. Nojo, jenže jak tráva šustí o stěny, zní to, jako kdyby okolo pořád někdo chodil. Všichni tři víme, že okolo nikdo nechodí. Ale jen Kuba to vědění dovede přetavit v neotřesitelnou jistotu, zatímco my obě holky jsme podělaný. Můžeme si tisíckrát říct, že bubáci jsou jen v naší hlavě, ale stejně to nepomůže a po půl hodině převalování to obě balíme a soukáme se na noc do auta, já dozadu, Íla ke spolujezdci, a necháváme Jakuba na samotce. Divný zvuky utichly a to málo, co ze strachu v hlavě zbylo, už nijak nebrání usnutí.
8. den: přes Bělehrad hurá domů
Vstávám zase brzo. Taška s jídlem je venku, takže si můžu v klidu dát snídani a pak se vypravit podívat na Buzludzhu ještě v jiném světle a z jiného pohledu; včera jsme si všimli nedalekého kopce, který je ve stejné rovině jako monument, bude tamodtud dobrý úhel pohledu. Cesta zabere chvilenku a ještě zadýchaná se ohlídnu zpátky, abych si vychutnala křivky budovy delikátně doplněné větrnými elektrárnami v pozadí. Film mi došel, fotím alespoň na mobil. Po návratu z minitúry se střetneme všichni tři, a za nějakou dobu už zase frčíme z kopců dolů.
Serpentýnama se dopravíme k širší silnici a po čase následujeme hlavní tah do Bělehradu. Na benzínce rekapitulujeme plány a vzdáváme nějaké výrazné turistění, mě i Ílu dohání černé svědomí z rozdělané práce a už to chceme spíš hnát domů. Někdy odpoledne dosahujeme Bělehradu a necháme auto rovnou v centru. Naprosto šílený vedro se ještě stupňuje výhní velkoměsta. Máme vlastně vyhlídlý jen flea market, projdeme ho a všechno je to docela turisticky napálené, mně o jeden fufnír uteče krásnej náramek, prodavač už nesleví, Íla sežene cukřenku. Nadšení moc není, vedro! Úkol, najít jídlo. Po projití několika bloků vidíme sympaticky vyhlížející a klimatizovanou hospodu, kde si dáme burgery (I + J) a salát + bramborovou polévku, co je spíš taková trochu řidší bramborová kaše (B). Jakub se napojuje na wifi a zuřivě postuje snímky z Buzludzhy. Jdem zpátky, ať stihnem odjet před vypršením parkovacího lístku. Máme ještě v úmyslu se stavit u nějakého supermarketu a pokoupit potravinové suvenýry, ale nějak to všechno nešťastně minem, jiný pruh a podobně a najednou jsme z Bělehradu ven.
Dlouho řídí Íla, články z Priglu už tolik nezabírají, v kempu jsme měli kliku na ty vážně nejlepší. O cestě zpátky je asi zbytečné psát nějak obšírně, přejeli jsme mnoho hranic a zaplatili mnoho jednorázových poplatků za použití dálnic, cesta trvala fakt dlouho a sledovali jsme, jak se z cifry 1400 km (od Buzludzhy) smrskává na trochu snesitelnější hodnoty. Vyrazili jsme z Bělehradu někdy kolem páté večer a domů k Íle dojeli asi v sedm hodin ráno. Zase jsem vůbec nespala, spíš tak komatovala někde mezi bděním a spánkem. Bylo nám teskno se loučit, najednou zas v normálním světě, konkerétně v Lipencích před rodinným domem Íly rodičů, ale léto jde dál a my si už teď můžem říct, že přestože ještě zdaleka nekončí, máme z těch osmi dnů tak koncentrované zážitky, že budeme mít na co vzpomínat a co vyprávět... no dokdy, to je těžký, člověk by vlastně pořád někam jezdil. Klidně hned.
BLACK SEA WHITE FABIA V.: Největší monument a bulharský Krumlov
1. epizoda
2. epizoda
3. epizoda
4. epizoda
Dneska toho na první pohled v plánu tolik není - shlédnout megamonument 1300 let Bulharska, projít Veliko Tarnovo (takový bulharský ještě neobjevený Český Krumlov) a skončit v kempu nedaleko, přitom ujet 230 km - ale ve finále to stačí na program od rána do večera. Již tradičně brzo ráno sedím u kompu a řeším nějaké nezbytnosti, aby se ke mně Íla s Kubou přidali v nějakou normální dovolenkovou hodinu, pak se všichni balíme a do rozpařeného auta naházíme zavazadla i sebe. Včera jsme zjistili, že v Bulharsku je nutné mít dálniční známku na silnicích nejen 1., ale i 2. a někde i 3. třídy.; chtělo by to někde ji sehnat. Vyjedeme na dálnici, benzínku nám to hlásí za asi 70 kilometrů, máme tedy čas se kochat bulharskými panoramaty. Nakonec stavíme u dřívější pumpy, minibaráčku, ve kterém má chlapík na rekordně malém prostoru úplně vše potřebné, kupujem známku, kafe, jídlo, křupinky a za mohutně dujícího větru si dáváme přestávku u zdejšího občerstvovacího stolečku. Ještě kus po dálnici a na horizontu je nahoře vidět monument. Je neskutečně obrovskej!
Odbočujeme na město Shumen, nad kterým se tyčí nepředstavitelně velký památník. Silnice u vjezdu do města je rozkopaná a nevypadá to, že bychom se blížili k nejvýznamnějšímu bodu země, takovému bulharskému Řípu. Město působí nenápadně, projedeme ho až po cestě zpět, teď nás navigace vede rovnou nahoru. Fábijka vesele stoupá a mně to trochu připomíná cestu na Ještěd. Při odbočování na polňačku vedoucí k pomníku pořádně čvachtnem podvozkem o štěrk, přestože jedem krokem. Stalo se, pokračujem, prostupujeme křoviskama, až se cesta stočí doprava, příroda rozestoupí a nám se naskytne lahodný výhled na neskutečné betonové monstrum. S autem dojedem k takovému hřišti uprostřed ničeho, a vylézáme do dusnovedra. Při stoupání k samotnému vchodu se napojíme na pěší hájvej vedoucí sem od města, posléze se dočteme, že ji tvoří přesně 1300 schodů. Chodí po ní spíš jednotlivci. Překvapí nás pokladna, a dojde nám, že nemáme peníze! Bojím se, že paní u kasy bude klasická nepříjemná baba a že se tam nedostanem. Karty opravdu nebere, ale je naprosto milá a vyjde nám vstříc, a když jí řekneme, že máme 8 lev, namarkuje nám to jako studentům a s úsměvem nám dá česky psaného průvodce. Radost kazí jen fakt, že je to taky souvenir shop a že tam maj hrneček s pomníkem a taky magnet s pomníkem, ten, co se mění, když na něj koukáte z různých úhlů, a my na to nemáme peníze. Vstupujeme do vnitřku pomníku. Je to zas jedno z těch míst, kde člověku spadne na místě čelist, ale těžko se ten zážitek přenáší na fotkách a slovem dál. Obří sochy z nepředstavitelně obřích kusů betonu stojí vysoko nad námi a připomínají něco mezi transformery a enty ze zfilmovaných Dvou věží - mají živě působící oči, ne černé díry, jako to měli třeba sovětští vojáci ve Varně, ale těmhle jsou vidět i zorničky a tak jako by bylo přesně vidět, kam koukají. Nejvíc strašidelný je asi Simeon, král, který je usazený sám mezi do véčka se sbíhajícími bloky betonu. V průvodci se dozvídáme, že se dívá vstříc jdoucímu nebezpečí. Socha Simeona nesedí pohodlně, ale mírně se zvedá rukama zapřenýma o opěradla trůnu a je napjatě předkloněná, takže se pod ní dá stoupnout, zaklonit hlavu a vejrat přímo nad sebe na obří hrudník a bradu. Celý momument jsou vlastně dva mega-bloky betonu, které se v nejužším bodě téměř dotýkají. Na místě jsou i krásné a obrovité mozaiky, kde vidíme třeba Cyrila s Metodějem. Má tu být ještě obří socha lva, čteme, a pak nám dojde, že to je ta největší socha viditelná až při odstupu od pomníku; trůní na vrcholu jednoho z bloků a shlíží do kraje okolo. Další detaily o pomníku lze najít na netu, tenhle článek je třeba hodně podrobný http://www.vagabond.bg/high-beam/item/2855-if-bulgar-khans-were-sci-fi-characters.html Zdržíme se hodně dlouho, protože je fakt na co zírat. Při odchodu pak míjíme turistický zájezd téměř výhradně plný postarších paní, a když už jsme tak 200 metrů od pomníku, tak litujeme, že jsme nezůstali dýl, protože slyšíme, jak zájezd sborově zpívá jakousi bulharskou písničku. Tenhle pomník je jediný z těch, které uvidíme, opečovávaný a dokonce Bulhary oblíbený, protože z něj nečiší sovětská, ale dřívější slavná bulharská minulost. Při odjezdu vykličkujeme jinou lesní cestou, protože tam, kde jsme si při sjezdu jen drcli, se zpátky nevyhrabem, aniž by fabia musela docela dost rýt čumákem. Dole ve městě ještě vidíme dvě zastávky na cestě k pomníku, jako obvykle se jeho architektura nesoustředí jen na pamětihodnost samotnou, ale i prostředí okolo něj - jako to známe třeba z pražského Stalinova pomníku.
Frčíme na Veliko Tarnovo. Nemáme tentokrát načtenou mapu a dáváme to podle autoatlasu. Jelikož je tam objížďka, nejsme si úplně jistí, že míříme správným směrem. S několika radami na benzínce a od místního řidiče nakonec vyjedeme správně. Po cestě radši zajedem pár kilometrů, abychom skoukli vyhlídnutý kemp a zjistili, jestli se v něm dá platit kartou. Nedá, ale místo vypadá náramně dobře a patří paní Britce, která se s náma hned dá mile do řeči. S klidem pokračujem dál.
Veliko Tarnovo by mělo být krásné, na svahu položené město, při příjezdu se tváří docela obyčejně, ale to drahocenné se samozřejmě ukrývá až dál, v centru. Vyzvedáváme nějakou hotovost, protože už nás nebaví pořád řešit platby kartou. Naše procházka vede, jak se později ukáže, tarnovskými turistickými uličkami, připomínajícími Český Krumlov někdy v dobách zrodu. Říkáme si, jak je fajn o městech, kam jezdíme, moc nevědět, a nechávat se překvapit. V Tarnovu se prodává hodně tkaných koberců (naši ženskou potřebu hromadit věci rozumně utíná Kuba: "Nekupuj si to, nepotřebuješ to, je to jen blbost, kterou chceš, protože tu jseš."), rukodělných výrobků obecně a taky spousta produktů z růží, což je zřejmě regionální specialita. V jednom obchůdku se mi povede koupit známky na pohledy, teď už jen najít schránku. Jsme na horním prstenci města, je odtud z různých zahrádek a průhledů mezi domy překrásný výhled na celé účko města; dole v údolí, na opačném břehu řeky, vidíme něco jako hlavní nádraží a tam další pošahaný pomník. Mně se tam ale moc nechce, protože je to děsně nízko a pak to zas bude dlouhá a otravná cesta nahoru, nicméně jdeme tam. A jsme za to rádi, neboť procházení spletitými uličkami tohoto města nám dává nahlédnout na autentickou architekturu připomínající už zmíněný Krumlov a nebo třeba Halstadt, ovšem ve víc světském a autentickém podání. Říkáme si, že jednou se sem budou sjíždět turisti z celé EU, a jsme rádi, že jsme je předběhli. Mostek vedoucí na druhý břeh ale ne a ne najít. Nakonec se ptáme jakéhosi místňáka, který se na cestu optá zas místního dědečka, načež jsme dědečkovi předání a jdem s ním kus cesty. Oklikou dojdeme ještě ne k pomníku, ale do šíleného hotelu v raně devadesátkovém nebo tak něco stylu. Jdeme se pokochat dovnitř, tam pořizuju jediný suvenýr z celé cesty, malinký jehelníček s vyšívaným místňáckým dekorem. V hotelovém baru si dáváme pití a odpočíváme na balkonku s výhledem na terasy pod námi. Je to něco jako Thermal ve Varech, v pískově oranžovém betonovém podání. Někdy v tomto bodě padá plán dojít k pomníku - denní porce bizzaru byla právě dodána - a stáčíme to jinou cestou zpátky k autu. Než k němu dojdeme, povede se mi najít schránku.
Jedem zpátky do kempu. Tam se rozhodnem nestavět stany, je krásně, tak nemá cenu se s tím babrat na jednu noc, dáme si širák, a po vyřízení formalit usedáme k jednomu z venkovních stolů a vybíráme si z bohaté nabídky jídel. Tentokrát je všechno hrozně dobré, přinesené v takových roztomilých rendlících, moje jídlo připomíná lečo, Kuba má něco s jehněčím, a hlavně je to servírováno s milým úsměvem bulharských Britů. No prostě paráda. Necháváme si donést další rundu piva a já čtu ostatním první z vybraných článků z Priglu, ten o "Generaci W" http://prigl.cz/brnaci/generace-w/ a za chvíli u toho všichni svorně brečíme smíchy. Popíjením piva a halasným výtlemem se zaměstnáváme asi hodinu a půl, až si říkáme, co si o nás asi myslí okolí. Ten večer projedeme skutečné priglovské perly.
http://prigl.cz/brnaci/papanci-kdyz-prdel-utira-tata/
http://prigl.cz/akce/peklo-firemnich-vecirku-aneb-rautem-nizkej-plat-nevyzehlis/
Když už nemáme slzy pro další záchvaty, zabalíme to a užíváme si vlahou noc pod hvězdami. Kuba si zkušeně stele ve stínu auta, já se zdržuju spíš tam, kde nebudu vidět, a Íla se plácne někam mezi.
BLACK SEA WHITE FABIA IV.: Zlaté písky a první komunistický pomník
1. epizoda
2. epizoda
3. epizoda
Všechny fotky ze všech dílů ve větším rozlišení na Google+
Ráno se klasicky budím brzo, dávám si pro mě naprosto nechutnou snídani, müsli s mlíkem, ale teplým, ble, a s ohřátýma kouskama jablek, a sepisuju superdůležitej mail chlápkovi, co dává dohromady českou odnož magazínu Newsweek a ještě dost fotografů. To mi zabere čas až do oběda, stihnou se tu otočit Kuba s Ílou a neokouzleně sníst svoji snídani, aby se šli posléze válet k bazénu.
Na oběd vyrážíme po poledni na Zlaté Písky, což je zpátky, kudy jsme přijeli, a jednu odbočku dolů k moři. Zlaté Písky jsou hodně provařené letovisko, prý ještě jedno z pěknějších díky těsnému obklopení chráněnou přírodní oblastí, hotely jsou ve svahu a tolik netrčí do krajiny. Nejdřív míříme na oběd. Vyhraje restaurace Terasa, kde nás obsluhuje ultravtipný chlápek, který se pěkně snaží, chodí v lehkém podivném záklonu, trochu zmatkuje a padají z něj vtipné věty ala "Come on, you're in Bulgaria" jako dovětek za odpovědí na naši otázku, jestli se tady dá platit kartou (nedá) a jestli se tady dá někde vyzvednout v ATM (nedá). Poroučíme si zase lilkovou věc, pelmeně (ano, je tu hodně turistů z ruska) a čerstvé mušle. Já se po ochutnání jedné mušle zařeknu, že to jím poprvé a naposled. Zaplatíme eury, které má Kuba naštěstí u sebe, a jdeme se kouknout na pláž.
Asfaltku jdoucí paralelně se zlatým (okej, takovým okrovým) břehem lemuje jeden stánek s pičovinami vedle druhého. Na pláži je hlava na hlavě, slunečníčky donesené i pronajímané, beach bary. Jdeme pískem na úrovni vln. Smějeme se vykydlým lidem. Vstup do vody je velmi pozvolný, vlny veliké, takže to lidi vždycky celé potopí a nadzvedne, ale když vlna zase odjede, tak stojí třeba jen po kolena ve vodě. Po chvíli chůze si děláme meeting point, který bude hlídat kreslící a čtoucí si Íla. Já s Kubou jdeme dál. Fotím si krepaté psíčky, děti ve vlnách, chlápka s nejdivnějším tetováním (basketbalový míč s nasazenými sluchátky) a mám ze všeho náramnou srandu. Po chvíli to stáčíme zpátky za Ílou a vracíme se k autu. Já ještě po cestě završuju krásný výlet tím, že koupím ty nejlíp úchylný pohlednice pro poslání svému tradičnímu okruhu kamarádů.
