#rockwhenleast

[rockwhenleast]

Rok se s rokem sešel...

Pocítila jsem jistou potřebu, jinou než vás právě napadla, potřebu završit tu naši Rock When Least akci. Z cest jsme se vrátili už koncem srpna, ale zatím jsme nijak neukončili naše vyprávění o cestování a vlastně jsme se zatím ještě tak úplně neusadili doma. Z USA jsme se do Čech těšili jak malí. Na maminky a tatínky, na kamarády, na skály a taky na tu českou pohodičku (rozuměj pivo). Po několika měsících v létem vyprahlé Kalifornii jsme byli jako u vytržení z toho, jak je to v té naší kotlině krásně zelené, jaké tu jsou krásné lesy a louky a kopce a vůbec. Návštěva několika amerických velkoměst nás naučila hluboce si vážit naší bohaté kulturní historie, která nás na každém kroku obklopuje ve městech, na vesnicích i v krajině. Půl roku v Severní Americe bylo mým nejdelším pobytem za hranicemi naší země a musím říct, že jsem asi poprvé v životě pocítila, co je to stesk po domově.

Po návratu jsme v rychlém sledu zavítali na tři svatby, máme dojem, že jsou z nás již profesionální svatebčané, kdyby nás někdo z vás chtěl pozvat na svou svatbu, neváhejte, jsme fakt dobří. Svatební maraton vystřídaly stavební práce, protože jsme si dali za cíl, předtím než se vrátíme do zaměstnání vybudovat na chalupě dlouho diskutovanou koupelnu. Ve volných chvílích budeme jezdit do půl hodiny vzdáleného Labáku a užijeme si snový podzim. Kdo někdy kutil, je mu jasné, že jsme si dali vysoké cíle, práce je fůra, času málo, o snovém podzimu si můžeme nechat tak akorát zdát, koupelna stále není dokončena, v pondělí začínám pracovat a lézt jsme byli asi dvakrát.

Tak teď už víte, jak je to s námi a Rock When Least... Jó a ještě jsme chtěla napsat, jak se zlepšila naše lezecká forma. Po půl roce v Americe nám jdou pěkně spáry, v těch jsme silní, ale ostatní lezecké dovednosti, které jsme ve spárách netrénovali (ty co se hodí k lezení v Evropě) nás tak trochu opustili, ale my to zase doženeme. ;)

Závěrem jsme si dali za úkol, shrnout do jedné věty, co pro nás Rock When Least znamená, tady si můžete přečíst výsledek:

Hanička: Rock When Least pro mě byla, je a bude životní příležitost, šance plně se věnovat sobě a svým zájmům, poznat kus světa a kus sebe sama.

Mik: Rock When Least pro mě byl a bude snový čas, čas, kdy jsem si upravil životní hodnoty, čas, který jsem mohl vychutnávat s mojí nejlepší manželkou, čas pro přemýšlení o dalším životě a taky jsem viděl kus světa, prolezl pět páru lezeček a dvě lana.

Fotky jsou z našeho posledního výletu do Liberce a okolí.

[rockwhenleast]

Lake Tahoe pokračování... Tak a teď něco k bouldrování. Dalo by se říct, že od dubna lezeme víceméně jen spáry a představte si, že je to znát, ve spárách nám to jde, zatímco na lištách a oblinách v bouldrech vůbec. Takže jsme se teď pár dní trápili, hekali, fňukali a litovali se, ale nevzdávali to, Mik mi pořád opakuje, že se to musí brát jako trénink. A řeknu vám, je to fajn, protože to funguje. Zatím jsme teda nic moc slavného nevylezli, ale začali jsme se v těch problémech aspoň hýbat a to je pánečku príma. Občas nám tu také činí veliké problémy bouldry najít, oblast kolem Tahoe Lake je opravdu rozlehlá a kameny jsou rozesety všude možně. Zjistili jsme, že na spoustu míst asi moc lidí nejezdí, protože kameny jsou hodně porostlé lišejníkem, mechem nebo zasypané bordelem, což opravdu ve výlezových oblinách nepotěší. Aby se nám lépe kameny hledali, nainstalovali jsme si do mobilů aplikace, které by nás měli po zadání souřadnic dovést na správné místo, ale není tomu tak, myslím, že chyba není v aplikacích a dokonce ani v nás, ale procházet se po lese je naštěstí celkem fajn. Ještě nás tu trápí jedna věc a to je šílené horko přes 30° C, přestože jsme asi 2000 m n. m., takže se dá lézt jen brzy ráno a pozdě odpoledne a i tak je opravdu "parádní podmínka", ale tím si to nenecháme zkazit. Hrubost zdejších kamenů by nám stejně nedovolila lézt celý den, tak aspoň máme dost času na četbu a filmy a koupání v jezeře apod. Za největší aktuality přesto považuji to, že jsme měli zatím největší steak, který jsme si s Mikem rozdělili napůl a přesto ho nesnědli. A taky jsme viděli medvěda, lépe řečeno medvědici s dvěma medvíďaty, kteří si klidně prošli půl metru od našeho auta (zrovna ve chvíli, kdy jsme tam měli ten obří steak, ale o ten naštěstí neprojevili zájem). Byla jsem z toho dost paf, zatímco Mik jásal radostí a aspoň tu medvědici stihl vyfotit. Už se nám to tu krátí, máme před sebou poslední měsíc, už se na vás těšíme, kamarádi! Kdybyste někdo měl zájem o super parádní RV káru, tak bude brzy na prodej!

