TADY JE ROZHOVOR S TOMÁŠEM, KTEREJ JSME DĚLALI U NĚJ DOMA NĚKDY V PŮLCE ROKU. TENHLE ROZHOVOR NEJVÍC ODSKÁKAL TISKÁRNU (NA NĚKOLIKA MÍSTECH JE NEČITELNEJ), TAKŽE MI PŘIŠLO LOGICKÝ SI HO ODLOŽIT ZDE. NAVÍC JE TO DOST VTIPNÁ VĚC, UMĚNÍ SE NEPTÁ. PTAL SE MAREK (M), ODPOVÍDAL TOMÁŠ (T). ČAU.
Marek: Na začátek mi řekni, kdo jsi…
Tomáš: No, kdo jsem, Tomáš Mitura. Miturka, Miturssonn a pro tebe Tyčka. Zpěvák Vole, vystudovanej malíř. Občas tetuju doma (Žádný Prague Handpoke sračky! - kultovní tetovací festival podpořený Baťou a dalšíma hovnama. pozn. t.), nebo se teď trochu podílím na dělání koncertů s Hluch Crew. O práci radši nic. Každý měsíc dělám něco jiného. Třeba teď zneužíváme public domain a dělám knížky, co vydává US goverment a pak to selíme.
T: Jo, muž mnoha tváří. Zní to fakt, že jsem zaměstnanej, ale občas si najdu volno třeba na pivo. A teď jsme tady u Káti doma (Tomášova přítelkyně), děláme si tady tetování…čerta, hehe, z kundy na čerta… (původní plán byla námořnická růže z Jericha -růže s ukrytou vulvou).
M: Pokud bys měl z toho všeho vybrat jednu věc, která tě nejvíc definuje, co by to bylo?
T: To je zvláštní, hudba mě baví hodně dlouho a vždycky, když jsem chtěl třeba něco kreslit, tak ta inspirace proudila z hudební tematiky, nebo hudebních zážitků, z toho samotného poslechu a z témat, ze kterých čerpají kapely, takže hodně to provází tady tohle…bez toho si nedokážu představit formování mých další aktivit. Ale zas tak velký hudebník nejsem, takže jsem asi více ten vizuální tvůrce. Ale když se zamyslím, co mě tak nejvíc definuje tak je to asi trochu ošemetné. Někdo říká, že jsem drzý, namyšlený a arogantní. Tak nevím. Já bych se viděl jako laskavého a přátelského. Něco jako andělská bytost.
M: Ok, takže nejvíc tě definujou ty hudební věci…takže pokud vybrat jednu věc, tak je to zpěvák z Vole?
T: No to ne, tomu výtvarnému jsem se věnoval víc! Můj první pokus byl v kapele, už ani nevim jak se jmenovala, tam jsem hrál na kytaru, byl to nějaký metal, Frýdecký (Frýdek Místek je město v Polsku). Vůbec mi to nešlo, protože jsem hrál na klasickou kytaru, takže jsem neuměl hrát metalově, a hlavně jsem byl v osmé třídě. Takže to byl celkem špatný pokus.
Ale když si třeba vzpomenu na to, jak jsem byl malej, tak mě hrozně fascinovaly boty se zvedlou špičkou, pořádné kovbojské boty, dlouhé vlasy, náušnice a takové věci – to bylo pro mě přitažlivé. A to se projevilo v té hudbě, nějaké té rockové, nebo později punkové. Takže nějaká fascinace, asi nějakým machismem, takový ten silný chlap, s pevnou botou, s dlouhýma vlasama a náušnicí…
T: No, nebo spíš takový Reno Reins, Odpadlík..
M: Takže jsi začal jako malej metalák?
T:Nejdřív jsem začal s tím, co mi hodil bratranec, první kazety, to byl i Cypress Hill, že jo. To bylo někdy v páté třídě. V páté třídě jsem si cestou z hudebky koupil první kazetu, šel jsem do Bontonlandu a byl jsem rozhodnutý, že chci Marilyn Mansona, měl jsem ušetřené nějaké prachy. No a přijdu do Bontonlandu a koukám na toho Mansona, že na něj tak úplně nemám, že je drahej…tak jsem si koupil Red Hot Chilli Peppers. To byla moje první nahrávka, co jsem si koupil.
M: Ok, ale to tě evidentně neformovalo…
T: …no, to mě úplně potom neformovalo tolik, ale už Red Hot Chilli Peppers byli potetovaní, žejo a v té mladší éře vypadali drsně. Sbíral jsem Bravo…
M: Rozumim, takže důležitej byl ten vizuál kolem toho…
T: Jo ten vizuál mě do toho dost natáhl, proto se teď vyjadřuju tim vizuálem nebo říkejme výtvarným uměním.
M: A chuť někde hrát přišla z čeho?
T: No, to bylo nějaké napojení z mé strany, nebýt jenom pasivní posluchač, chodit jenom na koncerty a konzumovat, ale sám něco taky vytvářet. Byl jsem hnán lidma z Ostravy, z Frýdku, co zakládali kapely a měli tyhle aktivní postoje. To šlo ruku v ruce. Pak jsem začal chodit s jednou hipízačkou, co pracovala v jednom punkovém klubu a tím se to úplně spustilo. Začal jsem se bavit s lokálníma punks, jeli jsme na první Obscene Extreme, to bylo někdy v roce 2005.
