Discover Top Posts Tagged with #death traitors

tady je online verze rozhovoru s Alexem Heirem z DEATH/TRAITORS.

MAREK: Na začátek klasika, řekni, kdo jsi a proč by někoho mělo zajímat interview s tebou…

ALEX: Jmenuju se Alex Heir, posledních zhruba deset let dělám nějaký umění v punkový scéně, udělal jsem přes sto letáků na koncerty, hlavně pro místní scénu, víc než dvacet obalů na desky a taky dělám DEATH/TRAITORS, což je značka oblečení…

M: Ty ses narodil v New Yorku?

A: Já jsem z Jersey, otec pracoval v New Yorku jako fotograf, ale asi můžu říct, že jsem z NY, zažil jsem tu stovky koncertů a mám tu milion přátel.

M: Jestli to chápu dobře, jsi z umělecký rodiny…

A: …je to tak, otec byl fotograf, takže jsem už jako malej chodil do muzeí a galerií, už od malička mi bylo jasný, že budu dělat něco kolem umění.

M: Jasný, hodně jsem přemýšlel nad tím, jak se z člověka tady ve státech stane punkáč, je lehký se k punku dostat?

A: Mně je teď 30, na první punkovej koncert jsem vyrazil v roce 1998, v tý době hráli v rádiích kapely jako RANCID nebo GREEN DAY, punk byl celkem dobře dostupnej, všude kolem bylo hodně punkáčů, jen v Jersey byly tři až čtyři koncerty týdně. I když to třeba nebyl žádnej zázrak, existovala tam velká komunita. Jasný, že to bylo jiný než teď, v době internetu, ten přístup k dobrejm věcem byl omezenej, a to i když jsem byl z Jersey, což je 10 kiláků do NYC. Každopádně jsem nosil číro, okovanou bundu a všechny tyhle věci, lidi na ulici na mě řvali, že jsem buzerant, že mě pobodají a podobný věci. Když jsem trochu poporostl, začal jsem víc fungovat v New Yorku, a díky internetu a taky tomu, že punk a hardcore styl infiltrovaly hip hop, bylo najednou míň problematický být punkáč. Do NYC jsem se přestěhoval v roce 2002, byl jsem z toho úplně nadšenej, spousta super kapel, pořád se něco dělo, začala se tvořit scéna kolem TOXIC STATE, vznikala komunita lidí, co dělali punk trochu jinak než jen oprašování starejch věcí. A v týhle scéně jsem vlastně doteď. V podstatě je to fakt malý, třeba sto lidí. Na koncertě většinu lidí znáš aspoň podle vidění. Je to dobrý útočiště pro různý outsidery a pokud se v tom prostředí pravidelně objevují, stanou se jeho součástí.

M: Jako malej jsem poslouchal hodně NYHC jako MADBALL, AGNOSTIC FRONT a podobně. Existuje nějaký spojení mezi těmahle lidma a punkovou scénou dneska?

A: Já myslim, že to je tradiční věc. Většina lidí tady v NY pořád cení a poslouchá tyhle věci, vlastně každej, koho tady znám, to má nějak rád. Na druhou stranu většina lidí kolem mě se neorientuje jen na punk nebo hardcore a poslouchají všechno možný od techna, pop music až po tenhle klasickej hardcore. Já třeba zbožňuju CRO MAGS, kámoši mají rádi všechny ty klasiky, jako STRAIGHT AHEAD… i když dneska většina lidí tady v NY dělá hudbu, která je trochu složitější na poslouchání, pořád je tam ten old school přítomnej v inspiraci. Je to součást místní historie. Hodně lidí ale jede ty starší kapely jako ABUSED, je to celý propojený, koneckonců otec jednoho z lidí z ANASAZI hrál v NAUSEA. Jsou tu lidi, co jsou druhá nebo třetí generace punkáčů.

M: Jak je to se STRAIGHT EDGE? Pro hodně lidí u nás je NY spojený se SXE HARDCORE jako JUDGE nebo YOUTH OF TODAY…

A: Myslim, že pořád je tu pár kids z doby, kdy tohle bylo aktuální. Já určitě nejsem něco jako ANTI STRAIGHT EDGE, ale musím říct, že zrovna tenhle styl hardcore je extrémně nekreativní, víš co, ale nejsem toho součástí. Lidi jako já si o týhle scéně myslí, že je to parta omezenců, na druhou stranu oni na nás koukají jako na smažky nebo něco na ten způsob. Ale víš co, realita je trochu jinde.

