#libňatov

[borisjelinek]

Vestecký a libňatovský učitel Jan Smetana

Údaje o jeho narození se podle pramenů liší. Ty totiž jeho narození kladou do let 1807 či 1808 („Učitelstvo národních škol v diécesi Kralohradecké léta Páně 1868, za slavného vrchnopastýřského panování Jeho Excellencí nejdůstojnějšího a vysoce urozeného pána, pana Karla Boromea Hanla, biskupa kralohradeckého, Jeho Svatosti Pia IX., trůnního assistenta a praelata domovského, řádu Františka Josefa velkokřížníka, jeho cís. král. apoštolského veličenstva skutečného tajného rádce, cís. král. českého gubernia bývalého rady, doktora bohosloví, činného úda Musea království Českého, Jednoty pro zvelebení hudby chrámové, ústavů dospělých nevidomých a hluchoněmých a Jednoty pro zvelebení průmyslu v Čechách, ochrance a zakladatele Dědictví maličkých, spoluzakladatele Dědictví sv. Prokopa, úda Dědictví svatojanského, pána na Chrasti atd. atd. atd.“) a neshodnou se ani na přesném datu, protože se uvádí jak 22., tak 23. květen. Při nahlédnutí do svinišťanské matriky narozených však zjistíme, že tím správným datem je 22. květen 1807 a narodil se do rodiny místního panského zahradníka Josefa Smetany a jeho manželky Valburgy, rozené Killingrové. Byl tudíž bratrancem Bedřicha Smetany a bratrem římskokatolického kněze, přírodovědce, historika a spisovatele P. Josefa Františka Smetany.

Vychováván byl tudíž ve velmi skromných podmínkách. Po absolvování školy ve Velkém Třebešově se vydal na studia do Hradce Králové a dále do Prahy. Zkoušku na normální školu složil v Praze roku 1825. Působil jako podučitel 1 rok a 2 měsíce v Německé Brusnici, 14 let v České Skalici, kde mj. učil do roku 1828 po Augustinu Purmovi Barboru Panklovou, později známou jako Božena Němcová, a 6 měsíců byl osobním podučitelem ve Vestci. V květnu 1841 nastoupil na filiální školu v Libňatově, odkud 11. října 1860 přesídlil na farní školu do Úpice (dekret obdržel již 22. září 1860), kde byl představen mládeži obou tříd zdejším děkanem a školdozorcem P. Františkem Dytrychem. Krátce poté se velmi aktivně vložil do zdejšího veřejného a společenského života, což se projevilo tím, že byl v letech 1864 a 1867 zvolen do tamního městského zastupitelstva a ve volbách v roce 1873 se stal náhradníkem. Od roku 1870 byl také kontrololem Společného akciového pivovaru a pálenky v Úpici, přičemž naposled byl do této funkce zvolen v roce 1875.

Vedle svého horlivého a uvědomělého národovectví byl velkým znalcem dějin a známý v širém okolí též tím, že měl výbornou paměť nejen na různé letopočty, ale rovněž na tváře i jména všech, které kdy v životě potkal. Kromě pedagogické činnosti, která vrcholila jeho velmi aktivním členstvím v Učitelské jednotě "Komenský" v Náchodě, byla jeho velkou vášní hudba a zpěv. Vedle toho patřil zejména mezi předáky úpického souboru divadelních ochotníků (od roku 1865) a tamní sokolské jednoty (od roku 1869), ale společenského a kulturního života se účastnil i jinak, neboť byl velmi dobrým a horlivým řečníkem, který měl na kontě velké množství přednášek a popularizačních akcí. Pod různými pseudonymy psal též články a statě do mnoha časopisů a periodik. Jeho zápisy můžeme objevit také v pamětních knihách škol, na nichž působil.

V květnu 1876 však těžce onemocněl, což úpický kronikář Vilém Schreiber zaznamenal takto: „Dne 15. května 1876 postížen byl Jan Smetana nezhojitelnou nemocí, která jeho dlouholetému a horlivému působení na roli školské konec učinila. Byv v pátek, 19. května, svátostí umírajících zaopatřen skonal v Pánu dne 23. května v úterý o 7¼ hod. ranní, právě když procesí kolem bytu jeho, v obecním domě za hřbitovem, se bralo, na ochrnutí mozku.“ Zemřel 23. května téhož roku v Úpici, kde byl též o 3 dny později pohřben. Tehdy se na jeho pohřbu sešlo 26 učitelů a velké množství obyvatel z Úpice a celého širého okolí, přičemž smuteční průvod vedl místní farář P. Josef Rudiš za asistence páterů Františka Pecky a Ignáce Matouše.

Škola ve Vestci

[borisjelinek]

Libňatovský učitel František Jörka

Narodil se 4. října 1820 v Zálesí, kde jeho otec Jan Jörka učiteloval v letech 1811-1844, a tak byla jasná i jeho budoucnost. Navštěvoval triviální školu u otce v Zálesí, hlavní školu v Broumově a tamtéž v letech 1830-1834 gymnázium. V letech 1835-1836 absolvoval učitelskou přípravu v Hronově u učitele Františka Černého a v Novém Městě nad Metují u učitele Františka Čepelky. Vysvědčení dospělosti č. 68 obdržel 3. července 1837 ve Dvoře Králové nad Labem a vysvědčení způsobilosti č. 50 12. května 1841 v Hradci Králové.