Po cestě si Kuba kupuje kýbl zmrzliny, který pak konzumuje jako čerstvě rozejitá ženská u bazénu zpátky v hotelu. Válíme se u bazénu, Íla pokračuje v četbě knížky, do které se hrozně zabrala, a já píšu všech devět pohledů. Házím do placu návrh jít se ještě teď večer kouknout na pomník sovětsko-bulharského přátelství, který by tu měl někde blízko stát. Zadávám souřadnice do Google maps a k našemu překvapení jsme od pomníku asi 800 metrů. Sluníčko bude za chvíli zapadat a když nepůjdeme teď, tak uvidíme kulový, takže se akčně zvedáme a vypravujeme se směrem nahoru a doleva od našeho skvělého hotelu.
Pomník se nachází na kopci, zvedá se nad prstencem parku. Vedou k němu patřičně pompézní schody, které jsou tu využívány náruživými sportovci k běhání nahoru a dolů. Na kopci stojí obrovitost ve tvaru kovadliny, na pravém křídle jsou vyobrazeny postavy čtyř sovětských vojáků, na levém tři Bulhaři, kteří jim nesou uvítání v podobě chleba, soli a něčeho, co nerozluštíme. Je to po Paláci parlamentu první pořádná komunistická relikvie, kterou potkáváme, což v nás probouzí zvědavost, jaké asi budou ty další naplánované. Zeshora je vidět celé město, které pomalu rozsvěcí lampy v šeru. Naše zraky upoutá něco jako přírodní úkaz - rodinka pěti Rusů - maminka, tatínek, tři děti cca 2, 8 a 14 let. Všichni do jednoho jsou oblečeni do mentovolo-bílé barevné kombinace. Prohlížejí a fotí si pomník. Zrovna ve chvíli, kdy si je chci nepozorovaně vyfotit, mi do záběru nechtěně vleze nicnetušící Íla, a záběr je v čudu. V duchu nadávám, když v tom mi bůh fotografie sešle dar - pan tatínek se na mě obrátí, jestli bych je mohla vyfotit na jejich mobil! S nadšením souhlasím a dovolím se, že si jednu fotku udělám i pro sebe. Mám Vánoce. Íla si na betonu na druhé straně průchozího monumentu zapálí cígo, když jí následujem, všimnem si, že v původně zazděném otvoru po dveřích je díra, kterou se dá pohodlně dostat dovnitř. Samozřejmě to jdeme hned prozkoumat. Skočíme do tmy na podlahu plnou bordelu a s baterkama v mobilu míříme nahoru. Celý pomník je dutý a sloužil nejspíš k tajemným a pěkně pošahaným účelům strany. V boční stěně pomníku, která je zvenku plochá, je zevnitř vražená obří silueta pěticípé hvězdy. Vidíme další průchody, následujeme je a vidíme, že ve tmě malinko přibývá světla. Zjistíme, v co jsme ani nedoufali - že se dá chodbami projít až úplně nahoru na ochoz. Ten má dávno strhanou střechu, a tak stojíme na takovém nekrytém balkonu s působivým výhledem na vršek obrovitánských soch. Navzájem se tam fotíme na mobil a při tom jako idioti lezeme dost blízko kraji. Když se nabažíme senzačního místa, vracíme se zpátky. Tam na nás čeká Íla, ale jinde a pěkně zpruzená, protože jí vyštvali z místa, kde seděla předtím, milenci, kteří se před ní hrozně moc líbali a kluk holce osahával prsa. Íla z toho má nějakej splín a mně je líto, že tam nešla s náma. Ale už je tma.
Vyrážíme ještě do restaurace, kterou zase Kuba ověřil na Foursquaru. Působí dost nóbl včetně lidí v ní sedící, na druhou stranu nám přinesou samé vážně skvělé jídlo. K zakousnutí máme poprvé fakt dobrý chleba, jási dávám úplně skvělej salát, Íla mořský rizoto, všichni dohromady ještě talíř s mušlemi a chobotnicemi, Kubovi jídlo moc nevyšlo. Ale i tam si to všichni užijem a platíme zhruba srovnatelnou částku, jako kdybychom jedli v normální restauraci v Praze. Po cestě zpátky se bavíme o finanční soběstačnosti, o našich pracích. V apartmánu ještě téma chvíli řešíme, ale brzo zase vytuháváme.
Všechny fotky ze všech dílů ve větším rozlišení na Google+
Ráno balíme, na cestu pořizujeme kafíčko z Origo kavárny a vydáváme se ještě na jedno místo před opuštěním hlavního města, tržnice Piata Obor, abychom koupili něco dobrého na cestu a pokoukli trochu po autentickém trhu v příměstí. Jezdit po Bukurešti autem je poměrně adrenalin, značení pruhů jako by neexistovalo, když řidiči zatáčí doleva, tak stojí klidně čtyři v řadě vedle sebe místo za sebou a podobně. Trh je nově zrekonstruovaný a zastřešený, ale autenticitu má pořád. Prodává se tu hlavně úplně božský ovoce a zelenina v přízemí, a pak v horním patře, které vypadá už jako normální obchodní pasáž, pečivo, sýry, maso. Pak je na místě ještě druhá, míň opravená budova, a tam se zas dá pořídit nádobí, laciné oblečení, drogerie a už takové spíš šmelinářské a šunt záležitosti. Nabíráme spoustu pečiva, oliv, zeleniny s sebou a ve vedlejší hale si ještě pořizujeme místňácké nádobí, misky a Íla roztomilé vařečky. S nákupem vyrážíme směr Constanta. Dálnice vede placatým územím nikoho a s obědem musíme vzít zavděk lavičkama u benzínky, čímž autenticita dostane trochu čočku.
V Constantě stavíme kousek od náměstí a vydáváme se pomalu směrem na jedinou atrakci, kterou tady máme vyhlídlou - obrovitánskou a opuštěnou secesní budovu bývalého kasina. Vidíme tu docela dost opuštěných domů, městem prostupuje vyčpělý duch koloniální exotiky. Tváří se to tu letoviskově, je tu pár restaurací, ale jinak to vypadá na nudu a bídu. Na hlavním náměstí se ve stáncích vaří prodavači antik zboží. U moře je půvabná promenáda, voda je krásně modrá a po chvíli chůze se nám otevírá pohled na secesní obrovitou stavbu. Obcházíme jí a obdivujeme, ale taky ke své lítosti zjišťujeme, že se okolo ní a v ní motá docela dost chlapíků, kteří odmítají kohokoliv pustit dovnitř. Íla přeleze plot, aby zjistila, že vzadu se dá úplně pohodlně vlézt dovnitř, tak chvíli přemýšlíme, co s tím, ale bohužel se shodneme, že uplácet všechny dělňase je nereálné, čekat, až všichni odjedou, taky, a že nám teda tajemství vnitřku budovy zůstane zapovězeno. A tak opouštíme Constantu směrem přes hranice na Varnu.
Hraniční kontrolou procházíme hladce a vjiždíme na bulharské území. Z dálnic se stávají kodrcavé srandovní státovky. Dostaneme nápad, že budu předčítat ostatním články z Respektu, co máme s sebou; volba padne na rozsáhlý report o stavu evropské unie a maníka, co přes Stream.cz odhaluje nekalé praktiky několika pražských taxikářů. Po dočtení článků o tématech diskutujeme. Na dovolenou je to docela dost sofistikovaná zábava. V jedné z prvních vesnic se stavujeme na svačinu a užíváme si první dávky bulharského bizzaru; před opuštěným obchoďákem s vývěsními štíty svačíme usazeni na kraj živořícího růžového záhonku. V parku na protější straně silnice jsou stromy pobité spoustami smutečních oznámení. Podvečerní slunce podtrhává pustoprázdno v ulicích. Čas jet dál. Do hotelu dojíždíme asi na osmou a holka na recepci oznamuje, že máme manželskou postel a pohovku, což úplně neladí s třílůžkovým pokojem přislíbeným na bookingovém serveru. Pak z toho ale na druhou stranu vydyndáme slevu 20%. Pokojíček je s balkonem, vzadu bazén, prostředí vcelku uspokojivě absurdní. Najít ubytování nebylo úplně snadné. Nasedáme do auta, abychom popojeli kousek do centra, tam nakupujeme víno a jdem se projít uličkama centra. Na to, že by Varna měla být živoucí letovisko, je tu v sobotu večer poněkud mrtvo. Žádné výraznější dojmy, jen výloha sexshopu, kde jsou dvě figuríny, jedna má obě ruce levé a druhá jen jednu pravou ruku. Po ujití dalších několika set metrů shledáváme, že jsme vytuhlí, a vracíme se na hotel a chrápat.
Všechny fotky ze všech dílů ve větším rozlišení na Google+
...V Bukurešti nevíme přesnou adresu a tak v příměstí stavíme v místním ócéčku, u kafe a mangového koktejlu dohledáme souřadnice. Prokličkujeme po bulvárech před Čaošeskův palác, kde pořizujeme další nezapomenutelné snímky fabie. Airb'n'b byt, který našel a zajistil Kuba, je v historickém centru Bukurešti. Extrémně malinký, ale zároveň velmi chytře vybavený, všechny věci, co jsou třeba, mají svoje místo, a vejdeme se tam tři docela pohodlně. Jediný kámen úrazu se nachází v koupelně v podobě poněkud panovačného záchodu. Ten totiž díky nádržce na vodu nad ním není možné udržet se zvednutým víkem a to tudíž člověk, pokud se na toaletu vydá, musí nechat opřít o svoje záda a nechat si líbit potupný pocit, že jej toaleta zaživa požírá. Postupně se sprchujeme a míříme do bukurešťské Dlouhé. Ve vyhlášené restauraci, kterou znám už od své předchozí, podzimní návštěvy Bukurešti, se uvolní stůl, Íla s Jakubem si dávají kachnu a první z lilkových pyré, což budeme dělat kdykoliv, když budeme někde jíst a lilkové pyré tam bude. Já mám super salát a všichni jsme moc spokojení. Zaplatíme a jdem prolézt škvírkama mezi kluby. V jednom si ještě dáváme gintonic a aperol spritz, ale jsme dost vytuhlí, jdeme do přehicovaného bytu spát.
4. den - Bukurešť tajm
Ráno se budím v 7 a započínám milou tradici, kdy se snažím po ránu nadělat nějakou práci, než vstanou ostatní. Už ve třech pak nalézáme asi nejvíc cool kavárnu ve městě (podle foursquaru, který samozřejmě projel Jakub), kde mají fakt dobrý kafe. Pomaličku se vydáváme na necelý kilometr směrem k paláci, abychom stihli prohlídku, kterou jsem zamluvila na jednu odpolední. Nedaleko paláce si kupuju krekří lembas, protože když v poledne nemám jídlo, nejsem v pohodě, a Jakub v pohodě není ani nebude, protože "všechny perlivé vody v chlaďácích jsou vlažné." Ono je totiž dost vedro, což si krutě uvědomíme hlavně ve chvíli, kdy dorazíme k rohové bráně, o které se domnívám, že jsme přes ní při podzimní návštěvě určitě šli, abychom byli místní stráží mile poslání zpátky, na roh druhý. Jít z jednoho rohu domu na druhý může být otrava, jít v asi osmatřiceti stupních z jedné strany zahrady druhého největšího domu na světě na stranu druhou se dá označit za malé peklo. Máme na místě být asi za 8 minut, což nakonec nějak vyjde a nacházíme vstup do spodního patra.
Je tu dost dalších turistů, ale dalo by se jich i čekat víc, staré zašlé turnikety a obchůdky se suvenýry a pěkně nevrlý personál. Jakub to těsně před vstupem do expozice nevydrží a jde si ještě koupit povolenku na focení. A to poté, co si fotí obskurní zátišíčko a sekundu na to je donucen personálem jej smazat. Ujme se nás malá průvodkyně s krásnými rysy, ale s děsným outfitem a celkovým laděním jako stvořeným do pořadu "proměny." Hned v druhé místnosti vyděsí půlku publika prohlášením "jestli si myslíte, že nevidím, že fotíte i navzdory zákazu focení - vidím to. Na konci prohlídky zastavím všechny, kdo nařízení porušili, a donutím je přímo přede mnou všechny pořízené snímky smazat." V milé atmosféře procházíme všechny bohatě zdobené konferenční místnosti sídla, kvůli kterému Ciaosescu málem položil rumunskou ekonomiku a jehož úplného dokončení se nedožil, neboť po bouřlivých událostech roku 1989 byl donucen uprchnout z Paláce helikoptérou, aby byl přeci jen dopaden a zastřelen po rychlém soudu. Prohlídka ukazuje jen zlomeček, ty nej...ukazovatelnější místnosti, ale i tak to stojí za to. Přes nekonečné zdobení a vybavení všeličím působí obří místnosti prázným dojmem, což není úplně div. V posledním sále je nám dovoleno vykročit na hlavní balkon s výhledem do avenue před palácem, včetně možnosti focení. Při návratu okolo detektoru kovu si vyzvedávám nožík, který jsem měla u Ilony v batohu a ta o tom nevěděla, čímž rozrušila personál.
Vyprahlé ulice Bukurešti nás přijímají zpátky. Kráčíme hlavní ulicí od Paláce, kde sem tam rozpačitě láká boutique, moc to tu asi nefrčí. Dostávám se do správného fotografického moodu a začínám si fotit zajímavě tvarovaná křovíčka a taky rumunské smrady, co se cachtají v řece v centru města. Natrefíme na blešák situovaný v jakési parádní budově v secesním či jakém stylu, ale přijde nám to tam předražené a nikomu se nechce nic moc kupovat, tak si tam Íla akorát urazí palec a jdem dál (doteď lituju že jsem si ten prstýnek za 600 Kč nekoupila). Nemáme hlad, ale nalézáme patřičně místňácky vyhlížející restauraci s patřičně místňáckým menu, necháváme si ji na večer. Procházíme se pomalu uličkami, zbytečné plány nemaje. Pak se Íla odpojí, aby si šla kreslit do kavárny nalezené ráno, a já s Kubou ještě zacházíme do parku, kde jsem byla na podzim, když napadl první sníh, a teď zaujatě sleduju, jak park ožil. Je zajímavý vidět některá místa nárazově v různých obdobích. Pak se všichni scházíme v kavárně, abychom se postupně ošplíchli a šli ozkoušet tu restauraci.
Pan číšník s náma má spoustu práce, protože si vybíráme zrovna to jídlo, které nemají - ale navzdory tomu ho zákeřně nechávají na ilustračních obrázcích. Tak si dáváme další lilkové pyré, a různé věcičky s polentou. Po výborném jídle ještě obdivujeme tkaný ubrus a říkáme si, že pěkná látka nebo koberec by byl dobrý suvenýr. Pak se vydáváme pěšky kousek od centra na místo, které jsme našli přes Kubův tip "25 hipsta míst, která musíte v Bukurešti navštívit." Po cestě míjíme krásnou mladou maminku s holčičkou uvázanou v šítku, kteá vypadá jako indiánka a dokonce má pírka zapletená do konce copu. Mám z toho foto-svátek (který ale bohužel nevyjde).
Venkovní bar Eden, velký areál za honosným domem, je naprosto okouzlující prostor plných vzrostlých škump protkaných žárovkami, pod kterými bublá hovor lidí usazených na nespočetných židličkách, lavičkách, polštářích. Dáváme si aperoly a mojita a každou chvíli do konverzace někdo z nás prohodí, jak je to tu skvělý. Prosíme holku, co sbírá nádobí, aby nás vyfotila. Poučuju ostatní při předávání telefonu zpátky, jak je právě element cizího člověka leckdy ten zajímavý prvek doutvoření výsledného snímku. Pak zjišťuju, že na fotkách vypadám, jako bych měla asi 120 kilo, a tak všechny fotky musí být vymazány. Po cestě zpátky z baru se k nám přidává pes, ale nakonec nám dojde, že jsme se spíš my přidali k němu, vypadá to, že se mu skoro uleví, když nás konečně setřese. Brní mi nohy v přezutých botách, rvát nateklá chodidla do slip-onek nebyl dobrý nápad, chození mě štve a užuž se mi chce spát.
