Soudruh prezident se rozhodl nejmenovat pana Turka ministrem něčeho nedůležitého. Obecně je v médiích prezentováno, že tak učinil z pozice morálního majáka a je to tak dobře. To, že komunistická guma (tedy kolega soudruha prezidenta) na ministerstvu obrany za SPD nevadí a stejně tak nevadí dva agenti Státní bezpečnosti (jeden za ANO v pozici předsedy vlády a druhý za Motoristy) napovídá, že morální kodex soudruha prezidenta je velmi flexibilní. Pan Macinka se nicméně rozhodl, že svůj boj za posun hranatého etatisty na post ministra nevzdá, osedlal Rosiantu a vydal se vstříc větrným mlýnům, což přineslo několik zajímavých momentů a konec je v nedohlednu, minimálně do hlasování o vydání dvou ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů k trestnímu stíhání.
Prvním kouskem, který se jeví velmi zajímavým je obsah vlastních textových zpráv, které si pan Macinka vyměnil s loutkovodičem Kolářem. V nich explicitně zmiňuje, že kdyby soudruh prezident veřejně nehovořil o předání či projeji čtyř L-159 ukrajinským ozbrojeným silám, pravděpodobně by celá akce proběhla bez většího rozruchu.
Není to poprvé, co soudruh prezident v souvislosti s konfliktem na Ukrajině upřednostnil vlastní P.R., prvním případem byla překvapivě právě jeho Muniční iniciativa. Tak strašně se bál, že by nebyl první, kdo to oznámí, až to vytroubil do světa tak brzy, že pak byl dost problém zajistit kontrakty ve třetích zemích, protože 155mm granáty používají obě strany konfliktu, tak proč by nám Rusáci nezkusili něco právě v těchto třetích zemích vyfouknout. Z celkem dobře informovaného zdroje, který byl tou dobou na Ukrajině vím, že si místní klepali na čelo a opatrně se pana zdroje ptali jestli se nám soudruh prezident nezbláznil.
Nicméně právě současný stav Muniční iniciativy ukazuje, že pan Macinka pravděpodobně nevrdlouhal, když loutkovodiči Kolářovi psal, že by o těch Alcách Tomia přesvědčil, protože sice momentálně nepřispíváme do muniční iniciativy (což je podle mého názoru chyba), nicméně stále tam trochu (nefinančně) přicmrndáváme, takže Tomio nemůže vykřikovat, že naše účast v Muniční iniciativě skončila. Bohužel mohou oba s Andrejem vykřikovat, že peníze pro naše lidi nejdou na válku. Je hezké, že ten transfer čtyř letadel i přes všechny šumy pravděpodobně projde, protože Řehka si se Zůnou asi umí vyhovět. Na rozdíl od bývalé ministryně obrany, která tuhle transakci zařízla jen proto, že Řehka prohlásil, že by to šlo. A Tomio už něco vymyslí, aby vypadal alespoň jako poloviční Noční vlk.
Obecně vzato se tak pan Macinka v téhle vládě jeví jako pan Lipavský coby člen Pirátské strany. Jinými slovy Motoristé do téhle vlády nepatří – chtějí asertivní zahraniční politiku, což vadí Tomiovi (který v záchvatu preferenčního zoufalství bojuje za mír, proti ukrajinským přistěhovalcům a za chvíli asi bude zakládat kolchozy) i Andrejovi (ten zase potřebuje alespoň hladit anální kolík Ursule v Evropské komisi, aby mu tekly prachy do jeho holdingu, co mu nepatří). Dalším velmi sporným bodem je proklamace Motoristů o vyrovnaném rozpočtu, Tomio i Andrej potřebují nakupovat hlasy. Tomio nemá z čeho a Agrofert to také rád zasanuje z eráru. Motoristé to zkoušejí, vědí, že vyrovnaný rozpočet je mimo výseč, ale mohou zkusit důsledně řezat ve svých gescích. Jinými slovy, plnit svůj program tam, kde mohou.
Každopádně se nám díky sporům v oblasti zahraniční politiky vybarvili dva největší amatéři: soudruh Pavel a soudruh Zůna. Oba gumy, soudruh Zůna pravděpodobně větší, protože ho do školy komunistických špiónů (na rozdíl od soudruha prezidenta) nevzali, nicméně soudruhu Pavlovi je třeba přiznat jistou senioritu, protože začal s destrukcí pomoci Ukrajině pro svůj vlastní politický prospěch okamžitě po jmenování do funkce. Soudruh Zůna se tu ovšem jeví jen jako překážející koště v rohu sednice.
Druhá zajímavá věc je ono Macinkovo prohlášení o tom, že se soudruh prezident stal leaderem opozice. Pro pořádek je třeba připomenout, že už má za sebou i titul (alespoň u mně) vysavač koalice, protože donutit (jako kandidát na prezidenta) pětikoalici, aby odložila projednání reparametrizace důchodového systému (oni to vzletně nazývali důchodovou reformou) ve Sněmově na dobu po volbách, byl majstrštyk. Zavzpomínáte-li, pak se vám jistě vyjeví schvalování důchodových škrtů (pardon, důchodové reformy) v legislativní nouzi (protože jinak by se s tím muselo začít před druhým kolem prezidenstské volby), aby high society důchodci náhodou nevolili toho špatného agenta za prezidenta. Holt nám termín prezidentských voleb trochu kolidoval se záměry tehdejší koalice. Skončilo to tenkrát u Ústavního soudu, který rozhodl přesně tak, že se do kompetenční žaloby ohledně hranatého ministra v současné chvíli opravdu nikomu nechce. Podle mého názoru by do toho agent premiér šel, kdyby byla šance na úspěch. Ale není, protože většinu Ústavního soudu jmenovala případná protistrana.
Největší chyba opozice v tuto chvíli byla, že naskočila na výkřiky o vydírání hlavy státu ze strany hlavy státu, a vyvolala jednání o nedůvěře vládě. Dokud nedojde k hlasování o vydání Babiše a Okamury, nejde o nic jiného, než o zajištění přítomnosti v mediálním prostoru. Stejně tak působila i účast opozičních špiček na demonstraci pořádané Milionem chvilek, tedy organizací, která proslula taháním davů na Letnou, které teprve tam zjistily, že demonstrují za práva LGBT a dekarbonizaci, místo proti Babišovi. A to všechno (včetně toho jednání o nedůvěře(!)) je kvůli tomu, že soudruh prezident se cítí být vydírán. Udělali z něj modlu a bude pro ně extrémně obtížné ji nahradit někým smysluplným. Máme tu chudáka Kupku, který od té doby, co není ve vládě, působí, eufemisticky řečeno, rozpačitě – a možná ještě rozpačitěji poté, co se stal předsedou ODS. Máme tu také Redlova koně Rakušana, který vede stranu složenou z lokálních šíbrů. Kdo z nich má šanci přebít rozvědčíka s podporou loutkovodiče Koláře?
Nikdo. Takže národ si podruhé zvolí za prezidenta soudruha agenta gumu Pavla a opozice bude po dalších volbách stále v opozici. A to všechno jenom proto, aby si Petr Kolář se soudruhem agentem prezidentem, předsedou Senátu (zatím) Vystrčilem jakožto zástupcem současné opozice a soudruhem agentem premiérem Burešem udělali tuhle zemi tak, jak potřebují. A oni fakt nepotřebují, aby jim do toho starej Klaus prostřednictvím pana předsedajícího (Motoristů) strkal prsty. Pan předsedající si vybral jako předmět sporu ten hranatý etatistický sprasek, který prý navíc hajluje ve sprše. Může se to zdát ošklivé, ale zjevně mu nic jiného nezbývalo a alespoň to budí dojem smysluplné činnosti a aktivního odporu.
V novinách se píše, že pan prezident má problém. Má problém se jmenováním ministra. To samozřejmě vzbuzuje obrovskou vlnu nadšení u odpůrců posledních vítězů voleb, zatímco těm ostatním je to tak nějak jedno. Tedy je možné, že jim to jedno není a zuří až jim nabíhají žíly na čelech, ale to jsem se v novinách nedočetl. Pan prezident ovšem také nemá spoustu problémů, které by mít měl, chce-li být považován za člověka s alespoň bazální morální integritou.
Soudím, že výroky uvedené v seznamu níže jsou pravdivé:
Nejmenovaný kandidát na ministra (pokud tedy již jeho mateřská strana tuší čeho má být ministrem) je etatista, jehož míra adorace protizákonného chování bezpečnostních složek dosahuje úrovně pozorovatelné snad jen za Covidu u Vojtěcha Gibiše.
Jmenovaný ministr je spolupracovníkem komunistické tajné služby.
Jmenovaný ministerský předseda je agentem komunistické tajné služby. Mimo jiné je také trestně stíhán.
Panem prezidentem navržený kandidát na ústavního soudce je, mimo záslužné činnosti v oblasti mezinárodního práva, komunista a jeho rozsudky za minulého režimu zničily život mnoha lidem, jejichž vztah k režimu byl, eufemicky řečeno, vlažný.
Pan prezident má problém se jmenováním výše uvedeného kandidáta na ministra. Nikoliv však kvůli výše uvedené charakterové vadě, ale proto, že v novinách psali, že hajluje ve sprše, jezdí rychle a prý možná zfixloval daňové přiznání.
Pan prezident ovšem nemá problém se jmenováním trestně stíhaného muže do funkce ministerského předsedy. Stejně tak nemá problém se jmenováním spolupracovníka tajné služby ministrem, případně navrhnout morálně zcela zkorumpovaného člověka na ústavního soudce.
Pan prezident nemá problém s vyžadováním vládního programového prohlášení ještě před vznikem vlády a jmenováním ministerského předsedy. Je to sice nadstandardní, ale pochopitelné. Pan prezident ovšem na druhou stranu má problém okomentovat volbu trestně stíhaného člověka do čela jedné z komor Parlamentu České republiky.
Podle mého názoru by pan prezident prezidentem být neměl. Nejen proto, že je také komunista a rozvědčík komunistické tajné služby, ale také z toho důvodu, že nemá problémy, které by navíc k tomu jednomu mít měl.
Poslechl jsem si Chybu systému s Foltýnem. TL;DR konečně se našel někdo, kdo je větší pitomec, než Pokorný. Blahopřejeme a panu plukovníkovi posíláme virtuální kytičku.
Obrázek: ha11ok from Pixabay.
Nicméně po poněkud zmateném úvodu – bylo dozajista potřeba probrat svině na filmových festivalech a indoktrinaci našich zákonodárců, se všichni zúčastnění (takže ještě Apolena Rychlíková a David Klimeš, Pokorný je tam asi za rozhlasové odbory, takže zbytečný), dostali k debatě, která zvedla některá zajímavá témata. Zaujala mne dvě:
ukradli nám naši vlajku
málo Čechů je ochotných bránit svůj stát.
Diskuse o obraně státu byla zajímavá – pan plukovník posluchačům vysvětlil jaké myšlenky by měla strategická komunikace vlády tlačit lidem do mozků, tedy to, co měl dávno vysvětlit hlavně premiérovi. I běžnému konzumentu lahvové desítky, který nadává na úplně všechno od pejskařů přes cyklisty až po daně, je ovšem zcela jasné, že je to úkol hodný hrdiny (a nebo ostré dominy s pořádným bičem), protože premiérovy kognitivní schopnosti končí u jednoduchých příkazů jeho marketingového týmu (Sedni, Lehni, Udělej dotaci, Zvedni daně, Podej Blažka, řekni, že za to může <ten_koho_zrovna_nemame_radi>). Ta myšlenka je jednoduchá: Pane premiére, soudruhu prezidente, vypadá to, že lidi budou bránit sebe, svůj majetek a své blízké, ale nějak se jim nechce nasazovat krk k obraně státu. Asi bychom s tím měli něco dělat.
Paradoxně jediný, kdo tuhle věc dokázal vysvětlit správně, byla Apolena. Bohužel se pana plukovníka (srovnávajícího zapojení se do hospodské rvačky k obraně cti přítelkyně s obranou státu) nezeptala, zda by šel stavět barikády barikády před ČEZ, či s nasazením vlastního života bránil nějakou ještě nezchátralou čerpací stanici Robin Oil nebo finanční úřad, co mu zrovna uložil stolitrovou pokutu. Ona místo toho jen nekonfliktně, naprosto přesně a hlavně správně řekla, že lidem se do toho nechce, protože stát podle nich nefunguje tak, jak má.
Já k tomu jen dodám ještě jeden pohled – to, že se nám do obrany vlasti nechce i když se všichni až na pár oikofobů považujeme za vlastence (ty správné, ty druhé onálepkujeme a hned jak se ubráníme, tak je postřílíme taky), nikdo z nás nemá pocit, že stát jsme my. A není to jen proto, že by nefungoval. Ukradli nám jej zasraní komouši a když šli od válu, tak ho, řečeno s Victorem Hugem, odhodili na rohu ulice na chodník jako vymačkanou půlku citrónu. A my (budiž panu plukovníkovi ke cti, že to alespoň naznačil) jsme jej na začátku devadesátek zapomněli zvednout, oprášit a zasadit jej tam, kam patří. Jestli Husákovy děti můžou za jednu jedinou věc na světě, tak je to tohle.
Nepochybuji, že jedním z těch důvodů bylo to, že každý z nás měl tehdy jiný názor na to, kam přesně by se měla ona státní modla postavit, jakou bravou natřít a jestli se jí klanět ráno nebo večer – řečeno méně poeticky, skoro všichni jsme nějak zapomněli ty vlastence udělat z našich dětí, tak to teď dělá Foltýn s Okamurou. Upřímně to asi nebylo ani možné, protože vychovávat v novém miléniu potomky k lásce k vyšší DPH, absolutní rezistenci úřadů vůči seberegulaci a brutálně dotační ekonomice jde obtížně. Ale ani Apolena to nemá jednoduché. Jak má vysvětlit dětem, že mají položit život za někoho, kdo jim nezaplatí dovolenou na Bali, aby mohli také zachraňovat planetu, nekoupí jim větší byt, neposílá dvě pixly kaviáru a basu šampaňského každou neděli? Musí to být strašně těžké.
