The day I tried to live

[tdttl]

Šlapy, šlapy, šlapy...

Je to nějaká doba, co jsem neabsolvoval závod delší něž maraton. Naposled to byla B7 v 2015, která nedopadla podle mých představ, a proto jsem se rozhodl, že na takové závody ještě musím dozrát. Pár měsíců uběhlo a psal se rok 2016, ve kterém byl středně dlouhý triatlon (Pilman IM 70.3) ve Žďáru nad Sázavou, s jehož výsledkem jsem byl spokojený ale co dál?

Nějaká půlka, maraton, nebo trail byl v plánu. Moc jsem toho nenaběhal a přikláněl jsem se ke kratším vzdálenostem, čehož jsem se měl držet, jenomže?

Jak dny ubíhaly objevilo se pár tipů kam bych mohl vyrazit, někdy mi v tom bránila práce jindy lenost, ale jednu sobotu se mi dostalo příležitosti, zaběhat si kolem přehrady Slapy v rámci závodu EPO Trail Maniacs. Příležitost to byla více než vyzývavá. Borec prodával registraci na nejdelší trať 61 Km, další byly 47 Km a 33 Km. Po chvíli výzva byla přijata, a protože zbývalo 7 dní do startu, nezbývalo než se poflakovat a šetřit se.

Během posledních dní probíhala příprava na “závod roku”. Připravenost sice byla slabší, ale odhodlání stálo za to. Po studiu trati jsem očekával čas kolem 6:30 - 7:00 hodin. Trať se mi zdála celkem rychlá a ne příliš technicky náročná, převýšení sice stálo za zmínku, ale i tak mi běželo hlavou, že kolem těch 9,5 Km/hod. bych to mohl dát.  Celý závod byl situován kolem Slapské přehrady, což ve výsledku znamenalo převýšení +2300, -2400 a většinu trasy v lese.

Po příjezdu do Cholína na mě čekala prezentace a milé přivítání se spolubydlícími. Zabydlení proběhlo celkem svižně. První pivko při pátečním večeru nenechalo na sebe dlouho čekat a ani úvodní rozprava. S přibývajícími hodinami jsem potkal pár zajímavých lidí, kteří tuto trasu již absolvovali, a “bohužel” jsem si uvědomil, že je něco špatně. Bylo mi řečeno, že někteří došli i po limitu 12 hodin, ovšem tentokrát mají vyšší cíle. Dát to kupříkladu do limitu. Dodávali, že za 6:30 to nedám. Mě nezbývalo než odpovědět, že když přiběhnu nad 7 hodin nebudu mít z toho ani radost. Pokračovali v detailech a zmiňovali průběhy lesem po svazích, broděním přítokem do přehrady, či pasáž s nekončenými schody nahoru a dolů, tím mysleli předposlední etapu závodu Albertovy skály. Mě to nic moc neříkalo,tohle mě nemohlo rozhodit a za svojím časem jsem si stál i za tím, že to odběhnu v silničkách. Moje představy byly (lehce) naivní, ale nic nemůže jít podle plánu. Po 4 pivku jdu do pokoje dávám si nálož těstovin, poslouchám motivační nahrávky a někdy po půl noci usínám s přesvědčením, že to do těch 7 hodin nějak musím dát přece.

Budíček v 5, po kterém následovala rychlá snídaně (dva banány a jablečno-řepová šťáva). Mezi některými vyvolalo reakce pochybovačného typu. Podle mě každý ví co mu sedne a co ne.

Po krátkém týmovém brífinkgu v autobusu, dorážíme ke startu. Většina z nás v něm ještě vydržela, protože po ránu byla solidní zima. Nicméně poslední minuty do startu relativně rychle utekly a nám nic nebránilo, abychom si šli vybít energii do lesů a hájů a užít si tenhle den na maximum.

Počátky byly krušné, hledání správně cesty bylo na denním pořádku. Celkově mi povedlo prodloužit trasu třikrát. Po prvé to přišlo po pár kilometrech, když jsem běžel se skupinkou, po druhé to šlo podle podobného scénáře a do třetice jsem na to šel relativně dobře, poslechl jsem svůj instinkt a ono to nějak nedopadlo - past vedle pasti.

 Z širšího hlediska se celá trasa povedla; více ve videu z minulého roku, ale tak jsem nemohl několikrát ubránit pocit, že jsem spíš turista než závodník. To bylo taky způsobeno ztrátou morálky, obecně přetížením, bolesti chodidel, brodem, rozhlednami a nebo pokidnou sváčou na občerstvovačkách. 

O tom posledním bych mohl napsat knihu. Na stole bylo vše co bylo třeba: od sladkostí až po sýry, salámy, chleba se sádlem, nechyběly ani ionťáky, voda, kola či pivo. Mě se osvědčila kombinace piva s kolou, sýry, chipsy a chleba se sádlem. Každá zastávka byly hody :).

Během závodu jsem poznal mnoho lidí s jasným cílem nějak to doklepat. V druhé třetině jsem běžel se dvěma běžci. Nakecali jsem toho celkem dost a taky došlo na motivační řeči. Jedna paní povídala, že když se dostaneš na 40km, potom už je to pohoda. Mě ovšem “utekli” kolem 35km a já se sousředil na svůj menší cíl 40km. Místo úlevy přišla demotivace a počítání každého kilometru a stoupání. Další krize byla na světě. Naštěstí jsem se chytl dalšího dobráčiska, se kterým jsem se dostal až k Albertovým skalám, za nimiž bylo poslední občerstvení a závěrečné seběhnutí do cíle. 

Již jsem něco slyšel o Albertových skalách, i to že se dá hodně získat i ztratit. Má hlava to vyhodnotila, že bych se neměl přetahovat takhle při sobotě a volím turistické tempo s pár fotkami s jedním známým ze startovního pole. Tenhle úsek byl opravdu nekonečný, chvílemi mi to přišlo jako na ferratě a mé bylo opravdu opatrné. Nicméně v jeden moment to skončilo a zbývalo posledních 7 Km, víceméně klesání. Po víc jak 7 hodinách mi moc veselo nebylo. Moje myšlenky v tomto okamžiku směřovaly k tomu co si dám pořádného k jídlu. Díky “Bohu” někdo opět ke mně přiběhl, dali se do řeči a relativně pohodovým tempem jsem dorazili do cíle. Po chvíli mírné euforie, jde se do chalupy na vychlazené Krušovice a guláš s pěti knedlama, co více si přát? S takovýmhle servisem příjdu příští rok zas.

Jinak gratulace všem, kteří to dali za 6 ale i za 12 hodin. Nebylo to zdaleka tak jednoduché jak se zdálo. Mě nakonec ke spokojenosti stačil čas 8:00:52. Pro příště vyladím formu a nepodcením výbavu a bude to určitě lepší.

Náročnost trasy: Albertovy skály, brod, úsek před brodem (viz. Pohořekla)  byly náročnější a určitě na trailové boty, jinak zbytek byly lesní cesty, pole atp ideální pro univerzální obuv.

Značení bylo v některých úsecích nejasné/ na jednom úseku došlo k sabotáži!

Občerstvení: super

Služby kolem focení video atp: super

Zázemí: účel splnilo, výčep, poctivá česká kuchyně, teplá voda a postel co víc? Nejsem moc náročný :)

Partyja, organizace: super

Celkové hodnocení: 10/10. Trasa byla povedená a vyvážená. 

Ráno nebylo příliš teplo, ale elasťáky s termotričkem stačily.

Trvalo to, ale fajně zrobené video:

https://vimeo.com/196159090

...

1. rozhledna/ 1. rychlostní prémie.

Když držím kolu v ruce nikdy to není radostný pohled. Mirek si dává pivo s kolou, celkem povedená kombinace. Na dalších barech to už taky nevidím jinak. Pozn. Míra vyhrál obě rychlostní prémie, čím to?

2. rozhledna

I pan Arnošt se na nás přišel podívat :).

Pár kiláků po koupačce. Vypadá to, že se trochu směju.

Počítám každý kilák, dobitý jak pes. Asi 20 Km dokonce a jedna rychlostní prémie, kterou jsem absolvoval svým standardním tempem - pomaličky

I přes to všechno každý takový výhled stál za to.

Chachaři, se kterýma jsem ladil formu v pátek večer u výčepu - i v sobotu. 

Jediná neoficiální fotka. V té chvíli jako turista. Milošova pomoc přišla každopádně vhod.

...

[tdttl]

Me2ed vs. Maďarsko 1:0

Když jsem se rozhodoval, co v Maďarsku budu dělat, kromě pracování bylo běhání na prvním místě. Zima nezima, v pondělí, v sobotu, za světla, nebo za tmy se běhat prostě dá, nechápu jak někteří o tom můžou pochybovat :).

Na začátku roku jsem byl na jednom maratonu v Ostravě-Třebovicích, který mi dal solidně zabrat, ale i přesto jsem byl odhodlaný k dalšímu maratonu tento rok. V Česku jsem premiéru měl za sebou a čekala mě taky premiéra v Maďarsku jenom jsem nevěděl kdy to bude. Zimní a jarní ubíhaly velmi snadno, že jsem ani pořádně nevěděl, čím to bylo (asi síla Budapešti). V hledáčku jsem měl jeden půlmaraton 19.4. (T-Mobile půlmaraton) – nazačátku mi to přišlo jako výzva, ale jakmile moje tréninky začly probhat v okolníh lesích bylo nutné moje rozhodnutí: volba padla na Matraberc Ultratrail. Na výběr byly dvě varianty 27 či 54 km, beru delší to dá rozum, za ty prachy a navíc dostanu tričko, pokud se regnu včas. Trať byla situovaná v pohoří Mátra, kde leží také nejvyšší hora Kékes (1014 n.m.) si říkam, to by šlo. Konečně uvidím víc než Budapešť a pokochám se místní přírodou.

Registrace proběhla měsíc před závodem (*18.4.), ale jelikož už nějaké nějaké kiláky nalitané mohlo by to jít. Bylo by mi jasné, že bez porodních bolestí se to neobejde, ale to k tomu patří.