Na balkoně jedeme víno a já se loučím, ale Kuba nám ještě chce pustit video o tom, jak byl asi s dvaceti lidmi, vesměs blogery, minulé léto v Chorvatsku a je z toho skvělý výstup. Video, které nám pustí, je spouštěčem hodinové diskuze o tom, že blogeři jsou do sebe zahledění poshaři, kteří by měli svojí energii upnout na něco jiného než na svoji osobnost (Bára), čemuž kontruje Ilona i Kuba se svými osobními zkušenostmi. Alkoholem umocněná ostrá diskuze skončí kousek od bodu, kde začala - blogeři jsou svébytné bytosti, ale to video z dovolené je prostě pozlátková ego-manéž.
Milý čtenáři, vítej u dalších mých dobrodružství, jež jsou tentokrát nesamotářská, balkánská a roadtripová. Pojedeme příspěvky ne po dnech, ale vždycky po deseti fotkách, víc foto-příspěvek nedovolí. Deníček jsem vedla na dovolené jen málo, ve víc lidech se disciplína těžko udržuje, to až doma jsem se rozepsala - první díly budou poněkud skoupé na slovo. Fotky z příspěvku jsou k vidění ve větším rozlišení na google+
Já, Jakub, a Ilona jsme se rozhodli zmapovat území východní Evropy a podívat se tam, kde se komunistické zřízení zakouslo do měst, krajiny a mysli lidí ještě důsledněji než u nás doma. Všechno to začalo mojí smskou Iloně, ve které jsem se zmiňovala, že už jsme se dlouho neviděly a že bychom měly jít na oběd. Íla obratem volala zpátky s tím, že všichni její kamarádi buď plánují hypotéky nebo šetření na děti a že já jsem ta pravá kumpánka na cestování a že musíme někam vypadnout. Nadšeně jsem souhlasila a našla pro to rovnou termín - dny před a po víkendu na konci července, kdy nefotím žádnou svatbu. Po chvilce rozhlížení po známých a jejich oslovování se přidal ještě můj spolubydlící Jakub. Spolu jsme se sešli nad stolem den předem, abychom naplánovali kostru výletu. Dohodli jsme se, že pojedeme přes Bukurešť k Černému moři a pak to stočíme do Bulharska, kde si dáme zastávku u některých z nejpošahanějších pomníků, které jsou na této zeměkouli. Druhý den, samozřejmě s asi hodinovým zpožděním, jsme vyrazili na cestu, která měla končit v noci v kempu kus za rumunskými hranicemi. Na cestu se tedy vypravily tyto tři svébytné elementy:
Ilona: ilustrátorka a grafička, neoddělitelná polovina velkolepého dua Tomski&Polanski. Elegantní, štíhlá dívka, která často upouští věci a o jiné zakopává. Hází do dialogů různé zdrobnělinečky a pokrouceninky, kterými během cesty nakazí zbylé dva. Ve freelancování to dotáhla nejdál ze všech, dělá opravdu to, co ji baví nejvíc,a může si vybírat zakázky.
Bára: fotografka, která v čase výletu má za sebou toho léta již 12 svateb a říká si, že potřebuje najít taky další, jiné zakázky. Bára většinou cestuje sama, tohle je její první dovolená ve víc lidech po dvou letech. Vlastní auto, kterým se celá skupina vozí, a nedovede se udržet v klidu, když řídí někdo jiný než ona.
Jakub: bystrý a inteligentní člen své generace, jež je v Praze někdy povrchně považován za extravagantního hipstera zejména díky jeho plnovousu a zálibě v neotřelých, ale vkusných outfitech. Všechno fotí a průběh cestování svědomitě zveřejňuje na instagramu. Výlet je jen jeden z mnoha bodů letního programu, Kuba před létem skončil v práci a než se upíše do další, naočkoval si dva měsíce prázdnin.
1. den: třemi státy do Rumunska
Setkání je u nás doma, fabia na nás čeká přímo před domem - bůh žehnej volnému parkování v Korunní. Balíme se a vyrážíme až odpoledne, takže nabíráme na začátku standardní, asi dvouhodinové zpoždění. Kufr auta tak akorát spolyká všechna zavazadla a ještě zbyde místo na polštář a tygří deku; zadní sedačky budou takový obývák. Celých necelých tisíc kilometrů se hrozně mrcasíme a mnohokrát zastavujeme. Někde před Brnem se ptám Kuby: "Vzal jsi ten salát?" Kuba sice balil do přepravky jídlo, ale ten bulgurový salát s kozím sýrem, brusinkami, vlašskými ořechy a medovo-hořčičnou zálivkou, který jsem do poslední chvíle nechávala vychladit v lednici, nevzal, protože myslel, že ho vezmu já. Píšu teda spolubydlícímu Davidovi, že si nemusí pár dní vyrábět žádné jídlo. Stavíme na oběd u OC Olympia v Brně a musíme vzít zavděk jídlem z picerky. Po projetí Brnem nás posedá cestovatelská nálada, pouštíme si první songy z na cestu připravených výběrů. Dálniční známku kupujeme na Slovensko a Maďarsko, na Rumunsko už kašleme. V noci se nedá o nově objevovaných územích nic zajímavého říct. Do kempu dorážíme až po půlnoci - zpoždění naskákalo ještě díky hodinovém posunu času. Naštěstí je nám ale otevřeno a jsme vpuštěni do chajdy jako ze snu o školním výletě.
2. den: Z kempu - Turda - Salina Turda - transfagarasan
Ráno sprchy, máme posunutej čas a tak jsme tak trochu vyporoučeni z chaty. Snídaně na dece. Projíždíme Cluj-Napocou, která byla nedaleko od prvního nocležiště, nedá se o ní říct nic zajímavého, ale možná právě to je ta zajímavost - jsme překvapeni, jak normálně to tu vypadá, všichni čekali prašné polňačky, spřežení s koňmi, bordel, psy a zámeřné místňáky, ale nic z toho tu není a nebo jen lehký odvar. Stavujeme se na náměstí v Turdě, lapeme wifi, která nám prozradí, kudy se dostat k cíli číslo 1., Salina Turda, bývalému solnému dolu přeměněnému na zábavní a naučný park. Projíždíme městem a ocitáme se v nenápadné, lehce zvlněné krajině, v jednom svahu vidíme vybudované infocentrum a před ním velké parkoviště, to bude ono. Koupíme lístky a vstupujeme, vevnitř je odhadem o dvacet stupňů míň, čím jdeme hlouběji, tím víc stoupá chlad. Zíráme na krásné slané chodby jakoby prosekané v ledu. Přitom ale projdem neomylně cestu k druhému východu, aniž bychom viděli jedinou atrakci, a necháme se navigovat u tamní kasy do správné díry. Na cestě zpět ve správné chvíli odbočíme a scházíme dolů a otvírá se nám pohled od stropu na areál Saliny. Dole, třináct pater schodů pod námi, vidíme plošiny s několika stánky, ruské kolo, minigolf, jezírko s loďkami, všechno je to krásně nasvícené i zavěšenými lampami nad celým prostorem. Říkáme si, jak by byl takový prostor asi zpracován u nás, a říkáme si, že je šance pade na pade, že by to někdo buď shrozně skonil a zřídil tam nějaký pestrobarevný lanový centrum, a nebo že by se to povedlo. Neodoláme a koupíme si jednu cestu na lodičce, dvacet minut se cachtáme v malém jezírku spolu s různými dalšími turisty, připadáme si jako v Tolkienově Lórienu. Nahoru vyšlapeme pěšky všechna patra, u výtahu je příliš velká fronta. Z chládku zase do vedroparna.
Vracíme se zpátky do Turdy, abychom přes ní pokračovali dál na Bukurešť, stavujeme se na oběd, který Kuba na Foursquaru našel s ještě ucházejícím hodnocením. Íla má kvatroformádži ochucené pár špagetami, já takovej lepší šopák pocamranej kebabovou majonézou a obří polívku s centimetrovou vrstvou omastku nahoře, Jakub na jídlo nemá konkrétnější vzpomínky. Zbytky si vyžádá o terasu opřený pan bezdomovec, co vůbec není vděčnej a jí to pak jen v takové alko-setrvačnosti. Nakoupíme sladký pečivíčko a míříme hlavním tahem na Bukurešť, abychom v pravou chvíli uhnuli a putovali serpentýnami Transfagarasanu nahoru do hor. Transfagarasan je silnice ze sna každého motorkáře, vine se do vrchu Karpat jako pěkně trhlej had. Jedeme pozdě a sluníčko spěchá před náma a nahoru dojedeme za tmy, hotýlky jsou slibné, lovecké chajdy, ale bohužel obsazené. Moc se nám nechce, ale nakonec se rozhodujeme pro stanování v kempu. Stavíme oba dva příbytky, přičemž tomu mému pro jednu osobu se Kuba hrozně vysměje, protože mu přijde, že se staví moc složitě. Žvaníme s vínem na schodech před hotelem a v noci se alespoň holčičí sekce budí x-krát zimou.
3. den - kemp v horách - cesta - Bukurešť
Jakub vstává kvůli východu sluníčka v šest, ale vůbec ho nevidí. Hygiena u pidiumyvadla na záchodcích, snídaně na lavičkách pod horami s koupeným kafem z restaurace, snídaně byla bohužel za 150 Kč na jednoho a to nám přijde zbytečně moc. Koukáme na ovce působící jako pasoucí se stádo klíšťátek na úpatí hory. Vyjdeme k prosklené svatyňce kousíček od nás, co je k naší lítosti zavřená, uvnitř jsou jen tři, zato pěkně fotogenický věci, rozjíždíme závody o nejlepší instagramovou pózu, ale Jakub všechny trumfuje. Fotím pózující české motorkáře. Všichni se fotí navzájem. Čas sbalit se a jet dál. Nahoru už cesta moc nevede, brzo projeneme tunelem na druhou stranu hor. Tam stavíme, abychom pořídili panoramatický snímek Fabie s pozadím hor. Přitom se dáme do řeči s dvěma Brity, kteří se s ještě menším vozítkem, než máme my, vydali na rallye do Mongolska. Někde ve vršcích Karpatů vzniká hashtag #blackseawhitefabia. O několik set metrů dál tři osli a karavan, pro tři pražské pitomečky zastávka na 30 minut. Sjíždíme klikatě dolů a jedeme dlouho podél jezera, ve kterém jsme se chěli vykoupat, ale nikde není pláž ani cestička k vodě. Jezero je zakončeno obří přehradou, chvíli čučíme přes její okraj a plivem tam. Na to vše dohlíží metalová socha Persea vztyčená na nejvyšším vrchu nad přehradou. Zastavujeme, abychom se prostřídali v řízení, dávám si sváču na chladícím Algida boxu ve stínu na louce a pošilhávám po zaprasené adidas mikině ležící uvnitř...
Nevzala jsem si jí, nebojte. Pokračování příště! Na viděnou v Bukurešti.
The Sleeping US, Část 1: Evropský úvod, Varšava a Berlín
Toto je textový příspěvek; neumožňuje prohlížení fotek v dobré kvalitě. Pro skouknutí fotek v pořádném rozlišení vizte plus goole
Kde jsem začla, vlastně končím. Naposledy moje cesta končila na cestě z Krakova do Prahy; pokračuje 12. 3. ve vlaku z Prahy do Varšavy. To bylo zase tak:
Člověk míní, akční letenky mění. A tak, místo abych jela do Istanbulu, a nebo udělala plánovaný zimní okruh Varšava -> Gdaňsk -> Berlín jsem klikla na nabídku levných letenek a našla zpáteční let do Chicaga za 9.500 Kč. Ameriku jsem měla v nějaké dohledné době v plánu, třeba po letošní svatební sezoně, ale tohle se nedalo nekoupit. Po dni rozmýšlení, kdy jsem shledala, že to finančně nějak dám, jsem pořídila flight ticket na 17. 3. tam a 29. 3. zpátky. Zimní období mi nevadí; právě naopak, utvrdila jsem se v tom při minulém výletě. Léto pro mě symbolizuje práci do noci a dokumentování cizího štěstí. Vážně, když každý víkend koukáte, jak se nějací dva lidé, kteří jsou sice super, ale moc je neznáte, berou a mají tam všechny příbuzné a přátele, tak se vám v hlavě něco pohne. Navíc březen je takové to předjaří, kdy už není zima, ale ještě nic neroste, ale už je to pod povrchem a je to cítit ve vzduchu jako elektrické napětí - miluju tohle období. Nakonec jsem si ještě řekla, že nechci přijít o zimní Varšavu, a našla Eurocity train lístek za 840 Kč, a dobrý spoj busem pak do Berlína (odkud mi letí letadlo do US) za 18 € a vyrazila ještě před odleten na mini evropskou tour.
Ironicky se mi nakonec na výlet vůbec nechce, protože víkend před ním strávím s chlapcem, kterého mi osud a noční Praha přihráli, a taky mi v týdnu před odjezdem volá nějaká slečna z Londýna, že mají pro mě zakázku, fotit jakousi přednášku. Nemůžu tam ale jít, protože jedu na dovolenou. Pak mi ještě píše mail a až po kliknutí na její podpis můžu plnohodnotně začít mlátit hlavou do stolu, neb jsem prošvihla možnost pracovat pro Monocle zine, londýdnský lifestyle server a rádio. No, tak jedem...
12. 3. - vlakem do Varšavy
S ohledem na mně známou vlasní brutální lenost při balení si dávám budíka na sedmou, tři hodiny před odjezdem vlaku i přesto, že většinu jsem si sbalila již večer, abych se pak ještě dobrou hodinu a půl mrcasila doma a přemýšlela, co že to tu teda nechám. Třeba beru strašně orvaný Vans batoh, co mě provázel celou střední, a ten krásný nový, ale o dost rozložitější nechávám na poličce. Výlet zas začíná všednodenně, jak je mi milé, prostě jdu na tramvaj pětku na Hlavní nádraží. Tam pořizuju poslední český časopis na tři týdny a kávičku a nějaký čokoládový pečený zvěrstvo. Vlak je místenkový, ale na mým místě sedí pes, volím tedy luxusní sedačku i se stolkem a se zásuvkou, kde se budu moci pustit do svojí práce. Následujícíh 8 hodin až s krátkými přestávkami na jezení a čumění z okna trávím sepisováním smileboxího pdfka se základními informacemi, což je taková věc, kterou trvá předělat už snad půl roku a která, bude-li udělaná dobře, nám nekonečně usnadní všechno to vysvětlování a kalkulace. V Katowici ke mně přisedá paní Polka, má velmi polský až ruský obličej s takovým tím bambuloidním nosem, ale po chvíli si všimnu, jak jsem si jí vlastně vůbec nevšimla - všechno dělá potichounku, slušně, vůbec nemlaská, když jí, a pěkně pozdraví při přisednutí a pak i při loučení. Slušně vychovaná. Tohle mě pak ve Varšavě ještě párkrát napadne - třeba když uvidím maminky s dětmi, docela přísně je napomínají, i když děcka nějaké zlobení teprve jen naznačují trochu zvýšeným hlasem. Snažím se takových věcí všímat, protože mi jsou Poláci poslední dobou velmi sympatičtí a pátrám v drobnostech po příčinách jejich obdivuhodných povah.
Cesta to byla krásná a pohodlná, Eurocity vlaky vedou! Útulné, s včasnými a srozumitelnými hlášeními, s jídelním vozem a vtipným pánem s vozejčkem projíždějícím co chvíli. Hlavně jsem ale využila všechen čas, za což si pomyslně třepu vlastní packou.
