BLACK SEA WHITE FABIA V.: Největší monument a bulharský Krumlov
1. epizoda
2. epizoda
3. epizoda
4. epizoda
Dneska toho na první pohled v plánu tolik není - shlédnout megamonument 1300 let Bulharska, projít Veliko Tarnovo (takový bulharský ještě neobjevený Český Krumlov) a skončit v kempu nedaleko, přitom ujet 230 km - ale ve finále to stačí na program od rána do večera. Již tradičně brzo ráno sedím u kompu a řeším nějaké nezbytnosti, aby se ke mně Íla s Kubou přidali v nějakou normální dovolenkovou hodinu, pak se všichni balíme a do rozpařeného auta naházíme zavazadla i sebe. Včera jsme zjistili, že v Bulharsku je nutné mít dálniční známku na silnicích nejen 1., ale i 2. a někde i 3. třídy.; chtělo by to někde ji sehnat. Vyjedeme na dálnici, benzínku nám to hlásí za asi 70 kilometrů, máme tedy čas se kochat bulharskými panoramaty. Nakonec stavíme u dřívější pumpy, minibaráčku, ve kterém má chlapík na rekordně malém prostoru úplně vše potřebné, kupujem známku, kafe, jídlo, křupinky a za mohutně dujícího větru si dáváme přestávku u zdejšího občerstvovacího stolečku. Ještě kus po dálnici a na horizontu je nahoře vidět monument. Je neskutečně obrovskej!
Odbočujeme na město Shumen, nad kterým se tyčí nepředstavitelně velký památník. Silnice u vjezdu do města je rozkopaná a nevypadá to, že bychom se blížili k nejvýznamnějšímu bodu země, takovému bulharskému Řípu. Město působí nenápadně, projedeme ho až po cestě zpět, teď nás navigace vede rovnou nahoru. Fábijka vesele stoupá a mně to trochu připomíná cestu na Ještěd. Při odbočování na polňačku vedoucí k pomníku pořádně čvachtnem podvozkem o štěrk, přestože jedem krokem. Stalo se, pokračujem, prostupujeme křoviskama, až se cesta stočí doprava, příroda rozestoupí a nám se naskytne lahodný výhled na neskutečné betonové monstrum. S autem dojedem k takovému hřišti uprostřed ničeho, a vylézáme do dusnovedra. Při stoupání k samotnému vchodu se napojíme na pěší hájvej vedoucí sem od města, posléze se dočteme, že ji tvoří přesně 1300 schodů. Chodí po ní spíš jednotlivci. Překvapí nás pokladna, a dojde nám, že nemáme peníze! Bojím se, že paní u kasy bude klasická nepříjemná baba a že se tam nedostanem. Karty opravdu nebere, ale je naprosto milá a vyjde nám vstříc, a když jí řekneme, že máme 8 lev, namarkuje nám to jako studentům a s úsměvem nám dá česky psaného průvodce. Radost kazí jen fakt, že je to taky souvenir shop a že tam maj hrneček s pomníkem a taky magnet s pomníkem, ten, co se mění, když na něj koukáte z různých úhlů, a my na to nemáme peníze. Vstupujeme do vnitřku pomníku. Je to zas jedno z těch míst, kde člověku spadne na místě čelist, ale těžko se ten zážitek přenáší na fotkách a slovem dál. Obří sochy z nepředstavitelně obřích kusů betonu stojí vysoko nad námi a připomínají něco mezi transformery a enty ze zfilmovaných Dvou věží - mají živě působící oči, ne černé díry, jako to měli třeba sovětští vojáci ve Varně, ale těmhle jsou vidět i zorničky a tak jako by bylo přesně vidět, kam koukají. Nejvíc strašidelný je asi Simeon, král, který je usazený sám mezi do véčka se sbíhajícími bloky betonu. V průvodci se dozvídáme, že se dívá vstříc jdoucímu nebezpečí. Socha Simeona nesedí pohodlně, ale mírně se zvedá rukama zapřenýma o opěradla trůnu a je napjatě předkloněná, takže se pod ní dá stoupnout, zaklonit hlavu a vejrat přímo nad sebe na obří hrudník a bradu. Celý momument jsou vlastně dva mega-bloky betonu, které se v nejužším bodě téměř dotýkají. Na místě jsou i krásné a obrovité mozaiky, kde vidíme třeba Cyrila s Metodějem. Má tu být ještě obří socha lva, čteme, a pak nám dojde, že to je ta největší socha viditelná až při odstupu od pomníku; trůní na vrcholu jednoho z bloků a shlíží do kraje okolo. Další detaily o pomníku lze najít na netu, tenhle článek je třeba hodně podrobný http://www.vagabond.bg/high-beam/item/2855-if-bulgar-khans-were-sci-fi-characters.html Zdržíme se hodně dlouho, protože je fakt na co zírat. Při odchodu pak míjíme turistický zájezd téměř výhradně plný postarších paní, a když už jsme tak 200 metrů od pomníku, tak litujeme, že jsme nezůstali dýl, protože slyšíme, jak zájezd sborově zpívá jakousi bulharskou písničku. Tenhle pomník je jediný z těch, které uvidíme, opečovávaný a dokonce Bulhary oblíbený, protože z něj nečiší sovětská, ale dřívější slavná bulharská minulost. Při odjezdu vykličkujeme jinou lesní cestou, protože tam, kde jsme si při sjezdu jen drcli, se zpátky nevyhrabem, aniž by fabia musela docela dost rýt čumákem. Dole ve městě ještě vidíme dvě zastávky na cestě k pomníku, jako obvykle se jeho architektura nesoustředí jen na pamětihodnost samotnou, ale i prostředí okolo něj - jako to známe třeba z pražského Stalinova pomníku.
