#muchaslegracias

[muchaslegracias]

Jak jsem dobyl Kartágo - a hned dvakrát

Chtěl jsem trochu zvolnit tempo a intenzitu výletů, i rozhodl jsem se po dva víkendy vždy jeden den třeskutě proflákat a ten druhý se zajet podívat po blízkém okolí. Výběr padl na bývalé hlavní město, Cartago, a jeho přilehlé okolí. Navíc jsem měl i místní doprovod, takže žádný problém.

První ze dvou akcí jsem se vydal do termálních pramenů Orosí. Cestu trochu komplikoval fakt, že se ve stejný den konala oslava dne nezávislosti, takže autobusy byl přeložené z třídy určené pro průvody do vedlejších uliček. Najít tak nijak neoznačenou zastávku byl kapánek kumšt. Byť mi jeden autobus ujel před nosem, do dalšího jsem se už vměstnal, a vydal se na cestu. San José i Cartago spojuje relativně nová dálnice, takže jízdu přerušovaly jen objížďky způsobené zátarasy pro oslavy 195. narozenin Kostariky. Vlajky vlály všude.

Cartago se schovává na úpatí vulkánu Irazú (i proto jsem se o něm již dříve zmiňoval), čítá asi 155 tisíc obyvatel a nikdy si neodpustilo, že přišlo o titul metropole země. Termální prameny Orosí leží výše v horách, autobusu plného místních rodinek užívajících si dne volna se to hor příliš nechtělo. Nakonec jsme tam s mohutným supěním dorazili a vyšplhali se dostatečně vysoko, doprovod si ale spletl zastávku, a poslední kilometr a půl jsme se ještě škrábali pěšky. Fakt dík.

Koupaliště s horkými prameny zahrnovalo čtyři různě velké bazény s vodou o různé teplotě – 33, 27, 20 a 15 stupňů Celsia. Coby příčetný jedinec jsem se máchal jenom v těch dvou nejteplejších bazénech, nepřijel jsem tady chytit angínu z ledové vody. Ale místní si užívali všechny bazény rovnoměrně, skákali do nich po hlavě a vůbec se náramně vyblbli. Já jsem hlavně relaxoval. Krom bazénů koupaliště příliš vybavené nebylo, takže jsme ve vodě strávili tak tři hodiny v kuse. Nahřál jsem si kosti jako dlouho ne. Z termálů nás vyhnaly až hlad s deštěm.

V centru města jsme ještě zahlédli konec slavnostního průvodu městem k příležitosti Dne nezávislosti. Skvěle synchronizovaní bubeníci dělali pořádný randál, mládež máchala vlajkami jako o život, hůlky mažoretek létaly vzduchem (vzduchem létaly i hůlky mažoretů kluků, to jsem viděl prvně v životě – netušil jsem, že mažoreti existují) a komunita Panamců přestrojená za směsku svatých, indiánských bohů a strašidel děsila přihlížející děcka. Bezesporu si místní svůj svátek Nezávislosti dovedou náramně užít.

Na jídlo jsem se tak dostal až kolem třetí odpoledne, odbyli jsme se v cartaginském mallu. Po chvíli poflakování pak za brzkého stmívání hurá zpátky domů do San José, abych se další týden do Cartaga vrátil.

Druhá návštěva cílila na botanickou zahradu Universidad de Costa Rica jménen Lankaster. Je známa coby hlavní pěstitel orchidejí, národní květiny země. Ale krom jejich všemožných barevných odrůd (bílé, fialové, žluté, modré, růžové, …) toho nabízí ještě mnohem více – japonské zahrady s typickou dřevěnou architekturou starého Tokia (ne nepodobnou té z bojové scény mezi O-Ren Ischii a Nevěsty v Kill Bill), zahradu kaktusů a sukulentů, veliký skleník pro lišejníky a kapradiny a fůru dalších rostlin, jejichž jména ani neznám. Doporučuju vidět fotky. Skvělá procházka na hodinku a půl mezi všemi těmi stromy, keři a záhony, kdy můžete v klidu přemítat o nesmrtelnosti chrousta.

Po návratu do centra jsme si dali casado v bistro a zmrzlinu v Mekáči (protože globalizaci nezastavíte), a vydali se prozkoumat ruiny největšího nedostavěného chrámu ve Střední Americe. Ten se kolonizátoři snažili v této bývalé metropoli provincie vystavět opakovaně více než sto let, ale zemětřesení, požáry, sopečné erupce a další zemětřesení tomu vždy zabránily, takže stojí pouze obvodové zdi a vstupní brána. Vevnitř se rozrostly stromy, zaplavila se malá jezírka a dneska tam rodinky tráví čas – ale jenom přes den, v noci tam prý straší.

Poslední část návštěvy byla věnována procházce po kampusu UTEC, Technické univerzity, druhé největší vysoké škole v zemi. O víkendu nás mezi budovami na kopcích, sportovištích a parcích přivítaly pouze kachny na jezírku (jak mě mrzelo, že jsem neměl u sebe nějaký chleba pro ně!) a nádherný výhled na město a hory – a doutnající sopku Turrialba, která v té době o sto šest chrlila popel a lávu. Až by se tajil dech.

Jen více takových pohodových výletů!

[muchaslegracias]

Jak jsem se tady nic nenaučil

Universidad de Costa Rica se ráda chlubí tím, že je nejlepší univerzitou ve Střední Americe a Karibiku. Po dvou měsících studia mohu pouze konstatovat, že pokud je to pravda, nechci vidět úroveň těch zbylých škol.

V určité míře rozladění zdaleka nejsem sám – co jsem se bavil se kolegy výměnnými studenty, na většinu z nich čekala řada nesmyslných překážek, které jim znemožnily zapsat si skutečně zajímavé kurzy, případně je náplň kurzů natolik banální, že většinu z těch moře povinných hodin tráví civěním z okna. Je fakt, že někdy z něj můžete sledovat lenochody, takže bych to za zcela ztracený čas rozhodně nepovažoval. Ale ti, co zde jeli skutečně nasbírat nové znalosti, jsou celkem dost rozladění.

Jak jsem zmínil dříve, já mám tady celkem čtyři kurzy, dva na právech, dva na místní FSV. Krátkou rešerši hodnotící kvalitu výuky bych začal na katedře politologie.

Nejlepším kurzem vůbec je Política Internacional vedená Constantinem Urcuyem. Tenhle bývalý poradce prezidenta a exposlanec je skutečná kapacita v oboru a známá osobnost kostarické politiky a médií (znají ho i místní známí z jiných oborů jako veterina nebo zubařina). Vzhledem k tomu, že kurz je veden jako repertorio, je určen studentům všech oborů, takže náročnost není příliš vysoká, ale výklad je zajímavý (byť pro mne nic extra nového) a profesor má vážně skutečný zájem lidi něco naučit a navnadit je ke sledování mezinárodního dění. Má skvělý smysl pro humor a je nesmírně ochotný, domluvil mi například rozhovor se svou kamarádkou, která je čirou náhodou soudkyně Meziamerického soudu pro lidská práva… Fajn jsou i spolužáci, inženýr Alonso, zubařka María, hispanistka Laura, geolog José, je to fajn banda. Navíc se mnou do hodiny chodí Matyáš a dvě Francouzky, takže máme mezinárodní přesah i v obsazení. Trochu speciální případ je pak asi čtyřicetiletá María Luisa studující anglistiku. Paní se trochu ztrácí v tom, co je to mezinárodní politika, ale neváhá mít názor a tvrdě si jej obhajovat, takže už nám třikrát zcela rozbila hodinu vášnivou diskuzí s Urcuyem o úplné blbosti (jednou to byl význam slova analýza, jednou nekonečnost Boha a jednou Trump). Profesor ji nemohl tak úplně uzemnit, přeci jen, není to nějaký přidrzlý studentík, ale žena v letech, takže se s ní jenom zoufale handrkuje, zatímco zbytek třídy se mermomocí snaží nepropuknout v halasitý chechot.

Profesorka Sara Barrios Rodríguez vede kurz Democracia y Derechos Humanos. Veselá babička, která občas do hodiny dotáhne svou cca dvanáctiletou vnučku, aby si v první lavici četla a pak s ní šla na oběd, prokládá výklad hromadou (asi) vtipných historek, které ale chrlí tak rychle, že většinou vůbec nechápu, o čem mluv, případně mluví o lidech a situacích, k nimž mi schází kontext, takže zatímco většina třídy se rozesměje, já nechápavě zírán (a třída se rozesměje podruhé). Tenhle kurz mi pravidelně žere vůbec nejvíce času – hromada četby článků (cca 100 stránek na každý týden, a španělsky, takže jeden celý večer tím zabiju spolehlivě), navíc už jsme psali dva krátké kvízy, jeden průběžný velký test, odevzdávali analýzu případu na hodině, a co byl největší gól, chtěla po nás, abychom udělali koláž s obrázky představujícími stav ochrany lidských práv na Kostarice. Jako, mít 13 let, tak si to asi užiju, ale v mém věku to bylo více WTFoidní. Vizualizoval jsem průběh případu zákazu a posléze povolení umělého oplodnění v zemi, načetl kolem toho hromadu článků a graficky to znázornil jako novinové sloupky, ale profesorce se více líbila malůvka spolužačky vodovkama, kde dvě mámy drží v náručí dvě děti. Oukej. Spolužáci nejsou špatní, jen z nich mám trochu pocit, že na to, že jsou ve třeťáku, toho příliš nevědí a hodiny prokládají dost nepochopitelnými dotazy. A taky jsou to celkem flinkové, nedovedu si jinak vysvětlit, proč z prvního kvízu jsem 10/10 měl jako jediný já, a to jsem si navíc nebyl úplně jistý ani tím, že jsem pochopil zadání otázky. Ještě mě navíc čekají 3 další kvízy, další domácí práce, finální test a odevzdání a prezentace skupinové eseje (na kterou jsem se zatím ani nepodíval). Jo, a příští hodinu máme připravit komentář k dalšímu případu. Nejhorší je, že se pořád více méně plácáme dokola dokola dokola toho, co je to demokracie, jak je garantována, a vůbec se to nějak celé opakuje.

Vzhůru na práva. Karla Blanco Rojas vede kurz Investigación Jurídica. Účelem tohoto předmětu je naučit studenty právní metodologii. V teorii jako dobrý, praxe je ovšem trochu… No, pokulhává. Karla je v jádru fajn ženská, ale její postupy mi někdy přijdou dost podivné. Vést tři hodiny přednášek o výhodách a nevýhodách laického státu… Kde jsme? V roce 1920? Moc se mi nepozdávalo, jakým způsobem se snažila názorově formovat naše postoje k dané problematice. Jsem moc zvědav, co mi řekne na mou kraťoučkou esej na dané téma, kterou jsme měli sepsat. Vedle toho je dost zvláštní sledovat, jak s ní děcka mávají. Již dvakrát se stalo, že den před odevzdáním nějaké průběžné práce zasypaly společný Whatsapp chat hromadné prosby o přesunutí termínu odevzdání, páč neměli dost času, mají písemky, pomáhali mamince stěhovat, … Jako WTF? Kde jsme? Na základce? A profesorka vždycky ochotně posouvá tu o týden, tu o dva. A měli jste vidět jednu z hodin, kde výuku o argumentačních faulech (obecně užitečná věc!) pojala jako soutěž dvou týmů o čokoládu. Poprvé jsem viděl skutečný latinskoamerický temperament a sassiness v akci. Přes jekot a napadání obou skupin jsem sotva slyšel vlastního slova a nabyl dojmu, že když tohle vyvádějí kvůli čokoládě, tak pro peníze by se tady pozabíjeli. Slečny šermovaly rukama, vlasy vlály, chlapci po sobě hulákali, no panoptikum. Za měsíc prezentujeme esej o gay adopcích (srovnání právního postavení homosex párů na Kostarice, v Mexiku a Česku). Tak uvidíme, jak moc zabrnkáme Karle na nervy. Z tématu výzkumné eseje můžete dovodit, že jsem v holportu i s Mexičankami Reynou a Nancy a dvěma hyperaktivními místními studentkami Zelene a Jenniffer (ještě o nich napíšu v pozdějším příspěvku o politice na UCR). Za spolužáky mám dále i Davida, který zbožňuje zvuk svého hlasu, self-described androgynního Joela, který studuje práva a teologii a je angažuje se v místním queer hnutí, milionářskou dcerku Natashu z Escazú, tři postpubertální slečny, které vždycky sedí za mnou a celé dvě hodiny se hlasitě hihňají, a kdykoli se na ně otočím, přímo vybuchnou v hurónský smích, zhruba pět profesionálně se tvářících studentů, kteří mají práci v parlamentu, advokátních kancelářích nebo UCR a snaží se nějak udržet úroveň výuky, týpka, co sedí ve třídě v černých slunečních brýlích a ušance, a pak asi tucet dalších lidí, kteří jsou milí a všechno, jen jsem u nich moc nedetekoval osobnost. Takže vlastně taková normální třída.

