#cíle

[kralovna-ne-stesti]

Oukej. Už jsem si v lednu zapsala, že letos jedem k moři (i když v situaci teď a tady to je vcelku nereálný, tak prostě jedem, hotovo), a teď si k tomu přidávám, že letos taky vydělám milion. Věděla bych jak, to ne že ne, bohužel na to, aby ten způsob klapnul, potřebuju klienta/y, který nemám. Celej zádrhel, konec příběhu. (Může se to ale samozřejmě stát i jiným způsobem, jen ať je hlavně příjemnej!) Přesto si to dávám za cíl. V podstatě to je hotová věc. Tak bude, tečka. Vesmíre, prosím, máš prostor pro zázraky. Díky!

[happymagcz]

15 nejčastějších cílů na rok 2022, které si můžete dát i vy

15 nejčastějších cílů na rok 2022, které si můžete dát i vy

[et_pb_section bb_built=”1″][et_pb_row][et_pb_column type=”4_4″][et_pb_text _builder_version=”3.0.85″ background_layout=”light”] Máte už vytyčené cíle na rok 2022? Že ne, protože vás žádné nenapadají nebo nevíte, které dříve? Pokud potřebujete inspirovat, podívejte se na patnáct nejčastějších cílů, které si lidé dávají na nový rok. Možná vyjdou, možná ne, ale s novým rokem by vždy měly přijít…

View On WordPress

[blogujicipanflegl]

5 let se snaž a možná Tě povýší!

Máme spoustu cílů a snů. Snažíme se naučit hrát na piano, zvládnout cizí jazyk, zlepšit se v nějakém sportu, nechat se povýšit v práci, dotáhnout nějaký velký projekt, zhubnout, cokoliv... Co člověk, to jiný cíl, jiný sen. 

Co člověk, to jiný cíl, ale jedna věc je stejná. Abychom našich cílů dosáhli, musíme se snažit. Hodně snažit. A co hůř, musíme se snažit dlouho, protože na piano se za měsíc prostě nenaučíte, v cizím jazyce většinou umíte tak pozdravit a ten projekt v práci? Ten také není hotový. Místo toho se objevilo dalších 1385 věcí, které musíte vyřešit. Nakonec jsou výsledky často vidět až po letech dřiny. Když se toho ovšem dočkáme.

Tak jsem se snažil, ale nemá to cenu.

Naše úvodní nadšení vychladne, postupně se snažíme míň a míň a nakonec sami sobě vysvětlíme, že vlastně už ani nechceme. 

Že cizí jazyky jsou pro chudáky, co nemají na tlumočníka, v práci žádné povýšení nechceme - bo by to bylo víc práce, a to hraní na piano? To je lepší si zajít na koncert, že jo. Protože když srovnáme, co jsme se naučili my a vidíme, jak hraje ten mladej kluk na koncertu, rovnou vidíme, že to prostě nemá cenu.

Cíle jsou ty tam, protože to vzdáme. Vzdáme to, protože nevidíme žádný pokrok.

Celkem pravidelně běhám. Jsou období, kdy mě to baví víc, a jsou chvíle, kdy se mi nechce. Psal jsem o tom již dříve - zpravidla mi pomáhá se ke svému cíli upnout, vzpomenout si na něj. Vzpomenout si, že běžím proto, abych zvládl uběhnout naplánovanou trasu, kterou jsem si jednou vymyslel. Jenže i tohle po čase přestává fungovat - člověk si řekne, že přece může jít zítra, až nebude pršet, nebudou ho bolet nohy... 

Nakonec člověk začne pochybovat, že tu dlouho cestu vůbec zvládne.

Jde to! A půjde to!

Tento týden jsem se k dlouho plánovanému běhu konečně dostal. Uběhl jsem si svůj plánovaný běh přes dva vysílače. Pro většinu opravdových běžců nic velkého. Pro mě ale zatím nejtěžší běh, jaký jsem kdy běžel. Cíl, který jsem si dal na začátku roku. 

A taky ohromná motivace běhat dál, protože vidím, že to k něčemu je. Že jsem to díky tréninku zvládl. A je mi jedno, že pro spoustu běžčů tohle nic není. Důležité je srovnání sám se sebou, ne s ostatními. 

Je to jako když jdeme v horách - musíme mít dlouhodobý cíl (třeba bouda na kterou jdeme), ale bez tyčového značení a orientačních bodů v terénu se k němu nedostaneme. A jestli ostatní zvládají cestu rychleji, nebo pomaleji? To nám s naší cestou taky nijak nepomůže.

