#jyrock

[nelsoncanband]

One more from Jyrock 😱😍🔥photo by @anttinarhicom #jyrock #onfire #nelsoncan (her: Jyrock)

[nelsoncanband]

WE ARE GOING TO FINLAND!!! To play rock, sit in a sauna for a few days aaaaand  explore Maria’s Finnish roots! Täyttä vauhtia eteenpäin! #JyRock

[missingsince1979]

Legendary music promoter & print artist Ville wearing Alive t-shirt with Black Bomber | Helsinki, Finland

[mantarayofficial]

17.4.2015

We are playing at Jyrock festival in Jyväskylä with Aivovuoto, The Hearing, Jaakko Eino Kalevi etc. Showtime 21:00. Be there! Great indoor festival with fresh bands.

[lucaontheroad-blog]

JyRock 2013

Jestli jsem se v životě vůbec něco naučila, tak to, že nikdy nemám plánovat a ani spoléhat na ostatní lidi. Spíš bych se měla nechat příjemně překvapovat, což ale vzhledem ke svojí vrozený netrpělivosti úplně nesnáším. Ale naučila jsem se s tím nějak vypořádávat. Prostě si udělám hrubý přehled toho, co můžu potřebovat, připravím se na všechny okolnosti, který mě zrovna napadají, a pak už to není v mojí moci.

Na JyRock jsem se strašně těšila. Je to údajně nejstarší hudební festival ve Finsku a vystupující jsou většinou malý, nezávislý kapely všech možných žánrů (většinou hlavně indie, jazz, rock). Miluju koncerty všeho druhu, takže bez ohledu na cenu lístku (27e na dva dny pro studenta) jsem věděla, že tam chci jít. Trochu mne překvapilo, jak málo lidí chtělo jít taky. Většinou si stěžovali na cenu.. ale to je podle mě o prioritách. Buď se můžete opíjet na diskotéce v Escape nebo Bra..a nebo si užít dva dny plný strašně zajímavý hudby v jazyce, kterýmu rozumím každý 150.slovo.

Jedna z věcí, která mě mimo jiné nadchla, byl fakt, že jsem si mohla koupit lístky v předprodeji =). To už je tak dávno, co jsem si koupila lístek předem.. v Jyväskylä to většinou nemá cenu, stačí koupit lístek u vchodu a dostat razítko na ruku. Tentokrát jsem si koupila vstupenku v předprodeji v Carlings (přihodila jsem k tomu ještě cdčko Virta a lístek do Vakiopaine, kde byl zvláštní koncert v sobotu odpoledne) a když jsem přišla s Kristinou do Ilokivi, dostala jsem dokonce pásku. Pásku! Já zbožňuju koncertový pásky ^^.

Chci ji nosit do roztrhání.. Sice červená není zrovna moje barva, ale jednodenní pásky byly žluté a tu já tuze nerada..

Takže k festivalu. Konal se 19. a 20. dubna v Ilokivi - stejně jako Arktisen upeeta, stejná budova, jako jídelna, kterou moc nemusím.. Je to takový studentský kulturní centrum, dalo by se říct. Šla jsem tam s Kristinou a moc se mi to líbilo.

V pátek jsme si daly sraz před osmou u knihovny a pak šly spolu dovnitř. Před vchodem nám zkontrolovaly ID, jestli nám už bylo 18 (tohle je hrozně divné pravidlo.. pokud si dobře pamatuju, na svůj první pořádný koncert jsem šla, když mi bylo 13. Já vím, že tohle opatření je kvůli alkoholu, ale připadá mi rozumnější kontrolovat občanku, když si chci koupit cider a ne, když si chci poslechnout dobrou hudbu.. o.O), dostaly jsme pásku a šly dovnitř. Program byl rozdělen mezi dvě patra, prakticky to chodilo tak, že když dohrála jedna kapela v jednom patře, stačilo se přemístit do druhýho, kde začínala další. Z toho stěhování jsem sice byla trochu unavená, ale líbilo se mi, že jsme přišly a nemusely dlouho čekat. Organizačně to bylo vyřešený skvěle.

První den jsme kromě Henriho Koskiniemiho viděly úplně všechno, bez ohledu na žánr nebo jazyk (většina kapel zpívala finsky.. sice to bylo zvláštní, občas mě mrzelo, když vyprávěli vtípky mezi písničkama a já nevěděla, čemu se lidi kolem mě smějí, ale nemyslím si, že neporozumění textu by mělo být překážkou tomu, abyste se mohli prosadit v cizině.. jen taková poznámka) a moc se mi líbilo, jak si to Finové kolem užívali. Hlavně když hráli The flaming sideburns takový rozjařený rock'n'roll. Jejich zpěvák trochu vypadal jako indiánská kopie Micka Jaggera... a lidi kolem tancovali, jako by do nich vstoupilo slunce.

