Středa večer, 30. března, a po tak dlouhý odmlce v deníku nevim, kde začít. Od začátku března se toho událo hrozně moc – highlightem byl samozřejmě Berlín, kterým jsem chtěla odstartovat cestovní blog. Ale doposud jsem s tím nehejbla…
Adam by řekl, že ho to nepřekvapuje. A nedostatek času pro něj není důvod. Ví moc dobře proč a já taky – mám totiž vždycky čas na to, co musim, a ne na to, co chci. Zkrátka ten typ, co si věčně říká „ale zejtra už…“
Naštěstí jsem si na úchvatnej velikonoční prodlouženej víkend půjčila od Adama knížku, díky který se už druhej den snažím opravit svůj poslední dobou „rozpadající se“ život. Náladu jsem měla pod psa, veškerá práce (a hlavně ta v Lifee) pro mě byla utrpením, moje živost byla tatam a jakýkoliv nadšení jsem hledala marně. Příběh o právníkovi Juliánu Mantlovi, kterej se po infarktu vypravil do Himalájí pro znovunalezení smyslu života, by mi v těchle věcech měl pomoct.
A mohl by, cítím to. Jde o to, že tenhle právník na cestách do Indie narazil na mnicha, kterej ho poslal hledat Sivanu a její proslulé moudré mnichy, který ale po dlouhou dobu nikdo neviděl. Je pro to docela dobrý vysvětlení – žijou velmi vysoko v horách a cesta tam je obtížně zvládnutelná.
Knížka je vlastně jen vyprávěním Juliána Mantla svému příteli z branže, co se v Sivaně dozvěděl a naučil. Díky učení mudrce Yogiho Ramana dosáhl trvalé spokojenosti, štěstí a radosti ze života. Musel však následovat celou řadu cvičení na posílení vlastního ducha. Ano, zahrnovalo to i budování silný osobnosti a hlavně něčeho, kvůli čemu se dnes většina lidí utápí v nesnázích kolovrátkových životů – vůle.
Yogi Raman doporučil Juliánu Mantlovi sérii následujících cvičení (kromě jinýho – nejsem ještě u konce, byť jsem tři čtvrtiny zhltla za pět dní, což je u mě super rekord). Ty se postupně snažím aplikovat na svůj života, abych našla neotřesitelnou radost a spokojenost, který by se s negativními stavy nestřídaly jako počasí:
1. Obrana myšlení – tu jsem zařadila na denní pořádek hned od předvčerejška a myslím, že si mi to daří. Jde o to, že kdykoliv na mysli vytane negativní myšlenka, je potřeba ji okamžitě zapudit hezkou. Tím by se člověk měl dostat do stavu, kdy pro něj nebudou špatné myšlenky existovat.
2. Srdce růže – dneska jsem poprvé civěla do středu narcisků od maminky, který mi koupila v pondělí v Kauflandu před oslavou jejích třiapadesátých narozek. Musim uznat, že soustředit se výhradně na střed květiny a nedovolit, aby se myšlenky stáčely jinam, byl pro mě oříšek. Posledních několik měsíců jsem hrozně roztěkaná, nedokážu v hlavě udržet myšlenku, dlouho formuluju věty a v důsledku mluvím zbytečně moc. Tohle cvičení by se mělo opakovat každý den a po jednom až dvou týdnech by se měly dostavit výsledky.
3. Cíl, smysl, dharma – v kostce: stanovovat si jasný cíle. V týhle souvislosti je třeba následovat pět kroků: 1) vytvořit si jasný mentální obraz toho, jak by měl výsledek vypadat, 2) vyvinout na sebe pozitivní tlak – třeba tak, že řeknu o svých záměrech ostatním, a tím se k nim zavážu, 3) pevně vymezit časový rozpětí pro splnění cíle, 4) vše si zapisovat na papír, 5) pravidlo 21 – přesně tolik dní trvá vybudování návyku.
4. Deset pravidel nádherného života:
1) Vyhradit si denně hodinu pro sebe a praktikovat to alespoň jeden měsíc. Najít si klidný místo a v něm vždy ve stejnej čas odpočívat.
2) Denně se pohybovat v přírodě (tohle pravidlo se mi obzvlášť zamlouvá. V pondělí jsem se totiž vrátila z čtyřdenní „dovolený“ v Louňo, kde jsem od Vánoc nebyla, a ten panenskej klid, ticho, ze kterýho mi píská v uších… No, chyběj mi, Louňovice. Chybí mi klid. Procházky přírodou, který se můžou prodloužit, jak chtěj, a nikdo mě nebude urgovat…)
3) Rituál fyzična – jak řekl moudrý Yogi Raman, „tak, jak pečuješ o svoje tělo, pečuješ o svou mysl“. Pokud to bude pět hodin týdně, vše bude tak, jak má. Nejlepší volbou je vytrvalá chůze v přírodě.
4) Dýchat tak, jak se to sluší, minutu nebo dvě dvakrát až třikrát denně. Dech se prohloubí a tělo se zase o fous přiblíží dokonale zdravýmu stavu.