Malé cíle, velké vítězství

A stejné je to se vším - s jazyky, prací, projekty. Musíme si dávat postupné cíle, které nám pomohou si uvědomit, co všechno se už povedlo. Čeho všeho jsme dosáhli. 

Musíme si dávat cíle, které jsou relativně blízko, které si splníme a udělá nám to radost. Agilní vývoj tohle třeba řeší sprinty - na koneci každého sprintu máme hotovou další část projektu - protože čekat na dokončení projektu rok, a přitom nevidět jakýkoliv pokrok (krom stoupajícího procenta dokončení u reportu) je úplně něco jiného, než si každý týden ukázat, co se nám za poslední dva týdny povedlo.

Takže hurá do toho, ať je brzy něco hotovo. Stačí si vybrat:)

[blogujicipanflegl]

Splnil se mi sen. A byla to hrůza.

Neběhám se sluchátky a neposlouchám při běhání hudbu. Užívám si ticho, zvuky lesa a rovnám si myšlenky v hlavě. Skvělý relax. 

Při minulém výběhu jsem se nechal unést a přemýšlel, co budu dělat za pár let. Představy mi postupně utekly k práci. S každým dalším uběhnutým metrem jsem svou vizi dotahoval k dokonalosti, každý detail víc propracoval. 

Dokázal jsem to!

Musím přiznat, že se mi v mých představách dařilo. Udělal jsem kariéru a dosáhl všeho, na co jsem dosud byť jen pomyslel. Zkrátka měl jsem se výborně - dobrá práce, postavení, vliv, všechno. Byl jsem tak strašně úspěšný, že kdybych si v ten moment nechal na čelo vytetovat slovo úspěch, nikoho by to nepřekvapilo.

Při těch pár kilometrech se mi v myšlenkách splnil kariérní sen. Jenže najednou mě přepadl smutek. Zarazilo mě to. Posledních několik kilometrů jsem si přece ve svých představách promýšlel do posledního detailu svůj úspěch, tak proč jsem byl najednou smutný? Proč jsem začal byl smutný v momentě, kdy jsem si jasně vizualizoval splnění svého snu?

Vrátil jsem se znovu ke svým představám, abych zjistil, co mi na nich vadí. Znovu jsem si přehrál, jak vypadal můj úspěšný život, který jsem si před chvílí do detailu představil - hodně cestování, školení, přednášek. Vrátil jsem se k tomu, co jsem pro splnění svého snu musel udělat - jaké pozice jsem postupně vystřídal, jakou práci dělal, kolik času tomu obětoval. Kdy jsem koupil dům, kdy jsem dostal v práci zase nové, o kousek lepší, auto. Kdy jsem dostal další, významnější pozici, která mi otevřela cestu k pozici ještě důležitější, prestižnější...

Úspěch, který nikoho nezajímá

V ten moment mi to došlo. V celé té představě chyběla spousta lidí. Byla plná kolegů, šéfů a podřízených, ale někdo chyběl. Přátelé. Rodina. Děti. Rodiče. Nikdo z nich tam nebyl. Zkusil jsem si je tam doplnit, aby byl obraz úplný, ale nešlo to - v této podobě na ně nebyl čas. 

Neměl jsem čas na sporty. S dětmi a rodinou jsem jel občas na dovolenou, ale jinak jsme se skoro neviděli. Kamarády jsem viděl jednou týdně po volejbale. A v podstatě ani to ne, protože práce. Když už jsem někde s přáteli, dětmi, nebo rodinou byl, myšlenkami jsem stejně řešil něco z práce.

Byl jsem megaúspěšný, ale nikoho z lidí, na kterých mi záleží, to nezajímalo. A mě vlastně taky ne. Protože já nejsem nejšťastnější, když se mi něco povede v práci. Já jsem šťasný, když jsem venku. S přáteli. Rodinou. Běhám. Lezu. Bavím se. 

Zpět na stromy?

Má tedy člověk zapomenout na kariéru? Práci? Ne, to jsem říct rozhodně nechtěl.

Počítám, že každý si z toho krátkého příběhu odnese něco jiného. Někdo si řekne, že rodinu a přátele nepotřebuje, že je s kariérou spokojený a je to pro něj ta nejdůležitější věc na světě. Jiný ví, že obojí umí v pohodě skloubit a nebo si svůj work-life balance začne víc hlídat. Další si teprve bude promýšlet, kdy je šťastný a co ho v životě naplňuje. Mí přátelé a znalci Červeného Trpaslíka si nejspíš pomyslí, že se ze mě stává lítostivá žena v přechodu:) Každý něco.