Vycházím přesně na čas ze stanice Warszava Zachodnia. Je zima jako debil a hlavně foukáá, fuj, bez šály pěkně za krk! Nemám hotovost a tak si hned pěkně jedu bez lístku. Tramvaj mě vyhazuje v centru města a já jdu ulicí Nowy Swiat vstříc svému dnešnímu domovu, New World st. Hostelu. První dojem z Varšavy - baví mi ty neony, jak to vychází z tradice, ale pěkně se to do dnešních dní vyčistilo, taková grafická evoluce, a vůbec mě překvapuje neat grafickej design, co všude okolo vidím, jedou si tu fonty, loga, fotku, přísný, ale dobrý. Ale jinak - působí to tu vykořeněně, cize. Aby taky ne, když město je skoro celé znovupostavené po válce. V hostelu je to moc příjemný, sedí tu pár lidí včetně takovýho toho otrapy, co se každého ptá, odkud je, a každému začne vyprávět to samé, a přitom nic neříká, protože nic nedělá, jen se válí na gauči a kliká si na debility v mobilu, ale řekne vám, že půjde studovat na univerzitu. Štve mě během pěti minut. Navíc se snažím si sednout ve společenské místnosti a domrnit tu svojí práci a on se mě ptá, co dělám, a říká takový ty kydy ala nech té práce, teď jsi přijela, měla by sis odpočinout a bavit se, bla bla, vidim tě poprvý a naposled a dávám rady do života. Na druhou stranu mě potěší jistý Ir, se kterým se dá normálně mluvit a který bydlel nějakou dobu v Chicagu, žvaníme o cestování, říká, že jsem si dobře vybrala, malinkato mi o městě prozradí - ale ne moc, abych nepřišla o příjemná překvapení. Třeba mi řekne, že v Chicagu je dům, ve kterém bydlí Kevin v Sám doma. A nebo, že nemám platit vstup na jednu ze dvou hlavních vyhlídkových věží, ale o patro níž jít zadarmo do baru a tam si za cenu vstupu dát drink. Ha! Já mu zas něco málo řeknu o Praze a jako správnej českej prďola říkám, že je Praha mnohem lepší než Budapešť, kam má on namířeno. Pak zjistím, že mi zaboha nejde připojit se na net, což potřebuju, abych všem poslala výsledek té své celodenní práce. Třicet minut dělám různé kličky, ale wifi se nepřipojí a já pěkně napruzená odcházím směr spaní.
14. 3. Varšava 1/2: Pałac Kultury i Nauki
Ráno s čerstvým odhodláním jako správnej blonďatej hacker otevřu nastavení sítě, co je zaškrtlé, odzaškrtám a naopak a voilá, wifi se připojí! Trvá mi se vypakovat, protože venku jsou tři stupně a mrholí, nakonec vylezu s vědomím, že lepší to přes den nebude. Na ulici Nowý Swiat je čisto, placato a plno fancy kaváren a shopů s trendy věcičkama. Měla jsem v plánu vyrazit na Staré Město, ale cesta mě vede do směnárny druhým směrem - k Paláci kultury, a tak nechám plán, ať se plánuje sám. Směňuju svojí tisícovku v ještě horším kurzu, než kolik byl v Praze na hlaváku. Za rohem hned nestoudně utrácím první zloté za kafe - ve Starbucks, že ti není hanba!
Palác kultury nelze minout, je to pěkně velká a docela strašidelná, nebo teda alespoň majestátní svině. Je to tu všude hrozně rozlehlé, Pakul obklopuje parkoviště a to obklopujou obří věžáky s obchodama. Dole ve vchodu mě zasahuje plná palba socrealismu. Mramory, těžkotonážní všechno, ale všechno je taky krásné, ale tak nějak divně, mauzoleálně, stejně jako zvenku. Pořizuju lístek a frčím výtahem nahoru s jakousi rodinkou. Ve výtahu sedí na štorkli paní důchodkyně, jejímž úkolem je mačkat tu třicáté, tam první patro. Asi abychom si nemohli prohlédnout jiná patra? Vylézám do "verandy," ze které vedou dveře na vyhlídkovou terasu jdoucí kolem celého obvodu věže. Terasa je postavená z masivních kamenných kvádrů a moc přívětivé to teda není, když si vezmu i ty mříže všude (doplněné zde za stejným účelem jako v Plzni na Bartoloměji; první sebevrah tu skočil již v roce 1956) a to hnusácké počasí. Připomene mi to těžkotonážní vize mrakodrapů ve filmu Amerika. Výhled je poměrně depresivní, na jednu stranu se tyčí samé mrakodrapy, na druhou stranu je to vlastně podobné, jen trochu nižší.
Moc dlouho se tu neudržím, ještě si ale projdu celý vnitřek nejhořejšího patra, poněvadž tu je patřičně poťouchlá kavárna i výstavka výtvarně zpracovaného Pakulu od dětí ze školek, takže třpytky, duhy, medvídek Pú. Dolů dojedeme do patra pod vchodem, je tam spousta různých původních obchodů, jídelničky, stánek s časopisy, vchody halí těžké závěsy chránící před průvanem. Padám ven, zase do té psoty.
Po cestě šedými ulicemi narazím na bio-jídelnu, kde si dávám špenátové lasagne, čočkovou polívku a cereální pečivo a ze všeho mám radost, protože je to strašně dobré. Říkám si, že jsem pánem svého času, a že je dneska fakt hnusně a že mě to fakt nebaví a otáčím to zpátky směr hostel, budu zase pracovat - dneska mám v plánu dodělat fotky kožených tašek, co jsem fotila minulý týden pro Kubu (při tom jsem taky natrefila na tu svou známost, Kubovo nového kumpána v Eggu). Po cestě ještě zkouším zajít do vědeckého knihkupectví a mám ohromnou kliku, neb tam nacházím, co jsem hledala, esejově zpracovanou historii Polska, kterou mi doporučil Petr. Je to sice pěkná kravina, tahat s sebou 14 dní na zádech knížku, ale touha a takovej ten hlad po sebevzdělávání je silnější. Je to štěstí, když v hostelu člověk najde takový pracovní kout, jaký se povedlo najít mně, usazuju se a hybernuju, abych s občasnými pauzami asi až do 22:30 retušovala a ladila fotky. Pracuje se mi tu dobře, vytrženě od všednodenních záležitostí lze přijít na kloub věcem mnohem rychleji. Pro dnešek hotovo, spát.
15.3. Rynek główny, přesun do čtvrti Praga, muzeum neonu
Dneska si dám to neonové muzeum, jedinou zastávku, kterou jsem si naplánovala ve Varšavě a která by mě mrzela, pokud bych jí neshlédla. Bohužel mi nejde dokoupit další noc v hostelu, neb je plně zabukován, a tak se vracím na pokoj, abych si spakovala a hodila na záda krosnu, otrava. Nevede se mi na netu najít nocležiště poblíž, a tak vyhrává slibně vypadající Hostel Fabryka ve čtvrti Praga, kam mám stejně namířeno. Ulicí Nowy Swiat se vydávám dneska na druhou stranu, směr historické centrum, a koukám do jednotlivých kaváren a pekáren, co tam mají dobrého. Jsem zmlsaná a vyberu si až tak napopáté, pekelně drahé laté (14 zl.) a pečivíčko s kokosem a čokoládou uvnitř. Vyjdu ven, zakusuju se do úlovku a startuju tak jeden z těch obyčejných momentů, kvůli kterým stojí za to žít, mňam. Pořád hnusně mrholí. Zastavuju před Hotel Bristol 1901, zvenku to vypadá parádně a je tam i hotel, vstupuju tedy dovnitř. Na recepci se dovolím a vcházím do vestibulu hotelu, je to tu vážně úžasný, art deco, všechno musí mít hroznou cenu, třeba kožený obraz-reliéf nebo spousta různých bust... ve svým hipster-outdoor oblečku jsem tu dobrá pěst na oko, ale už jsem si zvykla, že takovýhle věci jsou každýmu ukradený, že si to člověk vždycky jen tak egoisticky myslí, že někoho zajímá nebo pohoršuje. Ještě využívám luxusní hotelovou toaletu a tradá vesele dál.
Po nějaké době docílím Rynku starého náměstí. Opravdu tu moc lidí není a života taky ne, nikomu se v tom hnusu asi nechtělo ven. No a dech mi to taky nevezme. Baráčky jsou znovupostavené po bombardování, připomínají třeba pražskou Zlatou uličku a nebo Nový Svět, podobně pitoreskní, ale jsou o dost větší a s víc patry. Je to můj první výlet v době, kdy se masivně začly používat ty debilní selfie sticky. Přísahám si, že jestli mi to někdy nějaký z mých kamarádů podá, tak mu to zlomím vejpůl. Selfí, sere mě to, už jen to slyším.
Ze Starého Města jdu pěšky do Nového, a to jsou samé paneláky a najednou jako bych byla někde na předměstí Varšavy. To mi štve, protože jsem zrovna chtěla začít pátrat po nějakém místě, kde by se dalo jíst. Potkám ale maximálně jednu Žabku. Vkračuju na rozlehlý bulvár s domy totálně stejnými, jako byly ty v Nowe Huti v Krakově, s vysokými branami - průchody do vnitřních bloků a eklektickým stylem. No jo, ale ani tady jídelny nejsou. Moje kroky vedou směrem hostel, chci ze sebe shodit tu krosnu.
Na to ale musím jít asi kilometr nehostinným městským prostorem-neprostorem mrakodrapů, přivaděčů a mimoúrovňových křižovatek, do toho to mrholení, není mi tu úplně do zpěvu. Chytám tramvaj, která mě popoveze mým směrem, a vystupuju v ulici, kde má být hostel. Štěkaj tu na mě psi z otevřených vrat, což mi nepřijde jako dobrý indikátor blízkosti ubytování pro backpackera. Projdu tou ulicí hodně daleko, v mobilu už nevidím adresu a ani jméno - to se mi povedlo zapomenout - takže to vzdávám a zapínám internety - abych zjistila, že od hostelu stojím 90 metrů. Fabryka za to ale teda stála - je to předělaný industriální prostor a velmi pěkně zařízený, moderní, čistý, bez hostelových nešvarů ala fialově vybarvená společenská místnost plná plakátů s tematikou všech kultur světa. Milej fousáč v recepci mi poradí cestu do neonového muzea, stačí mi jedna tramvaj, super, shodím batoh do zavazadlového prostoru a jdu na zastávku. Vyhazuje mě to zase na nehostinném místě (ono je ale v tom počasí nehostinné fakt všechno), pár set metrů od tramvaje nacházím komplex budov Soho, jedna z nich hostí i ono neonové muzeum.
V Sohu je spousta designových krámů, kanceláří a restaurací, je to ale všechno zatraceně daleko od centra, připomíná mi to tu třeba Meetfactory. Vstup do muzea čítá symbolických 10 zlotých a ty se bohatě vyplatí, na nevelkém prostoru je sbírka nejrůznějších designových nápisů, některé jsou fakt lahůdky, něco už toho hodně zažilo, hodně toho nefunguje nebo to zrezlo a zohýbalo se. Neony jsou doplněny skromnými inrormačními cedulkami, kde že to bylo, co to znamená, a co tam je dneska třeba za multikino. Světla neonů se suprově mydlí domromady a dávají dohromady jakési mnohobarevné všeprosakující nadsvětlo. Báječná zastávka, mám radost a můžu jen doporučit dalším cestovatelům.
Tramvají to beru o jednu zastávku míň na cestě zpět, poněvadž tam je obchodní centrum a já si potřebuju nakoupit něco málo potravin. Napadne mě ale ještě koukout po nějakém mléczném baru, protože to je echt polská záležitost a ještě jsem tam nebyla. Jeden se mi povede lokalizovat nedaleko a skutečně k Mlécznému baru Rusalka dojdu. Vlezu dovnitř a místo předčí moje očekávání; ocitám se ve světě někde mezi Menzou a cukrářstvím, co si ho pamatuju z dětství z rokycanského náměstí, ultimátní retro. Stolky jsou obsazeny převážně důchodci, ale přijdou sem i lidi jako já a kluci ze střední v outfitu ala Justin Bieber. Jídlo prosté, levné ale poctivé, nábytek a veškeré vybavení vypadá, že už toho dost zažilo. Bohužel moc nevím, co se píše na jídeláku, ale zkouším pomidorovou polévku s makarony, pani mi dá účtenku, na druhou stranu píše objednávku, s tím jdu k okénku, tam paní s tlustýma rukama v zástěře bere lístek a prackou nabírá samotné těstoviny, pleská na talíř a zalévá sběračkou rajčatové polévky. Chutná znamenitě, těstoviny v polívce prostě nemůžou dopadnout blbě, nikdy.
Pak se mi ještě nechce odcházet a tak volím polévku další, rosol, tipuju, že to bude vývar a mám pravdu, zase je v něm hromada těstovinových nudlí, ňam. Když vidím hlavní jídla okolo sebe, docela lituju, že jsem vitamínovej debil, co nejí moc, ale je čas jít.
V obchodním centru mě strhne vlna lidí procházející Carrefourem, je jich tu strašně moc a nechávám se nést a najednou mám plný těžký košík a říkám si, kurva, fakt to všechno potřebuješ?? Shledám, že koupit si do zásoby třeba pytlík vlašských oříšků a nechat ho letět přes oceán je poněkud pošahaný, a zbavuju se ho a spolu s tím mnoha docela těžkých věcí. Dorážím do hostelu a tradičně rozbíjím tábor s počítačem ve společenské místnosti, dneska musím konečně domrnit ty daně a sjednat si pojištění, to ještě nemám. Obojí se mi za nějakou chvíli povede a mám další kámen ze srdce. Ještě pořešit přespání v Berlíně zítra. Měla jsem jet za Honzou, bývalým spolužákem, ale on nakonec nebude doma, jen jeho slečna, a navíc tam budou další dva lidi, jeho holka by musela spát na zemi, a navíc bych musela druhý den řešit, kde si předat klíče, a nebo čekat, a to já nechci a chci to vědět dneska, teď, kam zítra přesně jedu, a ne to smolit zítra v buse, nacházím tedy první schůdný hostel a padám spát, protože vstávačka ve čtyři, br.
15. 3. do Berlína
Ráno vstávám, zrovna když končí dole párty; hostel je skvělej, ale v sobotu, máte-li lehký spánek, do něj nechoďte, mně to nevadilo, to mě spíš štve, když lidi na pokoji chrápou, což je takový nepsaný pravidlo hostelů. Rychlá snídaně a s předstihem padám na zastávku, abych ke své hrůze zjistila, že tramvaj jede v jiný čas, než co tvrdil jakdojade.pl a že to s ní budu stíhat tip ťop, což nenávidím a radši nacházím jiný spojení, dvěma autobusy, první staví hned za rohem. Nestíhám koupit lístek do prvního, ale to ráno ve 4:15 fakt nikdo neřeší. Varšava Zachodnia je pekelně jetá stanice, připomíná mi to třeba plzeňský autobusák, i s těmi pofidérními krámky. Pořizuju ale pekelně hnusný kafe v automatu - pekárna otevírá deset minut před odjezdem a to já už musím sedět na své sedačce - a nechám se odškrtnout panem řidičem pro vstup na palubu. Celou cestu pojedu na dvojsedačce sama. Ráno od šesti do sedmi v polokomatu píšu většinu tohohle textu do právě se dějícího momentu, odpoledne po skouknutí kousku Titanicu v palubní televizi a zblajznutí housek a skvělé sušené šunky (uf, nemůžu tu vůni smýt z prstů) dopisuju text až do teď. Za hodinu budu v Berlíně, a zítra celý den strávím letem, trochu se toho bojím, neboť mám dva přestupy a úplně nevěřím, že moje krosna mě bude následovat jako pejsek. Nezbývá ale než nechat to jít, ať to dopadne samo.
16.3. Zápis z pondělí 23:04 evropského času / 18:36 místího času - Detroit, letiště, čekání na transfer
Můj poslední let do Chicaga je zpožděn o dvě hodiny a tak si krátím chvíli čekáním.
V Berlíně to byla po příjezdu docela sranda, přijela jsem na ošklivej autobusák, abych si koupila kafe a měla radost, jak mi to ještě šprechtí v němčině, a záhy zjistila, že na autobusáku zaprvý nikdo nechce úplně dát radu, odkud chytit nějakej spoj - ne, svojí M9 nenajdu na ceduli - a zadruhý, a to mě teda překvapuje, se tu nedaj koupit lístky na MHD ty vole. Musí se jít do nejbližší stanice metra, což mi říká až druhej náhodnej kolemjdoucí. Funím teda v plném polní k metru (400 metrů), sejdu schody, abych zjistila, že to kurva nebere mojí kartu. Nahoře je trafika, kde lístky prodávají, ale tam karta rovněž nefunguje. Takže pěkně zpátky na busák, kde si pamatuju ATM, vyzvednout bankovčičku a trestná výprava zpět. Konečně se mi to povede a já mám lístek, se kterým zas tajtrlíkuju zpátky směr autobusák, alespoň mi hned jede autobus. Momentálně srdečně nenávidím Berlín, pořídit si na hlavním autobusovém nádraží lístek na MHD a odjet z něj mi zabralo asi 50 minut.