M: A jaká teda byla tvoje hudebnická kariéra?
T: Začínal jsem, že jsem chodil do hudebky, pak jsem měl tu metalovou kapelu, která už nevím, jak se jmenuje teďka…
T: Ne, už nehrajou. Ti lidi hráli potom v nějakých jiných věcech, ale vůbec to nemělo nic společného s koncertama, na které jsem chodil. Měli takové mainstreamové tendence.
Potom jsem udělal takový black metalový projekt, takový grind black, jsme s kámošem nahráli v garáži kazetu, bylo to ještě před uprchlickou krizí a islamofobníma náladama a my jsme udělali kapelu proti islámu. Ale bylo to jakoby s nadsázkou hozené (mladej Ortel). Spíš nás bavila ta estetika, arabové, nomádi, válečníci se s cimitary a turbany, že to byl lehký cíl…trochu jsme to hodili do gore, takže jsme měli písničky jako Anal Allah, Turban Terror a tak…do toho jsme zpívali jakoby arabsky.
M: Jste mohli bejt dneska velký, viď?
T: Noo, právě. Ale to jsme jen natočili kazetu a měli jsme z toho srandu. To když teď vyplyne na povrchu, tak to bude totální faux pas. Ale přijde mi fajn to na sebe prásknout. Ještě to bylo s člověkem, který byl z Havířova a měl black metalovou kapelu Dark God a kupovali si beraní krev a flusali jí na koncertech, nahrávali pouze v zimě, v největších mrazech v nějakých boudách a kradli kříže na hřbitovech a tak…kluci ze základky, víš co. Havířov byl hodně radikální v té době, bylo tam hrozně nácků.
M: Rozumim, můj bratranec na učňáku pochcal nějakou holku, kterou před tím hodili do vykopanýho hrobu.
T: Takže to bylo temné. A s tímhle klukem jsem začal chodit do třídy na střední uměleckou, jemu se začalo líbit gore a gore grind, do té doby byl zatvrzelý black metalista, bílé tkaničky v kanadách, placku s přeškrtlou ganjou, totální pravičák a pak jsem přišel já, týpek s dreadama, on mnou nejdřív opovrhoval, ale pak zjistil, že poslouchám taky tvrdou hudbu, tak začal hulit se mnou a hulí do teď a nenávidí nácky. Úplně se změnil, ze zarputilého nasraného temného kluka se vyklubala totální skuřka. Takže v tý době on už nejel žádný náckovský hate, spíš jsme se tomu vysmívali, že je to trapné a příliš jednoduché se k tomu dostat. Potom taky zjistil, že jeho pradědu náckové zabili. Důvod je nenávidět byl ukován. Takže to nemělo žádnou konotaci s nějakým hnutím proti islámu. Spíš výsměch náckům a falešné hrdosti a to v jakékoli formě radikality. Hulili jsme a všechno bylo easy.
Potom se mi do garáže nasrali kámoši punkáči, Black And Blue, to je taková partička z Frýdku, co jsou vícegenerační punkáči, jejich fotrové hráli punk, oni hrajou punk a hrajou ho do teď. No a oni byli u mě v garáži a tam jsem měl zase tendenci něco zakládat, tak jsem udělal kapelu, kterou jsem nazval Enbolden, podle nějaké karty z magiců. Vymysleli jsme dva tři songy, ale nikdy jsme jako nehráli.
Pak jsme třeba na nějakých soutěžích vymysleli kapelu, že jsme pozvali kámoše, někdo hrál na Korga techno, někdo hrál na kytaru, když jsme zjistili že je nás málo, tak jsme u vstupu nabrali ještě pár lidí. Pak jsme skákali po pódiu a dělali jsme takový první electro body music, to mi bylo třeba 19. To už bylo období kdy už jsem věděl, že budu dělat umění a půjdu na AVU.
M: Ok, kam jsi vlastně chodil na střední?
T: Chodil jsem na dvě, nejdřív na soukromou uměleckou na ilustraci, pak jsem se dostal na státní. Ta soukromá byla úplně na hovno.
M: Takže umčo tam bylo od začátku…
T: Jo, naši hrozně rvali, ať chodim do výtvarky, na kytaru, na basket, ať chodím do turistického oddílu, takže jsem měl spoustu těchhle aktivit jako malý a potom mi to pomáhalo jako v tom, třeba ten turisťák mě socializoval, že jsem byl otevřenější se bavit s lidma, že jsme trávili hodně času v přírodě, to bylo fajn. Kytara vzbudila nějaký názor v hudbě, minimálně v tom vybočovat z toho stereotypu klasické hudby. Vlastně jsem to nenáviděl, že jsem si stříhal struny na kytaře abych nemusel hrát a oproti tomu mě bavil metal a punk. A výtvarka předznamenala, že půjdu na střední, že umím kreslit, takže tohle to všechno zapříčinilo.
Podle mě to dětství tě vyprofiluje, jak se budeš dál snažit. Buď můžeš být proti tomu nebo…
M: Rozumim, taky jsem od první třídy chodil do výtvarky, tenkrát jsem vyhrál i nějaký soutěže …Lidická růže třeba…
T: Ty vole, to zní jako nějaký neofolk!
