Dovedl vás některý z odkazů na můj článek právě sem? Ou, chyba. Přesuňte se, prosím, na hlavní stránku www.tvrdohlavamama.cz. Na správném přesměrování se pracuje.
V předchozím článku jsem vám psala o krásné pohádce, která chce být knihou, a potřebuje k tomu i vaši pomoc. O holčičce s kouzelnýma nohama. A dnes vám s velkou radostí přináším krátký rozhovor přímo s autorkou Blankou Fišerovou.
Uvažovala jste o napsání nějaké pohádky již dříve nebo celý nápad přišel až s objevením maminčiných dopisů?
Už jsem jednu pohádku napsala pro divadlo, ale to už je delší doba. Nápad se skutečně zrodil při pročítání maminčiných dopisů, které psala jako malá holčička z nemocnic a z léčebny v Košumberku. S tou myšlenkou jsem si pohrávala dva roky, dost jsem cestovala, navštívila Indii, setkala se s Tibeťany, s nomády, cestovala po Barmě... Některé zážitky se zhmotnily i v pohádce, když Holčička hledá svoje nožní duše...
Na facebookové stránce pohádky jsem si všimla, že se dopisy Vaší maminky inspirovala také ilustrátorka pohádky Hana Mičková. Byl to její nápad nebo Vaše přání?
Hance jsem dopisy zapůjčila, aby věděla, čím jsem se nechala inspirovat. To, že se maminčiny kresby dostanou až do knížky, byl nápad výtvarnice. Stejně jako snaha zapojit děti (i dospělé) víc do tvorby. Mohou si domalovat některé ilustrace, nebo si i jedno překvapení vystřihnout a složit... Stejně tak Alexandra Hetmarová, která vytvořila nádhernou animovanou upoutávku, naprosto intuitivně vložila do videa i fotografii maminky jako malé Holčičky. A já jsem hned věděla, že je to tak správně.
Je podle Vás psaní pro děti náročnější než psaní textu určeného primárně pro dospělé?
Já vlastně ani nevím, jestli by se to takto mělo rozlišovat, protože děti mají tak zajímavý vnitřní svět, velkou fantazii, představivost, často přemýšlejí nad věcmi, kteří jsme my dospělí už dávno někam "uklidili"...
Dala jste už přečíst/přečetla jste celou pohádku nějakému dítěti? Pokud ano, jaká byla reakce?
Zatím jen samým dospělým, kteří se mnou na projektu spolupracují, ale kteří nezapomněl na svoji dětskou duši... Čtení pro děti a jejich názory mne velmi zajímají a moc se na ně těším.
Máte s pohádkou kromě knižního vydání nějaké další plány? Osobně si dovedu představit divadelní zpracování stejně jako látkovou panenku ušitou po vzoru ilustrací.
Tajně doufám, že se mi podaří časem vybojovat pro Holčičku s kouzelnýma nohama i animovanou podobu.
Děkuji Blance za veškerou ochotu a poskytnutí rozhovoru, včetně ilustrací Hany Mičkové.
Pokud vás Blanka nebo její pohádka zaujala, podpořte vydání knihy na hithit.cz.
O holčičce s kouzelnýma nohama: www.facebook.com/kouzelnenohy
Letos na jaře jsem vás vyzývala, ať se zapojíte do partyzánského básnění v ulicích, protože je to skvělý způsob, jak být součástí kultury i s dětmi. Organizátorka a strůjce celé akce akce Blanka Fišerová teď přichází opět s něčím novým. S pohádkou. A ne ledajakou. Tento projekt potřebuje ovšem i vaši pomoc.
Blanku Fišerovou jsem vám už trochu představovala. Básnířka, dramatička i dramaturgyně, herečka i režisérka... a dnes také autorka pohádky, která má vyjít knižně, a která je pro malé i velké čtenáře.