Zlatým hřebem jsou Contratos Comerciales Modernos, aneb nejzoufalejší kurz ever. Profesorka Girón každou hodinu přichází o 40 minut později. Program je pak dvojí. Nějaká skupina prezentuje jedno z témat, takže čtou slajdy prezentace tu o Vídeňské úmluvě, tu o Facebooku, tu o… ani vlastně nevím, dávat pozor je ztráta času. Případně profesorka vytáhne vytištěné slajdy něčí prezentace a čte je. To ji baví tak 40 minut, pak to zaklapne a rozloučíme se. Tuhle práci bych chtěl taky! Odmakat 40 minut a být placen za dvě hodiny, pánové, kdo z vás na to má? A co hůř, říká to blbě, už jsem na dvou lekcích musel zvednout ruku a přerušit ji s tím, že to je zavádějící informace a ve skutečnosti je to tak a tak a tak (třeba Kostarika není smluvním státem CISG). Po hodině pak za mnou chodí studenti, že jim je hrozně stydno a za profesorku se omlouvají a že je hrozné že já je tady vlastně musím doučovat za ni. Takže, na tomto místě bych velmi rád srdečně poděkoval doktorce Kláře Drličkové, jejíž jeden a půl roku dlouhý dril na seminářích kurzů mezinárodního práva soukromého a obchodního mě nabrífoval natolik, že tady můžu v pohodě celý seminář profacebookovat, protože nic nového se dozvědět fakt nemůžu. Kdybych tady na ně vytáhl takový jeden aplikační test CISG, asi by hořce zaplakali. Děkuju! Zrovna zítra jdeme prezentovat i my, naše skupina složená ze mě, pana Reného, cca 45 letého úředníka, který neumí anglicky (nezná např. slovo management), radikálního marxisty Antonia a fanouška motorek Estebana, kterému je všechno jedno a většinu hodin prospí. Chuťovčička. Budu přednášek o contratos de management. Bude to zajímat přesně 0 lidí, vrátanie profesorky. Třídu pak doplňuje cca 25 dalších lidí, ale nikdy jsem je neviděl všechny pohromadě, protože účast na hodinách je – z pochopitelných důvodů nulové přínosnosti – prachbídná. Každopádně je to dost otrava a dost velká ztráta času.

Celkově můžu říct, že jsem strašně rád, že jsem na Kostariku nejel čistě kvůli akademickým důvodům. V tomhle směru mi to mnoho nedává. Pobyt tady si však nesmírně užívám, skoro ani nemůžu uvěřit, že jsem již v jeho druhé polovině, a nějaké drobné starosti se školou hážu za hlavu. Prostě pura vida!

[muchaslegracias]

Jak jsem se válel na plážích

První návštěva pláže v životě v Jacó byla moc fajn – ale všichni místní svorně tvrdili, že je to vlastně jedna z nejhorších pláží na Kostarice a musím jet i jinam. Třeba k národnímu parku Manuel Antonio. Tak jo. Tak jedeme.

Vyrazilo nás celkem devět, Finka, deutsch trio, dvě Mexičanky, dva Ticos a já, a rovnou na celý víkend. Cesta trvá autobusem skoro čtyři hodiny, a vyráží se v šest. A musí se zavčas koupit lístky. Takže budíček ve 4:20 a dobíhání Uber taxíku na 4:50 (místní se rovněž svorně zaklínali tím, že prostě musíme vzít taxi, protože procházet se po ulicích té části města, kde leží autobusový terminál, je hrozně nebezpečné). Úspěšně jsme vykoupili 9 z 12 zbývajících lístků (zhruba dva tucty lidí za námi se netvářily zrovna nadšeně) a vyrazili úmornou štrekou směr pláže a park Manuel Antonio.

Cesta za komentář zvlášť nestojí, jenom Daniel, mentor Mexičanky Lucero, nás zhruba po půl hodině cesty všechny probudil, abychom se nalevo od dálnice pokochali výhledem na město Escazú, luxusní satelit metropole, kde žije kostarická smetánka v neokoloniálních vilách či ultramoderních několikaposchoďových apartmánech z oceli a skla, a napravo od dálnice chudinskou Alajuelitou s plechovými domky a skládkou. Vítejte v Latinské Americe!

Rozlámaní jsme se vyštráchali z autobusu v 9:50. Němky údajně znaly jeden místní hostel nabízející slušné ubytování za solidní ceny, jenom si nebyly úplně jisty, kudy, long story short, našli jsme to, jen už nenecháme ženy rozhodovat o směru výpravy, chvíli handlovali pokoje, až na mě vyšel samostatný jednolůžák za 5000 colónů na noc, a mohli jsme vyrazit na pláž. Tedy, hned poté, co jsme si vyfotili leguána trůnícího na verandě.

¡Qué chiva esta playa! Žlutavý písek a mírné modrošedé moře, s hravými vlnkami, na máchání se a blbnutí ve vodě jako stvořené. Moře bylo nesrovnatelně klidnější a příjemnější než v Jacó, také pláž pohodlnější a voda méně slaná. Slunce tak nepálilo, lidí bylo málo, prostě paradiso. Máchat se ve vlnách jsme zvládli až do páté odpolední, kdy se voda trochu ochladila. Dali jsme si první večeři a vyčkávali na grupu, která se vydala za vodopády u přilehlého národního parku.

Večer jsme chtěli rozdělat na pláži táborák a opékat buřty (s nápadem přišly Němky). Mám neurčité obavy, že v divočině bychom příliš dlouho nepřežili, když nám i s benzínem trvalo dobrou půlhodinu zažehnout životaschopný plamen. Částečně viním navlhlé dřevo, částečně naši měšťáckou neschopnost. Já, Ronja a Mercedes jsme byli pověření nákupem proviantu. Čtyři špekáčky za 90 korun? Bienvenido a Costa Rica. Opekli jsme první várku (dražší párek se vážně nikdy nejedl), a tak nějak dospěli k závěru, že jako fajn, ale jdeme raději do baru.

V příjemném kostarickém zimním večeru jsme strávili na zahrádce tři hodiny hraním opilecký her plných poněkud znepokojivých odhalení (Elina by preferovala sex s 80 letým radši než se 14 letým a Mercedes šňupe kokain zásadně v soukromí, nikdy ne na party). Jako spořádaní turisté jsme do postele zapadli již o půlnoci (pamatujte, vstávali jsme většinou o půl páté ráno).

Druhý den ráno jsme se rozloučili s Ronjou, Annou a Mitxelem, na které v pondělí čekaly ve škole testy, a vydali se do národního parku Manuel Antonio. Pohltil nás deštný prales plný řvoucích opic, papoušků, krabů kopajících si v zemi nory a viděli jsme i lenochoda dvouprstého spokojeně přežvykujícího listí v koruně stromu. Faunu doplňovala živelná flóra i dech beroucí scenérie pobřežních skalisek. Za parkem se rozkládaly další pláže. Závidění hodné pláže. Fakt, měli byste mi je závidět. Moře modrozelené, pláž zlatá, voda jako kafe, hned bych se tam vrátil. Jo, asi se tam vrátím. Z oceánu nás dostal až hlad. A to, že za chvíli jel autobus.

Na cestu domů nás vyprovázel nehorázný slejvák, takže jsme první polovinu cesty vlastně jen schli. Kolem deváté večer jsme dojeli na terminál, odkud nás, pronásledované vtíravými taxikáři a/nebo ojetými prostitutkami odvezli Ubeři. Tahle část města je fakt dost o kejhák.

Každopádně Manuel Antonio je skutečně jedním z nejnádhernějších míst Kostariky a víkendový pobyt tam jsem si neskutečně užil. Jednoduše pura vida.

[muchaslegracias]

Jak jsem se toulal

Jak jsem se toulal

Všem třem pravidelným čtenářům se omlouvám za jisté prodlení v dodávání novinek z Kostariky, ale byl jsem teď docela dost busy. V hlavě mám připravených hned několik příspěvků, stačí už je jenom hodit na papír. Nebo do Wordu. Tenhle příspěvek není věnován konkrétnímu zážitku, ale spíše pár drobným příhodám. Původně jsem chtěl pár odstavců věnovat i místním zvyklostem, ale ty si nechám na jindy, až přijdu na to, jak takový popis srozumitelně podat.

Středy ve Fitos Výměnní studenti ve spolupráci s mentory tady zahájili příjemnou tradici společně strávených středečních večerů v baru Fitos, který leží jen kousek od kampusu. Přiznám se, že coby nepříliš nadšený účastník klubových zábav jsem počtem návštěv zrovna neoplýval, ale když už jsem dorazil, bylo to vážně fajn. Bar Fitos sídlí v památkově chráněné budově, která je chráněná proto, že je stará. Nabízejí jídlo i pití za (na místní poměry) rozumné ceny, není se tedy příliš čemu divit, že je tohle místo populární nejen mezi Ticos. Většina lidí se schází po půl desáté (říkají na devět, ale…), dá si pivo dvě, zatančí si salsu (po desáté hodině hraje pravidelně živá muzika), postěžuje si, co nového v životě a ve světě, a někdy kolem půlnoci zamíří do nedaleké diskošky Xcape. Tu jsem nenavštívil, vřeštivou hudbu já nerad, a latinskoamerické rytmy tomu taky nepomůžou. Fitos je fajn i pro seznámení se s mentory, kteří, na rozdíl od toho mého, na své „svěřence“ mají čas.

Sobotní trh Každou sobotu mezi šestou a desátou ranní se v Guadalupe nedaleko Walmartu konají nesmírně populární trhy. S návrhem zajít tam jsem ochotně souhlasil, říká se, že právě na trzích potkáte tu pravou Kostariku. Něco málo na tom bude – panoval tam typický šrumec a rachot. Částečně zastřešené, částečně otevřené výstaviště bylo zasypáno prodejci a zákazníky. Naprostá většina z trhovců nabízela ovoce a zeleninu, pěkně domácí, právě utržené. Exotické plodiny jako čajot nebo kvajávu střídaly důvěrně známé jablka (strašně malinkatá!) či ředkvičky (strašně obrovské!). Z arabských zemí obvyklá praxe trhovského smlouvání se tady neuplatňuje, ceny jsou stanoveny pevně. Co mne potěšilo, bylo, že prodejci nabízejí ochutnávky všech svých produktů, takže pokud prostě netušíte, jestli vám takový čajot bude chutnat, tak si o kousek řeknete (ušetřím váš čas, ne, nebude, je to svinsky kyselé a se strašně silnou slupkou, kterou jsem si začal krouhat, načež můj doprovod zvolal, že to je regulérně ta nejabsurdnější věc na světě a musí z toho mít i fotky). Zkoušel jsem i nějaké místní sýry, ale oni je tady prostě neumějí. Co bych dal za kus pořádné goudy!

Střemhlavý pád Krom veselostí jako trhy nebo bary se musím „pochlubit“ i první nehodou, kdy se mi na kampusu cestou k bankomatu podařilo slítnout z chodníku do malé strže nad říčkou. Šel jsem si takhle pěkně způsobně po kraji cesty, ať nezacláním, v duchu přemýšlím nad tím, v kolik musím další den vstávat, abych dojel včas k autobusu na pláž, jeden špatný krok a „šup, a byl tam“ a já to v pádu napálil levým stehnem o hranu chodníku. Chvíli tak ležím a nadávám a přemýšlím, jak budu fungovat se zlomeninou stehenní kosti. Pak se postavím, seznám, že se zlomeninou kosti bych nestál, udělám krok, konstatuji, že se syčením a nadávkami krok udělám a vydám se k bankomatu a domů. Co mi normálně trvá přejít dvanáct minut, jsem odplazil za půl hodiny a v domě se z Caroliny stala na chvíli zdravotní sestřička. Kůže rozdrásaná, sval bolel jako čert, kalhoty od krve, no prostě paráda. Vylili jsme na to pár deci peroxidu vodíku a já si naordinoval klid na lůžku – přeci jen, další den jsem měl jet na pláž! Carolina ještě volala své sestře, které je lékařka, aby stav zhodnotila, nafotili jsme nějaké fancy fotky zranění a já si počkal na definitivní schválení výjezdu. Jestli se ještě toulat, tak příště trochu opatrněji…

[muchaslegracias]

Jak jsem se prodíral hvozdy

S ohledem na mou značnou společenskou zaneprázdněnost jsem se k popisu dalších dobrodružství dostal až nyní. Minulé víkendy jsem se nakonec rozhodl strávit v lesích – strom jako strom, řekli byste, ale tady nic není takové, jaké se může na první pohled zdát.

První výlet jsme si naplánovali do národního parku Braulio Carillo. Vyjelo nás celkem osm, z toho tři Francouzi, Uruguayka, Američanka, Němka, ruská židovská Němka a moje maličkost. Musel jsem si zopakovat i ranní martyrium vstávání o půl šesté, abychom stihli spoj v sedm třicet ráno z jednoho z místních autobusových nádraží. Doprovodem mi byla Uruguayka Josefina, která náhodou bydlí ob dva bloky.

Na autobusovém nádraží jsme se dozvěděli, že z tohoto nádraží spoj směr park nejezdí a že musíme na jiné o několik ulic dál. Bienvenido a Costa Rica! I došli jsme na správné nádraží (teda hroznou oklikou, já a ten Francouz jsme říkali, že jdeme blbě, ale slečny byly unisono a v přesile a… co si má pak člověk myslet o předsudcích o ženách a jejich orientačním smyslu). Vyrazili jsme tedy spojem v osm hodin (přesněji v 8:21, tady nikdo není nijak pintlich). Po zhruba hodince a čtvrt v serpentinách nás řidič vysadil na jednom ze tří vstupů do parku, který je skutečně obří (pokud dostanete spešl povolení, můžete zde stanovat a projít celý park trvá cca 4 až 5 ní). V informační chatce se zázemím a ochotným průvodcem nám vydali studentské lístky bratru za 2000 colónů a informace o dostupných cestách po parku.