M: Jo, tohle myslím, že je u nás v Praze jiný. Tady je hodně špinavejch lidí, co jsou zároveň SXE, sám jsem táhnul SXE třeba patnáct let…proto mě to zajímá, vnímám tady rozdíl mezi Evropou a USA…

A: Jo, to byly hodně devadesátky, politický, vegan, anarcho straight edge. Ale to je už pěkně dlouho mrtvý, haha. SXE dneska je hlavně YOUTH CREW…

M: Ok, popojedeme, proč jsi vlastně začal s DEATH/TRAITORS?

A: No, já měl vždycky rád punkový trička. Zároveň jsem od malička kreslil, takže mě hodně oslovoval punkovej vizuál, takže bylo logický to nějak skloubit dohromady. Pořád jsem nadšenej, když vidím svoje věci na tričkách. Když jsem končil školu, s kámošem jsme koupili stroj na sítotisk a začali tisknout vlastní trika. Zároveň jsem postupně začal přemýšlet nad politickým rozměrem módy. Móda je dostupná, nemusíš chodit kvůli tomu do muzea, lidi se stávají médiem, předávají zprávu okolí…tohle mě na tom baví, to že ty věci můžou něco říkat a zároveň, že to je umění dostupný v podstatě každýmu. Je tady ten rozměr propagandy – když si koupíš obraz, lidi musí přijít k tobě domů, aby si ho prohlídli, oproti tomu tričko je vidět všude, kde se pohybuješ. Stává se z tebe chodící nástroj propagandy. Další věc je, že pokud stejnou věc natiskneš na papír, koupí si to tisíckrát míň lidí než tričko. To mimochodem umožňuje, aby se člověk mohl uměním aspoň do určitý míry živit.

M: Ty jsi chodil na výtvarnou školu?

A: Jo, na střední, bylo to v Jersey, a pak i na vejšku.

M: Jak to tady vlastně chodí se vzděláním? Může si to dovolit každej?

A: Ne, je to kurva drahý. Za posledních pár desetiletí se to myslím ještě zhoršilo, víc soukromých škol, vyšší ceny za vzdělání. Takže dneska lidi buď nestudujou, nebo dluží peníze za vzdělání. Hodně lidí kvůli tomu vyhlásilo osobní bankrot. To ovšem není absolutní řešení, protože věřitelé tě i potom můžou různě šikanovat, nahánět po telefonu…moje bývalá holka tohle zažívala, volali jí nějaký lidi i v noci a řvali na ní, že je svině, proč studovala, když si to nemůže dovolit a tak… já osobně jsem měl velký štěstí, byl jsem dobrej student, měl jsem stipendium a taky mě podpořili rodiče. Ten deal byl takovej, že si můžu dělat co chci, ale musím dobře fungovat ve škole. Musím říct, že jsem za to fakt vděčnej, protože to vzdělání mi hodně dalo. Taky pokud by mě nepodpořila rodina, nikdy bych po škole neměl šanci začít dělat svoje věci, musel bych kurva makat, abych uplatil dluhy za vzdělání. Lidi se po škole dostávají do pasti, musejí makat a vydělávat prachy na splácení, nutí je to hledat si práci podle výdělku, ne podle toho, co chtějí dělat.

M: Jo, musím říct, že mě to napadalo…jak si tady můžeš finančně dovolit žít jako punkáč…

A: Víš co, jsem ze střední třídy, mám podporu od rodiny, nejsem týpek z ulice. New York je v tomhle zajímavý místo, je to tady hodně drahý, ale dá se tady vydělat různým způsobem. Když jsem začínal, měl jsem sítotisk doma a prachy z triček pro kapely mi stačily na základní účty, postupně jsem si mohl dovolit dělat víc vlastních věcí…lidi si tu vydělávají různě, většina lidí ze scény dealuje hulení…

M: Haha, ok, musím říct, že jsme nad tím přemýšleli, jak je možný, že si lidi můžou dovolit provozovat místa jako je DRIPPER WORLD nebo IGNORE ROCK N ROLL HEROES…

