Boušínský farář P. Josef Rudiš
Narodil se 7. prosince 1815 v Brodě u Jaroměře (něm. Prode, nesprávně se uvádí, že se narodil v Českém Brodě, pokřtěn byl o den později v kostele v Heřmanicích) do rodiny místních rolníků Josefa a Anny Rudischových z čp. 39, kteří ho poslali na studia do královéhradeckého semináře a na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Po kaplanování v Chvalkovicích se stal v roce 1855 administrátorem v Německé Brusnici (dnes Hajnice). Odtud směřovaly jeho kroky na Boušín, kde byl v letech 1859-1860 administrátorem a poté farářem. Do oka místním však mnoho nepadl a rozepře s místními rostly. V roce 1871 se jeho spory s některými slatinskými občany vyhrotily natolik, že se dostaly též do celostátního tisku. Nejprve vyšel 24. března 1871 článek v "Národních listech", který ho zkritizoval:
„Ze Slatiny okr. náchodský. (Škola a velikomyslný dar velkého pána.) Zastupitelstvo obce Slatiny odepřelo volbu do místní školní rady, jakož i placení 10% školní přirážky, pokud nebude škola dle stávajících zákonů školních do pořádku uvedena. Jest toliko jen jedna a ještě malá světnice k vyučování, kde se musí 209 žáků polodenně a toliko od jednoho učitele vyučovati, který není s to všem nynějším požadavkům zákona, a sice s takovým prospěchem vyhověti, jak by při celodenním vyučování očekávati se mohlo. Z této příčiny obecní zastupitelstvo žádalo u cís. král. okresní školní rady, by ještě jedna školní světnice vystavěna a stará opravena byla. Rozmnožená c. k. okresní školní rada vyhověla této žádosti s tím podotknutím, by tato stavba na jaro odložena byla. Školní přirážky musely však býti zaplaceny, poněvadž dluhující donuceni byli exekucí. – Přesvědčili jsme se již kolikráte, jak naše školní mládež hospody a hudební veselosti ráda navštěvuje, ano i celé noci při takových zůstává, aniž by rodiče po svých dítkách se ptali a je hledati nechali. Tomuto zlu, kde se ještě mravní cit nevinné mládeže slovy neslušnými otravuje a mnohým neslušnostem učí, mělo by se předejíti. K tomu cíli uspořádal p. učitel přiměřenou radovánku školním dítkám na ostatky masopůstu, při které podotknul, kdoby se více ze školních žáků ukázal v hospodě při taneční zábavě, nesmí se radovánek školních dítek zúčastniti. Druhý cíl byl ještě ten, by větší a odrostlejší mládež viděla, že se také jiným a lepším spůsobem baviti může, než jak to obyčejně viděti jest. Mnohý mladík celou noc se svou loutkou v kole jako o závod v chlupatici na hlavě a někdy i se zapáleným doutníkem v ústech se točí, křičí, do druhého tluče, jak by tomu zjednán byl, a nepřestane, dokud ho hvízdající klarinet a přizvukující mu trumpetka popouzí. O čemž se dále rozepisovati nemíním. Na tuto školní radovánku jsme pana učitele za příkladem jiných obcí již vícekráte vybízeli, ale on se vždy odvolával, že pohřešuje štědré ruky, která by záměr jeho podporovala. Ale jak se říká: Kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, bude mu otevříno. I hledal a nalezl dobrodince faráře bohušinského p. R. školního katechetu, kterému svůj záměr co nejlépe vylíčil, doufaje, že dobře pochodí. Na otázku ale vel. p. faráře, mnoho-li as těch dítek dohromady bude, odpověděl, že do 200 jich nebude mnoho chybět. Načež p. farář učiteli s tou největší ochotou – celých 20 kr. daroval. Za tento velikomyslný dar p. učitel slušně se poděkovav, myslel sobě: Bylo-li na poušti 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami poděleno, a ještě 12 košů drobtů zbylo, proč by nestačilo 20 kr. toliko 200 žákům. A v skutku stalo se. Děti byly poděleny houskami neb rohlíky, křenovkami, jichž hojnou zásobu p. starosta Jan Řehák objednati dal; ano i o potřebný nápoj bylo postaráno. Byl to den velmi krásný a radostný. Mladí i staří spěchali se podívati na ten nový dorůstající svět pravíce: Takovou radost ty děti jak živy neměly, na to budou dlouho pamatovat; mnohý otec a mnohá matka radostí brzy plakali, brzo zase se smáli, vidouce své dítky, jak vesele skákají, zpívají, deklamují a deklamujícím ručičkami tleskají. Jiní zase davše své štědrotě volný průchod, pomáhali dítkám jejich radost všelikými dary rozmnožovati. Za tyto dary budiž všem příznivcům školní mládeže, zvláště pak pp. starostovi a učiteli čest a sláva!“
Následně zareagoval boušínský farář tím, že svoji odpověď zveřejnil 4. dubna 1871 v inzertní části stejného periodika:
„Z Boušína do Slatiny.
