Metafory paměti

kompulzivní grafomanie

[utikam]

můj život je černá díra požírající sebe samu padaj na mě moje každopády už nedokážu čelit následkům náhod zvrácenýho vesmíru nechci umřít ?

[tisicduvodu]

12. 4. 2026 Zasekla jsem se na tvým facebooku a najednou minula půlnoc jednoho víkendu (rok 2012 volal a říkal, že chce svoje důvody nespat zpátky). Přemýšlím, jestli ti někdy chybím, když nemůžeš usnout. Ale máš zdravější vztah s přítomností, vždycky jsi měla, a pokud ne, minimálně jsi měla zdi dostatečně vysoko, abych za ně nedohlídla. Musím předpokládat, že jsem ve svým nočním smutku sama, a tak hryže ještě o trochu hloub.

Jsem ex, po který ses vrátila ke svojí první. Je to poprvý a ačkoliv to už je přes rok, pořád nevím, jak se ohledně toho mám cítit. A na tom vlastně ani nezáleží, protože se mě to netýká. Řekla bych, že to je součást toho vakuovitýho au, se kterým přichází ostny vzpomínek na nás.

Je strašně zranitelný ti o tom říct, i když to nikdy nebudeš číst. I napsat to se zdá jako něco, na co nemám nárok.

night falls, I'm wide awake wishing I could call you I'm too used to hearing all about your day the cold creeps up next to me now we don't share these covers but I've no license to complain

[utikam]

Dneska se mi o tobě zdálo.

Byla jsi nadsazeně jinej člověk než se mnou, a šťastnější. Byla jsi hlasitá ohledně sexu, vokální ohledně věcí, o kterých jsi se mnou nikdy nemluvila, smála se s lidmi, jež jsem nikdy nepoznala, vyprávěla nikdy neslyšený vtipy. Neměla jsi potřebu mě zatáhnout do hovoru, kterýmu jsem nerozuměla. Potlačená sexualita prostřelovala jako gejzír skrz iluze o tom, kým jsme byly, o mým významu ve tvým životě. Moje podvědomí si s důrazem padajícího piana uvědomilo, co mě v bdělým stavu jen občas polechtalo na krku – nikdy jsem nebyla dost.

[utikam]

když víte, že se nechcete zabít, ale to je tak všechno, co máte

[utikam]

přijdeš mi hloupej, když ti nechybim

vesmír se v čajích netopí každej den

budu ti řikat Viktor Ego

a smát se hystericky vlastním vtipům

v prázdným pokoji

jsem daleko od všeho

čím jsem měla být

[utikam]

oh how I loved you oh how you broke me

už nevím, jak k sobě najít cestu moje střepy vězí v cizích očích rozkousala bych žárovku pozvala žiletkový jablka na narozeninovou párty Sněhurky

na rukou už nemám jizvy vře mi krev žalostně nezředěná alkoholem

gratulujeme! vyhráli jste dospělost hlavní cenou je vůle žít

[utikam]

Zpívat bříze

ach bože, jak já jsem si nechtěla vzpomenout ale už je pozdě už vím, proč jsem se odstranila do vakua teď bude nemožný udělat krok zpátky do prázdna znovu se učit uhýbat všemu, co ve mně láme kdykoliv ke mně pronikne vědomí tu me manques

všechno koliduje v tvojí absenci nemožno mi přijmout realitu ve který jsem ti ukradená

[utikam]

Dneska jsem ti vysvětlovala svoji asexualitu (demisexualitu) a že to nutně neznamená znechucení sexem nebo neochotu ho provozovat. Tvoje místo v ní (pun not intended), vnímání fyzična s jinými, předtím i potom. Moje cesta za tím se pochopit. Uchopit roky a roky nevyřčených ne. Problematika oddělení emočního a fyzického.

V hovorech v mojí hlavě mě slyšíš a chápeš. Netrestáš mě tichem za snahu se otevřít. Důvěřovat, že tak, jak jsem, nejsem nedostatečná. Neodcházíš. Odpovídáš mi na otázky, protože víš, že je míním upřímně a odpovědi na ně chci slyšet, ať už mě budou bolet jakkoliv. Chápeš, že diplomacií si mě nezískáš, protože chci za pravdu pravdu, chci pochopit, proklestit se labyrintem tvých defenziv a vidět ti až do žaludku. Mouchou na stěně.