Konečně jsme byli v pralese. Hlasitý cvrkot cikád přehlušoval křik ptáků, desítky motýlů nejrůznějších barev a tvarů nám nalétávalo do tváří a úzká cestička se vinula kolem prastarých stromů, hustých křovin a lián. A ta vlhkost! Všichni do jednoho jsme během chvilky lapali po dechu a lily z nás provazce potu. Věru jsem si ověřil, že jakkoli mi vysoké teploty nevadí, na vysokou vlhkost vážně stavěný nejsem. První otevřenou stezku jsme prošli za slabých čtyřicet minut, kolektivně jsme si zanadávali, že jsme sem nemuseli hnát tak brzo, a vyrazili na druhou otevřenou trasu, o trochu delší a náročnější. Přelézali jsme koryto řeky, šplhali po kluzkých mechových kamenech, proplétali se stromořadím tropických dřevin a dokonce se půlka z nás vydala po neznačené stezce vstříc peřejím. Dojít tam sice byla poněkud otrava, protože jste skákali z kamene na kámen jako nějaká ropucha, ale výhled stál za to. V trávě jsem objevil i ztraceného plyšového papouška, o kterého asi přišlo nějaké neopatrné dítě-turista. Tak jsem plyšáka zachránil a mám roztomilou memorábilii z výletu.

Výlet jsme zakončili velmi úspěšně – v momentě, kdy jsme se vymotali z bludiště druhé otevřené stezky, přijížděl ke vchodu do parku autobus, takže jsme naskočili, a byť jsme seděli v uličce, zvládli jsme si i trochu zdřímnout. Na pozdní oběd jsme už byli v San José. Původní nápad zajít do staré tržnice nevyšel, protože byla zase zavřená, tak jsme s Josefinou skončili v Subwayi na sendviči a kole. Dozvěděl jsem se, že má sedm sourozenců a přes třicet sestřenic a bratranců. Just wow. Chudák paní Moreno.

O týden později jsem se na doporučení mentora vydal do parku Bosque de la Hoja a na horu Monte de la Cruz. Vyrazili jsme v křesťanštějších osm ráno společně s Mexičankami Lucero a Mercedes. Lucero je studentka mořské biologie, byla přítomna na výletu na pláž Jacó. Mercedes je zase asi ta nejzvláštnější výměnná studentka na světě – je jí zhruba pětatřicet, je vdaná, studuje už druhou vysokou školu (po právech teď business) a tak z plezíru se rozhodla vydat na studijní pobyt na Kostariku. Hrozně ráda se pohybuje kolem mladších lidí, takže nevynechá žádnou párty nebo výlet. Je to takové zvláštní, protože drobná generační propast tam je, přesto je s ní zábava a je dost zajímavé vyposlechnout si názory a komentáře člověka trochu vyššího věku.

Dojeli jsme do města Heredia, kde na nás čekal můj kostarický spolužák Joel, který se mi nabídl jako průvodce po parku, který leží nad městem. Dýchavičná troska autobusu narvaná k prasknutí užvaněnými Ticos nás s drobnými potížemi nakonec skutečně vyvezla nahoru na horu vedle parku, kde nás přivítal nádherný výlet na Valle Central a San José. Po snídani jsme se vydali na procházky kolem úbočí hory, rybníku, hustého lesa (naštěstí nebyl tak vlhký jako ten z předchozího týdne), prošli jsme si ranč, který zároveň slouží jako velké dětské hřiště, bar, karaoke i vzdělávací instituce o biodiverzitě. Houf lidí hrál na hřišti fotbal či volejbal, rodiny chystaly barbecue, panoval tady čilý ruch a zábava.

Z procházení nám docela vyhládlo, tak jsme zapadli do místní restaurace. Usměvavá servírka nás trpělivě provedla místním menu a výborně radila, místní domácí ice tea i veliký hamburger byly vynikající. Následně jsme se usadili na terase restaurace a konstatovali, že hnát se na druhou část plánované prohlídky nemá moc smysl, pěkně si vydechneme a vrátíme se dřívějším busem.

S Lucero, Mercedes i Joelem byla radost diskutovat, porovnávat různé životní perspektivy a postoje a zkušenosti z Česka, Mexika a Kostariky. Okolo půl čtvrté jsme dojeli do Heredie, rozloučili se s Joelem a chytli další bus do centra hlavního města. Tam jsme se rozhodli zajít ještě do kavárny Národního divadla. Vynikající rozhodnutí – dál jsem famózní vídeňskou horkou čokoládu s vanilkovou zmrzlinou a skořicí, holky se vrhly na místní silné kafe.

Celkově můžu říct, že jsem si tenhle výlet v poklidném tempu náramně užil. Jen tak si chodit, zastavit se u každé blbůstky, nafotit milion fotek, kochat se výhledem i čistým čerstvým vzduchem, výborně se najíst i napít i povykládat si… Zkrátka pravá kostarická Pura vida!

[muchaslegracias]

Jak jsem fotil

Obvykle bývám zastáncem prožívání okamžiků namísto jejich zachycování, ale co bych pro vás neudělal, že. Jen upozorňuju, že jsem příšerný fotograf a můj foťák v mobilu je přinejlepším hodně podprůměrný. Už více než 140 fotek z Kostariky je však přesto k dispozici zde:

http://muchaslegracias.rajce.idnes.cz/Kostarika/

[muchaslegracias]

Jak jsem navštívil jadeitové muzeum

Obvykle při návštěvách zahraničních metropolí dávám přednost procházkám a prohlídkám po architektuře a nasávání atmosféry ulic. V San José toho raději moc nasávat nechcete, takže mi přišla jako velmi zajímavá možnost navštívit expozici Jadeitového muzea, které vystavuje umění z dob prekolumbovských. Vzhledem k tomu, že mi v pátek odpadla hodina kvůli nějaké parádě páťáků, byla to ideální příležitost.

Rozhodl jsem se do centra tentokrát dojít pěšky, abych viděl, jak je to reálně daleko. Vyrazil jsem od Pretilu (kdo si ještě pamatuje, co to je?) a cesta uběhla vskutku velmi rychle. Od UCR je centrum města opravdu kousek – a zvláště to muzeum, které je hned na kraji, na stejné strasse, které pokračuje od univerzity. Dalším drobným úspěchem bylo i vstupné, kde mi uznali studentskou kartu, takže hurá, místo 15 USD nějaké dva tisíce colónů, což je opravdu výrazný rozdíl.

(Když už jsme u těch výhodných koupí, dneska jsem dojednal s pandomácími další 15% slevu na nájemném za pronajatý pokoj, juch juch juch!)

Samotné muzeum sídlí v nové šestiposchoďové krychlovité kamenitě šedivé budově, která zvenčí působí vskutku impozantně. Expozice jsou rozmístěny v jednotlivých patrech a zabývají se různými celky postihujícími různé etapy a okolnosti života amerických národů před příchodem Evropanů – přírodou, životem ve dne a v noci (vč. pohřbů a magie), a dalšími. Některé sály jsou také vyhrazeny výstavám keramiky či jadeitových předmětů. Vzhledem k tomu, že na území Kostariky nevládla žádná říše jako v sousedství Toltékové nebo Olmékové, místní indiáni tvořili jen malé komunity roztroušené po hustých džunglích a tolik toho po sobě nezanechali. Ale co jsem viděl, bylo rozhodně zajímavé. Některé rané předměty (nádoby a mísy, včetně obrovských, které se zachovaly i po těch dvou a půl tisících letech) byly nápadně podobné vykopávkám středoevropským, většina však měla zcela unikátní podobu. Krom obligátních mís a sošek byly vystaveny i poněkud pikantnější věci (například jadeitové penisy).

Celkově mne výstavka fakt zaujala. Dávná historie Kostariky není pro své geografické podmínky tak bohatá jako v Guatemale nebo Mexiku, ale má své svérázné kouzlo. Od popisu archeologických vykopávek přes souznění s přírodou a jejími dary i nebezpečenstvími až po dochované tradice a příběhy musel být život domorodých indiánů dílem nesmírně složitý, ale dílem též nesmírně spirituálně bohatý. A neskutečně odlišný od toho evropského.

Muzeum se také snaží o jistou dávku interaktivity (byť na to nejde tak over-the-top jako Europarlamentarium nebo muzeum DDR), na závěr jste si mohli zkusit malovat symboly oněch domorodých kultur. Nakreslil jsem jim tam českou vlaječku. Ta je přece taky hranatá!

[muchaslegracias]

Jak jsem (ne)viděl Irazú

Jelikož v pondělí 15. srpna slaví Kostaričané Den matek, a já tady žádnou matku nemám, měl jsem celý volný den na zabití. Rozhodl jsem se tedy pro výlet na nedaleký vulkán Irazú. V nejlepší tradici místních mi účast postupně přislíbilo a odřeklo pět různých lidí, takže vstříc kráterům jsem se nakonec vydal jenom s francouzskou studentkou politologie Elisou. Ta je jednou z těch, kteří na Kostarice zůstávají celý rok.

Z centra města každý den vyráží v osm ráno autobus přímo až na vrcholek vulkánu, který se tyčí ve výšce přesahující 3 300 m. n. m. V centru nás ráno přivítalo příjemných 24 stupňů a ocelové nebe. Výlet do národního parku (tady je národní park všechno, zítra zase jedu do dalšího) mohl začít dvouhodinovou jízdou serpentinami. Při strmém stoupání byl výhled do okolní krajiny věru okouzlující, ale s přibývající výškou přibývalo i mlhy a našich obav, zdali na vrcholku nebude náhodou tak trochu bídně.

A taky že jo.

Dvanáct stupňů a větrno bychom asi rozdýchali, byli jsme na to přeci jen oblečení (na rozdíl od dvou turistek z USA, které si frajersky vyrazily jen v tílku a šortkách do třetiny stehen), déšť se tady asi taky dal očekávat, ale byla mlha, že by se dala krájet. Viditelnost zhruba 20 metrů. Schválně si vygooglete obrázky kráterů Irazú. (…) Krásné, že? A ten výhled! Tak přesně to jsme neviděli. Neviděli jsme vůbec nic. Procházeli jsme se kolkolem dusajíce po černé půdě protkané keříky a stromky. Mohli jsme se nesčetněkrát ztratit, mohli jsme někde v té bílé tmě spadnout, vlastně mohl skončit celý svět, a tady by o tom nikdo nevěděl. Tomu se říká střecha světa.

Po hodince jsme promrzlí a rozmrzelí zalezli do místního obchůdku se suvenýry, vyplázli 1300 colónů za hrnek kafe / horké čokolády, trochu se ohřáli a vydali na druhý okruh. Vyškrábali jsme se na nějaký palouk na úbočí, abychom opět vůbec nic neviděli. Takže jsme se vrátili a vyčkali na zpáteční autobus. Tam nám řekli, že je nás příliš málo, aby se vyplatilo jet až do San José, takže zastavíme už ve městě Cartago. Paráda. Na náladě nepřidalo ani vstupné, naše ID karty z UCR týpek z kukaně vyignoroval a za vstup do tohoto národního parku jsme pěkně cálovali 8 500 colónů.

Než jsme našli autobus z Cartaga (mimochodem první hlavní město Kostariky) do San José, navštívili jsme zde nejvýznamnější budovu v zemi – baziliku Nuestra Senora de los Angeles zasvěcenou patronce země, Panně Marii, vystavěné v pozoruhodné mixu koloniálního a byzantinského stylu. Na začátku srpna tady bývá dvoumilionové procesí věřících, aby si připomněli něco podstatného ohledně Ježíše nebo jeho rodičů nebo tak něčeho.

I ve sváteční pondělí tady bylo celkem rušno, scházely se tu zástupy pobožných, a to vážně všech generací, aby se sebou u vstupu třískli na kolena a po kolenou prošli celou baziliku, aby se u oltáře skrčení mohli pomodlit. Asi nemusím říkat, jak moc weird a nepatřičné to sekularizovanému Čechovi a Francouzce přišlo. Dost jsme zírali. Inu, církev tady má obrovskou autoritu a moc.

Prošli jsme se ještě kolem pramenů vyvěrajících zpod baziliky (prý je ta voda pitná a zdravá i bez chemického čištění – nezkoušeli jsme, můj Crohn by nebyl rád) a vyrazili hledat autobusové nádraží. Chtěl jsem se původně projet místní vlakem (esence šedesátek), ale zrovna nejel. Tak jsme nasedli do busu směr San José a v půl třetí odpoledne měli nepříliš povedený výlet odbytý.

Tak snad někdy příště. Ačkoliv, příště… Příště asi radši pláž.

[muchaslegracias]

Jak jsem se tady najedl

Jestli tady Kostaričani něco zvládají opravdu dobře, tak je to vařit. Rozhodl jsem se nyní věnovat jídlu samostatný ucelený příspěvek, byť tu a tam nějaká ta zmínka o místní kuchyni již padla. Je velmi jemná, vyvážená a fakt mi tady chutná. Prošel bych ji coby jeden den.

Snídaně Byť snídám nerad, snídat musím. Vzhledem k cenám sýrů můj oblíbený rohlík s máslem, šunkou a goudou nepřipadá tak úplně v úvahu (platit za deset deka goudy 55 korun prostě odmítám), takže (s radostí!) beru za vděk místní nabídkou pečiva. Jasně, středoevropský chleba tady taky neznají, ale toho já zase tak zarytý fanoušek nejsem.

Populární tady jsou dlouhé bagety – čisté, sýrové či výborné pizzové – které si necháte nakrájet přímo v pekárně, případně malé sýrové houstičky bratru za tři kačky. Zatímco pizzové bagety si nechávám na večeři, sýrové houstičky či sýrové tyčinky z listového těsta mám moc rád k jogurtům. Tady mají místní značky i třeba Yoplait, přijdou mi o něco sladší než u nás. Hrozně populární je švestková příchuť. Díky, ale ne, díky, já švestky můžu jedině tekuté. Populární jsou i croissanty zapékané se šunkou a sýrem nebo kapsy plněné kuřecím či vepřovým masem. Na ty, přiznám se, jsem ještě nesesbíral dost odvahy. Hodně se tu jí i müsli, dokonce jsem v jednom obchodě objevil import z Česka.

