Jak jsem to tady nenáviděl
Potřeba vraždit již klesla natolik, že jsem schopný vypovědět svůj boj se zdejší byrokracií bez neúnosného počtu rantů. Zdejší byrokraty nenávidí bez rozdílu každý, pořád a s chutí. Ani já nejsem výjimka.
Jistě si pamatujete tu legraci s vyřizováním mezinárodního rodného listu a mezinárodního výpisu z evidence Rejstříku trestů. Tehdy jsem jenom kroutil hlavou a relativně rychle jsem byl schopný se tomu všemu i smát. Tady fakt ne. Tady stále přetrvává dusivý pocit nevraživé frustrace z toho, co všechno jsem musel (nejednou zbytečně) podstoupit, abych splnil zdejší absurdní požadavky.
Co tedy všechno potřebujete k vyřízení povolení k pobytu coby estudiante visitante?
Fáze 1 Úvodním martyriem jsem si prošel již v Česku, šlo o ony zmiňované mezinárodní rodné listy a výpisy. Do Kostariky jsem si přivezl apostilované originály i soudní překlady. A taky si vytisknout výpis z bankovního účtu a dopis o přijetí na UCR.
Fáze 2 Dostali jsme celkem devět dní na vyřízení a předání všech dokumentů UCR, která bude za nás s imigračním úřadem jednat (tedy alespoň na úvod).
Musel jsem tedy vyplnit žádost o vyřízení víza zástupkyní UCR, vyplnit žádost o vyřízení studentského víza adresovanou imigračnímu, která musela být ověřena notářem, dále vyplnit imigrační formulář a doložit notářem ověřenou úplnou kopii pasu. Jeden starý notář má kancelář kousek od místa, kde bydlím, byl to nevrlý děda s nejlepšími léty za sebou, který mi otevřel kancelář až poté, co na dveře cosi křičela nějaké teta, která mi na ulici nabídla výpomoc, protože na moje volání nějak nereagoval. Notář se strašlivě podivoval, proč něco takového potřebuju, že v zákonech nic takového nikde není a vůbec nic takového nepotřebuju, že je to naprostý nesmysl a zbytečnost. Na můj mírně otrávený dotaz, jestli mne tedy bude zastupovat v případném sporu s imigračním poté, co neodevzdám všechno přesně tak, jak oni chtějí, se však s povzdechem chopil klávesnice a začal vyťukávat potvrzení o shodě 20 stránek kopií s reálným cestovním dokladem. Mne aspoň zaúkoloval, aby orazítkoval každou stránku. Po čtyřiceti minutách usilovného boje s přepočítáváním stránek, napsáním ý ve Wordu, razítky a lepením kolků jsem na stůl vyložil krásných 25 000 colónů za oba dokumenty a poroučel se.
Dále jsem musel zajít do banky BNC zaplatit ministerstvu financí částku 375 colónů (cca 15,- Kč) a odnést si podepsaný a orazítkovaný doklad o zaplacení příslušné částky. Proč? Proto. I guess.
Dalším bodem bylo doložení certifikátu ekonomické solventnosti od autorizovaného veřejného auditora. Společně s Matyášem jsme zabili celé dopoledne hledáním nějakého takového šimla v centru města, nicméně v San José očividně sídlí jenom mekáče a podomní prodejci nelegálních kopií filmu Hledá se Dory. Chtěli jsme v očekávání konkurenčního prostředí trochu ušetřit. Ha ha ha. Nakonec jsem vpadnul do kanceláře nějakého CPA (contador público autorizado) sídlícího v mé čtvrti. Chlapík čtyřicátník si mne vyposlechl, všechno si zapsal, odkýval, že bez problémů, že to připraví do pondělí (byl pátek odpoledne), že si všechny údaje a dokumenty ofotí, a že to bude 45 000 colónů. Like… whaaat? To mám jako vysypat dva litry za jeden debilní papír?! A sto milionů by nechtěl? Ne, nechtěl, stačí mu 45 000, a že to klidně rozdělíme, 20 000 teď a 25 000 po převzetí. Když jsem si pro dokument v pondělí přišel, zjistil jsem, že mi tam napsal národnost československou, byť měl v tlapě pas České republiky, takže jsem si zase chvíli počkal, aby to přepsal, vytiskl, orazítkoval, okolkoval, podepsal a předal. A že jestli kdykoli bych cokoli potřeboval, švitoří, mám se zastavit. Jo, nebo se střelit do hlavy. Kulky tady stojí dost málo. Jo, zjišťoval jsem si to.
A dál jedeme bomby. Mám tady apostilované, ověřené a soudním tlumočníkem přeložené dokumenty z Česka – mezinárodní rodný list a criminal record. Což je sice moc pěkné, ale podle imigračního si je můžu leda hezky zarámovat, protože oni žádné překlady vystavené jinde než na území Kostariky neuznávají. Cítíte tam ten háček…? Já mám originály v češtině. Jak je tady asi oficiálně přeložím? Prohledával jsem web, ptal jsem se na UCR a ne, vážně tady žádný český tlumočník žít nemá. Naštěstí existuje řešení! Zajeli jsme znovu na UCR, kde nám vytiskli žádost o vydání potvrzení o neexistenci soudního překladatele, kterou máme podat na ministerstvu zahraničních věcí a se kterou následně můžeme imigračnímu předložit naše vlastní apostilované soudní překlady.