Trochu se zamotám v U-Bahnu, ale jen se svezu zpátky a přestoupím na správnou linku, no big deal. Vyplivne mě to v nadzemí v Kottbuser Tor, a to je slušnej tureckej Bronx. Kruháč obehnaný různými kebabistány a podivnými skupinkami imigrantů, ale mydlej se tu do toho ty hajp berlíňani na svejch vyntydž bicyklech a ještě do toho úplně normální rodinky, dobrej mikrosvět. Omylem jdu hrozně daleko ulicí odtud vybíhající, jen abych pak zjistila, že hostel je přesně na tom kruháči, respektive v jedné budově do něj shlížející, a že na prstenci budovy, která je nižší a předsunutá, má obří parádní terasu. Už potřetí mám s hostelem ohromnou kliku, i tenhle je hrozně útulnej a je super chlápek na recepci, co se s ním dá hned rozjet dřevitý humor. Akorát se ukáže, že převod se neuskutečnil - a že musím zaplatit cash a já nemám dost, takže kurvaaa ještě jednou k automatu jako blbeček. Napodruhé se mi platba povede, jdu se ubytovat a na uklidněnou po strašlivém zážitku z Berlína si jdu ven do ruchu kruháče sehnat kebab a jogurt a nebo mlíko k snídani. To druhé se mi moc nevede, ale nakonec v nějakém alkoshopu přeci jen uspěju, to první dlouho zvažuju obcházením a pak vybírám tu kebabárnu, která vypadá skromně, ale je tam pořád fronta. Dávám si zvěrstvo plněný ještě grilovanou zeleninou s kari omáčkou a užívám si obžerský moment. Kebab ukázkově chlístá na všechny strany, na bradě mám kus cibule, ale neodvrátím svoji tvář od procházejících, neb by mě to rozptylovalo od prožitku. Oh my god. Je toho hrozná halda a tlačím to do sebe jak nějakej nechutnej amík na tlusto-invalidním vozejku. Zpátky s žaludkem někde u kolen a rozbalit si v kuchyňce laptop tábor, abych si domluvila detaily s Chrisem z AirBnB, udělala si boarding pass a další podružnosti. Je tu ale slabá wifina a tak různými debilními úkony chabě se pokoušejícími o její zrychlení strávím hrozně moc zbytečného času. Jdu na kutě chvíli před 11 a vstávám ve 2:45.
Na recepci zastihuju pořád toho samýho fajn týpka, co mi slíbil vytisknout nějaké potřebné dokumenty, ještě mi poradí, kde podle něj bude zastávka toho nočního busu, a přeje mi pápá. Na zastávce stepuju dvacet minut a přestupní spoj přijede s předstihem, takže na letišti jsem fakt totálně nesmyslně brzo - tři hodiny předem. Šťastně nalézám ve čtyři hodiny fungující kavárnu, kde si kupuju obligátní sladký svinstvo, kávu a tousty na svačinu na nevypočitatelné chvíle prodlev pro dnešní den. Let je standardní, dostaneme kávičku a pečivíčko, trvá necelé dvě hodiny a vyhodí mě v Paříži, na Charles de Gaulle letišti.
Transfer stíhám v pohodě, usedám na místo se slečnou ze států, která se mě ptá, kam vyrážím, a obě jsme příjemně překvapené vzájemnými odpověďmi, ona je lyžařka, která teď během dvou měsíců objela mistrovství v osmi různých státech Evropy - v Čechách závodila ve Starém Městě. Jak jsme srdečně začaly mluvit, tak jsme ale rychle skončily a už si skoro nic neřekly, já asi nemám kuráž se jí vyptávat a ona se tak americky přestane starat, co dělám já. Následujících 8 hodin trávím pokusy o čtení té knížky o historii Polska - což jde pekelně těžko, začíná to devátým stoletím - a sledováním dvou filmů, Chlapectví a 8th Mile. Oba se odehrávají v USA a 8th Mile dokonce v Detroitu, to jsem nevěděla, dokud mi to neprozradil ten Irčan v hostelu ve Varšavě. Oba filmy mě hrozně dostanou. Hlavně na Eminema koukám uznale a oceňuju detroitské kulisy zobrazující rok 1995 a pořízené v roce 2002.
V Detroitu na letišti jezdí po ranvejích ne normální skromný letištní prdítka jako v Evropě, ale čubčí trucky a džípy, proč mě to nepřekvapuje? Vystupujem. Jdu k self checkinu, protože jsem to pochopila z palubního hlášení, tam se k mý hrůze nenačte můj pas. Jdu se zeptat pani a ta mi oznamuje, že jsem šla pěkně blbě a že si mám jít vystát normální frontu jako všichni ostatní. Jsou tu lidi ze všech letů a boarding pass chlápci jsou docela ostrý, navíc je to všechno slyšet, a jeden to vybalí na paní Indku s malým kloučkem, ptá se jí na věci jako "u Vaší švagrové budete, a pět lidí v jednopokojovém bytě, nebude Vám těsno?" Jak to s ní dopadne už nezjistím - já projdu hned a pěkně si požvaním s chlápkem, co konstatuje, že je ženatej a že mých fotoslužeb bohužel tedy již nevyužije. Jdu si odskočit a dělám ukázkovou debilitu, na záchodě nechám na poličce asi na pět minut složku s pasem a všemi dokumenty. Vylezu z toalet a blikne mi hlavou takový to "hu, máš všechno?!" což chvíli myslím že jo, noťas, foťák, ale pak mi to trkne. Vracím se a je to tam, uf. Jdu ke karuselům, které jediné flušou zavazadla, ale jsou tam věci z jiných letů. Po chvíli zmateného hledání a zjišťování u staffu shledávám, že moje krosna, která tu někde na mě má čekat, není k nalezení. Je šance 50:50, říká paní, že krosna do Chicaga doletí beze mě a nebo že je prostě neznámo kde. A že mi jí prej doručej. Super. Chytám nerva, poněvadž boarding mám za 40 minut a ještě mě čeká fronta a prohlídka. Tím ale hravě projdu a s rozvázanými tkaničkami dofuním ke svojí bráně - abych zjistila, že let je o dvě hodiny zpožděn. Směňuju si po cestě 1.500 Kč, co mám u sebe, kurz tady je obludných 31 Kč za USD, ale při všech těch nastalých průserech tu nechci chodit bez hotovosti. Pak mi to ještě nedá a kupuju si pekelně drahou redukci do zásuvky. Hlavně že jí mám, do prčic, doma. Když vím, že alespoň mobil a noťas mám u sebe a že nebudu mít problém dobíjet, že moje karta byla přijatá a že mám nějaký peníze, klidním hormon a říkám si, že jak jsem se zdržela self checkinem a nechala se předběhnout spoustou lidí, tak prostě moje zavazadlo vzali a poslali ho do Chicaga samotné. Sedím na podlaze u nabíjecí stanice na mobil, dobíjím, chytám signál a dělím se o své trable online se sestrou.
Nabírám si sladkosti, co nám přinesli zaměstnanci Delty na omluvu, do zásoby. Konečně poslední spoj do Chicaga. Už jsem v klidu, padesátiminutový let.
Krosna tam bude... jo, jezdí si pěkně samostatně po pásu, samozřejmě! Štěstí. nabírám ji a jdu si přeházet věci z příručního batůžku zpět do krosny k nějaké informační tabuli. Trochu jí proštrachám a už mám mapu, letáčky těch nejznámějších atrakcí a nabídku na hromadnou vstupenku. Orientovat se tu dá skvěle, a podle Chrisovo popisu mi stačí ujet tři stanice nadzemkou a pak nastoupit do busu. Venku je dneska až vedro, plus dvanáct, je to bohužel výjimka. Nadzemka si hned získává mé sympatie, je to jako metro, ale nevede tunelama, takže malá sightseeing za málo - teda za moc málo ne, 3 dolary za lístek, uf.
Všude je plno hiphopa černochů jak z katalogu. Spousta amíckejch tatíků vypadá úplně stejně jako tatínek z Chelsiiny svatby a stejně krčí obočí. Cizí lidi si tu říkají honey a sweetheart a hlavně se to děje u tlustých mama-černošek za přepážkou čehokoliv. Přestup na bus, zastávky jdou podle čísla ulice, a ta 22. je moje výstupní. Ocitám se v na pohled poklidném nejbrhůdu Pilsen. Jeden z téměř identických baráčků má číslo, které potřebuju, a náhodou z něj zrovna vykukuje Chris. Potřepem si packou, mluví trochu jinak, než jsem si představovala - čekala jsem pankáčsko-hipísáckej hlas, a tohle je amík jako z encyklopedie. Je to tuze srdečnej pán, všechno mi rychle ukáže, pokojíček, koupelnu a kuchyňku, všechno postarší, ale vkusné. Říká všeho tak akorát, aby mi nechal moje pole samostatnosti. Jdem spolu ještě do nejbližšího supermarketu, já si chci koupit něco k snídani, Chris pivo. Povídáme si lehce; Chris nikdy nebyl mimo USA, teprve nedávno si udělal pas! Přemýšlí o cestování po Evropě, mám mu teda naštěstí co říct, zase se neubráním patriotskému doporučování Prahy. Supermarket je nepřekvapivě plnej kalorických sladkých a všechutných junků v obludně obrovských baleních, když vidím ty černošky s prdelema tak pro pět lidí, tak bych je nakopala. Ty lidi fakt už moc dlouho mají všechno, co chtějí. Lenost a pohodlí je tu cítit ve vzduchu. Doma otevírám noťas, abych se rychle koukla, co podnikat zítra, ale dohoní mi nespánek ( vstávačka v 2:50 po 3 hodinách spánku a klimbnutí tak 1,5 hodiny během dne) a jdu to zalomit do stanu postaveného v mojí místnosti - nebývalý vynález! V noci mě ale budí kosa a taky hvízdání větru skrze špatně těsnící okno, a to je opruz. Nerada vylezu z tepla, abych na sebe navlíkla svetr, ale moc to stejně nehřeje a první noc je teda pěkně nanic.
Poslední den výletu bývá poznamenán tím, že je poslední. Je to z něj cejtit od rána. Poslední den vstávám akorát, abych stihla snídani, jsem tam první a zabírám jediný normální stůl, kde jako jí ten zbytek lidí? Jídlo je vyskládané na televizním stolku. Po chvíli je „jídelna“ opravdu plná zbloudilých duší s talířky v rukou, takže to do sebe hážu a pouštím další nešťastníky si sednout. Moje poslední polské kroky dne míří do Nowe Huti, čtvrti, která vznikala hlavně v padesátých letech jako chlouba komunismu, s bulvárovými ulicemi a ústředním náměstím. Tahle čtvrť byla vybudovaná jako chlouba nového režimu a jako rezidence kolem obří, fakticky trochu zbytečné, ale ideologicky důležité, ocelárny. Spojení jsem našla přes geniální polský systém jakdojade.pl, kde prostě primitivně uděláte bodky A a B v mapě nějakého poslkého města, a ono vám to vyplivne nejbližší a nejchytřejší spojení. IDOS se proti tomu může jít klouzat, a to mi přijde taky dost fajn.
Cesta trvá čtyřicet minut, jede to přes celé město, je to dost zvláštní, takhle daleko od centra najít něco, co se jako centrum taky snaží tvářit. Vystupuju na Place Centrálním, z něhož osově souměrně vybíhá pět hlavních magistrál čtvrti. Náměstí je v rekonstrukci, zdá se, že nekonečné – spousta budov tady nikdy nebyla dostavěna, trochu to připomíná osud nedostavěného Čaošeskova paláce, kde taky došly peníze a ideologie. Naproti přes ulici je otevřený prostor, nevydlážděné prostranství, tváří se to, až na pár budov, jako park – asi jako když dojedete na konec města. Jdu se projít mezi domy – architektonicky to má blízko ke spoustě projektů u nás, takový ten eklektický „vyčoř si to nejlepší ze všeho a zalij betonem“ styl, do baráků se pořádně dává čas a opravy jsou improvizované. Všechno rozlehlé, všude daleko. Velké obchody mají uvnitř hrozně místa. Baráky určitě budou špatně izolovat. Ulicemi se šourají hlavně důchodci.
Po chvíli si říkám, dost bylo koukání, beru tramvaj zpět, aniž bych viděla všechny důležité domy. Nechávám se vyklopit kus od náměstí tak, abych mohla bezcílně trajdat, než si dojdu pro vytoužené papuče ze včera. Obojí splněno, pomalu se přesouvám na nádraží, dám si něco tam a už se tamodtud nehnu, ráda jsem na busu včas.
Nádraží má fakt divnou strukturu, chvíli jdu po nějakém peronu, než objevím, že nádražní hala se vine pod všemi nástupišti jako krtek. Stará nádražní budova, již nesloužící svému účelu, stojí v čele všech perónů, přesně tam, kde by jí člověk čekal, a hádám, že mate všechny neznalé chodce včetně mě, a to jsem tu už jednou byla! Mezi různými podniky v hale vítězí samoobslužný krámek, kde dávají dušenou zeleninu, mňam. Pak se jen tak poflakuju a jdu najít ten autobus, mno a deset minut před jeho odjezdem ho nikde nevidím. Obejdu všechny autobusové perony a o Tigerexpresu nikde ani zmínka. Jímá mě zlá předtucha a přes číslo v mailu volám infolinku Tigerexpresu. K mému ůděsu mi slečna oznámí, že jejich zastávka je ale někde úplně jinde, a bohužel moc nepochopím kde. Poví mi křižovatku dvou ulic, první dva lidi, kterých se zeptám, je neznají. Klid, zastavit, načíst mapu. Kurva, ulice není vidět! Je 12:28, za dvě minuty má minibus vyjet, a já furt netuším, kde to je. Začínám chytat paniku, už mám ale trochu ponětí o směru, přeběhnu celou halou na druhou stranu a volám infolinku zase, naštěstí mi říkají, že řidič ještě neodjel, jejich navigace je lepší, protože už víceméně vědí, kde sem, ale stejně zase doběhnu blbě, na jinou zastívku minibusů. Tam o Tigerexpresu zase nic neví. Do hajzlu! Volám potřetí a teď už mě navádí stopro, je to ještě o pár desítek metrů dál, už si na sebe mávám s řidičem, uf, teda nechat si ujet tenhle minibus by bylo vážně nanic. V ukrutně přetopeném minibusu se vydávám na cestu do vlasti zpět. Zase mi píše David a vypočítává mi, kolik nás ta nezaplacená faktura bude stát, a moje nálada klesá pod bod mrazu, kam ji stahuje černé svědomí.
V Katowici nabíráme skupinu Poláků, co jedou na Silvestra do Prahy, celou cestu do vlasti strávím sedíce stehno na stehno s týpkem. Vyklopí nás to v Ostravě-Svinově, tam asi hodinu čekám na RegioJet, a pak už se neděje nic zajímavého až na to, že opustím kupé s uřvanou skupinou dvou ruských párů. Silvestr strávím bloumající Prahou sama (s natáčecími zastávkami na Smilebox akcích), protože po výletě nemám náladu objímat se o půlnoci s lidma. Dvanáctou vychytám na Hlávkově mostě, mám skvělý výhled na troubící lodě a ohňostroje nad řekou.
Nejsem člověk, který by psal rozmáchlé závěry, vlastně ani rozmáchlé postřehy a dojmy, prostě vám a hlavně sobě píšu, jak to celý bylo bylo. Protože to bylo důležitý, skvělý a nechci to zapomenout.
Budím se v 6:30 a vše mám sbalené, padám rychle na tramvaj. Mám obří časovou rezervu, ale nakonec tak akorát, když deset minut čekám na osmičku, co jede na nádraží, a pak si kupuju kávu u pečlivé, ale pomalé slečny v Coffee Heavenu ve vstupní hale. Zase ty neonové nápisy, tentokrát avizující prodej jízdenek, stará typografie, paráda. Ve vlaku nacházím své místo a usedám v momentě, kdy se souprava rozjede.
Frčíme placatou polskou krajinou zavátou sněhem a mně nejde nemyslet na polské tragédie, koncentrační tábory, Schindlerův seznam, Katowici, ghetta, havarované vládní letadlo, Jerzyho Kocsinského a představuju si pracovní tábory a jak v téhle zimě museli lidi ve špatném oblečení a se špatným jídlem pracovat od rána do večera. Vlak opět vjíždí do momentu, ve kterém se teď nacházím, čeká mě poslední díl cestování mezi svátky, Krakow a cesta domů.