A ještě jedna věc nám nedošla: že obrana státu a vlasti jsou dvě různé věci. Výše jsem ironicky napsal, že jsme všichni ti správní vlastenci. Nejsme. Kdybychom byli, nikdy nedopustíme prznění vlasti Babišovou privatizaci státu. Nikdy bychom nedopustili, aby vlasti obě ruce a nohy zlámali Fiala se Stanjurou jejich dotačně-valorizační sodomií. Nesetli bychom sami vlasti hlavu dosazením vyznavače ideologie, která má na svém kontě desítky milionů lidských životů, do čela státu.
Když řečníci vyčerpali téma ochoty položit život při heroické obraně dosud nezrušených poboček České pošty, všichni se rozplakali, jak nám ukradli vlajku. Pan plukovník podotkl, že se lidi na sociálních sítích bojí klikat na profily s vlajkou, protože nechtějí číst věci od těch, co kopou za Rusko. Znám spoustu lidí, kteří by se proti tomuhle dost výrazně vymezili, protože u svého profilu tu vlajku mají a rozhodně za Rusko nekopou. Plukovníkův smysl pro takt hraničí s talentem prezidenta, který tu byl pro dolních deset milionů.
Já jen podotknu, proč tu vlajku v profilu nemám. Vlajka je státní symbol. Je to symbol toho, kdo je můj, vážím si ho, je mi blízký, slouží mi a motivovuje mě k obraně vlasti? Nebo je to brutální byrokratický moloch kombinovaný s velkým bratrem, který mě olupuje o významnou část mých příjmů, šikanuje mně za jakékoliv zaškobrtnutí, není schopen zajistit spravedlivý proces a zneužívá represivní složky a porušuje moje ústavní práva? Je pak jednoduché, že se najdou tací, kteří už toho mají dost a prostě vlajku ukradnou a schovají ji do své ideologie, kdyby ji náhodou někdo někdy hledal. Takže až bude pan plukovník zase někde povídat, že mu nějaká svině ukradla vlajku, tak je to proto, že ta svině už byla pořádně nasraná.
Apolena k tématu prohlásila, že je hezké, když jsou na státní svátek vyvěšené takové ty malé roztomilé vlaječky na tramvajích, protože to vypadá tak organicky a člověk hned pozná, že je státní svátek a může si o tom s dětmi pod jabloní promluvit. Tramvaj netramvaj, mnohem realističtější scénář, jak u dětí vzniká vztah ke státnímu svátku, ovšem vypadá takto: Fotr je celý den nevrlý a nadává jak špaček, protože si zapomněl koupit pivo a všude je zavříno. Matka je zpruzelá, protože si chtěla o volným dni jít koupit něco na sebe a teď může leda tak skočit fortovi pro hnusnýho Staráče na roh k Vietnamcovi. Z jejich dětí budou z nich dobří vlastenci. Jen se pak nedivte, až budou řvát "Čechy Čechům" a na Facebooku se jeden druhého ptát, proč můžou mít pongové a jiní čmoudi otevříno a bílí ne. A plukovník bude mít radost, protože se určitě se zbraní v ruce postaví komukoliv, kdo by chtěl o státním svátku napadnout Vietnamce, jediný zdroj piva o státním svátku.
Ještě malé post scriptum. Apolena si stěžovala na to, že Konečná s Okamurou a podobní idioti ukradli pojem vlastenec. Oni si nezačali. Kdopak vymyslel, že se náckům, populistům a jiným socialistům (mimo sociálních demokratů samozřejmě) bude říkat krajní pravice? Ano milá Apolenko, zavádění pojmů jako tradiční rodina, liberální demokracie, krajní pravice nás dovedlo k tomu, že došlo i na pojem vlastenec. Když jste od začátku Dělnickou stranu, SPD, Republikány a podobné excesy v novinách označovali správně, tedy jako socialisty, kterými jsou, tak se to možná nestalo.
Včera jsem v rádiu slyšel, že ústavní soudci jsou překvapeni vulgaritou a množstvím "názorů" občanů, kteří jim dodali zpětnou vazbu po rozhodnutí ÚS ve věci snížení valorizace důchodů.
Jeden ze soudců se v rádiu pozastavoval nad tím, že nález má padesát stran, je tam jasně vysvětleno proč soud rozhodl právě takto, a on tedy nechápe tu vlnu zášti. Tak jsem si těch padesát (43) stránek přečetl. Jestli na to máte nervy, zkuste to také, je to velmi poučné čtení. Ani ne tak pro to, abyste se ujistili, že nám to vláda udělala rychle a dobře, ale abyste si uděali obrázek o tom, jak se také dá vykádat právo a co můžeme v budoucnosti čekat.
Celý návrh se zabývá třemi oblastmi, které se stěžovatelům nelíbily:
retroaktivitou zákona,
vyhlášením stavu legislativní nouze při projednávání a
omezením práv opozice při projednávání daného zákona.
Pro pořádek dodám, že jsem většinou nepracoval s poznámkovým aparátem nálezu, takže odkazy na další rozhodnutí Ústavního a jiných soudů zmíněná v textu jsem nestudoval, nicméně i bez toho je nález srozumitelný. Bohužel.
Začněme od toho nejjednoduššího - omezení práv zákonodárců během projednávání zákona. Nikdo (ani disentující soudci) se tím moc nezabýval, ono ostatně moc nebylo k čemu, když Tomio i Alenka otevřeně ve Sněmovně řekli, že si tam plácají játra jen proto, aby se to všechno zdržovalo.
Ohledně retroaktivity snížení valorizace argumentace většiny vlastně neexistuje. Nález pouze konstatuje, že existuje legitimní očekávání a právní nárok, podrobně popisuje jak valorizační mechanismus funguje a nakonec říká, že zdraví veřejných financí bylo přednější než pouhé legitimní očekávání důchodců takže všechno je v pořádku.
V paragrafu 160 pak Ústavní soud jasně říká, že vláda je povinna při splnění podmínek daných zákonem valorizační nařízení vydat (v lednu vylezla inflace (respektive nám to prozradil Statistický úřad), do půky března byla vláda povinna ze zákona vydat nařízení o valorizaci a od června se mělo začít důchodcům přisypávat. Jinými slovy, započal nějaký proces daný zákonem, kdyby jej vláda neudělala, daly by se z ní ty peníze vysoudit (i to Ústavní soud ve většinovém stanovisku zmiňuje). A vláda to udělat nechtěla, takže po vzniku jejího právního závazku (a legitimního očekávání důchodců) daného zákonem, nikoliv právního nároku babičky z Horní Dolní, zákon změnila tak, aby nemusela svému závazku dostát a babča ostrouhala.
V této souvislosti si neodpustím jednu poznámku k používanému jazyku - Ústavní soud ve svém nálezu cituje například z Obecného práva Emanuela Tilsche z roku 1925. Tilschův jazyk, byť se zabývá retroaktivitou a její přípustností, je český, zatímco vlastní jazyk nálezu Ústavního soudu je zcela zamořen cizkrajnými výrazy, které v daném textu (obecné objasňování stanoviska a jeho výklad) zcela postrádají své opodstatnění. Obecně si myslím, že právníci asi záviděli doktorům latinu, tak si řekli, že to zkusí ex nunc taky. Možná vědí, že kdyby si vyndali hlavu z posterioru a psali jak jim zobák narostl, lidi by to i četli a to možná není žádoucí.
Druhá poznámka, tentokrát k tématu. Děkuji všem disentujícím soudcům, zejména pak Janu Svatoňovi, za jejich stanoviska, která podle mého názoru naprosto precizně vypíchla dvě věci: věcnou nesprávnost rozhodnutí a směs aktivismu a přehnaného formalismu, která při správném namíchání veda k jedinému správnému a očekávanému (rozuměj vládou chtěnému) závěru. Zejména argumentace soudce Svatoně ohledně retroaktivity je podle mého názoru o světelné roky dále, než kdy bude "mlha" (termín soudce Šámala) většinového stanoviska. A všichni disentující připomínají retroaktivní zdanění příspěvku na stavební spoření, kde byl nález Ústavního soudu, eufemisticky řečeno, mírně odlišný.
Ale abych většinu jen nekritizoval, jsem jí vděčný, že jasně řekli, že zrušení zákona jako sankce za liknavost vlády nepřipadá v úvahu. Tenhle vděk se projevil ještě u jednoho bodu a tím je vyhlášení legislativní nouze. K tomu soud poznamenal, že jednací řád Sněmovny, který definuje stav legislativní nouze, je podústavní právo a jeho porušení nemusí nutně znamenat, že zákon, který z projednání pokřiveného porušením jednacího řádu vzejde musí být nutně protiústavní (85., 103.).
Tím jsme plynule přešli k tomu, co mne osobně na stylu projednávání zákona ve Sněmovně vadilo nejvíce. Totiž, že se celá tahe šaráda odehrála ve stavu legislativní nouze, protože vládě hořela valorizační koudel u zadní části těla - v půce března by musela vydat již zmiňované nařízení o zvýšení důchodů.
Zde bych s dovolením citoval většinové stanovisko: "Za zcela neakceptovatelný by pak bylo třeba považovat takový postup, kdy vláda se svým návrhem vědomě vyčkává, a tím stav legislativní nouze sama vyvolá, aby jej pak projednala ve zkráceném jednání, protože takové jednání nese znaky zneužití práva či svévole." (89.) Tomuto vcelku jasnému a správném sdělení ovšem předcházely perly typu škodu je třeba chápat v "širších politických konsekvencích" (87.) Vcelku jasné sdělení, že to bylo špatně, Ústavní soud obalil hromadou argumentů typu tohle nikdo nemohl tušit, aby v závěru konstatoval, že stav legislativní nouze byl vyhlášen oprávněně.
Na tomto místě jsem byl na vážkách, zda bych dokrotu Baxovi neměl také napsat něco hezkého. Sen o tom, že na Ústavním soudě nesedí jen soudci strany (že pane doktore) a vlády (zdravím paní Ronovská), zachránili disentující soudci, kteří se jasně shodují na tom, že to, že inflace bude, řečeno s Františkem Kotletou, Hustej nářez, věděli všichni už na podzim a vláda mohla (a já dodávám měla, vždyť nám to slíbili), konat dříve. Řečeno s většinou a jejím odstavcem č. 89: Chování vlády bylo zcela neakceptovatelné.
Na závěr už jen pár drobností:
Celá tahle šaráda vznikla proto, abychom si ve volbách vybrali toho správného agenta na Hrad. Kdyby vláda konala tak, jak se domnívají disentující soudci, že konat měla, měli bychom za prezidenta toho makaka, protože toho druhého by nikdo, vzhledem k podpoře vládních stran, nevolil. Tady je položen základ toho, že vláda tento krok vědomě odkládala a neodvážila se s ním přijít, dokud nebude na Hradě usazen ten správný.
Paradoxně většinový nález zároveň (asi nevědomky) ukazuje cestu, která by ke stejnému výsledku vedla za mírně vyšších (finančních, nikoliv politických) nákladů. A to je (po prezidentské volbě) standardní projednání zákona o snížení důchodů i jejich valorizací, nikoliv pouhé snížení valorizace ve vylhané legislativní nouzi. Zaplatil by se tak rok/dva a pak šmytec. No a nebo konečně vláda mohla začít dělat tu důchodovou reformu. Jediným problémem by pak byly další volby - ty by pak vládní strany nevyhrály ani kdyby každý korespondenčně hlasující měl sto obálek.
A poslední, pro mně nejděsivější poznatek z nálezu Ústavního soudu (a to včetně disentních stanovisek) spočívá v jeho neustálém zdůrazňování toho, že se jednalo o důchodce. Bylo to necitlivé protože to byli důchodci, bylo to komplikované rozhodnutí, protože to byli důchodci, bylo to pro vládu obtížné, protože to byli důchodci. Pořád tak nějak doufám, že všechna zvířata jsou si rovna, ale nemohu se zbavit dojmu, že se blížíme k bodu, kdy si některá budou rovnější.
rád bych Ti napsal něco ohledně voleb do Evropského parlamentu. První věc, kterou bych rád podotkl, je to, že jsi jeden z mála lidí činných v politice, které respektuji a asi by muselo peklo zmrznout, abych změnil názor.
Image by Gerd Altmann from Pixabay
Když jsem v prosinci osmaosmdesátého stál na Škroupáku a poslouchal Tvůj projev, strašně mě zaujalo, jakou toleranci jste tenkrát měli vůči různým intelektuálním proudům. Dodnes si pamatuju Tvoji větu "a dokonce mezi sebou máme i jednoho Trockistu" – tenkrát mi to přišlo neuvěřitelné a říkal jsem si, že tohle je přesně to, co potřebujeme, společnost, která bude tolerantní vůči názorovým proudům a bude fungovat zcela otevřeně.
Jenže doba pokročila a ze študáka mrznoucího na Škroupáku se stal bázlivý fotr od rodiny, který dodnes vzpomíná na devadesátky jako na nejsvobodnější období, co kdy zažil (a to i přes to, že během nich měl holou prdel) a jen nerad se smiřuje s některými věcmi, které následovaly. Zejména proto, že jsem si vybudoval nějaké zázemí a snažím se zajistit svým dětem rozumný start do života, a opravdu nejsem zvědavý na to, aby se mi do toho někdo montoval, nedej Bože, mi v tom bránil.
