Tuňákšvili a Gruzinkáč v Tbilisi

Zápisky z našeho 10 měsíčního dobrodružství v Gruzii

[2hipsterivtbilisi]

TROCHA POLITIKY, ABYCHOM POCHOPILI, PROČ GRUZÍNI ŘÍDÍ JAKO KOKOTI

Michaila Saakašviliho asi většina Čechů, kteří alespoň jednou za rok vezmou do ruky noviny nebo otevřenou jakýkoli zpravodajský server, zná jako prozápadního politika bojujícího za svobodu Gruzie nebo Ukrajiny, ale hlavně proti Rusku. Miška, jak mu Gruzíni dodnes říkají, bezpochyby přispěl k zásadnímu rozvoji země a zavedl skvělé reformy školství, policie a zdravotnictví, ovšem jeho sláva neměla dlouhého trvání.

Po realizaci první série větších změn představil Gruzii Evropě a USA jako vhodného partnera pro byznys i vojenské účely, také díky její poloze na velmi strategickém místě.  Touto cestou získal z USA slušné finanční prostředky, které mu umožňovaly nadále zemi posouvat a „vylepšovat“ ovšem ne vždy se souhlasem místních obyvatel. Jeho sešup z uznávané superstar k nenáviděnému despotovi byl jak z učebnice o nenažranosti mocí. Vaz mu v průběhu jeho prezidentování zlomily dvě drobnůstky: mučení a zabíjení politických oponentů a válka s Ruskem o Jižní Osetii.

Saakašvili po neúspěchu ve své rodné zemi (který mimo jiné vedl k vydání zatykače na jeho osobu) ale nezahálel, na LinkedIn uvedl pozici „bojovník proti Rusku“ a pracovní nabídka přišla obratem. Guvernérem ukrajinské Oděsy byl až do konce roku 2016, kdy se rozhodl nad další Ruskem okupovanou zemí zlomit hůl. Aktuálně si možná brousí zuby na nějakou politickou pozici v Pobaltí. Tyhle země má přeci Rusko další na pořadníku…

Dosud zde uvádíme příběh, který víceméně (až na drobné úlety při zacházení s Miškovými kritiky) uváděla všechna evropská média, a který udělal ze Saakašviliho moderního mučedníka. Pravda je, že bez jistých radikálních postupů by asi nedokázal úplně vymýtit korupci nebo vyhnat ze země tzv. „vory v zákoně“, ale historky o řízeně a hromadně znásilňovaných oponentech, které patří téměř do ústní lidové slovesnosti, se bohužel pravděpodobně zakládají na pravdě.  

BROMANCE DVOU ŠVILIŮ

Kromě toho je pro nás zajímavý i zdroj peněz pro Miškovy reformy. Až zde v Gruzii jsme zjistili, že finance, které umožnily zrealizovat většinu Saakašviliho nápadů, šly z kapsy jediného gruzínského miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Ten je velmi speciální postavičkou i bez spojení s bývalým prezidentem už jen proto, že jeho kapitál se rovná 35 % každoročního gruzínského HDP - divné srovnání, ale můžete si z toho vyvodit, buď jak moc je sám bohatý nebo jak moc je Gruzie chudá... Ve své sbírce obrazů má Bidzina Picassa či Luciana Freuda, takže úplný žebrák to asi nebude (podle časopisu Forbes mu náleží 298. pozice v žebříčku nejbohatších lidí světa).

Chlápek s vizemi a chlápek s penězi vytvořili neporazitelné duo, které za několik málo let (cca za jedno prezidentské období) změnilo Gruzii k nepoznání. Ovšem jak to tak bývá, nakonec si vizionář začal myslet, že již nepotřebuje peníze od boháče, protože má dost svých zdrojů a boháč, že má lepší nápady než vizionář. Tato „bromance“ bez happy endu nakonec zajistila Miškovi výše zmíněný zatykač a úprk ze země a Bidzinovi pověst kardinála Richeliue. Aktuálně vládnoucí strana „Gruzínský sen“, jejíž otěže pevně třímá Bidzina ve svých rukách, ve strachu před ztrátou hlasů a přirovnání k předchozí garnituře, raději nedělá vůbec nic, což je asi nejstabilnější strategie.

