Štědrý den - Copland track
Do Štědrého dne nás probudil budík v 6:00. Již dlouho jsme měli naplánovaný náš první multiday track a tak jsme chtěli vyrazit co nejdřív. Posnídali jsme, od telefonní budky Spark jsme z free wifi zavolali domů abychom popřáli šťastné a veselé (v ČR bylo 23.12. večer) a upozornili rodiče, že 3 dny budem mimo signál, tak ať nám ani nezkouší volat a nejsou ve stresu, že jim to nebereme.Na parkovišti u treku jsem namazal záda ve kterých mi den předtím prasklo, nasadili jsme krosny a vyrazili. V popisu treku jsme četli, že přebrodíme pár potoků, ale že první řeka přijde hned po 200 metrech jsme fakt nečekali. Naštěstí byla poměrně mělká a vystouplé kameny nám ukázaly cestu.
Za řekou jsme se vnořili do lesa, ve kterém jsem si připadal jako v Jurském Parku. Cesta vedla chvilku nahoru, chvilku dolů, ale žádné velké převýšení se nekonalo a tak nám kilometry ubíhaly.Asi po 2 hodinách jsme narazili na směrovku River view a tak jsme se šli podívat. Krásný výhled na řeku a měkký mech na zemi přímo vybízel k sednutí a první svačince, ale moc jsme se nezdržovali a hned pokračovali dál. U Architect Creek Hut, jsme byli za 3h45min a měli jsme tedy náskok oproti oficiálním ukazatelům které hlásili 4h. Jednalo se o chatu která se nedá objednat a neplatí se: kdo dřív přijde ten dřív mele/bydlí. Nahlédli jsme dovnitř. 2 postele, kamna... na přespání by to sice stačilo, ale jinak to bylo jak z hororu. Pokračovali jsme dál. Samotný Architect Creek následoval asi za 15min. Zde byl dlouhý lanový most, který se houpal na všechny strany. Pohyb na mostě byl omezen pouze na jedinou osobu. Postupně jsme přebrodili spoustu potoků, přešli spoustu můstků, cesta nás vedla lesem i kolem řeky, protáhli jsme se několika uzoučkými místy, kterým jsme říkali myší díry a kilometry dál ubíhaly a moje záda byla bohudík pořád v pohodě. Bohužel mě začalo pobolívat koleno. S mírnou bolestí jsem uťapkal dalších pár kilometrů, ale bolest se neustále stupňovala až k nevydržení a chvílemi jsem myslel, že to prostě nezvládnu. Takovou bolest, že se mi draly slzy do očí, jsem nezažil snad ani když jsem jel sádrovat nohu nebo ruku. Moje myšlenky byly, kde přistane záchranářská helikoptéra. Ale to nebylo možné a tak jsem šlapal i přes bolest dál. 1km před cílem byl další dlouhý lanový most, opět pouze pro jednu osobu. Možná nebyl delší než ten první, ale byl daleko, daleko vyšší. V ten moment jsem byl rád, že mě trápí koleno a ne závratě. Nakonec jsme před sebou přece jen viděli Welcome Flat Hut. 18km nám trvalo 7 a půl hodinky. To nakonec nebylo tak špatné, podle ukazatelů to mělo být 7.Hned po příchodu jsme šli zrelaxovat do pár metrů vzdálených, přírodních jezírek s termální vodou. Přímo z jezírka jsme měli výhledy na zasněžené vrcholky okolních dvoutisícovek. Nevýhodou zde byly opět všudepřítomné Sandflies. Zajímavostí zdejších jezírek byl zákaz strkání hlav pod vodu skrze možný výskyt a nákazu bakteriemi Meningokoka. Druhou nevýhodou bylo, že jsme měli písek úplně všude a na chatě nebyla, ostatně jako na jiných podobných chatách, sprcha. Chtěli jsme se okoupat v nedaleké řece, ale ta byla tak ledová, že jsme to vzdali. Tak jsme to vyřešili omytím se vodou z pet lahví.