A tady se dostáváme k eurovolbám a taky k tomu, že musím znovu zopakovat, že jsem se stal velmi zbabělým člověkem. De facto jsem prototypem těch lidí, které jsem za komunistů nechápal. Jaktože nevystoupí proti evidentnímu zlu? Teď to chápu. Nechci ohrozit své děti, dávám práci několika desítkám lidí, a nechci je poslat na pracák tím, že bych veřejně vystoupil a nechal se ostrakizovat. Je možné, že je to chabý důvod, ale prostě to tak je. Třeba se to změní. (Dělám na tom.)
Mým jediným nástrojem vyjádřením politické vůle se tak v posledních letech staly volby. Svobodné volby. Je to věc, které si velmi vážím, a kterou u nás máme i díky Tobě a Tvým aktivitám za minulého režimu. To je místo, kde svobodně vyjadřuji svoji vůli a snažím se ovlivnit naše směřování. Volby jsou věc, kterou beru velmi vážně a je úplně jedno jestli volím zastupitele nebo prezidenta.
Prezidentské volby jsou pro tento případ krásným příkladem, který černobíle ukazuje to, co je skryto v šedi vaší společné kandidátky SPOLU. V posledních prezidentských volbách jsem měl na výběr mezi dvěma člený KSČ, dvěma agenty různých agentur, dvěma kariéristy, dvěma příkladnými produkty normalizace, kteří se sice po roce 1989 vydali různými směry, ale jejich osudy jsou vlastně velmi podobné. Nevybral jsem si. Ale šel jsem alespoň s prázdnou obálkou.
V tuhle chvíli hledím na kandidátku SPOLU do eurovoleb, které nás čekají příští rok, a mám zásadní problém: Nechci a nemohu volit spoustu lidí, kteří na vaší kandidátce jsou. Verču bych, i přes jeji často netaktní a nezdvořilou komunikaci, ještě snesl. O Honzovi se raději nebudeme bavit, ale budiž. Ale nebudu volit Pospíšily ani Niedermayery. Systém preferenčních hlasů mi neumožňuje volit tak, aby výsledkem mé vůle jako voliče nebyl souhlas s přítomností těchto pánů v Evropském parlamentu.
Budou to pro mně asi nejtěžší volby. Půjdu tam a odevzdám svůj hlas, zatím to vypadá, že neplatný. A to i přes to, že jediný člověk, o kterém si doteď myslím, že můj zájem v Evropském parlamentu opravdu reprezentuje, a kterého bych tam opravdu rád viděl znovu zasednout, bude v těchto volbách kandidovat. A já ho nemohu volit, protože ač zbabělec, zpronevěřil bych se asi už úplně všemu.
Sašo, moc Ti přeji, abys v těch volbách uspěl, protože jsi jeden z mála rozumných hlasů, které v bruselsko-štrasburských chodbách znějí. Bohužel Ti tentokrát neumím pomoci.
Máme čerstvě schválené tři komunitické nominace (jsou komunistické, protože je Senátu předložil komunista) na členy ústavního soudu a podle mého existuje několik zajímavých oblastí, které stojí za krátké zamyšlení.
Doktor Fremr
Rozebrat, nebo alespoň zmínit, doktora Fremra bude jistě povinným příslušenstvím každého komentáře, který se bude schválením prezidentových nominantů Senátem zabývat a ani já tentokrát nezůstanu stranou. To, co se stalo v kauze Olšanské hřbitovy, o co v ní šlo, bylo popsáno z mnoha úhlů pohledu. Pokud si chcete něco přečíst, je tu text Petra Pazdery Payne Nejošklivější ze všech hrošíků (Revue Babylon, 25.7.2023), která se zabývá asi nejodpornějším aspektem celého případu. Nemá smysl špinit papír dalšími úvahami na téma, jak vypadala justice v podání komunistické totality.
K napsání tohoto textu mne přivedla moje žena, kterou rozhodně nikdo nemůže označit za někoho, kdo sleduje politiku. Svoji ženu miluji, tak moc, že nejnže nevím, koho volí, ale vědět to rozhodně nechci. O politice se nebavíme, mimo mých občasných krátkých monologů na téma kavlity práce těchto, předchozí a vlastně všech ostatních vlád. Dnes mi, po jedné z mých uštěpačných poznámek položila moje žena otázku, kdo je to doktor Fremr. Zarazil jsem se a položil tu otázku v duchu sám sobě.
Doktor Fremr je komunista toho nejodpornějšího, tedy Teličkovského, typu. Stejně jako prezident Pavel. Tihle soudruzi vlastně ani komunisty nebyli. Vstoupili do strany ze stejných důvodů, z jakých dnes vstupují lidé do Českého rybářského svazu nebo do nějakého klubu sdružujícího majitele historických vozidel.
Musíte to udělat, pokud chcete chodit na ryby nebo jezdit veteránem na výlety. Víte, co děláte – jste členy nějakého spolčení a v drtivé většině případů jen chcete chodit na ryby a blaho společně s rozvojem českého rybářství jsou vám úplně jedno. V koutku duše víte, že odevzdáváte malý kousek sebe – až půjde svaz za něco lobovat, budete oním malým kolečkem ve velkém stroji českého rybářství, kterým se budou ohánět, až budou potřebovat to či ono, a mnohé z toho vám nebude po chuti. Je to ale přijatelná cena za to, že můžete na ryby.
A pro mne je nepřijatelné, aby právní základ státu ovlivňovali lidé, jako je pan Telička, generál Pavel nebo doktor Fremr. Ten jejich rybářský svaz, kterému onu přijatelnou cenu zaplaili, aby něco mohli, jaksi na svých bedrech nese odpovědnost za smrt a zubožení milionů lidí.
Všichni tři jsou typickými představiteli svého druhu: v první vhodnou chvíli zahodili stranické legitimace a vrhli se do práce pro nový režim. Jsou to lidé, kteří většinu svého produktivního života strávili prací pro naši vlast a všichni dosáhli významných úspěchů a zřejmě nelze upřít jistou odbornost v oblastech, kde profesionálně působí nebo působili. Nominace doktora Fremra ovšem v tu chvíli rýpe v temných zákoutích mého mozku a snaží se vyvést na světlo myšlenku, že prezidentova motivace k ní spočívala v pomoci kamarádovi z morké čtvrti, který má zcela stejně deviantní morální žebříček na úrovni Alberta Speera.
Miloš Vystčil ve svém vystoupení na plénu Senátu doslova řekl: Dnes žijeme ve svobodném a bezpečném světě, asi všichni chceme, aby to tak bylo i v budoucnu. Dělat dnes nějaká rozhodnutí nebo hodnotit činnost lidí před listopadem 1989, za doby socialismu a komunismu, je pro nás mnohem jednodušší, než když ta rozhodnutí, případně ta hodnocení té situace museli dělat lidé, kteří v té době žili, kteří byli nositeli toho, co se kolem nich dělo, museli se s tím vypořádat.
K tomu lze mít dvě krátké poznámky: Svět nikdy nebude dost bezpečný na to, abychom se znovu nestali totalitou. Zajímalo by mě, jestli si alespoň jeden ze senátorů v prezidentském salonku položil otázku, co by v případě, že by se tak stalo, a on sám by stál před branami pracovního tábora někde poblíž Jáchymova, dělal doktor Fremr. Je to otázka v tuto chvíli hypotetická, ovšem pokud by se stala realitou, nejsem si jist, zda mohu věřit ujišťování člověka, který prokazatelně morálně selhal, že už to neudělá.
V našem okolí najdeme spoustu lidí, kteří tu malou cenu za to, že třeba jejich děti mohly studovat zaplatili. Ale, volně řečeno s Terezou Matějčkovou, nikdo z nich není prezidentem republiky a nikdo z nich nekandiduje na ústavního soudce.
Ta druhá část o obtížnosti rozhodování se za komunismu a hodnocení jejich rozhodnutí je vlastně tím základním, proč doktor Fremr nemá být ústavním soudcem. Člověk je schopen činit jak rozhodnutí, za která se pak nemusí stydět, tak ta, která si raději nepřipomníná.
Ta rozhodnutí, za která se stydíme, by nás měla prakticky automaticky diskvalifikovat z ucházení se o jakoukoliv funkci, kde je nějaký morální kredit očekáván. Teprve naše rozhodnutí, která jsou pevná a stojíme za nimi, by měla být matérií pro kvalifikované rozhodnutí povolaných, zda si danou funkci zasloužíme. A oni povolaní by měli mít na paměti, že každé rozhodnutí je hodnotitelné, takže je asi dobře, že Senát o této věci hlasuje tajně a na papíře prostým kroužkováním a škrtáním – tedy dostatečně tajně.
Profesorka Ronovská
Server Borovan.cz přinesl informace o spojení profesorky Ronovské s lidmi, kteří, jak Aleš Borovan pregnantně poznamenal, vyrobili prezidenta Pavla. Její nominace ovšem vypovídá spíše o prezidentovi, než o ní.
Očekávám, že senátor Čunek dostane v médiích co proto, ale jsem mu velice vděčný za to, že se na spojení profesorky Ronovské s vlastníkem Deníku N zeptal.
Její odpověď totiž do zajímavé debaty týkající se převážně morálky kandidátů vnesla aspekt klientelismu. Dovolte krátkou odbočku.
Existuje takové rčení. If it's free then you are the product.
Profesorka Ronovská se označila za někoho, kdo v nadacích zajišťuje foundation governance, tedy, jejími slovy: způsob řízení té nadace tak, aby mohla fungovat bez vlivů (sic) nějakých okolních, mimo stojících osob. Je pravda, že změna financování pomohla Deníku N udržet zdání nezávislosti, ale mnohem akutněji ho potřebovala jiná organizace v jeho blízkosti, pro kterou by ztráta nálepky nezávislá byla naprosto fatální. Konstrukce paní profesorky (je-li to její dílo) je uspokojivá a mohla by nějakou dobu vydržet. Dále paní profesorka ve svém vystoupení uvedla, že funkci v této nadaci vykonává ve svém volném čase jako čestnou. Já nevím, jestli tím chtěla říci něco ve smyslu já to pro ty kluky dělám úplně zadarmo, každopádně to tak vyznělo, což při předpokládaném rozsahu restrukturalizace naznačeném výše, bohužel nepřímo podpořilo Borovanovu teorii o malé domů.
O pestrosti
Jednoznačně nejúnavnější byl úvod prezidenta Pavla. Bylo by dobré si uvědomit, že když o pestrosti Ústavního soudu hovoří profesor Kysela, je to něco jiného, než redukce tohoto termínu na to, kolik soudců má mít pindíka. Bylo to naprosto nedůstojné a Senát si to nezasloužil.
O pestrost se nicméně pan prezident zasloužil. Jeho předchůdce alespoň dokázal přetrpět diskuse senátorů nad jeho kandidáty. On již podruhé ukázal Senátu vztyčený prostředníček, tentokrát sice neutekl do Rakouska, ale po hodině a půl se stejně zvedl a odešel. Odešel a nenechal tam ani pytlík od svačiny jako důstojného zástupce navrhovatele, v tomto případě žadatele. Nevím jak moc těžké je pro KPR sladit program prezidenta s jednáními Senátu, ale vystoupit tam a nedat senátorům možnost reagovat (což Daniele Kovářové nevadilo) a nechávat senátory prostřednictvím pana předsedajícího vzkázat panu prezidentovi je hulvátské.
Jistou dávku buranství předvedl i senátor Canov, který naprosto jednoznačně prokázal, že Starostové a nezávislí jsou strana určená do bahna komunální politiky a kdykoliv se posunou někam, kde se očekává jistá forma slušnosti, buď kradou jako straky, nebo mají pocit, že stačí oblek a bahno je pak v pohodě. …tuto kauzu rozproudili John Bok, Jan Urban, syn Petra Pacáka a pak Pazdera Payne. Ti první tři jmenovaní, jestli se nepletu, tak první dva osobně, u třetího to byl otec, byli aktivní už před listopadem 1989. Pan senátor by si měl uvědomit, že tu kauzu, o které se na plénu hovořilo, rozproudil doktor Fremr.
Na okraj
Kdyby Zeman navrhl Nejedlého kamaráda na post ústavního soudce, bylo by v novinách tak moc zle, že bychom mohli přehlédnout i jadernou válku.
Po přečtení nenápadné noticky na Twitteru historika Petra Blažka jsem pojal podezření, že se někdo zbláznil. Petra Blažka bych z toho nepodezíral, ale kandidátů je přeci jen dost. V textu na Aktuálně.cz je poněkud šířeji obsažena informace obsažená v Blažkově tweetu: Zdena Mašínová byla statečná žena a její bratři byli vrazi. Nemohu říci, že bych se s názorem hlavy státu na třetí odboj shodoval.
Jak víme, Zdena Mašínová již jednou oceněna byla a z celkem pochopitelných důvodů odmítla dát punc vážnosti pouťové zábavě, na kterou si pro metály chodili kamarádi předchozího prezidenta ve vkusných fleecových oblečcích. Současná hlava státu tedy, podle infromací z tisku aj tlače, pravděpodobně 28. října Zdenu Mašínovou vyznamená, což je jistě chvályhodné.
S návrhem na vyznamenání jejích bratrů má prý pan prezident velký problém a my se můžeme jen dohadovat o skutečných příčinách averze k Ctiradovi a Josefovi, která je tak obrovská, že je dokáže obviňovat z vraždy. Docela by mě zajímalo, jestli příští týden obviní z vraždy Gabčíka s Kubišem. Navíc žádný soudný člověk přece nemůže uvěřit tomu, že by kovanému komunistovi vadilo, že je někdo vrah.
