#driftujeme

[tea--goblin]

Živý obraz mě a mých kamarádů při cestě do školy v těchto mrazech

[driftujeme]

*16* Fakticky driftujeme! A máme posraný auto.

Slovy ani nejde popsat ten pocit, kdy po noci strávené v autě sedíte v teple a bezpečí, snídáte a popíjíte svůj bezedný šálek kávy. Rozhodla jsem se té situace využít a popřát Péťovi k jeho dnešním narozeninám. Pro tuto příležitost jsem si s sebou z Brna přivezla dortovou svíčku, a tak už stačilo jen koupit dort a dárek byl hotov. Když jsem před Péťu ráno postavila muffin se zapálenou svíčkou, jeho oči získaly stejný skleněný lesk, který měly po naší marihuanové seanci v Berlíně, a vypadal jako malé šťastné štěně. Takže můj blbej nápad s manipulací s otevřeným ohněm na benzinové pumpě nakonec stál za to.

Za zpěvu písní jsme vyrazili směr Jökulsárlón, což byl cílový bod naší cesty po jižní části ostrova. Krajina byla zapadaná čerstvým sněhem, a tak výprava na Island dostala konečně tu pravou polární atmosféru. Cesta byla dlouhá. Po příjezdu na místo jsme se rozhodli udělat si znovu ten výborný instantní čokoládový puding. Petr zůstal v autě, aby puding připravil, a já si zatím odskočila na záchod. Po návratu zpátky jsem ale našla Péťu v takové situaci, že ačkoli jsem byla zcela vyčuraná, smíchy jsem si málem ukrůpla. Držíc papírový kelímek s pudinkem seděl v autě a na předním skle, tachometru, radiu, zpětném zrcátku, řadící páce a všude na palubní desce byl rozstříkaný čokoládový pudink. „Mi to vyšplouchlo,“ řekl a díval se na mě tím štěňátkovským výrazem jako ráno. Pravděpodobně za těch 10 minut sestrojil a odpálil nějakou obří pudinkovou bombu, každopádně ačkoli jsme se ten hnus snažili papírovými kapesníčky utřít, až do konce výletu jsme jezdili s autem, který vypadalo, jako by ho někdo posral.

Jökulsárlón je ledovcová laguna. Místo, kde největší evropský ledovec Vatnajökull taje a řeka odnáší jeho obrovské odtáté kusy na širé moře. Kam jen oko dohlédlo byly hromady bílého sněhu a vypadalo to, jako bychom opravdu dojeli až na severní pól. Bylo to tak nádherné místo, že když jsem viděla, jak se v řece mezi jasně modrými úlomky ledovce prohnání divocí tuleni, byla jsem plná sentimentu a podruhé na našem výletu mi ukápla slzička. A pak jsme skákali na ledové kry a opravdicky jsme driftovali!

Taky jsem vyšlapala naše jména do sněhu, ale ve svým jsem špatně napsala N. Vyfotili jsme se s širým mořem, na kterém plavaly velké modré kry, a na pláži z černých oblázků jsme si ty kry osahali. No a za chvíli nastal čas odjezdu do Reykjavíku. Z trhajících se mračen zpoza sopek prosvítalo sluníčko a my jsme si už asi po stopadesáté říkali, že máme dovolku na tom nejúžasnějším místě na světě a nic tak krásnýho jsme nikdy neviděli. Cesta trvala věky a hráli jsme snad všechny hloupý hry světa. Nejvíc nás bavilo, když jeden z nás řekl písmeno a pak jsme nastřídačku museli od toho písmena říkat názvy států. Občas se stalo, že bylo třeba 30 minut ticho. A například na D je těch států fakt málo. Do Reykjavíku jsme dorazili až za tmy a intelektuálně zcela vyčerpaní. Proto když jsme byli zpět u Einara a koupelny s roztahaným kočičím záchodem, úplně, ale úplně spokojená jsem si zhluboka oddechla. Věděla jsem totiž, že dnes konečně budu spát vleže.

Péťa sfoukává svíčku na svém narozeninovém dortu.

Kus ledovce, který na břeh vyplavilo moře.

