Chtěla bych jít ven a povídat si. Cítit chlad a vnitřně se třást, jako se mi to stává, když jsem nervózní nebo hodně unavená a je mi zima. Vzájemně bychom si ukazovali hvězdy ve svých vesmírech a mohli bychom se třeba i pohádat. Nakonec bychom se zasmáli a věnovali si vševědoucí pohled. Mohli bychom o sobě vědět všechno, úplně všecičko. Písničky který nás nutěj brečet a ty při kterých tančíme... tričko, který je nejlepší na spaní, oblíbenej čaj a hrnek ze kterýho pijeme jen kakao. Spací poloha, která je ta nejpohodlnější, když se ráno probouzíme a to co cítíme, když přemýšlíme nad tím po čem toužíme nejvíc. Dáme si kafe, já mám nejradši rozpustný, dvě lžičky na takovej střední hrnek, zalít do půlky vodou, čtyři lžičky cukru (pohrdavé odsouzení čekám pokaždé a od každého) a pak dolít mlékem. Zapálit svíčky a lehnout si na postel. Dívat se do stropu. Možná jen mlčet, mít vypnuté telefony a jen tak cítit to bytí. Být na jedné vlně. Duševní pouto. Mít to pouto. Mít ho kdykoliv potřebujeme.
Všechno co potřebuju/eme