GRUZIE, ČELEM VZAD A HLAVNĚ PŘEŽÍT!

Gruzie jde tedy zase pomalu do pekel, nemá dobré vztahy ani s Ruskem, ani se Západem, což vede k nedostatku financí a tudíž k utahování opasků, které ale už jsou posunuté na poslední dírku. Pak se jeden nediví, že celý národ je poměrně frustrován a v životě se řídí jediným pravidlem – přežít. To se nejvíce zhmotňuje ve způsobu gruzínského řízení a celkově místního provozu. Že je nasněženo, jedete přes hory ve výšce 2000 m.n.m. a máte letní pneumatiky? Nevadí. Že normálně probíhá obousměrná doprava v jednosměrce? Nevadí. Nemáte světla, ani blinkry a je zataženo a přesto klidně předjíždíte zprava? Nevadí. Že jezdí auta po chodnících a parkují na nich tak, že se kolem nich neprotáhnete ani bokem? Nevadí.

TEST OSOBNOSTI: VYBERTE SI S NÁSLEDUJÍCÍCH MOŽNOSTÍ A MY VÁM ŘEKNEME, KDO JSTE

Mírná forma diktatury a pohodlí, nebo dobro a nedostatek jídla.

Zvyšování cen a snižování platů a sociálních příspěvků versus rostoucí ekonomika a větší blahobyt.

Žádná pravidla, žádné politické oběti, ale každodenní neregulovaný boj o svůj kousek ve společnosti, v dopravě, v obchodě, na úřadě, nebo vyšší životní úroveň s potlačením některých lidských práv.

Atatürk, Tito a Saakašvili versus Inonu, Ribar či současný prezident Gruzie Margvelašvili….

Vyberte si.

[2hipsterivtbilisi]

Skřivánci, Sovy a Gruzíni

Dneska jsem měla mít dopoledne schůzku. Můj návrh zněl 10.00 místního času. Nakonec domluveno na 10.30. Tedy původně jsem ji měla mít až odpoledne, ale dotyčná osoba mi den předem napsala, že nemůže.

Pak mi přišla v 1.30 v noci SMS, že ráno to asi také nevyjde, protože ona žena nemá klíče od kanceláře a nikdo tam bohužel „that early in the morning“ nebude. Psala jsem, že nemusíme být v kanclu, ale můžeme jít na kafe. Prý nemá u sebe razítko a to je pro naši schůzku potřeba. Jo a taky to stejně nestíhá, protože v 11.00 už musí být někde jinde.  Tak proč jsme si tu schůzku rovnou nedomluvili na 10.00 a nevzala si razítko s sebou domů?

OK, nevadí, nehodlám ustoupit a říkám, že se tedy sejdeme večer.

Mezitím zamířím do své práce, kam přijedu v 11.00 a v celém třípatrovém baráku, kde sídlí poměrně velká jazyková škola a minimálně 4 organizace včetně té mojí, není ani noha. V 11.30 stále nikdo. V 11.35 mi zaklepe na dveře cizí slečna, že by chtěla začít chodit na aj, ale nemá to s kým domluvit. Prošla prý všechny kanceláře – jsou normálně odemčené, přestože je v nich technika, peníze, drahé anglické učebnice - ale nikdo nikde není. Volám ředitelce jazykovky, která je zároveň moje učitelka gruzínštiny, ale ta mi nezvedá telefon. Asi je moc brzo.

Jdu čekat na svojí šéfovou, jestli mi přinese razítko, abych mohla odnést žádost o grant na Českou ambasádu. Tam se maká po evropsku - minimálně od 9.00 do 17.00.

Nestěžuji si, docela mi tenhle styl vyhovuje J, ale pro našince to je přinejmenším nezvyklé. I po téměř půl roce každodenně sprintuji na autobus do práce, abych nepřišla pozdě a za celou dobu byla šéfová v kanclu dříve než já jednou. Možná nemohla spát.  

I

[2hipsterivtbilisi]

Papež v Gruzii, aneb trocha církevního humoru k vánočním svátkům

Je to už pěkně „stará novinka“, ale v září za námi přijel papá František. Myslíme si, že je obecně vřele přijímaný i mezi nevěřícími, stejně jako byl Jan Pavel II., jehož při návštěvě totálně ateistické Czechie vítaly statisícové davy. Papeže nebo například dalajlámu totiž lidé nepovažují jen za představitele církví/náboženství, ale hlavně za morální celebrity, kterých je ve společnosti poskrovnu.