Péťa skutečně driftuje.

Island, pyčo.

[driftujeme]

*15* Péťovo narozeniny a moje rozseknutá ruka

Tak jsem si na to dala posmrkaný kapesník a šla jsem si udělat selfíčko s mořem. Protože jsem (ostatně jako každý, kdo si dělá selfíčka) úplně vymytá, snažila jsem se vyfotit se s obrovskou vlnou tříštící se o kameny za mnou. Kvůli zranění jsem nemohla pořádně držet telefon a vypadala jsem jako úplnej kryplík. A aby toho nebylo málo, tak mě ta vlna ohodila. Byla jsem vymytá, mokrá, slaná, ubrečená a zraněná. Možná i proto Péťa nakonec pookřál a zeptal se mě, jestli jsem v poho, jestli mám náplast a jestli s tím nechci nějak pomoct (<3). Určitě věděl, že nebudu chtít.

Z Hercula Poirota všichni známe ten fakt, že se pachatel vždycky vrací na místo činu. Nastoupili jsme teda do auta, odjeli směr Vík a k našemu hořícímu vařiči jsme se už nikdy nevrátili. Celou cestu nám šlapala na podvozek bouřka, vypadalo to, jako by se za námi otvíralo (moc hezký) peklo. Naštěstí jsme tomu brzy utekli a dorazili jsme na jednu z nejhezčích pláží na planetě. Když se díváte, jak se na černý písek dobývá šedé moře a bílá mořská pěna se převaluje po pobřeží, máte pocit, jako by ze světa zmizely všechny barvy a stal se černobílým. Dosyta jsme si užili romantiky – západu slunce, obrovských kamenů v moři, kterým se říká Tři trollové (Bartík, Cerman, Zeman?) - vyšlapali jsme svá jména do písku a odjeli jsme. Do Klaustru.

Kdybyste to chtěli hledat na mapě, tak Klaustur se ve skutečnosti jmenuje Kirkjubaejarklaustur, ale s tim se nikdo nechce srát. Cestou tam jsme viděli úplně nejkrásnější věc. Nekonečná lávová pole. Ztuhlou černou lávu pokryl zelený mech a se sopkami a bouřkovými mraky v záhlaví to vypadalo jak na jiné planetě. Hele. V Kalustru jsme našli bazén, což bylo ideální řešení našeho problému kde se umýt a jak strávit podvečer. Sedli jsme si do 40 stupňů horké vody a pomlouvali spolužáky z gymplu. Když už jsme vyčerpali všechny divný lidi, o kterých jsme si mohli povídat, byli jsme na koupáku sami Péťa chtěl naučit bazénovou stojku. A protože mu to nakonec i šlo, vyrostlo mu ego a rozhodl se mě vyzvat na závody v přeplavávání bazénu pod vodou. Samozřejmě jsem ho napoprvé rozsekala, ale zmetek se to za chvíli naučil a uplavali jsme toho tak nastejno. Každopádně jsme vypadali jako naprostý kreténci.

Setmělo se a my už museli z bazénu ven. Zjistili jsme, že se kuskus dá udělat i bez vařiče, prostě se nechá delší dobu ve vodě a on nabobtná. Tak se naším denním chlebem stal studený kuskus s tuňákem a okurkou. A studený fazole. Navečeřeli jsme se, ale pořád bylo hrozně brzo, tak jsme si našli uprostřed vesnice bezva plácek na zaparkování auta a přespání. A protože měl Péťa druhý den narozky, rozhodli jsme se trochu slavit. Zavřeli jsme se v autě, rozmíchali si instantní čokoládový puding místo dortu a chlastali jsme jägermeistra. Teplota v autě začala stoupat, venkovní naopak pomalu klesala a nám se hezky mlžila okýnka. K dobrý party patří Activity, ať jste s kamarády v obýváku nebo jen ve dvou namačkaný autě na Islandu, a tak jsme na ta okýnka malovali různé věci podle zadání z mobilní aplikace Zábavné šarády. A ten druhý to musel hádat. No co vám budu vyprávět, prostě party hard.

Na pláži prostě musíte svoje jména vyšlapat do písku.