M: Lidická růže, to byla soutěž, kam děti z celýho socialistickýho bloku posílaly svoje protiválečný kresby, pan učitel Štyndl tam poslal nějaký věci a pak mi přišel diplom. Ale utekli jsme od toho hraní…potom jsi teda měl tuhle pseudo ebm kapelu…
T: No, ale to byl jen projekt tenkrát, po tom vlastně dlouho nic, protože nějak nebylo s kým. Měli jsme nějaké, že jsme chodili na zkušebnu s klukama, co je bavil nějaký dis-beat a tak, ale vždycky to na něčem ztroskotalo. Chvilku jsem zpíval s klukama, co mají teď kapelu Koitus, takový dis-beat punk z Frýdku, ale ty už dlouho jedou beze mě.
Potom jsem se přestěhoval do Brna, tam jsem spíš chodil na koncerty a do školy, na fildu, na teorii interaktivních médií, což byla taková přechodná stanice před Prahou. V Praze jsem se seznámil se Štěpánem, co měl kapelu El Greco (chvíli tam hrál i mistr Šaman – pozn. mx) a kapelu Cicinka. No a začali jsme společně poslouchat black metal, opět.
Nabudil mě k tomu poslouchat Krallice, Blut aus Nord, Deathspell Omega a já mu zase ukázal Weakling… a tak jsme to jeli a udělali jsme první projekt, který se jmenoval Záře, to jsme spolu hráli jen kytara basa, vymýšleli jsme si songy, znělo to hrozně folkově, protože jsme to hráli potichu, abysme nikoho nerušili. Měli jsme i jeden koncert, máme dokonce video z toho, to byla vernisáž, tam zpíval kámoš, takový divočák, všude se ožral a dělal bordel, tak nám přišlo, že to bude dobrý frontman do kapely. První angažmá vernisáž, víš co. Tak ok, asi dva dny před tím jsme vymysleli texty k tomu, takové czech šmejdy, třeba: „s hřebem v lůně dítě stůně“, „šedá, která ze země věrá, lidskost opomnělá“, bylo to vtipný. On se to ale nenaučil, takže to zpíval s papírem v ruce, ale budiž. Potom následovalo to, že jsme se hrozně vylili a já měl takovou sentimentální chvilku, takže jsem mu říkal, že to bylo hrozně hezké, že jsme něco udělali společně (zmiňovaná andělskost), načež mi naflusal do ksichtu, pak jsme se poprali, on měl zrovna čerstvou kérku ode mě a pak na ní měl úplně hrozný strup, protože jsem ho nějak shodil na zem. Tak jsme se rozpadli.
Pak jsme ale hráli se Štěpánem dál a nabrali jsme ještě Ondru z Benešova, co tam taky nastoupil na AVU, my už se na něj chystali, to byl takový draft, jsme hledali bubeníka a Štěpán říkal, že se zrovna hlásí dobrý bubeník, co hrál v kapele Rorschachův test.
Tak se k nám teda Ondra přidal, potom se přidal Filip, typograf, co studoval na UMPRUM, teď někde učí je v obojím dobrý. A začali jsme prostě bušit,ala Lezok buší skoro doteď. Filip měl radši metal punky, tak do toho vždycky hodil nějaké to sólíčko ala G.I.S.M., Štěpán na to šel zase hrozně technicky a já jsem hrál na basu. No a potom jsem vlastně jel na Taiwan, kvůli tomu jsem opustil kluky, naučil jsem Jasňačku hrát moje party. A když jsem se pak vrátil, tak jsem si říkal, že je škoda, že kluci nic nenahráli, protože to byla moje podmínka. Říkal jsem: „hele musíte něco nahrát, jinak budu fakt nasranej, že jste tady půl roku nic neudělali“. Jenže oni se celou dobu učili hrát s Vojtou a měli nějaké koncerty, takže byli rádi, že to stihli nějak a do toho se vyrojilo vlastně Vole už. Do toho jste mě kontaktovali vy s Davidem, že byste chtěli dělat kapelu. Tak jsem si říkal, že je fajn, že s Lezok hraje Vojta a že si personálně sedí a byla by škoda jim to narušit. Tak jsem jim na Taiwanu udělal trička, pak jsem jim je rozdal a skončili jsme.
No a teďka teda Vole. Tos mě vlastně kontaktoval ty, že bys chtěl kapelu se mnou, že bych mohl hrát na basu, a když jsi párkrát nemohl na zkoušku, tak jsem přebral tvůj post na zpěvu, haha.
M: Těžkej život, ale tak nakonec to dopadlo super, ne? Zní to, že si s klukama fakt dobře rozumíte, ne?
T: Noo, to já jsem úplně překvapenej, teď jsme měli koncert v Brně, cestou zpátky jsem sežral kouli, co Ondra někde našel v cizím tabáku. Já to nevydržel, tak jsem si říkal, že do auta si dám, tak jsem si dal. V autě potom ze mě vyplavalo, jak mám všechny hrozně rád, totálně jsem změknul a kluci se nestačili divit, co to ze mě leze, haha.
Hrozně si rozumíme. To bylo zvláštní, Davida znám, protože dělal modela u nás na škole, jako naháče s fousama, a Ondru jsem znal dřív přes skejťáky z Frýdku, a tak se to nějak dalo do kupy a vůbec jsem nečekal, že kluci budou takoví. A pak Himla, všichni hrozně otevření diskusi, bavit se o věcech, zároveň nosit furt nějaké nápady a navzájem se podporovat. Když je někdo v hajzlu, tak ten druhý za ním přijede, pomůže mu… začlo takhle nějaké kamarádství, které vzniklo hrozně rychle a přímo. Není to jen nějaká profese, jakože mám kapelu a do té musím chodit jako do práce, ale že je to vyloženě radost. Baví mě se s nima bavit, mají super názory, poslouchají vesměs podobné kapely, furt si posíláme nějaké mejly s kapelama a tak.