Národním jídlem je ovšem gallo pinto, rýže smíchaná s fazolemi s vejcem, pečeným banánem a slaninou. Asi jako že ne, díky.

Ze sladkého pečiva určitě stojí za zmínku tamal de elote, takový sladký kvádr z kukuřičného těsta. Chuťově je podobný hrníčkovým buchtám, tedy té části těsta a posypky, bez přidaného ovoce. A asi nejlepší věc tady, která sice chutná jako cukrovka, ale je to vážně mňamka, tak pan dulce, listové těsto napěchované karamelem a posypané cukrem. Sníte jeden a máte kalorií pro zbytek večera. Já ale zbožňuju karamel. Kostaričani taky, mají hned několik druhů této laskominy (místo posypu z cukru je třeba jahodová marmeláda, nebo listové těsto nemá tvar trojhranné kapsy, ale kornoutku). Populární jsou i americké donaty, mřížky s džemem jahodovým, kvajávovým či citrónovým nebo anýzoví či skořicoví šneci. Trochu překvapivě jsem zatím neviděl mnoho sladkého pečiva s čokoládou. (Obecně, neviděl jsem tu moc čokolády, na Střední Ameriku zvláštní.) Cenově se tady pohybujeme okolo 20 korun za kus, ale zase jednotlivé kusy jsou větší než například naše koblihy nebo šátečky.

Oběd Kostarický oběd má dvě jistoty. Hádáte správně. Rýži a fazole. Nyní se stravuju v menzách, porce tady stojí 1550 – 1750 colónů, záleží od fakulty (takže nějakých 65 – 75 korun.) Na oběd si vybíráte ze čtyř variant, jedna je dražší a více fancy, jedna vegetariánská a dvě klasické. K rýži a fazolím (nebo, v mém případě, rýži a trošičce malinkaté, prosím jenom trochu fazolí, děkuji pěkně) si pak volíte tři zeleninové přílohy (různé saláty, rajčata, mrkev, řepa, …) s dresinkem (mají vynikající medovou hořčici, fakt lahoda), pak nějaké to maso (grilovaná ryba, vepřové v jemné rajčatové nebo bylinkové nebo jakékoli jiné omáčce, naprosto fantastické kuře v dýňové omáčce, smažená kuřecí křidélka, neustále se to střídá, každý den mám něco jiného), pečeným exotickým ovocem, pečeným banánem (eso no me gusta nada), k tomu sklenice džusu z nejrůznějších druhů ovoce (od obvyklých jahod či ostružin až k tamarindu) a kousek čerstvého ovoce – banán, mango, meloun cantaloupe… Já jsem se pokaždé naobvědval naprosto královsky.

Svačina Ohledně ovoce – baštím tady banány na svačinu, jsou dobré na žaludek a stojí 70 colónů kus. Na Kostarice se pěstují jablka, ale jsou příšerně drahá a místní je mají vžité jen jako vánoční jídlo. Něco jako mandarinky za rudých. Prostě jablka jsou na Vánoce. Místní melouny mne chuťově tedy nijak nezaujaly, na další druhy exotického ovoce se pozvolna chystám (nechci moc zatěžovat žaludek, zrovna včera jsem si vychutnal parádní křeče jen kvůli hrstičce mrkve).

Co se sladkého týče, krom globalizovaných marsek a snickersek jsou tady dost populární sušenky (čisté či vanilkové, citrónové, kvajávové, …) a bonbóny, které se prodávají vesměs na kusy. Sušenky jsou vážně výborné a za relativně rozumné ceny. Já si řekl, že toho cukru do sebe rvát zase tolik nemusím, takže se v obchodě těmhle regálům snažím vyhýbat.

Zmínil bych zde i něco málo o pití – v celé Kostarice jde údajně z kohoutku pitná voda. Hm, já o tom jako zcela 100% přesvědčený nejsem a raději ji převařuju. Místní mikroflóra je něco, co můj žaludek nemusí zvládat zpracovávat úplně skvěle, takže přecházím na místní vodu dost pomalounku – jasně, kostka ledu je z místní vody, tenhle džus je taky ředěn místní vodou, ale hltat ji po litrech, to asi ještě úplně ne-e. Musím říct, že právě české minerálky jsou to, co mi zde chybí zdaleka nejvíce. Půl království za citrónovou mattonku! Čaje jsou tady taky rozšířené (domácí mají jeden skvělý na zažívání, proléván se tím tady už třetí týden, stihl jsem jim zlikvidovat už krabku a půl), Kostarika je také velmoc co do produkce kávy. Už jsem nějakou nakoupil domů. Džusy a domácí limonády nabízejí v každém bistru a jsou fakt vynikající.

Stran alkoholu, je to tady trochu zklamání, protože pod pojmem „typický místní rum“ vám nabídnou Captain Morgan nebo Baccardi. A pivo tady mají… Pilsen. Jop. Navíc je to dost předražené, zaplatil za láhev něčeho asi podobného plzni (mi to tak přijde, ale v chuti piva se nevyznám, přijde mi to všechno na jedno brdo) 60,- Kč ve studentské knajpě… Urhgmn. Na pártošky mne tady tedy příliš neužije. A jiný tvrdý alkohol tady skoro nepijou – s čestnou výjimkou mexické tequilly.

Večeře Dost záleží na programu a náplni večera, takže buď večeřím doma nějakou tu pizzovou bagetu nebo congrejo con jamón y queso, nebo lítám někde po venku, a pak záleží. Typická místní večeře je… jo, fazole s rýží, smetanovým sýrem a pečenou banánovou plackou. Asi ne úplně pro mě. Byl jsem tady třeba v Subwayi, sídlí zde na každém rohu, a jo, frančíza funguje jak má, chutná to stejně dobře jako v Česku. I ceny jsou podobné (mám na mysli staré moravské ceny, ne ty v Praze). Zkusil jsem tady i TacoBell, ze kterého si John Oliver pořád utahuje a… ne, fakt to není dobrý. Nejezte to.

Celkově mi tu chutná a doufám, že se vám tady trochu sbíhají sliny. Já si jen vzpomněl na tu dýňové kuře a… a mám pocit, že mě z ledničky volá ten karamelový nesmysl…

[muchaslegracias]

Jak jsem začal chodit do školy

Byť je to trochu překvapující, účelem mého pobytu na Kostarice je studium. A vzhledem k tomu, že zde akademický rok probíhá opačně, tj. začíná v únoru a končí v prosinci, po relativně krátké červencové pauze začíná druhý semestr na UCR už 8. srpna.

Mám teda za sebou více než týden školní docházky, tak je asi na čase trochu shrnout, co tady všechno budu dělat a studovat. Mám celkem čtyři předměty, každý za tři kostarické kredity, které se v součtu rovnají 32 našim. Takže hypoteticky je to taková klasická semestrální nálož práce ne nepodobná té domácí. Jenže hypoteticky funguje i komunismus.

Contratos Comerciales Modernos Začneme hned tím největším chaosem. Celkem jsem se divil, proč mají kostaričtí studenti práva tak málo předmětů ve srovnání s Brnem – a ono to nakonec dává docela  smysl, protože jenom v tomhle předmětu je tak čtvrtina našeho obchodu, pětina občana, celé MPS, PMO, PDV a něco malinko málo z MPV a PEU. Takže matérie na šestnáct týdnů výuky požehnaně – ale snad se to budeme brát povrchně. Hóóódně povrchně.

Vyučující je povoláním soudkyně, ženská po čtyřicítce, která neustále bojuje s technikou, hlasitostí i pokusy o humor. Chodí chronicky pozdě. Na první hodinu o 20 minut, na druhou o 65, na třetí o 40, a čtvrtou teď v pátek nemáme, protože páťáci mají nějakou slavnost ke konci studiu, tak jí ukecali, ať nám dá volno. Výuka se jí pravidelně totálně rozsypává, studenti jí zavalí mrakem nesmyslných dotazů, a la profe vůbec netuší, která bije. Něco takového jsem naposledy viděl na gymplu na hodinách matematiky s MAGISTROU Šrámkovou.

Plnění by se mělo skládat ze dvou průběžných testů a prezentace eseje připravené v kolektivu. Jsem v týmu s nějakým zmateným padesátníkem a dvěma týpkama, kteří mají studium zcela očividně naprosto na háku. Píšeme něco o moderních pracovních kontraktech. Bude to olol. Prezentovat to naštěstí musíme až ke konci listopadu, takže to je problém podzimního Martina, ne mě. Výhodou by mělo být to, že druhý průběžný test je také naplánován na listopad, takže v prosinci bych těch zkoušek tolik už mít neměl.

Investigación Jurídica Akademické psaní vrací úder. Předmět o tom, jak psát odborné práce, dělat výzkum, citovat, … Až na to, že je pro studenty 4. ročníku. Dost dobře nechápu (a kolegyně výměnná studentka z Mexika taktéž nechápe), jak mohli místní dojít do čtvrťáku, aniž by znali citační normu. Snad tedy budu vědět, co a jak, nicméně trocha metodologie nikdy neublíží a myslím, že mi tenhle typ předmětu vážně pomůže vyšvihnout španělštinu.

Vyučující je čerstvá třicátnice původem z Francie, s manželem Guillermem a malým miminkem, která zbožňuje metodologii a hovory o ní. Nadšená a hyperaktivní, vypadá dost jako Věrka Rajchertová, jedna z mých vedoucích z exekutorského úřadu. A má moc hezkou španělštinu.

Plněním je opět esej sepsaná ve čtyřčlenném kolektivu a zaměřená na metodologii. Nejlepší práce bude vydána v nějakém ofiko sborníku právnické fakulty. Rozsah je třicet stránek, to asi spadla z višně naznak. Už vidím, jak se tady mořím s metodologií ve španělštině. Lolec. V prosinci následuje závěrečná zkouška a v průběhu semestru bude chtít různé úkoly domácí i na hodině. Takže předmět asi užitečný, ale deštivý podzim strávím nad slovníkem.

Política Internacional Opouštíme kurzy na právech a vrháme se na politické vědy. Tenhle kurz byl označen coby repertorio, což jsem si vyložil jako opakovací kurz pro ty, co vyletěli od zkoušek. Mylný výklad. Je to jeden z rozšiřujících kurzů určený pro studenty různých fakult, kteří se o dané téma zajímají. Takže mám za spolužáky elektroinženýry, zubařku, filology, geologa nebo stavařku. O největší hiphop v hodinách se stará čtyřicetiletá studentka anglistiky, která se vrátila po patnácti letech z Británie, aby si doma dodělala bakaláře, a minulou hodinu zabila 40 minut handrkováním se s profesorem o tom, co je vlastně náplní slova analýza a proč v kurzu nerozebíráme tedy i to, kdo je v politice hodný a zlý a proč jsou všichni zlí. Profesor na ní na konci vlastně křičel, že je vědec a že by rád učil, tak jestli by ho prosím nechala.

Profesor Urcuyo je jinak moc milý stařík, povídavý typ, v minulosti žil ve Francii, takže je celý naměkko z přítomnosti dvou výměnných studentek politologie z Grenoblu a Paříže. Zbožňuje Facebook, má tam skupinu, kam postuje zajímavé či své články. Ze všech vyučujících mi asi sedí nejvíce. Mám si prý připravit nějaké povídání o mezinárodní politice z pohledu Čecha, že to je jako pro ostatní studenty velmi exotická příležitost slyšet názory Středoevropana na Rusko, EU nebo Čínu.

Kurz je díky složení studentů tím pádem velmi obecný – něco málo z teorie mezinárodních vztahů a pak už hurá na jednotlivé světové puntos calientes jako Ukrajina, Jihočínské moře, prezidentské volby v USA, brexit a tak vůbec. Aspoň do něčeho se nemusím vůbec učit.

Abych dostal své 3 UCR kredity, musím napsat seminárku o některém z těchto žhavých témat (docela zvažuju, že si prostě přeložím a aktualizuju svůj summití BGR o Jihočínském moři) a v polovině semestru projít průběžným testem. Tak snad datelné.

Democracia y Derechos Humanos Tenhle předmět mám společně s Matyášem. Je to taková kombinace dějin právního myšlení s politologickým pohledem na demokracii, její instituce a fungování (nejen) v Kostarice. Máme si pořídit nějakou učebnici se všemi texty na načtení na hodiny, naštěstí zde materiály nestojí tolik, co heroin (zdravím učebnice trestního práva!), takže nějakých bratru 260,- Kč asi obětovat zvládnu.

Vyučující je postarší dáma, bývalá poslankyně a soudkyně a ministerská úřednice, která si očividně užívá důchodu. Mám trochu větší problém s tempem její řeči, mluví i na místní poměry dost rychle. Ale je sympatická a dovolila nám používat v případě komunikační nouze angličtinu. I v testech – a to se cení.

Pro absolvování musíme projít dvěma průběžnými a jedním velkým závěrečným testem, odevzdat a odprezentovat skupinovou seminární práci (píšu ji s Matyášem a slečnou jménem Mari, téma je Régimen de empleo Poder Judicial que prohibe que sus funcionarios realicen beligerancia politica) a zvládnout i průběžné kvízy a domácí úlohy. Není toho tedy málo.

Celkově můžeme vidět, že toho po místních studentech chtějí o dost více než u nás na právech. Přiznám se, že bych dal přednost nějaké lehčí formě, ale když mi to vylepší španělštinu, proč vlastně ne. Ničeho velkého nemůžeme dosáhnout, aniž bychom pro to vynaložili dost úsilí. Bože, teď zním jako Coelho.

Co se vybavení týká, jejich FSV je nová moderní budova s krásným výhledem, moc hezké to tam mají, práva dočasně sídlí v bývalé budově FSV, protože ono zloústředí se rekonstruuje, takže je to takové provizorní a trochu omšelé. Co mne strašně irituje, tak jsou židle. Jsou to ty americké židlostolky, do kterých se nevměstná ani takový drobek jako já, není tam žádné místo na nic a vůbec je to extrémně nepohodlné sezení. Fujtajksl.