Měsíc předtím kupuji Nike ve výprodeji a začínám s nabíráním objemu. S překvapením jsem se dostal až na 100 km za týden s tím, že mi další den chůze nedělela sebevětší problém. Do toho bazény, sauny, cvičení s vlastní vahou a jóga. V poslední fázi bylo nutné si zajistit energetické tabletky, gely, pití a odvoz. Problém s odvozem byl málem kámen úrazu, ale organizátoři mě podrželi, kteřá mi dali kontakt na jednoho Angličany, který to zázračným způsobem ošefóval (celková cena tam a zpět asi 300,- plus 850,- za závod to nebylo vůbec špatné)

V autě byli zástupci všech zúčastněných zemí (Česko, Anglie, Maďarsko, Rumunsko). Moc chlopákům nebylo do zpěvu po ránu, i přesto se Anglán snažil. Ptal se, jak to šlo s tréninkem a obecně s přípravou, jaké máme závody za sebou a jak se nám nich dařilo. Jeho zkušenosti byly celkem zajímavé, prý vyhrál nějaký 24 hodinový závod 2x za sebou. V tu dobu si říkám, asi jsem tu špatně :), protože jsem nikdy neuběhl ani 50 km, natož sto. V nejhorším se pokokáchám místní krajinou. Ukecaný Anglán pokračoval a říkal, že jeho první závod skončil lehce po 10 hodin, přes 3 minuty pod limit. Druhý rok už byl prý lepší, ale vždycky odcházel s myšlenkou:”Kde jsem mohl bežet rychleji”. Nemusím dodávat, že ani tohle mi na náledě nepřidalo.

Několik kiláků před cílem vidíme do čeho půjdem. Vinoucí se hřebeny mi připománaly Beskydy, Jeseníky, říkal jsem si: “jak doma”. Náladu mi přidala domácí atmosféra, anglicky mluvící pořadatelka a výborné počasí na běhání (bylo po dešti a lehce nad nulou). Při pohledu na některé závodníky mi přišlo, že to berou až na Severní pól, přes poušť Gobi - neřeším. Doufám, že ta sedmička, sezamové tyčinky, pár gelů a prášky mi budou stačit.

Házím to za hlavu. Jdu na  rozcvičku. Dávám si dva kiláky a potom už lehkou ranní jógu.

Vyrážím na start, kde se sešlo 176 závodníků/nic všech věkových kategorií (od 18 do 50-60 let) připravených to zvládnou pod 10 hodin. Celé trasa měřila 54, 1km s pozitivním převýšením 2700m, která vedla přes dva nejvyšší vrcholy pohoří Mátra. Po trase bylo rozmístěno 4 servisy (3 s jídlem a 1 jenom s vodou). Můj odhadovaný celkový čas byl kolem 6-7 hodin. Zdálo se mi to jako reálné.

V hlavě jsem to měl rozdělené na dvě části, prvních 20 bude mordor a zbytek doklušu, i kdybych nechtěl!  

Po prvních 10 km si říkám, moje tempo je dobré, už jsem se konečně zahřál, sedmička vypitá, a když narazím na stoupaní snažím se ho vyběhnout.

Po prvním depu, kdy mi doplnili pouze čistou vodu, si říkám, to je teda pěkný podraz – cpu se energetickým práškem, protože přede mnou bylo nejvyšší stoupání – na slavný Kékeš. Zde mi došlo, že celý závod neuběhnu, volím indianský běh. Nic jiného mi nezbývalo a navíc jsem doháněl ostatní – výborně Me2ede! Než jsem doběhl na vrchol, neobešlo se to bez menšího pádu, ale dílčího cíle jsem dosáhl. Pořadatelé nás vítali s otevřenou náručí a s připraveným jídlem (jelikož v dřívějších závodech jsem měl deficit soli, tak v tomto případě jsem měl nadbytek). Nakladané okurky, chipsy, pomeranče, banány a preclíky, šlo vše do mě – Mistrovská kombinace. V následném seběhu jsem se necítil jak pírko, ale šlo to. Dokonce pár závodníků šlo za mě. Ubíhající scenérie, fandící kolemjdoucí bylo něco pro mě a mé uši, protože na 30km mi přišlo, jako bych uběhl 40km.

Nějaká ta vnější motivace vždycky pomůže.

Méně než půlka závodu byla předemou – úspěch. Už stačí vydržet jenom pár hodin běžet, navíc v tak pěkném prostředí. Síly ubývaly i v další etapě pár závodníků mě předběhlo v kopcích, ale chuť se mi spravila při sebězích a rovinkách, kde mi přišlo, že snad lítám. Dolétl jsem až do 41km, záverečný checkpoint (okurky, banány, pameranče a chipsy). Jelikož jsem už teď překonával svá maxima, mi šlo hlavě to důstojně ukončit. Škoda, že to moc nešlo, protože v závěru bylo pro nás připravené asi 4 km stoupání, které nebylo příliš průdké, ale v této fázi mi stačilo jít po rovince. Při pohledu na další závodníky, je mi jasné, že nejsem v tom, kdo má bolesti (nohou, zad, a kdoví čeho ještě...). Indianský běh mě zase dostal na vrchol, od kterého to bylo asi 6 km do cíle.  I přes pár mírných stoupání dávám do toho všechno a rubu jak jen to jde. “Beast mode on”. Předbíhám půlmaratonce i maratonce všech kategorií, joo tak to mám rád – “hlavně se nezrakvit se”, mi stále honí hlavou do doby, kdy vidím pěknou, malebnou vesničku v údolí Mátry. Měl jsem pocit jako by se Honza vracel ze světa. Následovalo pár záverečných fotek a finální “sprint”. V cíli mi pogratuloval organizátor.

První pocit byl jako bych přeběhl celé Maďarsko. S radostí jsem se odkoulel do tělocvičny, kde jsem potřeboval dobrých 10 minut, než bylo možné jít do ledové sprchy.

O hodinu později dorazil Nathan (Anglie), Gyorgy (Maďarsko) a Alex (Rumunsko).

Konečný čas 6:51 mi přišel chvalitebný, bylo to v mých mezích. Příští rok to bude pod 6h.

Na čem jsem se shodl s Nathanem při pití piva v místním hostinci. F&Q

Taky ses radoval, když si doběhl na nějaký vrchol? Ano.

Vysilovalo tě každé vymačknutí gelu? Ano.

Jak se ti beželo po rovince? Skvěle.

Výborné místo organizace co? Super.

Při posledním seběhu ses úplně těšil jak dorazíš do cíle? No, jistě.

Když si viděl místo, kde by sis lehl, lákolo tě to? Vždycky.

Když za tebou někdo běžel, nechal si ho předběhnout? No jasně, nemám to rád, a neměl jsem kam spěchat.

Přišlo ti, že nebylo místo, kde by si mohl běžet rychleji? Ano

Ten guláš s pivkem bodl co? Ano

Během toho jsme vypilli každý 3 Heinekeny, k čemuž dodává, že za 5 piv by si v Londýně mohl koupit 1, překvapivě to vzal na sebe, a ještě jednoho místního pivaře pozval na jedno pivo asi za 10 korun, za což mu byl nesmírně vděčný!

Shrnutí:

+ organizace (jídlo, transport (zpět), rozmístění jídla, tričko, guláš a pivo v cíli, dárková taška s vínem)

+atmosféra

+ trasa výborná, členitá, obtížnost podprůměrná, značení online výsledky

+ za asi 800 kč výborný poměr cena x výkon

+ podpora před závodem (dohodili mi dovoz)

+ možnost spaní ve stanu pár metrů od cíle

- mohlo být více fotek

- mohl být připravený autobus z Budapešti

Takhle to vypadalo minulý rok https://www.youtube.com/watch?v=rDIRjT1pD4c.

Pozávodní guláš, trasa, ranní příprava.

Sedmička mi štěsí přinesla.

[tdttl]

Budapešť měsíc první (b)

Postupně si uvědomuju, že se mi toto  město začíná stále více. Je to multikulturní město, v ulicích je slyšet hodně maĎarština ale taky ostatní evropeské jazyk, angličtiny, španělština, francouština, sem tam ruština a také někdy korejština, japonština. Stále je tu co objevovat i po měsící vím, že stále nejsem u konce. Napadá mě jeden příklad, když jsem zrovna běžel kolem jednoho z nejznámějšího parku (City Park) ve městě společně s velmi oblíbenými lázněmi (Szechenyiho), proč se tam nepodívat, jsem si řekl. Z lázní jsem toho  moc neviděl asi jsem je minul, oproti tomu se na provoboku objevilo obrovské lední kluziště, bylo něco kolem 10 stupňů v osm večer a Maďaři si tam dovádí jak by bylo -10.  Bylo to překvapujicí, i to, že uměli relativně dobře bruslit, a já jsem si myslel, že jenom hrajou vodní pólo a fotbal. 

Největší změny tohoto měsíce byly, kdy jsem se ze svého klidného pokoje přestěhoval do párty hostelu na 7 nocí, a po těchto 7 bezzesných nocí, mě opět čekal přichystaný pokoj v podkrovním bytě. Byl to celkem šok pro tělo, proto, že jsem si mohl odpočinou po práci a nemusel jsem čekat, až do půlnoci, kdy jsem se po pár pivech dostával se sluchátkama v uších ke spánku.

Na tento byt jsem narazil na FB, nebylo to moc těžké, těžší bylo/bude si zvyknout na výši nájmu 230 euro, nmení žádná sranda. Z toho plyne, že do té práce budu muset prostě chodit, žádné volné pátky. Byt je pro 6 se spolubydlícími to celkem jde, speciálně když je víkend. To se totiž s některýma vidím po týdnu, ale i přesto se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Pár spolubydlících jsou na erasmu a evidentně mají jiný denní režim,a když příjde pátek můžu si trochu vystřelit žilou jako oni.... ostatní pracují a nebo studují jako bežní studenti nic extra.

Jako první host byl u mě Michal, kterého jsem potkal v Anglii, resp jsem ho moc neznal, ale já se řidím tím, že na takových brigadách pozná toho člověka lépe, než někde v hospodě, akcích. Měl myšlenku, že by se stavil do Budapeště na den, nakonec z toho byly dvě noci. Evidentně si toto město zamiloval, párty, pivka, becherovka, slivka, víno, památky a lázně zanechají na každém stopu o tom žádná. Mohlo to dopadnout jako kvalitní výlet, kdyby ovšem nejel na jízdenku, která byla 15 min. po době platnosti a schodou okolností jsme narazili na nekompromisní revizorku. Každé paté slovo bylo anglicky, ale i tak to vypadalo, že to bude muset zaplatit. Dělá to něco přes 700 kč, což je celkem dost, za tento balík se dá, totiž koupit celkem slušná porce zábavy, i přes tuto nepříjemnost si to užil, říkal že je tu na dovolené!!!