M: To je super. A kdybys měl říct někomu, kdo to nikdy neslyšel, jak to zní…
T: Tak David by řekl jako továrna, žejo. Haha
M: Tak ale David je Egon Bondy naší generace, žejo…
T: No, já nevim. Když si poslouchám teď naší nahrávku, tak se mi to zdá docela různorodé. Že je slyšet, že se ještě trochu hledáme, ale už to má třeba jasný názor, co se týče kytar, že David je vyhraný a přesně ví, co si zapojit za reverby a delaye, už to má svůj osobitý zvuk. Čili si myslím, že to má takové melancholické kytary, psychedelické, ale temné…že to není jako Ted Nugent, nebo není to žádný stoner, spíš taková postpunková melancholie, bicí jsou hrozně chaotické a basa…basa je traktorová přes overdrive, haha. A o mém zpěvu se těžko mluví, protože je pokaždé jinak, myslím, že je to takový mix od power violence po hardcore punk. Prostě tam najdeš Hoax, Harm’s Way, No Trend hehe a nebo Belgrado. S těma Harm’s way kecám.
M: Což odpovídá tý scéně, ve který se nejvíc pohybujete, že jo…co to vlastně pro tebe znamená, bejt punkáč?
T: Pro mě to znamená být součástí společných myšlenek. Punk je pro mě víc společenská záležitost než třeba tenis. A jak jsem říkál, měl jsem rád punk i metal souběžně, takže to nijak nerozděluju, myslím, že už to dneska má dost blízko k sobě, a když to vezmu historicky, tak vlastně i v black metalu jsou dost revoluční nálady, i když z dost jiného pohledu, ale v důsledku si jsou dost podobné.
Díky punku jsem se dostal taky k nějakému povědomí o squatingu, o nějakých dietách, haha, a vůbec „jiných“ aktivitách, queer scéně a vůbec o nějakém anarchismu. A vlastně dost těch věcí prožívám taky, asi bych se hodnotil tak, že jsem sympatizant s většinou těchhle hnutí, takže mi přijde, že punk v dnešní době znamená…nebo spíš u nás mi přijde, že ten punk znamená určité kolektivní a zároveň dost individuální řešení pro problémy ať už společenské a nebo osobní. Kecy a pak řeknu stejně prd.
M: Jak jde tohle dohromady s těma dalšíma věcma, s umčem a tak…
T: Tak zrovna třeba na umělecké škole se setkáš s různýma zařazeníma, někdo je punkáč, někdo „jenom“ umělec, někdo je číšník, někdo má rád vycpané zvířata…
Když spojím to umčo a punk, tak to mám třeba skrz to tetování, poslední dobou tetuju hrozně lidí okolo punku, metalu, což je přesně to, co jsem si přál. Že budu mít nějakou svojí síť lidí, které bude bavit co dělám a na těch se budu nějak realizovat. To mi přijde super, nepotřebuju přesahovat mimo tenhle okruh přátel, s nima se cítím pohodlně, můžeme spolu jednat upřímně a není to pro mě byznys typu dneska musím udělat 40 tribalů, abych měl na chleba. Samozřejmě, tribaly jsou fajn, že jo.
No a pak když jsem něco maloval třeba ve škole, tak mě hrozně fascinovaly témata jako je gotika, takže to zase bylo víc metal. Nikdy jsem nedělal žádné politické obrazy, je to pro mě dost těžké napasovat nějakou angažovanost do malířství. Myslím, že na sdílení nějakých idejí jsou mnohem lepší formáty jako je třeba video nebo performance, to mi přijde mnohem víc funkční. Obraz asi taky může být funkční, ale nechci, aby to spadávalo do nějakých hesel, furt mám rád zobrazivost a čistě malířské provedení, což vlastně nevím, co je, ale rád to tvrdím. Ale obraz může být klidně politický a to již pouhým zobrazením skutečnosti. Když jsem se bavil s Kubou Hoškem, tak ten to měl dost podobně, že vždycky do toho něco psal, ale ten obraz vůbec nevypadal, že by měl takový názor. Což byl vlastně zajímavý element na té jeho věci, ale zároveň to mohlo být i na škodu.
Takže být punkáč, to tě tak spíš musí vnímat okolí, nechodíš přece a nepíšeš všude punx not dead…
M: Chápu, to člověka po nějaký době přestane bavit.
T: Nebo ti dojdou fixy a jsi v prdeli.