Frčíme na Veliko Tarnovo. Nemáme tentokrát načtenou mapu a dáváme to podle autoatlasu. Jelikož je tam objížďka, nejsme si úplně jistí, že míříme správným směrem. S několika radami na benzínce a od místního řidiče nakonec vyjedeme správně. Po cestě radši zajedem pár kilometrů, abychom skoukli vyhlídnutý kemp a zjistili, jestli se v něm dá platit kartou. Nedá, ale místo vypadá náramně dobře a patří paní Britce, která se s náma hned dá mile do řeči. S klidem pokračujem dál.
Veliko Tarnovo by mělo být krásné, na svahu položené město, při příjezdu se tváří docela obyčejně, ale to drahocenné se samozřejmě ukrývá až dál, v centru. Vyzvedáváme nějakou hotovost, protože už nás nebaví pořád řešit platby kartou. Naše procházka vede, jak se později ukáže, tarnovskými turistickými uličkami, připomínajícími Český Krumlov někdy v dobách zrodu. Říkáme si, jak je fajn o městech, kam jezdíme, moc nevědět, a nechávat se překvapit. V Tarnovu se prodává hodně tkaných koberců (naši ženskou potřebu hromadit věci rozumně utíná Kuba: "Nekupuj si to, nepotřebuješ to, je to jen blbost, kterou chceš, protože tu jseš."), rukodělných výrobků obecně a taky spousta produktů z růží, což je zřejmě regionální specialita. V jednom obchůdku se mi povede koupit známky na pohledy, teď už jen najít schránku. Jsme na horním prstenci města, je odtud z různých zahrádek a průhledů mezi domy překrásný výhled na celé účko města; dole v údolí, na opačném břehu řeky, vidíme něco jako hlavní nádraží a tam další pošahaný pomník. Mně se tam ale moc nechce, protože je to děsně nízko a pak to zas bude dlouhá a otravná cesta nahoru, nicméně jdeme tam. A jsme za to rádi, neboť procházení spletitými uličkami tohoto města nám dává nahlédnout na autentickou architekturu připomínající už zmíněný Krumlov a nebo třeba Halstadt, ovšem ve víc světském a autentickém podání. Říkáme si, že jednou se sem budou sjíždět turisti z celé EU, a jsme rádi, že jsme je předběhli. Mostek vedoucí na druhý břeh ale ne a ne najít. Nakonec se ptáme jakéhosi místňáka, který se na cestu optá zas místního dědečka, načež jsme dědečkovi předání a jdem s ním kus cesty. Oklikou dojdeme ještě ne k pomníku, ale do šíleného hotelu v raně devadesátkovém nebo tak něco stylu. Jdeme se pokochat dovnitř, tam pořizuju jediný suvenýr z celé cesty, malinký jehelníček s vyšívaným místňáckým dekorem. V hotelovém baru si dáváme pití a odpočíváme na balkonku s výhledem na terasy pod námi. Je to něco jako Thermal ve Varech, v pískově oranžovém betonovém podání. Někdy v tomto bodě padá plán dojít k pomníku - denní porce bizzaru byla právě dodána - a stáčíme to jinou cestou zpátky k autu. Než k němu dojdeme, povede se mi najít schránku.
Jedem zpátky do kempu. Tam se rozhodnem nestavět stany, je krásně, tak nemá cenu se s tím babrat na jednu noc, dáme si širák, a po vyřízení formalit usedáme k jednomu z venkovních stolů a vybíráme si z bohaté nabídky jídel. Tentokrát je všechno hrozně dobré, přinesené v takových roztomilých rendlících, moje jídlo připomíná lečo, Kuba má něco s jehněčím, a hlavně je to servírováno s milým úsměvem bulharských Britů. No prostě paráda. Necháváme si donést další rundu piva a já čtu ostatním první z vybraných článků z Priglu, ten o "Generaci W" http://prigl.cz/brnaci/generace-w/ a za chvíli u toho všichni svorně brečíme smíchy. Popíjením piva a halasným výtlemem se zaměstnáváme asi hodinu a půl, až si říkáme, co si o nás asi myslí okolí. Ten večer projedeme skutečné priglovské perly. http://prigl.cz/brnaci/papanci-kdyz-prdel-utira-tata/ http://prigl.cz/akce/peklo-firemnich-vecirku-aneb-rautem-nizkej-plat-nevyzehlis/ Když už nemáme slzy pro další záchvaty, zabalíme to a užíváme si vlahou noc pod hvězdami. Kuba si zkušeně stele ve stínu auta, já se zdržuju spíš tam, kde nebudu vidět, a Íla se plácne někam mezi.
#blackseawhitefabia #goldensands #varnamonument #varna#communistmonument #balkán #roadtrip