Co se týče dovolené, tu jsem si byl nucený vybrat. Skolila mě záhadná střevní chřipka. Dovolil bych si řící, že jsem si to zavinil sám, protože v úterý v Tescu jsem šel k pání, která dává na váhu. Už dlouho mě skličovala chuť si dát pořádnou porci nákladného zelí. Dostupné bylo červené i bílé, obě šly do košíku pěkně po 1/4 kilu. V okamžiku, kdy si říkám, že mám dost, jsem zahlídl nakladané papričky. Vypadaly výborně a na zkoušku beru 10 deka. Při nakupovaní housek se olizuju jaký to bude šmak. A ono se tak stalo, hodně zelí, půlka chleba a něco přes půl tucet papriček. Chutnalo mi, o tom žádná, i když ty papričky byly proklatě pálivé, ládoval jsem jednu za druhou a říkal si, že to pálení přejde. Přece je to zdravé ne? Ano bylo to dobré i zdravé aspoň do té doby kdy neodbila půlnic, přerušovaný spánek mě províděl celou noc. Další den místo toho, abych vyskočil jak Bob, a nebo aspoň jako Bobek , jsem se táhl jak smrad a nebylo to o nic lepší v práci. Tradiční čínu na oběd jsem musel vynechat a místo toho byly suché housky a banány, jaká to delikatesa. Konec šichty byl dřívější, protože to nešlo. Co je moc, to je moc. Slabý jak čaj jdu do místního nákupního centra pro zázvor, citróny, med a nějakou zeleninu. Tato kombinace mi pomohla stejně jako seriál Boardwalk Empire, který mi dělal celou středu a čtvrtek společnost. Z toho plyne, že ve čtvrtek místo toho, abych šel do práce, jsem si vzal dovolenou. Nic lepšího jsem si nepohl ani přát. Někdo jezdí na Kanáry nebo k Balatonu, a někdo si to posere tím, že si dá pár papriček a sedí doma, sice v Budapešti ale přece. 

Co se týče práce, praocní náplň není nijak záživná ale jsou chvíle, kdy se u toho dá zapotit, zasmát (hláskuju typ výrobku a když mám říct jméno na "Z", řeknu Zoltán, je to normální) i nasrat. Lidi jsou nevyzpytatelní stejně jako jejich otázky, to je pro nováčka jako jsem já, něco pro mě. Ani milion rad od kolegů mě nestačí, abych byl připravený na všechno, proto se stále na něco ptám, ale doufám, že si na to zvykají. Podle mě to není, tak strašné jak na začatku. Je to typická kancelářská práce a hodně to připomíná seriál Kancl... Podle mě jeden rok bude pro mě až nad hlavu, co potom to nevím, kopat důry se mi taky nechce. Možná to vidím na velký návrat do školy a pokračování ve věčném studiu, nebo zkusím hecnout učení v zahraničí, prý by to šlo v Turecku, určitě na Taiwanu atp. To by mohla být taky cesta...

Bílý most (já mu tak říkám, není příliš významný..) pohled na Dunaj a Řeťězový most, Kostel sv. Matyáše, Socha Svobody, jedno selfí s řekou a mostem.

http://me2ed.rajce.idnes.cz/Madarsko_2.0_2015/

[tdttl]

Budapešť měsíc první (a).

Budapešť hlavní město Maďarska, dříve Uher, populace kolem 1,7 mil. v aglomeraci 2,8. 9 největší město Evropské unie. Je to jedno z hlavních měst, kterým protéká Dunaj (další jsou Vídeň, Bratislava, Bělehrad).

Jak jsem se tu dostal? Podobně jako na Taiwan, přes Aiesec.

Po 3 měsíčním výletu na Taiwan jsem chtěl zase někde vyjet, po takové zkušenosti kdo by nechtěl že? Hledal jsem hledal, až jsem našel. Ve hře byl Taiwan, Kolumbie, nějaké psaní mi přišlo z Lotyšska, Thajska či Finska, ani jednou nevyšlo. I tak beru všemi deseti Maďarsko. Můj názor je Ostravu znám celkem dobře, nejsem žádný pametník, ani nijak oslnivého průvodce bych nemohl dělat, ale už to stačilo - prozatím. Ještě navíc, kdy u nás zuřila nepříjemná zima.

Problémy s tím jak se do Maďarka nebyly velké ani mnoho jich nebylo. Prostě si projít výběrovým "řízením", a potom si zařídit věci jako pojistka, nějaké peníze do začátku a hlavně se na to psychicky připravit. Výborné bylo, když mi bylo jasné, že tam pojedu a každý se mě ptal, proč zrovna tam co tam budeš dělat, umíš maďarky, kde budeš bydlet, jak si to všecko zařídíš? Otázek bylo hodně, ale to jsem moc neřešil. V době internetu jde všecko z tepla domava a to je rozhodně plus. Stačilo si najít pár Fb stránek, poptat se známých, kteří mají známé v zahraničí a poté stačilo už jenom čekat na Den D.

S čekáním něbyl větší problé, protože jsem prováděl pravidelně pivní očistnou kůru v místní hospodě (Maják), hlavou se mi honilo, kdy se napiju "normálního" piva. Prostě tohle se nepodceňuje!

V den odjezdu mi nebylo moc do zpěvu pár pivek udělalo svoje a řešení pár detailu na poslední chvíli udělalo svoje.

Z Ovy do Budapeště mi jel vlak v 11:08.  Měl mi jet. Díky zpozdění způsobenou sněhovou nadílkou vyjel něco po půl, to mi hrálo do karet, jelikož, jsem ani v  11:30 neměl vytisknutou e-jízdenku Českých drah. Zadaní chybného mailu udělalo svoje. Dělal jsem všechno možné, nakonec jejich infolinka mi pomohla převelice, i paní u přepážky, taky paní/slečna v infocentru resp. mi pomohli všichni, kteří mohli. Medvěd v akci. Čím kratší vždálenost, tím větší šance, že se něco po to.... Jinak kdyby to ujelo, jel bych někdy ve čtyry odpoledne, za 1100, při takových informacích byl můj tep vyšší jak při výběhu na Lysou v cílové rovince. Šlo o prachy, o ten čas moc ne, zašel bych si dom na oběd.

Každopádně cesta pokračovala do Břeclavi, kde byl přestup. Kvůli zpoždění nebylo možné přestoupit na přípoj, a tak to vypadalo no 2 hodiny v nádražní restaraci. Paráda. Koruny mi zvonily v kapse, což mi dovolilo koupit si pivko, polívku a poznat jakousi dívku. Trochu jsem se do toho zamotal, ale byla to fajná borka z Bratislavy, která mi dělala společnosti ne jenom v té hospě, protože vlak nám jel stejným směrem. 

Čekání na vlak do Budapeště uběhla jak voda, díký výborné společnosti, a to samé se dalo říct i o cestě. Říkal jsem si doufám, že i takové budou Maďarky. Po příjezdu na perón, mě doprovázelo zmatené pobíhání po nástupišti, protože tu měl na mě čekat Zoltán, asi se na mě vykašlal. Však co, bude hůř... Ale ono nebylo, objevil se. 

Prvním úkolem bylo si koupit měsičník, který je opravdu levný kolem 4 kil na měsíc a všude, mega! Teda pokud máte ISIC nebo něco podobného. Jinak to výjde na litr odhadem. Naše kroky směřovaly do hostelu, zde jsem se vrátil do kruté reality. Tento párty hostel byl super místem pro cestovatele, mladé lidí bez závazků, co se chtějí opít a kdo ví co ještě. Já jsem většinu splňoval až na to, že jsem následujích 5 dní musel vstát kolem 7, dát si sprchu, zacvičit udělat čaj, koupit sváču a valit do práce. Ano, takový jsem byl asi jediný. Na druhou stranu to bylo perfektní místo, kde se dalo potkat kupu přátelských lidí z růžných koutů světa v jakýkoliv den.

V pokoji pro 8 nebylo moc prostoru na nějaké studování, a proto jsem to dělal v kuchyni, což byl velmi dobrý tah. Dávalo mi to možnost být se všema v kontaktu, kdo se v kuchyni mihl, resp. všichni. Večer, kdy se většina opila a hudba začla hrát, pro mě to byl čas jít spát. A ono to moc nešlo. Full Moon hostel je vybavený klubem Morisson 2, takže párty každý den. Je tu několik mnoho několik placů většinou s elektornickou hudbou (Disco). Toto mě provázelo každou noc, někdy to nebylo tak strašné  například v neděli, ale při konání erasmácké párty to bylo o něčem jiném. V opačném případě to bylo v pátek, kdy se do klubu nahrnuli lidi všech věkových kategorií, trochu mě tozaskočilo. Když jsem viděl maminu, jak se točí kolem mladého synka, počkat to je historka z jiného klubu, joó ty pátky...

Shrnutí:

- s ČD je to v kalamitní situaci o hubu

- vytisknout si e-jízdenku dopředu, to není Student Agency ani LeoExpress!!!

+ ochotná obsluha na přepážce od ČD a infocentra

+ levné metro

+ každodenní párty

+ Full moon hostel je cenově dostupný, pěkně vybavený (kuchyně, lobby - místa kde se dá potkat kupa lidí) ale střízlivý se tu nedá spát - odzkoušeno, je to jednodušší.

+ 24hodinové obchody (smíšenky, kebaby, pizza koutky apod.)

+ všechno jako na dlani (historické centrum)

+ většina lidí mluví anglicky, když ne, někdo jiný bude

° (parlament, socha vedle sochy Svobody, Já s Langošem!, Japonec s Kaštany, Pedro s Slívkou v hostelu)

Další fotky jsou dostupné na http://www.rajce.net/a11007512

[tdttl]

Jak se houmelesí na Taiwanu

Probouzím se v hostelu blízko nádraží, který mi zaplatila moje kámoška z Badoo.

Po standartním ránu (snídaní v 7/11, surfování na netu) jedu vtříc do ulic Taipei. Stále jsem měl "v pronájmu" skůtr od jednoho profáka z místní university, který bylo třeba vrátit. Jedno jsem věděl jakým směrem je Taipei, ale o doručovací adrese jsem neměl ani páru. Tak jsem jel do Taipei. Hlídám si rychlost, abych nedostal pokutu, kterou jsme dostali, ale ser pes.