[rockwhenleast]

Lezení u Tahoe Lake

Rodiče jsme vysadili na letišti a nechali na pospas vlastnímu osudu. Sami jsme zajeli do Monterey, městečka, které kdysi proslavil lov sardinek a Steinbeck. Dnes je tam víc turistů než sardinek a to je tak plus mínus vše. Takže jsme ani nic nevyfotili a jedinou fotku, kterou Mik udělal, jak ochutnávám poprvé v životě ústřice, tak ta se vytratila neznámo kam. Odtud jsme se vrátili zpět k Tahoe Lake, užili si adventure race asi jako do Dolního Žlebu, cestou jsme se vyhýbali mnoha autům včetně jednoho hasičského, a věřte, že při velikosti našeho vozu (27 stop, kdo ví, kolik je to v metrech…) to byla celkem legrace. Tady jsme se setkali s Jizvou a Mírou (rozumějte ta Mirka), kteří s námi zůstali na pár dní, což nás dost potěšilo, protože to skoro vypadalo, že mimo pár hodin v Silicon Valley, se s nimi vlastně za celou dobu neuvidíme. Míra nás hned první ráno pěkně prohnala po okolí, což mi připomnělo, že už jsme fakt dlouho nebyli běhat a je to znát, málem jsme vyplivla duši už po první míli, ale motivavalo nás to tak, že jsme od té doby zas párkrát běhat byli. Společně jsme se přesunuli ke Kirkwood Lake, kde jsme zase my protáhli těla jim, vyrazili jsme bouldrovat. Začali jsme spárou, ve které jsme s Mikem po tolika měsících spárového lezení jako doma, pak přišly vypečenější problémy… Na pár kamenech jsme se slušně unavili, úmyslně jsme si s sebou nevzali pivo a dobře jsme udělali, aspoň jsme se měli na co těšit. Druhý den měla Mirka narozeniny, brzy ráno vyrazili s Jizvíkem běhat, zatímco my jsme byli ještě v kómatu, protože Míra měla plán oslavit své 24. narozeniny 24kilometrovým během a to by nás bylo zabilo. Za to jsme pak vyrazili bouldřit a vzali Míru na Birthday Boulder, co víc by si mohl člověk o narozeninách přát (možná veganský dort, ale na ten taky došlo). Další den jsme opět osiřeli a tak to pravděpodobně bude až do konce našeho zdejšího pobytu. Konec první části, pokračování v dalším příspěvku…

[rockwhenleast]

Foto nášup!

[rockwhenleast]

Kanada Jakmile jsme přejeli americko-kanadskou hranici, zaznamenali jsme změnu. Zase měříme v metrech a kilometrech a tankujeme po litrech, ale změnu pozorujeme i v jiných věcech. Najednou nejsme za mimozemšťany, když někam jdeme pěšky, běháme nebo jezdíme na kole, oproti místním lidem si naopak připadám poměrně málo akční... Obzvlášť v porovnání s Whistlerany. Kanada byla takovým vztyčným a zároveň zlomovým bodem celého našeho amerického cestování. Kdykoli jsme někoho potkali a vyprávěli mu o našem cestování, říkali jsme, že jsme začali v LA, byli jsme tam a tam a míříme do Vancouveru a do Whistleru, kde máme několik kamarádů. A najednou je to tady a už jsme s kamarády v krásné Britské Kolumbii a užíváme si naplno každého dne. A co tu všechno děláme? Lezeme ve spárách, na sportovkách a bouldrech, běháme, nakupujeme, jezdíme na kole, zkoušeli jsme windsurf, byli jsme v sauně, ve vířivce, v posilovně, na bouldrovce, tady prostě zábava nikdy nekončí.