A: Jasný, další věc, která hodně pomohla mně osobně, je internet. Můžu makat odsud, místo, kde tisknu je za rohem, sdílím ho s dalšíma lidma. Můj byt je zároveň ateliér - možná větší problém, než sehnat prachy je sehnat místo. Koukni se kolem sebe, všude mám věci, je tu sklad DEATH/TRAITORS věcí, nejsem z toho úplně nadšenej, ale jinak to tady asi ani není možný. Nedávno jsme našli místo, kde mám sítotisk, sdílím to s Jess, co hrála v ANASAZI, ona taky tiskne věci, pak s kámošem Richem a s Johnem, co dělá TOXIC STATE, co tam tiskne obaly na desky a podobný věci. Je to super, ale má to i nevýhody, musíme si dělat rozpisy na to, kdo kdy bude tisknout a tak…je to celkem náročný, protože skoro všichni pořád potřebujeme něco dělat. Je to tak, že pokud nejdu na koncert, nebo netisknu, tak sedim tady doma a kreslim. Jasný, občas dám s kámošema pivo, ale většinou jsem ponořenej v práci. Občas je to pěkně na hovno, vzbudím se do tohohle bordelu a musím hned začít kreslit.

M: Je to těžký se donutit ke kreslení?

A: Víš co, do určitý míry je to praxe, rutina. Něco jako když cvičíš, prostě to děláš automaticky. Ale je to tak, že někdy se vzbudím s náladou kreslit a někdy je to tak, že potřebuju něco dodělat, ale nemůžu se k tomu donutit, motám se kolem toho, ale nenakreslím nic. Ale je to proces, u mě obzvlášť (ukazuje nám rozkreslený věci, od skic tužkou až po skoro hotový věci). Někdy se ale nejde donutit ke kreslení, pak se na to vyseru a dělám něco jinýho – s fotkama, nebo řeším maily (to mu moc nejde, haha).

M: Vypadá to, že se vlastně docela nadřeš.

A: To je pravda. Osobně se považuju za celkem dobrýho grafika, ale rozhodně nejsem přirozeně talentovanej kreslíř. Všechno, co nakreslím, je výsledkem plánování, opravování, je to strašnej boj to dotáhnout k nějaký uspokojivý verzi. Myslím, že spousta jiných umělců je rychlejších, pro mě je každej obrázek regulérní bitva. V podstatě všechno, co jde ven, jsem mockrát překresloval. Něco jde líp, něco hůř, ale vždycky je to takhle…

M: Je něco, co jsi pustil ven a teď toho lituješ?

A: Jasně, skoro u všech věcí jsou nějaký detaily, který bych nejradši předělal. Není asi nic, u čeho bych byl vyloženě nasranej, že jsem to pustil mezi lidi, ale ten pohled na věci se prostě mění časem. Něco, co mi přišlo před půl rokem super, teď vnímám jako průměr… někdy je to s věcma, který zkouším nově, jinak. Ukážu vám, co teď dokončuju, je to obal pro splitko dvou japonskejch kapel UNARM a MOONSCAPE. Na tom třeba dělám už tři měsíce. První měsíc jsem jen připravoval skicu, se kterou bych byl spokojenej, pak jsem si teda vymyslel, jak by to mohlo vypadat a začal jsem to precizovat. Jedna z nejtěžších věcí na kreslení je pro mě ženský tělo, je pro mě mnohem snazší kreslit mužský tělo, různý deformity a tak. U ženskýho těla je to náročnější, všechny ty křivky, každý čmárnutí to může celý poslat do hajzlu. Myslim, že pro spoustu lidí to může vypadat směšně a neumětelsky, ale pro mě to byl fakt boj, dotáhnout to do týhle podoby. Tohle je UNARM strana, tady je japonskej premiér, chtěli něco spojenýho s druhou světovou válkou, takže tohle je oběť radiace. Zároveň je to spojený s průserem ve Fukušimě… (ukazuje ty obaly a popisuje, co to všechno znamená…koukni na obrázky). MOONSCAPE chtěli víc satanskou tématiku, sabath, takže jsem udělal tohle…skoro celý to bylo lehký, ale pak jsem se zasekl u těch ženských, dva týdny jsem dělal jenom to, křivky… …ale zároveň je to pro mě zajímavý, pracovat i s pozadím, s texturou,… jsem z toho nadšenej, hlavně z toho, že už to bude hotový, haha. Hodně mých věcí je inspirovaných komixem, japonským stylem…

M: Aha, odtud jde teda tvoje inspirace?