Já osobně nemám problém hodně pracovat, ale zároveň si work-life balance hodně hlídám. Je to jedna z nejdůležitějších věcí, podle kterých se rozhoduji při případných pracovních nabídkách. A jsem moc rád za toto myšlenkové cvičení, které mi znovu připomnělo, že peníze, úspěch a kariéra pro mě rozhodně nejsou všechno.

Ať už jste na tom jakkoliv, přeji vám, abyste měli své sny promyšlené a alespoň tušili, kam chcete jít. Byla by totiž škoda, dosáhnout svého snu a až pak zjistit, že to byla ta nejhorší věc, jaká vás kdy potkala.

Jak jste na tom? Máte ve svých snech jasno, nebo to vůbec neřešíte?

[blogujicipanflegl]

5 věcí, které byste měli vědět o koučování

Poté, co jsem minule sepsal, co všechno mi dal kurz koučinku, se toho dost stalo. Pár kamarádů mi začalo z legrace říkat kouči (já to tam slyším, syčáci!). Několik lidí se na mě obrátilo s tím, že by měli o mé koučování zájem. A skoro všichni se na koučink ptají.

Co je to koučink? Je koučink pro každého? Co všechno mi při koučování poradíš? Hodí se tohle téma na koučink? Jak budeš mě kontrolovat, zda ty úkoly plním? 

To jsou asi nejčastější otázky, na které se ptáte nejčastěji. Jak odpovídám?

Co je to koučink?

Jednu z mnoha definic si jistě umíte najít sami, takže vás tady nebudu zdržovat jejich přepisováním. 

Co je koučink pro mě? Je to způsob, jak pomoci druhému s jeho rozvojem. Způsob, který mu pomůže překonat problém který řeší. Uvědomit si, jaké možnosti má. Zamyslet se, co už pro svůj cíl udělal. Díky koučinku si může koučovaný ujasnit, co vlastně chce a jak toho může dosáhnout. Sestavit si akční plán. 

Jak koučink vypadá? Nejčastěji je to rozhovor. Rozhovor, při kterém se kouč ptá a klient přemýšlí. A mluví. A dál přemýšlí. Mnohem víc zpravidla mluví klient, kouč ideálně velmi málo.

Je koučink pro každého?

Není. Je spousta lidí, pro které koučink není vhodný. Někdo na sobě nechce pracovat a je spokojený s tím, co zrovna má. Jiný řeší případné problémy radši s nejlepším kamarádem na pivu a nechce cokoliv rozebírat s kýmkoliv cizím. Dalšího do rozvojového sezení nutí firma, i když on sám by raději na školení nebo domů. To jsou některé z mnoha případů, kdy koučink fungovat nebude. 

V případech kdy

koučovaný na sobě chce pracovat,

ví (nebo alespoň tuší) co si chce projít, promyslet, čeho dosáhnout, co si uvědomit, 

má problém který řeší, 

má příležitost, kterou chce promyslet,

stojí před rozhodnutím...  

To jsou pro změnu některé ze situací, kdy může koučink velmi pomoci. Klíčové je, aby na sobě klient chtěl pracovat.

Jaké rady kouč dává?

Ideálně žádné. Není to proto, že by chtěl sezení co nejvíc natahovat a vybrat co co největší balík peněz. Důvody jsou dva.

1. Každý je jiný - To, co fungovalo koučovi, nemusí vůbec fungovat koučovanému. Koučoval jsem jednu kamarádku a řešili jsme věci ohledně time managemementu. Hlavou se mi točila spousta věcí, které bych jí poradil, ale držel jsem se. Jak se ukázalo, dobře jsem udělal. Během rozhovoru sama od sebe většinu rad, které jsem jí chtěl dát, rovnou označila jako “zkusila jsem a nefunguje mi”. Nakonec skončila u řešení, které by nefungovalo mně, ale pro ni to je asi cesta. Každý jsme jiný.

2. Pro klienta je lepší, když si na řešení přijde sám. Co je lepší? Dát koučovanému radu při každém problému, takže až narazí na další překážku, zase zavolá svého kouče s prosbou o pomoc? Nebo naučit klienta jak se k řešení dobere sám?

Hodí se tohle téma na koučink?

Spousta lidí se ptala, zda je jejich téma vhodné. Zda není moc obyčejné. Měli představu, že by měli řešit něco víc ušlechtilého. To je zbytečná obava. Zajímává vás to a chcete to vyřešit? Je to pro vás v danou dobu důležité téma? Pak je to vhodné téma na koučování - ať už je to rozhodování jakou práci vybrat, nebo na které straně si česat pěšinku.