V příloze k čís. 82 „Národních Listů“ pod článkem „Ze Slatiny ok. Náchodský.“ (Škola a velikomyslný dar velkého pána), vyčítá se mi, jakožto boušinskému faráři a školnímu katechetu, ovšem ze msty, že jsem slatinskému p. učiteli jen 20 kr. co příspěvek na obmýšlenou radovánku pro děti, kterou v hostinci svého bratra p. Čeňka Bergra uspořádati obmýšlel, podal. – Věc se má takto: toho dne před radovánkou, když bylo po vyučování, sdělil mi ve škole p. učitel Jan Berger, že hodlá v hostinci svého bratra na zejtří radovánku pro děti uspořádat, na kterou, jak pravil, od obce 6 zl. určeno jest. Poněvadž jsem pro školu předtím daroval více než tucet katechismů, aby nejchudší žactvo potřebnou knihou touto opatřeno bylo, myslel jsem sobě, že dětem prospěji lépe knihami, než radovánkou takovou, při kteréž se dětem zavázaly oči šátkem, by při všeobecném smíchu houžku sobě nachmataly. – Na ujištění p. učitele, že vezme za vděk každým malým dárkem, přidal jsem k těm knihám co jsem právě u sebe měl, nic zlého netuše. Že mnoho peněz s sebou nenosím, toho příčinou jest ta okolnost, že jsem jen v nadřečeném článku co veliký pán titulován: v skutečnosti však se zdá, že slatinský p. učitel dle svého hmotného postavení jest též tak veliký, ne li větší pán, nežli farář na osamotělé farce na Boušíně; a přec neudal, mnoho-li pro děti věnoval, ačkoli se nechal oslavit. Že jsem se ptal, kolik dítek přijde na tu merendu, bude sotva pravda; neboť co katecheta vím dobře, kolik dítek v každé třídě se nachází. An kdosi myslel, že chci s 20 kr. zázraky činit, jest divná věc; vždyť snad každý ví, že jsem jen prostý kněz a nikoli Kristus na poušti. Že vychválený starosta obce Slatiny p. Jan Řehák žije v civilním manželstv, a kněze právě v lásce nemá – tomu se tak nedivím, jako že p. učitel ve Slatině s místním duchovním nechce žíti v přátelském poměru a připojuje se k těm mým protivníkům, na jakých ještě žádný boušinský farář neměl v Slatině nedostatku – kdežby nejraději každých čtrnáct dní měli jiného. Kdož zdejší poměry dobře zná, nebude záviděti to štěstí, býti farářem na Boušině, a spolu tím velkým pánem.
J.R.“
Tyto spory nesly s nelibostí až na královéhradeckém biskupství. Oficiálně zde stáli za svým farářem, ve skutečnosti ale přemýšleli, co s ním udělat. Příležitost se naskytla, když 15. dubna 1874 zemřel stařičký úpický děkan Msgre. Antonín Charvát. Na jeho místo byl jmenován právě páter Rudiš, který tak následujícího roku Boušín natrvalo a s lehkostí v srdci opustil. Vše však nebylo tak jednoduché, jak by se z předchozích řádků zdálo, což potvrzují slova slatinského kronikáře, který zhodnotil Rudišovo působení na Boušíně takto:
"Pán farář Josef Rudiš byl dosti pokročily kněz nevyhledávaje příliš se zavděčiti ordynáritu a byskupovi a ač jsa rozeny němec, nedával toho znátí nybrž sám i odbyral vzdělávaci české spisi svobodomislné, také "matici lidu" a rád je půjčoval i dorůstající mládeži. Nebyl sice znamenitým kazatelem, avšak velmi rád učinil i dlouhé kázání a mnohou větu poučnou opakoval několikráte, snáže se, vštípiti to v pamět posluchačům.
Jeho zálibě k majetku stařím spíše přibývalo, a tu když často kázal z horlivosti o lakomci a mamoně bylo posluchačům tajiti úsměch, čehož on však mnoho nepozoroval. Šetřil sice, penize a za časté při vyjednáváni se, se sousedy dosti úrpůtné hádával o peníze, jež za svatbu neb pohřeb požadoval, předce sobě přál ovšem nejvíce nápoje, anť byl piva milovnikem. Byval-li napitý, býval ihned rozlobený. Bylť tlusty a oddychoval, těžce chodil a nohy měl často malomocné. O pouti, svátcích a posviceni se často zapomenul a při dopoledním nešporu v kostele musil jej i někdy pamatovati, sám jeho kostelnik. To bylo přičinou, že naň konečně u konsistoře bylo žalováno a vyslan byl do obce k představenému Jánu Řehákovi, k vyšetřeni toho vykář, tajně, bez vědomy farářově. K žádosti vykářově představený, povolal několik starších sousedů mezi nimi i mého otce a ti smírnou výpovědi uspokojilo vykáře, takže vyšetřováni bylo zastavéno, p. farář však od té doby byl na sebe opatrný."
Jeho nové působiště bylo o něčem jiném. K jeho poctě bylo sehráno dokonce ochotnické divadelní představení „Zkouška před svatbou“. Zde se velmi aktivně účastnil společenského a kulturního života a stal se podporovatelem nejen místních katolických spolků. Nedlouho po svém příchodu, 30. října 1876, vstoupil do Občanské besedy. Zajímal se celkově o stav města a snažil se dopomáhat k jeho rozvoji. 4. března 1876 se zapsal do povědomí místních tím, že požádal obecní úřad, „aby byly u vdovy Faltky č. 143 zdržující se nemravné ženštiny ráznými prostředky z města odstraněny.“ 26. května téhož roku na sebe upozornil tím, jak vedl průvod a sám pohřební obřad tamního řídícího učitele Jana Smetany, nezapomenutelná byla zejména jeho slova. Stal se zde totiž výrazným a skvělým řečníkem, a proto byl o něj vždy velký zájem, ať již šlo o církevní obřady, tak světské akce s účastí místního duchovenstva. Zemřel 2. ledna 1879 v Úpici, kde byl o 5 dnů později rovněž pohřben.
Fara na Boušíně