Mé první pocity byly velmi zvláštní, protože vyjet od někud je menší problém, než se dostat na nějaké místo, to dá rozum. Vyjíždím skoro s 3 hodinovým předstihem a říkám si to bude stačit. Opak byl ovšem pravdou, po vjetí do centra jsem se tam plantal, jak bych poprvé byl v takovém městě. Něco na tom bylo. Několikrát jsem se porušil jejich pravidlo, což bylo celkem odvážné bez mezinárodního řidičáku. Díky pár lidem se dostávám blíž a blíž cíli. Zastavuju u jedné školy, kde by to mohli být jenomže to byla nějaké střední. To mi došlo až po 15 minutách, co mě doprovázely nějaké kolemjdoucí Taiwanky. Nechal jsem si to líbit o tom žádná :). Školu jsme našli  s vypětím všech sil.... Sláva, moje hledání nabralo asi 20 min. zpoždění ale i přesto mě profák přivítal s otevřenou náručí, když se dozvěděl, že jsem zaparkoval asi o 2 km dál, radost ho přešla.

Když viděl poprvé svůj skůtr zkontroval, a něco mu nesedělo. Zadní plášť byl měněný, 2x olej, přední a zadní světlo, navíc to měl 3 dny zpátky leštěné. Co více si do háje mohl přát. S úsměvy se loučíme a oba si myslíme, že je to naposledy co se vidíme. To by ale.. o tom až později.

V tento moment se ze mě stal člověk bez domova, ovšem ne bez plánu jak ho najít. V mé hlavě kolovaly tři myšlenky, zavolat do hostelu, kde sháněli dobrovolníky, nebo jet do Huainu, u kterého jsem nevěděl, zda bych tam měl střechu nad hlavou. Poslední byla vydat se zpět do Komunity, vzít si stan a nějak to přežít v buši, na pláži, kdo ví :).

Odpoledne bylo na programu dne se podívat na ten jejich Taipei 101, koupit si simku, zevlit, jíst, jezdit metrem, a kdyby se zadařilo nabít si mobiil a nocleh.

Co se týče procházky byla super, ležení na lavičce pod 101 bylo něco na se nedá zapomenout, ale když vám koleju v hlavě myšlenka, že to dneska vypadá spaní v parku, moc to na radosti nepřidá. Každopádně k večeru, kdy smrdí jak prase, jdu koupit simku. Štěstí bylo na mé straně. Jedna z ezákaznic mluvila lehce anglicky, beru tarif za 400 tai. dollarů a po chvilce rozhodování volám do hostelu.

Tam mi řekli, jasně že berem dobrovolníky, ale musíme to ještě zkonzultovat s manažerem. Po následné konzultaci mi napsali, ať jim pošlu mail, že si mě musí proklepnout. To bylo celkem nemožné. Můj noťas vydržel bez nabíječky 30 min. a než bych to spároval vybil by se mi mobil, další věcí bylo, že jsem musel stáhnout životopis do mobilu a ještě ho nějak upravit, ať přidám na atraktivitě. Všechno proběhlo bez problému, mail byl posláný. Poslední dotazem bylo, kdy chceš začít? Dneska!? bylo asi 9 večer. Bohužel to nepůjde příjď ráno. Áno bylo vymalováno. Za hostel jsem nechtěl dát 500, to jsem si říkal, že se radši najím další den jak prase :D, než vyhazoval peníze z okna :D.

Hledání místa, kde se natáhnout

Díky plánku metra mě napadlo, že bych měl dojet na konečnou blízko, lesa a hor. Počínal jsem si jako největší špílmarch, protože jsem se dostal na celkem známé místo s nádherným dvou patrovým altánkem a absolutně neskutečným výhledem na město! Stálo to za to, i přesto, že jsem špapal asi půl hodiny v kuse do schodů, avšak forma byla na místě :D.

Všude byl relativní klid, relativní tma, nikde ani živáčka, ale po hodinách jsem si uvědomil, že je to asi těma komárama :D. Spání to nebylo nejlepší, ale nakonec jsem usl jak medvěd potom co jsem si navlíkl Péťovy návleky na nohy, který neřekl ani ty pitomé komáry.

Ráno bylo podobně impozantní jako večer, avšak s tou vyjímkou, že kolem 5:30 mě probudil jeden funicí stařík, pleskající se přes různé části těla (tady je to oblíbený "bojový sport" něco jako Taichi, prostě pomalé, pro důchodce super). Zprvu jsem se zlekl, ael potom jsem si uvědomil, že jsem na Taiwanu, čili nakone jsem byl bez obav. Zkrátka mě to překvapilo. Šel jsem si vyčistit zuby do prales. Postupně jsem se mohl připravovat na "pohovor"?! 

Cestou dolů se zdravím s místníma jako bych byl jeden z nich. Po té pozdravím jednu celkem solidní Taiwanku, dám se s ní do řeči. Z nevinné konverzace, kdy se dověděla, že jsem vlastně houmlesil, mi nabízela, že kdybych něco potřeboval, můžu se k ní stavit, osprchovat, najíst, zavolat, apod. Píšu si číslo a jdu do obchodu zkusit se osprchovat. Po tom včerejším run-up jsem se svěže moc necítil.

Nenápadně skočím na záchod v 7/11, kde si dávám sprchu, ale hlavně nenápadně!!!

Po minutové sprše se cítím jak Bůh, ale tohle si nemysleli místní studenti, kteří se na mě dívali velmi podivně. Říkám si co lepší smrdět a otravovat lidi, nebo vonět. Během zevlu z 7/11 mi volá Candy, kterou jsem potkal na schodem. Ignoruju to, volám jí zpět a nebere to. Škoda vypadala celkem sympaticky. Na 11 mám schůzku s manažerem hostelu. Mírně nervózní sedám na metro a o těch pár minutách opět smrdící docházím do hostelu, kde mě vítá jeden člověk za druhým s úsměvěm. Navíc tu byla klima, a wifi, úplně mega. Během chvíli mi bylo představeno několik členů místního týmu, a v tu ráno byl z toho solidní guláš, protože jsem nevěděl, kdo má jakou funkci. V průběhu, kdy jsem se bavil s manažerem, mi bylo sděleno, že mě bere. Takové lidi jako jsem já přímo hledají. (Flip Flop)Hostel byl zejména určený pro batůžkáře/homelesy :D, čili měli dojem, že tu dokonale zapadnu. A tak se stalo. Konečně jsem měl střechu nad hlavou, skvělé lidi kolem sebe, a tak si říkám. Ku*va já mám takové štěstí, až to možné není.

[tdttl]

Etapa III. poslední 3 týdny na Taiwanu

V den, kdy odjížděl Péťa jsem se lehce přiopilý dokopal k tomu, abych odjel z letiště. A tohle bylo vážně peklo!

Bylo to zajímavé, protože jsem nasedl do autubusu, který nej tam kde jsem nastupoval. Dojel jenom k jinému termínalu, kde jsem čekal skoro hodinu s vybitým mobilem a pořadně nevědící co bude zítra. Takový byl stav.  Po asi 40 minutách jsem se dostal na termínál, kde jsem nastupoval, a kde taky stál Péťa. Moc jsem to nedával, ale vtipné. V plánu bylo sejít se Sandy, a pokud mě nepozve dom, půjdu někde do parku, jako správný tremp. V momentě příjezdu na termínál křičím na Péťu, ať mi hodí ty návleky na nohy. Urputně hledající je nemohl najít. Řidič byl celý nervózní a cosi na mě křičel čínský. Mě došlo, že má zpoždění, ale chyběl ještě jeden návlek, do řiti!!! Po vyházení skoro všech věcí z krosny, našel druhý kus, a já jsem mohl být spokojený, protože na nohy mi zima nebude. Jak  málo stačí ke štěstí.

Dojíždím na parkoviště před policejní stanici, a říkám si jak se odsuď vymotám, klasika. Celkem to šlo, ale najít místo srazu u hl. nádraží byl větší problém, ale Taiwanci mi pomohlo, jsou to zlatí synci!!!.

Mimochodem sraz byl se Sandy, kterou jsem nikdy neviděl. Poznal jsem jí na Badoo, jako Audrey. Nějaké fotky byly ale i tak to nebylo ono.

Když jsem jí viděl, přišla mi "dost" vysoká na Taiwanku, byla vyšší než já :D, což mě lehce vyděsilo, ale taky se ukázalo, že je fajn baba. Po lehké večeři, vychlazeném čaji, se mě ptá co bde se mnou dál. Já říkám dneska to vidím na park. To jí celkem zarazilo, a říkala, že budu jak houmles. Mě to tak nepřišlo. Bylo tu hodně pěkných míst a spaní pod širákem mi nikdy nevadilo. Obava ze ztráta zavazadel jsem moc neřešil, protože jsem o nic nepřišli. Nevím možná náhoda. Příběh pokračuje, kdy mi říká, že půjdu pěkně chrápat do hostelu u nádraží. Nakonec mě zlomila, ale po dobrém jídle a pití by měla přijít postel, co si budem nalhávat. Po lehké hádce jí říkám, že jdu do parku a hotovo. Ovšem ani toto jí nezlomilo a říkala, že mi zacáluje hostel. Znal jsem jí osobně 2 hodiny a už mi platí hostel, si říkám, co by udělala, kdyby jich jí znal třeba rok :D. Na spekulace nebylo čas, byl čas na průzkum hostelu. Byla to neskutečná díra, vypadalo to jako typické místo na jednu noc, nějakým způsobem si užít a táhnout o dům dál. Paní recepční vypadala jak by načem jela, a tak to bylo se všema. Po pár minutách si říkám, že bych se cítil bezpečněji v parku, a to i přesto, že jsem měl vlastní pokoj se zámkem, wifi, a vanou, do které bych nedal ani kapra, protože by to nepřežil. Wifi mě unavila dostatečně, abyh usl na své (Péťové) karimatce.

[tdttl]

Den 14.

Ani jeden z nás se nemohl dočkat posledního dne, ponorka byla cítět už od výtahu. Ne takhle to nebylo, byl to poslední den, a ani z nás si nepřál aby to skočilo. Nicméně je to tu.

Po dokončení ranního rituálu, hazíme klíčky Flyfishovi (couchsurfer) do schránky, a jedem směrem do Taoyanu.