[rockwhenleast]

Jestli vás zajímá, co je s námi nového a kde se zrovna touláme, tak jste tu správně. Pohodlně se usaďte a nechte si vyprávět o naší cestě k severu. Vesničku štěstí jsme opustili před dvěma týdny. Kalifornii jsme viděli tak trochu z rychlíku (teď jsem našemu autu hodně polichotila, ale nebudu si z něj dělat legraci, protože nás dobře vozí a nechci, aby se na tom něco změnilo). Každopádně jsme viděli pěší most v Reddingu, kam nás poslal pán na benzínce, protože je to světový unikát a oslnivý architektonický počin. Za nás musím říct, že to zase Američani trochu vyhrotili, protože pro ně je pecka skoro všechno a umí vše odprezentovat s takovým zaujetím a použití neskutečného množství superlativů, že by se Evropan červenal, ale úplně špatné to taky nebylo, to zas ne… Další významnou zastávku jsme udělali v jediném oregonském národním parku Crater Lake. Jak název napovídá, jedná se o jezero vzniklé v sopečném kráteru. Pokud by vás zajímalo, jak vypadá, doporučuji si to vygooglovat, protože z našich fotek toho moc nepoznáte. Ne, nezapomněli jsme fotit, ale hustá mlha a sněhové mraky nám jaksi znemožnili zdokumentovat toto unikátní místo tak, abyste z toho něco měli, na druhou stranu, my jsme toho taky víc neviděli. V Oregonu jsme měli namířeno hlavně do Smith Rock. Což by měla být jedna z nejvýznamnějších oblastí sportovního lezení v USA. Jedná se o státní park, do kterého se platí vstupné. Vydrželi jsme tam jeden den, a to z různých důvodů. Například proto, že druhý den začalo šíleně pršet a v dalších čtyřech dnech se to nemělo změnit, a taky protože styl lezení nám tolik připomínal Juru, že jsme si říkali, že kvůli tomuhle není třeba jezdit do Ameriky, a že to pravé americké lezení je o spárách a utrpení a to jsme tu postrádali. Takže jsme se opět vypravili k severu a vzali to trochu kulturně přes města Portland a Seattle. Mik někde četl, jak je to v Portlandu super, ale asi to zase Amíci přepískli s chválou. Nebýt seniorského orchestru vystupujícího spolu s seniorskými mažoretkami na hlavním náměstí, bylo by to město plné lidí bez domova, kteří obydleli nejen chodníky v centru města, ale i opuštěnou čínskou čtvrť. A taky pršelo, takže i to mohl být důvod, proč se nám tam moc nelíbilo. V Seattle to bylo lepší, tam svítilo sluníčko. Navštívili jsme tržiště Pikes Place Market s opravdu rozmanitým sortimentem zboží od cetek, přes pugety květin, po mořské plody. Byli jsme také v historické části města na Pioneer square. Slovo historický chápejte v kontextu amerických historických památek, čili přibližně z počátku 20. století. Ano, americká města se vyznačují skutečně bohatou historií. Návštěvou Seattlu jsme se, prozatím, rozloučili s USA a vypravili se za kamarády a za krásami Kanady, kde už jsme více než týden a zatraceně si to tu užíváme, ale o tom vám napíšeme příště, ať se máte na co těšit.

[rockwhenleast]

Ve vesničce štěstí Před cestou na sever jsme si ještě odskočili kousek na západ, navštívit kamarády a vyzvednout si poštu, kterou jsme si nechali poslat na jejich adresu. Časově jsme to trochu nevychytali, takže jsme Jizvu s Mirkou vytáhli z postele, za což se jim ještě jednou omlouváme, ale i tak nás přivítali s úsměvem a dali si s námi plzeňské. Nazítří jsme šli s Jizvíkem na oběd. Vybaveni adresou jsme dorazili do Google komplexu, kde Jizva pracuje. Na parkovišti jsme nadšeně ulovili google bicykly ve stylových barvách loga, vyzvedli Jizvíka a vydali se na kole do jedné z kafetérií, kde jsme zažili hotové obžerství. Jehněčí maso, luxusní salát s datlemi, sushi, studená hrášková polévka, sušenky (samozřejmě jsme si na čecháčky přidali a snědli toho podstatně víc, než by bylo zdrávo)... a to všechno je zaměstnanecký benefit, takže jsme se nadlábli a neplatili zhola nic. Pak jsme zajeli na džusík a pak na exkurzi po okolí, podívat se na nejprovařenější místa v komplexu. Celé to vypadalo jako taková vesnička štěstí, všude pohoda, spousta místa k posezení venku a k relaxaci, kde si můžete zajít do posilovny nebo na snídani, oběd či večeři a někdy asi taky i do práce. Realita je nejspíš úplně někde jinde, ale pro nás šetřílky s omezeným budgetem, to byl velký zážitek. Jen točená zmrzlina už došla, ale nahradili jsme to moc dobrým pájem, takže to nemělo chybu... P.S.: Děkujeme Jizvovi i Googlu

[rockwhenleast]

Ještě pár obrázků z Yosemite.