„Pohádka je inspirovaná dopisy, které psala moje maminka jako malá holčička z léčebny v Košumberku. Probírala jsem se dopisy, vzpomínala na ni a představovala si Holčičku, které onemocněly nohy. Ty dopisy jsou plné naděje, a tak mne napadlo napsat příběh o Holčičce, která pro sebe i své kamarádky v léčebně uháčkuje kouzelné nohy. A ty je mohou odnést, kamkoliv si budou přát. Aby se uzdravily, musí totiž dohonit své "nožní duše".“ (Blanka Fišerová)
Jak moc je pohádka čtivá můžete zjistit v ukázce na Blančiných stránkách.
Běžně se mi při návštěvách dětského oddělení v knihkupectví nestává, že bych objevila knihu, která by mě skutečně nadchla svými ilustracemi. To ovšem nebude případ této knížky. Ilustrace Hany Mičkové se mi zalíbily už s prvním obrázkem. Po delší době se na vydání nějaké (dětské) knihy opravdu těším.
Podpořte vydání knihy!
Jak jsem napsala hned v úvodu, tento projekt potřebuji i vaši pomoc. Knižní vydání pohádky můžete podpořit v crowdfundingové kampani na hihit.cz.
Proč byste měli vydání knihy podpořit?
Poutavý název - čtivý text - nádherné ilustrace. Co víc by měla (dětská) kniha mít?
Česká pohádka, česká autorka, česká ilustrátorka... buďme taky někdy vlastenci, podpořme se!
A důvod, který se mi vlastně líbí nejvíc: „(...) čím více prostředků vysbíráme, tím větší náklad můžeme poslat mezi čtenáře a věnovat zdarma knihy hendikepovaným nebo jinak znevýhodněným dětem.”
O holčičce s kouzelnýma nohama: www.facebook.com/kouzelnenohy
Po porodu kromě všeho ošklivého i krásného přichází na řadu také nejedno vyšetření. Jedním z nich je i kontrola kyčlí, která se běžně s miminkem absolvuje třikrát. Bohužel to nebyl náš případ.
V přeplněné čekárně u ortopeda jsem si s M. poseděla ještě letos v létě. Naštěstí jsem se tehdy konečně dočkala potvrzení existence jadérek v kyčlích a vyloučení vrozené vady. I když mě ty neustálé kontroly příliš neznervózňovaly, nějaký ten kamínek mi ze srdce přeci jen spadl. Žádná máma prostě nechce slyšet negativní zprávu o svém dítěti a jakákoli diagnóza, vyjma té vše-je-v-pořádku, není přípustná.
Kontroly vždy končily oznámením termínu příští návštěvy a radou o širokém balení a cvičení. Jak přesně jsem měla s M. cvičit jsem se ani jednou od sestry nebo pana ortopeda nedozvěděla. Tímto velký dík za přístup k internetu.
M. byl v podstatě od narození neposedný. Nechat ho ležet třeba na sedačce bez vteřiny dohledu nebylo možné už po příjezdu z porodnice. Poprvé se postavil na přelomu šestého a sedmého měsíce. Chodit uměl dávno před prvními narozeninami.
V té době přišel ortoped s uvažováním o Frejkově, neboli abdukční, peřince, což mě docela vytočilo. Co takhle si na ni vzpomenout dřív, pane doktore? Už jsem se viděla, jak akčnímu M. prakticky znemožňuji pohyb. Naštěstí k realizaci vůbec nedošlo.
Protože nelátkuji, což v mama-slovníku znamená používat látkové plenky, zkoušela jsem dle instrukcí ortopeda od začátku dávat M. alespoň na část dne jednu neb dvě látkové plenky ještě na jednorázovku, aby držel nožičky víc od sebe. Výsledek byl pouze ten, že mu pod oblečením všechno neustále cestovalo. Vysvobozením byla doba, kdy M. dorostl do ergonomického nosítka bez použití novorozenecké vložky.
Prohlédněte si ještě jednou postavení nožiček na obrázku s použitím té příšerné abdukční peřinky. A víte, jak vypadá postavení nožiček v ergonomickém nosítku? Úplně stejně! Aleluja!
