Včera jsem v rádiu slyšel, že ústavní soudci jsou překvapeni vulgaritou a množstvím "názorů" občanů, kteří jim dodali zpětnou vazbu po rozhodnutí ÚS ve věci snížení valorizace důchodů.
Jeden ze soudců se v rádiu pozastavoval nad tím, že nález má padesát stran, je tam jasně vysvětleno proč soud rozhodl právě takto, a on tedy nechápe tu vlnu zášti. Tak jsem si těch padesát (43) stránek přečetl. Jestli na to máte nervy, zkuste to také, je to velmi poučné čtení. Ani ne tak pro to, abyste se ujistili, že nám to vláda udělala rychle a dobře, ale abyste si uděali obrázek o tom, jak se také dá vykádat právo a co můžeme v budoucnosti čekat.
Celý návrh se zabývá třemi oblastmi, které se stěžovatelům nelíbily:
retroaktivitou zákona,
vyhlášením stavu legislativní nouze při projednávání a
omezením práv opozice při projednávání daného zákona.
Pro pořádek dodám, že jsem většinou nepracoval s poznámkovým aparátem nálezu, takže odkazy na další rozhodnutí Ústavního a jiných soudů zmíněná v textu jsem nestudoval, nicméně i bez toho je nález srozumitelný. Bohužel.
Začněme od toho nejjednoduššího - omezení práv zákonodárců během projednávání zákona. Nikdo (ani disentující soudci) se tím moc nezabýval, ono ostatně moc nebylo k čemu, když Tomio i Alenka otevřeně ve Sněmovně řekli, že si tam plácají játra jen proto, aby se to všechno zdržovalo.
Ohledně retroaktivity snížení valorizace argumentace většiny vlastně neexistuje. Nález pouze konstatuje, že existuje legitimní očekávání a právní nárok, podrobně popisuje jak valorizační mechanismus funguje a nakonec říká, že zdraví veřejných financí bylo přednější než pouhé legitimní očekávání důchodců takže všechno je v pořádku.
V paragrafu 160 pak Ústavní soud jasně říká, že vláda je povinna při splnění podmínek daných zákonem valorizační nařízení vydat (v lednu vylezla inflace (respektive nám to prozradil Statistický úřad), do půky března byla vláda povinna ze zákona vydat nařízení o valorizaci a od června se mělo začít důchodcům přisypávat. Jinými slovy, započal nějaký proces daný zákonem, kdyby jej vláda neudělala, daly by se z ní ty peníze vysoudit (i to Ústavní soud ve většinovém stanovisku zmiňuje). A vláda to udělat nechtěla, takže po vzniku jejího právního závazku (a legitimního očekávání důchodců) daného zákonem, nikoliv právního nároku babičky z Horní Dolní, zákon změnila tak, aby nemusela svému závazku dostát a babča ostrouhala.
V této souvislosti si neodpustím jednu poznámku k používanému jazyku - Ústavní soud ve svém nálezu cituje například z Obecného práva Emanuela Tilsche z roku 1925. Tilschův jazyk, byť se zabývá retroaktivitou a její přípustností, je český, zatímco vlastní jazyk nálezu Ústavního soudu je zcela zamořen cizkrajnými výrazy, které v daném textu (obecné objasňování stanoviska a jeho výklad) zcela postrádají své opodstatnění. Obecně si myslím, že právníci asi záviděli doktorům latinu, tak si řekli, že to zkusí ex nunc taky. Možná vědí, že kdyby si vyndali hlavu z posterioru a psali jak jim zobák narostl, lidi by to i četli a to možná není žádoucí.
Druhá poznámka, tentokrát k tématu. Děkuji všem disentujícím soudcům, zejména pak Janu Svatoňovi, za jejich stanoviska, která podle mého názoru naprosto precizně vypíchla dvě věci: věcnou nesprávnost rozhodnutí a směs aktivismu a přehnaného formalismu, která při správném namíchání veda k jedinému správnému a očekávanému (rozuměj vládou chtěnému) závěru. Zejména argumentace soudce Svatoně ohledně retroaktivity je podle mého názoru o světelné roky dále, než kdy bude "mlha" (termín soudce Šámala) většinového stanoviska. A všichni disentující připomínají retroaktivní zdanění příspěvku na stavební spoření, kde byl nález Ústavního soudu, eufemisticky řečeno, mírně odlišný.