Ovšem to by nebylo Sakartvelo, aby zde i takovou velkou událost kardinálně :-) nevymňoukli. Přestože Gruzie přijala křesťanství za oficiální náboženství již v r. 340 (jako druhý stát na světě po Arménii), o návštěvu papeže zde byl pramalý zájem. Zádrhelem totiž byla výzva členům místní pravoslavné církve, aby se setkání s katolickým představitelem neúčastnili. Důvodem byly jak dogmatické rozpory mezi církvemi, tak papežův přílišný modernismus, který se projevuje v jeho pozitivním přístupu k „odporným“ tématům, jako jsou práva žen, podpora LGBT či dialog s dalšími náboženstvími.

Vzhledem k tomu, že se ke gruzínské ortodoxní církvi hlásí 85% obyvatel a dalších cca 9% jsou muslimové, konkurence, resp. místní katolická komunita neměla velkou šanci tenhle boj vyhrát. Zvláštní ovšem bylo, že gruzínský patriarcha pravoslavné církve Ilia II. papeže přivítal s otevřenou náručí, zúčastnil se téměř všech bodů jeho programu a dokonce ho pozval na bohoslužby do kláštera ve Mskhetě, který je mezi Gruzíny považován za über-svaté místo.

S katolickým bossem face to face

Pro nás osobně byl nezájem Gruzínů výhodný, protože jsme se nemuseli na veřejné mši přetlačovat se zástupy fanoušků, mohli si užít komorní atmosféru malého tbiliského ragbyového stadionu, kam přišlo jen cca 5 000 lidí. A ještě k tomu jsme každý získal kšiltovku zdarma (samozřejmě jsme neměli na místní důchodce, kteří nejen že si dali najednou na hlavu třeba tři kšiltovky, ale ještě někde objevili pamětní šátky, kterými se také obalili v několika vrstvách).

Jak se stal z papeže Františka náš nejlepší kámoš

Aby nebylo pro ten den kultury málo, odpoledne jsme se s Evčou a Dášou, které u nás byly na návštěvě, vydaly k takovému prapodivnému památníku na kopci, kterému se říká Tbilisi Stonehenge. Jsou to obrovské kvádry betonu, pokryté nábožensko-komančskými motivy, od kterých je nádherný výhled na tbiliské jezero თბილისის ზღვა. Po zaslouženém odpočinku v místních hamakách jsme se pěšky vydali na zastávku autobusu a cestou jsme potkali starého známého – papeže Františka. Naše partička složená z Antonína v papežské kšiltovce, Inky se štěnětem v náručí, Evči s obřím foťákem a dredaté Dáši nenechala v klidu ani projíždějící kolonu aut s důstojnými pány a tak nám – a tentokrát jenom nám – zamával ten světem uznávaný pokorný punkáč papež František.  

 A nakonec křesťanská anglická jazyková hříčka pro obdivovatele Batmana

Q: What do you call it when Batman leaves church early? 

A: Christian Bale  

IA

[2hipsterivtbilisi]

Ne všechno se dá vždy koupit - žádná hluboká filozofie, normální realita

Tbilisi je město s více než 1,5 milionem obyvatel a všichni se urputně tváří jak miří na západ. Okázalé moderní stavby, luxusní obchody světových značek a v ulicích mnoho drahých aut. Říkám si tedy, že koupit takovou obyčejnou věc jako stativ nebude problém. Chápu, že v Kvareli nebo Sighnaghi by to byl bláhový nápad, ale v hlavním městě? Hlédám nejprve pomocí Googlu. Žádný eshop s foto technikou, žádný foto obchod na mapě. Několik elekto obchodů jsem dohledal, ale buď nemají žádný web nebo hodně tristní a v gruzínštině. Hledám "where to buy camera in Tbilisi". Z celkového počtu pěti zmínek ve výsledcích vyhledávání je nejslibnější informace, že nejlepší šance je zkusit Central Tbilisi shopping mall na hlavním vlakovém nádraží. Následně dohledávám z různých zdrojů, že je tam elektro s největsím výběrem. Jedu tedy nejprve tam. Ano jsou tu čtyři obchody. Ten nejzásobenější má v nabídce dva stativy z nichž každý skladem v počtu jeden kus. Příští den zkouším jezdit po celém městě a vyptávat se. Motám se v informačním kruhu, nikde nic. Potom zázračný objev. V Alta Okay v Suburtalu mají ve výloze hned tři stativy. Malý, velký a obří pro kameru. Stejně jako na vlakáči, značky Manfrotto. Co mě udivilo byla jednotná cena 6900,- za každý z nich. To jako střelili od boku na vše stejnou cenovku?

