Skřivánci, Sovy a Gruzíni
Dneska jsem měla mít dopoledne schůzku. Můj návrh zněl 10.00 místního času. Nakonec domluveno na 10.30. Tedy původně jsem ji měla mít až odpoledne, ale dotyčná osoba mi den předem napsala, že nemůže.
Pak mi přišla v 1.30 v noci SMS, že ráno to asi také nevyjde, protože ona žena nemá klíče od kanceláře a nikdo tam bohužel „that early in the morning“ nebude. Psala jsem, že nemusíme být v kanclu, ale můžeme jít na kafe. Prý nemá u sebe razítko a to je pro naši schůzku potřeba. Jo a taky to stejně nestíhá, protože v 11.00 už musí být někde jinde. Tak proč jsme si tu schůzku rovnou nedomluvili na 10.00 a nevzala si razítko s sebou domů?
OK, nevadí, nehodlám ustoupit a říkám, že se tedy sejdeme večer.
Mezitím zamířím do své práce, kam přijedu v 11.00 a v celém třípatrovém baráku, kde sídlí poměrně velká jazyková škola a minimálně 4 organizace včetně té mojí, není ani noha. V 11.30 stále nikdo. V 11.35 mi zaklepe na dveře cizí slečna, že by chtěla začít chodit na aj, ale nemá to s kým domluvit. Prošla prý všechny kanceláře – jsou normálně odemčené, přestože je v nich technika, peníze, drahé anglické učebnice - ale nikdo nikde není. Volám ředitelce jazykovky, která je zároveň moje učitelka gruzínštiny, ale ta mi nezvedá telefon. Asi je moc brzo.
Jdu čekat na svojí šéfovou, jestli mi přinese razítko, abych mohla odnést žádost o grant na Českou ambasádu. Tam se maká po evropsku - minimálně od 9.00 do 17.00.
Nestěžuji si, docela mi tenhle styl vyhovuje J, ale pro našince to je přinejmenším nezvyklé. I po téměř půl roce každodenně sprintuji na autobus do práce, abych nepřišla pozdě a za celou dobu byla šéfová v kanclu dříve než já jednou. Možná nemohla spát.
I