O víkendu jsme M. vyvezli na jeho první pouť. Teoreticky se poprvé účastnil už před dvěma lety ještě v břiše, ale já tomuhle předporodnímu počítání zrovna neholduji. Nehledě na to, že si tehdy vlastně nic neužil. Atrakce jsem pouze obhlížela a nejedla jsem ani pouťový perník. Marek mi totiž koupil ten největší, jaký měli, a já ho mám dodnes schovaný.
Nejdřív jsme M. uplatili tím nejméně zdobeným perníkem z prvního stánku za parkovištěm. Od auta k centru dění to byl přeci jen nějaký ten metr. Po prvním zakousnutí nastal klid. Ovšem když jsme se začali blížit k samotným kolotočům, perník se stal naprosto nezajímavým a M. se dostal do stavu mírného zatuhnutí. Jako by nevěděl, co si o tom všem myslet.
Když jsme ho ale vypustili do prostoru, rozběhl se stejně divoce jako pes puštěný z vodítka. Rychlostí blesku pobíhal okolo všech kolotočů, až se nakonec zastavil vedle trampolín a začal poskakovat. Poskakoval a poskakoval... a kdyby to záleželo na něm, nejspíš by tam skákal ještě dnes i bez pouti.
Po jisté chvíli jsme usoudili, že bychom se měli postavit do některé fronty, protože jsme tentokrát nepřišli jen na čumendu. Zpočátku s přesunem M. nesouhlasil, ale pořád to ještě nebylo tak hlučné jako pozdější protest při sundávání z kolotoče. Což byla mimochodem jediná chvíle, kdy jsem naplno ocenila ten pouťový kravál. Řev jednoho batolete navíc se v něm dokonale ztratil a my jsme byli ušetřeni vražedných pohledů okolí, které většinou každého rodiče se řvoucím dítětem podezírá z rozmazlování nebo týrání.
Všichni jsme se povozili, najedli a ve zdraví to přežili. Tak za rok zase ahoj!
PS: Musím na sebe něco prásknout. Ač jsem v Praze bydlela přímo vedle Stromovky, nikdy jsem nešla na Matějskou! Jsem zvědavá, jak dlouho se jí jako máma zvládnu vyhýbat.