Od 1. října 1837 do 31. října 1838 působil jako podučitel v Novém Městě nad Metují a od 1. listopadu 1838 do 30. dubna 1839 v České Skalici. Dekret opočenského vikariátního úřadu v Dobrušce č. 22 byl datován 29. ledna 1838, druhý dekret pocházel z 30. dubna 1839. Od 1. května 1839 do 31. července 1842 podučiteloval v Prorubech, a to na základě dekretu náchodského vikariátního úřadu z 8. května 1839 a jeho potvrzení c. k. krajským úřadem v Hradci Králové z 27. dubna 1840. 1. srpna 1842 nastoupil jako podučitel ke svému otci do školy v Zálesí. Dekret náchodského vikariátního úřadu z 11. června 1842 byl potvrzen c. k. krajským úřadem v Hradci Králové 26. září 1844. Po jeho smrti v roce 1844 tuto školu 2 měsíce administroval.

Po jmenování Antonína Hrodka zdejším řídícím učitelem odešel 15. ledna 1845 jako podučitel do Úpice, kde mu byla o 5 let později odevzdána k vlastnímu vedení zdejší druhá třída. Na úpické škole působil do 22. listopadu 1859. Ze školy však neodešel okamžitě, protože byl po smrti Antonína Mojžíše pověřen její prozatímní správou až do 1. října 1860.

Tehdy nastoupil jako učitel v Libňatově a dekret o tom byl vydán již 22. září 1860. Se zdejšími dětmi se pochlubil 12. září 1867 na učitelské poradě pro náchodský školní okres, jež se konala v Úpici. Po rokování učitelů s nimi předvedl praktický výstup z počtů, uvedl užitek z nich vyplývající a přednesl početní soustavu. Roku 1868 zase pomáhal spolu se svou rodinou se založením místního divadelního kroužku, který řídil Benedikt Řezníček z čp. 23. Odtud odešel do Zálesí, kde byl od 1. května 1875 správcem školy (na základě dekretu c. k. zemské školní rady č. 6996 z 2. dubna 1875) a od 5. června 1883 řídícím učitelem (dekretem předem zmíněného úřadu č. 19610 z 5. června 1883), díky čemuž se stal též členem místní školní rady.

Ve všech místech byl velmi oblíbeným učitelem, protože se svému povolání věnoval pilně a snažil se všechny své bohaté znalosti předat dál, včetně svého varhanického talentu. Je též autorem rukopisného pamětního listu ("Pamětnosti města Úpice nad Úpou, dané do báně domu radního 22. května 1876"), jenž byl vložen v roce 1876 do plechové báně úpické radnice a při její opravě roku 1908 objeven. Zemřel 11. prosince 1894 v Zálesí, kde byl o 3 dny později rovněž pohřben.

Jako doklad jeho všeobecné oblíbenosti můžeme citovat úpického kronikáře Viléma Schreibera, který napsal u příleitosti jeho úmrtí tato slova: "Úmrtí Frant. Jörky, pens. řid. uč. v Zálesí. V úterý, dne 11. prosince 1894 zemřel František Jörka, pens. řídící učitel v Zálesí, a v pátek, 14. prosince byl v Zálesí pochován. Pohřbu zasloužilého tohoto veterána na roli školské súčastnilo se veškeré učitelstvo okresu Úpického a několik pánův učitelův z Červ. Kostelce. Největší účastenství širšího obecenstva bylo z Úpice, kde zvěčnělý působil od 15. ledna 1845 do 1. října 1860. Byl učitelem velmi pilným a nadaným a znamenitým varhaníkem, i přispěl působením svým měrou značnou ku vzdělání obyvatelstva úpického, které chovalo jej u vděčné paměti, ale prodělal a protrpěl také všecky svízele a trampoty, jež neblahé poměry stavu učitelského svého času s sebou přinášely. S ním vymřel jeden ze vzácných již typů starých učitelů, kteří při strádání často i těch nejnutnějších potřeb životních zachovali si zdraví skálopevné, bystrou mysl a svěží humor do posledních okamžiků života. Dožil se 75 let."

Škola v Zálesí v Batňovicích

[borisjelinek]

Hliničná

Jde o jedno z nejstarších toponym v Libňatově, které je dosud používáno. Toto pojmenování v sobě skrývá to, že zde byly jedny z nejúrodnějších půd v obci. Ty se totiž podle jazykovědců vyjadřovaly takovými výrazy jako - „Hliněná“ (ves na Děčínsku), „Hliničná“ (les a návrší u Strakonic), „Hliník“ (les u Bělče nad Orlicí a pozemek u Třebechovic pod Orebem), „Na hlínách“ (označení lokality v Třebši a ve Výravě), „V hlinkách“ (pastvina u Krňovic, zaniklé jezero u Nepasic a role ve Stěžerách), „K hliníkům“ (lokalita v sousedním Křižanově), vyskytujícími se po celé naší zemi, i když někteří z nich uvažují o tom, že tyto názvy souvisejí s místy, kde se zem těžila, ať se jednalo o zemníky, nebo hliníky pro cihelny. Ale v těchto místech nebyla existence cihelny zaznamenána. Ta se nacházela na západ od lokality při silnici z Křižanova, a to navíc o mnoho let později, než se začalo pojmenování „Hliničná“ používat. Pro její blízkost se ale nedá vyloučit, že by se odtud nějaká zem do ní vozit mohla, protože byla stejné kvality.