Kostaričtí spolužáci mi přijdou celkem fajn. Někteří se sami začali vyptávat, co tady dělám a jak se mám, sami se nabídli, že mne přihodí do skupiny pro psaní seminárek, byť španělštinou nevládnu tak závratně skvěle (je to s podivem, ale profesorům rozumím 95 % toho, co řeknou, ale při komunikaci se studenty si místy připadám jako úplný idiot). Jsou dost pozitivně naladění, můžu říct. Aktivitou v hodinách zrovna nevynikají, je to podobné jako u nás, jedna dvě Hermiony Grangerové a jinak ticho po pěšině, není-li přímo tázán. Je nesmírně příjemné necítit ten společenský tlak odpovídat, který dobře znám z Brna, tady jsem výměnný student, nikdo po mě nemůže chtít, abych znal obsah ustanovení o taxativním vymezení důvodů pro rozvod v kostarickém zákoně o rodině. Me likey. Počet studentů v kurzech se pohybuje okolo 25 lidí, u profesora Urcuya je nás méně, asi patnáct.

Upřímně řečeno doufám, že té škole zase tolik dávat nebudu muset. Chci si tady ještě oběhnout Meziamerický soud pro lidská práva a taky se pořádně flákat. Tak to snad nějak skloubím.

[muchaslegracias]

Jak jsem pozoroval kvesaly

Zkraje semestru nabídla kancelář pro mobilitu výměnným studentům možnost zúčastnit se jednodenního výletu do národního parku Los Quetzales, který leží asi hodinu a půl od San José. S přihláškou jsem neváhal ani chvíli, protože národní parky jsou chloubou Kostariky a rád bych jich během svého pobytu zde navštívil co nejvíce.

V početném houfu jsme namačkáni do mikrobusu vyrazili vstříc kvesalům, po nichž park nese jméno. Kvesalové chocholatí jsou ptáci z řádu trogonů, asi 35 cm velcí, zelení a s nápadně dlouhými ocasními pery. Jsou ohroženým druhem, nejvíce jich žije v Guatemale, ve které jsou národním symbolem.

Klikatými serpentinami jsme vyjeli až do nadmořské výšky přes 2 600 metrů. Citelně se zde ochladilo – na místní poměry pouhých 15 stupňů! Zatímco Mexičani klepali neskutečnou kosu, my Češi a slečna z Finska jsme konečně byli v důvěrně známém klimatu a konečně měli trochu navrch ve snaze přizpůsobit se lokálním podmínkám.

První zastávka byla na hoře s poetickým názvem Cerro de la Muerte, která slouží jako orientační bod a jakýsi předěl mezi mlžným a suchým pralesem. Kopec nad okolím zase tak nevyčníval, ale převýšení to bylo solidní a cestou nahoru jste se zadýchali. Náš průvodce a koordinátor buddy programu Adrián společně s nadšeným studentem geologie z Německa měli připraveno stručné povídání o původu a významu lokality, a to včetně problémů, kterým dnes čelí. (Část věnovaná původu toho kterého kamene byla sice prodchnutá nadšením ze strany vysvětlujícího, na většině přítomných, zejména filolozích a právnících, však bylo vidět, že… to jsou pořád šutry.)

Výhled do okolí byl vskutku parádní – po pravé straně kopce ponořené v zeleni pralesa, po levici hutná bílá mlha stoupající po úbočí hory a vypařující se z mlžné džungle pod námi. Když se otočil vítr, bílá tma zahalila jako závoj i vrcholek hory – a přinesla i závan skutečně ledového větru. Pořídil slušné selfíčko tak byl nadlidský úkol.

Následně nás dovezli na oběd k místní ekofarmě / hotelu / restauraci – nepředstavujte si to jako hotelový komplex na pláži, ale spíše jako shluk malých chatek okolo centrální budovy, a to vše obklopené rozkvetlými stráněmi, rybníčky a rozhlednami. Podávali typické casados, o kterém jsem se již zmiňoval (o jídle asi udělám ještě jeden separátní příspěvek). Na okraj bych měl jednu poznámku: je to jenom moje konstrukce, nebo dezert nemusí být sladký? Žlutá rádobyrajčátka v kyselém nálevu byla totiž trochu překvapením.

V těsném sousedství ekofarmy je malá soukromá rezervace pro kolibříky. Přes oběd se zrovna krmili, a mohli jsme se tak pokochat. Kolibříci jsou tak útěšně sladcí, že to snad ani možné není. Třepetají ve větru, s ohromným zrychlením se vrhají všemi směry a svist jejich drobných křidélek vydává příjemný bzučivý zvuk – taková malinká modrá stíhačka. Poletovali všude kolem nás, některým sedali i na ruce, fotografům ochotné pózovali a vůbec byli cute as hell. Mají k poměru těla neuvěřitelně dlouhý jazyk, kterým lapají svou krmi – vodu s medem. Jejich zahrada byla bezesporu jedním z highlightů dne.

Po jídle následovala procházka v národním parku spojená s pozorováním kvesalů. Nebudu vás dlouho napínat, nikdo jsme žádného kvesala neviděli. Suchý prales obecně byl celkem pustý na život – očekával jsem hlomoz ptáků, hmyzu, Adrián tvrdil, že tam žijí i pumy, všude se ale rozprostíralo (místy až tíživé) ticho. Koruny prastarých stromů se pokojně vznášely nad našimi hlavami, husté keře a traviny se vinuly podél úzké cestičky a všude kolem nás naprostý klid. Klid a po chvíli i šumění, kdy jsme došli k vodopádu. Ten byl nádherný, napěněná průzračná voda padala ve dvou patrech v prudkém proudu dolů a pak líně pokračovala úzkým korytem směrem k San José. Jeden z toho místa má fotek až hanba.

Zbýval už jen strmý výšlap nahoru, obhlídka okolí na rozhledně, čaj / kafe / čokoláda v hotelu a cesta zpátky. Dorazili jsme chvíli po setmění (takže už před sedmou) a rozutekli se domů.

Na kvesaly si budu muset počíhat příště.

[muchaslegracias]

Jak jsem byl poprvé na pláži

Je to tak. Už jsem se něco po matičce Evropě nacestoval, ale nikdy jsem nebyl na pláži, nebudeme-li počítat kamenité úbočí přístavu v norském Oslo. Nechal jsem si to (jako ostatně více věcí) až tady na Kostariku.

Už v prvním týdnu pobytu mi přistála na kolektivním Whatsappu výměnných studentů nabídka zajet si na pláž Jacó. Rozmýšlel jsem jenom chvíli, a v sobotu jsme v celkovém počtu čtrnácti lidí vyrazili na jednodenní výlet k pobřeží Pacifiku.

Vstávat jsem musel už v nekřesťanských 04:35, abych stihl chytit nějaké místní taxi a dojet na autobusové nádraží v centru města na spoj vyrážející v 06:30. Pokud v mém plánu cítíte chybu, tak ano, po Guadalupe v 05:10 taxíky skutečně nejezdí. Naštěstí už kupodivu jezdí autobusy, takže jsem se dokodrcal do centra s ním a pak si dal drobný kilometrový sprintík ranním San José k terminálu 7/15 (kdopak uhodne, proč se tak jmenuje?). Na původní sraz na šestou kvůli koupi jízdenek jsem doklusal jen se sedmiminutovým zpožděním a celistvým kardio tréninkem.

Za bratru stovku jsme vyjeli z relativně liduprázdného San José a za slabou hodinku a půl už se kochali výhledem na Tichý oceán. Hlavní město leží v centrálním údolí obklopeném horami, musíte tedy přejet pohoří a pak serpentinami sjíždíte až k pobřeží. Scenérie byly vážně dechberoucí – husté džungle, kam oko dohlédne – a cesta poklidná, po ránu velmi slabý provoz. Dvouproudé silnice jsou zánovní a myslím, že v docela dobrém technickém stavu. Kodrcalo to míň než na D1. (Vím, ralleycrossová dráha v Sosnové tady kodrcá míň než D1.) Čas jsme si krátili mexickými, německými, finskými a českými jazykolamy. Je jasné, že ty české byly nejpopulárnější.

Přivítalo nás oblačno, teplota vzduchu 27 stupňů a teplota vody šestadvacet. Pláž písečná, z červených zrnek, moře ocelově šedé. A divoké. Jacó je ráj surfařů. Ledasco z toho vyplývá: nedá se v něm plavat. Můžete se akorát nechávat srážet prudkými přívaly vody. Není tam zase tolik lidí, zejména chybějí rodiny s uvřískanými dětmi. Je celkem teplé – zatímco teplota vzduchu přes den dost kolísala, moře bylo pořád jako kafe. A je dost nebezpečné – každoročně na Kostarice utonou desítky (a přímo zde jednotky) neopatrných turistů, kteří přecení své síly a příboj. Tah vody je opravdu silný a nikdo z nás se neodvážil jít dál než pár metrů od hrany přílivu. Při jednom focení s Valérií a Marií Fernandou na břehu mne a Valérii náhlá přílivová vlna strhla tak prudce, že jsme slítli na všechny čtyři a moře nás stáhlo od břehu, aby nás následně zase vymrštilo na pláž. Nalokaní vodou, poškrábaní o drobné kamínky a Valérie i bez slunečních brýlí jsme byli dost zaražení, protože jsme předtím stáli ve vodě sotva po kotníky.

Mám tady za konečně sebou takové ty dětské zkušeností s pláží: písek se vám dostane opravdu všude, mořská voda je _fakt_ hodně slaná a i když je pod mrakem, slunce pálí. Já to schytal jenom na bedrech (nenamazali mě pořádně, nemehla, já si taky nedosáhnu všude!), ale jedna slečna z Německa ve vlnách zářila jako rudá svítilna.

Nejsem velký fanoušek opalování (funguju v módu bílá – červená – bílá), takže jsem se ve vodě opravdu dosytosti vyblbnul a vyřádil. V Jacó se toho totiž jinak moc dělat nedá, je vážně specializováno na surfaře – zrovna teď tam třeba probíhá světový šampionát. Pochodili jsme akorát kousek kolem dokola, ke skalám a miniútesům, slečny si na kamenech zapózovaly jako modelky z kolekce bikin a společně jsme přebrodili mělkou lagunu plnou drobných rybek. Ty turisticky nejvděčnější pláže s běloskvoucím pískem a blankytným mořem s drobnými vlnkami lze nalézt až v Guanacaste na hranicích s Nikaraguou. Tam se vypravím někdy příště.

Po výborném obědu v místním bistru, kde jsem zjistil, že jako přílohu podávají salát z yuky, který se barvou, konzistencí i chutí až absurdně moc podobá našemu bramborovému salátu, jsme se vrátili na pláž a přešli trochu více na jih, kde se břeh propadal do chřtánu moře pozvolněji a bylo možné sejít trochu hlouběji do moře. Házelo to s vámi sice pekelně, ale byla to o to větší zábava.

Zhruba polovina z výletníků zůstávala na pobřeží až do neděle, já se spojem v pět společně s kvintetem Mexičanů vydal zpátky do San José. Cesta to byla úmorná, z nepochopitelných důvodů jsme jeli i na letiště a proplétali se přeplněnými ulicemi metropole tak dlouho, že jsme dorazili až někdy po půl deváté a dali si od terminálu drobný sprintík, protože místní společnost v okolí nástupišť nevypadala zrovna vábně.

Na cestě domů jsem pochopitelně nasedl do špatného autobusu a prosvištěl si to potemnělou částí mojí čtvrti, ve které jsem si nebyl vůbec jistý, v jakém pořadí mne tady okradnou, znásilní a zabijí. Naštěstí jemně zhulený pár, který jsem cestou potkal, mne spolehlivě odnavigoval k parku, od kterého už cestu domů znám. Aspoň jsem si v přilehlé pekárně koupil snídani.

Celkově to byl vyvedený výlet a už se těším na další pláže!

[muchaslegracias]

Jak jsem to tady nenáviděl

Potřeba vraždit již klesla natolik, že jsem schopný vypovědět svůj boj se zdejší byrokracií bez neúnosného počtu rantů. Zdejší byrokraty nenávidí bez rozdílu každý, pořád a s chutí. Ani já nejsem výjimka.

Jistě si pamatujete tu legraci s vyřizováním mezinárodního rodného listu a mezinárodního výpisu z evidence Rejstříku trestů. Tehdy jsem jenom kroutil hlavou a relativně rychle jsem byl schopný se tomu všemu i smát. Tady fakt ne. Tady stále přetrvává dusivý pocit nevraživé frustrace z toho, co všechno jsem musel (nejednou zbytečně) podstoupit, abych splnil zdejší absurdní požadavky.

Co tedy všechno potřebujete k vyřízení povolení k pobytu coby estudiante visitante?

Fáze 1 Úvodním martyriem jsem si prošel již v Česku, šlo o ony zmiňované mezinárodní rodné listy a výpisy. Do Kostariky jsem si přivezl apostilované originály i soudní překlady. A taky si vytisknout výpis z bankovního účtu a dopis o přijetí na UCR.

Fáze 2 Dostali jsme celkem devět dní na vyřízení a předání všech dokumentů UCR, která bude za nás s imigračním úřadem jednat (tedy alespoň na úvod).