Jestli mám nějak komentovat ostatní kapely.. Salaiva měli tu nevýhodu, že hráli jako první a nepřišlo na ně tím pádem moc lidí. Ale byli fajn, hráli takový pohodový jazzík, oblečení byli trochu jakou Už jsme doma! a kdyby hráli někdy v nějakým baru, kde budu sedět se skutečnýma kamarádama, tak si je ráda znovu poslechnu.

Faarao Pirttikangas ja Kuhmalahden Nubialaiset byl takový správný chlapík se strašně chraplavým hlasem obklopený spoustou mladých muzikantů. Hrál něco jako folkrock a po jazzu to byla milá vzpruha. Byla jsem nevyspalá, takže cokoli příliš pomalého na mě nemělo moc dobrý vliv.. tohle mě naštěstí drželo při vědomí.

Tuuttimörkö byl finský hip hop. Nebyli špatní, ale jak každý ví, v rapu jsou texty strašně důležitý element a když jim nerozumíte.. no, tak to prostě nemá moc cenu. Ale neměli úplně marný hudební podklad, takže se dali v pohodě zvládnout.

Hidria spacefolk zněli přesně tak, jak název říká. Kdyby existovala planeta, pro niž bude základem všeho Ziggy Stardust a 2001:Vesmírná odysea, tak tohle bude mainstream. Žánr.. asi progressive rock..?

Black lizard mi asi vůbec neutkvěli v hlavě.. nebo si je s něčím pletu?

Colours of bubbles jsou trochu holčičí indie kapela, ale nepřeslazená. Zpívali anglicky (hurá!!), byli milí.. přesně něco takovýho bych si představila, že bude hrát po hlavní hvězdě na nějakým letním festivalu na odreagování a na dotancování posledních sil..

A Kemmuru, jako poslední páteční vystoupení. Krisitna mě opustila po první písničce, já jsem vydržela asi 4 další a pak jsem taky odešla dřív. Protože to byl další hip hop, což by mi nevadilo, ale podklad neměli nic moc a texty se ukázali jako sakra velký kámen úrazu.. měla jsem totiž pocit, že účelem jejich vystoupení byla improvizace a  tu já prostě nemůžu ocenit, když je ve finštině. Takže jsem si vzala věci a šla domů.

Pátek byl oficiálně u konce.

..

V sobotu jsem toho moc nenaspala, potřebovala jsem jít do knihovny udělat něco do školy a taky jsem chtěla jít na koncert do Vakiopaine, kde byl jakoby doprovodný koncert v rámci JyRocku, ovšem lístek za 4e byl zvlášť.

Na ten koncert se mnou původně měla jít Kristina a 3 německý holky. Nejdřív jsem si nemyslela, že se ke mě někdo přidá, ale když mi to samy nabídly, byla jsem příjemně překvapená. Napsala jsem jim, že do tří jsem v knihovně a pak jdu do klubu, takže věděly moc dobře, kde budu.. ale nepřišla žádná z nich. Vůbec. Nemrzelo mě, že jsem šla na koncert sama, jsem na to zvyklá, vím, že moje posedlost živýma performancema má trochu patologický příznaky a ne každý to úplně chápe. To mi nevadilo, mě prostě naštvalo, že mi to samy řekly a pak se prostě neukázaly. Tohle je přesně ten důvod, proč si tady špatně hledám kamarády - když nejste schopní někam přijít včas nebo mi dát vědět, máte smůlu. A takových lidí je tu většina. Vlastně skoro všichni..Asi bych neměla být tak prudérní, ale přestože na mě Finsko nechalo spoustu známek, s mojí osobností to nijak nehlo.

Takže jsem do Vakiopaine přišla sama. Má dvě patra, je to takový příjemný místo.. dala jsem si kafe a zjistila, že dolévání je zdarma. Tak jsem seděla, pila, psala, četla.. zatímco hrála hudba. První byli 23:23. Je to taková hudba dobrá jako podklad k něčemu, samo o sobě mi to nepřišlo nijak extra zajímavé..ale ne špatné.

Po nich ale přišli Virta.

Mohu je směle ohlásit jako svou současnou závislost. Když jsem je slyšela poprvý, tak mě to dojalo.. sice to asi byla jen moje přecitlivělost než jejich geniálnost, ale tyhle kluky bych si ráda poslechla víckrát. Poslouchala bych je pořád, jednou za měsíc šla na jejich koncert.. strašně mě mrzí, že jsem je objevila tak pozdě. Až se budu někdy vracet do Finska, tak někam a v takovou dobu, abych se na ně mohla jít podívat.

Zjištění, že budou hrát ve Vakiopaine, považuju za jednu z nejlepších zpráv posledních dní. Jsem ráda že jsem je stihla. Jsem ráda, že jsem je viděla a slyšela. Jsem ráda, že mám jejich cd jako vzpomínku na celý Finsko. Nechápu, že někdo může mít důležitější věci na práci a nejít na ně. K poslechu kromě videa ještě jejich bandcamp: tady.