Já na krásný černý pláži a za mnou 3 trolové.

Romantika a nejhezčí černé oblázky. Potřebuju je do terárka.

Fakt hezkej útes.

Moje vlhký selfíčko.

[driftujeme]

*14* Jak jsme přišli o vařič

A to všechno v jednom dni. Už od rána jsem věděla, že ten den bude moc dobrý. Když jsem se rozlámaná z noci v autě a po očistě v umyvadle na benzince vrátila na sedačku spolujezdce, čekalo tam na mě kafe. Kafíčko! V téhle situaci to bylo něco jako snídaně do postele, což značilo, že má Petr dobrou náladu a Anna bude hodné a spokojené koťátko. Tak jsme vyjeli z vesela.

Ukázalo se, že společný cestování autem nebude vůbec tak hrozný, jak jsem si myslela. Nakonec jsem ani nepotřebovala kvanta knih, které jsem si stáhla do telefonu, kdybychom spolu s Péťou nemluvili a byla nuda. Oba dva jsme s otevřenou pusou zírali kolem sebe a vzdychali, jak je ta krajina kolem nás krásná, že jsme takovou nádheru ještě nikdy neviděli a jaké máme štěstí. „Tady to je jak v Hobitovi. Chybí už jen to 3D,“ řekl Péťa a já na to: „To máš teda pravdu Péťo, ještě by mohla hrát ta skvělá písnička od Eda Sheerana!“ Budete si myslet, že vás tahám za nos, ale fakt netahám. Jen jsem to dořekla, začala ta písnička v rádiu hrát. Hrála pak při našich cestách ještě mockrát, tak se z ní pochopitelně stal oficiální soundtrack polární výpravy a vždycky nám při jejím zvuku roztála srdíčka. Nebyla velká zima, a tak tál i sníh, který začal zlehka padat, protože nás pomalu doháněla bouřka. Zůstával jen na vrcholcích černých kopců a sopek, které vypadaly, jako by je někdo na špičce pocukroval.

Měli jsme před sebou dlouhou cestu, a tak jsem tentokrát řídila i já. Na jihu ostrova jsme konečně viděli vodopád a chtěli jsme se podívat i na Thorův lesík (jeden z asi 2 lesů na Islandu) a na Ejyafjallajökull, ale naše Toyota Yaris řekla „Ne!“ a to samé říkala pokaždé, když jsme odvážně chtěli sjet z hlavní cesty do vnitrozemí. No nevadí. A tak jsme jeli ještě více na jih, zpívali si a těšili se na další vodopád. U něj jsme zaparkovali a rozhodli se vylézt až na jeho vrchol a tam se trochu projít. Cestou jsem konečně potkala bělokury! A hlavně asiata, který když uviděl 60m velký Skogafoss z bezprostřední blízkosti, začal štěstím křičet, a já křičela s ním a oba jsme byli moc šťastní. A Péťu to vůbec nebralo, takže na mě čekal nahoře.

Snažili jsme se toho co nejvíce nachodit. Zaprvý protože to tam bylo moc krásný a zadruhý protože jsme se chtěli unavit, aby se nám spalo líp než včera. Viděli jsme krásnou přírodu, sopky a nějaký bobky, kvůli kterým jsme započali vážnou diskuzi. Péťa tvrdil, že jsou od zajíce, ale takovýhle obrovský bobky by mohl dělat ledatak zajíc z Donnie Darko. Takže byly určitě ovčí. Z debat a chůze nám vyhládlo a tak jsme se rozhodli uvařit si první teplé jídlo na našem plynovém vařiči, v klidu si na něm pochutnat a užívat si nějaký krásný výhled. Když jsme dojeli k mysu Dyrhólaey, bylo to jasný. Najíme se támhlenatom obrovskym útesu s výhledem na oceán.