Musel jsem tedy vyplnit žádost o vyřízení víza zástupkyní UCR, vyplnit žádost o vyřízení studentského víza adresovanou imigračnímu, která musela být ověřena notářem, dále vyplnit imigrační formulář a doložit notářem ověřenou úplnou kopii pasu. Jeden starý notář má kancelář kousek od místa, kde bydlím, byl to nevrlý děda s nejlepšími léty za sebou, který mi otevřel kancelář až poté, co na dveře cosi křičela nějaké teta, která mi na ulici nabídla výpomoc, protože na moje volání nějak nereagoval. Notář se strašlivě podivoval, proč něco takového potřebuju, že v zákonech nic takového nikde není a vůbec nic takového nepotřebuju, že je to naprostý nesmysl a zbytečnost. Na můj mírně otrávený dotaz, jestli mne tedy bude zastupovat v případném sporu s imigračním poté, co neodevzdám všechno přesně tak, jak oni chtějí, se však s povzdechem chopil klávesnice a začal vyťukávat potvrzení o shodě 20 stránek kopií s reálným cestovním dokladem. Mne aspoň zaúkoloval, aby orazítkoval každou stránku. Po čtyřiceti minutách usilovného boje s přepočítáváním stránek, napsáním ý ve Wordu, razítky a lepením kolků jsem na stůl vyložil krásných 25 000 colónů za oba dokumenty a poroučel se.

Dále jsem musel zajít do banky BNC zaplatit ministerstvu financí částku 375 colónů (cca 15,- Kč) a odnést si podepsaný a orazítkovaný doklad o zaplacení příslušné částky. Proč? Proto. I guess.

Dalším bodem bylo doložení certifikátu ekonomické solventnosti od autorizovaného veřejného auditora. Společně s Matyášem jsme zabili celé dopoledne hledáním nějakého takového šimla v centru města, nicméně v San José očividně sídlí jenom mekáče a podomní prodejci nelegálních kopií filmu Hledá se Dory. Chtěli jsme v očekávání konkurenčního prostředí trochu ušetřit. Ha ha ha. Nakonec jsem vpadnul do kanceláře nějakého CPA (contador público autorizado) sídlícího v mé čtvrti. Chlapík čtyřicátník si mne vyposlechl, všechno si zapsal, odkýval, že bez problémů, že to připraví do pondělí (byl pátek odpoledne), že si všechny údaje a dokumenty ofotí, a že to bude 45 000 colónů. Like… whaaat? To mám jako vysypat dva litry za jeden debilní papír?! A sto milionů by nechtěl? Ne, nechtěl, stačí mu 45 000, a že to klidně rozdělíme, 20 000 teď a 25 000 po převzetí. Když jsem si pro dokument v pondělí přišel, zjistil jsem, že mi tam napsal národnost československou, byť měl v tlapě pas České republiky, takže jsem si zase chvíli počkal, aby to přepsal, vytiskl, orazítkoval, okolkoval, podepsal a předal. A že jestli kdykoli bych cokoli potřeboval, švitoří, mám se zastavit. Jo, nebo se střelit do hlavy. Kulky tady stojí dost málo. Jo, zjišťoval jsem si to.

A dál jedeme bomby. Mám tady apostilované, ověřené a soudním tlumočníkem přeložené dokumenty z Česka – mezinárodní rodný list a criminal record. Což je sice moc pěkné, ale podle imigračního si je můžu leda hezky zarámovat, protože oni žádné překlady vystavené jinde než na území Kostariky neuznávají. Cítíte tam ten háček…? Já mám originály v češtině. Jak je tady asi oficiálně přeložím? Prohledával jsem web, ptal jsem se na UCR a ne, vážně tady žádný český tlumočník žít nemá. Naštěstí existuje řešení! Zajeli jsme znovu na UCR, kde nám vytiskli žádost o vydání potvrzení o neexistenci soudního překladatele, kterou máme podat na ministerstvu zahraničních věcí a se kterou následně můžeme imigračnímu předložit naše vlastní apostilované soudní překlady.

Ministerstvo zahraničních věcí sídlí v Casa Amarilla v centru města. I vydáme se tam v parném pátečním dopoledni (tohle je důležitá informace, pamatujte si ji). Zadní vchod do komplexu žlutých vládních budov je určen veřejnosti. Místní tady v početných houfech vyřizují své doklady, já jsem po kontrole rámem rezolutně zamířil ke strážnému, ať nám řekne, co dělat, protože odmítám tady zabít dvě hodiny stáním fronty. Strážný přikyvuje, jasně, jasně, zvedne telefon a zavolá nějaké úřednici. Telefon položí a ukáže, že máme přejít tady chodbu, zahnout doleva ven, vejít do vedlejší budovy a po prvních schodišti dolů do sklepa, kde nám předají, co bude třeba. Dojdeme na místo určení, úřednice převezme žádosti o udělení potvrzení a konstatuje, že ano, tlumočník tady není, na středu tedy potvrzení připraví, máme akorát dojít na pokladnu ministerstva pro kolky, které jí v onu středu předáme. A že přeje hezký víkend. Bez problémů se vymotáváme z budovy a míříme k ministerské přepážce pro kolky.

Na pokladně nám řekli, že takové kolky nemají a že musíme jít na poštu. A pro tenhle kolek na Katastr nemovitostí, která sídlí v Heredii (město asi 20 cesty budem z centra San José). Ale možná obojí kolky budou mít na poště. Jdeme na centrální poštu. Já jako nikam do Heredie nejedu. Na poště nám zmatená slečna na informacích řekne, že na poště kolky určitě nelze pořídit, a že musíme do banky. Jdeme do banky, kde nám řeknou, že musíme jít do jiné části banky. V jiné části téže banky nám řeknou, že nám kolky vydají, ale musíme vyplnit tenhle formulář, předložit pas, podepsat tohle lejstro a počkat na mládence, až to nasype do počítače a pak nám kolky vydá. Po třiceti minutách vyčkávání u přepážky zaměstnanec dovytiskl poslední stvrzenku a obřadně každému předal čtyři kolky v celkové hodnotě 150 colónů, což je v přepočtu asi FOKKIN 7 KORUN! Kvůli sedmi korunám jsem ztratil hodinu a půl života! Jestli jsem někdy měl pocit, že něčí práce nemá absolutně žádnou hodnotu, tak je to vysedávání tohohle chlápka za kolkovou přepážkou. Uvědomuje se to i on? Že jeho přínos světu a lidstvu je naprosto, ale naprosto nulový? Že to, co dělá, nemá žádný smysl? A víte, co je největší gól? Podle mého mentora se dají kolky koupit v každé trafice. Jenom nám to zapomněli říct. Oni všichni. Všem asi připadalo moc zábavné udělat z nás protagonisty pohádky O slepičce a kohoutkovi.

V parném středečním dopoledne jsme se s Matyášem vydali znovu do Casa Amarilla pro slíbená potvrzení. Projdeme kontrolou, míříme za strážným s porazítkovanou kopií dokumentu od úřednice. Strážný (jiný) se podívá na dokument, přikývne, podívá se nás a řekne, že nás dál nepustí. Nemáme totiž na sobě kalhoty, ale kraťasy.

„Prosím?“ „Nemůžete dovnitř, nemáte kalhoty.“ „A v pátek nevadilo, že nemáme kalhoty?“ „To nevím, ale tady platí protokol.“ „My chceme přejít tuhle jednu chodbu a sejít schodiště do sklepa, abychom obdrželi dokument, který musíme předat imigračnímu. Nejdeme na audienci k ministrovi.“ „Oblečte si kalhoty a pustím vás.“ „Chcete mi říct, že mám jet zpátky domů, obléct si kalhoty, jet zpátky sem, ujít těch 30 metrů do sklepa, vzít papír, dát kolky a odejít?!“ „Ano.“ „Tohle je směšné!“ „Tohle je protokol.“ „A protokol v pátek neplatil? Nám vůbec nikdo nic neřekl. Nikomu nic nevadilo.“ „O tom já nic nevím.“ „Ale teď nás nepustíte.“ „Ne.“ „A můžete tedy aspoň zavolat oné úřednici, aby přišla sem, ten dokument nám dala a my v pokoji odešli?“ „To je moc komplikované.“ „Můžu o tomhle mluvit s někým jiným?!“ „Přejděte zvenčí budovu, zkuste to z druhé strany.“ „Děkuji a sbohem.“

Chcípni.

Obcházíme Casa Amarilla, přicházíme ke vchodu na přední straně, vchodu, kde se přijímají oficiální státní návštěvy. Strážnému v kukani u závor vysvětlujeme naši situaci, tedy že potřebujeme akorát vyzvednout jedno lejstro, jestli pro něj můžeme doběhnout, kalhoty a toho debila z druhé strany raději nezmiňujeme.

„Jasně, pojďte.“ „Díky!“ „Jejda. Nemáte kalhoty. Já vás nemůžu pustit.“ „A jak to, že v pátek jsme normálně vešli dovnitř takhle a vůbec nikdo nám neřekl ani slovo a ani to není nikde vyvěšeno?!“ „Šéfe, jak to, že v pátek normálně vešli dovnitř takhle a vůbec nikdo jim nic neřekl?“ „V pátek? To hlídal vzadu ten nový, ten ještě nezná protokol.“ „Aha, vidíte, proto. Já vám nemůžu pustit. Platí tady protokol.“ „Omlouvám se, ale to není úplně můj problém, že zdejší zaměstnanci neznají protokol. Potřebujeme dojít za jednou úřednicí vyzvednout jeden dokument. Nedá se s tím něco udělat? Třeba… zavolat jí, aby přišla sem a vy neměli problémy s tím, že jste pustili dovnitř někoho bez kalhot?!“ „Jo, to asi můžu. (…) Přijde za chvíli.“ „Díky. A prosím vás, dělejte něco se svými zaměstnanci.“ „Šéfe, měli bychom něco dělat se zaměstnanci.“ „Jo, to asi jo. Hezký den!“

Úřednice přišla o dvacet minut později. V ruce jeden papír a na zakaboběné tváři vysvětlení, že nakonec zjistili, že zde ve skutečnosti žije jedna oficiální tlumočnice do češtiny, tady máte na ní kontakt, lejstro vydat nemůžeme a ty kolky tím pádem nejsou třeba.

Všechny dokumenty jsme měli odevzdat já v pátek dopoledne a Matyáš už ve čtvrtek odpoledne. A ve středu před polednem se teprve dozvídáme, že tady žije nějaké česká tlumočnice. Nečekal jsem, že i v Kostarice budu fyziky cítit stres. A tolik rozhořčení a frustrace.

Volám tlumočnici. Nějaká starší paní, co tady hlídá dceři vnoučka. No, čas by měla, snad to přeložit stihne. Ať to pošleme na mail, podívá se na to a řekne cenu. Chápe, že to potřebujeme urgentně a rychle a nepřekvapuje jí, že úřady se chovají, jak se chovají. Jedeme na UCR naskenovat naše dokumenty, Matyáš obratem zasílá ze školního mailu všechny přílohy. Snad to do večera zvládne, říkáme si.

Neozvala se. Vůbec nic. Na čtvrteční ráno si dám budík na osmou, a hnedka volám, jestli na nás nezapomněla. Nezapomněla, ale nic jí nepřišlo, tak si myslela, že jsme si to rozmysleli. (Jak jsme si to KRUCINÁLFAGOT asi mohli rozmyslet, když je jediná v celé zemi?!) Dívala se třeba do spamu? Jejda, nedívala. Máme štěstí, že dneska nemá nic jiného na práci, tak to za dopoledne přeloží (čti: okopíruje soudní překlady a přihodí vlastní razítko). Sejdeme se v nákupním centru na druhé straně města, dá se tam dostat autobusy a jednim přestupem a přeběhnutím dálnice a trvá to ve špičce jenom hodinu a čtvrt. Pokud tedy nebude moc ucpaný most do Alajuely, co se rekonstruuje („funny“ tidbit: rekonstruuje se už patnáct let). Jediné pozitivum: bude to za 15 000 colónů. Pro oba dohromady.

Tak tak jsme s Uber taxíkem (tentokrát bez nehody, Jani!) stihli z nákupního centra dojet na UCR, aby Matyáš předložil zmíněné dokumenty. Já měl čas až do pátečních 10:30.

Na místě jsem samozřejmě zjistil, že jsem někde vytratil dvě pasové fotografie, které jsem rovněž měl k dokumentům podepsané přiložit. Netuším, kde jsou. Takže jsem si ještě zaběhl nechat se odfotit (přesně takhle se vyhazuje stovka z okna), a vyřídit si UCR ID. Ale nakonec všechno klaplo, všechno mám a mám klid, pokoj, mír, svobodu, zpátky své štěstí, svou důstojnost…

…nebo ne?

Pamatujete si ještě, že se stále bavíme jenom o fázi č. 2?!

UUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!

Fáze 3

Za tři měsíce (asi) by mělo ozvat imigrační se souhlasem s udělením povolení k pobytu. Pro jeho vydání budu ovšem muset ještě:

- zaplatit ministerstvu financí 98 amerických dolarů; - odevzdat otisky prstů v policejním archívu Ministerstva veřejné bezpečnosti sídlícího na nikaragujské ambasádě a dále odevzdat na tomtéž místě pasovou fotografii a kopii souhlasu s udělením povolení k pobytu;

a to proto, abychom se konečně dostali do:

Fáze 4

To mne imigrační pozve na osobní pohovor, kde si mne vyfotí, vydají mi identifikační kartu a dají do pasu razítko. Vzhledem k časovým prodlevám to bude někdy na konci listopadu, takže si toho užiju celé tři týdny.

A proto, moji milí, i Kostarika se dá nenávidět.

Příště už budu psát o veselejších věcech, slibuju!

[muchaslegracias]

Jak jsem poznal svoje spolužáky

Více než šest desítek výměnných studentů se tento semestr sjelo na Universidad de Costa Rica. Většina zůstává do poloviny prosince, někteří v San José a okolí prožijí i Vánoce, a zhruba tucet zde stráví celý rok. Co do genderového složení, zhruba 2/3 jsou dívky.