Času bylo celkem dost, měli jsem na kolem 14 hodin do odletu, nicméně torchu stresu bylo cítět, a když se naše kola mašiny dostala na rozcestí zda jet po silnici první třídy, a nebo jezdit po lokálce, tak volba byla celkem jasná. Samozřejmě po té rychlejší, i když to nebylo zrovna moc legální, protože tuto silnici mohly využívat stroje silnější 500 ccm.  Já jsem z toho neměl moc dobrý pocit, ale řidičem jsem nebyl - neřeším. Počasí je úžasné, úplně ideální ke koupání. Příbližně uprostřed se zastavujem kousek od moře, kde vidíme dychtivé chlapíky, kteříí si hrají s "autíčkama na ovládání". Nebyla to špatná podíváná, já si pořád říkám, že asi nikdy mě to tady nepřestane překvapovat. Po shlédnutí pár kol, Péťa hecuje voda, mě to moc nebralo, protože do vody byl špatný přístup, a kdoví co tam bylo. Nakonec z toho sešlo a sedáme zpět do sedla. Všecko šlape jak má. V obchode 7/11 zastavujem a jříkám si, že by bylo dobré vědět kde budu tuto noc spát. Jo měl jsem o na háku. Píšu dvou holkám. Jedná bydlí v Taoyanu a doufám, že mě ubytuje. A druhé je z Hualienu, kde bych teoreticky mohl pracovat do mého odjezdu. Domlouvám se Sandy na procházce po Taoyanu, dobrá práce. Mezitím vidíme "namachrované" borce jedoucí na svých mašínách. Bylo se na o koukat, protože tady ty objemy se pohybovaly koelm 500 a výš. O tom jsem si mohli zdát, i přesto naše vděčnost za 125ku byla místě, lepší jak vlakem, nebo na kole. Na předměstí Taoyanu dojíždíme někdy kolem 15, tam zjišťujeme, že jsem si trochu zajeli. neřešíme času dost :). Však pojíme a jedem. Na letišti dojíždíme kolem 16-té hodiny.

A teď právě přichází čas vystřizlivění a uvědomění si co se vlastně za těch 14 stalo.

Souhrn:

Bylo to mega každému bych to doporučil, náklady nebyly nějak vysoké, a to jsem se příliš neomezovali. Ovšem je duležité zmínit, že 6 nocí bylo stráveno  ve stanu a zbytek v hostelu, v komunitě, u AirFishe, nebo u Uny. Místa na spaní nebylo úplně jednoduché najít ale na plážích nebyl problém, výjma placených. Hygiena se dalo provést v 7/11 :D, někdy i osprchovat. JInak 7/11 byl náš opěrný bod, na který se dalo spolehnout kdekolliv a kdykoliv. S cestováním na skůtr nebyl problém, ale je nutné si vyřídit mezinárodní průkaz (tato podmínka se nám vyhla, díky půjčenému stroji od známeho a naším přesvědčovacím schopnostem :D). Lidi byli ochotní a když mohli pomohli. Očkování žloutenka (A,B), bříšní tifus, cestovatelské horečky, meningokok jsou doporučné). 

Jak se dácestovat na kole, vlakem, na skůtru či autem. PHM jsou asi o 1/3 levnější než u nás v létě 2014.

Dostat se na Taiwan dá za 16 a více tisíc, já jsem letěl za 18tis. s Emirates a nemůžu si stěžovat. Tohle byl nejvyšší náklad, ostátní náklady (jídlo, ubytování, benzín, pivka, ubytování) vyšly asi na 10 mimo očkování.

14 dní je málo, ale pro někoho i 3 měsíce, záleží na každém jaké má priority :)

Taiwan má mnoho k nabídnutí, navíc geografická poloha je výborna, dá se levně dostat do Japonska, J. Koreji, HK, Číny apod.

Každou vteřinu si pamatujem a pamtovat budem!!!

[tdttl]

Den 12. a 13., otestování Couchsurfingu v Taichungu

Vstup do 12 dny byl vynikající, jelikož slunce svítilo, susedi byli nalazeni na stejnou vlnu jako my, a dokonce i skůtr šlapal, teda to tak vypadalo, než jsme k němu přišli. Naše nehoda v Kaohsiung byla natolik závažná, že nám unikal luft v zadní pneumatice, ale nedaleko na benzínce byl problém vyřešen. Aspoň pro zatím....

Po lehké snídaní s hnědým rýžovým mlíkem, vyměně facebůku jedem do dalšího města, kde máme slíbený nocleh na dvě noci, jaký luxus!

Po trefení správné směru nám zbývalo nějakých 100 km do cíle, což bylo dalo by se říct za rohem. Na cestě se toho příliš moc neudálo. Pekla přišli až ve městě. Například kde by se dalo zastavit na nás hlavní chod, proč ne do KFC. Ok mě z toho vynech, jsem odpověděl. Podle mě cestování je o poznávání domácí kuchyně a na Taiwanu obzvlášť! Nicméně jsem jeli do 7/11 pro něco na zub a rovnou si nechali opravit zadní gumu. Péťův odhad opravy byl kolem 3-4 hodin, ale týpek asi dělal pár sezón na nějaké skůterské Moto GP, a proto nám to vyměnil ani za 7 minut. Během toho stihl ještě doštělovat, nějaké bebechy a také umýt náš stroj! Luxus, další krásný příklad jak můžou precizně fungovat služby za přijatelnou cenu. Chtěl za to nějakých 500 grošů pohoda!

Náš hotel otevíral kolem 9. Nám nezbývalo nic, než se nějak zabavit, proč si neskočit na bazén že?? Nápad to byl dobrý ale najít nějaký bazén nebyla sranda. Ne, že by tu nebyl, ale protože byl někde zašitý!

 Po půl hodině hledání nás týpek dováží skoro až na místo, jaký frajer. Zevl mohl začít, avšak, ti šulini chtěl abychom si koupili plavecké čepky. Přirozeně jsem se jim vysmáli do tváře, protože moc peněz už nezbývá a je třeba ušetřit na piva! Nakonec hodná paní nám čepky půjčuje, jo zatím se dařilo! Dáváme pár bazénu, spa, posilovnu a saunu. Naprosto spokejení odcházíme hledat keros od Airfishe.. Kolem 7 odcházíme po nehorázném relaxu zpět do ulic. Nebyl by den, kdy bychom přesně věděli kam jet, tímto chci naznačit, že se to neobešlo bez otravování pár kolemjdoucích či kolemjedoucích. V tomto městě už to nešlo jen tak, a překvapivě pár lidí nám nechtělo poradit, ale přesto se někdo vždycky našel. Náš kámoš bydlel ve Wufengu, čili v relativně vzdálené čtvrti. Nejvíc komické bylo, když mi poslal adresu v čínštině na Line. Takže to vypadalo, že jsme jeli s mobilem v ruce ,a když byla příležitost někoho se ptali. Absolutní top bylo, když zastavujem u jednoho obchodu s pohledy. Vejdem dovnitř a bez nějakých servítek se ptáme a ptáme. Anglicky jim to moc nešlo, a proto mě napadlo, aby nám napsal ten borec adresu na papírek, protože moje baterka byla skoro na nule . To mu vysvětlujeme asi 3 minuty, byl z toho absolutní hotentot. Vůbec nevěděl o co jde. A při tom, to bylo tak primitvní, škoda. U tohoto to nevyšlo, příjdou další... Po lehkých zmatcích se dostáváme na blíže určenou ulici, a říkáme si jací nejsme frajeři :D. S lehkým zpožděním nás přivítal Airfish. Po krátkém pokecu nám říká, Ať se cítíme jako doma, dále dodává, že odjíždí na dva dny do Tainanu s dcerkou. Odpovídáme dvojhlasně, luxus.  Máme byt pro sobe, a to nás ani nezná. Já si klepu na čelo, a říkám si tohle se může stát jenom na Taiwanu. Že máme půjčený skůtr ale navíc i byt :D. Lepší už to být nemohlo .

Před večerkou jdeme do ulic hodit očko, a koupit nějaké piva, čaj a něco na zakousnutí. To bylo Olfou a Omegou 12tého večera.

  13. den

Pohodičkové ráno, žádný stres, dojídáme zbytky z cest a ze včerejšího nákupu. V Taichungu je opravdu hodně míst k vidění, my se rozhodli pro o návštěvu vysutého mostu nad propastí pokrytou tropickou vegetací. a večer snad ty noční trhy, které byly relativně slavné. Začínáme makat na první části plánu . Svačinu do batohu, hodně pití, pláštěnky a jedem. Opět sazíme na nás orientační smysl a na rady kolemjdoucích. Tahle cesta byla řádně trnitá a solidně jsem se zapotili při jejím hledání. Několikrát nás totiž borci poslali špatně, ale zatím ani jednou se nám nestalo, že bychom nedojeli. Skill tu byl cítět. S lehkou nervozitou se nám podařilo dorazit do cíle. Po zaplacení malého poplatku si to ženem na ten vyusutý most.  Výhled stál za to, jak jinak. KOlem spousty turistů, což bylo trochu otravujcící, ale ani to nás nevyvedlo z míry. Hlavní atrakce dne byla pokořena. Po krátké pauze na konci mostu se fotíme s nějakýma Taiwankama, opět se ukázalo, že se nedá předpokládat co se na cestách kolem Taiwanu stane. Na tomto místě bylo k vidění malé tržiště, kde došlo pouze pár odvážných, například jako my. Nestálo to za moc, ale i přesto Péťa si kupuje klobásu a prodávačka z toho byla celá hotová. U dalších stánku jsme povyku moc nevyvolali, a proto jdem zpět, protože to tu stálo za .... Při cestě zpátky si jedem jako bychomm to tu osvobodili, protože už víme jak se dostat domů.

Na večer byla naplánované podívat se nočních trzích, protože dosud Péťa toho moc neviděl, pouze v Kentigu, kde to stálo za to, každopoádně si chceme koupit něco na památku, a to se dalo sehnat jedině na té největší tržnici v Taichungu v místě zavené Fengi Chia market. Co se nestalo na cestě, ztratili jsem, by se dalo říct. Nicméně nepropadáme panice a ptáme se místních jak o život, protože jsem někde jeli ale vůbec nevěděli kde. Situace v minulých dnech byla jiná, protože když někudy vede jenom jedna nebo dvě cesty je o něčem jiném, než v tomto megapolis. Narážíme na mladíka, který jede na rande, a měl zrovna po šichtě. Ochotně nám vysvětluje jak by to šlo, ale jelikož vypadáme jako by nám uletěli včely, jede nás tam závest. Na skoro každé křižovatce se ptáme jak si žije apod. Byla to zvláště podivná konverzace, protože za tu dobu čekání na zelenou se toho nedá moc stihnout říct. Borec nás tu fakt dovezl, a my jsem měli pocit, že se ocitáme někde v prdeli, protože to trvalo asi půl hodiny, než jsem to našli. Cesta zpět bude další výzva.