Ministerstvo zahraničních věcí sídlí v Casa Amarilla v centru města. I vydáme se tam v parném pátečním dopoledni (tohle je důležitá informace, pamatujte si ji). Zadní vchod do komplexu žlutých vládních budov je určen veřejnosti. Místní tady v početných houfech vyřizují své doklady, já jsem po kontrole rámem rezolutně zamířil ke strážnému, ať nám řekne, co dělat, protože odmítám tady zabít dvě hodiny stáním fronty. Strážný přikyvuje, jasně, jasně, zvedne telefon a zavolá nějaké úřednici. Telefon položí a ukáže, že máme přejít tady chodbu, zahnout doleva ven, vejít do vedlejší budovy a po prvních schodišti dolů do sklepa, kde nám předají, co bude třeba. Dojdeme na místo určení, úřednice převezme žádosti o udělení potvrzení a konstatuje, že ano, tlumočník tady není, na středu tedy potvrzení připraví, máme akorát dojít na pokladnu ministerstva pro kolky, které jí v onu středu předáme. A že přeje hezký víkend. Bez problémů se vymotáváme z budovy a míříme k ministerské přepážce pro kolky.
Na pokladně nám řekli, že takové kolky nemají a že musíme jít na poštu. A pro tenhle kolek na Katastr nemovitostí, která sídlí v Heredii (město asi 20 cesty budem z centra San José). Ale možná obojí kolky budou mít na poště. Jdeme na centrální poštu. Já jako nikam do Heredie nejedu. Na poště nám zmatená slečna na informacích řekne, že na poště kolky určitě nelze pořídit, a že musíme do banky. Jdeme do banky, kde nám řeknou, že musíme jít do jiné části banky. V jiné části téže banky nám řeknou, že nám kolky vydají, ale musíme vyplnit tenhle formulář, předložit pas, podepsat tohle lejstro a počkat na mládence, až to nasype do počítače a pak nám kolky vydá. Po třiceti minutách vyčkávání u přepážky zaměstnanec dovytiskl poslední stvrzenku a obřadně každému předal čtyři kolky v celkové hodnotě 150 colónů, což je v přepočtu asi FOKKIN 7 KORUN! Kvůli sedmi korunám jsem ztratil hodinu a půl života! Jestli jsem někdy měl pocit, že něčí práce nemá absolutně žádnou hodnotu, tak je to vysedávání tohohle chlápka za kolkovou přepážkou. Uvědomuje se to i on? Že jeho přínos světu a lidstvu je naprosto, ale naprosto nulový? Že to, co dělá, nemá žádný smysl? A víte, co je největší gól? Podle mého mentora se dají kolky koupit v každé trafice. Jenom nám to zapomněli říct. Oni všichni. Všem asi připadalo moc zábavné udělat z nás protagonisty pohádky O slepičce a kohoutkovi.
V parném středečním dopoledne jsme se s Matyášem vydali znovu do Casa Amarilla pro slíbená potvrzení. Projdeme kontrolou, míříme za strážným s porazítkovanou kopií dokumentu od úřednice. Strážný (jiný) se podívá na dokument, přikývne, podívá se nás a řekne, že nás dál nepustí. Nemáme totiž na sobě kalhoty, ale kraťasy.
„Prosím?“ „Nemůžete dovnitř, nemáte kalhoty.“ „A v pátek nevadilo, že nemáme kalhoty?“ „To nevím, ale tady platí protokol.“ „My chceme přejít tuhle jednu chodbu a sejít schodiště do sklepa, abychom obdrželi dokument, který musíme předat imigračnímu. Nejdeme na audienci k ministrovi.“ „Oblečte si kalhoty a pustím vás.“ „Chcete mi říct, že mám jet zpátky domů, obléct si kalhoty, jet zpátky sem, ujít těch 30 metrů do sklepa, vzít papír, dát kolky a odejít?!“ „Ano.“ „Tohle je směšné!“ „Tohle je protokol.“ „A protokol v pátek neplatil? Nám vůbec nikdo nic neřekl. Nikomu nic nevadilo.“ „O tom já nic nevím.“ „Ale teď nás nepustíte.“ „Ne.“ „A můžete tedy aspoň zavolat oné úřednici, aby přišla sem, ten dokument nám dala a my v pokoji odešli?“ „To je moc komplikované.“ „Můžu o tomhle mluvit s někým jiným?!“ „Přejděte zvenčí budovu, zkuste to z druhé strany.“ „Děkuji a sbohem.“
Chcípni.
Obcházíme Casa Amarilla, přicházíme ke vchodu na přední straně, vchodu, kde se přijímají oficiální státní návštěvy. Strážnému v kukani u závor vysvětlujeme naši situaci, tedy že potřebujeme akorát vyzvednout jedno lejstro, jestli pro něj můžeme doběhnout, kalhoty a toho debila z druhé strany raději nezmiňujeme.
