#espresso lessons

[blogujicipanflegl]

Malý krok pro člověka, obrovský skok pro vaši práci

Musím se do některých věcí nutit. Protože - a možná to znáte také - občas se mi do něčeho nechce. Většinou to končí tak, že si popovídám sám se sebou (potichu!) a postupně si logicky vysvětlím, že to dělat nemůžu, nejsou na to vhodné podmínky, udělám to později, protože zrovna teď by mi to nešlo... 

Vtipné na těchto dialozích je, že v podstatě nejdou vyhrát. Těžko se hádat sám se sebou. Takže výsledek je jasný, zpravidla se přesvědčím a úkolu se vyhnu. Ne třeba napořád, ale aspoň pro tento malý okamžik je “vyhráno”.

Koneckonců i vznik tohoto článku předcházel kratší rozhovor, kde jsem si vysvětloval, že mám zrovna jiné úkoly, nikoho to nebude zajímat, nemám na to školu, musím si jít doplnit vodu... Miliony jiných věcí, které jsou důležitější.

Stres? Ani za nic!

Prokrastinace? Možná ano. Líbí se mi ale i vysvětlení, na které jsem narazil v knížce, o které jsem se zmiňoval minulý týden: Espresso Lessons From The Rock Warrior’s Way. Tyto dialogy totiž nejsou ničím výjimečným (minimálně dle této knihy) a je to jeden z projevů naší mysli, která se chce za každou cenu vyhnout stresu. Přičemž pro to používá různé triky.

Autor vše opět popisuje na lezení, ale jeho závěry se dají snadno zevšeobecnit. Je totiž jedno, zda se bojíte, že spadnete na skále, nebo se bojíte, že vaše práce bude špatná. Je to stejné. Je to stejné, jako když se bojíte, že vám něco nepůjde od ruky, nebo se na vás někdo naštve. Prostě stresovat vás může cokoliv.

To ani nemá cenu začínat

A právě v tento moment, přichází na scénu mysl s jejím oblíbeným trikem “vše a nebo nic”. Co to znamená? Mysl se chce vyhnout stresu a tak se nás snaží navést na způsob, který stres co nejrychleji ukončí. A to třeba i tak, že se rozhodneme, že ani nezačneme. 

A věřte tomu, že důvodů, která nám s tímto rozhodnutím pomohou, najde naše mysl spoustu: Nemá cenu ani začínat psát, protože to stejně nikdo nebude číst. Nemá cenu začínat psát, protože nemám čas to dodělat celé a musel bych končit v půlce. Nemá cenu začínat... Doplňte si sami dle svého uvážení.

Jak z toho tedy ven, když ten vnitřní rozhovor nelze vyhrát? V knížce popisují hezký postup, který je jednoduchý a má tedy šanci fungovat:)

Malý krůček pro člověka...

Cíle: uvědomte si, čeho chcete dosáhnout. Co je vaším skutečným cílem (přičem je skvělé, když to bude postupný, nikoliv jen konečný cíl).

Pochybnosti: všimněte si, jak se vaše mysl snaží odpoutat vaší pozornost a z vašeho cíle vás svést. Sledujte váš vnitřní dialog o vašich schopnostech a možnostech...

Klid: nezmatkujte a na výše uvedené pochybnosti zbrkle nereagujte.

Pozornost: přestaňte si povídat sami ze sebou, odpojte se z dialogu a zaměřte pozornost znovu na váš úvodní záměr a cíl.

Malý krok: a tohle je klíčové - najděte si nějakou malinkou věc, která vás k vašemu cíli přiblíží.

Jak to tedy vypadá v praxi u mě? Např. před napsáním tohoto článku se dělao zhruba toto:

Cíle: OK, jde mi hlavně o to, sesumarizovat si část knížky, která mi zaujala, abych to nezapomněl a mohl případně jindy použít. Navíc to třeba někomu pomůže. 

Pochybnosti: stejně to nikdo číst nebude. A psát to nemusím, určitě si to zapamatuji i tak. Koneckonců jsem to minule použil na skalách a fungovalo to. Navíc mám teď jinou práci.

Klid: mohl jsem se zbavit rychle stresu z výše uvedených pochybností a neudělat nic. Ale řekl jsem ne.

Pozornost: znovu jsem se upnul k původnímu cíli, který je jasný - sesumarizovat si myšleny na dané téme, vše si sepsat, protože si to pak lépe pamatuji a umím to případně i lépe předat dál.