M: Vím, že jsi teď dělal knížku o kérkách v rámci nějakýho projektu. To by mě zajímalo, jak to s tím vlastně je…
Jak to s tím je, haha…dostali jsme prachy, jako správní punkáči, od státu, takže jsme peníze, který mohly být využitý na lepší věci využili my…
M: Jojo, na nemocný děti a tak…
T: Přesně, to si myslím, že je dost punkový přístup nemocný děti. No a s knížkou se to má tak, že když jsem začínal tetovat, tak jsme měli takový kolektiv lidí, mě a dvou dalších, to byl Kuba Gajdošík se kterým jsem dělal tu gore/black kapelu, haha, a potom ještě Broňa…začínali jsme právě na škole a bylo to takové hodně na punk, že jsme si pořídili strojky a učili jsme se to na sobě a tam vlastně vznikly první kusy, co máme na sobě a zajímavej na tom byl ten přístup, dělám to doma, je mi to částečně jedno co z toho vyleze a myslim, že to tak nemáme sami. A za tu dobu, co to dělám, jsem se o pár lidech dozvěděl, třeba Síma a přišlo mi dobrý udělat nějakou publikaci, která by zahrnula tyhle lidi dohromady. Načež mi třeba Himla říkal, proč dělat z nějaké hezké věci píčovinu, o které budou vědět všichni, že se to tím může zkurvit. Což může mít do určité míry pravdu, jakože proč furt popularizovat nějakou činnost a proč hrát s Vole v televizi, když ti to nabídnou… To jsme je právě poslali do hajzlu.
Bylo fajn, že jsem dostal i nějakou kritiku, během toho, jak jsme to dělali, načež zase Síma říkala, že by to bylo super, ale styděla se třeba, haha… Tak jsme nabrali nějakou skupinu lidí, vlastně já ještě s grafikem, co to se mnou dělal, on se zase točí víc kolem UMPRUM, takže tam zná lidi jako Davida Krňanského, partičku kolem City Surferu a tak. Tyhle lidi přizval on a já jsem přizval lidi z punkové kultury a pár lidí ze střední, co se přestěhovali do Prahy a tady tetujou.
Chtěli jsme udělat takový sborník, průřez tím, co se odehrává v rámci těch našich známých, protože my nemůžeme znát všechny. Je to vlastně hrozně orientované na tu uměleckou scénu. Lidi, co tetujou a chodí na uměleckou školu, nebo jí vystudovali, nebo třeba Vlasta Pasta, ten dělal modela u nás na škole, takže to zase není až takový přehled. Je to spíš přehled našich známých. A chtěli jsme to udělat tak, že třeba vznikne tohle první číslo a potom by se mohlo udělat další z úplně jiného prostředí. Jsou tam třeba nějací graffiťáci, to je zase úplně specifická skupina lidí, více divokých, víc punkáčů, než jsme my, haha. Tak se to nějak dalo dohromady, vzniklo 18 profilů, kde jsou rozhovory a nějaké jejich obrazové materiály, co nám oni poskytli.
Docela mě mrzí, že se mi tam nepovedlo přidat jednoho týpka z Frýdku. Takový týpek, co už asi 20 let vaří piko, metloš, miluje Misfits, chybí mu zuby, má synka, kterému bude 20 a vyráběl si sám jehly, barvu vyráběl z tuže tím, že jí smažil doma na pánvičce. A tenhle týpek poskvrnil spoustu kámošů, mně teda naštěstí nedělal nic, protože některé ty věci dopadly fakt hrozně, jsou to spíš takové boláky…ale dělal třeba Sidovi z Degradace celý rukáv.
Jenže s tímhle borcem se prostě nedá domluvit, kámoš mi to pak vysvětlil, že je to prostě feťák. Že nebude nikdy spolehlivý, teď zrovna tetuje někde v Manchesteru, dělá tam úplně totální zrůdnosti. Ale přišlo mi to super, že by to byl úplně jiný člověk, dokážu si ho představit na nějaké vernisáži té knihy, true kriminál.
To bylo fajn, jak jsem za ním jel do Frýdku…jsme se nějak domluvili na facebooku a on říkal, že bude v Krmelci, to je taková hospoda v parku, kde se v létě slézají úplně všichni. Tak jsem dorazil tam a on říká, že musím ještě chvilku počkat, že jde na nádraží. Tak jsem si říkal, co bude asi na nádraží dělat, on tam šel prostě prodávat piko, to bylo úplně jasné. On tam byl s partičkou dalších feťáků, tak jsem tam s nima seděl, povídali jsme si a když jsem si šel pro pivo, tak jsem tam potkal kamaráda a ten se mě ptal co tam dělám. Tak mu říkám, že čekám na XXX a on úplně „ty taky jako sháníš, jo?“. A já že ne, že nesháním, že s ním jdu dělat knížku o tetování. Tak jsem šel zpátky za těma lidma, co tam seděli, on mezitím přišel a oni na mě začali řvát, co tam jako dělám a proč se bavím s tím chlapíkem a já říkám, no my budeme tady s XXX společně dělat knížku a oni měli úplně radost, že se konečně zjistilo, že je XXX dobrej. To bylo fakt vtipné, ale od té doby vůbec nic. To je mi docela líto. Tak snad druhé číslo. (ta knížka už je venku a dá se dokonce i koupit)
M: Přijde mi, že ty věci, co děláš, mají jednotnej styl, kde vlastně bereš inspiraci?