„Jasně, pojďte.“ „Díky!“ „Jejda. Nemáte kalhoty. Já vás nemůžu pustit.“ „A jak to, že v pátek jsme normálně vešli dovnitř takhle a vůbec nikdo nám neřekl ani slovo a ani to není nikde vyvěšeno?!“ „Šéfe, jak to, že v pátek normálně vešli dovnitř takhle a vůbec nikdo jim nic neřekl?“ „V pátek? To hlídal vzadu ten nový, ten ještě nezná protokol.“ „Aha, vidíte, proto. Já vám nemůžu pustit. Platí tady protokol.“ „Omlouvám se, ale to není úplně můj problém, že zdejší zaměstnanci neznají protokol. Potřebujeme dojít za jednou úřednicí vyzvednout jeden dokument. Nedá se s tím něco udělat? Třeba… zavolat jí, aby přišla sem a vy neměli problémy s tím, že jste pustili dovnitř někoho bez kalhot?!“ „Jo, to asi můžu. (…) Přijde za chvíli.“ „Díky. A prosím vás, dělejte něco se svými zaměstnanci.“ „Šéfe, měli bychom něco dělat se zaměstnanci.“ „Jo, to asi jo. Hezký den!“
Úřednice přišla o dvacet minut později. V ruce jeden papír a na zakaboběné tváři vysvětlení, že nakonec zjistili, že zde ve skutečnosti žije jedna oficiální tlumočnice do češtiny, tady máte na ní kontakt, lejstro vydat nemůžeme a ty kolky tím pádem nejsou třeba.
Všechny dokumenty jsme měli odevzdat já v pátek dopoledne a Matyáš už ve čtvrtek odpoledne. A ve středu před polednem se teprve dozvídáme, že tady žije nějaké česká tlumočnice. Nečekal jsem, že i v Kostarice budu fyziky cítit stres. A tolik rozhořčení a frustrace.
Volám tlumočnici. Nějaká starší paní, co tady hlídá dceři vnoučka. No, čas by měla, snad to přeložit stihne. Ať to pošleme na mail, podívá se na to a řekne cenu. Chápe, že to potřebujeme urgentně a rychle a nepřekvapuje jí, že úřady se chovají, jak se chovají. Jedeme na UCR naskenovat naše dokumenty, Matyáš obratem zasílá ze školního mailu všechny přílohy. Snad to do večera zvládne, říkáme si.
Neozvala se. Vůbec nic. Na čtvrteční ráno si dám budík na osmou, a hnedka volám, jestli na nás nezapomněla. Nezapomněla, ale nic jí nepřišlo, tak si myslela, že jsme si to rozmysleli. (Jak jsme si to KRUCINÁLFAGOT asi mohli rozmyslet, když je jediná v celé zemi?!) Dívala se třeba do spamu? Jejda, nedívala. Máme štěstí, že dneska nemá nic jiného na práci, tak to za dopoledne přeloží (čti: okopíruje soudní překlady a přihodí vlastní razítko). Sejdeme se v nákupním centru na druhé straně města, dá se tam dostat autobusy a jednim přestupem a přeběhnutím dálnice a trvá to ve špičce jenom hodinu a čtvrt. Pokud tedy nebude moc ucpaný most do Alajuely, co se rekonstruuje („funny“ tidbit: rekonstruuje se už patnáct let). Jediné pozitivum: bude to za 15 000 colónů. Pro oba dohromady.
Tak tak jsme s Uber taxíkem (tentokrát bez nehody, Jani!) stihli z nákupního centra dojet na UCR, aby Matyáš předložil zmíněné dokumenty. Já měl čas až do pátečních 10:30.
Na místě jsem samozřejmě zjistil, že jsem někde vytratil dvě pasové fotografie, které jsem rovněž měl k dokumentům podepsané přiložit. Netuším, kde jsou. Takže jsem si ještě zaběhl nechat se odfotit (přesně takhle se vyhazuje stovka z okna), a vyřídit si UCR ID. Ale nakonec všechno klaplo, všechno mám a mám klid, pokoj, mír, svobodu, zpátky své štěstí, svou důstojnost…
…nebo ne?
Pamatujete si ještě, že se stále bavíme jenom o fázi č. 2?!
UUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!
Fáze 3
Za tři měsíce (asi) by mělo ozvat imigrační se souhlasem s udělením povolení k pobytu. Pro jeho vydání budu ovšem muset ještě:
- zaplatit ministerstvu financí 98 amerických dolarů; - odevzdat otisky prstů v policejním archívu Ministerstva veřejné bezpečnosti sídlícího na nikaragujské ambasádě a dále odevzdat na tomtéž místě pasovou fotografii a kopii souhlasu s udělením povolení k pobytu;
a to proto, abychom se konečně dostali do:
Fáze 4
To mne imigrační pozve na osobní pohovor, kde si mne vyfotí, vydají mi identifikační kartu a dají do pasu razítko. Vzhledem k časovým prodlevám to bude někdy na konci listopadu, takže si toho užiju celé tři týdny.
A proto, moji milí, i Kostarika se dá nenávidět.
Příště už budu psát o veselejších věcech, slibuju!