A: No, řekl bych, že to je kombinace. Japonský dřevořezby z 18. století, manga, tyhle věci jsou hodně grafický, ilustrace, ale na druhou stranu je to absolutně precizní. Každá čárka má svůj smysl, sedí to s reálnou stavbou těla, je to ilustrace, ale není to žádnej debilní komix pro děti, všechno tam je, jak má být…ze stejnýho důvodu miluju i obaly heavy metalovejch kapel, i když hudebně mě to moc nebere. Baví mě, že to je zároveň hrozně špatný i hrozně dobrý. Je to hrozně tenká hranice mezi dobrým a špatným, to mě na tom baví. Je to podobný jako s muzikou, lidi mají rádi RAMONES, ne proto, že to je dokonalý, ale pro nějakou syrovost a autentičnost, co v sobě mají. Další věc, co mě hrozně baví, jsou africký filmový plakáty. Je to bizarní a hnusný, ale strašně dobře se na to kouká…

M: Když mluvíš o inspiraci, při prohlížení tvojí knížky (vyšla na SACRED BONES RECORDS, dá se koupit u Alexe v distru) mě napadlo, že ty věci jsou z různejch inspiračních fází. Část je japonská, část hodně syrový malby…

A: Jo, v tý knížce jsou různý věci. Vlastně je to hodně starý, dneska bych řekl, že to jsou moje podprůměrný věci. S každou kresbou se učím, jde to pomalu dopředu, v tý knížce jsou i věci, co jsem dělal na škole, od tý doby jsem se myslim posunul.

M: Jaký to vlastně je, mít knížku se svýma věcma?

A: Je to trochu surreálnej zážitek, od malička jsem byl obklopenej uměním, chtěl jsem dělat umění a najednou držím v ruce knížku, která je plná umění, který jsem sám udělal. Je to strašně silný, že existujou lidi, kterým přijde moje práce natolik zajímavá, že jí vydají knižně. Hodně mě to nakopává k tomu, abych šel dál a zlepšoval se… (Alex nám ukazoval různý věci, co aktuálně dělá a postupně jsme přešli od tvorby k místní scéně…)

M: Můžeš nám říct něco o místní scéně?

A: Já bych řekl, že tohle, co teď jede, funguje tak pět let. Je to jako funkční rodina, nějaký kapely jsou míň aktivní, nový vznikají, jsem nadšenej, že vznikají kapely s holkama v sestavě. To je myslím na současný NY scéně super, že je tu hodně aktivních holek - holek, co skutečně něco tvoří. Další super věc je, že i přes velký politický povědomí, to tu není nějak přepálený. Většina lidí nemá potřebu soudit jiný lidi… jsou tu lidi, co studovali politologii i úplný lopaty. Většinou nikdo moc neřeší zbytečnosti, language politiku (užívání nekorektních slov), koneckonců tohle je hodně způsobený i třídním původem – lidi, co neměli šanci studovat, některý věci nechápou, nedostali se k nim. Je strašně elitářský je za to odsuzovat. Jasně, že nikdo nebude tolerovat, když by někdo nadával třeba homosexuálům a označoval je za buzeranty. Na druhou stranu, pokud se objeví novej člověk a používá debilní slova, nikdo ho a priori neodsoudí, spíš mu poskytne jinej úhel pohledu, proč je třeba dobrý nad některýma věcma přemýšlet. Jak jsem říkal, je tu celá řada zajímavých kapel, atmosféra tady je inklusivní, otevřená novým věcem. To je jeden z důvodů, proč je NY tak cool, protože je tady celá řada různorodých lidí, ovlivňujeme se navzájem. Je tu taky dobrá rovnováha mezi tvrdostí a uměleckostí. Na jednu stranu jsem schopnej se bitkovat na ulici jako psychopat, na druhou stranu mám potřebu malovat…haha. To je tady celkem častý a je to jedna z věcí, co mě fakt baví.

M: Jaký kapely bys teda doporučil?