[tisicduvodu]

28. 12. 2025 Rozlehlo se ve mně prázdno, který patří momentům extrémních emocí. Nechce se mi přemýšlet nad tím, jak jsem si naplánovala navzdory všemu klidný a hezký svátky s rodinou a všechno zkolabovalo do řevu a slz. Z mysli mi dobrovolně odtékají útržky slov mého otce o hysterických homosexuálech přivlastňujících si slovo manželství, dědův smutný výraz, když jsem kvůli matčinému idiotskému bojfrendovi musela odjet mnohem dřív, než jsem chtěla, nervozita vzbuzená tikajícím, nevysloveným vztekem, matka dožadující se mojí reakce na pasivní agresivitu, dožadující se mého odjezdu.

Přivezls mě domů. Sehnal jsi auto a přivezl mě domů, byla jsem vděčná, byla jsem v bezpečí, byla jsem připravená nadechnout se a pokusit se vkročit do novýho roku s nadějí, že to sama pro sebe ještě dokážu obrátit, že nejsem prokletá a existuje cesta ven z černý díry, kterou se stala moje existence.

A pak jsi mi zlomil žebro, protože se ti nelíbil tón, kterým jsem ti řekla, abys dal bundu do pračky.

Trvalo mi skoro devět let, než jsem se začala zbavovat stínu T. a traumat, který nastěhoval do mojí hlavy. Všechny ty flashbacky do mýho otce, do Bílka, Dvořáka. Zůstala jsem tak dlouho, věřila jsem tak dlouho ve vlastní špínu, ale nakonec jsem našla cestu ven a pak potkala P., která mi ukázala, že to jde i jinak. I když už jsme každá v jiný zemi, nesu si její lásku s sebou, její bezpodmínečnost, samozřejmost akceptování mě jako celku. Pocit hodnoty, váhy, důležitosti.

Můj mozek nechce uchopit, že se v tomhle podnebí, ne, časoprostoru, prostoru okolo mě, vyskytl další.

Ani rodina, ani partner. Přidusilo mě něco, čemu jsem říkala přátelství, praskot mých kostí patřil rukám, kterým jsem věřila se svým životem. Křičel jsi na mě, že jsi dobrej člověk, zatímco jsem si smývala ze zápěstí vlastní krev. Ozvěna tvých slov mě doprovázela na cestě metrem s taškou na rameni i při potupným návratu domů za tvojí ubohou omluvou. Spala jsem (mizerně) na gauči, protože můj pokoj už se nejeví bezpečnej.

Vakuum. Hlucho a duto tam, kde mají ševelit listy bolesti a ponížení.

[utikam]

Moje estetika je sledování žen, které jsem milovala, být šťastnější s jinými.

[tisicduvodu]

13. 12. 2025 Jak mi může ujíždět vlak, ve kterým sedím?

[utikam]

Po tomhle bodě jsem udělala ještě x chyb. Bolí mě to vidět. Bolí mě se dívat, jak se nevyhnutelně blížím pádu a neuvědomuju si to v plným dosahu. Jak už jsem V. ztratila a v ohních pekelných vlastní hlavy mi to ani nedošlo. Měla jsem přestat už poté, co jsem otočila auto na střechu, ale z nějakýho důvodu to trvalo ještě skoro rok, než k tomu došlo, a to ještě velice násilně a pod velice ultimátní pohrůžkou mýho těla. Ani jsem si nebyla vědomá toho, jak moc se ničím. Jak normální součástí života se pro mě sebedestrukce stala za všechny ty roky. Je neuvěřitelný, že už je to přes devět let, co jsem přestala. Je neuvěřitelný, že k tomu došlo, když se dívám zpátky. Měla jsem být mrtvá, ale nějak záhadně nejsem. Musím s tím něco udělat. Ne se utopit v nikdy nekončícím limbu „už mám správný diagnózy a přístup, co teď?“. Podniknout další kroky. Přestat hořet. Začít se hrabat z regrese.

The woods are lovely, dark and deep, But I have promises to keep, And miles to go before I sleep, And miles to go before I sleep.

[utikam]

Do čtyř do rána nad historií našich zpráv, jako kdybych se snažila připravit na zkoušku. Nevím, co hledám, ale vím, že to musím najít. Musím konečně pochopit, co se stalo.

[utikam]

Jak na novej měsíc, ... ?

Bydlíš v mých snech. V horečkou indukovaných vizích návratů do Vtelna se metaforicky vynořuješ ve větvích stromů a zhmotňuješ na displejích telefonů. V několika slovech boříš mojí realitu, tak adaptovanou na tvoje ticho, a přece tak nesmířenou s tvojí absencí.