T:Já jsem vždycky hodně kreslil, kreslit si může dovolit v podstatě každý. V Brně, tak jsem se seznámil s Lukášem Krolem, to je takovej motorkář, co se zná s Keclíkem a s Ladou a vůbec s lidma kolem hardcore. Tím jsem se dostal blíž k hardcore a taky ke kérkám. Hlavně teda k old schoolovým kérkám, růžičky, kotvičky, vlci a takové věci. Takže jsem chvíli jel tohle, ale nebyl jsem vůbec vykreslený, měl jsem takovou roztřepanou ruku, nepoužíval jsem dobrou techniku. Zkoušel jsem to tuží, to mi moc nešlo, fixama to zase bylo moc tenké. Ale jak jsem v tom pokračoval a víc jsem tetoval a víc kreslil, tak jsem se postupně dostal do správné formy. Našel jsem fixy, kterýma to můžu dělat, tak jak chci, což vlastně vidíš na skicách, že už to má ten jednotný styl. Motivy se nějak prolínají, od tradicionálu, občas tam mám nějakou růži, orla, lebky jsou přítomné asi v každém žánru, tohle, plus ilustrace a komiks, nemůžu říct, že by mě taky neovlivnil HEIR nebo HEATHER BENJAMIN, vždycky jsem si od někoho vzal trochu. Ale nemůžu říct, že bych to chtěl kopírovat. Je hrozně moc Heirů na scéně, a Heir koneckonců taky nebyl první, kdo takhle kreslil. Nechci pokračovat v nějaké linii Heirství, ale zároveň to velice respektuju, hlavně tyhle New Yorské lidi, poslední dobou.
A potom druhá věc je, že sleduju instagramy různých tetovacích studií a různých tatérů. Takže nevykrádám, ale podvědomě se ti ten způsob dostane do hlavy. Pak mě třeba napadají podobné motivy, ale stejně to pak nakreslíš ve svém duchu. Teď mě třeba baví hodně SANG BLEAU z Zurichu nebo Old Habbits z Londýna, tam je LIAM SPARKES, který dělá realistické kresby. To sice já nejedu, ale baví mě Liam Sparkes už dlouho, kdysi měl kapelu Trencher, jestli znáš.
M: Jo, kdysi jsem jim dělal koncert na Miladě, na kterej nepřijeli. Měli hrát ještě s kapelou Micropenis a s Výbor Veřejného Blaha a nakonec hráli jen VVB, protože ty cizí kapely nepřijely.
Ok, ale zpátky k tý inspiraci, kromě těch lidí typu Heir a tatérů, jsou i nějaký umělci, ke kterým bys vzhlížel?
T: U těch umělců to mám tak jako sezónně, vždycky je sleduju nějakou dobu, ale pak na ně zapomenu a už se nedívám, co dělají. Teď jsem třeba objevil New Yorského umělce, malíře MARTINA WONGA, to je expert na cihlové baráky. On to má dost precizně, sedmdesátkový styl, vypadá to trochu jako nějaký cover na rocknrollové album, Gratefull Death styl, ale temnější, taková velkoměstská romantika. Nevím, jestli je homosexuál, přijde mi to nějak propletené, jakože kluci spolu…pak třeba TOM OF FINLAND je super, ale ten se mi taky líbí skrz ten punk.
Z těch víc současných malířů mě baví třeba JANA AULER, ta jede takovej postmoderní styl, různě míchá přístupy, jakýma maluje, nejde jí o to najít si svůj rukopis, ale spíš o to, co tím chce vlastně vyjádřit. Je to vlastně podobné s tím Wongem, že tam cítím nějaký specifický prostor, který řeší a že se jakoby nedokáže vyrovnat s prostředím ve kterém se součansý člověk, žena, muž, ocitá. U obou cítím určitou úzkost. To řeší přes perspektivní hříčky. Ale hraje si s tím různorodě, není to jen o tomhle, pak třeba namaluje obří půllitr piva, protože jde o určitý maskulinní fenomén, je to nejpopulárnější droga a zároveň stimul, na kterej se člověk těší každý večer nebo každý pátek.
Brouzdám těma umělcema a nejde na tom ustrnout, mnohem víc jsem ustrnul na té ilustraci, což bych řekl, že jsou ty kérky, je to ten Heir a lidi z New Yorku, Sam Ryser, Heather Benjamin. U nich hltám vyloženě tu formu, forma mě vlastně uspokojuje.
Pak mě baví komix, lidi z 2000AD, PAOLO PARENTE, spousta těchhle lidí, i takový co se třeba otřeli o Magicky, jak jsem ti říkal, že jsem je jako mladší hrál. Tam dělala ilustrace celá spousta anglických komixáků. Tady tihle malíři, DERMOT POWER třeba nebo GLENN FABRY, to jsou skvělí kreslíři a zároveň jsou i výborní malíři. Hrozně se mi líbil třeba Soudce Dread s Batmanem: rozsudek nad Gothamem, to jsou super namalované komixy.
SIMON BISLEY mě třeba taky dost inspiroval. Kámoš od Danziga, to víš… chodili spolu do posilky.
Takže mě ovlivňuje dost ilustrace, to malířství je pro mě taková vyšší meta, je to takový souboj mezi lidma. Těžko se tam hledají vzory, možná kromě těch starejch mistrů, ty samozřejmě beru, od těch provařených až po nějaké současné, MARYLIN CARPENTER mě baví třeba teď, ten měl teď výstavu, že natáhl ruské vlajky na plátna. Jasný boj proti stereotypu komerčních galerii. Ale stejně prodává. Šok je cool a kritika je potřebná, ale kdo to bere od umělců dneska vážně?