Již od svého počátku toto pojmenování zahrnovalo všechny pozemky na jih od Libňatova až po Barchoviny, a to včetně dnešních samot Zad, vzniklých v polovině 19. století na místě původního lesa, který ještě v předchozím století dosahoval až téměř k samé obci, ale protože byl nedostatek zemědělské půdy, došlo k jeho vyžďáření. Hranicí byla dnešní okresní silnice, protože za ní začínala další lokalita, zvaná Přepřívratská či Připřívratská. Tak tomu bylo již v berní rule z roku 1654.

V roce 1785 byla Hliničná jednou ze šestice zdejších flur (rolí), které byly v josefinském katastru v Libňatově vedeny. Tehdy byla popsána takto: „III flura hliničná začíná se od Jana Řezníčka při hliničné cestě až k panským hranicím a po hranicích panských až po cestu přívratskou, která cesta od Přívrat až k Vítoj Janovskýmu běží.“ Na této fluře toho času hospodařili: Jan Řezníček z čp. 2, Jan Mertlík z čp. 4, Josef Pich z čp. 8, Antonín Záruba z čp. 12, Josef Czelwa (později psáno jako Celba) z čp. 10, Jiří Czelwa z čp. 18, Petr Cvrček z čp. 54, Václav Cvrček z čp. 13, Ignác Teuchman z čp. 36, Vít Janovský z čp. 15.

Na poloze ani rozloze Hliničné se nic nezměnilo ani během stabilního katastru roku 1840, jehož indikační skicu vyhotovil geometr 2. třídy Václav Hnilička. Tehdy její západní část obhospodařovali Josef Pich z čp. 87 a Antonín Vít z čp. 8; střed od obce až k Panskému lesu náležel Janu Faltovi z čp. 4; východní část k cestě skrz Zada by se dala označit za Řezníčkovskou, protože byla rozdělena mezi Antonína Řezníčka z čp. 2, Jana Řezníčka z čp. 65, Martina Řezníčka z čp. 83 a od cesty k lesu byly pozemky, jež náležely Václavu Nieweltovi z čp. 62, Adalbertu Sirovátkovi z čp. 1 a Josefu Krajákovi z čp. 43.

Teprve ve 2. polovině 20. století byl tento název redukován pouze na severní část původní lokality mezi Libňatovem a Zady, resp. mezi cestu k čp. 8 a cestu k čp. 2. Důkazem toho může být katastrální mapa z roku 1941, kdy Hliničná ještě končí těsně nad hranicí Barchovin a ve vojenské topografické mapě z roku 1962, zhotovené v roce 1960 Ing. J. Vlčkem, se nachází již jen v severní části svého původního rozsahu. Stejně tomu je v katastrálních mapách po roce 1952. Dnes je většina zdejší půdy obdělávána jako pole, jen malá část zůstává loukami. Přilehlé lesy byly značně poškozeny mnohokrát zmiňovaným derechem, které zasáhlo celé okolí 11. srpna 2017.

Cesta od Zad k Libňatovu

Hliničná

Hliničná

[borisjelinek]

Svobodné (Libňatov/Havlovice)

Horní část této osady, jež se nachází v okrese Trutnov, patří k Libňatovu, dolní je součástí Havlovic (celkem 7 domů). Název osady má souviset s tím, že zde byla v minulosti usedlost osvobozená od robotní povinnosti. O Svobodném se poprvé dozvídáme roku 1581, kdy zde držel Matěj Pitaš živnost čp. 72 s příslušenstvím. Předtím byl název používán pouze pro zdejší les, jenž se táhne až k Úpici. „Kus lesu svobodného, jakž jemu vyměřeno a kříží na kameních stvrzeno až po cestu travnou na horu s druhé strany po silnicí, kteráž jest od Úpice k Maršovu a k Libňatovu za 20 kop“ koupil ve čtvrtek před sv. Bartolomějem 1555 od Mikuláše Štana z Herttmsstorfu Jan Duchka. Další část lesa Svobodného postoupila 20. srpna 1666 Marie Benigna Františka, kněžna Piccolomini de Arragona, rozená kněžna ze Sasu, Engeru a Westphalu, městečku Úpici.

Ke Svobodnému se váže pověst o odražení tatarského vpádu, který je v náchodském urbáři a také v Pamětech Studáneckých udáván k roku 1216, v jiných literárních zpracováních k roku 1241, přičemž oba zmíněné letopočty jsou nedůvěryhodné. V "Lidových proudech" z 21. dubna 1921 bylo o této pověsti napsáno toto:

„Úpičtí rytíři.

