Jak moc miluji déšť Poprvé po dlouhé době byly bouřky. Ne takové ty, kdy se dvakrát blýskne, ale takové, při kterých vám běhá mráz po zádech a šimrá v břiše. A teď je krásná tichá noc, doprovázená příjemným pravidelným deštěm. Linou se mi tu Debussyho lehké tóny klavíru a nechávám se unést. Nemůžu spát, ale náramně si tohle bdění užívám, mám čas jen pro sebe a své myšlenky. Ne, že by mě nějak bavilo, neustále dokola se v hlavě obírat jednou a tou samou ošklivou věcí, ale aspoň si to můžu hezky srovnat. Poslouchám každou jednotlivou kapku, jak letí vzduchem, jemně si pobrukuje s foukáním větru, otírá se o listí stromů a dopadá na zem. Poslouchám vzdálený šum silnice a přemýšlím, kam lidé v tuhle dobu jezdí. Poslouchám pár vytrvalých cvrčků, kteří jsou stále schopní volat a vábit samičky. Poslouchám a pomalu na mě dopadá smutek. Všechno je jednoduché. Ale my jsme hloupí a vzájemně, nebo i sami sobě si komplikujeme životy. Přijde mi, že nás baví mít deprese, být nešťastní a věčně nespokojení. Přijde mi, že vůbec nechápu lidskou povahu, včetně té mojí. Všechno je přeci jednoduché. Tak nebuď píča a využij toho! Dnešní barva? Tmavě modrá se stříbrnými pruhy