Stáli jsme pod nehorázně strmym kopcem a hleděli nahoru. „Jdeme pěšky,“ chtěl to vzdát Péťa, ale já říkám „Nikdy! Na jedničku to vyjedeš,“ a tak jel. Naše kapesní SUV trochu kuckalo, ale za chvíli se nám před očima rozprostřely dvě dlouhé pláže s černým pískem a nekonečné moře. Dala jsem Péťovi návod, ať si prostuduje, jak se montuje vařič půjčený od mého kamaráda na plynovou bombu zakoupenou na Islandu. Sama jsem zatím našla všechny ingredience na vaření včetně vody s bublinkama. Prý v návodu psali něco o vazelíně a mýdlové vodě ale omg to my přece nepotřebujem. To bude úplně v poho. Péťa vařič smontoval a snažil se zažehnout plamen. Nějakou tu mintuku mu to trvalo, tak jsem si zatím nalila vodu do ešusu a říkám: „Už to hoří?“

„ANNO!“ křičel Petr svým dementním hlasem. „Jo?“ ptám se a on „ANNO! ANNO!“ a začíná mi být podezřelé, že by tolik křičel radostí ze zažehnutého plamenu. „Co?“ ptám se znovu. „Anno ono to hoří, ááá!“ křičel Petr a mával ručičkama kolem sebe. Doprdele. Asi nám chyběla vazelína a mýdlová voda. Naše plynová bomba začala obrovitánskym plamenem celá hořet přímo u našeho auta. „Co budeme dělat, vždyť to bouchne!“ začala jsem s ešusem plným vody v ruce zmatkovat z představy, že bouchne bomba, bouchne auto, otřesy vyvolají zemětřesení, zemětřesení vyvolá sopečné erupce a celý Island zmizí pod vrstvou lávy kvůli tomu, že dva čeští kreténci nepoužili vazelínu a mýdlovou vodu, jak stálo v návodu. Naštěstí se ukázalo, že je Péťa ve skutečnosti hrozně statečný a navíc sportovně nadaný. Bez bázně do hořící plynové bomby kopl a předpisovým dloubákem ji poslal o několik metrů dál od našeho auta. V příští vteřině už jsme seděli v autě (úplně mokrym autě, protože jsem pořád držela ten ešus s vodou) a valili se závratnou rychlostí serpentinami z toho strmýho útesu.

„Asi bys měl zpomalit,“ upozornila jsem Petra na to, že se tyhle zatáčky, sklon kopce, vysoká rychlost a jeho řidičské schopnosti neslučují se životem. „Když já jsem celej takovej adrenalinovej,“ odpověděl a přibrzdil. Dojel až k vedlejšímu útesu, tam zaparkoval a pak jsme několik minut seděli. Úplně potichu. Přemýšleli jsme. Přemýšleli jsme o tom, že brzy můžou přijet hasiči a policie a naše polární výprava bude v prdeli a navíc pěkně drahá. Přemýšleli jsme o turistovi z Brna, který si v Chile na plynovym vařiči dělal polívku a založeným požárem zdevastoval místní přírodu a způsobil škodu za statisíce dolarů. Poslouchali jsme, zda uslyšíme výbuch. A pak Péťa řekl: „Asi budeš muset koupit kamarádovi nový vařič."

Já a Skogafoss.

Nahoru jsme vylezli a šli na procházku.

Pocukrovaná sopka.

Na tom nešťastnym kopci vlevo jsm si chtěli uvařit.

[driftujeme]

*13* Jak jsme si vařili vejce v potoce

Hned ráno jsme se vypravili do půjčovny pro auto. Zarezervovali jsme ho už den předem, takže všechno bylo připravené a zaplacené. A to je dobře, protože pán, který auta pronajímal, mluvil ultrasilnym islandskym přízvukem, takže jsme mu rozuměli jen každý pátý slovo. Já osobně jsem poznala, že mluví anglicky, až po 7 minutách jeho konverzace s Péťou. Ten všechno vyřídil a pak mi řek, že vůbec neví, co ten divnej týpek říkal.