A: HARAM jsou skvělý, CONSPIRACY, MURDERER mám hodně rád, SUBVERSIVE RITES, URCHIN, dost novejch věcí teď vzniká, taky HAMMERHEADS budou mít novou desku, my s L.O.T.I.O.N. budeme mít novou desku…jo asi to bude split se SCUMPUTER (chlápek z CHAOS UK, podivnej mix industriálu, eurodance a crustu). SCUMPUTER je velkej vzor pro L.O.T.I.O.N., někde jsme to řekli v nějakým rozhovoru a na základě toho přišla nabídka na split. Už máme i nahráno a teď se to mixuje…

M: Skvělý! Budete i víc jezdit? Teď zahrajete jeden koncert v Evropě, to není zrovna hodně…

A: Jo, chystáme se do Japonska, máme teď novýho bubeníka, je úplně super. Takže plánujeme japonský tour, pár koncertů tady ve Státech. Všichni máme hodně aktivit, kapela je jen jedna z mnoha věcí, co děláme. Pro mě je větší zábava soustředit se na psaní hudby a zahrát pár koncertů do roka než nějaký velký turné. Nikdo nechce být zavřenej měsíc v dodávce, haha. Jasně, že by mě bavilo mít velkou kapelu, ale znamenalo by to spoustu kompromisů a navíc vizuální umění je u mě na prvním místě. Bavil jsem se o tom se Samem z CRAZY SPIRIT, má to podobně, hudba bude vždycky nedílnou součástí našich životů, ale turné a podobný věci pro nás nejsou až tak důležitý.

M: Jasný, přijde mi, že jako kapela jste hodně ovlivněný různýma dystopiema…o čem vlastně L.O.T.I.O.N. jsou?

A: Začali jsem s tím, že chceme dělat něco jinýho. Proto jsme na začátku použili automatický bicí, chtěli jsme být punková kapela, co používá elektronický nástroje, mluvit o technologiích… s tím je ta kapela pořád hodně spojená, ať už tématy textů nebo vizuálem. Jasně, že máme i písničky o něčem jiném, ale tohle je to hlavní. To, co bylo třeba v 80.letech fantazie, je teď realita. Technologie, kontrola, … to už dávno nejsou jenom metafory. Zasraný roboti a drony zabíjejí lidi, Velkej Bratr je reálnej… všechny tyhle sračky, žijeme v cyberpunkovým filmu. To jsou témata, kterýma se zabýváme. Nemyslím, že každá písnička musí nutně mít text, co změní někomu život, ale myslím, že je fakt důležitý, aby to, o čem zpíváme bylo relevantní. Všichni víme, že to stojí za hovno, že policajti jsou hajzlové, je dobrý v textech reflektovat svět, ve kterým žijeme. Proto máme hodně textů o technologiích, to je nová a sakra reálná věc. Hodně rád přemýšlím nad texty a nad vizuálem, kterým kapelu prezentujeme.

M: Když se bavíme o cyber punk scéně, mám pocit, že velkej vliv na ní má JOHN CARPENTER. Zároveň vím, že je nějak spojenej s NY punkovou scénou, vydává na SACRED BONES…je součástí scény?

A: To by bylo skvělý, haha. SACRED BONES mu vydali nějaký věci, já dělal plakát na jeden z jeho koncertů. Nejsem si ale jistej, jestli Carpenter poslouchá punk, haha. SACRED BONES jsou silně propojený s místní scénou, Caleb, kterej za labelem stojí je punkáč, je to kámoš… každopádně podle mě CARPENTER vynalezl EBM, V 80.letech byl obrovská inspirace pro undergroundovou kulturu, celej jeho přístup je vlastně hodně punk, ať už jde o hudbu, nebo o filmy, který točí…

M: Jo, proto se ptám, dost mě zajímá, jak se vlastně dostal k labelu jako jsou SACRED BONES…

A: Nejsem si jistej, jak se dali dohromady. Ale je fakt, že punx vždycky jeho věci zbožňovali. Koneckonců celej cyber punk není o hudbě, to není punk rock, je to kombinace vizuálu, hudby, přístupu a vztahu k technologiím. Jak už jsem říkal, co byla dřív temná fantazie, je dneska realita. Nic neexistuje v bublině, jedna věc ovlivňuje druhou, vizuál z filmů ovlivňuje punkovou módu. Mimochodem, znáš film IRON MAN? Ne ten americkej, ale japonskej cyberpunkovej film z 80.let.

M: Když se takhle bavíme, přijde mi, že celej tvůj přístup je hodně politickej, vnímáš punk spojenej s politikou? V Evropě vnímáme scénu v USA mnohem míň politickou než u nás, ale z toho, co říkáš, mám úplně opačnej pocit.