Canon dealer locator: nic. Tamron, Sigma, Nikon: nic. Ptám se anglicky hovořících lidí a všude kde mě napadne. Nejlepší informace: opět vlakové nádraží. Taky jsem dostal číslo na městskou infolinku:))

Stativ jsem tedy nakonec koupil na vlakáči. Jediný ošmataný vystavený kus skladem. Abych mohl zaplatit, musel jsem asi 20 minut čekat u prázdných pokladen. Taky jsem musel předložit pas. "Záruka rok nebo dva"?, ptám se? Žádná. Welcome in Georgia:))

[2hipsterivtbilisi]

Pro případné Chánovy fanoušky a fanynky!

[2hipsterivtbilisi]

Štěňátko, muslim a místo sexu pivo: Abcházie II.

Začínáme štěňátkem

Jak většina z vás už asi ví, máme psa. Inka od chvíle, co umřel její pes Šmudla, se vrhala na všechny toulavé vořechy s výkřikem: „Tohohle si musíme vzít.“ Antonín se rok statečně bránil, protože je pořádnější a celkově rozumnější. Inka kromě toho miluje psy, kteří mají tři nohy, jedno oko či jsou nějak jinak pochroumaní. Antonín když už zvíře, tak raději takové, které má všechny části těla ve správném počtu.

Když jsme uviděli v Očamčiře v Abcházii samotné nemocné štěňátko, které se plahočilo mezi psy, z nichž většina byla tak zablešená, že si do těla vykousávala krvavé díry, bylo to pro Inku dostatečné utrpení a pro Antonína dostatečný počet nohou a očí (má všeho tak akorát), že jsme se rozhodli si ho vzít. Tolik tedy k novému členovi naší smečky jménem Neptuna.

Pokračujeme muslimem

Očamčira je malé přímořské město, kde chcípl pes... Před dvaceti pěti lety se muselo jednat o oblíbené letovisko s honosnými vilami. Dnes je většina domů opuštěná, hlavní náměstí prázdné se zrezivělým zábavním parkem, ve kterém se pasou krávy. Je tu (šedé) moře, (ubohé) palmy a (zabordelená) pláž. Obrovské vlny a neuvěřitelně rychlý vítr. Krása.

Ač se většina lidí stěhuje z Očamčiry pryč, najdou se i tací, kteří sem přicházejí za novým životem. Čečenec jménem Chán nás pozval k sobě domů jen proto, že jsme šli kolem jeho vrat a zdáli se mu sympatičtí. On uměl pouze rusky, my anglicky. To byl ovšem pro nás menší problém, než jeho potřeba bez kontextu čas od času vykřikovat (anglickou) větu „I hate motherfucking sionism.“ Nemohli jsme se bez vysvětlení otočit zády, ale zároveň naše jazyková vybavenost nebyla dostatečná k nesouhlasné konverzaci na dané téma. Později nás odvezl i s Neptunou k lékárně, přestože jako muslim považuje psy za nečistá zvířata a tak se z nás stali kamarádi :-).

Místo sexu pivo

Vzhledem k tomu, že místo sexu bychom popravdě museli přejít k genderu, rozhodli jsme se věnovat tématice úplně jiné a to pivní. V Abcházii byl totiž s námi náš dlouholetý idol Matouš Hrdina, spoluautor dvou legendárních průvodců po nejen českých nádražkách Kdyby ti tak pánbů prdel roztrh a Chcípni do rána na chlupatý zuby. Je to teda vrchní hipster, který se pořád tváří trochu jako bitch, ale ve skutečnosti s ním je hrozná legrace, má neuvěřitelné množství historek a poznatků a kromě toho to je mediální a copywritingový Bůh!