Po nemilém nápadu s abdukční peřinkou jsem M. dávala do nosítka (opět) velmi často. Nahradila jsem tím zcela i ono široké balení a zbavila tak M. cestujících plenek v kalhotách nadobro.
Pokud nejste u mě na blogu nováčkem, víte, že nosím M. v ergonomickém nosítku značky Ergobaby. A právě nosítka této značky jsou oficiálně testována a označena Mezinárodním institutem pro dysplazii kyčelního kloubu (International Hip Dysplasia Institute) jako vhodná pro dětské kyčle.
Institut přímo doporučuje nošení dětí jako prevenci kyčelní dysplazie, což je postižení kyčelních kloubů o různých úrovních. Jednoduché obrázky na jejich webu ilustrující správné posazení dětí v šátcích, nosítkách nebo dokonce autosedačce. Téměř si ani nemusí přečíst jedinou větu, protože ty obrázky vám řeknou vše, co potřebujete vědět. Alespoň pro začátek.
Nošení dětí je zdravé, když se dělá správně. Budiž náš M. dalším živým důkazem.
Jak to vypadá, když děti nosí, už víte z předchozího článku. Pokud jste ale nosící nováčci, nejspíš netušíte, že se nemusíte pro dětskou verzi nosítka vydat do hračkářství nebo jako šátek obětovat svou pašmínu. Ergobaby v tomhle samozřejmě není výjimkou.
Pokud by tedy někdy došlo i u nás na přání vlastního nosítka, pořídím určitě dětskou verzi toho svého. Ergobaby na druhou. Jak se říká, „když už, tak už.”
V aktuální kolekci většinou nabízí Ergobaby dvě až tři designové varianty dětského nosítka pro panenky, ale v eshopech se samozřejmě doprodávají i varianty starší. Viděla jsem třeba světlemodré s kotvičkami, které bych dřív určitě pod vlivem námořnické mánie koupila.
Pro děti každého věku je typická snaha a touha opakovat. Chtějí dělat to, co dělá máma, táta nebo starší sourozenec. A tak nosí i děti. Nosí své panenky, panáčky, plyšová i živá zvířátka. Některé děti nosí dokonce jiné děti.
Martin své nosítko ještě nevyžadoval, ale nepřekvapilo by mě, kdybych se časem takového přání dočkala. Zatím napodobuje mé pohyby u vaření a Markovu práci s nářadím. Vlastní fotodokumentaci tedy zatím nemám, ale myslím, že i vybrané fotky stojí za prohlédnutí.
Na nošení dětí se mi kromě mnoha výhod líbí fakt, že si k němu našla a nachází cestu velice různorodá skupina rodičů. Tak jako nemusím při nošení syna nutně využívat šátek, ač si ho pro potencionální druhé dítě nejspíš pořídím, stejně tak výběr nosítka právě od značky Ergobaby nutně neznamená, že jsem konzervativní každým coulem nebo elegantní máma na podpatcích. Vlastně právě naopak.
Stačí se podívat na některou ze sociálních sítí. Nebo se probírat přímo fotkami se štítkem #ErgobabyEveryday a #LoveCarriesOn. Během krátké chvíle procestujete většinu planety, nahlédnete za dveře nejedné rodině, navštívíte ta nejobyčejnější i nejneobvyklejší místa. Půjdete nakoupit, vyrazíte na hudební festival, projdete se po horách i v džungli.
Vidíte? Nošení není nuda. A být součástí #ErgoFamily už vůbec ne.
Dnes začíná Mezinárodní týden nošení dětí (International Babywearing Week, zkráceně IBW). Akce na podporu nošení dětí probíhají ve zvýšené intenzitě po celém světě a Česká republika není výjimkou. Letos je IBW doprovázen lehkými zmatky okolo data, ale na jeho podstatě to nic nemění.
