#intuice

[kralovna-ne-stesti]

Je to strach, co mi lže, nebo je to intuice, co mi radí?

[pchmck]

Okamžiky osudu: Náhoda nebo záměr?

Literárně-filozofický esej o okamžicích, které se tváří jako náhoda, o prahových chvílích mezi osudem a každodenností a o jemných vnitřních signálech, které formují naše rozhodnutí, setkání i životní směřování. Esej: O okamžicích, které se tváří jako náhoda Existují chvíle, které se vynoří z běžného dne jako nepatrné trhliny v látce času. Nejsou hlasité, nevyžadují pozornost, nepřicházejí s…

Okamžiky osudu: Náhoda nebo záměr?

[kralovna-ne-stesti]

Moje tělo ráno: "Hmm, dalo bych si ovesnou kaši."

Já: uříznu mu kousek chleba.

Tělo: ....wtf??

[kralovna-ne-stesti]

Moje nečekaná hospitalizace mě donutila zamyslet se, co to má za důvod? Co mi to má říct, naučit? A to, k čemu jsem tam došla, bylo lpění. Ani mi nedošlo, že jsem vlastně skálopevně zaseklá na konkrétní představě, scénáři. My oba. Myslela jsem si, že máme ještě dva měsíce. Pak přišla doktorka a mluvila v podstatě o posledních pár dnech. Pak přišel jinej doktor a řekl mi, že nevydržím dýl jak dva týdny. Potom přišla jiná doktorka a sdělila mi, že udělají vše pro to, aby nás s mrňousem udrželi v jednom dalších 5 týdnů. A potom, další den, přišla zase jiná doktorka a pustila mě domů, bez predikce, jen z důslednými kontrolami. Je to šílený. Bojovat s lékaři a jejich závěry (různými, děsivými) a svojí intuicí, která bezpochyby říká, že jsme oba v pořádku a k žádnýmu předčastýmu zásahu nedojde. On potřebuje být pořád ještě se mnou a i já potřebuju, aby byl pořád ještě se mnou. Ani jeden nejsme připravení. Takže... jsem teď prostě jenom vděčná, že jsme doma a vážím si každičký maličkosti, kterou jsem dřív opomíjela nebo mě otravovala. Věřím. Snažím se nechytat slov a predikcí. Jsem vděčná. Taková nenápadná, zásadní věc, která umí všechno změnit. VDĚČNÁ.

[kralovna-ne-stesti]

Pro mě je jednou z nejtěžších věcí, zkombinovat na nic netlačit a nepospíchat a dát všemu svůj přirozený čas a k tomu nic neodkládat, nečekat, nebát se a jít do toho beze strachu a hned.

[kralovna-ne-stesti]

Včera na mě tělo řvalo: "Pomeranč, póméránč!", tak jsem mu dala dva. Dneska na mě ječí: "Jahodyjahodyjahody!!" Tak jsem pro ně šla do obchodu. A víte, s čím jsem se z něj vrátila? S jahodama! A nektarinkou, a blumama, a banány a mandarinkami, juj!

[kralovna-ne-stesti]

Už delší dobu mi nebylo úplně nejlíp, co se vnitřností týče. Delší dobu jsem měla nějaký svůj režim jídla a pak hlavně nejedení a vánocemi jsem to nějak pustila, i vlivem okolností a návalem práce. Víte jak to je, soustředění a vůli máme omezenou a zkrátka na stravování jí už nezbývalo. Dost podstatně to taky ovlivnilo, že jsem přestala cvičit. Ale včera ráno mi už nebylo vůbec dobře (ano, tělo vysílalo upozornění velice s předstihem) a tak jsem se zase zaposlouchala. Do sebe. Do tří odpoledne jsem nic nejedla. Chtěla jsem dát tělu šanci se "nadechnout". A pak jsem začala lehounce, kefírem, kuskusem, domácím vajíčkem. Noky v rajčatové omáčce a připravila si na další dny i foccaciu s hummusem a zeleninou a na snídani upekla banánový chlebík. Žádná dieta, ale kvalitní, lehký a pestrý jídlo. Žádný nonstop tousty a těstoviny nebo brambory. To tělo ví. A ví to nejlíp. A už jen to nakupování a vaření a pečení mi zase vracelo trochu sil. Tělo na mě mluví. Momentálně hodně křičí o pozornost na moje záda. Tělo by se nemělo ignorovat. Tělo se má poslouchat. Je moudřejší než naše paličatá, zaujatá hlava.