Tvoje absence. Řeže mi podvědomí, když se probouzím do pohledu na knihami přecpaný kallax s neslyšně tikajícím budíkem, na otevřený dveře do obýváku, čumák rýmou pochrupující kočky. Netrápí mě prázdno na vedlejší posteli, ale kosmická markantní mankantnost.

Ty. Jinde než v pařížský iteraci. Jinde než ve stínu komety.

Skutečnej. Současnej.

Současnej.

[utikam]

Separátní identity na poezii, na realitu, na emoce, na odpad (z dřívější autenticity měsíčna se stalo místo, na který se nechci vracet).

Chybí mi s tebou mluvit. Ne na tebe, s tebou. Na tebe mluvím prej už osm let, možná dýl.

Někde vzadu, ale ne dost vzadu na to, abych se tam zatím prokopala ve svém retrospektivním archeoložení, takže proteď nemám dataci, jsem ti položila otázku. Zajímalo mě, jestli tě nerozčiluje, jak moc mluvím. Odpověděl jsi, že věcem něco chybí, když mlčím. To už bylo v době, kdy mě v každé interakci s tebou žrala absence něčeho v tobě (sic!, nás neexistujících). Zdál ses stát asubstantivní větou. Drtilo mi to vnitřnosti.

Často se k té mikrovýměně vracím a na základě současných perspektiv ji prohlížím z různých úhlů. Tenkrát uklidnila, dala mi pocit významu. Časem, vývojem události... Lhal jsi mně? Sobě? A komu ta lež měla prospět, pokud jí byla? Čím přesně jsem se stala nežádoucí, nechtěná, irelevantní? V jakým mým konceptu schopným dodávat realitě závažnost se skrývala ta informace, že jsi rendered useless, což byla jedna z posledních odpovědí, který jsem se dočkala?

Všechny nevyslaný zprávy tvým směrem křičí mluv se mnou už je to pryč, všechno to ohrožující už je pryč, teď je to správný místo v čase i prostoru, věřím tomu život ze mě vytloukl substanci, ale otáčím se dozadu a nacházím ji znovu v realitě s tebou nechci být sobecká, ale jestli je tvoje mlha pořád tak všudypřítomná, myslím, že už dokážu sdílet lampu myslím, že už dokážu být tím, cos chtěl, effortlessly a jsem natolik arogantní, abych věřila, že to pořád chceš.

Nebavím se o osudu, vesmíru, předurčení, ale člověka jako my potkáš dvakrát, třikrát v životě, right? Já tě předtím ani potom nepotkala ani jednou. Rok 2014 je vypálenej v mojí lebce.

Neříkám vrať se. Říkám pojď se potkat poprvý... podruhý.

Vím, že to pořád čteš.

Tag. You're it.

[utikam]

Za třtinou naděje jíž zachvívá proud času podemílající svět za třtinou naděje stíhám svá slova tesklivá

Budou jen břečťanem tak marnivým ovijí pyšný sloup a krásu jeho škrtí budou jen stínem toho co vše vím

Teď tlumený smích mi v srdci hrál viděl jsem v zamyšlení žloutnoucí list jak v pádu tancoval

Slova zpozdilá nevěřím Vám věřím v mlčení je nad krásou je nadevším slavnost porozumění

— František Halas (Slavnost porozumění)

[utikam]

Tvoje absence má gravitaci.

I'm sorry I forgot so many things. And I'm sorry I couldn't apologise properly. Ale vím, že přichází to špatný z tvojí strany. A stejně se nemůžu zastavit a přimět přestat číst. Musím to dokončit. Musím si tím projít znovu a tentokrát to vidět celý.

[podmostemmirabeau]

Psanci 2025, den dvacátý sedmý: Ježčí kůže

před příslibem citu z anonymních dlaní raději dopředu tasím ostny nevěřím zlatým rybkám ani moudrým rybářům

ježčí kůži schovám do klína nechtěla bych usnout na vavřínech

spolehnu se na moudrost lišky ví, jak pohladit ostnaté dráty vyloudit z klecí svobodu a vůni růží

jen můj kůň, ne planá lidská slova mě bezpečně provede dračí stezkou

nech si své rady, bezejmenná krásko kdo ví, jaké plody skrýváš za zády klame mě záře tvých kadeří jen zabloudím s tvým nicotným klubkem žlutých pápěří

vířila jsem, ale tohle je Kansas moje princezna je v jiným zámku