A abchazské pivo Suchumskoje je pěkně hnusný.  

 IA

[2hipsterivtbilisi]

Jak pracují freelanceři v Tbilisi

Tbilisi není zdaleka jen velké špinavé město, jak by se mohlo někomu na první pohled zdát. V nedalekém parku máme například krásnou moderní knihovnu (mediatheku), ve které si můžete dát jednu z nejlepších káv ve městě za jednu z nejnižších cen a popíjet ji na otevřené terase. Půjčují tu kola, dají vám zdarma vodu z barelu, disponují velkým výběrem knih v angličtině, internet chytáte i v parku na lavičce, mají zde pohodlná křesla a tak dále. Nejlepší to má však Neptuna. Zatimco já pracuju v knihovně, ona si za prosklenou stěnou běhá v parku:))

[2hipsterivtbilisi]

Poděkování za úrodu

Byli jsme na trhu v Tbilisi. Že se nám místní zboží líbilo, o tom nemůže být pochyb. Tu pár rajčat, tu několik okurek, sáček mandarinek, trocha koriandru a výsledek vidíte sami. Po dnešní snídani, omeletě z krásných obřích domácích vajíček si dokonce troufáme rýpnout do vratkých základů teorie, kterou někteří zastávají, a to sice, že ve skutečnosti je rozdíl v chuti a barvě oproti těm od slepic z klecových chovů jen projekcí vlastního přání. Jedna vlaštovka (ani 4 vajíčka) jaro nedělá, minimálně v nás ovšem po tomto zážitku silně zakořenilo semínko pochybnosti. Ta vajíčka byla totiž k sežrání!

AI

[2hipsterivtbilisi]

Tbilisi maraton

Zúčastnili jsme se Tbilisi maratonu a musíme říct, že jsme husťáci :-) Ne jenom, že jsme doběhli, což není vůbec samozřejmost vzhledem k tomu, že do cíle to zvládla jen polovina všech účastníků, ale ještě jsme přetnuli cílovou „pásku" s luxusním časem!! Oba  jsme dali 10 km za 00:58:51. Všechny peníze šli na hospic v Tbilisi. Hrozně vtipně (z našeho pohledu, kteří známe podobu obdobných závodů u nás) rekapituluje závod článek v Georgia Today: http://georgiatoday.ge/news/5013/TbilisiMarathon-2016--Supports--Hospice-Construction-for-Children

Mě osobně asi nejvíc pobavila věta: "TbilisiMarathon was held with full compliance to international standards.” Jako asi jo. Se zavřenýma očima převázanýma šátkem. Ale zase na druhou stranu to byla pohoda, ne jako šílenství nadopovanejch magorů u nás =D

Zajímavý je taky fakt, že finalista trati 10 km to uběhl za 32 minut a druhé místo obsadil závodník s časem 42 minut. Moje interpretace je taková, že tam byl jeden opravdový běžec, jelikož čas 42 minut bychom dali nejspíš i my, kdybychom chvíli trénovali :-)

AI

[2hipsterivtbilisi]

Sex, muslim a štěňátko: Abcházie poprvé

 Abcházie je neuznaný stát na černomořském pobřeží, který větší část světa považuje za součást Gruzie. Jeho samostatnost kromě Ruska a Venezuely uznaly různé absurdní země jako je Tuvalu a Nauru, které prý obdržely jako poděkování vedle finančního obnosu také kontejner abcházské minerálky.

Přestože ČR nezávislost Abcházie neuznala, dá se s naším pasem do tohoto stopadesátitisícového státečku dostat bez větších problémů. Nesmíte akorát řešit, že je trochu padlé na hlavu si žádat o vízum do země, o které tvrdíte, že neexistuje. Tento názor ale máte pouze do chvíle, než překročíte řeku Inguri, která tvoří přirozenou gruzínsko-abcházskou hranici. Hned za mostem – přes který se můžete dostat jen pěšky nebo koňským povozem (!) – vás totiž čeká abcházská a ruská kontrola, kde ukazujete povolení pro vstup do země. Do tří dnů od překročení hranic se pro získání vlastního víza musíte v Suchumi dostavit na Ministerstvo zahraničních věcí, kde vám za 350 rublů vydají malý papírek, který si vložíte do pasu a pak ho odevzdáte při odchodu ze země.