Nejzastoupenější obory jsou biologie, hispanistika a cestovní ruch. Studentů mořských živočichů, rostlin či ekologie je tady celá řada – není divu, ohromující biodiverzita Kostariky je přirozeným lákadlem pro ty, kteří se o živou přírodu zajímají, univerzita navíc patří k předním výzkumným institucím v dané oblasti a regionu. Studenti španělštiny (pocházejí zejména z USA a Německa) pak mají výbornou příležitost španělštinu prožít, byť zdejší přízvuk a výslovnost se od kastilské varianty poněkud liší. Je to ale dobrá volba – zdejší prostředí vás prostě donutí mluvit (v tom autobuse se řidiče zeptat na cestu musíte, nebo skončíte v jiné čtvrti / městě / státě) a docela vás zbaví ostychu, protože odpovědi místních jsou většinou povzbudivé. Takže i já si pěkně jedu svůj brutálně tvrdý východoevropský přízvuk jako pán. Studenti cestovního ruchu mají také pré – jejich kampus sídlí v provincii Guanacaste, známé běloskvoucímu plážemi a deštnými pralesy plnými vzácných živočichů i rostlin. Země je vzmáhající se turistickou velmocí se skvělým PR, není divu, že se Paraguayci či Kolumbijci chtějí přiučit. (Kolumbijci se moc divili, proč u nich ten turistický ruch tak nekvete, když mají také nádherné pláže, deštné pralesy a vůbec, neměl jsem to srdce jim sdělit, že za to může asi ta třicetiletá občanská válka s FARC a narkomafie.)

Další hojněji zastoupené obory jsou veřejná správa, ekonomie a pochopitelně práva. Je nás sedm „plnoúvazkových“ právníků (já a šest Mexičanů, nebo, přesněji, já, jeden Mexičan a pět Mexičanek), a k tomu hora dalších lidí bere kurzy práva životního prostředí. Oborů je tady ale zastoupených přehršle – německá socioložka, uruguayská studentka chemie potravinářství (btw., Josefína má úplně nejroztomilejší španělštinu, kterou jsem kdy slyšel, hlásky y a ll vyslovuje jako š, takže na otázku, kolik má Uruguay obyvatel, dostanete odpověď [tres mišónes]), francouzský matematik, tanečnice z Norimberku, …

Nejvíce se tady asi bavím právě s právníky z Tabasca, zejména Valérii, Robertem a Marií Fernandou (jop, tou Marií Fernandou z fotek), potom s mořskou bioložkou Lucero, finskou meteoroložkou Elinou, čtyřmi Němkami, jejichž jména si stále nemůžu přiřadit k obličejům (Lena, Anna, Elena, Silke, kdo si to má pamatovat) a samozřejmě druhým Čechem na UCR, Matyášem, který studuje ekonomii a účetnictví v Pensylvánii.

Už jsem s lidma byl na pláži i v národním parku, brzy z toho budou reporty. Celkově mi přijdou moc fajn – přátelští, otevření, i když sem tam překvapení mým štiplavě cynickým smyslem pro humor. Moje ne tak zase úplně super španělština tak nevadí, nemyslím si, že ji mám tak špatnou, jsou tady lidi na tom i hůř, a hlavně všechny ty přízvuky jsou pekelně české / německé / francouzské. Trávím s nimi všemi čas moc rád.

Od zítřka uvidím, jací jsou moji spolužáci z Kostariky. Snad nějak zapadnu!

[muchaslegracias]

Jak jsem se stal výměnným studentem

Byť to na první pohled nemusí být zcela zřejmé, odjel jsem na Kostariku oficiálně studovat. Škola mi začíná již 8. srpna. Jop, taky mi to není dvakrát příjemné.

Univerzita si pro všechny příchozí estudiantes visitantes připravila na středu 27. července celodenní orientační schůzku v sále ústřední knihovny. Účast byla povinná a v několika e-mailech na nás skutečně dělali bububu s nebetyčným významem naší přítomnosti na session a neblahých konsekvencích v případě, že bychom se náhodou nedostavili.

Program byl nabitý – po úvodním představení Centra zahraniční spolupráce UCR ve složení paní šéfová, která na nás bohužel nemá čas, Rita, která dělá všechno, Silvia, která dělá víza, Adrián, který dělá buddy programme, a Verni, kter- (a schválně, co myslíte, je Verni mužské nebo ženské jméno?) dělá zápisy předmětů – oproti CZS MU tým věru kompaktní – měli jsme se představit i my. Vzhledem k tomu, že v letošním semestru přijelo přes 60 studentů, vyvolal se tak tucet, většinou za každou zemi aspoň jeden, aby popovídal, kdo je, co dělá, kam směřuje, kdo je jeho nejoblíbenější politik a proč právě Óscar Arias, a tak.

Mimochodem, odkud myslíte, že pochází nejvíce estudiantes visitantes? Z USA? Vůbec, jsou tu asi tři. Mexiko? Taky ne, ale ti už jsou v Top3. Španělé? S bídou čtyři kusy. Číňani? Kdepak, z Asie vůbec nikdo. Nikaragua nebo jiná středoamerická země? Ani omylem, kromě Mexičanů tady jsou latinos, že bys je spočítal/a na prstech – dva Kolumbijci, jedna Paraguayka a Uruguayka, jedna Nikaragujka, dva Peruánci, …

Ja, ja, ja wohl, Němci suverénně vedou, mají tady ansábl o skoro 30 lidech, následují Francouzi a zmínění Mexičani. Jsou tady ještě i nějací malopočetní Kanaďani. Myslel jsem si, že jsem tedy tím pádem ze všech nejdál, ale překonala mne Finka studující meteorologii v Helsinkách. Z českých škol jsem tady jediný, ale nejsem tady jediný Čech – je tady se mnou Matyáš, který studuje v USA, a hádejte co? Je to taky summiťák. Byl před pár lety Rumunsko v NATO. Na světe prostě žije 10 000 lidí a víc ani ťuk, jakých 7,2 miliard, prosím vás!

Po představení následovala stručné seznámení se s UCR a administrativními procedurami, jež nás všechny čekají (některé aspekty tohoto doslova _pojebu_ vám blíže osvětlím v některém z dalších postů, až je tady sám vydýchám), krátká rauchpauza, a pak naprosto famózní přednáška o soudobé Kostarice od profesora latinskoamerických studií a milovníka sci-fi, Dr. Mária Morera Jimenéze. Hrozně naspeedovaný čtyřicátník po nás metal dotazy a chtěl, abychom i my jej zasypávali byť sebepitomějšími otázkami, které při zodpovídání dokázal nádherně propojovat s kulturními reáliemi země. Od konceptu „Tica Hora“ (k domluvenému času setkání s Kostaričanem si připočti hodinu) přes vtipy o vaření („Co obědvá Kostaričan? Rýži s fazolemi. Co večeří Kostaričan? No rýži s fazolemi. A co snídá Kostaričan? No přece rýži s fazolemi ze včerejška!“) až po tipy na nejlepší pláže, byla to parádní přednáška.

(Udělalo mi velkou radost, že jsem všemu rozuměl. Po traumatech z obchodů nebo cest autobusem mi trochu spravilo náladu, že formální španělštině vzdělaných mluvčí rozumím bez větších problémů a sám nemám z přítomných studentů ani zdaleka nejhorší úroveň.)

Pak následovala dvouhodinová pauza na oběd a procházku po kampusu s mentorem (můj mentor se jmenuje Eliú, je mu sedmadvacet, studuje sociální práce a řekněme, že od původní Maríe Fernandy je to celkem skok. :D ). Do finiše už zbývalo jenom seznámení se s procesem zápisu předmětů (o tom povím něco hned), procesem udělení víza (UUUUUUUÁÁÁÁÁÁÁ, až jindy) a testem jazykových kompetencí výzkumníků z Ontaria. Za deset dolarů jsem udělal test, ten samý udělám za pět měsíců, abychom viděli, co jsem se naučil. Ten test byl hrozně funny. Hihňali se všichni. Myslím, že správně jsme odpověděli každý tak na dvě až tři otázky. U většiny odpovědí jsem měl pocit, že jsem jednu nebo dvě z těch pěti možností možná někdy někde v nějakém kontextu viděl, ale v praxi jako… Nope, nope, nope. Moje sebevědomí po tom testu trochu kleslo, ale očividně jsme na tom my nerodilí mluvčí byli všichni stejně. Stejně blbě.

Inu, abych se zapsal, musel jsem v následujících dnech obejít zástupce fakult či kateder a domluvit se s nimi, jestli mám na to studovat daný předmět, či jestli oni mají pro mě místa. Obě ženské byly naštěstí nesmírně příjemné a vstřícné (oni tady jsou fakt všichni vstřícní, někdy neschopní, ale vstřícní) a dovolily mi přeskupit si rozvrh tak, abych do školy nemusel chodit v sobotu ráno.

Tenhle týden se ještě bude vše potvrzovat, nicméně vypadá to, že budu mít čtyři kurzy, dva na právech (Investigación Jurídica a Contratos Comerciales Modernos – každý si tady dává Derecho Ambiental, ale já prostě Dominikovi nedokážu být nevěrný) a dva na FSV (Política Internacional – tam se jako nehodlám do ničeho učit – a Democracia y Derechos Humanos – když tady píšu tu diplomku o Meziamerickém soudě pro lidská práva…). Školu budu mít v pondělí a čtvrtek dopoledne i odpoledne a v úterý a pátek dopoledne. Lekce tady mají dvě až tři hodiny a na právech jsou kurzy 2x týdně.

Snad to takhle už zůstane, s místními byrokraty nikdo neví dne ani hodiny. Bude to ještě hodně zajímavé!

[muchaslegracias]

Jak jsem navštívil San José

Vidět centrum města mi tentokrát trvalo atypicky dlouho, na to, jak jinak města zbožňuju a navštěvuju mnohem raději než hory nebo lesy. Den a půl jsem potřeboval na vzpamatovávání se z transatlantického letu a v neděli a pondělí jsem si chtěl nejprve projít blízkou UCR a její okolí. Takže cesta do města přišla na řadu až později.

Největší dobrodružství bylo vlastně se do San José dostat. Abyste mi rozuměli, já přímo v San José nebydlím, ale to asi nikdo tady. Žiji ve čtvrti (barrio) Guadalupe, které je součástí administrativní jednotky Goicoechea, které je součástí tzv. Metropolitní oblasti San José. San José se totiž za posledních cca 70 let natolik rozrostlo, že postupně splynulo s dalšími osadami, městečky i městy a celé centrální údolí se proměnilo vlastně v jedno rozlehlé velkoměsto.

Do San José se dá asi dojít pěšky, ale je to nějakých 7 kilometrů, takže ne, děkuji. Taky autem, které nemám a které si zde rozhodně pořizovat nehodlám, protože bych se tady přizabil, i kdybych řídit uměl. Takže zbývá autobus. Už jsem zde o chaotickém decentralizovaném systému psal, zkrátka přijdete na zastávku a vyptáváním se zjistíte, co tudy jede, kudy to jede, jak často to jede a jestli dojedete, kam potřebujete. Ještěže Ticos jsou tak ochotní a rádi pomáhají. Autobusy samotné jsou v relativně dobrém stavu, sice o nějakých Euro6 normách nikdy neslyšely (výfuky jsou nainstalovány na boku vozidla a vypadají a čadí jako komíny), ale uvnitř je čisto, nejsou to nějaké rozhrkané trosky, ale většinou zánovní mercedesy, taky spousta korejských Daewoo nebo nějaké kusy lokální (povětšinou mexické) provenience. Žádné jízdenky neexistují, za předním sklem je lístek s částkou, jež se za jednu jízdu platí, to dáte řidiči, ten vám vrátí drobné, sednete a jedete. Já platím 305 colónů (asi 14 korun). Jízdní řády neexistují, prostě to mezi 4:30 až 23:00 jezdí, a mezi tím jezdí nějaké spešl noční linky, ale ty jsem zatím nevyzkoušel a asi ani úplně nehodlám. Linková vedení jsou zobrazená na bocích autobusů, ale nejde moc poznat, které vozidlo jezdí na které lince. Ve směru do centra to ani nevadí, protože od mé zastávky jezdí úplně všechny na konečnou stanici na Avenida 3, ale na cestu do Guadalupe si je třeba dávat velký pozor, protože ne všechny vozy jezdí zpátky k té zastávce, kde nastupuju, ale některé jezdí oklikou přes barrio. Jde to poznat podle nálepek průjezdných zastávek, ale vzhledem k tomu, že ty průjezdné zastávky jsou dále, než bydlím, stejně nikdy pořádně nevím.

Konkrétně má první jízda byla dost divoká, dost pršelo a řidič předepsanou rychlost 40 km/h docela povážlivě ignoroval, takže jsme řezali zatáčky jako o život. Dorazili jsme na Avenida 3, což je jedna ze zhruba dvou tuctů konečných. Nic jako centrální autobusové nádraží nemají, musíte si pamatovat, odkud vyrážejí busy kterým směrem (je fakt, že jezdí hrozně často, ve špičce klidně co dvě minuty).