Až poté jsme šli pořádně prozkoumat, jak taková chata vlastně funguje. Welcome Flat Hut je chata větší velikosti (31 osob - 4pokoje), kde jsou v horním patře pokoje - každý pokoj měl vstup zevnitř chaty a druhé dveře vedly na venkovní schodiště s malou podestou která se ukázala skvělá na sušení plavek a ručníků. Dolní patro tvořila jedna velká místnost, kde v jedné části byla kuchyně tvořena nerezovou linkou a pár dřezy, plyn zde není, vaří se na vlastních vařičích a ešusech. Byla zde zavedena studená voda. V době naší přítomnosti byla voda zrovna pitná, ale nemusí to tak být vždy. Záleží na stavu srážek a celkovém stavu vod v okolí. Nicméně po převaření by pitná měla být vždy. Pro potřeby pití jsme měli pro takový případ tablety na pročištění vody. Takovou tabletu hodíte do vody - klidně i z potoka (jsou tu fakt čisté) a můžete pít. Druhá část místnosti sloužila jako společenská místnost s kamny. Na zdi zde visela nástěnka s instrukcemi a předpovědí počasí na nejbližší dny. Druhý den měla přijít obrovská bouře a vůbec se nedoporučovalo vycházet ven. Uprostřed dvoutisícových hor to může být skutečně masakr. My jsme měli v plánu pokračovat bez krosen na Dougles Rock Hut a zase zpět. Cca výlet na 6 hodin. Ale v souvislosti s mým kolenem bylo skutečně rozhodnuto. Další den bude odpočinkový. Další věci na nástěnce se týkali historie chaty. Před nějakými 20 lety byla celá zrekonstruována a za 14 dní po otevření totálně zničena sesuvem půdy. Pak znovu postavena.Na chatě je vždy jeden správce, většinou to bývá nějaký dobrovolník. Za nás tam byla holka, která říkala že jsme první Češi, které tam potkala. Nakonec přišli i další a na pokoji pro 8 nás bylo 5 Čechů. Atmosféru Štědrého dne tvořilo pouze pár lidí, kteří tam pobíhali s vánočníma čepičkama na hlavách.Druhý den, když jsme se probudili, asi v 8, jsme už byli na pokoji úplně sami. Všichni vstávali brzo, aby se stihli dostat zpět před začátkem očekávané bouře. Zatím je hezky a jdem tedy do termálů. Máme je úplně sami pro sebe. Bereme si tam i víno, které jsme si vzali s sebou abychom mohli ,,oslavit" Vánoce. Skutečná idylka. Poté jsme se ještě zašli podívat na asi 200m vzdálenou Bivouac Rock. Od oběda jsme hráli karty a čekali na ukrutnou bouři. Hromy a blesky sice nelítaly, ale lilo jako z konve. V největším dešti přiběhl týpek (Čech Jirka z Cromwellu) promočený na kost. Celou cestu běžel a zvládl to za 2,5 hodiny. Nicméně neměl ani jídlo, ani spacák... Vzadu má prý rodinu a tak se pro ni musí vrátit, chvilku si odpočinul, půjčil si ode mě suchou bundu a běžel zpět. Po nějaké době se vrátil, že mu nějací lidi řekli, že to rodina vzdala a vrátili se. Zůstal tedy bez jídla atd. Od každého si teda vyptal trošku jídla, od správcové půjčil spacák, zavolal satelitním telefonem rodině že na něj nemají čekat... no docela divočina :D Pak přišli další Češi zmáčení jak nutrie. Tentokrát Moraváci někde od Slavkova. Jeden z nich s námi pak hrál karty až do večera. Druhý den mělo opět pršet, a tak jsme šli brzy spát, abychom mohli brzy vyrazit.Vstáváme v 5:00. Bál jsem se co koleno, tak jsme chtěli mít rezervu. Naštěstí jsme si sebou prozíravě vzali mastičku tak jsem mohl koleno poctivě pravidelně mazat. Naposled jsem ho namazal, zavázal a v 6:00, krátce po svítání jsme vyrazili. Koleno drží překvapivě dobře a celou cestu až k autu zvládáme za 5hodin a 15 min. Auto na parkovišti pořád stálo a tak jsme mohli nasednout a vydat se opět do 300km vzdáleného Cromwellu.