Co nedává moc smysl koučovat jsou techniky a procesy, které jsou jen a pouze tvrdá znalost. Nemá cenu někoho koučovat na to jak uplést svetr. Tam se hodí spíš poradenství. Když už ale někdo plést umí a řeší, zda se pletením živit - pak může být koučink vhodný.

Bude mě kouč kontrolovat?

Několik lidí zmínilo, že by jim pomohlo, aby kouč fungoval jako takový bič, který je donutí věci dělat. Mohl by... Ale co stane v momentě kdy s koučováním přestaneme? Zase se na všechno vyprdneme, když už nás do toho kouč nebude honit? 

Myslím, že platí to, co jsem vždy říkal Scrum masterům - když budete svou práci dělat výborně, ten team vás ideálně nebude vůbec potřebovat, protože dokážou všechno sami. 

S koučováním to vidím stejně - když si nakonec klient poradím sám, je to pro kouče ta nejlepší vizitka:)

[blogujicipanflegl]

Novoroční retrospektiva

Musím se přiznat, že já na předsevzetí moc nevěřím. Mně osobně ani nefungují. Když už chci něco změnit, je lepší to udělat hned a nečekat na konec roku.

Odkládat jakoukoliv změnu s tím, že to bude skvělé novoroční předsevzetí je nesmysl. To už je lepší ono známé: “Mohl bych se změnit, ale nechci.”. Obojí má stejný výsledek, ale u té druhé varianty alespoň nemusíte čekat na nový rok.

Na druhou stranu jsem velký fanda retrospektiv. Věřím, že stojí za to se jednou za čas zastavit, zhodnotit co se povedlo, za co všechno může být člověk vděčný, a co by se pro změnu dalo vylepšit.

Je to totiž skvělý způsob jak bojovat proti častému dojmu, že jsme vůbec nic nestihli a kdybychom ráno nevstali z postele, bylo by to lepší. Je to skvělé pro motivaci. A je to nejlepší způsob jak něco po malých krůčkách zlepšovat. Včetně sebe. Kaizen baby!

10 věcí, které se mi povedly

Začal jsem se učit hrát na klavír a vytrval u toho. V roce 2018 jsem natrénoval 125 hodin a splnil si tak cíl (120 hodin).

Změnil jsem práci a začal zkoumat co na tom korporátu jedni tak moc milují a druzí tak moc nenávidí. Přežil jsem zkušebku a dle zpětné vazby od ostatních tam nejsem jen do počtu.

Z předchozí práce jsem odešel v dobrém a můj odchod nezpůsobil žádné problémy.

Víceméně jsem se držel tréninkových plánů jak na běh, tak na lezení. Naběhal jsem 857km a vylezl 8- na OS (a spoustu dalších 7 na OS) což opět bylo dle očekávání.

Trávil jsem spoustu času venku s přáteli a rodinou - víkendy v Juře, letní dovolené, zimní běžky...

Dokončuji své školení na kouče a sbírám poctivě odkoučované hodiny. Baví mě to.

Zvládám skloubit práci s rodinou a koníčky. Času je sice málo, ale děti nevidím jen usínat.

Začal jsem znovu jezdit na sjezdovkách. Nezapomněl jsem to a celkem mi to jde. Navíc to snad bude bavit i děti a pani:)

Všichni jsme zdraví, žijeme v bohaté a bezpečné zemi a máme se výborně - za to sice moc nemůžu, ale je to rozhodně důvod být vděčný:)

5 věcí, co by šlo naopak udělat lépe

Málo jsem četl knížky - rozhodně chci letos přečíst víc knih. Tím pádem jsem toho i míň napsal na blog. Chci zase začít psát, ideálně jeden krátký článek týdně.

Začal jsem se znovu učit německy, ale nevydržel jsem u toho. K tomu se chci vrátit a věnovat němčině alespoň pár minut denně.

Vůbec jsem se nevěnoval školení a poradenství ve firmách - tohle mi obzvlášť mrzí, protože mi to hodně bavilo a podle zpětné vazby to ostatním celkem pomáhalo. Chtěl bych znovu začít školit a mentorovat. Ideálně to zkombinovat s nově získanými znalostmi z koučování.

Nemám vůbec přehled, kolik víkendů jsme strávili venku, kolik doma, kdy jsme byli jen líní a kdy třeba nemocní. Musím si připravit nějakou evidenci, ze které poznám, kde jsme kdy byli a nebyli, a proč jsem kdy vynechal jaký trénink.