Teď si myslím, že ta konceptuální vlna umění je trochu na úpadku, že se začalo více obchodovat s uměním, takže je obecně více umělců, co dělají abstraktní malby nebo sochy, hrozný příliv trashových věcí, pseudo-amaterských a art-brut tím vzníká, totální popření krásy jako klasické umělecké ideje, což teda trvá dlouho už od avantgardy. Nejsem žádný obhájce nekrofilů ani nejsem eklektik. Jen to dobře reflektuje konzumní společnost, že konzum nemohl být ve větším rozkvětu, než je teď.
M: A čím to je? Že to umění je přístupnější lidem?
T: No, přístupnější, je ho prostě víc. Tolik výstav, jako za posledních pár let v Praze, nikdy nebylo. Teď si dělá výstavu každý student, každý chce mít nějakou minigalerii, je spousta nějakých rezidencí, organizací, co podporujou umění. Čili mi přijde, že to teď kvete, ale za chvíli musí přijít kolaps, už teď lidi nadávají na to, kolik se do umění hrne peněz. Proč by mělo být tolik uměleckých škol…to si myslím i já, že to vlastně degraduje umění jako takové. Umění není snad o přebytku. Umění dnes jakoby odraželo společenský blahobyt, ale nevím jestli se v současné době dá mluvit o blahobytu. Umění by přece nemělo zaslepit náš zrak, ale naopak ho otevřít!
M: Ok, jakože lidi mají prachy a můžou si to kupovat…může to mít souvislost i s internetem? Všechny ty TUMBRLy, instagramy a podobný věci…
T: To taky, pak má každý pocit, že může dělat umění, protože je víc dostupné k sebeprezentaci. Taky má člověk asi lepší představu, jak by to měl dělat, aby to bylo cool. Ale nemyslím si, že ta přeinformovanost je špatná, to bych potom protestoval proti tomu, v jaké době žiju. Nechtěl bych se vracet do minulosti, to asi všichni chtěli, ne? Mít otevřené hranice, mít přehled o tom, kde se co mihne. Ale problém je, že lidi neví, jak s tím naložit. Protože je to každý den nové, lidi nemají přehled o tom, co je dobré. Nestihají to.
To ani já nevím, já nemůžu někomu říkat co je dobré. Můžu říkat co se mi líbí nebo nelíbí, ale to se ukáže prostě za chvíli, co bylo pro nás bylo správně. Už teď existuje cenzura, přitom se můžeme podívat na vraždu, můžeme se podívat na sex s velrybou, můžeme se dívat na šikanování lidí, můžeme se dívat na válečné utrpení, na co chceš, můžeš se dívat na kočičky. Myslím, že to trošku vede k nějakému zakrňování člověka, že se lidi třeba v podstatě nehýbou. Ale teď je zase trend nějakého fitness, nebo chození do fitka. Chodíš do fitka, pak sedíš v kanclu, ale přijde mi, že to degraduje člověka a jeho přirozenost. Vezmi si, že člověk bude nabušený a bude sedět v kanclu. Je to vlastně zvláštní, jak ta kultura přetváří člověka víc než třeba přírodní vlivy.
M: Jak tady koukám po zdech, tak ale taky chrlíš obrazů spoustu.
T: To ale není všechno moje, hodně dělala Káťa. Já tady mám tři obrazy…teď chci dělat nový obraz, komiksový. Bude to jako lékařský recept, do kterého bude vkreslený komix, recept pro umělce. To si totiž myslím taky, že umění se točí kolem umění. To byla třeba ta tendence konceptuálního umění, ta byla myslím hodně silná, to bylo umění pro umění. Teď se to otevírá v tom, jak se dělají hezké věci, konzumní přístup…já udělal za půl roky tyhle dva velké obrazy. Tohle je třeba Stratil, VÁCLAV STRATIL, znáš ho?
T: To je takovej kontroverzní umělec, on učil na FAVU v Brně, přemalovával studentům věci. Vždycky přišel, zahulil si a pak někomu přebombil plátno. Pak ho vyhodili, protože měl songy o Jágrovi a Hitlerovi v televizi.
Přijde mi, že to máš celý dost propojený, že ta politika je cítit i v tom, jak přemýšlíš nad uměním. Mluvil jsi o tom, že se tě dotknul punk a tyhle věci. Definoval by ses třeba jako anarchista, levičák, nebo tohle vůbec neřešíš?
To já asi neřeším, nevím proč se takhle nazývat. Definuju se jako člověk, co něco dělá.
M: Punk je toho plnej, proto se na to ptám. Sám jsem žil dlouho s milionem škatulek… než mě to unavilo.
T: Mně přijde, že každá ta škatulka je hrozně uzavřená. Já najednou vždycky cítím nějaký pravidla a cítím se méně svobodný, než bych chtěl. Ať je to anarchismus, kterej mluví o svobodě, tam můžeš cítit hrozně nesvobody, nebo i v tom světě umění se můžeš cítit nesvobodně, protože jsi uzavřený ve škatulce umělec. Tohle mi přijde úplně zbytečné. Myslím si, že je dobré něco dělat, ne se nazývat. Nemělo by to začínat u toho se nazývat, to o tobě můžou pak lidi říkat třeba. Obklopit se symboly není pro existenci tak podstatné.
M: Ok, pojďme trochu jinam, tenhle časák se bude hodně točit kolem hudby, co teď posloucháš?
T: Tak to bude dlouhej seznam. Hrozně rád objevuju nové věci, sleduju třeba různé labely. Teď třeba jedu zpětně celý Profound Lore katalog. Teďka jsem dával třeba BOLZER, IRON BONEHEAD RECORDS, black metal hodně, baví mě ty jména těch lidí – Witch Fuck Hammer a tak.