To, čeho jsme tu svědky, je Pavlovo babišovské a zbabělé pojetí funkce hlavy státu. Pojede na Ukrajinu, to bude mít pan Fendrych v novinách velkou radost. Podepíše změnu valorizace důchodů, je to státnický čin, média mu provolají slávu, protože zároveň vládu tatíčkovsky napomene, že by to měla příště lépe komunikovat. Hurá prezident není loutkou v rukou vlády. Všichni jásáme.
Pan prezident se nám vydal jednoduchou cestou masivní přítomnosti v médiích zaměřené na glorifikaci jeho státnických činů. Bohužel to ale znamená, že bratři Mašínové se vyznamenání z jeho rukou nedočkají. Existuje totiž reálné riziko, že by Josef Mašín vzkázal našemu komunistickému prezidentovi, co a kam si s tou medailí může. Můžeme stejně jako u předchozí hlavy státu očekávat ocenění zásluh těch, kteří nebudou klást odpor. Rozhodně ovšem nemůžeme očekávat ocenění práce těch, kteří nezapomněli jak hrůzný a krutý byl ve skutečnosti režim, kterému náš pan prezident tak obětavě a až do jeho konce sloužil.
Výkřiky o tom, že by se Visegradská skupina měla zrušit, jsou oblíbené pro jistou část populace a to zejména ve chvílích, kdy mají nějakým rádobyoriginálním způsobem vyjádřit své znechucení nad tím, co se to zase stalo v některé ze zemí. Po pár dnech, kdy odezní znechucení nad tím, že "dámy" v maďarských školách mají zakázáno ukazovat během vyučování dětem své pindíky, upadne celá myšlenka kompostace V4 v zapomnění. Většinou do chvíle, než se přijde na to, že v Polsku se nesmí zabíjet nenarozené děti nebo něco podobného.
Tento týden ovšem došlo ke změně, protože myšlenka oslabení V4 tentokrát přišla z míst, která nehodno ignorovat. Presidet České republiky během návštěvy Slovenské republiky na společné tiskové konferenci s tamní hlavou státu na plná ústa prohlásil, že V4 je jen konzultační fórum:
„V dnešní době vnímám V4 spíše jako konzultační fórum bez ambice detailní koordinace zahraniční nebo bezpečnostní politiky, k tomu visegrádská čtyřka ani nesloužila.“
Bylo by jistě velmi úsměvné, kdyby taková prohlášení činili například zástupci sdružení Ne základnám a další chcimírové nebo Markéta Adamová. Legrace to přestává být ve chvíli, kdy hlava státu (ani ne týden po své inauguraci) poškodí uskupení, které je nedílnou součástí středoevropské spolupráce. Té spolupráce, která nás dostala do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Uznávám, že z dnešního pohledu se může jevit to druhé jako ne zcela přínosné, ale to není součástí tohoto textu; kdo hlasoval v referendu o přistoupení (a je jedno jak), musí uznat, že tehdejší perspektiva a okolnosti této volby byly zcela odlišné od pohledu, který mnozí z nás mají dnes.
Odhlédněme od oněch konzultací, jejichž cílem je mimochodem vždy koordinace společného přístupu ke konzultované oblasti, a zmiňme jen bojovou skupinu V4, která v současnosti čítá téměř čtyři tisíce vojáků, a je mimo jiné i součástí Evropských sil rychlé reakce a participují na ní i další státy z okolí. Je to příklad spolupráce V4 ve vojenské oblasti i na nižších úrovních, než společná prohlášení ministrů obrany.
Takže se nelze než nezeptat, proč hlava státu aktivně vystupuje proti skupině, která je bezpochyby užitečná a poskytuje svým členům možnost zaštiťovat se větším výtlakem na jednáních v rámci EU a hlavně komunikovat navzájem. Uvědomme si též, že v současnosti je to platforma, kde můžeme společně se Slováky tvořit komunikační most mezi prašivým Maďarskem, kterého se žádný slušný evropský liberál nebo socialista nedotkne ani klackem, a Evropskou unií.
Přínosy a další prohlubování spolupráce na základě formátů jako je V4 a 3SI jsou zřejmé. Demontáž těchto uskupení a jejich degradace na úroveň pátečního piva v hospodě, jak by si to zřejmě představoval pan president, nepomůže ničemu jinému než další izolaci Maďarska. Polsko k velké nelibosti Německa převzalo jejich Ostpolitik, změnilo ji a hlavně to umí prodat do NATO i EU, takže jeho ostrakizace se v dnešní době přesunula na vedlejší kolej, kde vyčkává začátku polské předvolební kampaně.
Dekonstrukce V4 tedy prospěje dvěma zájmům: Němcům, kteří z rozpadu vytěží oslabení pozice Polska v EU (a je úplně jedno jestli Polska pod taktovkou PiS nebo kohokoliv jiného) a umožní jim vrátit se ke spolupráci s Ruskem, a také Rusům, kteří budou mít větší šance vhodnými incentivami podpořit izolované a pseudoliberální Evropou odkopnuté Maďary v posílení jejich vazeb na Rusko a Bělorusko.
Nevěřím, že tohle prohlášení pan president učinil ve snaze zalíbit se svému slovenskému protějšku či jako varovné pozdvižení obočí směrem k Viktoru Orbánovi, protože to by mu jeho poradci jistě rozmluvili. Takže základní otázka zůstává: Cui bono pane presidente?
Tak já jeden večer napíšu, že se mi nelíbí, co vláda dělá. Vytýkám jí, že nezeštíhluje státní správu. Vadí mi, že rozhazuje peníze a ani se nesnaží šetřit. Všechno v programovém prohlášení, jen ten skutek utek'. Navíc jí vytknu naprosto tragickou komunikaci a ono se stane co?
Stane se to, že pan profesoir nejdřív řekne, že vláda bude i nadále pokračovat v konsolidaci veřejných financí. To je vtip sám o sobě, ale jemnou tragickou linku tomu dodá až, jak říkají na Českém rozhlase, dodání kontextu: ČTK dnes přinesla zprávu o tom, že vláda zasekla za únor sekeru 120 miliard korun, což je nejvíc za celou dobu existence České republiky. Abyste si to lépe představili, miliardami se dá házet jako peřím - letí, ale neuhodí: Každého ekonomicky aktivního občana České republiky tahle vláda obrala o pětadvacet litrů čistého. Což pro vaši představu dělá 30000,- hrubého. Kolikpak by vám asi zbylo, kdyby zase bratr Kalousek rozesílal složenky s tím, že to máte za únor fakt zaplatit? To jsou totiž tři čtvrtiny průměrné mzdy v České republice.
Nicméně nejsilnější vládní strana se rozhodla, že začne s marketingovou kampaní, jejímž cílem je voliče uvyknout na proběhlou změnu image a pokračovat v tranzici, na jejímž konci bude stát zcela nový politický subjekt s názvem Obecně Demagogická Strana. Posuďte sami:
Nevím, jestli pro tuhle šaškárnu má někdo z vás nějaké vysvětlení. Já opravdu nevím, jestli je to arogance, ubohost a nebo jen čistá hloupost. Ať už chci nebo ne, musím se bohužel klonit k té poslední variantě. Každopádně hodnota informace, že důchody za vlády ODS rostly rychleji, než cena papriky, je velmi lehce nad úrovní informační hodnoty libovolného Fialova projevu určeného domácímu publiku – tedy lehce nad nulou. Hojmini asi zase někde něco podělalo, tak Winston musel opravovat.
Ale pozor, ono to pokračuje dál! Vláda se rozhodla upravit své programové prohlášení – to samo o sobě není nic překvapivého, objektivně pro to existují důvody v podobě války na Ukrajině a s tím spojených ekonomických otřesů, nebo třeba revize tempa vzpamatovávání se z kovidového šílenství. Takže se pojďme podívat co se změní, tady je výběr z hroznů:
Státní kasa sice nestíhá, takže už vláda sahá na valorizace důchodů, ale kontrola efektivity jednotlivých státních agend a redukce stavu státních úředníků se odkládá.
A aby to stát tolik nebolelo, podojí zvýšením odvodů OSVČ, sjednotí sníženou sazbu DPH (tím se rozumí zvýšení DPH na věci, co jsou v desetiprocentní sazbě) a zvednou se daně, které jsou ze všech nejamorálnější – tedy daně majetkové.
Slib zaměstnavatelům, že se sníží jejich sociální odvody za zaměstnance o dvě procenta se bez náhrady ruší.
A vypadává daňová brzda, tedy mechanismus, který měl při překročení únosnosti míry daňové zátěže automaticky zakázat jakýkoliv růst daní, taktéž bez náhrady.
Tak a co teď? Tohle je ta reformovaná ODS, která se ohání rozumem, klidem a důstojností? Ne, tohle jsou zloději a gauneři, jejichž severomoravská klika se podle svých vlastních slov rozhodla nás obrat v příštím roce na daních o více než dvacet miliard navíc k tomu, co dostane letos. Vedle těchto raubířů vypadá devadesátková Ódéeska, vděčný otloukánek všech levičáků, jako odpolední piknik nedělní školy.
Bylo mi fakt hloupé, když se mi mnohá prohlášení vládních činitelů asociovala s momenty z knih jako je Krásný nový svět, 1984, Jeden den Ivana Denisoviče nebo Farma zvířat. Připadal jsem si nepatřičně (vždyť jsem ty grázly volil), utěšoval se tím, že většina těch nesmyslů šla z jiných částí koalice a hledal jsem chybu ve svých úvahách. Hledal jsem ji dost dlouho a už to dělat nebudu. Jednak to nemám zapotřebí a druhak si tahle sebranka zaslouží vyválet v medu a hodit do vosího hnízda.
Pokud má ODS nějakou odpověď na otázku která je nadpisem tohoto textu, může se o ni podělit. Budeme zvědaví na marketingovou odpověď, protože správnou odpověď asi tušíme všichni.
Míním se dopustit krátké úvahy založené na myšlence, která prakticky po každém vystoupení někoho, kdo má něco společného s vládou, stoupá bramboračkou mých myšlenek k hladině: Je to vláda, která zatím nejlépe kombinuje cíle SPD a Dělnické strany. Pokusím se to vysvětlit, ale na úvod trochu odbočím a srovnám ze dvou úhlů pohledu vládu předchozí – tedy ansámbl Andreje Babiše, a tu současnou – tedy partičku Petra Fialy.
Nejprve se zastavme u prvku očekávání. Od vlády inženýra Babiše jsem neočekával nic dobrého a spoustu špatného. Inženýr Babiš nezklamal, jeho vláda neudělala nic aby mi pomohla a stihla toho udělat dost, aby mi uškodila. Jedinou čestnou vyjímkou budiž snížení daní. Domácí politika byla řízena průzkumy veřejného mínění a náladami na Facebooku, zatímco reprezentace naší země v zahraničí byla k Západu naprosto podřízena zájmům Agrofertu a východním směrem pak zcela podléhala vrtochům Miloše Zemana.
Vydal jsem se k volbám (otevřeně přiznávám, že jsem volil ODS a ne Spolu - asi tak jako většina voličů PirStan nevolila Piráty) a po vyhlášení výsledků jsem mírně doufal, že by to třeba šlo i bez těch černých bolševiků, ale chápal jsem, že je potřeba si nepodřezat větev hned na začátku. Jen tak mimochodem, Rakušanovi je potřeba připsat kladné body (a dělám to nerad – vizte níže), že v zárodku tyhle úvahy utnul a dodržel slovo dané Pirátům. Piráti v Praze se svou Aliancí stability takhle férovi rozhodně nebyli a je potřeba, aby na to volební manažeři do dalších voleb a tvorby dalších koaličních projektů nezapomněli. Každopádně moje očekávání nebyla velká, protože levicovou KDU-ČSL, TOP 09 a Piráty s apolitickým STANem snažícím se horečně adaptovat z rozkrádání obecních rozpočtů na jednotlivé kapitoly rozpočtu státního, rozhodně nebyla ODS s to vyvážit. Záměrně píši nebyla, protože je to vyjádření mých opatrně optimistických pocitů z doby, kdy v mém okolí bouchaly špunty šampaňského a lidé se radovali jako plzenští v květnu 1945.
Dnes bych napsal nechtěla. A tahle jedna věta shrnuje hluboké zklamání, které z výkonu vlády profesora Fialy mám. Oproti ostatním byla moje očekávání výrazně menší, ale přeci jen jsem něco čekal. A ve světle toho, co jsem napsal musím objektivně napsat, že až na jednu vyjímku, kterou je překvapivě zahraniční Pirát LIpavský, mě vláda profesora Fialy, na rozdíl od vlády inženýra Babiše, zklamala na celé čáře.
Druhé zastavení si zaslouží externí komunikace. Asi všichni pamatujeme naprosto chaotické vystupování Babiše, Vojtěcha a toho chlapíka v červené mikině během Covidu. Každý říkal něco jiného než ten druhý a zároveň i něco jiného než sám říkal den předtím. Bylo to obdivuhodné a tragikomické divadlo, které sice vypadalo to jako hrozivý chaos, ale celkem se dařílo držet popularitu ANO na slušné úrovni a ČSSD pomalu spěla k zapomnění. Na voliče ANO to prostě fungovalo a Andrej Babiš nebyl po posledních volbách jmenován premiérem jen proto, že buď nechtěl, nebo bylo i Miloši Zemanovi jasné, že vládu prostě dohromady nedá, protože se dostal do takové izolace, že by s ním do toho nešel ani komunisty milující Kalousek, natožpak Lidovci.