A: Tady v Americe byl podle mě vždycky nějakej vztah mezi punkem a politikou. Kapely typu RAMONES, který jsou v podstatě apolitický ve smyslu levičácký politiky v sobě ale nesou politickou zprávu o tom, jaký to je být vyvrhel, nebo něco na ten způsob… To na mě mělo velkej vliv, vnímal jsem punk jako sociální a společenskou rebelii víc než jako nějakou seriózní politiku. A jak jsem se postupně dostával k informacím o světě a o tom, jak to chodí, začal jsem se víc zajímat o to, jak spolu věci souvisí. To myslím hodně vystihuje NY scénu – jsme rockeři, ale věci nám nejsou jedno. V Evropě aktuálně vnímám trochu míň kreativity, víc zaseknutosti. Nechci rozhodně kritizovat PC přístup, myslím, že je fakt důležitý být respektující k ostatním, ale tahle přílišná serióznost může dusit kreativitu.

M: Jo, tohle přesně zažívám, když hraju v Německu, všechno jasně střihlý, jedna kapela zní jako druhá, všichni vypadají stejně…

A: Přesně, já myslim, že člověk může být divokej, trochu magor a zároveň se může zajímat o věci a o politiku. Já nenávidím tenhle superseriózní přístup, problematizování všeho… Tahle přehnaná političnost ti podle mě dost komplikuje život, protože potom v podstatě nemůžeš fungovat mimo lidi se stejným názorem na věci. K čemu je to dobrý? Takhle nikdy nezměníš svět, jen zapadneš do nějaký party. Tady v NY je to v tomhle zajímavý, skoro každej, koho tady znám, je nějak psychicky nemocnej, ať už je to důvod, proč ty lidi přišli do punku, nebo protože žijou ve velkým městě, v kapitalistický Americe… proto se tady lidi chovají občas dost divně. Divoký večírky, drogy… a já si vlastně nemyslím, že to je špatně. Myslím, že v punku má být místo i pro něco jinýho, než je serióznost a hyperkorektnost. Už ten prostor, kterej tvoříme, je politickej a je jasný, že je důležitý, abysme na něj dávali pozor. Jen je dobrý, aby se odtud nevytratil život.

M: Když už se bavíme o rozdílech mezi Evropou a USA, jak je to teď s veganstvím v punkový scéně?

A: Jo, teď je to celkem populární… nikdo moc neřeší, jestli jíš nebo nejíš maso, ale hodně punx jsou vegani nebo vegetariáni. Je tady fakt lehký být vegan, taky je tu snadný být extrémně nezdravej vegan. Existuje spousta veganskýho junk food, některý známý v tom dost jedou. Já osobně nejsem vegetarián, ale hodně mých kámošů je. Většinou jsou to lidi, co jsou trochu starší než já, nebo mladší… haha… Prostě buď lidi, co jsou vegani už roky, nebo čerstvý kids, co se na veganství chytli nedávno.

M: Víš co, třeba v Praze je dost běžný, že punkáči jsou vegani, v některých kruzích je to dokonce skoro samozřejmost.

A: Jo, tady asi nejsou žádný pravidla, pokud jde o tohle… teda to, o čem mluvím, je specifický pro New York, ne pro zbytek USA. Myslím, že místní scény se v tomhle dost liší… ale tady v NY nejsou žádný extra pravidla, že musíš být tohle nebo támhleto k tomu, abys byl punk. Myslím, že lidi jsou a priori proti takovým pravidlům - být punkáč znamená být sám sebou, nenaplňovat nějaký předpoklady, co o tobě někdo další má. Punk se nedá chápat jen jako hudba, nebo jako nějaká historická věc. Je to o příslušnosti ke kmeni, je to o tom, být sám sebou. Jasně, mám rád GAUZE, ale taky miluju PRODIGY a techno a nemyslím, že by to snižovalo míru mýho punkáčství… Klidně spolu můžeme jít na diskotéku a nemyslím, že by to nějak ohrozilo naše punkáčství. Jak jsme se bavili o anarchistech, veganech a punkáčích, myslím, že tady je to hodně záležitost společenský třídy. Pokud pocházíš ze špinavý čtvrti, kde není ani pořádnej supermarket, asi nebudeš v první řadě přemýšlet o veganství. Nechci říct, že je to nemožný, nebo že working class lidi se nemůžou stát vegany, ale mají mnohem složitější pozici v tom, aby mohli udělat takovýhle osobní volby.