Vlastní hranici tvoří koridor ohrazený ostnatými dráty, ve kterém si Evropan, zvyklý maximálně na vyblýskané pasové kontroly na letištích, připadá jako by byl odváděn do Guantanáma. Ruští pohraničníci obecně nejsou známí přehnanou laskavostí a vzhledem k tomu, že do této Bohem zapomenuté země bývají posílání snad za trest, nemají velkou motivaci ke zlepšení své pověsti. Jak jsme zjistili, jediné co jim může vykouzlit úsměv na tváři je malé štěňátko…. Ale o tom až příště.

Pro pocit nezávislosti stačí dát pryč „i“ ze slova „chačapuri“

Hned po vstupu do země jsme byli upozorněni na několik zábavných věcí: abcházská slova zásadně nekončí na „i“, protože toto písmeno je nejčastější koncovkou gruzínských podstatných jmen. Tudíž známá gruzínská (a tudíž i abcházská) placka se sýrem není „chačapuri“, ale „chačapur“ a hlavní město Abcházie se nejmenuje „Suchumi“, ale „Suchum“. Nově přejatá mezinárodní slova pro změnu začínají na „a“ (jako Abcházie), takže například používáte „ainternet“.

Ač se Abcházie tváří jako suverénní stát, je ve skutečnosti ruským vazalem. Ruštinu slyšíte častěji než abcházštinu, místní penzisté dostávají důchody z Ruska a lidé jsou zde zváni k ruským volbám. Jediná kvalitní silnice vede od abcházsko-ruského přechodu k ruské vojenské základně na hranicích s Gruzií. Za slušnou ji považují i místní krávy, které se po ní rády procházejí. Ostatních cest se mnoho let nikdo nedotkl – vláda nemá peníze a Rusové je nepotřebují. Většina abcházských obyvatel jsou vlastně ruskými občany – mají ruské pasy, protože abcházské jsou jim ve světovém měřítku k ničemu.  Také bankovní systém je velkou záhadou a dnes jsou jedinými platnými bankovkami ruské rubly.

Na druhou stranu, bez Ruska by Abcházie neexistovala. Rusko jí slouží jako mezinárodní štít, se kterým má sepsanou smlouvu o vojenské pomoci v případě napadení. Jak z historie víme, Rusko takové smlouvy nepotřebuje pro to, aby někam poslalo tanky, ale je 21. století a všichni máme rádi papírování. Kromě toho jsou Rusové téměř jedinými turisty – vedle lidskoprávních aktivistů hrajících si na turisty :) - kteří udržují při životě pozůstatky slávy cestovního ruchu v této „gruzínské Kalifornii“.  Očividně Putin Abcházcům sem tam nechá poslat na výzdobu i nějaké ty amfory…

V rámci budování národního uvědomění a pýchy je v každém městě na náměstí umístěn portrét prvního prezidenta Vladislava Ardzinby, který vedl válku za osvobození. Že se mu to zrovna dvakrát nepovedlo a převedl Abcházii jen od jedné nadvlády k druhé, se raději neřeší.

Sex, muslim a štěňátko

V Abcházii jsme se díky Nesehnutí mohli zúčastnit školy občanské iniciativy, kde jsme se dozvěděli, že nejčtenější internetové příspěvky jsou ty, které v názvu obsahují slova sex a muslim. My jsme ještě dodali štěňátko, kterým se určitě nic nezkazí. V příštím bloggerském příspěvku ale vysvětlíme, že se nejedná jen o náhodné využití populárních slov, ale i o Abcházskou realitu. Tímto pro dnešek končí lekce moderních dějin a základů PR a pro příště už jen zábavné historky o sexu, muslimech a štěňátku. Slibujeme!

IA

[2hipsterivtbilisi]

Gender, negender, v Batumi je dobře

Jako správný tradiční pár jsme se pro měsíc srpen rozdělili tak, aby každý dělal, co mu náleží. Antonín si machisticky zakoupil motorku a vyrazil na drsnou cestu plnou kamení, benzínu a vousatých mužů. Potetovaný vlk samotář brázdící 4 000 kilometrů dlouhou cestu z Prahy - Bubenče do Tbilisi – Vake.