5) Jíst čerstvou zeleninu, ovoce, obiloviny, zkrátka živou stravu. Tady přichází na scénu opět duchovně vznešený Yogi: „Jak živíš svoje tělo, živíš i svou mysl.“
6) Rituál bohatého vědění – jde o soubor malých denních rituálů, včetně půlhodinové četby denně. Jak ale upozornil Yogi, nejde jen o to texty číst, ale studovat je. Sivanští mudrcové se jedné knize věnují opakovaně a znovu a znovu v ní nachází nový zdroj vědění.
7) Rituál sebereflexe, tedy osvojení si zvyku myslet. To je přesně pro mě! Ono se to nezdá, ale od mý louňovský éry je moje uvažování nad věcma mělčí a mělčí, přestože studuju náročnější školu a dennodenně dávám dohromady (snad) smysluplný, plynulý texty. Štve mě to, na obstojný intelektuální úrovni jsem si vždycky zakládala a byla jsem na ní pyšná. Teď můj mozek zběsile tepe, že nemá čas nakypřit myšlenkovou půdu naněkolikrát. Snad se mi to díky denním zápiskám podaří odbourat. Je třeba vytvořit přehled o tom, co jsem dělala a o čem jsem přemýšlela. Hned tak vyjde najevo, co bylo správně a co by se dalo zlepšit. Náprava se očekává hned druhý den!
8) Rituál brzkého probouzení mě nestraší tolik, jak by mě nejspíš strašil ještě před čtyřmi lety, kdy jsem klidně vstávala k prostřenýmu stolu na oběd. Yogi Raman vyslovil jednu nesmírně zajímavou teorii, že únava je jen lidskej konstrukt. Stačí si prý vždycky vzpomenout na nejintenzivnější chvíle našeho života a připomenout si, jak jsme pro vzrušení, euforii či očekávání únavu neznali. Je to jako když jsme třeba v dětství slavili Silvestra – už jen při představách být vzhůru až do půlnoci a možná ještě dýl se srdíčko přepnulo do stavu turba. Nebo jako když nás čekala velká zahraniční cesta. Nebo nás pohltila nějaká činnost a nemohli jsme s ní přestat ani v jednu v noci. Suma sumárum, na osvěžení těla a mysli by mělo stačit šest hodin spánku.
9) Rituál hudby – tohle bych nečekala, ale zároveň se dmu pýchou, že i ve vysokých Himalájích, kde začíná konec světa, nepodceňují blahodárný vliv libozvučných či kakofonických melodií. Slyšet by ji mělo lidské ucho každý den – je duchovní vzpruhou.
10) Rituál mluveného slova – opakovat si mantry.
11) Rituál jednoduchosti je jedním z nejpůsobivějších. Jak řekl Yogi Raman, „nesmíme zabředávat do maličkostí. Zaměř se na důležité věci, zvol si činnosti, které jsou pro tebe opravdu důležité. (…) Ve chvíli, když začneš oddělovat zrno od plev, ti do života vstoupí harmonie. Přestaneš žít svůj život ve chvatu, na který jsi tak zvyklý.“ Ta jeho slova jsou jak zrcadlo, ve kterym vidím sama sebe. Zvlášť v posledních týdnech, kdy si honím pomyslnej vocas v pořadí Lifee->360°->škola->a zase dokola. Dneska jsem se rozhodla, že se vyseru na zbytečnosti i prestiž. Že po tom, co jsme na sebe s Kučerou štěkali na Facebooku ohledně jeho nespolehlivosti a nelidskosti a mojí „nechápavosti“, skončim v Třistašedesátce. Byť mě psaní článků bavilo – byla to ta pravá, živá stránka žurnalistiky, kdy se člověk vypraví za bytostí z masa a kostí (nepíše jen od počítače) někdy do specifickýho prostředí (viz rozhovor s Kaplan Bros v sochařskym ateliéru) –, je to víceméně jediná pozitivní stránka týhle spolupráce. Jasně, vážim si toho, že mě Kučera dokázal vybičovat k čistýmu psaní bez příkras, s aktuálníma, důležitějšíma prioritama se tahle spolupráce ale už neslučuje. V lednu příštího roku odjíždíme s Adámkem do Thajska, takže potřebuju dobrej a jistej keš. A taky se potřebuju dát už delší dobu do pořádku. V čemž mi cholerickej, neempatickej diktátor a „udělej tohle a potřebuju to nejlépe za pět vteřin“ Kučera nepomůže.
Praktikuju několik z těchle rituálů už třetí den. Cejtim, že jsem na dobrý cestě dostat se do toho stavu „probuzenýho života“, ke kterýmu patří komplexní přemýšlení, smyslovost a obyčejná chuť začít novej den.
Mimochodem, před pár minutama jsem dokreslila svojí měsíční tabulku s kolonkama návyků, který si budu pečlivě poznamenávat a budu pozorovat, zda se mi daří budovat nějaký (nejlépe všechny, pochopitelně) návyk. Tenhle připitomnělej plánek jsem měla hotovej za patnáct minut. K jeho vytvoření jsem se rozhoupávala asi tejden. Takže je to asi fakt vážný…