Trhy vypapadly pěkně rušně, líbílo se nám tu, většina obchodů tu byla s oblečěním, možná i proto tu bylo tolik lidí. Taiwanci neměli co dělat,t ak šli do ullic nakupovat. proč ne. Běhen dvou hodin Péťa si nakoupil suvenýry, za to já jsem dal přednost jídlo a dobrému pití. To dá rozum ne.  Co bylo top, tohoto večera, bylo vyjednvání slevu na ponožky. PéŤa se hádal s robustní provačkou, že chce slevu asi 10%. Po skoro 10 minutách a vidielném zoufalství, prodavačka kývla. Poté co viděla, že Péťa vytáhl 1000 začla se smát na celé kolo, já taky. Tohle už bylo moc :D, ale asi 10 korunová sleva byla na světě.

Cestu do chajdy neprovázely větší komplikace, amohli si říct, že to vypadá na poslední den z 14 denního tripu.

Nejdrsnější fotka tripu, s nadsázkou. Spíše se tvářím jak bych chtěl šaflit.

[tdttl]

Czechoslovakia mix

[tdttl]

Den 10. velký návrat do komunity a den 11.

Konečně se po několika dnech nám dostavilo vysoce kvalitního spánku. Bylo to až tak kvalitní, že Péťa místo toho abych vstal například v 10, zevliv v posteli až skoro do 11, kdy byl naplánovaný odchod z hostelu. Tato skutečnost ho vůbec nějak nerozhodila, a neřešil ani podívný pohled paní majitelky a ostatních pracovníků.

V Kaoshiungu byla celkem pěkná pláž, byla užásná do té doby než jsme dojeli do Kentingu, teďka byla prostě pouze pěkná. Vyjíždíme lehce před 12, počasí sice moc nepřálo ale my jsme zvyklý na všechno. Po snídani v 7/11 a krátkém bloudění se dostáváme na pláž, které je placená. Řešíme to jednoduše a říkáme "No vůbec". Čas plynul a do příjezdu do komunity zbývalo asi 3 hodiny, i přesto jedem podle našeho plánu. Najíždíme na loď a necháváme se unášet spolu s ostatními do asi 10 minut vzdálené pláže. Po krátkém koupaní se rozhodujem odjet, protože toho času nebylo moc, to byl proč jsem napsal Mr. Changovi aby počítal s tím, že dojedem až v 6-7 (změna o 2-3 hodiny).  Náš ležérní styl cestování příliš neprozpíval být někde v čas, naštěstí manažer byl schovívavý a neřešil to, jenom napsal OK!

Teďka se dostat z tohoto velkoměsta, tohle se nezdálo jako těžký cíl, nicméně opak byl pravdou. Po několika radách jak odsuď vyjet se dostáváme na dálnice, která se nám stává osudnou. Jinak na dalnici skútry nesmí. Úplně jsem si koledovali o pokutu. Bylo nám přáno a tato nepříjemnost se nám vyhnula, avšak po sjetí z dálnice zjišťujeme, že náš skůtr to nějak nedává v zatáčkách. Sem tam to dřelo :D. Na křižovatce zjišťuje jeden zajimavý fakt. Máme propíchlou pneumatiku. Vůbec nevím co dělat, každopádně Péťa bere nohy na ramena a ptá se jedno týpka zda nevím, kde bychom to mohli opravit. Pár milisekund přemýšlí a jde za svým známým přes rušnou ulici. Opravář udýchaně přiběhne, a nevidím to na nic jiného , než aby nám odtáhl náš skůtr do svého autoservisu. Kde zjišťuje příčinu. Něco nám propíchlo plášť kupodivu. Po chvilce domlouvání, nám říká, že to zalepí nějakou žvýkačkou. Musíme doufat, že s tím někde dojedem, aspoň do komunity. Během této návštěvy měníme olej, a žárovku zadního světla. Všeho všudy to vyšlo na pár babek. Spokojenost byla na naší straně.

Při druhém pokusu se snažíme být opatrnější abychom se té proklaté dálnici vyhnuli , to se nám povedlo. Přece nejsme žádní šulini, no ni? :D Při projíždění první vesnice to vypadá na správný směr. Jupí. Z toho všeho nám solidně vyhládlo a míříme kde jinde než do 7/11.

Cesta se zdála být nekonečná, jelikož několikrát sprchlo, a párkrát vyhládlo. Inu na mapě to vypadalo na menší kousek, ale někde se stala chyba. V jednom tí šopu si dáváme něco na spravení, během čehož se dostáváme do rozhovoru o naší "životní cestě" kolem Taiwanu. Musím dodat, že jsme se zkamarádili na tolik, že mě paní pustila k ní na záchod. Prostě Taiwanci umí sbírat plusové body!  Celkově cesta zabrala skoro 4 hodiny, každopádně to dopadlo dobře, a v pořádku jsme dojeli. Žádné velké uvítaní se nekonalo, i přesto štěstí nám přálo a jednu sousedku jsme potkali. Mě přišlo, že je ukecaná ještě více než předtím. Prošli si okolí komunity s mým komentářem a jejím. Ten její samozřejmě byl v činštině, a když se měl zeptal Péťa jestli rozumím,  byla odpověď více než jasná. Prostě za 7 týdnu se nedá naučit čínsky :D.  Večer se žádná velká šou nekonala, nějaké pivka a surfování, přece kvůli toho jsme jeli na ten Taiwan no ni ?: D

Den 11.

Ani jeden se nikde nehnal mě stálo bylo lehce nevolno, ale na pořadu dne byl nějaký výlet po okolí. Jsem tady přece vyrostl a znám to tu ne? Po snídaní, kde nemohl chybět Míčang (hnědé rýžové mlíko, na to jsem se těšil snad od začátku výletu :D) , nám byla ta snídaně darovaná, což Péťa opět nechápal - se nikde neženeme. Moje vyhlídnuté místo bylo asi hodinu odsuď, a dalo by se říctl, že to bylo jenom přes cestu, proto surfujem odhadem asi do 3 odpoledne a po lehkém hecování jedem do hor/pralesa. Do těchto končin jsem zavítal několikrát a strašně se mi to líbilo, krásná příroda, atmosféra ... Jenomže díky mému orientačnímu smyslu se dostáváme na jinou silnici, která nás vede na opačnou stranu hor, kde bychom sice dojeli na předem určené místo, ale trvalo by to asi půl dne. Tolik času nám nezbývalo, blížil se večer, a navíc jsem nezkontroval hladinu v nádrži a asi po hodině a půl byla v nádrži pouze rezerva, co se dá dělat. Top tohoto výletu byla pauza, kdesi v horách, kdy Péťa jako správný šmejdil, to šel očíhnout, hodit očko, nicméně spustil alarm, protože se dostal do nějakého baráku. NO, co však ujedem :). Vzali jsem nohy na ramena a jeli do oblak. Po cestě zpátky nás míjelo policejní auto a my se modlili, aby to prošlo. Samožejmě, že to prošlo! Další topem výletu byla Taiwanská kuchnyně. Nevím jak ale po haluzi jsme našli celkem příjemnou restaraci s neuěřitelně pohostinýma lidma, kteřá uměli pouze čínsky, až na jednoho . Byl to mladý synek znající pár slov/vět anglicky a díky mu  nám nic nebránilo v cestě abych se dobře najedli. PO počátečním zmatku paní za plotnou nám připravila něco od srdce a po nělika dnech, to bylo jídlo za dobrou cenu a s vysokou kvalitou.  Jako na oplátku Péťa jí chtěl dát dýško, jenomže jsem mu říkal, že takhle to tu nefunguje a jednoznačně ho odmítli. Lehce vyšŤaveni jedem zpět do komunity, kde pokračujem ve večerním programu desátého dne (pivo a net).

[tdttl]

Den 4.

[tdttl]

Den 2.

[tdttl]

Prvni den v Yattendonu stromkovani muze zacit.

[tdttl]

[tdttl]

Výlet do Štrasburgu

Tento výlet výlet jsem měl v plánu skoro měsíc. Bylo mi to nabídnuto v rámci studijní cesty Mladých demokratů, a po příjezdu z Taiwanu, to byla pro mě další výzva a očekáváná další super zkušenost. Délka pobytu byla 3 denní, i přesto mě to přišlo dostatečně atraktivní. Z počátku  jsem nevěděl co od toho čekat, ale po několik dnech mi přišel kompletní  harmonogram, kde bylo uvedeno vše co bylo v tu danou chvíli vědět. Například: kdy se bude konat návštěva Evropského parlamentu, chození po pamětihodných místech, kdy půjde na oběd, večeři, a také čas na prošmejdění tohoto města po vlastní ose.

Výjezd byl naplánovaný z Prahy v 7:30, a jelikož jsem z Ostravy, musel jsem chytnout vlak už v 23:45 na Svinově. Další vlak ČD jel lehce před 4tou, a intuice mi napovídala, že by bylo lepší vyjet " o den dřív", protože nikdo neví co se stane.

Před odjezdem si balím nějaké základní potřeby, plus věci na běhání (celkem naivně). Vypadalo, jak bych jel opět někde na východ na měsíc a ne na 3 dny, i přesto jsem zůstaval v klidu, dávám si pivko na cestu a vzhůru na vlakáč.

Všechno probíhalo podle plánu, dokonce jsem si sednul s jedním Afričanem, očekával jsem, že bych s ním mohl pokecat, ale ani tomu to nebylo moc do řeči. Přišlo mi jako jel z Košic, v Olmíku vystupuje. Posádka o 2 mužích zůstala v kupé navíc si přisel jeden přivandrovalec, takže kupé vlastně bylo plné. Nikomu nebyl do řeči a proto zahajuju protestní spánek s tím, že si sudnávám boty. Jsem modlil, aby tu nebyla rychna, nechci působit jako nějaký anarchista. Po pár hodinách, kdy se dostáváme do Kolína, si borec z Olmíku uvědomí, že by si mohl ty boty sundat taky. Kdybych to byl já ani bych na to nepomyslel, protože v tu chvíli jsem si přál, až do té Prahy dorazíme. 15 minut po 4té vlak dorazil na hlavák, super. Přes rozmýšlení a vyprchnutí pachu zůstávám v kóji. Od 5 do 7:30 bylo třeba lehce pozevlit, a tak se stalo. Nebylo to nejhorší ale nejlepší taky ne, když kolem vás procházejí různá individua. Po 7 jdu pro svačinu do Billy, a tak tak stíhám autobus, protože jsem přesně nevěděl odkud odjíždí. Mise byla úspěšná a partyju mladých demokratů a družinu gympláku z Ostrova jsem našel.  

