Etapa III. poslední 3 týdny na Taiwanu
V den, kdy odjížděl Péťa jsem se lehce přiopilý dokopal k tomu, abych odjel z letiště. A tohle bylo vážně peklo!
Bylo to zajímavé, protože jsem nasedl do autubusu, který nej tam kde jsem nastupoval. Dojel jenom k jinému termínalu, kde jsem čekal skoro hodinu s vybitým mobilem a pořadně nevědící co bude zítra. Takový byl stav. Po asi 40 minutách jsem se dostal na termínál, kde jsem nastupoval, a kde taky stál Péťa. Moc jsem to nedával, ale vtipné. V plánu bylo sejít se Sandy, a pokud mě nepozve dom, půjdu někde do parku, jako správný tremp. V momentě příjezdu na termínál křičím na Péťu, ať mi hodí ty návleky na nohy. Urputně hledající je nemohl najít. Řidič byl celý nervózní a cosi na mě křičel čínský. Mě došlo, že má zpoždění, ale chyběl ještě jeden návlek, do řiti!!! Po vyházení skoro všech věcí z krosny, našel druhý kus, a já jsem mohl být spokojený, protože na nohy mi zima nebude. Jak málo stačí ke štěstí.
Dojíždím na parkoviště před policejní stanici, a říkám si jak se odsuď vymotám, klasika. Celkem to šlo, ale najít místo srazu u hl. nádraží byl větší problém, ale Taiwanci mi pomohlo, jsou to zlatí synci!!!.
Mimochodem sraz byl se Sandy, kterou jsem nikdy neviděl. Poznal jsem jí na Badoo, jako Audrey. Nějaké fotky byly ale i tak to nebylo ono.
Když jsem jí viděl, přišla mi "dost" vysoká na Taiwanku, byla vyšší než já :D, což mě lehce vyděsilo, ale taky se ukázalo, že je fajn baba. Po lehké večeři, vychlazeném čaji, se mě ptá co bde se mnou dál. Já říkám dneska to vidím na park. To jí celkem zarazilo, a říkala, že budu jak houmles. Mě to tak nepřišlo. Bylo tu hodně pěkných míst a spaní pod širákem mi nikdy nevadilo. Obava ze ztráta zavazadel jsem moc neřešil, protože jsem o nic nepřišli. Nevím možná náhoda. Příběh pokračuje, kdy mi říká, že půjdu pěkně chrápat do hostelu u nádraží. Nakonec mě zlomila, ale po dobrém jídle a pití by měla přijít postel, co si budem nalhávat. Po lehké hádce jí říkám, že jdu do parku a hotovo. Ovšem ani toto jí nezlomilo a říkala, že mi zacáluje hostel. Znal jsem jí osobně 2 hodiny a už mi platí hostel, si říkám, co by udělala, kdyby jich jí znal třeba rok :D. Na spekulace nebylo čas, byl čas na průzkum hostelu. Byla to neskutečná díra, vypadalo to jako typické místo na jednu noc, nějakým způsobem si užít a táhnout o dům dál. Paní recepční vypadala jak by načem jela, a tak to bylo se všema. Po pár minutách si říkám, že bych se cítil bezpečněji v parku, a to i přesto, že jsem měl vlastní pokoj se zámkem, wifi, a vanou, do které bych nedal ani kapra, protože by to nepřežil. Wifi mě unavila dostatečně, abyh usl na své (Péťové) karimatce.