Jak nás covid-19 poslal domů
Cestou z Las Vegas jsme projeli Mohavskou pouští a nabrali jsme směr Los Angeles.
Navečeřeli jsme se někde ve fast foodu, natankovali nejlevnější benzín, který jsme v Kalifornii našli (v Kalifornii je o hodně dražší než kdekoliv jinde na západě USA) a v noci jsme přijeli do LA. Měli jsme trochu problém najít místo na spaní. Přečetli jsme si nějaké tipy v aplikaci, ale když jsme tam přijeli, byla tam spousta bezdomovců a měli jsme strach. Docela dlouho jsme hledali, až jsme se ubytovali na parkovišti menšího obchodního centra v luxusní čtvrti blízko New Port Beach.
Poslední dny v USA už jsme dost bedlivě sledovali zprávy, protože začalo přibývat nakažených koronavirem. V té době bylo v LA několik desítek nakažených a my si říkali, jak je to tam nejhorší a co tam vlastně děláme. To ještě nikdo nevěděl, kam se čísla vyšplhají. Když jsme se ráno vzbudili, tak nejen že pršelo, ale přišla také nepříjemná zpráva – Trump chce zavřít hranice pro lety z/do Evropy. Nevěděli jsme, jestli je lepší se co nejdříve dostat domů, nebo se snažit ještě co nejvíce pocestovat a doufat, že se pak domů dostaneme.
Ještě jsme se úplně nerozhodli, tak jsme to odložili a jeli se podívat na New Port Beach. Když jsme tam dojeli, tak se ještě více rozpršelo. Rozhodli jsme se, že se teda pojedeme schovat do Walt Disney concert hall od Franka Gehryho. LA je strašně rozlehlé a do centra to bylo snad 80km. Všude ale vedou dálnice, někdy až 8 pruhů v jednom směru. Dorazili jsme tam a podle webu měla být free guide tour ve 2pm. Když jsme čekali na tour, pořád jsme se rozhodovali jak to udělat s tím odletem. Auto jsme měli vracet v Denveru, který byl tak 2-3 dny cesty od LA. Rozhodli jsme se teda, že zkusíme vrátit auto tady v LA a letět odtud. Podařilo se nám najít ucházející letenky za 2dny. Letělo to z LA do Madridu a z Madridu do Prahy. Nakonec jsme to teda koupili. To znamená, že jsme vlastně nechali propadnout letenky z Denveru do New Yorku a z New Yorku domů. Taky jsem museli zrušit zabookované auto v New Yorku, domluvit se, že auto co máme nyní vrátíme v jiném městě a podobně...
Ve 2pm jsme už byli připraveni na free guide tour. Lidé tam byli, ale žádný guide nepřišel. Tak jsme se byli zeptat na pokladně. Paní nám řekla, ať počkáme, že někdo přijde. Když jsme tam stáli dalších 15min, byli jsme se znovu zeptat a paní teda (ne moc ochotně) někam volala a přišla s tím, že prohlídka byla kvůli covid situaci zrušena. No aspoň nás to utvrdilo v tom, že jsme udělali dobře s tou koupí letenek z USA.
Nasedli jsme tedy do auta a jeli se projet k Universal studios, kde jsme teda zpoza plotu nic neviděli, tak jsme pokračovali dále a po cestě jsme viděli slavný nápis „Hollywood“. Vyjeli jsme ke Griffith observatory, odkud má být nejlepší výhled na LA, ale počasí nám nepřálo a nebylo vidět vůbec nic. Tak jsme si aspoň projeli Mullholand Drive – ulici s nejdražšími domy světa. Pak jsme se projeli po Beverly Hills, Rodeo Drive a přes celé LA opět zpět na naše nocležiště. Celý den pršelo, tak nešlo moc nic dělat. A jelikož už se nám to opravdu krátilo, rozhodli jsme se zajít aspoň na pořádný americký burger. Navštívili jsme tedy nedalekou burgrárnu. Když jsme vybírali, co si dáme, přišel za námi nějaký zákazník a dal nám slevový kupon na 1+1 burger zdarma. Říkal, že to chtěl uplatnit při objednávce s sebou, ale že mu to nevzali, tak to máme využít my. To bylo milé.
Další den jsme ještě chtěli nakoupit nějaké boty, tak jsme se vydali do obchodu a nakonec jsme super nakoupili (panebože to nám tady tak chybí). Zbytek dne jsme se snažili sbalit auto do zavazadel a připravit se na odlet.
Ráno jsme se vydali do jednoho kempu, kde jsme si zaplatili sprchu. Potom už jsme se vydali na LAX (letiště), protože jsme byli nějací nervózní. Teda hlavně já. Všude jsem četla, jak se ruší kdejaké lety, a jen jsem se modlila, ať ještě nezruší i ten náš. V noci jsem se kvůli tomu vůbec nevyspala, protože kdykoliv mi zavibroval mobil, checkovala jsem, jestli to není email od aerolinky. A protože je v Americe časový posun, tak když jsme měli noc, zrovna mi pravidelně chodily zprávy z ČR, tak si asi dokážete představit, jak ta noc vypadala.