Potom hrozně punku, to, co bude hrát na Nothing Nice To Say (hardcore festival v Berlíně), odtud znám půlku kapel a jsem z nich hotovej, tam bych rád jel. NO TREND, CRAZY SPIRIT, L.O.T.I.O.N., ANXIETY jsou super, WARTHOG je boží… SUICIDE BOYS. LA VIDA ES UN MUS a každý den něco. FORMBY CHANNEL.
M: A z lokální scény? Co tě baví?
T: Já mám vždycky radost, když vidím kámoše hrát. To vždycky úplně vypnu nějaký hodnocení. Český věci slyším spíš na koncertech, doma u toho moc nevydržím, to spíš jedu tu mezinárodní scénu. Takže teďka je těžký něco jmenovat.
Ale co mě třeba překvapilo… VYCHCANÝ KENDLÍKY mě překvapili. Nerozuměl jsem vůbec těm textům, protože už jsme byli úplně zničení, ale měl jsem z toho takový pocit, ty týpci neměli takovou super image, jako kapely z New Yorku, možná ten herák trochu, haha. Ale s tím je to taky spojené, rád se díváš na hezkou kapelu… Buty, Dg-307 to jsou krasavci!
M: Jasně, taky na to dám, co si budeme povídat.
T: Samozřejmě je důležité, aby ta hudba byla dobrá, na druhou stranu, punku je mraky a nemyslím, že to je zase tak těžké, to zahrát dobře. Není to virtuózní hudba, mnohem důležitější je energie, to třeba ty Knedlíci, mají hroznej název, ale z tý hudby šla super energie a ten zpěvák byl charismatickej.
Co mě ještě bavilo, tak jak jste s V0NT hráli s YOUTH CODE, líbí se mi, když česká kapela na koncertě se zahraniční kapelou hraje na plno a je to od začátku nářez. V tom splňujete moje požadavky. Mě nebaví skoro žádná česká crustová kapela, nebo disbeat. Víš co, většinou to zpívají dva lidi, nesnáším, když zpívají dva lidi, pokud to fakt nemá smysl, pokud nehrajou na kytaru. Ale nemám rád prostě model EXTREME NOISE TERROR v hardcore punku, to mě fakt sere. Těm ENT to uznám, ale jinak asi nikomu. Možná MASSGRAVE z Kanady. Ta pestrost v tom stejně není, že by ten vokál byl trochu jiný.
Takže bych spíš mohl jmenovat, co mě nebaví, haha. Ale jak říkám, co mě teď překvapilo, tak ty Vychcané Knedlíky. A co ještě…teď jsme hráli v Budějicích a bylo tam OTK, to se mi nelíbí, pak Esazlesa, taky se mi nelíbí, … třeba PACINO mám rád docela, to je rodina, víš co…nahrávali nám desku, to je dostatečný důvod je mít rád, haha.
Pak GHETTOBLASTER, mně se líbí, jak vyrostl, to jsem viděl i u vás, když jsem viděl váš první koncert, tak jsem si řekl, ty týpci nikdy neposlouchali rave a teď si řekli, že do toho půjdou a je to cítit, přijde mi, že jste vyrostli dost rychle. Že je to mnohem větší nářez, že to je míň křečovité, že mi přijde že už víte, co děláte. Aj ta hudba je jiná, je slyšet, že to není digitální, ale analog.
A Ghettoblaster taky, na začátku strašně křečovitý, takový introvert, přitom tahle hudba je vyloženě extrovertní, teď jak nabral ještě druhého Honzu, tak si myslím, že to je dobrý docela, i když hotový z toho nejsem. Potom mi vždycky udělá radost nějaký old school grind, takoví ti staří pardálové, tam jde zase jiný druh energie, není to tolik o té performance, vidíš ty staré týpky, tak ti to přijde, že to je hezké prostě. Jinak tyjo… říct, že mě baví LEZOK, to si budu lízat prdel.
M: Hele ok, říkám si, že než tohle přepíšu, tak se poseru…takže poslední dotaz je na tvou zkušenost s nádražákem.
T: Nevím, jestli to zveřejňovat, hahaha. Ale co můžu říct, když jsem byl na základce, tak výtvarka nebyla úplně jasná volba, původně jsem nechtěl dělat umění, myslel jsem si, že nejlepší by bylo být někde užitečný. Měl jsem rád přírodu, tak jsem si říkal, že bych buď jako lesák, anebo, že bych dělal právě nádražáka. To mi naši rozmluvili, což udělali asi dobře, haha.
Ale to stigma toho nádraží mám furt, jezdil jsem vlakem na střední, potom mě vlak srazil, jednou jsem usnul na kolejích, na nějakém teknu jsem se ožral, ve dvou jsme během půl hodiny vypili flašku rumu, to jsem byl úplně na sráč, kámoš mě odtáhl někam do křoví a já se nějak vzbudil a lehl jsem si na ty koleje, tam jezdil vlak celkem často, to jsem unikl smrti poprvé. Pak o nějakých 20 metrů dál mě srazil ten vlak, asi sedm let od tý první příhody. A před tím jsem měl tu historku s tím nádražákem, jak mě málem znásilnil, žejo…takže vlak, to je hrozné zlo, bacha na to.