Cesta probíhala v poklidu pár zastávek po cestě mi přišlo vhod. Autobus byl pohodlný a vůbec nebyla šance abych si na něco mohl stěžovat. Pohodička. Kolem 5 páté byl naplánovaný příjezd a skutečně v tuto dobu jsem tu taky dojeli. Naše skupina čítala 55 lidí, kteří byli rozděleni do 3 hotelů. Pokoje byly rozděleny po dvou, Měl jsem být v něm s nějakým Ostravákem, prý. Nakonec se z něho vyklubal Haviřovák, žijící/studující v Praze. Lepší jak drátem do oko, zatím pražáčtinu moc nepochytil, a navíc uměl po našymu. Dobrá práce. Po zabydlení se, byla v plánu krátka tůra nedaleko od naší první restaurace Bistrot des Copains. Po krátké procházce se těšíme na hostinu, většina vyhládlých byla solidně netrpělivých. Po příchodu dovnitř, mě interiér příjemně překvapil. Vládla zde příjemná atmosféra, v pohodě obsluha, dalo se v pohodě, hrála příjemná hudba,prostě to mělo styl. Co se týče "Francouzské" kuchyně, jídlo nebylo vůbec špatné, menu bylo pěkně sestavené, na můj v kus to byly až moc velké porce. Nicméně já jsem naučený, že co je na talíři by se mělo sněst, tak jsem odcházel z restaurace s pár kily navíc, avšak bylo štěstí, že jsm měl plaskačku slívky na pokoje na trávení, po panáku i s Domikem, padám na postel a ani ne po první písničce Nohavici, spím jak dudek.

Středa byla naplánováná od rána do večera, vypadalo to na hektický den, protože jsme měli pochodit po pamatkách, Evropském parlamentu a jako velké finále byla večeře v dobře známé restauraci. 

Začátek začal lehce nešťastně jelikož se mi zdálo, že jsem zaspal, a po probuzení jsem zařval na Dominika, ale po krátkém vystřízlevění a uvědomění si, že se jde až v 9:15 a ne v 8:15 se házíme do pohody. Po krátké rozvičce rubem na snídaní, kde nás čekala minimálně pro mě solidní překvapení, opravdu solidní bufet. Dalo se zde najít skoro všechno kromě zeleniny, nejvíc top byly rozpečené krosainty. Pomalu jsem si připadal jak na Taiwanu, jelikož jsem nědělal nějaké okolky a pořídně jsem si pošmakoval.

V 9:20 byl odjezd od hotelu, po krátkém čekání na pár ztracených holek míříme do centra města. Program byl následující (Petite France, Ponts Couverts, Notre-Dame, Kléberův pomník, trhy na Place Broglie, Place de la République, Palais du Rhin, St. Paul, Goethův pomník, procházka podél řeky I’ll, Parc de l’Orangerie, Evropská čtvrť). Každou touto pamětihodnost byl doslova unešen. Počasí nám sice nepřálo, ale ani přes tento fakt nás to nerozhodilo. Po nafocení všeho možného rubem do Evropského parlamentu, něco pojest a konečně se zahřát.

Při vstupu do kolosea se na nás tyčila obrovská budova, jo celkem awesome. Všude plno lidí, ať již zaměstnanců, návštěvníků či umělců, kteří při našem příchodu dokončili svou šou. Na řadě bylo pár formalit týkající se registrace. Pokud někdo chce vkročit do této instituce musí projít vstupní kontrolou podobnou jako na letišti. Žádné problémy se neobjevily a honem do té kantýny na řízek! Kantýna připomínající závodní jídelnu, kdesik na Nové huti si vychutnáváme relativně dobrý oběd.

V parlamentu bylo v plánu zajít si oběd, prošmejdit si to tu, dát si kafé, podívat se na zasedání a vše to mělo být zakončené diskuzí s europoslancem Štětinou.

Přeskočím rovnou k plénu, byl jsem pěkně ohromen. Bylo to zejmená počtem poslanců,robustnostní a organizačně zvládnutou práci. Témata byla válka v Sýrii a nepokoje v Hongkongu. Musím říct, že se to dalo poslouchat, příspěvky byly k věci a dokonce se překlad mohl nastavit ve všech evropských jazycích. Ne, že bych to nevěděl ale konečně jsem to viděl v praxi jak to "funguje". Po asi 20 minutách se odebíráme do zasedací místnosti, kde na nás čeká pan Černoch. Opravdu milý chlapík, řekl nám něco o to jak to tady chodí, jak se tu dostal a mnoho dalšího. Jeho komentáře byly vtipné a svěží, byl jsem jedno velké ucho. Po předání slova p. Štětinovi  přišlo dalo by se vyvrcholení toho to zájezdu.

Témata byla obecná geopolitická situace, jeho cesta životem do EP a následná diskuze.

Pár zajímavých komentářů

Ohledně cestování mezi Štrasburgem a Bruselem. Je to cikánský život.

Ohledně rozhodování v EP: To už je pouze slíznutí smetany na dortě, více se to mastí ve výborech.

Názor na kantýnu. Prostě je to táckarna.

Po ukončení pokecu mohlo přijít "family foto" a hurá na véču do Le Gruber.

Tato restaurace byla opravdu úžasná a stylová, všechno to podtrhoval fakt, že stoly byly v druhém patře budovy, kde si myslím byl krásný výhled (domnívám se, protože náš stůl byl uprostřed místnosti), ale co jdeme na věc. Tří chodové menu si vychutnáváme za přítmostii dam z ostrovské gymnázia. Musím říct, že společnost to byla příjemná, a véča chytla okamžitý jiný rozměr. Den před tím to taky nebylo špatné, ale zeptat se mě s kým chci večeř zda s párem řidičů či holek, odpověď by byla víceméně jasná. Při sklince vína za skoro 5 éček kecáme o všem možných věcech, díky tomu ta hodina a půl v Le Gruber, pěkně odsýpala.

Poslední highlight tohoto dne bylo dostat naše utahané těla do hotelu. Povedlo se, mohlo se jít na kutě. Ještě kapku slivovice na trávení a kolem 11 večer zahajuju protestní spánek. Druhý den "Done".

Finálový den,

ještě večere vyhrožuju, že půjdu běhat tohle měl být druhý pokus vstát brzo ráno a trochu si dát do těla. nakonec to skončilo obvyklou krátkou rozvičkou. Denní rutina jak má být. Jde se nadlábnout, sbalit si věci, a hurá do centra. Tentokrát nic pořádného vplánu nebylo a záleželo na nás jak s časem naložíme. Někdo šel po obchodech, na okružní plavbu, do museií či na věž Notrdamské katedrály. Možnosti bylo více než dost. S Dominikem jdem do Hrušky si koupit nějaké francouzské sýry a sváču na cestu. Dále zevlím na náměstí katedrály, kde snažíme vybrat něco co není kýčovité. Není to jednoduché.   Následuje výšlap na střechu katedrály, kde se můžem kochat nádherným výhledem. Po krátkém pozevlení a pár fotek, nám vycházel čas akorát se dostat k autobusu.

Výjezd byl naplánovaný na 13:30 a můj očekáváný příjezd do Ovy kolem 4té ráno. Už jsem se nemohl dočkat :D. Cesta probíhala v pohodě, dalo by se říct, že se mnohem víc kecalo než cestou tam, Nevím zda to nebylo vypitým alkoholem, každopádně i tato část studijní cesty byla  příjemná a přišlo, že je škoda tohoto posledního dne. Klidně bychom mohli jet ještě do Bruselu, na který jsem dostal mnoho pozitivních komentů. Snad příště. První kontakt s Českem byl asi kolem 8. Zastavujem u místní benzínky a po vkročení vidím blikající automaty, kdy dodávám vítej v Česku, vole. Zbylých pár hodin se toho moc už nestalo, vyměnujem si fejsbůky, a s radostí můžu očekávat pohodlnou jízdu s ČD.

Nakonec to nebylo  zase tak špatné, jelikož mě hnedka při vstupu odchycuje zmatená Američanka 45 letá se zvláštním přízvukem, vypadjící spíš naTurkyni ale neřím to. Mám toho už plný sandál. Po krátkém pokecu, zjišťuju, že i tato osoba má namířeno, kde já, ale ještě o trochu dál, konkrétně do Českého Těšína. Hnedka si pokládám otázku, Bože proč tam :D. Po vyslechnutí jejího životního příběhu, mi začalo docvakávat. Nakonec mi nabízí, že bych jim mohl pomoct s jejími věcma zpátky do Prahy, prý 50 eur. To by se mi celkem šiklo, ale nestalo se tak, protože došlo k časové kolizi :D. Jednoduše si to rozmyslela a jela později než bych potřeboval.

Ták to by byl výlet do Štrasburgu, doufám že další cesty budou přicházet. Zatím to vypadá na 3 týdny v Cambridge, kde bychom měli prodávat vánoční stromky. Jo kvůli toho jsem dělal tu školu :D.

Celkově hodnotím tuto cestu na 95%. Organizace, jídlo, partyja, město, ubytování super, až na manželskou postel a peřinu! :D

  Rubej!

Více fotek:

http://me2ed.rajce.idnes.cz/Strasburg_2015/

[tdttl]

Den 9.

Opět si říkám,  má opět cenu psát, že po pěkném večeru přichází neskutečné ráno?  Po lehké rozvičce a snídání se bohužel rozhodujem odjet, a to Kaoshuingu. Toto město je druhé největší hned po Taipei. jedenkrát jsem ho navšítvíl za dob v komunitě, a vskutku se mi zalíbilo. Je tam plno pamětihondých míst, skvělý hostel a pláž!!!

Po lehkém startu si říkáme, že nakonec pojedem podél pobřeží, ať ještě něco uvidíme. Jenomže toho podél cesty moc nebylo a nakonec do toho začalo luchat. Ani můj komentář nepomohl, že je to kvůli toho, protože se blížíme k severu. Z lehkého déště se vyklubal lehký slejvák, hazíme na sebe pláštěnky a znechuceně pokračujem. Po několik desitkách minut bylo vše při starém, pařák jak cip .Před náma byla skoro prázdná cesta a na každém rohu 7/11. Hlady ani žízní bychom neumřeli, to je hlavní. Během cesty si dáváme pár přestávek na sváčinu. Zdálo se, že je všechno stejné. Po více jak týdnu moc neřešíme lidi kolem sebe. Těšíme se do Kaa. 60 kiláků před cílem to vypadá na nějakou tu hodinu než tam dorazíme, cesty byly relativně průjezdné a valíme jak jen to jde.  Postupně se chytáme skupinky mladých skůtristů, kteří neřešili nějaké předpisy. Po chvilce rozhodování se jich snažím držet. Tempo bylo vražedné ale vhodné, protože po nepříliš kvalitním spánku bylo třeba přilít kapku adrenalinu. Na předměstí Kaa to bylo brutálnější. Dalo se narazit na více agresivnějších řidičů ale já se nedal!