Pětikoalice plynule navázala na komunikační strategii vlády předchozí, jen si neuvědomila, že volič ANO si o straně svého srdce z toho chaosu vybere to nejlepší a k tomu se upne. Jenže u voličů pětihlavé saně dštící z různých hlav zároveň plameny digitálního marxismu, konzervativního agrosocialismu, euroextremismu a obyčejné zlodějiny, zatímco poslední hlava huhlá stále dokola "plavice" a nosu jí kapou středolevé hleny, to takhle prostě fungovat nebude. V tomhle zmatku si z vládní komunikace každý vybírá bláto na ty druhé, ne kladné body pro ty své. A i když dlužno dodat, že až na pár excesů vláda svoji komunikaci z hlediska roztříštěnosti sjednotila, je to stále katastrofa. A to především pro ty, kteří se po pauze, vyvolané levicovými záchvaty ODS a dočasným úspěchem Svobodných, po nástupu ANO vrátili do lůna ODS. Nevím, jak to vidí voliči ostatních stran, ale vím, že konzervativní pravicově založený volič je zklamán – neočekával mnoho a nejenže nedostal nic, ještě se mu chystají sebrat.
Vezměme si, tentokrát objektivně, v současné chvíli aktuální téma zpomalení valorizace penzí. Upřímně – moc mě to nezajímá, protože jediný důchodce, na kterém mi opravdu záleželo, nedávno zemřel, ale z toho, co jsem si přečetl v novinách a poslechl na veřejnoprávním rádiu se stalo přibližně tohle:
Mimořádnými výdaji (zejména na kompenzace cen energií) finančně vyčerpaná státní kasa potřebuje ulevit, tak se vláda rozhodla trochu méně přidat důchodcům. Kompenzace za energie sice automaticky posílala i dolarovým milionářům, ale to teď není podstatné, inflace je vysoká, tak je potřeba důchodcům zkrátít řetěz a ušetřít nějaké love.
I nastala mela, Alena Schillerová se pravděpodobně doučila procenta, Karel Havlíček začal mluvit rychleji než Fran Capo a Tomio moudře pohovořil o tom, že SPD udělá vše pro to, aby důchodci, kteří volili SPD, nebyli kráceni na svých právech.
Vládě bylo jasné (vzhledem k časovému limitu, do kterého je potřeba to dostat do sbírky, aby to od ledna zafungovalo), že se řítí do průšvihu – sice to protlačí, ale asi pozdě. Takže to vyřešila stavem legislativní nouze. Oni dva roky vyhazují prachy z okna a neumí si v předstihu říci, kdy jim dojdou a zařídit se podle toho? Takže teď to na sílu a na poslední chvíli projde a soudruh generál ve výslužbě poslušně podepíše. Budeme zachráněni.
Z hlediska politické kultury je souřasný postup vlády někde na úrovni inženýra Babiše, prostě tu žvanírnu budou ignorovat. A pikantní je ovšem pozoruhodné vyjádření inženýra Stanjury, který se podle Českého rozhlasu nechal slyšet, že i když to neprojde, tak to nevadí, protože peněz je dost.
A tady bych se s dovolením zeptal: Proč teda lámete všechny zvyklosti a řády přes koleno, když to nepotřebujete? To si jako honíte ego, abyste jim ukázali, že máte navrch? Je to ubohé – když to dělal Babiš, bylo to něco, čemu jeho nohsledové tleskali a my ostatní jsme se nad tím pohoršovali. Teď to děláte vy a vaši nohsledi vám za to tleskají. Ta skupina, která je vaším naprosto nekulturním jednáním pohoršena nyní stejně, jako před lety tím Babišovým, je jediná, které si v tuto chvíli vážím.
Inženýr Zeman nazval svoji vládu z roku 1998 Vládou sebevrahů. Pan proesor Fiala měl na toto označení podle mého skromného názoru mnohem větší morální právo, protože zemi přebíral v mnohem horším stavu s vybrabčenou (vypávenou?) kasou, rozpočtem se schodkem nad jehož poměrem k HDP by si v devadesátých letech ťukal na čelo i Miloš Zeman, a za už tehdy se zhoršující bezpečnostní situace ve Východní Evropě. Tahle vláda měla jednečnou příležitost vybrat si to dobé z programů všech stran a moc nevrtat do toho, v čem se strany v ní zastoupené neshodnou. Ale, řečeno volně s Mirkem Topolánkem, oni řekli ne.
Paradoxně tak jediným světlým bodem v činnosti této, v pořadí již druhé, Vlády národní katastrofy je zahraniční politika, kterou jak Fiala, tak Lipavský vykonávají tak, že proti tomu z voličů vládních stran protestují jen hardcore Piráti, což je dobrá vizitka. Na druhou stranu je absolutně tragické prakticky veškeré konání ministra financí, jehož jediná kvalifikace evidentně spočívá v tom, že zastupuje severomoravskou ODS a po bývalé ministryni financí zdědil kadeřníka. Zbabělost předsedkyně TOP09, která ze strachu před vládní zodpovědností prchla do Sněmovny, nelze bez použití francouzských výrazů komentovat, a činnost ministrů vnitra a zemědělství (v obodní zvýšených cen paliv i ministra průmyslu a obchodu) by vydala na samostatný text, který by do značné míry přibližoval atmosféru padesátých let dvacátého století v ČSR.
Jak vidíte mé hodnocení vlády očima jejího voliče se zatím pravděpodobně příliš neliší od hodnocení voliče SPD a DS. Vláda ovšem dělá pomyšlení všem ostatním, kromě svých vlastních voličů. Jak jinak si vysvětlit, že se chlubí všemožnými podporami, které nejsou pro každého jen v tom, že pro některé jsou dvakrát? A oblasti daní vezměme třeba sektorovou daň – všichni, co teď sedí ve vládě dštili hromy a blesky na kohokoliv, kdo s tímhle nápadem přišel, a teď ji sami přejmenovali na válečnou a hned je to v pořádku. Ano mechanismus je jiný, ale cíl je stejný. A je hezké, že hlavním sponzorům některých vládních stran se díky velmi pečlivě zvolené parametrizaci tahle daň vyhne. Až potud by to měli voliči zmíněné SPD ocenit, ale oni to pravděpodobně stejně neudělají, určitě ne u volební urny za dva roky. Můžeme pokračovat děním na ministerstvu vnitra, které je z hlediska svobody slova (a možná i té demokracie) naprosto skandální, připravované zákony do značné míry připomínají zajišťovací příkazy – muž s koženou brašnou neprojede. Ale nezneužije se to, alespoň to, stejně jako to při novele zajišťováků říkal Kalousek, říkají současní obdivovatelé boje s dezinformacemi.
Ano, je možné, že desetitisíce hladovějících úředníků mrznoucích díky vlastní neschopnosti bez naděje na jakékoliv zaměstnání ve frontách na Úřadech práce, chtěli vidět jen ti, kteří některou ze stran této vlády volili, protože prostě jen chtěli efektivnější stát. Je pochopitelné, že se mezi tou hromadou voličů našli i tací, kteří navzdory předvolebním proklamacím tuhle partu dostali k veslu protože doufali ve štědré sociální dávky. Je jisté, že marxistické křídlo Pirátů a oba výše zmínění voliči TOP09 jsou spokojeni s tím, co naše země předvedla v rámci výkonu svého předsednictví EU a pochvaly pana Timmermanse je hřály víc než ruský plyn. Kdo z voličů téhle vlády je vděčný za předjednání zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035? A se zaváděním cenzury a rozkulačováním cukrovarníků snad mohou souhlasit jen Piráti a voliči SPD a to je hodně málo na to, aby to vládu opravňovalo k naprosto drastickým a od listopadu 1989 i bezprecentním krokům.
Závěrem tohohle povídání mi dovolte krátké shrnutí: Chápu, že cílem této vlády je zabránit Babišovi v návratu, ale metody, které k tomu volí jsou dost nešťastnou kombinací února 1948 a předvolebních slibů SPD. Výsledkem snah vlády v oblasti kontroly médií, výkonu volebního práva a štědrých sociálních programů nutně totiž nemusí být vítězství ve stávajícím formátu (jak ostatně ukazuje výsledek povolebních vyjednávání v Praze). A ten kdo vyhraje, sklidí to, co tahle vláda zasévá – totiž čtyři roky během kterých díky nyní schváleným pravidlům své pozice snadno upevní a už neodejde. Otázkou je, jestli to bude Tomio Okamura nebo Andrej Babiš.
A ještě malé post scriptum. Téhle vládě se podařilo něco neuvěřitelného. Neuvažuji o tom, že bych třeba na prostest volil SPD, ale já, zavilý zastánce výkonu volebního práva a zastupitelské demokracie, vážně uvažuji o tom, že začnu ke všem volbám chodit s prázdnou obálkou. Dělám to v druhém kole prezidendtských voleb od jejich zavedení, ale u žádných jiných voleb jsem to od roku 1989 neudělal nikdy. A vůbec se mi taková myšlenka nelíbí.
Díky některým aktivitám státu se nám tu roznemohla debata o svobodě slova a boji s dezinormacemi. Vzhledem k tomu, co máme za poslední roky za sebou s čínskou chřipkou, je docela odvážné pokoušet se bojovat s něčím, čemu ani velitel operace pan Klíma, vládní zmocněnec pro média a dezinformace, sám evidentně nerozumí.
V první řadě si pojďme říci, co je to vlastně ta dezinformace. Merriam-Webster říká, že dezinformace je nepravdivá informace vědomě šířená za účelem ovlivnění veřejného mínění nebo zakrytí pravdy. A uvádí krásný příklad použití: The government used disinformation to gain support for the policy.
V tuto chvíli je celá debata o boji s dezinformacemi bohužel dost ovlivněna zejména tím, že málokdo si uvědomuje, co to vlastně dezinformace je – navíc se podařilo vzbudit dojem, že dezinformace je něco špatného, něco, co je potřeba vymýtit, bojovat s tím a označit každého, kdo je podle nás šíří za nebezpečný element, který je třeba exkomunikovat z jakékoliv debaty. A to samozřejmě není úplně pravda.
Povím vám, kdo je největší dezinformátor na celé širé planetě. Budete se divit, není to Rus nebo Američan. Jeho brilantní umění hraničící s virtuositou Josepha Goebbelse se vůbec netýká politiky, propagandy nebo šíření zla. Je to Čech jako poleno. Seznamte se s mým synem a jeho projevem pokaždé, když se zeptám, jestli má hotové úkoly do školy. Ale vraťme se k našemu svatému boji - každá bitva s mým potomkem je předem prohraná, takže nemá cenu se jí zabývat.
Čím má cenu se zabývat je jistá gramota, kterou bychom měli prokázat při příjmu jakékoliv informace. Ta je ovlivněna především důvěryhodností subjektu a také tím, jak moc obsah sdělení konvenuje našemu názoru. Druhá věc je intepretace sdělujícím – v dnešní infotainmentové době bohužel záleží na tom, jak informaci podáte, než na tom, co je skutečně podstatou sdělení.
Český rozhlas je v této disciplíně na pomyslné špici. Například pokud už musí informovat o nějakém kroku Giorgie Meloniové, který ovšem nelze v danou chvíli odsoudit, vždy je třeba posluchače upozornit, že v minulosti vedla fašistické hnutí. Stejně tak všechno, co se děje v Polsku nebo Maďarsku je populistické nebo kontroverzní a to i v případě, že se jedná o něco naprosto běžného po celé Evropě. Je to mistrovská metoda, jak zajistit, aby politicky nevhodné figury nezískaly jakékoliv sympatie a to ani tehdy, pokud musí veřejnoprávní stanice informovat o nějakém jejich pozitivním činu. Ostatně srovnejte katastrofální zahraniční politiku Barracka Obamy s relativně úspěšným působením Donalda Trumpa – neřekli byste, že to tak bylo, že? Protože nikdo neudělal oběma sčot a nesrovnal výsledky. Zůstal jen dojem po špatném Trumpovi a skvělém Obamovi, ačkoliv právě v oblasti americké zahraniční politiky je to naopak – byť to může být předmětem dosti zuřivé debaty.
Druhým příkladem budiž případy, kdy nějaký politik učiní ideologicky nečisté prohlášení, ozve se z rádiového tlampače okamžitě něco ve smyslu ...a pro kontext doplníme, že... následované uvedením výroku na pravou míru. A ta pravá míra rozhodně není objektivní a nezkreslená informace – samotného by mě zajímalo, co to vlastně je – mám na to sice nějaký názor, ale chtěl bych tenhle text držet mimo vlastního zaujatého pohledu.
A teď tu máme pana Klímu jako zmocněnce pro boj s něčím, o čem většina společnosti (a to včetně pana Klímy) nemá ponětí. Vyjádření pana Rakušana v pořadu Interview Plus na stanici Český rozhlas Plus byla excelentní přehlídkou absolutní ignorance při propagaci navrhovaných opatření a zároveň i šíření dezinformací (záměrného zastírání pravdy dle definice výše).
Vládní pracovní materiál předpokládá, že stát bude podporovat důvěryhodná nezávislá média tak, že do nich bude lít miliony korun. Dále bude podporovat neziskové organizace zaměřené na fact-checking a dá do ruky ministerstvu vnitra možnost stíhat šiřitele dezinformací. Nevím, školy nemám, ale uvědomuje si pan inženýr zmocněnec, že médium, kterému řekneme, že nebude šířit dezinformace dáme peníze, již jaksi nebude nezávislé?
A uvědomuje si pan inženýr, že jak terfně poznamenal Dalibor Balšínek, hodnota pravdivosti informace je často pouze funkcí času? Bývaly doby, kdy vám formulace vědecké hypotézy zajistila prominentní místo na hranici. Dnes vám formulace oponentního názoru v tak odborné oblasti, jako je imunologie, studium šíření infekčních chorob, či biochemie lidského těla, zajistí opovržení od pisálků, jejichž jediné vzdělání v oblasti biologie sestává z faktu, že inkoust se nepije, které pochází ze seriálu Maxipes Fík. Toto mainstreamové opovržení římští inkvizitoři pro Giordana Bruna přetavili v hořící hranici.