V instrukcích jsme si přečetli, že pojištění neplatí v případě poničení auta během války, změny režimu, nebo když ho sní kůň. Zamrzelo nás to a pak jsme konečně dostali klíčky od našeho na týden nového domova. Teda Péťa je dostal, pán z půjčovny mu je vtiskl do rukou s tím, že řídit bude on a já budu dávat pozor na papíry od auta. Že se týpek v rozdělení rolí hluboce zmýlil jsme poznali na druhé křižovatce, když Péťa směle a like-a-boss projel na červenou. Všem ženám při pohledu na jeho rebelství a stříbrnou ojetou Toyotu Yaris zvlhly kalhotky. A já jsem si dala za úkol navigovat.

Před opuštěním Reykjavíku jsme se chtěli zastavit v obchodě nakoupit si zásoby jídla na celý výlet. Asi tři kilometry za posledním domkem jsme si ale uvědomili, že jsme už někde v prdeli a nejbližší obchod mimo hlavní město je až na opačné straně ostrova. Totiž u druhého největšího města Islandu, které má asi 20 tisíc obyvatel. Naštěstí jsem odhalila, že moje navigátorské schopnosti přibližně odpovídají Péťovu řidičskému umění, jsme teda príma parta a jedeme úplně špatně. Takže jsme se museli vrátit, koupili jsme si hromadu fazolí, kuskusu, burákového másla a cibuli a vyrazili jsme směr národní park Thingvellir.

A cestou jsme byli jak na trní. „Hele!“ „Koukej!“ „To je krása!“  "Petře!" "Anno!" linulo se nám z úst při každém dalším objeveném kilometru islandské krajiny. V samotném národním parku mě uchvátila obrovská díra mezi oddalující se euroasijskou a severoamerickou tektonickou deskou, nádherně viditelné vrásy na skalách a záchod s turniketem, u kterého se dalo platit kartou. Procházeli jsme se, klouzali po ledu a našli místo schůzek vůbec prvního parlamentu na celé planetě Zemi. Chtěli jsme najít i vodopád, ale při chůzi jsme jedli tvaroh a soustředili jsme se na něj víc, než na hledání. Takže jsme nakonec odjeli bez zážitku padající vody, ale za to s plnými bříšky.

Příští zastávka byly gejzíry. Asi nemusím vyprávět, jak je to úžasný vidět takovou silou tryskající vodu ze země. Ostatně někde ve starších příspěvcích naleznete i video. Raději zmíním, že jsem si právě u gejzírů koupila to nejlepší kapučíno z celýho výletu, a protože bylo pondělí, potřebovala jsem ke svému mondaycoffeecz ještě vajíčka. Takže jsme si je uvařili v síťce od cibule v horkých gejzírech. Hezky na hniličku. Ačkoli se nejdřív Péťa díval na můj nápad trochu s despektem, brzy přiznal že to byl cituji „nejlepší nápad“. A tak když jsme na další zastávce viděli obrovský vodopád Gulfoss a zamávali jsme všem do online camery, vrátili jsme se zpátky a uvařili jsme si k večeři i vajíčka, která nám ještě zbyla. Jednu várku natvrdo a druhou dost nasyrovo. Ale byl hlad a venku divočina, tudíž jsem to ochotně vysrkla i tak.

Hodiny sice ukazovali teprve 8 večer, ale venku byla už nejtmavější tma a my jsme neměli co dělat. Padlo rozhodnutí, že pojedeme dál. Brzy nám však došlo, jak je to velká chyba, protože přes tu temnou tmu z okýnka samozřejmě nic nevidíme. Jízdou a hlubokým dechem jsme tedy co nejvíce zahřáli auto a na nějakém parkovišti jsme to zapíchli na spaní. Ustlali jsme si každý na své napůl sklopené sedačce, protože větší komfort nám naše Toyota Yaris neposkytovala a stan jsem přece hrdinně nechala doma. Celou noc nás budila auta a světlo na čidlo, protože se v blízké fabrice měnily směny. A byla zima. Zima ukrutná, zlá a tak zákeřná, že si Péťa musel vzít čepici. Celá noc byla hrozný utrpení. Ještě před sedmou ráno jsme proto vstali naprosto nevyspalí, zmrzlí, polámaní a jak Péťu ta čepice tlačila, tak měl navíc ještě bolavá ouška a rozmrzelou náladu. A další den plný dobrodružství byl před námi.