Krakowské nádraží nevypadá tak parádně jako wroclawské, vlastně ani pořádně není vidět, jak vypadá, protože je tak obklopené sítí silnic a přilehlých domů a začleněné do terénu tak, že z něj vyčuhují jen různé eskalátory a východy. Podle stejné free mapy, jakou jsem získala v Grampa’s pro obě města, jdu směrem k nějaké tržnici s “fresh food.” Po cestě se vyčasilo a teď svítí slunko, v nízkém zimním slunci všechno vypadá víc jako podívaná, lidem se valí od pusy pára.
Krakow je tuze sympatický, můj dojem je stejný jako ostatních – Wroclaw je oproti němu fajn, ale taková neutrální. Všude jsou zase cihlové domy a je to tu trochu víc šmrnclé východňárským duchem, víc lidí v divných kožuchách, víc dvorků, co vypadají jako někde na kraji města. Docházím na hranici prstence parku, který obklopuje nejužší centrum – musí to tu v létě být super, tak obrovskou plochu parku jsem jinde asi neviděla. Všude chrámy a věže, honosné stavby, do toho hukot tramvají, lidi, hejna holubů… Za rohem vyměknu a jdu obvolat podle mapky pár hostelů, protože hledat je osobně se jeví jako moc velký punk. Ve dvou mi řeknou, že mají beznadějně plno a že to budu mít těžké, ve třetím hned sháním nocleh. Je to Panda Hostel v bývalé židovské čtvrti Kazimierz, super, tam jsem chtěla přenocovat.
Na trhu je to skvělý, je to trh tak polský, jak jen si lze představit, včetně všech klišé. Prodávají tu maso, ovoce a zeleninu, ale i kdejaký šmuk, žárovičky, divně levné cukrovinky, a super papuče, které mi učarují, ale nemám teď vůbec hotovost, tak je oželím. Nakoupím si trochu nějakého jídla a říkám si, že nebudu utrácet a sním to někde venku.
Jak se blížím uličkou k centru, nedá mi to ale a stavuju se na polévku v jedné dobře vypadající jídelničce. Polévka je super, akorát mě u jejího jezení trochu štve pan zámečník, co spravuje kliku u vchodových dveří, a každých asi pět sekund s nima práskne. Já zase asi štvu slečnu servírku, poněvadž platím šest zlotých kartou a ještě jí vysunu moc brzo, takže mi to musí namarkovat znova.
Náměstí je obří, hezčí, dobře divné kostely – ten hlavní má každou ze dvou věží trochu jinou – a zase se tady staví šílené obří podium! Tohle vypadá ještě úchylněji, jako kdyby tu měl vystoupit Sauron a jeho banda. Nechápu, kdo tohle vymyslel a dal si s tím tu práci. Dochází mi, že na náměstích v největších městech asi budou pompézní silvestrovské oslavy a že se budou odehrávat pod jednou produkcí.
Jdu se projít do centrálního domu náměstí – nevím, co přesně to je, je to jedno, vypadá to jako tržiště – podélná budova s jedinou velkou vnitřní halou plnou stánků. Prodávají tam blbosti pro turisty a pěkně to tam klouže. I přesto, že vidím, jak všem prokluzují packy, ukázkově padám na zadek, trochu do boku, ale stejně mi vhrknou slzy do očí, auau! Půjdu teď do toho hostelu, ubytovat se. Po cestě ještě navštěvuju kostel sv. Františka z Assisi, protože tam jsou secesní vitráže i interiér, zapaluju si svíčičku, která nevím, jak funguje, ale já si z ní dělám přací novoroční bilanční. Ve vedlejší lodi mě překvapuje miniaturní betlém umístěný zvláštně v domku s dvěma věžičkami a chrápající pan bezdomovec vzadu na lavicích.
Cesta městem pokračuje. Že vstupuji do bývalé židovské čtvrti Kazimierz, je snadné poznat, teda alespoň to, že jsem jinde, domy jsou podivné, se zkoseným průčelím, takové sotva omítnuté, skromné, a je v nich mix cool podniků i komisních prodejů. Čtvrť měla lapidární osud – systematické ničení a vysídlování komunity během druhé světové, osídlení divnými lidmi během socialismu, rozkvět v devadesátých letech díky zviditelnění v Schindlerově seznamu. V recepci Panda hostelu sedí hroznej vyhul a hraje tu obligátně Bob Marley (kdo tohle ještě kurva může poslouchat?). Pan vyhul je mírný a milý, provede mě hostelem – hostel splňuje moje základní kritéria (nesmrdí to tu, mám čisté povlečení a není tu vlhko a zima… jen trochu), ale jinak to tu stojí za prd, všechno je hrozně jeté a chudé, sprcha za rohem v pokoji, prťavá kuchyň, hnusný, nejlevnější možný vybavení. Oba hostely, ve kterých jsem byla, jsou v mapách zmíněny s úplně stejnými okecávačkami – poučení pro příště, číst si víc mezi řádky. Na pokoji mě zděsí obsah zavazadel mých dnešních spolubydlících – na topení se suší obrovský bavlněný kalhotky, na schůdkách palandy taktéž a sepraná podprda. Na zemi rozházené bordýlky z omlácených cestovních kufrů. Tipuju tlustý Rusky! Nečekám na rozluštění a padám ven, než slunce zaleze a bude zase kosa a tma.
Beru směr bývalé ghetto, po cestě ještě podvědomě vyhledám tu nejvíc cool kavárnu a koupím si kýbl superhorkého latté, palivo mi vydrží několik set metrů a zas mě pohlcuje zima. Vzala jsem si druhé boty kvůli otlačené patě, ale v těchhle brzo necítím prsty u nohou.
Přecházím Vislu a vkračuju do ghetta, koukám na domy a vnímám, jak jsou obyčejné a jak asi vypadaly dřív, ale upřímně, je mně taková kosa, že moje vlastní soukromé utrpení přebíjí to historické, opravdové. Dlabu na to a jdu na nejbližší tramvaj, ale ještě ne do hostelu, ale zase blíže centru, pod středověký hrad a jinými cestičkami půjdu zpět na náměstí. Cesta mě vede podél Visly, stavuju se v supermarketu, abych si nakoupila zásoby na cestu, jsem konsternována tím, že se tu dá koupit mléko v plastovém pytlíku a taky, že paní si mojí platbu kartou zapisuje ještě ručně do sešitku.
Podle mapy tuším něco zajímavého v Nowem Swiatě, ale jen tak procházím večerními ulicemi se zaparkovanými auty… už jen víceméně z povinnosti se vracím na Rynek, kouknout, jak dopadlo čubčí pódium, a nejsem zklamána, náměstí je zalité neonovými světly a pořád se zkouší, to bude žůžo asi.
Beru tram zpátky – na lístek dlabu – a v hostelu zabírám místo u topení u okna. Společenská místnost je velmi improvizovaná a pohodlně si tu sednou tak tři lidi. Od okna navíc táhne jako prase, takže šup do televizní pohovky a zabalit se dekou. V sibiřské poloze udělám nějakou práci, pak na pokoj a sprcha, akorát, když začnou přicházet… Vietnamky! Tak Vietnamky jsou takový šmudly. Dojem mi potvrzujou, když tak, jak jsou, se jen vyzujou a zavrtají do postele. Fuj. Najednou je jedenáct, šup spát.
Vychutnejte si fotky v plné kvalitě, s novým Vesper theme se mému blogu otevírá hafec možností. Objevit je a použít mi bude chvilku trvat; těšte se ale už brzo na první díl amerického výletu!
Třeba na sever! 4/6: Wroclaw
Ráno se nacpávám klasickou hostelovou snídaní a zvažuju, co se bude dít. Vlakové spojení večer do Krakowa je nevýhodné, a hlavně jet potmě a nevidět krajinu by byla škoda, radši to nechám na brzo ráno další den, dokupuju ještě jednu noc tady. Jsem už pěkně líná, vydat se mrznout ven čtvrtý den po sobě chce trochu přemáhání a vevnitř trávím jaksi víc času, než je nutné, z čehož se stane poznávací znamení dneška. Vycházím a podle šikovné mapky, co jsem si vzala na recepci, chvilku mířím směrem od centra, kouknout se po místních graffiti, potom zamířím na komplex ostrovů s chrámy, kláštery a dalšími budovami uprostřed města. Graffiti podle mapky nenacházím, ale jsem v zajímavé čtvrti, kde je vidět normální wroclawský život. Není to tu moc jiné než třeba v Plzni, okej, malinko víc neupravené, chodníky a zpevnění trochu jetější a nedodělanější, a sem tam nějaký barák fakt nevypadá jako český.
V místní Žabce (stejný název, jiné logo) pořizuju kafe a docházím pomalu k lávce na první ostrov. Překvapí mě železný visutý most, na kterém se zamyká láska, stejně jako pod Karlovým mostem a asi v kterémkoli velkém městě. Hodně budov včetně kostelů je postavených z cihel, působí to tu takovým českým dojmem šmrnclým Anglií. Wroclaw je pěkně upravená, ostrovy na Odře působivé, úplná bomba to ale zase není. Píše mi David a ukazuje se, že jsem neposlala nějakou upomínku faktury, která byla docela dost důležitá – jestli by se něco změnilo, pokud bych bývala poslala, není jasné, ale stejně mě zaplavuje pocit viny, se kterým budu trajdat víc či míň celý den.
Hlavní náměstí překypuje restauracemi a staví tady jakési šílené futuristické pódium, které vypadá jak od Kaplického. Jsou tu všude různě po městě takové malinké sošky trpaslíků, co dělají různé činnosti, připomínají postavičky z Kinder vajíček, dobrá věc, sranda to hledat a všímat si toho, škoda, že to jsou zrovna debilní trpaslíci.
Je čas na oběd, obejdu všechny možnosti a zakotvím v parádní veganské jídelně. Mají spoustu hotových věcí a tak dlouho vybírám, až nakonec řeknu „dejte mi přesně to samé“ a ukážu na působivě složený tác vedle. Jídlo je výborné, ještě obligátně zacházím na další kafe do mekáče, hlavně se chci připojit na wifi a zjistit, jak je to s otvíračkou ve Sky Tower, kde je nahoře nejvyšší vyhlídka ve městě. Překvapuje mě, jak mě bolí nohy a hlavně lýtka, asi po tom včerejším rychlo-sestupu. Po cestě za vyhlídkou procházím místním shromaždištěm neonových nápisů, street-artově alternativním vnitřním blokem budov, a utvrzuju se, že někdy to muzeum ve Varšavě navštívím.
Po asi dvaceti minutách chůze ke své nelibosti zjišťuju, že věž je obklopená dole obchodním centrem – totálně stejný model jako Azrieli tower v Tel Avivu. Vcházím do bezpohlavního světa nákupní galerie domněle správným směrem, ale nikde žádný vchod nevidím. Paní v infostánku zpátky ve vchodu mě nasměruje do prvního patra do kanceláře, kde koupím lístek. Tam mi další paní v polštině řekne, že další návštěva je možná za 27 minut, v 16:00, takže musím tajtrlíkovat pod věží, ble. Navíc mi neumí vysvětlit cestu, a tak zase napochoduju do infostánku, už mě to docela štve. Nakonec se ukáže, že vchod do věže je venku z druhé strany malinkými dveřmi, ta trajektorie obchoďák → lístek v prvém patře → vchod venku se mi jeví trochu pošahaná. Po chvíli čekání nás po skupinkách rychlovýtah vyváží do závratného 49. patra, před chvilkou zapadlo slunce, takže je ideální doba pro shlížení na stmívající se Wroclaw.
Rozsvěcející se bytovky, auta jako dopředu světýlkující brouci v dlouhých zástupech, parkoviště vypadá jako dětská hra, ve sněhu vyšlapané tmavé zkratky, pár kilometrů od věže se už všechno halí do směsi mlhy a mraků, všude placka. Pohled na Wroclaw mi evokuje minulost. Asi je to o tom, co mám o něm v hlavě – pro mě to byla vždycky země, kam kdysi rodiče jezdili za levnými nákupy, nic víc, a z novější paměti mám jen Poláky, které jsem potkala v zahraničí a za něž jsem byla často omylem označovaná i já. Utínám chaotické úvahy a beru výtah dolů.
Po cestě do hostelu se stavuju na Glowném a kupuju si lístek-místenku na krakowský vlak. Jako stará bačkora beru zavděk tramvají, na chození venku už nemám kuráž. Míjím už třetí velký obchodní dům a říkám si, vida, nejsme jediný pitomečci s nákupními megakostkami. V hostelu je trochu plněji než včera, vařím si svojí oblíbenou prasárnu, mozarellu nakrájenou do instantní rajčatové polívky, a zařizuju si věci na zítra. Sehnat hostel se rozhodnu až v Krakowě, nechala jsem se ukolíbat wroclawským wikitravelem, ten krakowský je kupodivu mnohem míň detailní a hostel podle toho vůbec nenajdu. Spojení z Krakowa do Prahy nebude tak snadné, nechci po včerejším průšvihu s přestupem kombinaci busu a vlaku, ale vlak se mi nevede přímo najít, možná je ten vyhledaný už obsazený, nevím, každopádně kupuju lístek na český RegioJet, ten mě dopraví do Prahy v 20:10, což je otrava, poněvadž do půlnoci ten den se chci stavit na třech akcích, kde bych ráda něco natočila, to bude pěkně divnej Silvestr. V deset mám vše hotové a jdu spát, na chodbě sice pořvávají lidi, ale spát nejde hlavně proto, že mám v hlavě kvůli posledním dnům pořádně zamícháno. Usnu pozdě a vzbudí mě stále ti samí lidé ve čtyři hodiny ráno, bandička Poláků si stele v mém pokoji, to jim odpustím, i když u toho zbytečně moc kecají, ale nevydržím to a po chvíli hrozně seřvu zbylé lidi na chodbě, kteří pořád ječí: „Guys, it's four o'clock in the morning, I'm waking up in two hours, please... shut the fuck up, ok? Shut the fuck up!“ Že to bylo moc ostrý, si ani neřeknu, protože to prostě zabralo a je ticho, ale zase v hlavě rotujou ty myšlenky a usínám až za dlouho.
Ráno vstávačka, chci být v čas u autobusu na Ovčárnu pod Pradědem a po cestě si koupit pečivo, vyrážím zas do toho psího počasí, pořád je hrozný mráz a navíc zataženo a mlha. Po včerejšku jsem taková vyměklá a hned je mi ziminka. Najdu voňavou pekárnu, oázu radosti, a pořizuju různé pečivo. Po cestě Petr ještě navrhne hodit do sebe preso v tom hotelu, kde mají drahé ubytování, souhlasím, ale těch deset minut je málem osudných, protože minutu před časem uvedeným v řádu okolo nás projede bus a staví na naší zastávce. Pak ale přijede druhý a to je ten náš, uf. Nasedneme a pouštím se do ořechové věci z pekárny – je máslová, vanilkou ovoněná, čerstvounká, pekelně dobrá. Vezeme se sami jen s jedním chlápkem, na další zastávce ale nastupuje snad třicet běžkařů. Vyplivne nás to na Ovčárně, odkud spolu s davem pěších i běžícíchpůjdeme dva kilometry na Praděd.
Vypadá to tak pade na pade, že by něco mohlo být vidět, pradědský vysílač sem tam vykoukne z rychlých mraků. Pět set metrů před cílem už to vypadá jen na špatný pade, ale když už tam skoro jsme, chci tam dojít. Vezmeme to zkratkou a mrazivou mlhou s šílícím větrem spějeme k vysílači, který takhle vypadá jako vesmírná stanice.
Radši bych rovnou šla dál, je kulový vidět stejně a času moc není, ale nakonec jdeme na jeden čaj do velmi očekávatelně vypadající, ale příjemné hospody/knajpy uvnitř. Kopnem do sebe čaj a mizíme, čeká nás 9 km do Sedla a je půl jedenácté a mně v jednu jede jediný bus, kterým můžu chytnout vlak do Wroclawi.