Heraldická pověst.

Roku 1241 za panování krále Václava I., zvaného Jednookého, vyrojil se z Asie divoký narod Tatarů. Podmanili si Rusko, Polsko, část Slezska a chtěli vniknouti i do naší milé vlasti. Dověděv se o tom král Václav I., kázal nadělati v horách krkonošských zásek. Tím znemožnil přístup Tatarům do Čech přes hory krkonošské. I musili se obrátiti a táhnouti podél Odry na Moravu.

Pověst vypravuje však, že hlouček Tatarů odděliv se od ostatních, přešel Krkonoše a pronikl až k Sedloňovu, kde se utábořil. Úpičtí občané dověděvše se o tomto nebezpečí, přemýšleli, jak by město zachránili. I sešel se celý výbor a ustanovil se na tomto: most, vedoucí z nynějšího Závodí do Úpice se podřeže a na něj připevní se provazy, které držeti budou silní mužové, ukrytí v křoví. Děti, ženy a starci ukryjí se v lese „Svobodném“. Stromy se oklestí a na ně zavěsí se svítilny, které se k večeru rozsvítí. Tak se také stalo. Těmito přípravami uplynul celý den a přiblížil se večer.

Tataři přišli až na Kvíčalu a odtud uviděvše světla, hnali se divým řevem se Skalky dolů. Již většina jich byla na mostě. Vtom mužové v křoví ukrytí zatáhli provazy a most i s Tatary sřítil se do rozvodněné řeky. Zbytek Tatarů byl pobit a zajat.

Král Václav I., dověděv se o tomto hrdinství Úpických, dovolil jim název „Úpičtí rytíři“ a za erb dal jim okleštěný strom s královskou korunou, letopočtem 1241 a jedním „e“ po každé straně.

Od té doby dodnes říkají Úpickým - Úpičtí rytíři.“

Ještě v indikačních skicách stabilního katastru z roku 1840 jsou ve Svobodném zakresleny 3 usedlosti v libňatovské části (čp. 38 Jana Mrdílka, čp. 71 Antonína Hetfleische a čp. 79 Ignáce Steidlera, přičemž 2 posledně jmenované usedlosti byly tehdy ještě roubené) a stejný počet v té havlovické (čp. 71 Antonína Řezníčka, čp. 72 Wenzla Nimsy a čp. 81 Jana Možiše).

Velká výstavba zde začala teprve poté, co byl v letech 1920-1921 zničen místní les mniškou a následně vykácen. Během elektrifikace Libňatova v letech 1927-1928 se Svobodné muselo obejít bez elektřiny, neboť jeho připojení by vyšlo na 30 000 Kč. Roku 1930 byl vybudován vodovod, na který se napojily též 4 domy z havlovického katastru. Každý z jejich vlastníků musel zaplatit 200 Kč jednou provždy, a to ve prospěch obce. V roce 1951 došlo k zavedení elektřiny a o 7 let později bylo zřízeno veřejné osvětlení. Roku 1961 byla dokončena družstevní salaš. V následujícím roce byl zařízen telefon (č. 129 salaš, č. 173 veřejná telefonní stanice). O 10 let později byla vyasfaltována silnice v horní části Svobodného v délce 420 m. 10. července 1978 byl při vyprošťování traktoru, který uvízl v salaši ve Svobodném, přiražen traktorem ke zdi Josef Vlček z čp. 50, který na následky zranění 18. července téhož roku zemřel. V květnu 1979 došlo k výměně vodovodního potrubí do Svobodného v délce 600 m. 10. června 1980 bylo ukončeno pokládání vodovodního potrubí ve Svobodném od vodojemu k čp. 180 v délce 380 m. 26. listopadu 1980 přijela do Svobodného poprvé pečovatelská služba s nákupy pro přestárlé občany. Celkově sem zajela 3x, po anonymním udání a přešetřování již ne. V roce 2011 došlo k opravě zdejší cesty. Další rekonstrukce místní komunikace proběhla o 4 roky později.

Dobové zápisy zmiňují několik zdejších křížů, jež však již dávno zanikly. V současné době se zde žádné pamětihodnosti tedy nenacházejí, protože i většina původních objektů byla přestavěna a ztratila svůj historický punc.

Pohled na libňatovskou část Svobodného

Libňatov čp. 137

Libňatov čp. 156

Libňatov čp. 161 a 157

Havlovice čp. 72

[borisjelinek]

Krblice

Správný název pro tuto lokalitu je „Kryblice“. Původně se jednalo o pojmenování dnes již neexistující samoty čp. 145, která byla též nazývána jako „Na Kryblici“. Teprve v polovině 20. století byl název kartografy změněn z „Kryblice“ na „Krblici“ a v tomto tvaru je udáván ve všech mapách dodnes, i když v místní mluvě je nadále používán původní tvar.