No a naše vláda nám vlastně sděluje jen toto: My jsme civilizovanější, takže hořící hranice asi nebudou, koncentrační tábory snad také vynecháme, ale trestat herezi prostě musíme, jinak zvítězí zlo. A to, že nám tady dobro bude instalovat a chránit ryzí zlo v podobě cenzurních zásahů do svobody projevu je malá cena za krásný nový svět.
Giordano Bruno měl oproti nám jednu výhodu – v jeho době byla pravda jasně daná církevními dogmaty. Nám se vláda neobtěžuje ta dogmata nalinkovat, takže si sami metodou pokus/omyl budeme muset najít, co se ještě smí říkat a co už ne. Naučíme se opět číst mezi řádky a budeme se tetelit radostí, až si v oněch nezávislých novinách přečteme blahopřání k narozeninám pana Ferdinanda Vaňka.
Zjistil jsem, že stále častěji souhlasím s výtkami vůči současné vládě - jistěže ne se všemi, ale zarážející na tom je, že prakticky z každého tábora hlasitých odpůrců občas přijde něco, s čím chtě nechtě musím vnitřně souhlasit. A tak jsem si udělal malý soukromý účet a nejsem z něj moc nadšen. Disclaimer: Volil jsem jednu ze stran koalice SPOLU a rozhodně toho nelituji. Disclaimer 2: Žádná výtka ze strany bývalé ministryně pro rozvoj pávů nepatří mezi ty se kterými souhlasím.
Foto: Andrys Stienstra via Pixabay
Tahle vláda je opravdu špatná. Je jako helikoptéra - spousta součástek a každá letí na jinou stranu. Jak by také ne, když máme ve vládě zelené kryptokomunisty, poloprogresivní katolíky, woke eurohujery, euroskeptické konzervativce a lokální šíbry pro ty, kteří se stydí volit ANO. Na druhou stranu nesmíme zapomínat na to, že je to ta nejlepší vláda, kterou můžeme mít - přesně podle hesla, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. A my jsme se v posledních volbách po úkroku stranou posunuli o dost kupředu. Na začátku jsem si říkal, že to bude špatné, ale jistou naději jsem vkládal do toho, že tato vláda nemůže udělat nic špatného už jenom z toho důvodu, že nemůže udělat nic, aniž by některý z koaličních partnerů nespustil halasný pokřik.
O tom, jak moc jsem se mýlil, mě přesvědčily už první dny po sestavení kabinetu. Kabinet vedený Petrem Fialou celkem správně vyhodnotil situaci jako velmi obtížnou. Schillerová vyžrala kasu a nechala za sebou obrovskou sekeru, řádil Covid, respektive jeho potírači a na Ukrajině postupně houstlo ovzduší. Bylo potřeba rychle něco udělat, aby bylo vidět, že taky nekecaj a makaj.
Stavy
A začali tak zostra, že mě začalo mrazit. První bylo potřeba zabojovat s virusem. Tak uděláme nouzový stav. Povolební euforie ještě neodezněla a lid jeho vyhlášení kousnul překvapivě dobře, pár křiklounů se našlo, ale v novinách si každý přečetl, že nás to zachrání a byl klid. Když Rusák vpadl na Ukrajinu, bylo potřeba tento stav prodloužit. Nakonec jsme přestali být nuzáky až na konci června. Jestli znáte někoho, koho se v prvním roce funkčního období dotkl nouzový stav, dejte mi vědět. Jediné, co jsem zaznamenal, že ačkoliv váda mohla každému z nás nařídit pracovní povinnost, zakázat noční vycházení a podobné taškařice, nebyla schopna nechat naložit stovku cikánů s maďarskými pasy tábořících na Hlavním nádraží do vlaku a poslat je Orbánovi do Peště. Jedna věc je ovšem na nouzovém stavu velmi zajímavá: nemusíte vypisovat tendry. Co se popsalo textů na téma Hamáčkových nákupů by asi vytištěno na traktorový papír dosáhlo až někam k hranicím sluneční soustavy, nicméně teď je ticho po pěšině. O tom, že by se nic nedělo po tom, co vyšlo najevo, že Vnitro řídí nesvéprávný šíbr ze Zlína, dost pochybuji.
Virus
Osobně jsem doufal, že s výměnou garnitury se změní přístup k Covidovému šílenství. Doufal jsem, že národu bičovanému katastrofickými vizemi obézního adoranta silových složek ze Seznamu se konečně dostane informací místo virového infotainmentu. Bohužel v osobě ministra zdravotnictví se nám dostalo naprosto nekompetetního plácala, který výroky typu kdo chce umřít, ať se neočkuje přispěl kanystrem benzínu k uhašení požáru ve chvíli, kdy už bylo všem kromě něj, Gibiše a Chlíbka jasné, že s tím očkováním to u posledních variant viru není žádná sláva. Jakákoliv snaha o reálné vyhodnocení tzv. opatření minulé vlády, jakými byly například roušky, zavřené školy a restaurace a další podobné vědecké metody boje s respiračním onemocněním, vzala za své. Válkovy pozdější pokusy o apel na osobní zodpovědnost každého občana mu pak samozřejmě u jistých skupin obyvatel vynesly° tvrdé odsudky, tak toho nechal.
Suma sumárum - vláda od toho celého šílenství mohla dát ruce pryč, do SSHR napumpovat nějaké respirátory a Paxlovid na horší časy a bylo by hotovo. Redl by byl spokojený, Chlíbek také - já mám sice osobně jisté pochybnosti o tom, že by takové věci k něčemu byly, nicméně by to bylo pohodové PR za pár korun: Koukejte, už to není tak strašné, chovejte se slušně, kdo chce včeličku, ať si dojde, dostane ji a kdyby byl průšvih máme kouzelnou pilulku a spusty hadrů na obličej. A zatáhnout do toho někoho normálního, kdo dokáže reflektovat změnu situace a rozumně ji podat lidu, by byla výhra - nechci na profesora Konvalinku ukazovat prstem, ale kdyby ho ukecali, mohlo být po problému.
Potřebujeme voliče
Volič je obecně líný živočich. Já osobně jsem v několika textech psal, že usnadnění volby snižuje ve voličově hlavě vnímání důležitosti volby a odpovědnosti za ni. Osobně si myslím, že účast ve volbách by měla být nepohodlná a volič by měl vyvinout větší úsilí, než vstát z postele a dojít do nejbližší školy. Ale to je jen můj názor, který možná osvětluje, proč jsem odpůrcem korespondenční či jakékoliv jiné volby než té, kdy elektor předstoupí před komisi a za plentou odpřisáhne věrnost straně (a jak on doufá, i vládě) na další čtyři roky. Tahle vláda bohužel usoudila, že korespondenční volba je cesta jak přimět expaty hlasovat a celkem správně předpokládá, že to přinese hlasy hlavně stranám současné vládní koalice. Bohužel nedokáže tuhle věc správně kvantifikovat, jinak by se otevřením téhle pandořiny skříňky nevydala ve šlépějích Ameriky či Rakouska na cestě k pochybnostem o výsledcích voleb. Zjednodušením přístupu k volbě jsme opět o něco umetli cestu k tomu, aby se hlas dal koupit ještě levněji než za koblihu, jízdné zdarma, pastelkovné nebo příspěvek na účet za elektriku.
Dezinformátoři
V době, kdy Internet umožňuje prakticky každému vyjadřovat se k okolnímu dění, lhát a mást ostatní, je celkem nesmysl bojovat za pravdu. Pravda je jak voda - vždycky si najde cestu. Nepříjemné je, že boj za pravdu pojala tahle vláda opravdu nešťastně. Trapné zmatky okolo toho, kdo vlastně nařídil vypnutí domén u webů, které byly někomu trnem v oku a o tom jestli to bylo nebo nebylo v souladu s právem jsme si mohli počíst všude možně. První vlaštovka ovšem vyletěla již dávno před tím, než Vítek Rakušan pozvedl prapor s nápisem Proti všem - jednalo se o odsouzení Michala Waltera Krafta, s jehož mnoha názory hluboce nesouhlasím, za zveřejnění textu o Islámu a Evropě. Takové věci se v civilizovaných zemích nedějí. Nyní ovšem Vnitro vytáhlo do boje za pravdu a není to hezký pohled. Hlavně proto, že když si přečtete jejich příručku RESIST, mohli byste nabýt dojmu, že se máte mít na pozoru především před mainstreamovými médii. S nepravdivými informacemi, informacemi vytrženými z kontextu, případně manipulací se dá bojovat pouze tak, že se budeme sami vzdělávat, informace si ověřovat a názor si uděláme sami. Pár blbců, kteří věří na chemtrails 5G rakovinu a to, že Ukrajinci mají v obchodech všechno zadarmo tímhle vládním bojem nezměníme. Jen to tady začíná vypadat, jakoby se někdo bál, že se nám v hlavách udělá jiný názor než ten jediný správný. V téhle rovině je třeba souhlasit s tvrzením Petra Hudce, že tahle vláda má zatím nejblíže k těm předlistopadovým.
Pomůžeme všem, ale ne plošně
Tohle je PR kiks jak vystřižený ze skript Kiksologie pro pokročilé. Vzhledem k tomu, co se stalo s cenami plynu, ropy a elektřiny, vláda logicky dospěla k názoru, že bude potřeba inflací bitému obyvatelstvu nějak ulevit. A teď se vžijte do role vlády - když dá každé rodině pětilitr, tak bude vypadat jak ta Babišova sebranka, takže se musí najít klíč, podle kterého almužnu navíc sice dostane každý, ale nebude to plošné opatření. Tohle byl mimochodem hlavní argument Karla Havlíčka v nějaké debatě o připravovaném energetickém tarifu na Českém rozhlase, kde prohlásil něco ve smyslu, že úředníci na MPO dostali zadání vymyslet plošné opatření, které nebude plošným opatřením. A katastrofická komunikace o tom, kdo bude mít nárok na pětitisícový příspěvek jen jde ruku v ruce s ostatními PR průšvihy a je jen třešničkou na dortu chaosu a marketingového zmaru.
Zahraniční politika
Ačkoliv jsem hlasitým odpůrcem Pirátů a to jak v jejich obecném pojetí politiky, tak jejich ideovým směřováním, je pravda, že pan Lipavský zatím asi průšvihů udělal nejméně. Je pravdou, že konflikt na Ukrajině nedává moc možností udělat nějaký úkrok, který by nás stál příliš mnoho, uvidíme co se stane, až si svět na ten konflikt zvykne - minimálně je dobře, že naše postoje jsou v tuhle chvíli jasné a alespoň v téhle oblasti je, po odpojení Zemana, naše země pro své partnery čitelná. Samozřejmě jsou tu mé výhrady vůči, eufemicky řečeno, proevropským postojům a ona absence protiizraelského tónu jde pravděpodobně na vrub spíše Fialově síle udržet nějaké slušné vztahy se Zemanem a nenakládat si více, než je potřeba.
To, že Fialova vláda společně s Polskem, pobaltskými a dalšími státy převzala iniciativu při řešení ruské války na Ukrajině, a vzala tak vítr z plachet německým a francouzským kolaborantům, je třeba hodnotit velmi pozitivně. Doufejme, že na spolupráci mezi státy východního křídla Evropy budou jak Petr Fiala tak Jan Lipavský nadále klást důraz a nevykašlou se na to jen proto, že nějaký woke topkař z Dejvic napíše, že V4 je potřeba spláchnout do kanálu kvůli Orbánovi.
Osoby a obsazení
Komedie při sestavování vlády a výběru jednotlivých aktérů byla vskutku výpravná. Jak může jakákoliv strana zastoupená ve vládě připustit, aby v ní nebyl její šéf? Uklizení paní předsedkyně do Sněmovny je sice prozíravý tah, nicméně to dost vypovídá o důvěře, kterou v pětikoaliční projekt tato strana má - zejména vezmeme-li v úvahu, co má na starosti vědu výzkum a inovace. Na druhou stranu, kdyby poznámky na adresu Viktora Orbána pronesl člen vlády, bylo by to asi dost trapné - takhle ten výrok zapadne někam k návštěvě její americké obdoby na Tchaiwanu. A asi je to ještě bezvýznamnější, protože Orbán kvůli jejím řečem neuspořádal obrovské vojenské manévry a nepožadoval návrat před Trianon.
Fialovi tuhle sestavu rozhodně nezávidím - evidentně si skoro všechny stranické šajby nechtějí pálit prsty, protože jim je jasné, že tohle volební období bude průšvih, takže třeba Topka poslala vyloženě druhou ligu (a pokud ne, je to tragédie). U Pirátů je to jedno, tam jsou béčka všichni, předsedou počínaje. Bohužel ani ODS nedělá dobrý dojem - nikde jsem nezaregistroval, že by něco dělal třeba pan ministr přes finance. Fiala až na ten energetický projev funguje fakt dobře a vezmeme-li v úvahu, co má na ruce za list, tak by možná měl dostat jedničku.
To, že tahle vláda nebyla schopná postavit společného kandidáta na prezidenta je celkem jasné, protože by buď měl málo dredů, nebo by byl moc bílý páprda. Revokace přímé volby a návrat k časům minulým, tedy nepřímým, by asi nuškodila, na druhou stranu se přímou volbou prezidenta národ rozdělí a minimálně na rok zabaví, takže by to rušil jen zoufalec, který nechápe, že v tohle období je ideální zahrát tu část partie, na kterou nemá být úplně vidět. Na druhou stranu bychom si pak na post nejvyššího činitele země nemuseli vybírat mezi komoušem estébákem a komoušem špionem.