Z Vakiopaine jsem šla v trochu zmatený náladě do centra. Chtěla jsem s někým mluvit, tak jsem si sedla na lavičku u kostela a zavolala Petrušce. Mluvily jsme spolu asi půl hodiny a nic mi tak dlouho nezvedlo náladu. Už jsem tu moc dlouho a jakýkoli zprávy z domova mi hrozně pomáhají, jakýkoli vzkazy a telefonáty a videohovory.. od kohokoliv, kdo mluví česky a znali jsme se předtím, než jsem odjížděla. Sice tu po nocích nebrečím, že se mi stýská.. ale být bez jakýhokoli kontaktu je k zbláznění.

Nakonec jsem si před osmou zašla sednout ke knihovně a čekala na Kristinu. Druhý festivalový den byl tady.

Bylo znát, že jsme už obě docela unavené, ale nechtěly jsme si to nechat ujít - tenhle přístup jsem na Kristině ocenila, sice jsem byla pořád rozmrzelá z odpoledne, ale fakt, že mě nenechala ve štychu večer, mi to vynahradil.

První sobotní kapela byli Hello Giants. Další milé indie, moc mi neutkvěli v hlavě. S Kristinou jsme jenom seděly a pily cider, protože večer byl dlouhý a kolem nebylo moc lidí.

Betrayal at bespin mi přišli jako další progressive rock, nebyli marní, k poslechu a tanci..

Pimeys opět milé indie, stejně jako Colours of bubbles dobrá věc na vytancování posledních sil, jen zpívali finsky.

Po nich přišli Mopo, legrační experimentální trojka, bavili mě, akorát se na ně nedalo tancovat, protože dost neočekávaně měnili rytmus.. ale Finové z nich byli nadšení! Najednou jsem viděla ten strašně rozdílnej přístup.. v Čechách by hráli na nějakých zapadlý stagi a přišli by na ně jen pohrobci, kterým Vypsaná fixa nic neříká.. tady se z nich stali skoro hvězdy večera.

Do druhého patra se mezitím vmáčklo strašně moc lidí, aby si poslechli PK Keränena. Je to takový te životem ošlehaný písničkář a zdálo se mi, že ho tu všichni hrozně uctívali a očekávali. Zpíval anglicky, byl  fajn, jen všechny jeho věci byli hrozně pomalé. Vůbec celý den byl strašně uspávací, na dramaturgii by se podle mě dalo trochu líp zapracovat.

A po něm přišli Moonface with Siinai. Finsko-kanadská formace, která hrála strašně pěkně, ale opět docela pomalu a hypnoticky.. no, a teď bych  jenom chtěla říct, protože tohle asi budou číst jen lidi, kteří mě hodně znají a mají mě rádi (jinak mě nenapadá, proč by to vlastně dělali..), že jsem naprosto v pořádku, byla to jen blbá kombinace všeho, co se poslední dny dělo.. při Moonface se mi udělalo zle a omdlela jsem. Nebo teda ne úplně, můj mozek podle mě docela zůstal při smyslech, ale moje tělo mě přestalo poslouchat. Stála jsem v davu, měla jsem kolem sebe docela dost  prostoru, tak jsem se pohupovala do rytmu a pak se mi zamotala hlava. Otočila jsem se na Kristinu a chtěla jsem jí to říct, ale nějak nevím, jestli jsem jí vůbec něco řekla.. jen jsem se jí chytila a snažila se ji dotáhnout na stranu ke schodům, kde jsem asi upadla a seděla. Pak si vybavuju, že se u mě objevil securiťák a něco mi povídal. Dokázala jsem mu vysvětlit, že nerozumím finsky, on mi pomohl vstát a vzal mě na chodbu k šatně, kde jsem si sedla na židli, Kristina vedle mě, a přišla jsem k sobě. Ten chlapec mi ještě donesl kelímek s vodou, takže jsem se napila, v taštičce jsem u sebe měla jednu Mumínkovskou lékořici, tak jsem ji snědla a čekala, až dostanu odvahu se zase zvednout.

Kristina zůstala se mnou. Obě jsme se shodly, že toho už bylo moc a měly bychom jít domů. Kristina mi navrhla, že půjde se mnou až do Kortepohja, ale vzhledem k tomu, že bydlí v Myllyjärvi, což je i tak šíleně daleko, jsem ji jenom poprosila, aby se mnou šla kousek za Liikunta building k rozcestí před Synergia arenou. Tam jsme se dohodly, že si spolu uděláme piknik na Vappu, a rozloučily se. Cestou domů mi bylo dobře, venku byla zima, takže mě to krásně drželo při smyslech. Objevila jsem v tašce ještě sušenku s čokoládou a lahev s vodou, tak jsem se posilnila a domů dorazila někdy kolem půl druhý ráno.

Trochu mě mrzí, že jsem neviděla úplně všechno a že jsem Kristině asi pokazila zážitek.. ale vůbec nelituju, protože i tak jsem si to užila.

Teď jen sedím v pokoji, koukám na filmy a seriály a doplňuju síly. A je mi fajn. =)