Nikdo neví, z čeho toto pojmenování vzniklo. U stejnojmenné části Trutnova se hovoří o tom, že by mohlo jít o staroslovanský název pro křovinatý potok, což by nemuselo být od věci, protože tato usedlost byla posazena v údolíčku potoka, které bylo vždy bohaté na množství různorodých dřevin. O této Kryblici máme první zmínku z 11. ledna 1542, kdy Krištof z Jendorfu obdržel od krále Ferdinanda I. milost, aby několik vsí od trutnovského panství, včetně jmenované Kryblice, mohl držet v manství a pod lénem a odkázat svým dcerám.

Objekt čp. 145 byl postaven někdy mezi lety 1869 a 1880, protože v prvně uvedeném roce měla obec 141 domů a v tom druhém již 146. Stejně tak můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840, že se zde dříve nic nenacházelo, pouze zalesněné okolí dosud bezejmenného potoka a pole s pastvinami kolem něj, jež náležely místním hospodářům, pokud nepočítáme původní vozovou cestu z Křížanova, která tudy vedla.

Roku 1900 byl vlastníkem tohoto stavení tkadlec Josef Máslo. V roce 1921 byla majitelkou čp. 145 Josefa Bohadlová z čp. 94, která o 10 let později obhospodařovala 132,65 arů polí. V objektu tehdy žila vdova a výměnkářka Františka Máslová. Roku 1961 byla nemovitost majetkem Marie Pašťálkové, která žila ve Lhotě za Červeným Kostelcem, a tudíž zůstala neobydlena.

Kdy objekt zanikl a byl přesně zbourán, se mi nepodařilo dohledat, ale muselo k tomu dojít někdy počátkem 60. let 20. století, protože ještě koncem předchozího desetiletí tento dům stál a návrh na jeho zbourání byl bytovou komisí při místním MNV přednesen v roce 1959. Když vyjdeme z leteckých měřicích snímků, tak k demolici kryblických stavení, jež jsou krásně zaznamenána na letecké fotografii z roku 1946 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1946.TRUT06.02832), muselo dojít na přelomu 50. a 60. let 20. století, přičemž nejprve zanikl východně položený objekt a západněji situovaná budova zmizela z povrchu zemského po roce 1962.

Na geodetické i vojenské mapě z roku 1963 se na tomto místě nachází budova se stavební parcelou č. 159. Ta dnes náleží Petrovi Macháčkovi z Trutnova-Kryblice a je dosud vedena jako zastavěná plocha a nádvoří, přičemž čp. 145 bylo uděleno nově postavené bytovce JZD, jejíž stavba byla dokončena koncem roku 1971.

V současné době je toto údolíčko podél potoka zarostlé převážně lužními dřevinami a okolní svahy jsou využívány jako louky nebo pole. Zdejší bezejmenný tok pak využívá jako zdroj vody většina zdejší divoce žijící zvěře, takže se jedná o místo, které může dobře sloužit k jejímu pozorování a kolikrát zde můžeme vidět i unikátnější druhy, jež se tu dříve nevyskytovaly, např. v době před a během koronavirové uzávěry se v této lokalitě vyskytlo několik kusů jelena sika.

Krblice s cestou k Libňatovu

Cesta od Krblic k Libňatovu

Krblice

[borisjelinek]

Železný kříž na kamenném podstavci v Libňatově u čp. 116

Kříž byl vystavěn a posvěcen v roce 1881 a náklad na jeho zřízení dosáhl 101 zlatých. Většinu z této částky uhradila obec, neboť sbírka mezi místními občany i některými přespolními vynesla pouze 42 zlatých a 89 krejcarů. Kříž byl pořízen od Hibnera z Trutnova a kamenný podstavec zhotovil úpický kameník Matouš.

Místo pro jeho vybudování nebylo vybráno náhodou, neboť v těchto místech stával dřevěný kříž s plechovou postavou Ježíše Krista, jenž byl posvěcen 25. července 1767. Po jeho zrušení si Kristovu postavu vyžádal rolník Antonín Pich z čp. 25, který ji využil při stavbě nového dřevěného kříže za svým stavením při cestě do Maršova u Úpice.

Roku 1979 došlo k poškození oplocení kolem kříže a drobně utrpěl i sám kříž. Místní kronikář píše toto: "Vandalismus. Z 5. na 6. březen, byla neznámým pachatelem, pravděpodobně traktoristou JZD, zničena ohrádka kolem kříže naproti pohostinství a přeraženy kamenné sloupky. Věc byla projednána na MNV a požádáno JZD v Havlovicích aby uvedlo poškozenou věc do původního stavu. Do konce roku nebylo v celé záležitosti nic uděláno, poškozená památka již asi poškozenou zůstane nadále, jestliže se nenajde někdo ze starších lidí, kteří lpí na dobrém vzhledu obce a nedá sám věc do pořádku."

A skutečně měl pravdu, protože k obnově kříže došlo teprve až o několik desetiletí později. V roce 2008 byl celkově vyčištěn, došlo k opravě poškozených a velmi zvětralých částí z červeného pískovce, následně byla provedena úplná penetrace a barevná úprava, načež došlo k vsazení nové desky s reliéfem. Celkové náklady vyšly na 28 441 Kč, z nichž 10 000 Kč uhradil JUDr. Jiří Berg.