Mezitím já, jemná slečinka, vyrážím prvním vlakem (samozřejmě s klimatizací a se zásuvkami, i když s “ethno” záchody) do Batumi k moři. Opalování na pláži a dortíčky v restauračních zařízeních…. To přesně nesnáším. Na rozdíl od plavání v moři, které miluji v jakoukoli denní i noční dobu, za jakýchkoli povětrnostních podmínek.

Moře, hory, co víc chtít? Pěkné domky!

Plácání se ve slané vodě s výhledem na hory. Co víc si člověk může přát? Krásné uličky s roztomilými domky, velké množství parků, nádherná botanická zahrada rozkládající se přímo nad mořem a zdravě navlhlý vzduch. A palmy! To vše dohromady dělá z Batumi ideální město. Už jen vyhodit turisty a bude to ráj. Nebo je naopak nevyhazovat a investovat do koupě bytu??

Kromě toho mi je dobře ve městech, kde se nachází mešita, synagoga a minimálně dva kostely různých denominací. Je to ideově zdravé, kulturně obohacující, vypadá to dobře a muezzíni rulezz…

Zvrhlí delfíni

K dokonalému oproštění mozku od jakýchkoli myšlenkových pochodů se jdu večer podívat na delfíní show. Zvrhlé, ale strašně veselé. Pamatujete si na takový ten pocit úplně jednoduchého štěstí, který najednou cítíte a roztáhne vám xicht do úsměvu? Nepamatujete? Nevadí, jděte na delfíní show!  

Za týden se do Batumi vracím i s posilou – s Bugi, která je u nás na návštěvě a s Antonínem, který přijel z druhé strany světa. A víte, kam večer společně míříme? No přeci na delfíní show :-).

I

P.S. Když už jsme u těch stereotypů, tak jako klasická žena jsem nedokázala sehnat správný kabel k foťáku, ani rozchodit čtečku karet v počítači... Fotky, které vidíte tady, jsou od Bugi a Antonína.

P.S. 2 Irčo, díky za skvělý pojem “ethno záchody”! Pro neznalé: označení “ethno” se používá u věcí, které nejsou zrovna krásné, resp jsou spíše hnusné, ale patří ke koloritu dané věci/místa, takže si je neodvažujete úplně kritizovat.

[2hipsterivtbilisi]

[2hipsterivtbilisi]

[2hipsterivtbilisi]

Na hranicích Turecko - Gruzie probíhalo vše hladce. Dokonce natolik, že jsem si gruzínské části skoro ani nevšiml. Zatímco na turecké straně jsem musel zastavit a ukázat nějaký doklad čtyřikrát, Gruzínci se spokojili jen s jednou zastávkou a mým pasem. Prošla i moje skromná osobní zásoba bylinek.

Cesta po Gruzii byla bezproblémová až na ten šílený provoz a řidiče magory. 7 z 10 gruzínských řidičů by mělo vrátit řidičák. V Turecku jsou taky šílenci, ale zde jsou navíc bezohlední, nebezpeční a neumí řídit.

Zpestřením na cestě z přímořského letoviska Batumi, kde jsme se na dva dny setkali s Inkou a Bugi, do Tbilisi, byla offroadová vložka. Ta cestu, která měla dle navigace Sygic i Google maps trvat 6,5 hodiny, protáhla na dva dny. Ze silnice označené tlustou žlutou čárou, stejně jako jiné významné tahy v Gruzii, se po několika desítkách kilometrů vyklubala špatná asfaltka. Po několika dalších kilometrech hodně špatná asfaltka. Ta přešla v nezpevněnou cestu se zbytky asfaltu až se proměnila v cestu vhodnou tak pro krávy a koně, kterých na ní bylo opravdu hojně. To že jsem jel asi 30 km na jedničku a 20 km na dvojku hovoří za vše. Maximální rychlost na tomto cca 50 km úseku byla 20 km/h. A v takových chvílích jsem byl na vrcholu blaha a spokojeně si pískal. Ale zase musím uznat, že je v této části Gruzie (Adžárie) opravdu krásná příroda. Asi nejhezčí úsek na celé cestě Praha - Tbilisi.

