Bankomaty bez výběru - hotel Reiffeisn
Na začátku cesty nás neustále vyrušuje starej otrapa rozvalující se na zadních sedačkách za námi. Dám boty za to že to byl žid. I když nesnáším stereotypy, píšu to pro představu, protože tenhle vypadal víc než typicky. Kromě toho, že nám pravidelně kope do sedačky, mele si něco anglicky pod fousy, já ale slyším za každým třetím slovem nějakou nadávku. Dáša už to nevydrží,..
prasknou jí nervy a začne ostrá hádka, div ne souboj. Přibíhá stevard a celou situaci řešíme tak, že si přesedáme do přední části autobusu. Uklidňuju Dášu a alespoň na chvilku usínáme. Zbytek cesty už probíhá v klidu. Na stanici metra u stadionu, kde vystupujeme, zjišťujeme nemilou informaci. První ranní metro jede za téměř tři čtvrtě hodiny. Nezbývá nám, než mrznout v polozakrytých prostorech stanice a skrýší se nám stává výtah pro bezbariérový přístup na nástupiště. Je tam asi jen o 1,25°C tepleji, ale i to bereme jako výhru! (Připomínám, že byla polovina února a ranní teplota nedosahovala ani nuly).
Konečně přijíždí první metro a tak naskakujeme dovnitř, s nadějí, že se během jízdy alespoň trochu ohřejeme. Marně. Při každém otevření dveří mám pocit, že zamrznu a odpočítávám zastávky. Když usoudíme, že se nacházíme dostatečně v centru, vystupujeme a protože venku je stále ještě tma a nás nenapadá, co bychom mohli v tomhle (ne)čase dělat, zalézáme do právě otevírajícího café, ve stanici metra. Jsem si jistej, že kdybych byl mobil, svítila by mi už kontrolka “kriticky nízká úroveň baterie”. Sklápím hlavu na stůl a víc než hodinu a půl se pokouším nevnímat všechny ty světla a ruch kolem, snad i na chvilku usínám. Co dělají ostatní, to netuším, ale pravděpodobně taky šetří energii.
V 8 hodin sebereme všechny síly, navlíkáme všechno oblečení, co máme, popadneme do ruky kafe a jdeme vstříc kruté zimě vídeňských ulic. Je taková zima, že si nasazuji i svoje sluneční brýle. Po ulici, o které soudíme, že by mohla být zajímavá, natrefujeme pár památek, ale diskuze se točí víc kolem zdejších ranních běžců. Navštěvujeme konečně první místo a sice městskou knihovnu, která slouží zároveň jako galerie. Tam nás bohužel ale bez placené registrace nepustí. Dostáváme se na jedno náměstíčko, na kterém skupina starších asiatů, doplněná o pár alternativních Vídeňáků, cvičí Tai-chi. To nás samozřejmě nenechává chladnými (pořád musím myslet na to, jaká tam byla kosa. Je mi zima ještě teď, když to píšu) a přidáváme se s Dášou ke skupině. Ze všech sil se snažíme napodobit, pro nás zcela nepředvídatelnou sestavu cviků, která zahrnuje např. pleskání se po tvářích a dalších několik prvků sebepoškozování. Cvičení nebere konce a když po víc než půl hodině hlavní guru poděkuje a dá pokyn k rozchodu, ještě netuším, že přichází jeho následovnice a čeká nás další 20 minutový energetický balíček cviků, tentokrát s hudbou. Z oblohy na nás dopadají první sluneční paprsky a po ranní rozcvičce se už cítím alespoň trochu zahřátý. Dávám se do řeči s jednou Vídeňačkou v nejlepších letech a zpovídám jí na místní atrakce.