Ale abych většinu jen nekritizoval, jsem jí vděčný, že jasně řekli, že zrušení zákona jako sankce za liknavost vlády nepřipadá v úvahu. Tenhle vděk se projevil ještě u jednoho bodu a tím je vyhlášení legislativní nouze. K tomu soud poznamenal, že jednací řád Sněmovny, který definuje stav legislativní nouze, je podústavní právo a jeho porušení nemusí nutně znamenat, že zákon, který z projednání pokřiveného porušením jednacího řádu vzejde musí být nutně protiústavní (85., 103.).
Tím jsme plynule přešli k tomu, co mne osobně na stylu projednávání zákona ve Sněmovně vadilo nejvíce. Totiž, že se celá tahe šaráda odehrála ve stavu legislativní nouze, protože vládě hořela valorizační koudel u zadní části těla - v půce března by musela vydat již zmiňované nařízení o zvýšení důchodů.
Zde bych s dovolením citoval většinové stanovisko: "Za zcela neakceptovatelný by pak bylo třeba považovat takový postup, kdy vláda se svým návrhem vědomě vyčkává, a tím stav legislativní nouze sama vyvolá, aby jej pak projednala ve zkráceném jednání, protože takové jednání nese znaky zneužití práva či svévole." (89.) Tomuto vcelku jasnému a správném sdělení ovšem předcházely perly typu škodu je třeba chápat v "širších politických konsekvencích" (87.) Vcelku jasné sdělení, že to bylo špatně, Ústavní soud obalil hromadou argumentů typu tohle nikdo nemohl tušit, aby v závěru konstatoval, že stav legislativní nouze byl vyhlášen oprávněně.
Na tomto místě jsem byl na vážkách, zda bych dokrotu Baxovi neměl také napsat něco hezkého. Sen o tom, že na Ústavním soudě nesedí jen soudci strany (že pane doktore) a vlády (zdravím paní Ronovská), zachránili disentující soudci, kteří se jasně shodují na tom, že to, že inflace bude, řečeno s Františkem Kotletou, Hustej nářez, věděli všichni už na podzim a vláda mohla (a já dodávám měla, vždyť nám to slíbili), konat dříve. Řečeno s většinou a jejím odstavcem č. 89: Chování vlády bylo zcela neakceptovatelné.
Na závěr už jen pár drobností:
Celá tahle šaráda vznikla proto, abychom si ve volbách vybrali toho správného agenta na Hrad. Kdyby vláda konala tak, jak se domnívají disentující soudci, že konat měla, měli bychom za prezidenta toho makaka, protože toho druhého by nikdo, vzhledem k podpoře vládních stran, nevolil. Tady je položen základ toho, že vláda tento krok vědomě odkládala a neodvážila se s ním přijít, dokud nebude na Hradě usazen ten správný.
Paradoxně většinový nález zároveň (asi nevědomky) ukazuje cestu, která by ke stejnému výsledku vedla za mírně vyšších (finančních, nikoliv politických) nákladů. A to je (po prezidentské volbě) standardní projednání zákona o snížení důchodů i jejich valorizací, nikoliv pouhé snížení valorizace ve vylhané legislativní nouzi. Zaplatil by se tak rok/dva a pak šmytec. No a nebo konečně vláda mohla začít dělat tu důchodovou reformu. Jediným problémem by pak byly další volby - ty by pak vládní strany nevyhrály ani kdyby každý korespondenčně hlasující měl sto obálek.
A poslední, pro mně nejděsivější poznatek z nálezu Ústavního soudu (a to včetně disentních stanovisek) spočívá v jeho neustálém zdůrazňování toho, že se jednalo o důchodce. Bylo to necitlivé protože to byli důchodci, bylo to komplikované rozhodnutí, protože to byli důchodci, bylo to pro vládu obtížné, protože to byli důchodci. Pořád tak nějak doufám, že všechna zvířata jsou si rovna, ale nemohu se zbavit dojmu, že se blížíme k bodu, kdy si některá budou rovnější.
