Jak mne přejel hrob
…aneb sen noci novoroční.
Kdo by neznal hřbitov v Noutonicích. Vyprávějí se o něm neuvěřitelné legendy, prý se tam v noci přemísťují hroby, jsou k slyšení hrůzné zvuky, máte-li štěstí, můžete spatřit též duchy a občas i duchny a spací pytle po badatelích spěšně opustivších ono neutěšené místo, najdete tam zkrátka vše, co bujnost lidské fantasie nabízí. Nebylo by přec krásné, kdyby se ono pekelné místo hemžilo prokletými duchy, jezdícími hroby a třesoucími se kostmi dávno zetlelých nebožtíků? Žel, úkazy tyto musíme odkázati toliko do říše bájí a pověstí, nicméně i tak ono místo jistě stojí za vidění, tamní náhrobky jsou platnými zástupci zvláštní hřbitovní architektury, vždyť kde jinde nalezneme kupříkladu náhrobek ve tvaru včelího úlu? To místo je jistě zajímavé už z architektonického hlediska, zvláště stíhá-li vás, stejně jako mne, morbidní záliba v užitém umění hřbitovním. K Novému roku jsem si předsevzala ono pověstmi opředené místo navštívit. V libém mrazení z očekáváných budoucích zážitků z onoho ponurého místa posledního lidského spočinutí, rozechvívajícího běsy nejtemnějších zákoutí lidské duše, uléhala jsem ku spánku, jehož klid byl narušen snem, který Vám níže předkládám.
Byl ponurý zimní plískavičný den, kdy se pozůstatky špinavého sněhu doplňují s olověnou modří temných mračen táhnoucích se až k obzoru v okolí prozářeném oranžovým svitem sodíkových výbojek pouličních lamp. Vzduch voněl sírou a dalšími produkty lokálních topenišť a pod kůži se zadíral vlhký mráz. Uviděla jsem jediný otevřený obchod a zakoupila v něm balík deseti hřbitovních svící, nevím proč, považovala jsem to za zdvořilé, jdu přeci na hřbitov. Poté jsem již kráčela přímo ku hřbitovu vyhýbajíc se zmrazkům na špatně udržované silnici. Pojednou jsem před sebou spatřila světla dodávky, ale uhnout jsem již nestačila. Ten hajzl mě trefil, odletěla jsem do příkopu. Dodávka krátce zasmykovala a radostně pokračovala ve své balíkově rozvážkové jízdě. Spěchají, nemají čas řešit kdejakého sražence, vždyť již brzy budou Vánoce. Těžce jsem se zvedla z příkopu a pokračovala ve své cestě až jsem dorazila k bráně hřbitova. Vstoupila jsem v ono ponuré liduprázdné místo, kde míním trávit dnešní noc. Opřela jsem se o jeden z náhrobků a jala se rozjímat o životě, z čehož mne vytrhlo světlo, které se náhle rozzářilo na konci hřbitova. Vyrazila jsem, avšak na místě samém nebylo ničeho zvláštního, toliko na jednom z hrobů stál malý novinový stánek, na něm hvězda z žárovek a nápis HNS — Hřbitovní Novinová Služba. Inu, když už tady jsem, koupím si noviny, alespoň budu mít na dnešní noc nějakou památku. Osminku prosím, ozval se hluboký a hrubý hlas stánkařův. A vskutku, v záhlaví novin stálo Cena: ⅛ svíce. Vyjmula jsem tedy dříve zakoupenou hřbitovní svíci z tašky a podala mu ji. Ale slečno, teprve otvíráme a vy na mne jdete s takovými velkými, vždyť vám nemám co vrátit, jste tu dnes první. Na chvíli jsem se zamyslela, svíčky jsou sice zvláštním platidlem, avšak není to nic drahého, odvětila jsem I to je dobré, to si nechte od cesty. Usmál se. Jako v zámecké hrobce, no ať to trvá věčně, oni musí být zámožná, to se pozná. smál se ten bodrý chlapík. Zamávala jsem mu na rozloučenou a vydala se do jiné části hřbitova.
Náhrobek ve tvaru včelího úlu, taková pošetilost, vždyť co to muselo dát práce. A k čemu? Vzkřísí to snad mrtvého? A ikdyby. Život přináši tolika strastí, tak si snad všichni zaslouží ono slastné spočinutí, nebytí, kde jen prázdno věčné zeje, kde času neubývá. Kolik toho na světě člověk musí, vždyť smrt není hrozná, ve smrti je veliká svoboda, vždyť po smrti už nemusíte nic. Tak k čemu mrtvého z hrobu mutýrovat, vždyť by to byl zločin.