Daně
Tohle je oblast, která je pro tuhle vládu velice obtížná - potřebují peníze, ale řekli, že nebudou zvedat daně. Navíc ODS hlasovala společně s ANO pro snížení daní, což byl Andrejův luxusní závěr - vybílit státní kasu a zavřit kohout. Soudím, že kdyby to ODS neudělala, nebyla by tam, kde je teď. Zas o tolik to nevyhráli a pro dost lidí bylo snížení daňových sazeb podstatné.
Diskuse o Windfall Tax je ovšem něco naprosto nechutného - ČEZ vydělává majlant, protože situace na trhu a hlavně jeho mechanika tomu napomáhají. A teď si srovnejme možnosti: máme tady tu slavnou metodu zdanění neočekávaných zisků, nebo si vyplatíme dividendu. Druhá možnost je naprosto čistá, stát má skoro sedmdesátiprocentní podíl plus daň z dividendy, ale to by se s ostatními akcionáři museli o ten balík podělit, takže naši chytří chlapci chtějí windfall tax. A už přemýšlí, jak to naroubovat na banky, které se svezly s inflací a růstem základní sazby ČNB. Smrdí to stejně jako sektorová daň z dílny ČSSD a marketingové oddělení vlády teď asi dost dumá, jak to prodat voličům.
Tahle vláda se zaklínala úsporami, ale nějak jsem nezaregistroval, že by vyhodili jediného úředníka, zrušili nějakou daňovou výjimku nebo zbytečnou úřední agendu. Neděje se nic a neděje se to proto, že si vláda odmítá přiznat, že příští volby pravděpodobně prohraje a je tudíž jedno, kolik úředníků ji nebude volit, protože je pošle na pracák.
…a zazvonil zvonec
Tahle vládní taškařice mi dost připomíná Občanské fórum - zapřisáhlí nepřátelé spolu sedí u jednoho stolu a snaží se něco udělat. Dokonce vzešla i ze srovnatelné společenské poptávky, kdy lid nevolil tyhle, ale proti těm druhým. Rozdíl je ovšem v tom, že demokracii zažilo velmi málo lidí, kteří volili OF v roce 1990 - tehdy to bylo něco nového a i ti, kteří pak ve vládě zasedli, nebyli výjimkou. Toho jsme dnes ušetřeni, takže přestřelky mezi koaličními partnery jsou, bohužel, celkem obvyklým mediálním koloritem.
Hlasů pro komunisty, sociální demokraty a další ušaté, zelené a jiné exoty, které propadly a rozpočetly se ve druhém skrutiniu nebylo málo, takže je potřeba si uvědomit, že tyhle lidi ve Sněmovně momentálně zastupují Piráti, ANO a SPD. A to je velmi strašidelný koktejl, protože v příštích volbách tahle milionová masa bude volit někoho z nich.
Moc bych si přál, aby tahle vláda našla nějakou vnitřní sílu dělat věci pořádně - už jen proto, že v ní sedí druhořadá jelita bez politické budoucnosti, která nemají co ztratit. Upřímně doufám, že Martina Kupky ani Petra Fialy se to netýká. Moje rada: Nebojte se slova populismus - klidně pro lidi něco udělejte, ale přiznejte to a neškoďte u toho jiným. Je mi srdečně jedno, ve které stranické kasičce skončí povinné odvody ze státních zakázek - jste u vesla, tak se klidně nažerte, ale nemlaskejte u toho a předvěďte za to nějakou muziku. A zkuste udělat jednu věc, kterou v programovém prohlášení nemáte a kterou překvapivě v jedné větě shrnul můj druhý nejneoblíbenější ministr - ten pán přes zdravotnictví, vytrženo z kontextu a volně parafrázováno: Odpovědnost za svůj život nese každý sám.
Po dlouhé době zase něco zajímavého od našich K&K sousedů. Nepsal jsem o poslední návštěvě místního kulturního stánku, protože moc nebylo o čem, nicméně úvodem ztratím o předchozí návštěvě alespoň jeden odstavec.
Komponovaný večer se jmenoval Tanze Bilder Sinfonien a skládal se ze tří částí. Začalo to poněkud slabším kouskem od George Balanchina Symphony in Three Movements. Je to na Balanchina nezvykle spartakiádní záležitost, nicméně všechny tři hlavní páry byly velmi dobré a Stravinského hudba je též lehce stravitelná. Následovala Ratmanského adaptace Kartinek, která nezanechala dojem téměř žádný. Ku cti Vídeňské opery slouží, že na rozdíl od Cimrmanova divadla nezamykají o přestávce dveře. Protože o druhé pauze jsem to šel z legrace vyzkoušet. Celý večer završil počin zdejšího nového uměleckého šéfa, který založil svůj pokus na Šostakovičově patnácté. Když chcete použít jako základ pro svoji choreografii životní retrospektivu umělce, který prožil většinu svého života v totalitě a dostal od ní dvakrát přes hubu, měli byste se snažit pochopit jak hudbu, tak to v čem ten člověk žil, a ne se na to snažit naroubovat, co jste si o tom přečetli na Wikipedii. Sečteno podtrženo, země se nezatřásla, vynahradil to až Modigliani v Albertině.
Jeanne Hébuterne s červenou šálou.
Nicméně člověku to nedá, takže jsem se po necelém měsíci vydal zkontrolvat, zda mocnářství nezvlčilo ještě více. No, nezvlčilo a byla to pecka. Představení neslo název A Suite of Dances a byla to kompozice děl Jerome Robinse (West Side Story asi zná každý, že) a mého oblíbence Geroge Balanchina.
Jestli na to půjdete, soustřeďte se hned od začátku, protože první část prvního jednání, které pracovně říkám Václavák začíná nevinně: Corps de ballet na procházce, ale velmi rychle se to přetaví ve svižnou a zábavnou promenádu tří párů. Druhá část této kompozice, která je provázena výběrem hudby z opery Akhnaten Philipa Glasse (Hamburger Hill, The Fog of War), je ovšem něco, co mi vyrazilo dech. Balanchine je total hardcore, ale ne vždycky chcete být jako Rocco Siffredi, občas prostě chcete partnerku jen pohladit a být na ní hodný. A to je přesně to, co se Robbinsovi v tomhle kousku podařilo a Claudine Schoch s Marcusem Menhou to jen podtrhli svým vynikajícím výkonem. Společně s minimalistickou scénou to byl opravdu zážitek.
Po pauze ovšem nastal konec hlazení a došlo na ten hardcore. Duo Concertant je Balanchinova práce s hudbou jeho kamaráda Igora Stravinského. Orchestr jde na pivo, na podiu sedí za klavírem Shino Takizawa, housle pod bradou má Fedor Rudin a upřeně na ně hledí Ludmila Konovalovová a Masayu Kimoto. Je to vynikající - opět rozděleno do dvou částí, Japoneček je naštěstí dost velký, aby si s Ludmilou poradil. Zejména druhá část je pak, hlavně díky skvělé práci se světlem, naprosto jedinečná.
A pak přišel Davide Datto a na výběr Bachovy hudby předvedl v Robbinsově choreografii sólo, ze kterého šla hlava kolem. Ne nadarmo se tahle část jmenovala A Suite of Dances a dala jméno celému představení. Čelistka seděla na pódiu (orchestr pořád někde pochlastával) a vypadala, jako že má na smyčci provázek a na něm přivázaného Datta a vodí si ho po jevišti - jeho cit pro hudbu je naprosto fenomenální. Strašlivé nesnáším, když lidi v divadle řvou to jejich bravó, připadám si pak jak na fotbale, ale u tohohle jsem se málem neudržel.
Zákuskem na závěr je pak The Concert (or, The Perils of Everybody). Robins sesbíral kousky Chopina a stvořil lehoučkou (na pohled, občas to technicky lehké nebylo) a hlavně zábavnou (fakt se lidi smáli) kompozici, která byla vynikajícím zavšením večera. Speciální dík patří Igoru Zapravdinovi, který si sedl za klavír, i když věděl, že nebude jen klavíristou.
Sečteno a podtrženo, je to vynikající představení, které můžu jen doporučit a i já se možná vydám do Vídně ještě jednou. A určitě lze doporučit cokoliv, kde se objeví Davide Datto a Masayu Kimoto - to není až tak překvapivé přeci jen to člověk od prvních sólistů tak nějak čeká. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby na příčku prvního sólisty došlápla i Elena Bottaro, kterou rozhodně doporučuji nespustit ze zřetele, protože v posledním jednání byla fantastická (a je to hezká zrzka, za mě dost plusových bodů).
Ve Vídni je někdy do ledna k vidění ještě Tizian a stojí to za to, třeba se dostanu k tomu, něco sepsat.
Fotky jsou z webu Státní opery (mimo Jeanne), která mi doufám odpustí, protože tam všichni půjdete a oni vydělají majlant.
Tento text budiž krátkým shrnutím současného stavu ohledně karantény. Varování pro některé čtenáře: autor tohoto textu používá zdravý rozum a logiku. Varováni 2: Jsem očkovaný a momentálně nepředpokládám, že bych nechal očkovat své děti.
Fáze 0 - Osoby a obsazení
Hlavní aktér je v tuhle chvíli jeden. Dominantní varianta viru čínské chřipky, které se mezi lidem říká Delta (neříká se jí Indická mutace, protože Indie nikdy nevystoupila z EU, tohle je ostatně německý narativ známý již od dob Konráda Adenauera -- z této doby pochází termín Polské koncentrační tábory).
Delta má oproti svým předchozím sestřičkám několikero zajímavých vlastností, je infekčnější -- to znamená, že je mnohem jednodušší to chytit a tím pádem je i mnohem jednodušší ten čínský šmejd roznést mezi ostatní a to i v případě, že jste očkováni (Zde můžete nahlédnout do preprintu studie o tom, jaký je rozdíl ve virové náloží mezi bodnutými a odpadlíky).
Delta je také nebezpečnější pro plně očkované, než pro neočkované, napůl bodnutí se potácí někde uprostřed. Ale data jsou z Anglie, tak je možné, že je to jen nějaká Delta, která podporuje Evropské hodnoty. Každopádně tabulka zde:
Ostatní významné role zastávají členové mé rodiny, což asi k jejich představení stačí, a dále pak všemožné státní instituce a soukromé subjekty jimi pověřené.
Fáze 1 -- Karanténa
Někdy na přelomu května a června jsme začali řešit, co uděláme s očkováním některých našich ratolestí. I začali jsme studovat podklady - bohužel, v našich novinách se dovíte jen to, co je na billboardech. To, že vrchní epidemiolog Gibiš napíše na Seznam.cz, že studie těch a těch vědců říká to a to, znamená ve skutečnosti třeba jen to, že to říká Gibiš, protože autoři se například domnívají, že by to tak mohlo být, ale vzorek je příliš malý, na potvrzení hypotézy. Každopádně musíte být opatrní, protože obě strany do svých stanovisek promítají své názory (takže většinou musíte jít po originálních studiích, což zabere dost času). No a vzhledem k tomu, jaká stanoviska a jaké studie si místní média vybírají a jak je interpretují, není to úplně jednoduchá práce. Toliko k tomu, jak obtížné je v době infotainmentu mainstreamu dospět k odpovědnému rozhodnutí, které já osobně považuji za jedno z nejobtížnějších ve svém životě.
Každpoádně proběhl tábor, letos jsme ovšem, mimo špinavých, zabahněných ale nadšených táborníků, dostali také SMS o pozitivním testu nějakého dalšího účastníka. Vzhledem k výše uvedenému o Deltě, jsem se omluvil na pár dní z práce a vzal staršího táborníka na test. Pozitivní a bez příznaků. Takže jedno očkování vyřešeno. Zkusili jsme zavolat na hygienu, ale tam nikdo telefony nezvedá. Nikdy.
Naše základní společenská výrobní jednotka (my si teda říkáme rod*na, ale tohle je už tak citlivé téma, že nechci algoritmy platformy moc provokovat) v tu chvíli obsahovala následující typy komponent:
očkovaní rodiče
pozitivní neočkovaní potomci
exponovaní neočkovaní potomci
ostatní neočkovaní potomci.
Plánoval jsem, že když se ti matláci z hygieny neozvou, uvalím karanténu na celou rodinu, na testy zajdeme všichni zbylí a po čtrnácti dnech budeme opakovat -- už jsem si připravoval rezervy na bankovním účtu -- přeci jen není nás málo, jdeme-li do Vídeňské opery, je to jedenáct set euro (jen lístky, bez šampaňskýho), nicméně hygiena zavolala a učinila následující nařízení (řazeno dle výše uvedeného dělení):
Na všechny potomky je uvaleno domácí vězení, bez odkladu, nepodmíněně a na dva týdny.
Oba očkovaní rodičové nejsou v karanténě, není-li jim blbě.
Neočkovaní potomci se podrobí PCR čipování po třech dnech a budou-li shledáni pozitivními jim začne nová dvoutýdenní karanténa.
Měl jsem domluveno několik akcí, takže se mi hodilo, že jsem vyfasoval jen podmínku, nicméně jsem to považoval za dosti krátkozraké, zejména v souvislosti s vlastostmi varianty Delta. Každopádně, každému, s kým jsem se měl sejít, jsem to řekl -- jeden mě řekl ať nechodím, jeden mi poslal link na Teamsy a dva se zasmáli (ti byli důležití -- pivo si přes Teamsy nedáte). Pokud vím, zatím to ode mně nikdo nechytil. Testy zbylého potomstva byly negativní.