S blížící se čtyřicítkoku by stálo za to udělat nějaký střednědobý plán kam se chci posunout. Co chci dál dělat a začít své činnosti směřovat tímto směrem. Pokud to neudělám skončím s motorkou jakou spousta jiných:)

Za mě tedy celkově s minulým rokem spokojenost. Nejen díky věcem, které se povedly, ale hlavně díky tomu, že mám celkem jasno čemu bych se chtěl nyní věnovat - což si zkusím v brzké době přetavit v nějaké akční kroky. 

Jinak by z toho bylo jenom takové novoroční předsevzetí. A musím se přiznat, že já na předsevzetí moc nevěřím. Mně osobně ani nefungují...:)

A co vy? Děláte si podobná ohlédnutí? Plány? Podělte se!

[blogujicipanflegl]

O učení a znalosti jde až v první řadě

Právě teď čtu knížku Espresso Lessons From The Rock Warrior's Way, což je knížka o vlivu psychiky na lezení (horolezectví, sportovní lezení, atd.). Jak bojovat se strachem, jak se připravit na pády, jak ze skal neutéct, jak vyhrát (nebo alespoň remízovat:) všechny své vnitřní dialogy, které sami se sebou vedeme. Je to super knížka! 

Nelezcům vjezd povolen

Nejlepší na té knížce je, že většina postřehů a rad, které v knížce najdete, je výborně aplikovatelná i mimo lezení. Podělím se postupně o více věcí, ale teď mi zaujala část o motivaci a cílech.

Dovolím si krátkou citaci autora knížky Arno Ilgnera, který v knížce píše:

“Motivation is the fuel that drives your effort and increases or diminishes depending on whether or not you feel you’ll attain you goal. The are two main types of goals: end goals and process goals. Your motivation will behave very differently under the stress of a climbing challange depending on which type of goal you are working toward.”

Motivace a cíle 

V kostce tedy Arno píše něco v tom smyslu, že motivace je hlavní motor naší snahy. A že motivace roste a klesá v závislosti na tom, zda dosažení našich cílů vidíme jako reálné, nebo ne. Cíle při lezení přitom rozděluje na postupné a konečné. A právě to, zda jsou naše cíle konečné, nebo postupné ovlivňuje naši motivaci a tedy i naši snahu během stresové situace.

Co to jsou konečné cíle? To jsou cíle, které míří na konečný stav - v lezení je to např. stav, kdy cestu zvládnu na první dobrou. Nebo budu bez chyb a pádů zvládat těžší cesty. Naopak postupné cíle jsou cíle, které se zaměřují na dovednosti, které během pokusu o zvládnutí cesty získám. Nemám tak za cíl cestu dát na jeden šup, ale třeba si vyzkoušet v cestě selhat/padnout bez větších následků. 

To nedám. Proč se snažit...

Při lezení se do stresu dostáváme skoro pořád - někdo se bojí pádu, někdo toho, že cestu nezvládne a před ostatními selže. Pokud máme konečný cíl, tak se nám v průběhu lezení nějaké těžké cesty bude spíš vzdalovat. Např. už v půlce budu unavený natolik, že bud rovnou vědět, že to prostě nedám. Tak proč se dál snažit...

Naopak pokud mám postupný cíl, zaměřený na získání dovedností, budu se s větším a větším stresem ke splnění cíle spíš přibližovat - čím víc budu unavený, tím blíž budu pádu, který jsem si chtěl zkusit. Čím víc budu ve stresu, tím těžší pro mě bude každý krok a každé rozhodnutí a tím víc se u toho naučím.

Arno samozřejmě chápe, že není možné mít pouze postupné cíle, ale je dobré je nějak vyvážit. Konečné cíle, ale bere spíš jako test toho, zda se Vám díky postupným cílům daří učit nové a nové dovednosti. Doslova pak píše:

“If you want to maximize your performance, make process goals primary and end goals secondary. This way, you will be primarily motivated to engage in climbing situations that are stressful, creating and opportunity to learn and improve.”

Takže pokud chcete maximalizovat svůj výkon, zaměřte se primárně na postupné cíle, které Vám dají nejvíc možností k učení a zlepšení.

Tolik k lezení.

A teď si zkuste udělat takové menší cvičení. Vraťte se k nadpisu Motivace a cíle a znovu si článek přečtěte od tohoto místa. Jen si místo slova lezení dosaďte projektové řízení a slovo cesta si nahraďte slovem projekt. 

Nedává to pořád perfektní smysl? A jaké cíle si stanovujete vy? A upřímně, víte vůbec proč se některým projektům věnujete a co vidíte jako jejich hlavní přínos?

[muramoora]

Snad zde budou za rok moje návštěvy pravidelné 💭🎨