K samotnému San José… Inu, panuje tu čilý ruch. Ulice jsou ucpané automobily a autobusy, proplétajícími se motorkáři i chodci. Místní doslova skáčou pod kola vozů, takže řidiči už jsou navyklí prudce dupat na brzdy. Asi proto má tolik aut obouchané nárazníky. Mimochodem, motorky tady zase tak rozšířené nejsou, ale když už jí někdo má, tak je to pořádný stroj. Co mne překvapilo, naprosto volně postávají zaparkované v ulicích. Asi jsou tak těžké, že řadový zlodějíček by je neunesl, ale to, že si vůbec můžou dovolit nechat motorku takhle na ulici, to je celkem pozitivní signál o bezpečnosti v zemi. Hrozně nepříjemní jsou naopak venkovní prodejci. Lidi si doprostřed ulice rozbalí koberec s oblečením, DVD, nebo zeleninou, a pak po vás vyřvávají nabízené ceny. A vyřvávají ve smyslu: ječí z plna hrdla. Zatímco v normální komunikaci mám pořád pocit, že se na mě zbytečně moc šeptá, tady mi na rušnějších třídách málem praskaly bubínky. Ulice jsou obsypány nejrůznějšími trafikami, obchůdky, prodejci losů do státní loterie, pekárnami, rychlými občerstveními (místními i franšízami jako klasický mekáč, Subway, KFC a i těmi, které známe z USA – Pizza Hut, TacoBelle, DQ, …). A do toho všeho skřehotají papoušci na stromech.

(Na tomto místě musím papouškům srazit pět bodů, protože se mi poprvé v životě stalo, že mě nějaký pták podělal, trefa na tři místa na triku a na klobouk při procházení pod stromem u centrální pošty, fakt pecka, díky a chcípni na kurděje, bestie.)

V ulicích je celkem čisto, určitě více než v Římě nebo Bruselu, ale přikládám to spíše pravidelným lijákům než zdatnosti technických služeb. Všechny semafory ve městě pípají, to je přívětivé vůči nevidomým i těm, kteří se v tom randálu tolik neorientují. Orientace ve městě je ostatně kapitola sama pro sebe: ulice používají číselná označení (některé mají i jména, ale Ticos je nepoužívají), horizontálně jsou to avenidas (uprostřed je pěší zóna Avenida Central, na sever jdou lichá čísla, na jih sudá), vertikálně calles (uprostřed je širší bulvár Calle Central, na západ jdou sudá čísla, na východ lichá), meeting pointy se tak dělají podle budov (nejpopulárnější je Národní divadlo) nebo podle esquinas, tedy popisu nároží („Av 3, Call 0“ je třeba popis konečné autobusu).

Oázami ticha a klidu jsou pak parky a parčíky porůznu rozeseté po centru, případně vládní čtvrť s Casa Amarilla (sídlo vlády a některých ministerstev, např. zamini), palácem parlamentu a palácem Nejvyššího soudu. Prezident sídlí od centra dost daleko.

Celkově… No, San José je asi celkem typická latinskoamerická metropole, byť zde není taková kriminalita ani do očí bijící bída. Stále je však místo neuspořádané, přeplněné davy lidí a halasem. Sem tam nějaký žebrák na ulici, ale ten na rozdíl od prodejců po vás neřve. Co do architektury, každý pes jiná ves, neskutečná směska neokolonialistického stylu s patrnými francouzskými vlivy, funkcionalismu, pár železobetonových věžáků a bankovních domů, jinak maximálně poschoďová zástavba s obchody, úřady, zastřešeným trhem (ten jsem ještě nestihl vidět otevřený). V samotném centru mi přijde, že budovy jsou v celkem dobrém technickém stavu, hodně se teď rekonstruuje, takže moc příkladů opadaných zdí a oprýskaných fasád jsem nezahlédl, nicméně je pravda, že do nejstarší čtvrti ve městě, Escalante, jsem nešel, protože se stmívalo a tahle čtvrť je dneska považována za méně bezpečnou.

Nejvíce se mi líbila budova centrální pošty, byť hned kousíček za ní stojí nevkusný věžák banky BNC. Poseděl jsem chvíli i v metropolitní katedrále, velmi vkusně a decentně zařízené, vevnitř obkládané dřevem, postavené v neoklasicistním slohu. Ticos jsou hrdí na své Národní divadlo, ale to zvenčí vypadá jako každý druhý barák na Praze 1, nicméně vevnitř mramorem opravdu nešetřili (bohužel nemám fotky, fotit se tam smí jenom za poplatek a zase tak dechberoucí to nebylo). Hezky barevně provedené jsou paláce vládních budov – vláda a některá ministerstva sídlí v Casa Amarillo (Žlutý dům), jednokomorový parlament (Asamblea Legislativa) zase sídlí v bílo-modrém. Není bez zajímavosti, že tuto budovu stavěli před II. světovou válku z materiálů dovezených z Německa a Československa. Nejvyšší soud má své útočiště v rozlehlé šedivé budově. Před jejích hlavních vchodem je náměstíčko s hořícími pochodněmi a pamětní deskou se jmény všech policistů, kteří padli ve službě. Od roku 1975 to bylo cca 20 jmen. Za mě jako dobré skóre.

Sídlí zde řada muzeí a divadel, rozhodně plánuji navštívit alespoň Muzeum prekolumbovského umění (trochu právničiny: turisté zde platí za vstupy 3x více než rezidenti, to by se v EU stát nemohlo, kdo ví, proč tomu tak je?). Kina jsou dnes už jenom multiplexy v nákupních centrech.

V samotném centru téměř nikdo nežije. Je to centrum pro obchod, banky a kulturu, ale ne pro život – a ani místní San José moc nevyhledávají, a pokud nemusejí, tak tam nejezdí. Já mám centra po všech návštěvách úřadů upřímně taky dost. O tom ale až někdy příště.

[muchaslegracias]

Jak jsem letěl přes půl světa kraj

Kostarika je daleko. Jakože fakt daleko. Již od okamžiku nominace jsem začal pokukovat po letenkách a podmínkách přepravy za velkou atlantickou louži.

Po několika týdnech hledání a prokousávání se nejrůznějšími Skyscannery a Skypickery jsem nakonec došel k poměrně překvapivému závěru, že zdaleka nejvýhodnější bude koupit si letenku přímo u některé z velkých aerolinek. Volba padla na alianci KLM/Air France, jelikož nabídli rozumné časy příletů i odletů i zvládnutelné (skoro) přestupy.

Odlet 21. července, přílet 22. prosince, takže pět měsíců. Kupováno v dubnu, celá sranda stála zhruba 29.500,- Kč. Jop, fakt drahá legrace, uvážím-li, že stipendium od Masaryčky je 45.000,- Kč.

Trasa byla následující: Praha 07:00 – 08:35 Amsterdam Amsterdam 13:05 – 17:00 Panama (desetihodinový let) Panama 21:12 – 21:40 San José (let na hodinu a půl)

(Zpátky poletím jenom přes Paříž, uf!)

Moc rád bych zde poděkoval Šimonovi za přespání, za doprovod, za vlajku a za nafukovací polštář do letadla! A ti opilí Holanďani se mnou neletěli, KLM mělo vlastní let v 08:20.

Již časně z rána byl v Ruzyni celkem čilý ruch, naštěstí vše odsýpalo celkem rychle a se slušným časovým předstihem jsem se usadil před určenou gate, abych se vzápětí dozvěděl, že odlet bude z provozních důvodů od 35 minut opožděn. Hurá. Docela dost času jsem věnoval úvahám nad osudem svého check-in zavazadla, protože jsem se s ním měl setkat až (snad!) v San José, ale taky možná už v Panamě, protože slečna za přepážkou a ani její kolega si nebyli příliš jistí, co s panamskou celnicí.

Let do Amsterdamu byl celkem uneventful, dorazili jsme nakonec jen s přibližně desetiminutovým zpožděním. Schiphol je olbřímí letiště plné lidí a letadel, jako vážně. Trávit tam čtyři hodiny byla celkem otrava. Je fakt, že ještě nikdy jsem se necítil tolik jako občan první kategorie, jako u pasové kontroly, kde my, členové EEA, jsme jen pípli pasem u turniketu, zatímco lidi ze zbytku světa stáli v úmorné frontě a čekali a čekali a čekali. Gate jsem tak našel celkem záhy, ale abych měl trochu tělocviku, zhruba po hodině a půl po příchodu ho změnili a prošel jsem se k dalšímu terminálu. Tam to čekání už bylo fakt otravné – byl jsem vzhůru od půl páté, snědl jsem jenom pár forneti a jednu hodně překořeněnou kuřecí bagetu za lidových 5 éček, a bylo teprve 11:45. A přede mnou ještě další cca 18 hodin vzhůru. Juchuchú.

Let do Panamy byl věru napráskaný. Letiště Tocumen slouží jako regionální hub do všech dalších zemí Střední Ameriky a Karibiku, takže cestující tvořili velmi různorodou skupinu. Nějaké dvě řady za mnou seděl česko-španělský pár (chlápek četl Respekt a žena na něj pořád něco hartusila znělou kastilskou španělštinou), já seděl s cca čtyřicetiletou Hondurasankou a jejím cca osmnáctiletým synem, kteří byli v Evropě na prázdninách, přes uličku dřímala panamská právnička (jo, během desetihodinového letu jsem se i já dal do řeči s lidmi okolo, v tom letadle fakt není moc co dělat). Podobně mnohonárodnostní byla i posádka letadla – piloti a většina letušek byli Nizozemci (musím uznat, že když v uzavřené formaci napochodovali ke gateu v těch svých modrých uniformách a průměrné výšce metr devadesát, byli fakt šik a vyzařovala z nich nesmírně intenzivní atmosféra schopnosti a kompetentnosti), zbytek Němky, Italky, Panamci. Mohutný Boeing 777-200 byl téměř celý plný, odstartovali jsme na čas.

Přiznám se, že když jsem viděl, kolik malých dětí se mnou cestuje, měl jsem trochu strach z permanentního jekotu, ale musím všechny přítomné caparty i jejich rodiče pochválit, protože za těch deset hodin jenom jedno dítě relativně tlumeně pobrekávalo nějakých 20 minut, než zas uslo, takže stran tohoto strašáku jako maximálně na pohodu.

Samotný let byl… Zajímavá zkušenost. Vzlet i přistání byly mnohem pohodlnější a plavnější, než u menších letadel. Vlastně celá cesta byla plavná a chvílemi jsem si vůbec neuvědomoval, že se nacházím ve výšce deseti kilometrů nad oceánem, ale spíše někde ve vlaku, který projíždí po rekonstruovaném koridoru.

K hlavnímu highlightu: jídlo a obsluha. Celý palubní tým byl neskutečně příjemný, s cestujícími vtipkoval, vyptával se, kampak cestují, byli ochotní, usměvaví, laskaví. Byl jsem strašně rozhozený z toho, že se opravdu starají o to, aby se lidem cestovalo pohodlně. A potom, to jídlo. Jídlo! Bohatý oběd (kuře s fazolkami a polentovou kaší, zeleninový salát, naprosto božské profiterolky, holandská gouda a krekry), k obědovečeři dílek pizzy, další salát, mezitím zmrzlina a nápojů, kolik vypijete, alko i nealko, no prostě paráda. Je fakt, že s tím vším jídlem se člověk náramně zabaví a čas mu uběhne docela rychle. Za mě 10/10.

Celkem fajn je i palubní portál, konečně jsem viděl Deadpoola (jop, Kačka K. má pravdu, je to strašně postpubertální, ale na hodinku čtyřicet pět v letadle paráda) a Orla Eddieho (trošičku overrated), prostoru je tak nějak snesitelně, byť rozumím, že já se 175 cm a 70 kg zase tolik místa nespotřebuju. Prostoru na zavazadla už tolik není, můj příručák třeba putoval do nějaké boční skřínky někde deset řad za mnou. Velmi užitečnými se ukázaly být polštář a přikrývka, protože v průběhu letu bylo v kabině docela chladno. Čisto bylo všude, i na WC po osmi hodinách letu a asi 280 lidech na palubě.

Je pravda, že někdy po pěti a půl hodinách jsem měl slušnou krizi, že prostě jsme někde v půlce a já už nevím, jak bych se v tom sedadle zavrtěl, aby to nebylo nepříjemné. S troškou vína to překonat šlo (přijde mi, že mi stačilo hrozně málo, abych byl přiopilý, nevím, jestli to dělá ta výška nebo tlak nebo co). Rovněž jsem se pokusil, podobně jako většina ostatních cestujících, prospat, ale moc to nešlo, v polosedě nějak neumím zabrat. Bylo to spíše takové polobdělé podřimování. Nakonec jsem se však dočkal a v pět hodin místního času jsme dorolovali na dráze v Panamá City.

Letiště Tocumen je dost velké a poněkud chaotické. Lidi pobíhají sem a tam, žádná pasová kontrola nikde neproběhla, gates se neustále mění, ale je poznat, že je nově zrekonstruované, klimatizované a moderně pojaté. Trávil jsem tam čtyři vleklé hodiny, přičemž free internet mají jenom na dvě. Díky. I škudliví Nizozemci tohle neblokovali. Chjo. Chaosem byl i boarding, protože zde používají nějaký systém nástupních tříd, který ovšem můj boarding pass vůbec neobsahoval, takže mne pořád přeposílávávali na konec fronty. Seznámil jsem se tam s jednou Kostaričankou, která žije v USA a do San José letěla za rodinou. Povykládali mi, na co si dát pozor v centru, jak je fajn UCR a tak vůbec.

Let do San José byl velice krátký, hodinka a půl, letěl jsem s kolumbijskou aerolinkou Copa. Na palubě přesto podávali nápoje i lehkou večeři (bulka s výběrem sýrů a salámů) – jen toliko k evropským hladoletům. Posádku tvořili latinos a letadlo bylo obsazené jen zhruba z poloviny, často lidmi, kteří byli v Panamě na nákupech.

Po příletu na relativně malinké letiště Juana Sanatamaríi už následovalo jen razítko do pasu, dlouhé čekání na kufr, se kterým jsem se nakonec úspěšně setkal, a odvoz do nového domova na ulici 45A v Guadalupe de Goicoechea, předměstí San José. A pád do postele.