Fáze 2 -- ...o 14 dní později
Těchto pár vět je vlastně to, proč celý tenhle text vznikl - zvažoval jsem něco napsat už k tomu, jak se u nás dělá karanténa v časech varianty tak strašně nebezpečné, že i vakcinovaní musí nosit roušky ale ne tak moc aby nemohli tančit, ale teprve proces ukončení karantény mě donutil to celé sepsat.
Vstupní podmínky k ukončení karantény: nevnímáte mediální hysterii, nejdete tomu naproti (omezil jsem vycházení z domu, všem sousedům jsem to řekl a v krámě na tom jednom nákupu jsem měl roušku -- nic lepšího mě nenapadlo), ignorujete Flégra a koukáte, jestli vám nezmírají ty pozitivní děti. O tom, jak se to má ukončit víte houby, nic nezjišťujete, je tu přece ta slavná infolinka. Domácí plán byl, vzít všechny na test a podle toho se zařídit. No tak takhle se to nedělá.
Zavolíte na informační linku. Pozitivní je, že vám řeknou, co máte dělat: nic, jste volní jako ptáci. Ujišťujete se, že se to platí i pro Deltu (v tomto případě potvrzenou) -- nastává chaos ukončený doporučením zavolat na hygienu nebo praktikovi. Na hygienu se nedovoláte. Toto již bylo postulováno a dokázáno několika nezávislými studiemi -- i na linku technické podpory UPC se dovoláte rychleji. Praktik potvrzuje info z informační linky, které tedy shrnuji do několika bodů níže (opět řazeno dle komponent):
Očkovaní nic, nebude-li jim blbě: Protože to přeci nemůžete chytit -- stačí se podívat na tu tabulku výše, kde jsou počty případů skoro halb und halb mezi osvícenými a odpadlíky (pravda asi při trochu vyšší proočkovanosti, než u nás), takže breach vakcinace je dost pravděpodobný. A musí vám být blbě, protože je obecně známo, že vakcinovaní mají průběh lepší, leč roznést to můžete, takže žádný test, dokud vám nebude blbě!
Pozitivní nic: Jediné pochopitelné -- na tohle se asi dá spolehnout.
Negativní nic: Protože to prostě nemohli zavřený všichni spolu doma jeden od druhýho chytit, takže je úplně zbytečné tyhle testovat a mohou jít řádit mezi ostatní haranti. To všechno zřejmě jenom proto, že infekčnost Delty je vyšší a proto nemusí po karanténě na test, i když to mohli chytit později a vesele to šířit a pomáhat tak Burešovi zabíjet lidi.
Jestli jste to dočetli až sem, a dává vám to smysl, děkuji vám za pozornost, můžete zavřít okno prohlížeče.
Mně to teda moc smysl nedává a vidím dvě možnosti, co tohle znamená:
Dělaj si z nás prdel a Delta chřipka podle nich není nebezpečná.
Potřebujou zrušit podzimní volby.
A nebo jsou obě z těch možností na státní aparát (tohle nemá s politikou nic společného -- Bureš už dávno nechodí na tiskovky místo právě dosluhujícího emzáka) moc složité a jsou to neschopné a hloupé svině žijící z našich peněz, kterým je úplně jedno, kolik nás tu chcípne.
Jo a poslední možnost: Celé jsem to nepochopil a jsem debil, co bude volit <dosaďte si vámi nenáviděného politika>, ale v takovém případě mi to někdo měl vysvětlit/odůvodnit -- nemyslím si, že bych se nesnažil problematice porozumět.
Celkem dobrá zábava na dlouhé večery. Není potřeba příliš bádat, hlavní hrdinové se sice občas doupouštějí filozofických výlevů o životě chrousta, ale není to nic, co by nespravila láhev dobrého vína a nohy v teple.
Bývalý válečný fotograf - jeden z nejlepších, pracuje jako fotoreportér v novinách a chodí s policjtkou, která je naprosto nesnesitelná. Všechno funguje skvěle, dokud v totálně zkorumpovaném Tokiu nezačnou umírat relativně důležití lidé. A náš pan fotograf se samozřejmě zajímá a během tohoto zajímání se se přichomýtne k jakémusi tajnému klubu, o kterém se šušká leccos, ale nikdo nic pořádně neví.
A jízda začíná. Co jsem si z toho odnesl? Je v pohodě, když se z vaší vášně stane povolání, to většinou končí jen rozvodem, chlastem a tak. Ovšem pokud vás to zcela pohltí a zároveň se poblíž vyskytne někdo, kdo je schopen tomu pohlcení dát doslovnou podobu, je to velký punk.
Takže se pohodlně usaďte, dejte si drink a sledujte boj dobra se zlem. Varování, je to jednoznačně NSFW, protože se tam autům kouří z výfuků a lidé kouří kde je napadne. Ale mějte prosím pochopení, je to poplatné době, ten seriál vznikl v roce 2005.
Nouzový stav se nám prodlužuje proti vůli sněmovny. Asi jsme to čekali všichni, nicméně pár drobných připomínek bych k tomu měl. Nechci se pitvat v tom, jestli lze přes nesouhlas Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyhlásit novou instanci nouzového stavu na žádost šéfů krajů - už se objevily názory, že to není v souladu s Ústavou, ale tomu já nerozumím, takže v tom se vrtat nebudu.
Co mě ovšem zaujalo velmi, je posloupnost kroků, které vedly k tomu, že si moje žena zítra zase nekoupí spoďáry. Nejprve jednání ve sněmovně, které bylo fraškou do doby, než si dupli komouši. Kdyby mě někdo tahal na vařený nudli tak, jako Bureš komouše už měsíce, poslal bych ho taky rovně. Nicméně opozice konečně po třech letech poprvé nepovolila vládě. Viděl jsem to jako důležitý krok. Sice visel na komunistech, ale byl to krok, který soudruha Zaurválka vytočil doběla a navíc zkřížil vládě plány, což vzhledem k tomu, co to je za nemehla, vůbec nebylo špatné.
Plány. Jaké jsou zásady pro plánování opatření proti čínské chřipce v České republice? Je to jednoduché, každá iterace zpřísňování musí splňovat následující kritéria:
Vláda musí mít kontrolu nad kompenzacemi, tedy všechna opatření musí být takové povahy, aby Česká republika nemusela nahrazovat škody způsobené těmito opatřeními. Veškeré kompenzace se tak dějí na základě vládních programů - v souvislosti s nimi byly sdělovacími prostředky již několikrát zveřejněny informace o brutálním nátlaku finančních úřadů na podnikatele, aby o podpory z těchto programů nežádali.
Jakákoliv opatření restriktivního charakteru nesmí poškodit obchodní zájmy premiéra, ministra zemědělství a spřízněných osob. Zde si můžeme povšimnout například povolení prodeje řezaných květin, či pokus o otevření prodejen již zmíněným spodním prádlem. Velké provozy nejsou opatřeními dotčeny.
A konečně - opatření, která nezasáhnou do života nás všech, neuvíznou v řídkém mozkovém sítu elektorátu, který potřebuje denně opakovat, že premiér "to řeší". To znamená, že opatření musí omezit každého člověka na jeho právech, aby si uvědomil, že vláda dělá něco i pro něj. Do této kategorie spadají různé zákazy vycházení, neustále se měnící pravidla používání ochranných prostředků a různá další omezení pohybu či jiných občanských práv, jako je například podmiňování vstupu do země vlastním občanům.
Výsledkem samozřejmě je, že taková opatření jsou zcela neúčinná, na druhé straně je jejich dopad na segment služeb a životy občanů nedozírný. A v této situaci komunisté, kterým teče do bot, pochopili, že požadavkem na lyžování nemají co ztratit. Agent Bureš dle svého zvyku slíbil, ale neotevřel. Takže se komouši šprajcli a společně s ostatními prodloužení něčeho, co nikdy nefungovalo, nedovolili.
A tak se zrodila možnost vyhlášení nouzového stavu na žádost hejtmanů, o kterých se nadále budu vyjadřovat značně neuctivě, protože si nic jiného nezaslouží. Čtrnáct nýmandů, kteří byli zvoleni, aby zajistili tak maximálně sjízdné silnice, úklid psích exkrementů a další obdobně důležité potřeby asi tří lidí, kteří se nakonec uvolili tuhle pakáž zvolit, se spojilo a začalo řídit Českou republiku jako třetí parlamentní komora. To je maximální chucpe a zneužití pravomoci veřejného činitele, které jsme tady neměli od dob, kdy pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti na Národní třídě požíval svých práv. Ale jak jsem říkal, nerozumím tomu, třeba mi někdo vysvětlí, že SSH (Spojené síly hatemanské) jsou skutečně třetí komorou parlamentu.
To, že hatemani jsou až na pár výjimek sbírka opovrženíhodných existencí (už jen svou politickou příslušností), je holý fakt. Co je zajímavé, že jediný, který byl proti žádosti o vyhlášení nouzového stavu, je z Digitální komunistické strany. O Burešových nohsledů z vládních stran se to asi dalo očekávat, jenže co ti ostatní?
Ptám se na to proto, že kromě již zmíněných Burešových poskoků, všichni ve shodě kritizovali vládu, že nic nedělá a navrhovali opatření, která by podle jejich názoru mohla pomoci, některá dávala smysl, jiná byla určena pouze pro pobavení obecenstva, nicméně byly to nějaké body k jednání. Jednání proběhlo a člen gangu Grolich se o něm nevyjadřoval nijak oslavně. Jinými slovy to samé, co ve sněmovně, na což si stěžovala i předsedkyně nejzbytečnější parlamentní strany Pekarová.
A moje otázka zní (pardon my French): Vy pitomci, můžete mi vysvětlit, proč jste vládu nedotlačili alespoň k nějakým krokům, které jste sami chtěli udělat? Třeba tady Kuba, nyní nově povýšen do funkce estébákova poskoka (podle některých prý skvělá budoucí náhrada za Fialu), bylo ho poslední měsíc plný rádio, jak má očkovací centrum, jak nemá od vlády vakcínu, Bureš se s ním nebaví, nikdo nic neví, a co by se jako mělo dělat. Vynikající úspěch tohohle trouby z jihu je v tom, že jádrem jeho světlých zítřků jsou asi otevřená výdejní okénka jihočeských knihoven.
Houby. Marketing. Nejdřív si ve sněmovně postavili hlavu, aby vypadali, že mají svaly, a pak nás zase všechny prodali zpátky estébákovi, protože jim bylo jasný, že by jim v tom jejich nesoučinění v kampani vymáchal hubu. Nestačí, že nám kálí na hlavu osmým rokem estébák, teď se k němu přidala i demokratická opozice.
Ten film se jmenoval pak ještě nějak dál, ale to není podstatné dušemi našeho studentstva se raději zabývat nebudeme. Já si tady malinko ulevím ohledně slovního spojení, které se v současné době velmi skloňuje. Distanční výuka. Zaklínadlo plukovníků, které má vzbudit zdání, že naše ratolesti dostanou, co si zaslouží. Dostanou co proto, to je pravda.
Jaro
Jeden z důvodů, proč tenhle text píši je především srovnání mezi jarním a současným, tedy podzimním, zavřením škol. Na jaře to byla jedna velká hurá akce. Whatsappy, emaily, sem tam nějaký Zoom a jedna velká anarchie. S několika málo výjimkami, kde už třeba nějakou technologii zkoušeli. Vím o škole, kde zkoušeli Share Point, úplně je to nebavilo, tak to měli fakt jen jako sdílené úložiště dokumentů pro pedagogický sbor. A na jaře měl během týdne každý student mail, licenci a Teams a škola frčela - jasně někde to drhlo, protože sedmdesátiletá češtinářka bude mít asi větší potíže s ovládáním videokonference, kterou ještě navíc moderuje, než banda patnáctiletých floutků. Ale jelo to.
Podzim
Že to někdo nedal a nebyl na to na jaře připravený, to je pochopitelné. Ale jak je možné, že na podzim jsou školy, které na jaře rozesílaly úkoly ze soukromých mailů učitelů, stále ve stejném stavu?
Na to je jednoduchá odpověď: prostě se na to vykašlaly. Respektive ředitelům těchto ústavů nepřišel ministerský přípis, aby s tím něco dělali. A ze všech stran se hrnulo, že jsme best in Covid, plošná opatření nebudou a tak, tak se na to vykašlali. Dokonce jsem teď před uzavřením středních škol na Českém Rozhlase slyšel nějakou ubrečenou chuděru, co šéfuje gymplu někde na severu, že přece nemohou připravit distanční vzdělávání, když jim na to dali dva dny.
Dva dny??? Ženská, neženská, mít ji v tu chvíli po ruce, tak dostane pár facek, protože už od jara (a minimálně od poloviny července) mohla čekat, že to přijde znovu. A také proto, že smíšená distanční/prezenční výuka je možná s minimálními náklady, což pomůže těm, kteří leží doma s rýmičkou nebo kovidem a není jim tak blbě, aby si z nudy nemohli pustit počítač a podívat se, co ta stará škeble zase vypráví.
Konec
Takže vítejte v kovidovém/whatsappovém/emailovém podzimu (naštěstí se světlými výjimkami), podzimu za který nemůže Babiš, Vojtěch, Prymula, Blaga nebo nějaký jiný exot. Tohle je podzim, za který může jeden každý ředitel školy, který měl půl roku na to, aby se na to připravil. A i kdyby tahleta druhá vlna zavírání škol nepřišla, mohli mít pro žáky a studenty berličku, která by jim během nemoci nebo jiného uvolnění ze studia mohla pomoci.
Jeden každý ředitel, který v tuhle chvíli nemá funkční a koncem příštího týdne i rutinně fungující univerzálně přístupný systém distančního vzdělávání, by měl být ze své funkce vyhozen a zřizovatel by měl požadovat vrácení veškeré mzdy vyplacené od února neschopnému vykukovi vydávajícímu se za ředitele.