[duseplavec]

Intuice

Jestli jsem se v životě něčemu doopravdy naučila, je to poslouchat a důvěřovat svojí intuici. Dlouho mi to nešlo, nedokázala jsem rozlišit, co je intuice, co je strach a co je jen výplod fantazie. Ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi se vše vyjasnilo, potvrdilo.Nejvíc silně moje intuice reaguje na lidi, kteří nežijí s v souladu s tím, jak se prezentují a co říkají. Co jsem už dávno pochopila je, že nejvíc o člověku neprozrazují jeho slova, ale činy. A na nic jiného už neslyším a nejede přes to vlak. Dřív mě lidi uměli okouzlit slovy, tisíci slov, která sladce zněla a nádherně se jim věřilo, jenže potom přišlo to zklamání. Ale jakto? Vždyť ten člověk říkal že...... No jo, říkal, ale nekonal tak. Překvapuje mě, kolik lidí věří pořád jen slovům a neřeší činy, které prozrazují mnohem víc. Mě už slovem neohromí nikdo. Obecně jsem vůči všem lidem, které ještě tolik neznám, hodně obezřetná. Vždy, když se mi někdo chystá někoho představit, zbystřím. Obvykle tu osobu vychválí, řekne mi o ní to nejlepší, čeho si na ní váží atd. Děláme to všichni. Jenže pak si člověk všimne těch drobných nelogických informací a protiřečí, které časem odhalí skutečnou tvář člověka. Nevím proč já, ale přijde mi, že mám v úloze od svých blízkých občas odhánět tyhle nepravdivé lidi, kteří sice navenek působí báječně, ale ve své holé podstatě jsou spíš škůdci a prospěcháři, než přátelé. Psí povahu asi fakt nezapřu. Jsem hlídač, strážce. Podle mého názoru se člověk nejlíp odhalí a projeví na tom, jak se chová k svým nejbližším. K těm, co mu jsou rodinou, partnerem, přáteli. A pak mě už nikdo nepřesvědčí, že je to skvělá matka, protože mu píše, jak ho miluje, a přitom není schopna přijet ve stejném městě na návštěvu, pomoci mu, navštívit ho v nemocnici, a radši tráví čas v hospodě.  Nikdo mě už potom nepřesvědčí, že má fakt nejlepší kamarádku, která mu přitom jen kecá do života, oxiduje jeho vztahy a vede ho proti lidem, z kterých má sama strach, že ji prokouknou. Neskočím už na bláboly o lidech, kteří naoko dělají vše pro to, aby byli báječní, oblíbení a přitom to jsou jen slova, a činy nikde. Proto mnohdy stačí hodina dvě ve společnosti takových lidí, k tomu pár historek a radar už bije na poplach. Mou intuici hodně živí i fakt, že kdykoliv jsem se odhodlala o tom s někým promluvit, dal mi za pravdu. Pravdu, kterou si třeba nechce připustit. Ale nakonec je vždy lepší jít životem jen s těmi pár lidmi, kteří jsou opravdoví, srdeční a kteří nemají důvod zraňovat něčí důvěru, vytvářet pochybnosti nebo přidělávat zbytečné problémy. Přeju si pro všechny lidi, aby kolem sebe měli jen ty dobré přátele, skvělou rodinu, báječné partnery. Aby se nikdy nesmířili s něčím ,,míň´´, protože si zaslouží to nejlepší. A život je příliš krátký na to trávit ho ve společnosti nesprávných, nepravdivých a nespolehlivých lidí. Pakliže mě někdo nepřesvědčí v tom, že jeho slova a činy jsou v souladu, nemám pro něj v životě místo. Za svou intuici jsem fakt vděčná, chrání mě, varuje mě, pomáhá mi, mnohdy mě donutí se usmát. Člověk má i takové vnitřní tušení, že se něco stane, že něco je jinak, že se něco dalo do pohybu. Dřív jsem toužila ihned vědět, CO SE DĚJE. Jenže intuice je i o trpělivosti, člověk musí počkat, nechat věci se udát, nechat lidi být, a potom přicházejí ty zpětné signály a vše se vybarví.

Často se mi stane, že mě jen tak něco napadne udělat, zkontrolovat, někam jít, a vlastně v tu chvíli vůbec nevím proč.  Už jsem se naučila tohle poslechnout. Když potom například otevřu šuplík, kam běžně nechodím, najdu tam něco, co jsem třeba dlouho postrádala. Nebo když zkontroluji email a objevím ve spamu zprávu, kterou jsem přehlédla a na kterou jsem čekala. Když zavolám člověku, kterého jsem delší dobu neslyšela, mnohdy svede řeč k tématu, které aktuálně řeším a on o tom ani netuší. Je to ohromující a úsměvné zároveň. Vše souvisí se vším, vše je jak má být a vše nakonec dopadne tak, jak je pro nás nejlepší a jak jsme si to u Vesmíru (možná nevědomky) objednali :))