Vaříme

Gejzíry

Ďura mezi tektonickými deskami

Já a Gulfoss, fotku bez Petrovy rukavice bohužel nemám

[driftujeme]

*12* Cestou proti větru vylezeme na pohoří

Neděle, 2. března – Když vám Islanďané tvrdí, že na něco není počasí, tak jim věřte. Ušetříte se tak spousty zklamání. Na druhou stranu, když to zkusíte, pravděpodobně budete mít nezapomenutelný zážitek.

Poslední den před odjezdem do naprosté divočiny jsme vstali nelidsky brzo a vydali se na výlet kousek za Reykjavík. Tam se tyčí pohoří Esja, které jsme se rozhodli zdolat a dát tak světu důkaz, že Anna ani Petr nejsou jen krásní, ale také stateční a dokážou si podmanit přírodu. Einar sice ráno říkal, že je na to špatné počasí, ale je to slabošskej mimoň, určitě nám chce jen zkazit výlet. A tak jsme si oblékli oblečení na výšlap, sbalili spoustu burákového másla a vydali se na bus.

Pan autobusák nám řekl, že nás u Esji teda jako klidně vyhodí, ale dnes rozhodně není počasí na výšlap. Třesky plesky pane autobusáku. Tam kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí. Vidíš to sluníčko? Tak drž pec, to bude v poho. Řek „oukej“ a dokonce nechtěl nic za jízdenku. Noa jak jsme jeli a jeli, pomaličku se zatahovala obloha a vítr se začal opírat do našeho trekového busíku na vysokých kolech. „Ojoj, asi jsem si měla pod ty kalhoty vzít teplý spodky,“ řekla jsem Péťovi, který se pohledem smutného štěněte podíval na svoji modrou tenkou šušťákovu.

Projeli jsme kolem informační tabule, která hlásila vítr 33m/s. Začalo sněžit. A kámoš autobusák řek „Mount Esja“. Stáli jsme tam se svými baťůžky schovaní na zastávce, nikde nikdo a kolem nás zuřila větrná bouře s pršosněhem. „Tak jedem dom no,“ rozhodl náčelník a já jsem se nechtěla jen tak vzdát. „Hele, vylezeme tam pozpátku!“ ukázala jsem Péťovi, že když se otočí zády ke kopci a pořádně si do toho větru lehne, tak ho přestane šlehat sníh do obličeje a v podstatě jakoby lítá. Prej, že jsem šílená a jede se do Reykjavíku.

Protože ale zpátky nic nejelo, museli jsme na stopa. A ano milí přátelé, teď se v příběhu dostáváme k tomu, proč je tak důležité, že jsem si už konečně sehnala ručník. Jelikož co by to bylo za stopaře bez ručníku! Problematická pak už byla jen absence jakéhokoli auta z tohohle místa nikoho zpátky do civilizace. A tak jsme se mohli klidně ještě procházet po kamenné černé pláži, zkoušet, jak moc se můžeme proti větru naklonit, aniž bychom spadli a testovat, jak daleko směrem po větru doskočíme snožmo. Naštěstí nám brzy zastavil hodný pán a vzal nás až dom.

Mokří, vyčerpaní a ponížení jsme se kolem poledne vrátili a Einarovi přiznali jeho pravdu. Póčo fakt na vejlet nebylo. A pak už jsme celé odpoledne s Péťou střídavě spali a popíjeli gintonic, protože nám úvodní znělka seriálu Akta X, na kterej se Einar několik hodin v kuse díval, vypálila díru do mozku a my jsme nebyli schopni dělat cokoli konstruktivnějšího. Výlet se nám sice nevyvedl, ale my jsme byli rádi, že před zítřejším odjezdem do divočiny naše oblečení přestálo takovou zatěžkávací zkoušku. Vůbec mi nebyla zima a vůbec jsem nepromokla. I bez teplých spodek. A ze všeho nejvíc nás hřálo u srdíčka to, že jsme při tomhle marnym pokusu zdolat pohoří nezaplatili nic za dopravu.

[driftujeme]

Wtf? Oni byli i na Měsíci?

[driftujeme]

Strokkur je prostě pán