Když jsem vyjel druhý den konečně na asfalt a zařadil trojku, byl jsem šťastný. To jsem ale netušil, že se raduji trochu předčasně. Celou cestu až do Tbilisi se totiž na silnici něco dělo. Občas silnice chyběla. Krávy, díry jako krávy, chybějící asfalt, žádné značení probíhající stavby, železniční přejezdy na urvání kola, bouračka, šílení řidiči apod.

Nejvíc mě dostávaly průjezdy neoznačenými rozestavěnými úseky na silnici, motání mezi dělníky a jízda po čerstvém asfaltu.

Ale dorazil jsem v kolem půlnoci v pořádku do Tbilisi!!! :)))

[2hipsterivtbilisi]

[2hipsterivtbilisi]

[2hipsterivtbilisi]

Včera mi na kraji Düzce motorka vypověděla službu, prostě nechtěla jet dál. Uprostřed velké křižovatky plné aut. Byla to docela sranda, jak na mě všichni troubili a objížděli mě, když jsem ji tlačil ke krajnici. Příčinu jsem zjistil poměrně rychle - prasklé lanko spojky. Takže jsem nemohl řadit. Respektive mohl, ale bez spojky to jde docela blbě a převodovce se to většinou moc nelíbí😄 První věc, kterou jsem se rozhodl udělat, bylo dát si ve vedlejším bistru kafe a rozmyslet další postup. Nejspíš proto, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci, než byla káva, objednal jsem si snídani. Tak to bude dnes už druhá. Moc jsem protestovat nemohl. Navíc ten plný stůl jídla vypadal moc hezky a já nikdy jídlo neodmítám. Zhruba ve chvíli, kdy jsem se vypořádal s míchanými vajíčky s klobásou a pustil se do oliv a rajčat se sýrem, vidím přijíždět pána na motorce. Vycvičený, otrkaný a nebojácný z cesty jsem za ním hned vyběhl zjistit, kde je servis. Neuměl ani slovo anglicky, nic co by mě zaskočilo. Vymontoval lanko a pryžovou hadičku a že mám jet s ním. Super a co věci? Nechávám je všechny na motorce. Snad mi Sezer, prodavač grilovaných kuřat pohlídá. Vyrážíme. Je neděle, všechny servisi zavřené, objeli jsme jich pět včetně několika cyklo obchodů apod. Nakonec jsme koupili cyklo lanko, k tomu nám pán v dílně vyrobil ve stylu "do it yourself" koncovku a jedeme zpět. Bez helmy s větrem ve vlasech, pohoda. Trvalo to asi tři hodiny. Nerozumíme si absolutně nic. Pán ve žlutém tričku se překvapivě zručně pustil do opravy a za chvíli bylo hotovo. Mezitím přispěchal na pomoc další pán. Vždycky žasnu odkud se ty lidi berou. Najednou je jich kolem nás asi pět. Motorka jezdí, je to velmi provizorní, ale funkční a nyní budu schopen dojet do několik kilometrů vzdáleného servisu Honda. Kupuji jako odměnu kartón cigaret, za což dostávám ode všech vynadáno se slovy, že je to moc. Prý bohatě stačí řici děkuji, možná jedna krabička. Prodavač mi to téměř odmítl prodat. Pan opravář/zachránce je ostatními důrazně pokárán a skoro zlynčován za to, že to chce přijmout. Ale jednou jsem něco řekl, tak jsem mu ten kartón koupil a on si ho bez okolků vzal. Ostatní na to, že jsem blázen a že nemám takhle utrácet. Velmi zajímavé. Nicméně jsem u nich stoupl v ceně a ten pán chudák asi trochu poklesl. Já to beru z našeho evropského pohledu. Pomohl mi a to zásadně, bez zištných úmyslů a strávil tím půl dne. Ale oni zde fungují prostě jinak. Dnes v servisu Honda se z pana opraváře vyklubal majitel, který nejen že opravil a zkontroloval i to, co nemusel a nic za to nechtěl, ale ještě mi koupil oběd, nabídl cigaretu a poseděli jsme u čaje. Docela hustý.