M: To je fakt, hodně mě překvapují třídní rozdíly tady. To z Čech vůbec neznám, minimálně ne v takový intenzitě. U nás má majoritu střední třída, ty extrémy nejsou tak výrazný…

A: Jo, myslím, že v posledních 20 letech byla v USA zničená střední třída. Vlastně si nemůžu pořádně dovolit bydlet sám, do dneška mám spolubydlící. Pokud bych to chtěl jinak, musel bych mnohem víc makat, zadlužit se… Je mi 32 a myslím, že spolubydlení se jen tak nezbavím. A i když mám rád svoje spolubydlící, není to o volbě, prostě si to nemůžu jinak dovolit. Většina mých kámošů, minimálně těch, co něco tvoří, pochází ze střední třídy a nikdo z nás si nemůže dovolit to, co si dovolili naši rodiče. A není to o tom, že bysme nechtěli pracovat, je to proto, že tyhle věci už dávno neexistujou. Ještě k těm rozdílům mezi USA a Evropou… napadá mě ještě něco, co k tomu chci dodat. Squaty a autonomní centra… hodně lidí od vás mluví o tom, že americký punx jsou líný, že nesquatujeme, netvoříme autonomní centra a podobně. Jenže je dobrý si uvědomit, že lidi, který tohle říkají, fungují v něčem, co vybojoval někdo jinej v 70. a 80. letech. Establishment si na to zvykl a toleruje to, spousta z těch míst je absolutně legálních. To tady není možný. Obsadíš barák, fízlové vyrazí dveře a rozkopou tě na sračky. Tady neexistujou ani komunitní centra pro děti z ulice, nic takovýho, stát a všichni na to serou. Takže je snadný se na punk tady dívat, jako na míň politickej, ale je třeba si uvědomit, že my tady čelíme mnohem brutálnější síle, tady je mnohem silnější autorita, která všechno ovládá. Jak jste si asi všimli, tady jsou úplně všude fízlové, mnohem víc, než potkáš ve městech v Evropě.

M: Je fakt, že na nás hodně dolehl ten tlak konformity, ten je tu cítit mnohem víc, že to známe třeba z Prahy. Obzvlášť den na letišti v Detroitu nám dal zabrat, hodně jsme se bavili o tom, že být punk tu má mnohem silnější obsah, než to vnímáme u nás.

A: Jo, je to tak. Tady v NY je to trochu lepší, přece jen je to město plný podivínů. Ale vypadneš odsud a jedeš někam na středozápad a nestačíš se divit. To je totální prdel vesmíru. Mnohem líp se cítím v kterýmkoli evropským městě, i když nemluvím místním jazykem než ve většině míst tady ve Státech. Je spousta míst tady, obzvlášť na jihu USA, kde jsem se cítil regulérně v ohrožení, protože jsem punkáč, jsem ze severu a jsem žid. Amerika je strašidelný místo, místa jako Detroit, nebo zemědělský křesťanský oblasti…ono je to hodně spojený s izolací, asi všude, kde jsou lidi izolovaný od venkovních vlivů je intolerance silnější.

M: Je cítit nějakej rozdíl s Trumpem jako prezidentem?