Hned vám vysvětlím, jak se to tedy má s tím termínem. V předchozích letech probíhal IBW jednoduše celý první říjnový týden. Jelikož ale letos dochází ke kolizi s židovskými svátky, rozhodli pořadatelé téměř na poslední chvíli o změně oficiálního termínu na 5. - 10. října. A protože je většina akcí plánována měsíce, nikoli hodiny, dopředu, probíhá letos IBW kvůli/díky této změně vlastně více než týden.
Jedním z hlavních sponzorů celé akce je v centru dění - USA i značka Ergobaby, jejichž ergonomické nosítko mám doma. Co vám budu povídat, tohle člověka potěší.
Každopádně jsem zjistila, že ve Zlínském kraji, do kterého spadá i naše vesnice, to s akcemi v rámci IBW poněkud pokulhává. Sice mám dostatečně blízko Brno, Olomouc nebo taky Ostravu, ale proč jet na výlet, když by bylo lepší to doma oživit. Nejspíš jsem teď vyzvala sama sebe k aktivitě. Tak uvidím(e) za rok.
V červnu jsem poprvé přišla s trochu jiným článkem o nošení dětí. Co nosím, když nosím. A teď, o tři měsíce později a mínus dvacet stupňů, se s takovým článkem vracím.
Několikrát do roka si dělám pořádek ve skříni. Před pár dny jsem se do takového úklidu opět pustila a vytřídila jsem velký pytel oblečení, které musí z různých důvodů pryč.* Doufám, že během mateřské/rodičovské dám svému šatníku hlavu a patu. A že především doplním, co chybí - věci jako sportovní oblečení, kvalitní svetr nebo trička, která mi padnou jako ulitá a žmolky jsou jim cizí.
Vyloženě letní oblečení jsem si odklidila do krabice, ze které jsem naopak vytáhla čepice a ostatní podzimní a zimní propriety. Současně s tím jsem zjistila, co mi v (pod)zimní výbavě chybí, a ráda bych si to pořídila. Jako třeba bunda. Tenká, tlustá. Krátká, dlouhá. Úplně přesnou představu zatím nemám, takže je dost možné, že ji ještě ani příští podzim mít nebudu. Ale nějaká khaki bunda nebo parka by se u mě jistě uživila.
Přemýšlím, že si do skříně nalepím papír, a budu tvořit nákupní seznam. Podobně to dělám s Martinovým šatníkem. Zásadní rozdíl je ten, že jeho nákupní seznam je potřeba odškrtat mnohem rychleji než ten můj.
* Co myslíte, že se stalo s oblečením, které muselo mou skříň opustit? Ten velký pytel jsem rozhodně neodtáhla celý k popelnici. Jednoduše jsem vše roztřídila.
Tohle je pořád ve výborném stavu, jen to nenosím. Nechtěla by to máma?
Mámě by to bylo malé/velké/. Nelíbilo by se jí to. Zkusím to darovat někomu jinému.
Hm, pěkná látka, ta by se hodila třeba na záplaty. Šup s tím kouskem do krabice k šicím potřebám.
Dírka/spousta žmolků/vytahaný materiál... ale je to bavlněné, savé... bude z toho hadr pro Marka do kůlny.
Vážně zničené, nenositelné, nesavé, nehřející... to už nikomu službu neudělá. Teprve v tomhle případě přichází v úvahu cesta k popelnici. A z celého pytle jsem do ní nakonec nesla tři kousky.
Minulý týden jsme si s M. užili jeden (půl)den bez elektřiny. A musím se přiznat, že jsem skoro křičela radostí, když se po několika hodinách zase rozsvítily jindy nenáviděné kontrolky na spotřebičích. V průběhu dne se totiž co chvíli ukazovalo, jak náročný by byl náš život s valchou a petrolejkou.
Jelikož šlo o předem hlášený výpadek, odbyla jsem si lehkou paniku už několik dní předem. Co jídlo v ledničce?! A v mrazáku?! Ach jo! Jsem to měla všechno radši nasušit, s*kra! Marek mě samozřejmě hned ujistil, že se mrazák za těch pár hodin nestihne ani odmrazit. Pokud ho tedy nehodlám otevřít a celý den do něj nešťastně zírat. Tak fajn. Nic sušit nemusím.