Na benzínce jsme natankovali auto do plna, bezdomovcům dali zbytek jídla, co jsme měli v autě a do navigace jsme si naklapali půjčovnu Payless, od které jsme měli půjčené auto. Když jsme tam přijeli, tak na bráně byla stará vybledlá cedule, kde bylo Payless napsané, ale půjčovna už tam nebyla. Co teď? Zmatek a beznaděj. Tak zase volám do té půjčovny a řekli mi, že tam ta pobočka byla zrušena a mají jinou na jiném letišti v LA. Podívali jsme se do mapy a bylo to cca 60km daleko. No z toho jsem se málem sesypala, ale vyrazili jsme co nejrychleji předat auto na to druhé letiště. Tam předávka proběhla vpohodě, akorát nás to stálo 450 dollarů, za vrácení auta na jiném místě. Teď jsme se už jen modlili, ať se dostanem na LAX včas. Nechtěli jsme riskovat žádnou městskou dopravu a objednali jsme si UBER. Naštěstí přijel rychle a nebyly žádné kolony, tak jsme to stihli. Dokonce z ceny jsme byli mile překvapeni. Vyšlo to na nějakých 50$, což je na LA, myslím, docela hezké.
Když jsme byli na letišti, ulevilo se nám. Ale asi toho stresu bylo málo – Tom se tam ještě na něco ptal ženské ohledně lístků, co jsme měli v pase a na hranicích nám říkali, že je musíme vrátit, až budem USA opouštět. A ženská ho poslala někam jinam, a když se vracel, musel si znova vystát frontu na rentgen. I přesto jsme to stihli a nastoupili do letadla společnosti Iberia. Z toho všeho stresu jsme byli tak unavení, že jsme si v letadle vlastně docela odpočinuli a tak ten let ani nebyl tak strašný.
V Madridu na letišti bylo už všechno zavřené, protože ve Španělsku už vřela covidová krize a měli tam nejvíce případů v Evropě. Když jsme už seděli v letadle, tak jsme začali nabírat zpoždění. V Madridu byla totiž otevřená jen jedna ranvej a Praha zase přijímala letadla v půlhodinových rozestupech, aby se lidi nepotkávali. Jelikož bylo čekání fakt dlouhé a únavné, rozhodli jsme se zeptat na víno. Měli poslední 4 lahvičky tak jsme je koupili všechny. Pak to čekání rychleji uteklo :D.
Po dvou hodinách, co jsme seděli v letadle, se najednou velká skupina Španělů zvedla a otevřeli jim letadlo. Nevěděli jsme co se děje, protože letušky s nimi komunikovaly Španělsky. Tak už jsme se lekli, že neodletíme, ale potom nám vysvětlily, že jim v Praze zrušili navazující let a že do ČR nesmí vstoupit, protože patří do nejvíce rizikové země. Nakonec nám ještě letuška řekla, že letadlo, ve kterém sedíme, je poslední z Madridu do Prahy, že další lety už ruší. Tak jsme byli šťastní, že nám to vyšlo.
Po další hodině jsme konečně vzlétli a za 2,5h jsme přistávali v Praze. Letiště bylo úplně prázdné. Prošli jsme připraveným koridorem, na konci nám všem změřili teplotu a vypustili nás ven.
Ještě jedna dobrá perlička byla, že jak jsme vzlétli, naši sledovali flightradar, aby věděli, kdy nás mají vyzvednout. A naše letadlo se najednou uprostřed cesty z radaru ztratilo. Naši teda volali na letiště, co že se děje, a ženská jim řekla, že to letadlo také nevidí, a že se možná muselo vrátit zpátky do Madridu buď ze zdravotních důvodů, nebo kvůli technické poruše. Nakonec se ukázalo, že to kvůli tomu zpoždění už flightradar neukazoval, protože to letělo úplně v jinou dobu, než původně mělo. Tak jsme se nakonec v Praze na letišti potkali a byli jsme vlastně rádi, že jsme doma.
Protože jsme doletěli pozdě, dopravili jsme se jen na hotel a cestu na Moravu nechali až na další den. Na hotelu jsme pak čekali na tu první velkou tiskovku vlády, ve které se vyhlásil nouzový stav, a zakázali volný pohyb osob. Ráno už jsme tedy nemohli na snídani do restaurace, ale donesli nám ji na pokoj a byli jsme jejich poslední hosté před koronavirovými opatřeními. A tak skončila naše svatební cesta, na kterou jsme se vydali před 2,5 lety.