Zločin. To mi připomnělo noviny, noviny bývají plné zločinu, ono se to lidem líbí, tedy pokud se to děje někomu jinému. Otevřu onu tiskovinu a hned na první na první stránce. Zmatená mrtvola nedokázala najít cestu ke svému hrobu. No vida, to musela být vydařená taškařice, občas člověk vidí nějakého stařečka, co má na rameni napsanou adresu, no a když potom zemře, nevyhne se to ani mrtvolám. Tak doufám, že jí někdo pomohl, vždyť to musí být horor stres. V místní márnici se konala valná hromada… Nojo, to máte hned když se zanedbává údržba. Něco praskne, nebožtíci se sesypou na hromadu a počnou působit. Nojo, tyhle mrtvoly, jsou úplně bez rozumu, asi si toho za života neužily dost, ale proti gustu žádný dyšputát. Ale tohle je zajímavé Změny v trasách vánočních hrobů, nojo, příjdou nějaké svátky a zase to nejezdí podle jízdního řádu. A to je pořád něco…
Najednou jsem měla pocit, že za mnou někdo stojí. Otočím se a vskutku, za mnou stojí takový vyzáblý kostlivec, no, jak už tak kostlivci bývají, úplná reklama na Mauthausen, vždyť jim vidíte žebra, to je opravdu hrůza, ale oni za to nemohou, anorexie je svině. Jářku Račte si řát? Z televize vím, že kostlivec nemůže říct p, protože nemá pysky…proto také žádný kostlivec není sprostý, tak by mi připadalo nezdvořilé ho dráždit. Rominou, ale četl jsem jim řes rameno, ty noviny jsou dnes strašně drahé. zastyděl se. Ale vždyť to má tolika listů, nějak se podělíme odvětila jsem. Vědí začal kostlivec svou lamentaci dnes je drahota všude. To dříve, to jsem si za půl svíce hnil, no někdy i dva měsíce, ale dnes? Obyčejné noviny máte za čtvrt svíce, to je hrůza, já nevím kam to záhrobí spěje… Jen osminu svíce. přetrhla jsem nit jeho nářků. Ach ano, čtvrt svíce když to mají s nědělní přílohou. Ale stejně je to hrůza. No onehdy jsem chtěl u žida koupit kafe, tak jsem musel nejprve ke směnárníkovi. Představí si tu hrůzu, oni za jeden kamínek účtují tři svíce. A co si za ten kamínek koupí? Akorát tak to kafe…
Napadlo mne, že nechápu proč řeší kafe, vždyť co vypije, to proteče, ale nepovažovala jsem to za zdvořilé. Horší bylo, že mi začala docházet moje vlastní situace. Jistě, ta dodávka mne zabila a jelikož jsem s sebou měla deset hřbitovních svíček, mám je i po smrti, tedy už jen devět, jednu jsem dala za noviny, takže mám přesně na tři kafe. Na druhou stranu, nevím jakou cenu má v záhrobí kafe. Z pochmurných myšlenek o světě bez kafe mne vytrhnul divný klepavý zvuk, který se rychle blížil. Po chvíli se ozvalo i zvláštní hřmocení, též zvonky jakési a naproti stojící náhrobek ve tvaru úlu se rozzářil jiskřivým červeným světlem. Hleděla jsem na to dlouze, příliš dlouze, takže jsem podruhé toho dne nestačila uskočit. Po cestě proti mně jel s převelikým hřmotem hrob. A přejel mě. Ještě jsem v dálce zaslechla kostlivcovo rozčílené volání Dordele, to fyl esres, ten tady zas nestaví!…a pak že kostlivci nejsou sprostí, hm, oni v té televizi občas pravdu nemají.
Ležela jsem v příkopě a strašně mě bolela záda, nojo, dodávky jsou svině. Opatrně jsem se podívala do kabelky, bylo v ní devět hřbitovních svíček a noviny. Nechápala jsem, snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Hrůzou řvu! Probouzím se, tentokrát už doopravdy. Nojo, asi jsem spadla z postele a v rukou držím noviny z viktoriánského pikniku, ve kterých jsem si před spaním četla. Pokojem voní tuhnoucí vosk smísený s kouřem zhašeného knotu. Přemýšlím, kde se tu ten zápach vzal, vždyť jsem tu přec žádnou svíci nepálila. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí. Půjdu si koupit nějaké hřbitovní svíčky, hodně svíček, jeden nikdy neví, zvláště dnes, když je všude taková drahota.