Preventivně jsem lehce pohrozila našemu psovi, že z něj uvařím guláš, pokud neohlídá dům zrovna ve chvíli, kdy nebudou fungovat kamery a bezpečnostní systém. Teď bude systém on a má právo zabíjet. Za každého mrtvého zloděje dostane piškotek. Ujednáno? Haf, haf!
Bohužel mě vůbec nenapadlo, že budeme muset s M. zůstat ten den doma. Oba. A nemocní.
Večerní příprava místo doplnění plenek do přebalovací tašky obnášela nabití telefonu, tabletu a powerbanky, protože především z mobilního telefonu je v dnešní době spíš pevná linka, že. Brzy ráno jsem ještě uvařila pro M. velkou konvici čaje, dala si rychlou sprchu a dokonce jsem stihla nachystat těsto na chleba. A pak to začalo.
S Markem na telefonu jsem ve sklepě musela přepnout vodovod. Mít studnu je sice skvělá věc, ale to čerpadlo v ní jede díky čemu? Tušíte správně, díky elektřině. Ještě že jsme napojení i na obecní vodovod. Ovšem ani vodu z něj si neohřejeme, protože náš bojler je, jaké to překvapení, elektrický. To by ale nevadilo, protože si nenapouštím v průběhu dne horkou vanu. Obzvlášť ne nemocná. Já to vlastně nedělám nikdy. Win, win!
Největší krize nastala v době oběda. Varná deska, trouba, mikrovlnka... nic z toho nejede na vzduch. Kdyby měl výpadek trvat delší dobu, nejspíš bych šla na zahradu rozpálit gril a rozdělat oheň v ohništi.
S grilem by to bylo snadné. Nad ohniště bych si ale musela pořídit kotlík. Nejspíš bych si ho půjčila od Harryho Pottera. V kotlíku by se teoreticky dalo i přeprat prádlo. Když se ale dívám do koupelny na ten přeplněný koš se špinavým prádlem, nejsem si jistá, jestli se mi z představy kotlíkové prádelny podlamují kolena smíchy nebo nevolností.
Den bez elektřiny jsme samozřejmě přežili bez jakékoli újmy, ale musím říct, že jako ukázka života bez ní mi to celkem stačilo. Díky život ve střední Evropě a elektrický proud!
O víkendu jsme M. vyvezli na jeho první pouť. Teoreticky se poprvé účastnil už před dvěma lety ještě v břiše, ale já tomuhle předporodnímu počítání zrovna neholduji. Nehledě na to, že si tehdy vlastně nic neužil. Atrakce jsem pouze obhlížela a nejedla jsem ani pouťový perník. Marek mi totiž koupil ten největší, jaký měli, a já ho mám dodnes schovaný.
Nejdřív jsme M. uplatili tím nejméně zdobeným perníkem z prvního stánku za parkovištěm. Od auta k centru dění to byl přeci jen nějaký ten metr. Po prvním zakousnutí nastal klid. Ovšem když jsme se začali blížit k samotným kolotočům, perník se stal naprosto nezajímavým a M. se dostal do stavu mírného zatuhnutí. Jako by nevěděl, co si o tom všem myslet.
Když jsme ho ale vypustili do prostoru, rozběhl se stejně divoce jako pes puštěný z vodítka. Rychlostí blesku pobíhal okolo všech kolotočů, až se nakonec zastavil vedle trampolín a začal poskakovat. Poskakoval a poskakoval... a kdyby to záleželo na něm, nejspíš by tam skákal ještě dnes i bez pouti.