Během dne máme prohlídku rakouského parlamentu, který dýchá historií a i když je průvodkyně poměrně zajímavá (ale ne, tak jsem to nemyslel, chci říct, že zajímavě vypráví!), pod tíhou únavy nezvládám držet víčka nahoře. Další zastávkou je hlavní kampus vídeňské univerzity, který působí víc než ohromně. Pro představu jenom 4 lidi pracovali na recepci. Zde se snažíme najít někoho, kdo by nám pomohl vytisknout letenky. To se zprvu jeví jako neřešitelný problém, ale na třetí pokus mi paradoxně tiskne ze svojí karty pravděpodobně některý z vyučujících. Tomu říkám mít zájem o studenty! Následuje menza, která nám zavře před nosem a jdeme si tak spravit chuť do Café, kde konečně ochutnávám (snad) pravý Sachr. To nám ale nestačí a tak jdeme své mlsné jazýčky uspokojit do Café Central. Podnik se 140 let dlouhou tradicí. Znáte to, číšníci zásadně v oblecích, živá hudba a nejlepší zákusek, co jsem kdy jedl. To je moje gusto!
Platíme, převlékáme se na záchodech a utíkáme s Dášou stihnout večerní kasu jednoho z nejlépe německy hrajících divadel na světě (říkala Wiki). Vladi preferuje pohár UEFA a máme ho po skončení představení vyzvednout v Irish Pubu. V čekání na lístky pročítáme program, na co že to vlastně jdeme:) A na místě se nám povede koupit za 3 € lístky na stání. Z únavy nevydržím dlouho stát a tak chvílemi jen poslouchám sedíc opřený o zadní stěnu. Alespoň do té doby, než si všimneme dvou volných míst úplně v poslední řadě na konci. Pro mě je to vysvobození a konečně můžu v klidu sledovat hru. Zato Dáša mi pro změnu usíná na rameni. Užívám si tu atmosféru a i když některým dialogům těžko rozumím, na prožitku mi to neubírá. Mám rád tenhle uzavřený svět, žijící svým vlastním životem. Představení končí, ale herci zůstávají na pódiu. Přichází totiž jeden z rakouských ministrů a předává hlavnímu herci významné ocenění, jak se později dozvídáme, za celoživotní přínos divadlu a následuje série 3 monologů od kolegů. Zůstáváme až do úplného konce. Skoro bych zapomněl poděkovat klukům v garderóbě, kteří nám zadarmo uschovaly věci!
Tyhle dvě fotku jsem si vypůjčil odtud a odtud, ale tu nádheru prostě musíte vidět!
Vyzvedáváme Vladiho v pubu a jdeme si na chvíli sednout do Mekáče, abychom si mohli užít tu nejlepší věc, kterou Mekáč přináší, wifi. Couchsurfing byl na půl domluvený a nám zbývalo se jen dopravit do na poslanou adresu. Po zhruba hodině a půl cesty se konečně dostáváme na zmíněnou adresu a zázračně venku chytáme wifi signál. Věděli jsme, že host není doma a odkázal nás na svého spolubydlícího, ale co jsme nevěděli, že v poslední zprávě zaznělo, že už je příliš pozdě a pokud je to jen trochu možné, máme si sehnat něco jiného. Bylo teprve půl druhý! Nechce se nám s tím smířit, ale protože nikde nemůžeme najít zvonek odpovídající jeho jménu a nechceme vzbudit celý dům, aby nám někdo přišel otevřít, nezbývá nám nic jiného. Píšeme na dveře {byli zděs), zatínáme zuby, dopíjíme další víno a čekáme na noční linku, která nás naštěstí odveze alespoň do centra.
Tady už nám trochu zamrzá úsměv. Mekáč zavřeli a my tak obcházíme centrum, zda-li nenarazíme na nějaký non-stop. Po 20 minutách už toho máme dost a schováme se do “předsíně” sloužící pouze k výběr z bankomatů, předtím než se vejde do samotné pobočky společnosti. (Tímto děkujeme Reiffeisnbank za jejich důmyslné pobočky!) Místnost je totiž krytá automatickými dveřmi, které se díky bohu přes noc nezablokovávají. Je nám už všechno jedno a každý si vybíráme jeden z koutů místnosti a snažíme se i přes očidrásající světlo alespoň na chvíli usnout. Vyčkáváme asi do půl šesté a přesouváme se metrem zpět ke stadionu, kde máme opět dostatek času si krátit chvíli v našem oblíbeném výtahu. Čekáme na první bus do Bratislavy, kde nás čeká poslední den.
BONUS:
Asi půl dne jsem chodil s touhle flaškou po Vídni, než jsem našel ten správnej kontejner. Můžete být na mě pyšní!