Kříž u čp. 116

[borisjelinek]

Socha sv. Jana Nepomuckého v Libňatově

V letech 1868-1869 byl vystavěn u čp. 10 obecní kamenný mostek přes Maršovku, který nahradil dosavadní dřevěný mostek, jenž se v těchto místech nacházel již od nepaměti. Jeho přesné umístění můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky. Po jeho dostavění přišli zdejší občané s nápadem, že by na něm mohla být zřízena socha svatého, podobně jak tomu bývá ve větších městech. Následně se shodli na tom, aby uvedeným světcem byl sv. Jan Nepomucký, který je patronem proti nebezpečí vody a za ochranu mostů.

Netrvalo dlouho a nápad se zalíbil i členům obecního výboru. Problém však vyvstal ohledně finančních prostředků, protože obec jich tolik neměla. 20. června 1869 tak byla vyhlášena sbírka po obci, která byla uskutečněna o 4 dny později. S prosbou o příspěvek vyrazili obecní starosta Václav Sirovátka a obecní výbor Jan Celba na stranu úpickou a učitel František Jorka a obecní radní Jan Mrdílek směrem k Hořičkám. Sbírka nakonec vynesla 52 zlatých a 97 krejcarů. Sochu zhotovil bohuslavický kameník Josef Münzel, který je autorem mnoha soch světců po celém Trutnovsku a vysvěcena byla hořičským farářem P. Václavem Černým, který nastoupil na Hořičky 16. července 1868 a 16. května 1879 se stal farářem v Malé Skalici.

Vybudování sochy vyšlo celkem na 106 zlatých a 36 krejcarů, z toho bylo určeno: 77 zlatých kameníkovi Münzelovi za zhotovení sochy, 10 zlatých Janu Vlčkovi z čp. 13 za dovoz kamene na sochu a s tím potřebná vydání, 4 zlaté a 23 krejcarů Josefu Týfovi za kovářské práce, 3 zlaté a 93 krejcarů obchodníku Antonínu Nyklíčkovi z čp. 38 za lucernu a lampu úpickému, 3 zlaté a 20 krejcarů zedníkům Janu Kosinkovi z čp. 10 a Čeňku Jirouškovi z čp. 115 za stavbu pilíře, 2 zlaté hudebníkům při svěcení sochy, 2 zlaté Janu Hepnarovi a Janu Kosinkovi za ozdobení okolí sochy, 1 zlatý nádeníkovi Čeňku Jindrovi z čp. 6 za dvoudenní práce, 1 zlatý hudebníkům za hudební doprovod školní mládeži jako družičkám, 75 krejcarů za svíčky do lucerny a svícnu, 70 krejcarů za různý materiál na výrobu slavnostní brány a 55 krejcarů zámečníku Augustinu Wolfovi za půldenní práci a použitou síru.

Rozdíl mezi vybranou částkou a nákladem na zřízení sochy byl sanován výnosy různých poplatků, úrokem z kontribučenského kapitálu v obnosu 35 zlatých a 15 krejcarů, příspěvkem knížecího úřadu na obecní vydání na roky 1868 a 1869 ve výši 7 zlatých a 28 krejcarů a dalšími dary. Nakonec tedy chybělo pouhých 7 zlatých a 36 krejcarů, které byly v roce 1873 zapraveny z ústavu chudých, což byla součást obecního jmění, jež byla určena k zaopatřování místní chudiny a provozu zdejší pastoušky. Tato povinnost byla stanovena § 1 domovského zákona ze 3. prosince 1863, který nabyl platnosti 25. ledna 1864, v němž se říkalo, že „zchudl-li by ten, kdo má domovské právo v obci, může za opatření žádati.“ Konečný účet byl obecním výborem přijat a podepsán 27. prosince 1873.

K první výrazné opravě sochy došlo v roce 1893. Tehdy navrhl obecní starosta Jan Teichman, aby došlo k jejímu novému natření a pozlacení. Návrh je datován 16. dubnem téhož roku a byl přijat obecním zastupitelstvem jednomyslně. Znovu byla vyhlášena sbírka, která se po obci uskutečnila 2. června 1893. Devítici obecních výborů (starosta Jan Teichman, radní Josef Falta, radní Jan Celba, školdozorce Štěpán Falta, výběrčí Antonín Seidl, obecní výbor Josef Jirásek, obecní výbor Štěpán Vít, obecní výbor Jan Kábrt, obecní výbor Vincenc Efler) se podařilo celkem vybrat 25 zlatých a 45 krejcarů.