Po jisté chvíli jsme usoudili, že bychom se měli postavit do některé fronty, protože jsme tentokrát nepřišli jen na čumendu. Zpočátku s přesunem M. nesouhlasil, ale pořád to ještě nebylo tak hlučné jako pozdější protest při sundávání z kolotoče. Což byla mimochodem jediná chvíle, kdy jsem naplno ocenila ten pouťový kravál. Řev jednoho batolete navíc se v něm dokonale ztratil a my jsme byli ušetřeni vražedných pohledů okolí, které většinou každého rodiče se řvoucím dítětem podezírá z rozmazlování nebo týrání.
Všichni jsme se povozili, najedli a ve zdraví to přežili. Tak za rok zase ahoj!
PS: Musím na sebe něco prásknout. Ač jsem v Praze bydlela přímo vedle Stromovky, nikdy jsem nešla na Matějskou! Jsem zvědavá, jak dlouho se jí jako máma zvládnu vyhýbat.
Konec léta se blíží. Připomíná mi to kalendář, brácha nastupující do školy, pomalu opadající třešeň na zahradě a taky meteorologové. A jestli tohle byly opravdu poslední teplé letní dny, je to v háji. Já jsem je totiž promarodila.
Blbnutí v bazénu si tedy užíval jen M. s tátou. Mně musel ke spokojenosti stačit zklidněný žaludek a pohled na dva spokojené chlapy.
Delší dobu jsem žila v mylné představě, že musím za kuchyňského robota utratit zhruba stejnou částku jako za malé ojeté auto. Naštěstí jsem byla nedávno vyvedena z omylu, což v kombinaci s Markovým rychlým rozhodováním znamená, že mám v kuchyni nového pomocníka.
Byli jsme na návštěvě u rodinné známé. Jmenuje se Iva. A tahle Iva stíhá nestihnutelné. Navíc téměř denně peče vlastní chleba, který je tak vynikající, až si vždycky říkám, že jsem snad nic lepšího nejedla. Ano, až tak je skvělý.
A skvělý je i fakt, že vůbec nepotřebujete nějakou domácí pekárnu, jak se nás snaží přesvědčit televizní reklamy. Dokonce se ani nemusíte pustit do stavby kamenné pece, kterou má mimochodem Iva v kuchyni taky. Chuťový rozdíl oproti pečení v běžné kuchyňské troubě podle ní není, a proto peče chleba především právě v troubě. Žádná věda.
Ještě víc mě ale potěšila, když nám posledně ukázala svého kuchyňského robota, ve kterém připravuje těsto, protože to byl to takový drobek vypadající víc jako šlehač se stojanem než velký multifunkční pomocník. Nemluvě o jeho ceně. Cink, cink, jackpot!
Naše kuchyň je ve skutečnosti malý kuchyňský kout. O úložné i pracovní místo je v něm docela nouze, a proto by stejně nákup obrovského, ač designového, robota nepřicházel v úvahu.
O týden později mě Marek během nákupního výjezdu do města zatáhl do elektra, ať si prohlédnu novější model toho drobka robota. Než jsem vůbec stihla zaostřit na cedulku s popisem příslušenství, Marek už mířil na pokladnu.
Kuchyňský robot Bosch MUM48CR1
Jestli stejně jako já toužíte po kuchyňském robotu, ale nemáte v kuchyni místa na rozdávání, je tenhle drobek trefa do černého.
Za málo peněz, hodně muziky. V překladu: překvapivé množství příslušenství / funkcí.
Nebojte se příkonu 600W. Pokud nehodláte robota využívat 24/7, je opravdu dostačující. Ivina několikaletá spokojenost se starším modelem mě v tom utvrzuje.
Jako dekoraci bych ho sice nepoužila, ale s ohledem na cenu i bez něj musím uznat, že mě z pohledu na něj oči rozhodně nebolí.
Možnost dokoupit jednotlivě další příslušenství je jednoduše fajn.
A všechny ty serepetičky můžu strčit do myčky, ou jé!
Nákupní tip
Robota jsme koupili v akci v prodejně Datart. Kromě slevy jsme dostali jako dárek další příslušenství, a to zmrzlinovač. Ten jsem původně považovala za totální blbost zbytečnost, ale už po příjezdu domů jsem změnila názor.