Cesta je zase pro běžkaře i pěší, snažíme se uhýbat, ale přesto se nevyhneme zpruzeným komentářům běžkařů, kteří se buď bojí o stopu, kterou jdeme, jak se vyhýbáme pruhu pro bruslení, a nebo nemůžou bruslit, protože jdem prostředkem, jak se vyhýbáme stopě. Vítr je fakt potvora, fičí hodně, ale cesta skvělá, z kopce, tak pochodujem hodně rychlým tempem, abychom dole stihli to jídlo a vůbec bus. Mine nás zas ten mladej černoch, co jsme ho viděli před chvilkou, samotář. Chvílema běžíme z kopce, překvapí nás jen jedna skála se strmým výšlapem. Po cestě potkáváme nebožáky, co jdou na druhou stranu, nechtěla bych být v jejich kůži. Hrozně to fičí i dole, nad vesnicí, kam dorážíme 24 minut před odjezdem busu. Moc se mi nechce, ale Petr mě přesvědčí a jdeme do sebe nacpat gulášovku do kachlíkárny, stihneme to asi za 4 minuty a vyjde to tak, že chvilku čekám na bus. Loučíme se s Petrem, vracíme se do normálního režimu a já načínám samotné putování do Polska. Je mi to líto, ale hezky.
V buse dojídám další super pečivo z Karlovy Studánky a studené jablko, jedeme do Jeseníku, chci využít čas tam na nákup věcí z drogerie, abych si vyhradila zapomenutí kosmetické taštičky. Je ale neděle a déemko má zavřeno, takže zase ten pennáč. V čekárně si trochu smysluplně přehážu obsah krosny a chytám autobus do Lichkova, odkud mi pojede vlak přímo do Wroclawi. Cesta je pomalá, je mi zima a dává se do mě spaní, snažím se držet, ale víčka mi padají a hlava taky, ožívám postupně, jak zjišťuju, že bus nabírá docela velké zpoždění. Řidiče to moc netrápí, ale mně jo, mobil ukazuje ne zrovna příznivej čas, a nakonec nemám 18 minut na přestup, jak pravil IDOS, ale -3 minuty, přijíždíme pozdě... snažím se doufat, že vlak má zpoždění, ale IDOS říká že ne, navíc ještě chvíli stepuju, než mi řidič vyndá krosnu z úložného prostoru, už je mi fakt trochu do breku a říkám mu smutně, že mi ujede vlak a další jede za tři hodiny a von že to víte, to neříkejte mně, ale silničářům, mně si nestěžujte, uškrtila bych ho. Běžím na nádraží, ale jen tak z povinnosti, a opravdu, vlak mi před třema minutama ujel. Jsem naštaná takovým tím zoufalým způsobem, vzlykám a uvnitř v čekárně se regulérně rozbulím, protože další vlak jede za tři hodiny a čtyřicet minut a do Wroclawi přijede v deset a nemám domluvené spaní.
Když se rozkoukám a trochu zklidním, je mi jasné, že to musím zkusit vyřešit, kouknu do map a podle nich se vydávám hledat ubytování – mohla bych tu přespat, něco udělat na počítači večer v klidu, a vyrazit prvním ranním vlakem v půl osmé. Po asi čtyřiceti minutách obcházení a obvolávání všech tří hostinců a penzionů zjišťuju, že Lichkovu dnes v noci nebudu říkat "tady." Jsem zase zmrzlá na kost, jdu se zahřát zpátky do čekárny. Napodruhé se v ní rozkoukám – a dojde mi, že mám alespoň na čekárnu ohromné štěstí, protože je tu: zásuvka, stůl s židlemi, topení a příjemná teplota, a za dveřmi záchod a automat na kafe, a nikde nikdo.
(foto z mobilu)
Což je vlastně ideální na to sednout si, napsat pár řádků o tomhle celém výletě, spořádat nákup z Penny a zajistit si nocleh ve Wroclawi. Za dvě hodiny mám napsanou většinu dosavadních událostí, jsem nacpaná, mobil mám dobitý a nocleh domluvený. Vztek už mě přešel, není to tak hrozný. Taky jsem vyzkoušela všechny tři druhy horkých nápojů z automatu a utvrdila se v tom, že v nouzi věcí chutnají jinak, líp, a hlavně, když zahřejou. Na poslední hodinu si jdu ještě sednout do místní nádražky, což mi avizovali už předtím náhodní kolemjdoucí jako jedinou otevřenou hospodu, chtěla jsem ale jíst a pracovat a čekárna byla paradoxně lepší. V nádražce je mlha od cigaret, dva stoly plné pantátů a jedné paňmámy, beru stůl v rohu a poroučím si grog, z jukeboxu hraje mix Pearl Jam, Kabátů a Ládi Křížka, pouští si to omladina, co sedí za rohem. Grog pít neumím, po každém loku se ušklíbnu, přečtu si pár řádků Respektu a radši s předstihem jako kráva jdu zpátky. Fotím si ještě štamgasty na památku, mají ze mě srandu, a točím obligátní žvejku z automatu.
Na peronu si povídám s panem nádražákem, co mě už pedtím viděl, říká, tak jste se dočkala, a že nejsem jediná, a lituje mě a přeje šťastnou cestu, a taky se dme, když jim chválím tu útulnou čekárnu. Vlak přijíždí a pokračuju směr Wroclaw. Ještě je jeden zásek ve vlaku, když mi dojde, že vlak je polský a měna v něm platící teda taky, nojo, ale kde jsem si měla koupit lístek a nebo vyzvednout zloté, sakra? Průvodčí, klasická pani s květákem na hlavě, kouká nevrle, ale nakonec si ode mě bere české peníze, pětikilo, a vrací dvacet zlotých, tak super, mám alespoň nějaké drobné. Pak si ti ale spočtu v hlavě a dojde mi, že mě pěkně natáhla – řekla 300 Kč, ale lístek stojí v přepočtu jen 200, vrátila mi z pětistovky 20 zlotých, takže jsem reálně za lístek dala 370 Kč místo 200, ale jsem ráda, že sedím ve vlaku a už se tím nenechám sejmout. Vlak je ještě trochu omšelejší než českodrážní, osobák, má do Wroclawi snad 25 zastávek, a na každé se plní i v tuhle pokročilou hodinu dělnicky vyhlížejícími postaršími Poláky. Moje psaní dohnalo to, co se zrovna teď děje, a já počkám, až vystoupím z vlaku a zase se něco stane, abych psát mohla dál.
(o den později, večer, Grampa's hostel, 19:11)
Stalo se to, že jsem dojela v pořádku. Z Polska ve vlaku ještě nic nevidím, poněvadž je tma. Jen Poláky ve vlaku. Nádraží trochu připomíná pražské hlavní, alespoň rozmístěním perónů pod obrovitým halovým zastřešením. Hned si jdu vyfotit krásný neonový nápis Wroclaw Glowny, co je v čele nádraží.* (O den později zjistím, že v Polsku padesátých let jela výroba neonovýcn nápisů jako na běžícím páse – stát tím kompenzoval jiné nedostatky a dával svým občanům takto najevo iluzi bohatství a prosperity. Když přestaly stačit finance na výrobu a provoz neonů, stát se nápisů zase začal zbavovat – dneska se jejich záchraně a dokumentaci věnuje varšavské neonové muzeum. A já vím o další věci, kvůli které musím jet do Varšavy.).
Na nádraží je to moc pěkné, uklizeno a čisto, s normální obchody, hned na první pohled se potvrzuje dojem, který se o Polsku říká, že je z něj vlajková loď okolních zemí a že dost začíná předhánět zaseklé Česko. Nacházím tramvaj k hostelu, kupuju si lístek, což je stejně těžké, jako by to bylo v Plzni – ať žije podobnost jazyková i kulturní! Hrozně se do mě dává zima, po dnešní a včerejší náloži mrazu je ze mě snadný cíl. Tramvaj jede za deset minut a veze mě centrem Wroclawi, míjím klidné ulice a říkám si, jak to tu asi ještě vypadalo před deseti lety, asi tak, jako ve stereotypních českých představách. A nebo to tak nikdy nebylo? Pátá zastávka je moje, šup ven do mrazu. Podle mobilu sleduju trasu, až krátce před jedenáctou dorážím do hostelu. Vypadá dost nadprůměrně a příjemně překvapí i cenou v přepočtu 200 Kč. V pokoji pro osm lidí je jen jeden týpek, co vypadá, že za chvíli půjde spát. Po dovolení si beru druhou deku i polštář, vařím se ve sprše a vychutnávám si dvojitou dávku přikrytí a termopodkolenky. Dobrou noc Báro.
Ráno se budíme pozdě, je mi trochu blbě po chlastu, sprcha a honem na snídani, než skončí, potkáváme Markétu s Adamem a přisedáme si, snídaně je horská klasika, beru rohlík, kolečka gothaj salámu, zabalené kostičky másla, marmeládu. Nirvána. Další kolo, chleba, vánočka, dneska půjdeme dvacet kilometrů, naprat se. S Markétou budeme mít společnou cestu, dáváme si sraz před chatou, kupuju tam ve stánku odznáček a ledové kaštany, a podle značek vyrážíme do lesa. Zpočátku je krásně, mráz a modré nebe, v lese klid, poletují malé vločky. Najdeme ruský zajatecký hřbitov, zasněžené hroby a pomník s křížem, o něco dál u otevřené malé chajdy přijímáme pozvání na luxusní vánoční štolu, co Markéta pekla, a vodu z termosky, což mi přijde zvláštní, ale o několik kilometrů dál a později při pití water on the rocks poznám, že to má něco do sebe. Loučíme se, oni se vracejí do Rejvízu, my chceme dojít na Švýcárnu pod Pradědem, a třeba stihnout i ten Praděd, a nebo další den ráno, kdyby ne, máme na to dobře nakročeno, jsme v půlce a energie je dost, i když je mínus deset.
Jdem lesem a mluvíme o cestování, našich hudebních počátcích, kazetách, dospívání, různých věcech, co koho napadne. Pak se terén změní, stezka vede úzkým korytem potůčku, nepevný terén, nohy se boří do sněhu, a hlavně to jde do kopce a sluníčko je pryč, a mně začnou brnět ruce a ztrácím v nich cit, vrací se kocovina, hlava se motá. Na dalším odpočívadle na sebe rychle navlíknu termotričko, ale jak jdu do naha, tak chytnu třesavku a ještě dlouho se jí nezbavím. Dlaně mám oteklé a moc nedělají, co jim poručím. Nechci Petra prudit tím, že si budu stěžovat, ale úplně to nejde, nejsem svěží. Navíc mě dostává ticho lesa a dojem, že široko daleko nikdo není, a vím, že musíme někam dojít, i když bych už nejradši seděla v teple – to ale musíme jít dál. Nakonec zjistíme, že přeci jen jsme blízko lidem, když dojdeme na silnici. Od ní jsou to ještě čtyři kilometry na Švýcárnu – ale s převýšením 400 metrů a nemají tam pro nás nocleh. Prohlašuju, že to je pro mě blbost, že to asi nedám, ze mám dost. Je mi to blbý, vedle vždy klidného Petra frflat, ale končím.
Rozhodneme se dostopovat nebo dojet do Karlovy Studánky, nejbližší větší vesnice, kde penzion určitě nějaký bude. Cesta vede z kopce, bude to šest kilometrů, navíc zmizela ta beznaděj „uprostřed ničeho.“ Na druhou stranu nám ale bohužel vůbec nestaví auta, k mému údivu a nelibosti. Kdo sakra nezastaví dvěma lidem s krosnama v mínus deseti uprostřed lesa, takhle přece nestopujou násilníci, ale bližní, co jsou v hajzlu. Zima ve mně pořád je a už se té promrzlosti nezbavím. Na začátku jsme potkali kluky, kteří jdou pěšky k autu do Vidlí, a prý když tam na ně natrefíme, můžeme jet s nima, slibujou. Ztratíme je ale z dohledu a tím pravděpodobně odpadá možnost, že bychom se svezli . Ve Vidlích je jeden příliš drahý hotel a jeden penzion, kde se nesvítí a vypadá pěkně divně, půjdeme dál, někdo přece musí zastavit. Silnice na Studánku odbočuje od té hlavnější a vede nahoru, zasněžená, sakra. Do kopce, potmě, unavení, auta nestaví, mám toho pokrk. Nakonec přeci jen jedno auto brzdí, kluk s holkou z Jeseníku jedou do Olomouce nakupovat. Auto se do kopce nechce rozjet, týpek to hrozně túruje, mám chuť mu začít radit, ale mlčím, nakonec to dá. Slečna vypráví, že v Jeseníkách nic není a že na nákupy třeba oblečení se musí do Olomouce. Po tolika hodinách strávených v mrazu se cesta autem jeví jako jízda mobilní oázou.
Vyklápí nás na začátku Karlovy Studánky, u několika domů-penzionů. Všechny v blízkosti obejdeme – plno. Vezmeme to víc do centra, stavujeme se u vřídla a pijeme vodu, která chátná jak kapro-sirný sirup, ble, ale Petrovi to chutná, má na to vzpomínky z dětství. Podle rad dojdeme až k letním lázním, krásnému státnímu komplexu s kavárnou a vnitřním bazénem, ale bohužel bez ubytování. Holka z kavárny nás ještě posílá někam za tenhle komplex, že tam určitě najdeme tu ubytovnu, ale nenacházíme, už toho mám fakt pokrk, už dávno jsme měli někde sedět úplně nacpaní a spokojení v teple. Rozhodnem se dojít zpátky do hostince, naproti se v hotelu zeptat na volný pokoj, a nadlábnout se. V hotelu mají volno, ale teď jsou silvestrovské ceny – 850 Kč/osoba, což následně ukecám na 600 Kč/os., ale necháváme si to jako nouzovou možnost. V hostinci mi to po tom mrazu přijde jak v sauně, začínáme pořádnou nudlovou polívkou, já si pak objednávám super šlichtu s kuřecím masem a zeleninou a hlavně hranolkama, Petr těstoviny, do toho mi volá Patrik, že k sobě nemá na zítra holku v práci, což je blbý chtít teď začít řešit v půl sedmý, ale je to moje blbost, jdu to vyřešit. Petr začíná obvolávat apartmány v okolí, že určitě něco najdeme. Jídlo je úplně božský, s tou správnou restaurační pachutí, po celodenním záhulu neskutečně chutná, škoda, že do toho musíme řešit krátkodobou budoucnost a já i potenciální průšvih v práci. Holku ale nakonec najdeme. Teď ještě ubytování – já se dovolám asi na sedm míst, Petr je rychlejší a vytrvalejší – a najde apartmán tady, na konci vesnice, tři kila za jednoho. Všechno je vyřešený a konečně si můžem vydechnout, skvělý. Dorážíme se štrůdlem, jablečným a já višňovo-makovým, s kafíčkem, blaho sílí. Pak ještě čaj a jdeme zpátky do mrazu, ale nechce se. Po deseti minutách chůze dojeme do baráčku, nafasujeme klíče a jdeme bydlet.
Je to malinkej podkrovní pokojíček, paní nám ho stihla luxusně vytopit, s ještě menší koupelničkou s miniaturní vanou, ta se ale posléze ukáže jako ta nejlepší věc. Člověk v ní sice musí sedět skrčenej, ale alespoň je dřív plná ne tak horké vody. To ale spraví varná konvice, ve které postupně vaříme další dávky vroucí lázně. První se rochní Petr, nosím mu jako improvizovaná gejša další jednotky horké vody. Mezitím se válím v posteli a hledám si spojení busů a vlaků na další den. Na Petrovu radu objevuju Wikitravel a musím uznat, že lepší shromaždiště informací o městech jsem ještě neviděla, a že TripAdvisor a Lonely Planet se můžou jít vycpat. Po půlhodině se měníme a já se vařím ve vlastní páře a štěstí. Takové blaho člověk nezapomene. Jsem naložená až po ústa, nechám si do nich sem tam natéct horkou vodu, převaluju se, vzdychám, dýchám páru, rozmrzám. Vylézám a venku je taky dobře, tak se můžem jen tak převalovat v posteli, prohazovat věty, promačkávat ztuhlé svaly a hluboko do noci dělat to, co ať se naznačí nebo řekne naplno, domyslí se to stejně.
Třeba na sever 1/6: Do Rejvízu na koncert Priessnitz
Nápad vyrazit na celý ten výlet začal nejlíp - náhodou. V rádiu před Vánoci běžela upoutávka na zimní turné kapely Priessnitz, konkrétně na pražskou zastávku. Jmula mě nostalgie po této kapele a rozhodla jsem se, že tam půjdu. V sobotu, kdy se měl koncert konat, jsem ale na dveřích Akropole ráno zahlédla vzkaz, že je vyprodáno. To bylo sice k vzteku, ale na druhou stranu jsem se díky tomu koukla na stránky kapely, kde jsem zjistila, že poslední koncert turné bude na druhý Boží hod na místě zvaném Penzion Rejvíz. Po krátké chvíli zkoumání kde a co to je bylo rozhodnuto, druhý den jsem si zamluvila lístky a ubytování – dvakrát, přeci nepojedu sama – a měla jsem se před Vánoci na co těšit. Do Silvestra si dám nějaké cestování, a v Polsku jsem ještě nebyla – z koncertu pojedu do Wroclawi, řeknu si.