Celou cestu následujeme jednu značku, a ta končila přibližně před hlavním monumetem města. Kaoshianským mrakodrapem. Člověk si tu připadal fakt malý, potom co jsme slezli ze skůtru byli jsme ještě menší, protože dlouha cesta udělala svoje, tohle šlo solidně cítět, ne jenom co se týče únavy.... Uvažujem co dál stanovat na pláži nebo jet do hostelu? Po našem trempování se rozhodujem pro plán B, chtělo to už klimu, aspoň na den!

Než začnem hledat náš vysněný hostel, jdeme si to projít kolem dokola. Nebylo to tu špatné, jenom to tu postrádalo více příjemných lidí, ovšěm díky Bohu naražíme na hernu, kde jdem zabít pár nějaký čas. Byl tu vzdušný hokej, pár automatů s plyšákáma a později si všimneme, že se tu zahrát i něco jako pouliční basketbal. Ta poslední věc nás neskutečně dostala, a trávíme zdě většinu našeho času. Během hry se hecujem a snažíme dosáhnout rekordu. Tato hra byla natolik vyčerpávající, že po jejím skončíme, jsme skutečné upocení jak po basketu na ulici 1na1, a to přitom  jsme házeli jenom na koš :D. Po oddychu bylo skutečně najít ten hostel, jelikož hledat ho v noci nepřicházelo v úvahu.

PLán by byl ale najít tu ulici na naší mapě nebylo úplně jednoduché - postrádala detaily :D. Vydáváme se na průzkum, kdo by nám mohl ukázat minimálně směr. Po sérii odmítnutí a zmatených výrazech, přichází člověk, který nejspíě ví o co jde. Konečně nám někdo ukázal aspoň směr. O chvíli později se nicméně ptáme jednoho taxikáře, který se snaží nám usilovně pomoc, ale po pár minutách kecání ho volají do služby, a v krátkosti nám řekne kudy-by-to-šlo. Pro naší dvojku už skoro profíků to nebyl problém, a po 10 minutovém bloudění a dohadovaní se kde to k sakru je, si vybavuju park a banku, kterou jsem viděl při mé první návštěvně. V jetí do boční ulice nebyl problém a další úspěch byl na světě

Bylo kolem 17té hodiny a spěšně se ptáme na recepci, zda mají místo, ano měli. Výborně. Po vyřízení pár formalit, jdu Péťovi ukázat do čeho šel. Podle jeho výrazu bych soudil, že byl příjemně překvapen. Odpočinková místnost, počítače, kuchyň, wifi, klima, čistota všude, ucházející sociální vybavení, mnoho turistů a příjemný personál, to je Backpacker 41. Ujeli jsme něco přes 200 kiláku, a to nás solidně zmohlo. Po sprše a lehkému jídlu se ven nikomu nechce, a proto volíme naší oblíbenou strategii, ZEVLING. Skoro do 8 je na pořadu dne leháro.

I přesto, že to vypadalo na déšť se rozhodujem jít do ulic velkoměsta, protože naše žaludky byly neskutečné prázdné. Před odchodem jsme dostali pár rad od jednoho pracovníka původem z Japonska na noční trhy, bary a restaurace. Jdem na to. Během hledání narážíme na jednu luxusnější restauraci, ale říkáme si radši ušetříme, ať je na pivo, nakonec dojdem k jednomu týpkovi grilující cosik skoro uprostřed ulice. Poroučíme si to co většinou známe. Mimochodem si dávám placky, o kterých si myslím, že jsou vegetariánské, až skoro do konce mého pobytu (do 17/9). Péťa si dává nějaké maso a k tomu po pivu. Konečně si opět vybíráme ty hezčí chvilky dovolené. Lehce se nám to snažil pokazit místni "kuchař", jelikož se nás snažil oškubat, ale Péťa mu to dal pěkně  sežrat na 3 doby :D. Další fáze kočování se odehrála na Kaoshuingských nočních trzích, kde si dáváme už jenom něco na zub a pokračujem ke stánku s nápoji, kde si dáváme po "hrnku" čaje. V tomto okamžiku potkáváme místního týpka. Důležitě se ptáme na bary a hospody, nicméně tato cesta končila nákupem v 7/11 a poté v přilehlém parku. Zde potkáváme dvě pejskařky, kterou jsou neskutečně ukecané. Byla to mamina s dcerkou. Každopádně to byl příjemný pokec, ale při faktu, že každý držel v ruce vychlazené pivo, si říkáme, že už radši půjdem.  A tak se stalo.

Další den byl u konce, a my jsem si mohli vychutnat spání po delší době v relativně luxusních podmínkách :D.

[tdttl]

Den 8.

Další celý den před námi, tentokrát v Kentingu. Brzké vstávíní nikdy nebylo naší silnou stránkou, ale na tomto fleku to vyšlo, jelikož borci s vodními skůtry začali makat kolem půl osmé. Ani tentokrát plán nijak skvostný, a radši jsem volili cestu improvizace. 

Lehká snídaní v 7/11, povinné nabití mobilů, surfování na netu, a dále následoval konečně pořádný jogging. Za běh se to nedalo považovat, protože už po 3 kilácích mi to přišlo, jak by to byl 10., ani tak mě to nezastavilo. Ze skůtru jsme toho moc neviděli, a proto volím tuto cestu poznávání. Celkem po haluzi dobíhám k jížnímu cípi, a vůbec jsem nebyl ndašený. Dokonce se dostavám do řeči s jedním párem, který mě po  pár větách prokoukl, že nejsem z anglicky mluvící země.  Až jsem z toho znervózněl Rázem se jim sanžím vysvětlit, kde to Česko je, ale nakonec končíme u Německa, nicméně pokračuju k místní vojenské základně, u které mě povzbuzujou chlapi z ranní směny. Po dvou zastávkách na pití, si říkám, že chytnu nějaké stopa a povedlo se! Každý tu měl skůtra ale tenhle vypadal jak fichtl, co no, Na jihu tolik peněz není, a navíc borec měl kolem 70 dávám mu svůj náramek z Česka a asi v půlce cesty doufám, že se opět zadaří. Po pár kilákách to vychází, nějaký mladej mě bere do zadu na skůtr. Vypadalo to jak by jel na nějaké randé, a proto se držím od něho odstup, kvůli toho, že jsem byl spocený jak po 8 hodnách pi(c)kovaní (ve Skottsku, na jahodách). Před odjezdem říkám Péťovi budu za hodinu a půl zpátky, bylo to víc jak 2,5 h. To ho nehcalo chladným byl stále na pláži, a když se mu to nelibílo, šel do hasičárný na wifi :D. Po této episodě následoval oběd.

Restaurací všude bylo dost, ale radši ušetříme na pivo, a proto volíme celkem pěknou restauraci a jídlo za rozumnou cenu. Nicméně hlavní nebyl naplněn, jelikož Péťovy vepřové kopýtka nějak nechutnaly, spíš to vypadalo jak by to ožužlal, nad tím se pozastavila i místní obsluha. Můj talíř s divokými řasami byl úplně o něčem jiném. Dalo se to jíst  :). 

Po lehkém obědu, to chtělo vytrávit, ale najít místo, kde se dá v klidu lehnout byl v této chvíli nadliský úkol a po sérii snah se vracíme na pláž a jdem válet šunky tam! 

Co nám chybělo, plavat se dalo, šnorchlovat, hledat mušle apod. Další důležitým faktem bylo, že kousek od nás byl budhistický chrám, kde jsme byli jak doma. 

Dále na programu dne bylo dosáhnutí jížního cípu, což se nám taky opět povedlo aby taky ne! S tímto je taky spojená zajímavá historka, kde při prohlížení si tohoto místa. Přichází houf turitů a jakmile nás uviděli byli jsme v záři reflektorů :D. Po 20 minutovím focení se všema, přichází čas na video. Po prvním videu to chtělo udržet laťlku stejně vysoko, a z toho plynulo, že natáční nebyla žádná prdel :D. Balíme to 

jedem na noční trhy. Noc předtím jsem je navštívil a ty mi přišly zatím nejvíc kůl za to dobu, co tu jsem, ale ve dvojko se to lépe táhne. 

Když dorazíme, Péťa celkem dlouho rozdýchává jak to všechno šlape, jak je to přeplněné, co se tu dá koupit, vidět, slyšet apod. Trvá asi hodinu, než to projdem na konec, během té doby stihnem vypít jeden extra velký kokos, a pojest trochu ovoce, a co musím zmínit show ladyboyů :D To bylo moc, ale na Taiwanu tento typ lidí je strašně oblíbený. Cestou kolem nás tam tahali, ale po tom, kdy slyšíme tu cenu, radši volíme pokračovat v našem pochodu. Po krátké analýze se rozhodujem, kde se najest. Kenting je slavný svými mořskými plody, reps. vším co se v moři najde. Volíme si stánek s chobotnicemi a rybíma plackama. Dáváme si pořádně do nosu.  Tohle by se dalo považovat za první část večera. Mělo totiž následovat BBQ v místní hasičární. Péťa to domluvil, to je tak, když jsou známosti všude :D.

BBQ byla úctihodná. Vidíme tu tlupu hasičů a nějaké sestřičky z místní stanice, ale žádná sláva to nebyla. Proto se spíše soustředíme na to jídlo, pohodu a pivo, whiskey. Tototo tam bylo dostatek. Byli stračně přátelští, ale byl tu jeden problém pouze jeden z nich uměl anglicky, a díky tomu nám mohl dělat průvodce na této akci. Tento týpek nabil svoje expy na pracovních prázdninach v Americe, a šlo to poznat, nebyl žádný problém s komunikací. Cílem této akce bylo oslavit/zapít odchod kapitánu do jiného kádru. Tohle se podle mě povedlo, protože po několika hodinách, jsme se rozhodli jít chrápat, ale jejich výkřiky byly slyšet až do 3 ráno. Jde vidět, že i tady umí zakalit. To se mi líbilo, žádné servítky, i když se musí sloužit další den. Ve srhnutí si to tu každý užil a dokonce nám nabídli tu přijet kdykoli budem chtít. Neskutečně přátelští, prostě Jižani jak vyšití!