Připlatili jsme si navíc za možnost okamžité výměny kus za kus (v případě reklamace během záruční doby), díky čemuž jsme dostali ještě druhý dárek, tentokrát mlýnek na maso. Za ten jsem byla ráda okamžitě, protože klasický masivní mlýnek, který si nejspíš všichni pamatujeme z dětství, nemám kvůli tloušťce kuchyňské desky i stolu kde upevnit.
Jednou za čas se mi stavá, že se z vteřiny na vteřinu rozhodnu naprosto změnit plány. Ať už jsem uprostřed jakékoli činnosti, udělám pomyslnou otočku o 180° a zamířím jiným směrem.
Místo utírání prachu si pustím film a hodím nohy na stůl. Připravené suroviny na koláč uklidím a vyrazím s Martinem na procházku. Před cestou do města se mezi vchodovými dveřmi zastavím a nahlas si řeknu, „ne, nejedeme”.
Právě to poslední se mi v různých obměnách stává nejčastěji. Během několika vteřin zruším cestu pryč, a nebo ji naopak zorganizuji. Impulsivně se rozhodnu, že vlastně v danou chvíli (ne)mám na lidi okolo sebe náladu.
Bydlíme ve vesnici, kterou tvoří zhruba tisícovka obyvatel. Za naším domem je už jen louka, pole, pole, další pole a les. Přesto mám občas pocit, jako by okolo mě bylo přelidněno. Je to stejná ironie, jako když jsem se v milionovém městě cítila sama.
A tak posadím Martina do nosítka nebo kočárku a vydáme se spolu na cestu ze vsi. Doslova. Ještě pěkný kus za (před) cedulí „Vítejte v obci...” vede cyklostezka, po které dojdeme až k rozcestí u mlýna a silnice určené pro lesníky a zemědělce, která je naším pomyslným cílem.
Mimochodem strašně bych chtěla vlastnit ten mlýn. Netuším přesně k čemu by mi vlastně byl, ale nejspíš by mi stačilo vedle něj jen posedávat a kochat se.
Tahle cesta ze vsi je jedním z mých veřejných útočišť. Má hned několik nesporných výhod.
Výhled na vesnici, která je v tu chvíli dostatečně daleko i blízko. Dlouhý rovný výběh pro Martina, což je při bydlení na kopci velká vzácnost. I při slunečném počasí, které vyzývá k procházce nejen místní, je tam v podstatě liduprázdno. A třešničkou na dortu je už jen fakt, že ta silnice za rozcestím vede samozřejmě až do lesa, který, jak už víte, my milujeme.
Od svého muže jsem už dostala ledacos. Květiny, čokoládu, oblečení, boty nebo třeba šicí stroj. Letos v létě svou laťku posunul zase o něco dál.
Na naší zahradě už stojí hotové základy skleníku a v jeho podlaze se ukrývá věnování. Romantika na venkově má prostě různé podoby. A to se mi líbí.
Ne že by byl skleník pouze mým přání, ale přeci jen v něm budu trávit nejvíc času já. Navíc Marka stál už nejedno propocené triko, takže má náskok. Vypadá to na nejlepší domácí skleník široko daleko.
Patřím k lidem, kterým nedělá problém poslouchat jednu a tu samou písničku několik hodin stále dokola. Baví mě to tak i několik dní v kuse. Proč?
Než odpovím, musím vám říct, že se většinou jedná o rádiovou hitovku s textem o jedné větě a hudbou založenou tak na třech akordech. Jenže kulturní přínos tady nehraje roli. V danou chvíli mě totiž těch pár slov a ještě méně akordů nakopne správným směrem. Špatná nálada se změní v dobrou, zvýším tempo při úklidu nebo konečně dokončím některý z rozdělaných rádoby tvůrčích projektů. A to je někdy nejvíc.
Jak to máte vy? Dokážete taky poslouchat jednu písničku pořád dokola?
turnnoffyourmind
snowghoul
titsay
izzy806
kianamaiart