Následně byli osloveni úpičtí sochaři Antonín Pátý a Jan Matouš a zbečnický řezbář a sochař František Vlach, za jaký obnos by byli ochotni uvedené práce zhotovit. Nejlevnější nabídku podal Jan Matouš, když si řekl o 80 zlatých. Výhodou bylo rovněž to, že měl za sebou řadu skvěle vyvedených soch a křížů, takže nebylo pochybností o úrovni jeho umění a zručnosti. Z jeho děl zmiňme např. sousoší sv. Trojice v Úpici v zahradě u domu čp. 248 z roku 1896. 22. července 1893 byla tato nabídka schválena obecním zastupitelstvem a chybějící částka ve výši 4 zlatých a 55 krejcarů byla vzata opět z ústavu chudých. Ve 2. polovině září téhož roku tak byla socha očištěna, natřena nejprve základní a později různými potřebnými barvami a poté pozlacena. Dodejme ještě, že uvedený sochař v rámci oněch 80 zlatých zrenovoval v září téhož roku nejen příslušnou sochu, ale též kříž u staré školy čp. 80. Vyúčtování této opravy bylo odsouhlaseno a podepsáno obecním výborem 7. října 1893.

Později byla socha přesazena na protější stranu na okraj školní zahrádky, neboť most trpěl zatížením. Roku 1921 byla socha neznámým pachatelem poškozena a na návrh řídícího učitele Františka Sobotky bylo bezhlavé torzo odstraněno, a to z toho důvodu, že úmyslně poškozená socha před školní budovou nemůže působit v dobrém směru na mravní výchovu žactva. Na místě byl tak ponechán jen jeho podstavec s vytesaným reliéfem sv. Václava. Na nějaký čas socha zmizela, objevena byla po roce 2000 a od té doby se mnohokrát uvažovalo o opravě sochy a jejím opětovném umístění na roh školní zahrady, naposledy se tak stalo roku 2007. K realizaci tohoto kroku však nedošlo.

Teprve 9. února 2021 schválilo obecní zastupitelstvo opravu sochy, kterou měl provést Otomar Malý z Horního Žďáru. Zároveň bylo stvrzeno vypsání veřejné sbírky na tuto opravu a zřízení transparentního účtu. Díky darům místních obyvatel na něm a dotaci od ministerstva zemědělství se podařilo uskutečnit a v symbolický den 28. října 2021 se navrátila socha do Libňatova. Symbolický v tom, že po 28. říjnu 1918 byli právě svatí Janové Nepomučtí bouráni, neboť tyto plastiky byly nespravedlivě označovány za pozůstatek habsburské monarchie a symbol naší poroby. Více o soše a jejím opěovném návratu do obce zde: http://www.libnatov.cz/?id=Gallery/2021/Nepomucky/index.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha sv. Jana Nepomuckého

[borisjelinek]

Zaniklý mlýn v Libňatově

Když se člověk podívá na líný tok Maršovky čili Poklekovského potoka, jak se tomuto potůčku též říká, ale zejména na jeho vodnost, nikdy bychom do něho neřekli, že dříve býval dravou říčkou, jež poháněla během své pouti rovnou několik mlýnů. Dnes se nám mohou zdát až směšná i slova obecní kroniky, která byla založena v roce 1923 a píše se v ní o tomto toku toto: "Potok ten pramení v Maršově u čís 6. Sesilován je v Libňatově četnými a stálými prameny, takže není pamětníka, aby i v nejsušších létech vyschl."

Jeden z nich stál svého času i v Libňatově. Původně však byla tato ves přiřazena mletím k mlýnu v sousedních Havlovicích a k olejně v Úpici. Zprávu o tom máme z roku 1737. Když koncem 18. století došlo k požáru roubeného stavení čp. 39 (v roce 1775 náleželo Josefu Krajákovi a roku 1785 Jakubu Krajákovi), z něhož nic nezůstalo, bylo rozhodnuto, že na jeho místě bude vybudován mlýn. Tehdy se psal rok 1790 (některé zdroje hovoří i o roce 1780) a podmínkou této stavby bylo to, že jeho vlastník musel odvádět 6 ½ korce "výmelného" za havlovický mlýn, kam předtím obec mletím patřila. V obecní kronice se objevuje rovněž zavádějící informace, že starý mlýn mohl stávat na místě čp. 48.

V roce 1794 vlastnil mlýn Antonín Pfaff (psán i jako Pfaf) a před rokem 1800 Jan Baudisch (tehdy zemřel). Roku 1805 byl uváděn jako jeho majitel Antonín Šafránek. V letech 1814-1815 byl mlýn čp. 66 přestavěn mlynářem Prouzou, ale i zde se objevují protichůdné informace, neboť se hovoří jak o zmíněné přestavbě, tak o stavbě nového mlýna v roce 1815, opět však mylně. Zůstal však nadále roubenou stavbou, což můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky (tehdy čp. 66 náleželo Josefu Prouzovi) a v jeho pozdější reambulaci (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA254018400&fbclid=IwAR3g6W46i65dPotNODeULHdK-A8hc7M6jSS8Mub#YgL6wkxHuvCUYeiKxA8). V roce 1865 náležel mlýn Janu Prouzovi. Po jeho smrti se vdova Františka Prouzová provdala roku 1870 za vižňovského mlynářského Augustina Rosenberga. V roce 1881 bylo čp. 66 v majetku Antonína Vika, přičemž tu bydlela na výměnku též Anna Prouzová. Do roku 1913 byl vlastníkem mlýna Václav Štafa, jehož smrt zaplnila stránky tehdejších novin, protože se utopil v řece Úpě a bylo podezření, že byl zavražděn. Jako příklad můžeme uvést "Lidové noviny", které 9. ledna 1913 napsaly toto:

"Zavražděn? Z Úpice se oznamuje: Dne 3. ledna t. r. odešel majitel mlýna V. Štafa z Libňatova do Úpice za obchodní záležitostí a už se domů nevrátil. Po tři dny bylo po něm pátráno občanstvem i četnictvem po celém okolí co nejúsilovněji, ale marně. Teprve v úterý po polednách byla vylovena jeho mrtvola z řeky Úpy v Havlovicích. Ačkoliv na mrtvole nešťastného nebylo nalezeno při prvé prohlídce žádných stop zřejmého násilí, přece jen všeobecně se soudí, že běží o akt vraždy úkladné. Soudí se tak z té příčiny, že Štafa měl v Úpici vyzvednouti 2200 kor., aby mohl zapraviti kupní cenu většího množství obilí. Bylo to známo mnoha lidem v okolí a poněvadž se mlynář vypravil do Úpice z rána za dne, vědělo se, že jede do města pro peníze. Na zpětné cestě však se zastavil Štafa v Havlovicích u svého švakra Kábrta, u něhož peníze uložil v uschování a poté zašel do tamního hostince »Ameriky«, kde měl rovněž cosi k vyřízení. V hostinci měl Štafa nějaký spor s několika občany. Později, večer se zdvihl a odešel. Od té doby ho nikdo nespatřil, až byla jeho mrtvola vylovena. Mrtvola byla ohledána a dopravena do umrlčí komory a nařízena soudní pitva. Štafa byl otcem čtyř nezletilých dítek a byl otcem i manželem vzorným. Požíval značné vážnosti v celém okolí, najmě mezi dělnictvem těšil se velké oblibě. Že by byl zbloudil cestou za tmy a spadl do řeky, zdá se téměř vyloučeno, neboť terrain místa, blíže něhož v řece mrtvola mlynářova byla nalezena, domněnku podobnou nepřipouští a pak mlynář šel cestou z Havlovic do Libňatova velmi často."

Během soudní pitvy však bylo zjištěno, že se utopil, a tak byl tento případ uzavřen jako neštěstí, i když po celém okolí se stejně nadále tvrdilo, že byl někým sprovozen ze světa, akorát, že mlynáře pouze do vody nějakým způsobem shodil nebo strčil a protože měl v sobě nějaký ten alkohol, nepodařilo se mu z vod Úpy zachránit. Jak se tato událost skutečně stala, to se již nikdy nedozvíme.

Roku 1923 náležel mlýn vdově Aloisii Štafové. Následně zde o rok později mlynařil její syn Václav, jenž byl na Úpicku znám jako jedna z nejvýraznějších postav tamní Národní obce fašistické. Později však mlýn náležel jeho sestře Růženě Štafové, aby jeho politické angažmá nebylo živnosti na škodu. Jeho národovectví se objevilo jako překážka hned krátce po okupaci Čech a Moravy německými vojsky. Navíc se snažil spoluobčanům pomáhat v rámci svých možností, ale vzhledem k velikosti mlýna nemohl vyjít všem vstříc. Rovněž na něj přišlo několik udání, takže si u mlýna podávaly ruce různé kontroly. Ani to však nestačilo a v roce 1941 byl provoz mlýna Růženy Štafové úředně zastaven. Téhož roku zakoupila obecní rybník. Díky jejímu bratrovi Václavovi, který měl různé známosti, bylo mletí v čp. 66 opět povoleno a v lednu 1942 se s ním opět začalo. K mlýnu tehdy byly přiděleny obce Libňatov a Maršov u Úpice. Že se stále jednalo o roubený objekt, to můžeme vidět z katastrální mapy evidenční z roku 1941.

Štafovy známosti však nedokázaly zabránit tomu, že se nad ním stahovala smyčka. 28. listopadu 1942 byl zatčen gestapem, následně odeslán do zajišťovací vazby v Hradci Králové, odkud pak putoval k pražskému soudu, který mu vyměřil trest ve výši 10 měsíců odnětí svobody za rozšiřování zpráv nepřátelských nacistickému režimu. Díky svému silnému revmatismu byl nakonec roku 1943 propuštěn z vězení. Vrátil se domů, kde poté pracoval jako mlynářský dělník. Natrvalo se zde přestalo mlet počátkem 50. let 20. století. Následně byl objekt přestavěn do zděné podoby, což je zakresleno ve vojenské topografické mapě v měřítku 1 : 5 000 z roku 1962 od Ing. J. Vlčka (avšak ve stavu z roku 1960). Dřevěný zůstal pouze hospodářský objekt na jih od něj a i to se později změnilo, neboť v roce 1962 zanikl. Dnes dům, jenž prochází postupnou obnovou, slouží k bydlení a je v majetku Zdeňky Mlčákové.

Pohled k čp. 66 (úplně vpravo)