Malý krok: vymyslel jsem si nějaký malý krok, kterým začnu. Tady to byla osnova toho, co všecho si chci sepsat, co tam ještě budu zatahovat a co už ne. 

...obrovský skok pro vaši práci

Skvělé na tomto způsobu je hlavně to, že jakmile se donutíte do toho prvního, malého krůčku, pak už najednou jde zbytek lépe. Vždy najdete další drobnost, která se dá ještě přidat, vylepšit, a najednou máte celou práci hotovou. 

Takže buďte jako Neil Armstrong a udělejte malý krok pro člověka, obrovský skok pro Vaši práci:))

[blogujicipanflegl]

O učení a znalosti jde až v první řadě

Právě teď čtu knížku Espresso Lessons From The Rock Warrior's Way, což je knížka o vlivu psychiky na lezení (horolezectví, sportovní lezení, atd.). Jak bojovat se strachem, jak se připravit na pády, jak ze skal neutéct, jak vyhrát (nebo alespoň remízovat:) všechny své vnitřní dialogy, které sami se sebou vedeme. Je to super knížka! 

Nelezcům vjezd povolen

Nejlepší na té knížce je, že většina postřehů a rad, které v knížce najdete, je výborně aplikovatelná i mimo lezení. Podělím se postupně o více věcí, ale teď mi zaujala část o motivaci a cílech.

Dovolím si krátkou citaci autora knížky Arno Ilgnera, který v knížce píše:

“Motivation is the fuel that drives your effort and increases or diminishes depending on whether or not you feel you’ll attain you goal. The are two main types of goals: end goals and process goals. Your motivation will behave very differently under the stress of a climbing challange depending on which type of goal you are working toward.”

Motivace a cíle 

V kostce tedy Arno píše něco v tom smyslu, že motivace je hlavní motor naší snahy. A že motivace roste a klesá v závislosti na tom, zda dosažení našich cílů vidíme jako reálné, nebo ne. Cíle při lezení přitom rozděluje na postupné a konečné. A právě to, zda jsou naše cíle konečné, nebo postupné ovlivňuje naši motivaci a tedy i naši snahu během stresové situace.

Co to jsou konečné cíle? To jsou cíle, které míří na konečný stav - v lezení je to např. stav, kdy cestu zvládnu na první dobrou. Nebo budu bez chyb a pádů zvládat těžší cesty. Naopak postupné cíle jsou cíle, které se zaměřují na dovednosti, které během pokusu o zvládnutí cesty získám. Nemám tak za cíl cestu dát na jeden šup, ale třeba si vyzkoušet v cestě selhat/padnout bez větších následků. 

To nedám. Proč se snažit...

Při lezení se do stresu dostáváme skoro pořád - někdo se bojí pádu, někdo toho, že cestu nezvládne a před ostatními selže. Pokud máme konečný cíl, tak se nám v průběhu lezení nějaké těžké cesty bude spíš vzdalovat. Např. už v půlce budu unavený natolik, že bud rovnou vědět, že to prostě nedám. Tak proč se dál snažit...

Naopak pokud mám postupný cíl, zaměřený na získání dovedností, budu se s větším a větším stresem ke splnění cíle spíš přibližovat - čím víc budu unavený, tím blíž budu pádu, který jsem si chtěl zkusit. Čím víc budu ve stresu, tím těžší pro mě bude každý krok a každé rozhodnutí a tím víc se u toho naučím.

Arno samozřejmě chápe, že není možné mít pouze postupné cíle, ale je dobré je nějak vyvážit. Konečné cíle, ale bere spíš jako test toho, zda se Vám díky postupným cílům daří učit nové a nové dovednosti. Doslova pak píše:

“If you want to maximize your performance, make process goals primary and end goals secondary. This way, you will be primarily motivated to engage in climbing situations that are stressful, creating and opportunity to learn and improve.”

Takže pokud chcete maximalizovat svůj výkon, zaměřte se primárně na postupné cíle, které Vám dají nejvíc možností k učení a zlepšení.

Tolik k lezení.

A teď si zkuste udělat takové menší cvičení. Vraťte se k nadpisu Motivace a cíle a znovu si článek přečtěte od tohoto místa. Jen si místo slova lezení dosaďte projektové řízení a slovo cesta si nahraďte slovem projekt. 

Nedává to pořád perfektní smysl? A jaké cíle si stanovujete vy? A upřímně, víte vůbec proč se některým projektům věnujete a co vidíte jako jejich hlavní přínos?