Vánoce proběhly rychle, dárky jsem sháněla na poslední chvíli a pracovala samozřejmě i v pondělí, doma to bylo divný, máma přišla o práci, ségra zase o kluka, který se s ní rozešel, a návštěva u babičky, která „pečuje“ o dědu s parkinsonem už asi patnáct let, byla poslední hororová tečka. Na koncert jsem pozvala Ondru, ten ale odmítl, že se mu prostě nikam nechce, a tak jsem znovuoslovila Petra, novináře, kterého jsem půldruhého roku neviděla a který mezitím stihl objet půl světa. Na Štědrý den jsme se domluvili, že se sejdeme pozítří na Hlavním nádraží v devět s baťůžkama.
Pátek 26. 12.
Přicházím na nádraží tradičně velmi včas, radši vždycky někde 15 minut počkám, než abych to prošvihla. Petr dojde přesně, objímáme se, fakt jsme se dlouho neviděli. Pořizujeme kafíčko a málem si necháme ujet vlak. Zbydou na nás místa ve vagonu pro rodiny s dětmi. Máme se o čem bavit, ptám se, co mě napadne, na cesty, a jestli se neptám na to, na co se ptá každej, prý ne, protože to prý po chvíli všichni vzdají. Petr projel celou Asií, nejvíc času strávil v Číně, aby se pak ještě rozhodl pokračovat do Austrálie, na cestě byl rok a psal o tom nejdřív články do deníku E15, kde pracoval, a pak už nikam, a pak už ani sobě to nepsal... po cestě se s námi dává do řeči i vedle sedící dáma ve středních letech, že se jí líbí, jak si povídáme, a že taky zvažuje cestovat sama, na Nový Zéland.
V Zábřehu na Moravě přestupujeme na vlak do Jeseníku. Petr vyndavá svůj hlavní trumf, řízek se salátem od maminky – aneb benefity cestování krátce po Vánocích, já zas mám v krosně cukroví. Tam s námi zase v kupé sedí chlápek/sportovec s ukázkově ošlehaným obličejem, tak pětatřicet, a naproti němu jeho dcera, tipujeme tak 14 let. Radí nám pěší cesty do Rejvízu, já akorát řeším ještě něco do práce, tak spolehnu na to, že jsme dva, a vypínám jedno ucho. Nakonec rady nedopadnou na úrodnou půdu ani na druhé dvě uši, protože chlápek to sice myslí dobře, ale je moc konkrétní a takovej musíte tady a tudy a u tohohle stromu doprava a i Petr vypíná, odkýve mu to, ale stejně půjdeme cestou, kterou jsme už měli vybranou. Na konci koukáme z otevřeného okna, když nepočítám Bukurešť, kde jsme byli se Smileboxem na konci října a kde napadlo za jednu noc strašně moc sněhu, vidím letos poprvé zasněženou krajinu, svítí sluníčku, je krásně, je nám dobře.
V Jeseníku jdeme směrem busové nádraží, odkud povede červená na Rejvíz. Je Boží hod, a tak je všude mrtvo, zavřeno, ale Penny market funguje, kupujeme chleba ke zbylým řízkům a pivo na cestu. Vyrážíme do kopce nad město, slunce ještě svítí skrze stromy, čeká nás deset kilometrů lesem. Po cestě vyřizuju pracovní záležitosti, volá mi Ondra, že jede zítra na akci, kterou mám na starost, a že nemůže najít spoustu věcí. Můžu ho tak politovat a poradit, komu má zavolat, ale nic moc s tím tady v lese nezmůžu. Po cestě máme potkat rozhlednu, dost pochybuju, že bude otevřená. Máme ale kliku, dveře dokořán a vedle v hospůdce živo a plno. Vystoupáme nahoru a je to dobré, akorát bude zapadat sluníčko. Výhled je slovutný, jesenický, na jedné straně vrcholy českých hor, na druhé placaté, depresivní Polsko. Obyčejná cestovatelská radost z odměny po výšlapu.
V hospodě si dáváme pivo a místní bylinný likér, který chutná podobně jako Becherovka, ale líp, cpeme se řízkama, a vidíme, že Zlatý chlum je otevřený hlavně asi díky tomu, že se tady koná nějaké tradiční setkání jeseničáků (ta rozhledna je fakt otevřená jen duben-říjen). Uvnitř panuje dobrá nálada, ale taky hrozný smrad z chlapů, zřejmě po vánočním alkomaratonu korunovaným výstupem sem. Jdeme lesem dál, teď už za stmívání. Není moc mráz, překvapivě je mi teplo. Nemusíme si svítit, bílý sníh a tmavé stromy jsou tak kontrastní, že i když je měsíc jen srpek, přesto je dobře vidět na cestu. Když si oči přivyknou chůzi ve tmě, připomíná les nějakou cizí planetu. Po celkem asi dvou a půl hodinách dorážíme do cíle – spatřujeme světla lamp a domů, jsme na kraji Rejvízu.
Zvláštní je, jak je brzo, už dávno se setmělo a přesto je teprve něco po páté. Penzion Rejvíz je starodávného původu a taky tak vypadá, dřevěný interiér dekorovaný proslulými židlemi s opěradly s vyobrazenými štamgasty, malované obrazy zdejší krajiny – se zakomponovaným moderním vysílačem na Pradědu...Říkáme si, jaké asi bude obecenstvo, sjedou se sem cool Pražáci a nebo budeme sami mezi místními intelektuály a čistokrevnými fanoušky? Vyřizujeme ubytování a lístky, já zjišťuju, že jsem si nechala doma úplně celou kosmetickou taštičku, bomba, a jdeme si něco dát. Nafasujeme horkou polévku, se kterou jdeme do přilehlého salonku. Tam se malinko zapovídáme se starým pánem, co mu ve vlaku ukradli zavazadlo, když spal, a on teď musí zpátky do Prahy, Petr pak jde na cigáro a já už dovnitř, koncert začíná. Je to v poměrně velkém sále, ale přesto není k hnutí. Lidi jsou jasně místňáci, ale zase ne dav, který by přišel na cokoliv slavně znějícího. Vypadají, že to budou mít rádi. V sálu jsou různě rozeseté trámy, které působí jako přístavy mezi lidmi, k jednomu se namačkáme. Priessnitz dlouho zkoušeli, snad hodinu, koncert začíná...
Od prvních taktů to není jen koncert, oni jsou skvělí, baví je to, Jaromír Švejdík strhne, všichni si to vychutnávají, a lidi to cítí a oplácí. Je to ve vzduchu a mně to vhání slzy do očí, dojímá mě to celou dobu. Koncert je doplňovaný projekcí Jaromírových ilustrací, do promítaného obrazu zasahuje velký dřevěný lovecký lustr, jehož silueta je site-specific třešničkou. Těžko to popisovat bez patosu. Nepamatuju si lepší koncert. Mrzí mě jen, že neznám texty víc, narozdíl od většiny lidí tady. Petr je z toho taky hotovej, objímáme se, atmosféra dělají svoje. Ta magie trvá dvě a půl hodiny, přidávají dvakrát, nakonec už fakt ne a sál naplní světlo a pitomá after party muzika. Petr potkává svoje známé, ségru kamaráda, kterou vždycky vidí na nějakém nepravděpodobném místě, pak tak různě tančíme, každý s někým jiným, i spolu, já s Tondou, kterého Petr potkal venku na cígu, Petr s holkama, které potkal na cígu i jen někde tady. Paní, která s náma seděla předtím v salonku u stolu, nás přejmenovává na „Vieweghovy.“ pak spolu sedíme někde v koutě a říkáme si to, co už vlastně dávno víme, a je zbytečné to opakovat a ještě je to zahalené pivní mlhou. Nikdy spolu nebudeme – ale teď jsme. Konec si nepamatuju.
Od začátku jsem si říkala, že těch čtrnáct dní je moc dlouhá doba pro samotnýho cestovatele – teda cestovatelku, která má navíc v plánu moc necestovat. Teda ne od začátku, od doby zhruba týden před odjezdem, kdy výlet začal být tak nějak hmatatelnější. A teď, zhruba vprostřed, mě to asi dostihuje – mám pocit, že jsem všechno viděla, a trávím velmi dlouhou snídani na sedačce před bytem a čtu si Game of Thrones, které se staly mým nejvěrnějším rozptýlením. Nábytek v zahradě vypadá, jako by byl sesbíranej v průběhu let z ulic, do toho je všude křoví, ale ne jen tak ledajaké – oni totiž i keře v Tel Avivu jsou krásné, ale to jsem si všimla už dřív. I to nejblbější a nejzapadlejší křoví je ve skutečnosti kvetoucí, tel-avivská zeleň tudíž není jen zelená, ale pestrobarevná. A křoví, které je v téhle zahradě, má víc květů než listí a dosahuje několika metrů. Najednou vidím přílétnout kolibříka, který začne vysosávat jednotlivé kvítky, jako by se nechumelilo. Zase je to ten moment, kdy vám v pikosekundě dojde, že jste jinde. Zacházím do obýváku, abych usedla počítači. Ještě před odjezdem jsem si naplánovala den práce – potřebuju retušovat fotky na výstavu, která bude příliš brzo po mém návratu a je nutno zadat tisk dřív. Připojuju se na Omerovo repráky a pouštím si Radůzu, která mi bude řvát v hlavě odteď až do konce výletu. V pracovním polokomatu trávím několik hodin, pak se domlouvám s Omerem, že dojdu do jeho hostelu a pak půjdeme na oběd. Já jsem asi ještě nenapsala, že Omer mi včera prozradil, že založil s kamarády hostel. Je to teda trochu absurdní situace, bydlet zadarmo doma u člověka, který se normálně živí tím, že ubytovává lidi a bere si od nich za to (nejnižší možné) peníze. Jdu pěšky předměstím do hostelu, vlastně je to tu klasická periferie, jenom s palmami – všude hučí auta a do toho se sem tam objeví nějaká prodejna nebo hladové okénko. Hostel je zvenku velmi nenápadný, prozrazuje ho jen nasprejované číslo na vchodových dveřích. Ale taky grafitti, dojde mi. Vnitřní dvůr je ještě víc posprejovaný, je tam bazén, spousta kol a sedačky pod přístřeškem. Všechno to vypadá bazarově a ošuntěle, ale neplní snad staré věci stejnou funkci jako nové? Vyjdu po schodech na recepci a potkávám Omera, vydáváme se na jeho skútru pro oběd – do pekárno-salátovny na Jerusalem street. Za 15 szekelů dostanete kýbl salátu se vším co budete chtít. Jako cizinec bych tohle místo nikdy nenašla – stokrát bych se zklamala s drahým jídlem dobré kvality, než bych objevila zdravý střední proud. Vracíme se s jídlem do hostelu a jdeme na střechu poobědvat. Rooftop je evidentně Omerova chlouba, celej pookřeje, když tam vyjdeme, a ptá se mě, jak se mi to líbí. Hledám, jako vždycky ostatně, ta správná slova, odpovídám, že je to dobrý, že je to tady tak, jak by to mělo být, že to dělá správně, a je vidět, že Omer má radost. Ptám se ještě, jestli si můžu dělat práci tady, a tak sedím až do setmění na střeše a datlím si strašně důležité věci v počítači.
Pak jdu pěšky tou samou trasou domů a absolvuji zbytek dne velmi nudným způsobem – prací kombinovanou s klikáním na krávoviny na internetu.
Další den, v pondělí, mám v plánu to samé, jelikož jsem samozřejmě nestihla vše, co jsem měla v plánu. Je tady taky Dani, která má dneska volno, a navrhuje společný oběd. Už v jedenáct vyrážíme, s Dani se pěkně kecá, ukazuje mi megalevný supermarket v jejich čtvrti a po cestě stačíme probrat i to, kolik má která sourozenců a co má za psy a dojdeme do marketové části Levisnky street. Levinsky je ta ulice, na které je autobusák známý z předevčera, je vtipný po ní jít a míjet její nejhnusnější část a vidět, jak se mění na přívětivější tím víc, čím víc opouští přistěhovaleckou čtvrť. Tam dál už jsou kavárničky a promenády, Dani říká, že se tu posledních pár let pořád staví nové baráky a že je tu největší koncentrace obchodů s psími potřebami v TLV a dokonce jedno psí kadeřnictví! Zřejmě posh čtvrť v úsvitu své slávy.
Objednáváme si hummus v jedné restauraci, než nám ho udělají, dají nám děsně přeslazený čaj z čerstvých lístků z meduňky. Hummus je výbornej, dají nám ho s pitou a čtvrtkami cibule, ptám se, jak se to jí, a Dani demonstruje, rozebere cibuli a jedna její vrstva je teď vlastně takový naběrátko, který se i s nabraným kydancem hummusu nacpe do pusy. Bašta. V nejlepším se k nám přidá pořádně tlustý labrador, který se usadí u našeho stolu a předstírá, že je tu s námi vlastně od začátku v pošetilé víře, že dostane taky žvanec. Jelikož je ale fakt tlustej a jelikož se takhle kazí psi, nedostává se mu pokrmu a on jde otravovat (po dlouhé chvíli) o kus dál.
Pak jdeme ještě na kávu do dalšího podniku a tam pokračujeme ve žvanění... kdybych si jen pamatovala, co jsme to probíraly. Jdu ještě s Dani okouknout její ateliér – dělá v jednom truhlářství, ale sama za sebe dělá ještě šperky, což je také její profese. Sídlí společně s několika dalšími výtvarníky v pátém patře jednoho domu nedaleko. Má tam svůj stoleček s přístroji, trochu to vypadá jako malinká zubařská ordinace, jsou tam podobné lampy a divné a zřejmě velmi přesné malinké nástroje. Koukám na nějaké rozdělané šperky a neopracované diamanty, které Dani nechá tak, jak jsou, líbí se jí víc než vybroušené tvary. Do rozhovoru se zapojuje paní od vedlejšího stolečku, která dělá hodně přívěšky a brože, a chlubí se se svými produkty. Pak s Dani jak dvě malý holky s mobilem lozíme po ateliéru a fotíme, protože mi D. Sdělí, že by odtud děsně potřebovala nějakou fotku na profil. Pak se rozloučím, už fakt musím jít dodělávat včerejší resty, jinak to dneska nedodělám a zase se to jak žvejkačka natáhne do dalšího dne. Navíc je večer v hostelu promítání a tam chci taky jít.
Mělo by to být od devíti, přijdu tam a teprve vypínají plachtu na promítání, paráda. Alespoň mezitím přijde Dani a jdeme na střechu a tam hrajeme vrhcáby, jejichž překvapivě primitivní pravidla jsou mi konečně vysvětlena. Než je dohrajeme, promítání je ohlášeno. Má to být film Ajami, pojednávající o nejbrhůdu v Jaffě, kde vedle sebe žijí muslimové, křesťané i židé a úplně jim to spolužití nefunguje. Začátek filmu vypadá slibně, ale pak zjistíme, že titulky nejsou synchronizované. A nejen, že se objevují pozdě, ale ještě mají jinou rychlost než film, a tato dvojitá dávka je smrtící. Příští snad půlhodinu strávím v agonii sledujíc, jak se Omer a další majitel hotelu snaží titulky uvést do správného běhu – chvíli to vypadá, že se povedlo, ale pak se zjistí to s jejich odlišnou délkou. Mají na to pěkně debilní přehrávač, musí se tam ručně naťukávat po několika kliknutích v nastavení, je to úmorný už jenom to sledovat. Po čtyřiceti minutách zoufalství a zmaru to Omer vzdává. Já ještě chvíli dřepím na sedačce a zjišťuju, že se lidi okolo mě baví o věcech, na které se nedá moc navázat, a Omer je zaneprázdněný poradenstvím, které zdarma o své zemi poskytuje všem hostelovým nocležníkům. Jdu pěšky domů.
Vyoraný Brambor. @vyoranybrambor - Tumblr Blog | Tumgag