A: Jasně že je. Tady v NY to není tak hrozný, ale stejně, každej tu jen zírá, do jakých sraček se to dostáváme. Je to až surreálný, co se děje. Na druhou stranu to spoustu lidí probralo, začínají se nějak politicky angažovat, víc projevovat svoje názory. Jak to předpověděl ŽIŽEK, jedinej způsob, jak namotivovat lidi k aktivitě, je nechat je sáhnout si až na dno. Jenže to dno je dost šílený - lidi se nemůžou vrátit z dovolený domů, jsou případy, kdy někoho seberou třeba ve vlaku, totální gestapácký metody. Přirovnání k nacismu nikdy nebylo tak aktuální jako teď. Fízlové dělají náhodný kontroly dokladů, můžeš se dostat do problémů jen proto, jak vypadáš. Další obrovskej problém je zdravotnictví. Obama udělal nějaký rozumný věci, Trump to všechno ruší. Pokud to dotáhne, já osobně přijdu o zdravotní péči. Vidíš tuhle jizvu? (ukazuje velkou jizvu na ruce) Zhruba před pěti lety se na mě vysypalo okno v domě mých rodičů a hodně šeredně jsem se pořezal. Takže jsem musel na pohotovost a do špitálu… jenže jsem neměl zdravotní pojištění, tudíž jsem skončil s dluhem sto tisíc dolarů za ošetření. Nezbylo mi nic jinýho než vyhlásit osobní bankrot. A když jsem šel kvůli tomu k soudu, 95 % lidí tam bylo ze stejnýho důvodu. Ty Obamovy reformy hodně lidem pomohly, jasný byl to podobnej zmrd jako ostatní politici, ale tohle zrovna byla věc, kterou prosadil dobře (něco jako povinný zdravotní pojištění pro všechny, Obama tím zajistil základní zdravotní péči i chudým lidem). Takže zrušení těchhle věcí mě třeba osobně výrazně zasáhne…stejně jako ostatní… Kromě toho osekává prostředky na ochranu životního prostředí, ruší se ekologický limity. Už teď jsou tady oblasti, kde teče z kohoutků jedovatá voda a během pár let to bude v celý zemi. Jediná pitná voda bude v plastovejch flaškách a pokud budeš moc chudej na to, aby sis vodu ve flaškách koupil, prostě nebudeš pít vodu. Nedělám si iluze, že to před Trumpem bylo jiný, ale teď se to extrémně zrychlilo a lidi za to odpovědný si přestali brát jakýkoli servítky.

M: A děje se něco proti tomu?

A: Jasný, lidi volí různý taktiky. Kromě účasti na demonstracích je nejběžnější oslovování lokálních politiků. Všichni poslanci, kongresmani mají jen jedinej cíl – být znovu zvolený. Takže když jim hodně lidí volá a říká, aby se postavili proti rušení veřejný zdravotní péče, je pravděpodobný, že budou poslouchat. Paradoxní je, že jedna ze skupin populace nejvíce zasažených Trumpovou politikou, jsou jeho voliči. Lidi ze zemědělských oblastí a menších měst, lidi s nižším vzděláním. Takže najednou se proti Trumpovi ozývají i jeho republikánští voliči. Jsem si jistej, že Republikáni budou dál prosazovat rušení veřejně prospěšných věcí jako je zdravotnictví, ale poprvé se děje to, že se proti tomu ozývají jejich vlastní voliči.

M: Ok, takže dává smysl tlačit na politiky…

A: Jo, každý setkání s politiky je teď spojený s demonstracemi. A i když to média prezentují jako „tyhle levičáci nám narušují demokracii“, realita je taková, že protestujou i republikánský stařenky. Zkrátka zdá se, že aspoň okrajově mají tyhle taktiky smysl, že pomáhají aspoň regulovat současný republikánský šílenství. Ale není to něco, co by znamenalo pokrok, bavíme se o věcech, který mají zabránit návratu do doby kamenné. Ono to za Obamy nebylo nijak skvělý, existovala policejní brutalita a všechno, ale teď je to mnohem intenzivnější. Pokud například kladeš odpor při zatýkání, soud má nově právo klasifikovat to jako zločin z nenávisti. Totálně drakonický zákony, to nemá nic společný s demokracií nebo svobodou. Je to prostě jen brutální. Svět teď vážně působí surreálně. Znáte Shaquilla O‘Neila? V devadesátkách natočil film Kazaam, kde hrál roli džina z lahve. Kromě tohohle filmu si lidi pamatují další podobnej film SHAZAAM! s tehdy populárním komikem Sinbadem. Spousta lidí si na tenhle film pamatuje, vybavujou si konkrétní scény a tak podobně. Jenže tenhle film nikdy neexistoval. Je to kolektivní falešná vzpomínka. Jenže spousta lidí pořád tvrdí, že ten film existoval, jsou schopný ti ho vyprávět scénu po scéně a hádat se s tebou o tom, jestli existoval nebo ne. No a když byl Trump zvolenej, četl jsem článek o tom, že tahle dimenze se prostě rozbila. Že se to prostě neděje, že je to jen nějaká rozbitá simulace reality. Že to je celý jen chyba v matrixu, podobně jako vzpomínky na film, co nikdy neexistoval. Donald Trump je prostě chyba, historie by takhle nikdy nemohla fungovat, něco se rozbilo. Něco jako kdyby svět byl videohra a místo člověka, kterej jí normálně hraje, na chvilku zaskočilo pětiletý dítě…

#kolyma tales #alex heir #death traitors