[worselin-blog]

Medvěd na vlastní oči a příkrá cesta vzhůru

Na poslední celistvý den strávený v jednom z národních parků západní Ameriky jsme si nachystali specialitu v podobě výletu na hlavní Yosemitský vodopád. Ten je rozdělen na dvě části (vyšší a nižší) a během tohoto dne jsme měli v plánu zhlédnout oba nabízené.

Než však mohlo dojít k jakémukoli z výletů, tak bylo zapotřebí vyřešit prekérní situaci tu, že v daném kempu jsme měli na následující noc zarezervované odlišné místo (rezervace v kempech totiž vždy znamenala rezervaci konkrétního místa pro stan).

Dohoda s jinak velmi ochotným rangerem však vytoužený výsledek nepřinesla a před samotným odjezdem z kempu jsme tak museli ještě přenášet trojici našich stanů. Naštěstí nepříliš daleko, komicky jsme přitom ale jistě vypadat museli.

Takže k samotnému výletění jsme se nedostali před polednem (což se u nás ostatně mohlo považovat za jistou formu standardu) a vzhledem k tomu, že onen vytoužený pohled shora na vyšší z dvojice vodopádů znamenal necelých šest kilometrů stoupání velmi náročným terénem a v opět velmi děsivém horku, tak jsme se rozhodli dát na doporučení rangera. Již předem tak padlo rozhodnutí dostat se „pouze“ na půli cesty a na bod, ze kterého budeme mít výhled jak do údolí, tak i na samotnou vrchní část vodopádu.

Před samotným odchodem na cestu jsme se však ještě chtěli zbavit připravených pohlednic a v tu chvíli jsme se rozdělili s tím, že se má drahá polovička vydala do rangerské stanice v údolí zjistit, zda zde náhodou nemají nějaké placené prohlídky míst či rezervací, kde se dá zahlédnout medvěd, kterého jsme všichni toužili v divočině spatřit. Žel, ranger opáčil, že nikoli, nicméně zrovna v tu chvíli kolem této diskutující dvojice jedna tato šelma proběhla, takže aspoň někdo z naší výpravy to štěstí nakonec přeci jen měl. K tomu ranger prý jen suše opáčil, kterak se toto rozhodně běžně neděje a že zrovna do údolí medvědi vůbec nemíří.

Otálet a stopovat šelmu jsme však nemohli a vydali se tedy na cestu k vrchní části hlavního vodopádu Yosemitského údolí. A i přesto, že jsme se rozhodli nejít až nahoru, tak nám cesta uzmula zhruba tři hodiny čistého času, během kterých jsme vystoupali do více než poloviny kopce (čti: příkré skály) a zdolali jsme převýšení zhruba 500 metrů. Díky tomu i díky nabízenému horku jsme zpět dolů do údolí dorazili celkem zmlácení.

Nadšení nás však ještě neopouštělo a před nákupem dalších grilovacích potřeb jsme tak stihli ještě navštívit v rámci velmi krátké procházky i vodopády spodní a do kempu a ke stanům jsme se tak dostali s pocitem dostatečného zadostiučinění, kterak jsme i z Yosemite Valley dokázali vytěžit příslovečné maximum.

[worselin-blog]

Prázdná nádrž a božské výhledy

S pohodlím získaným v rámci zázemí motelu ve Fresnu jsme se museli následujícího rána rozloučit a po zdarma nabízené kontinentální snídani (které jsou jen tak mimochodem všude prakticky stejné – silné kafe, pomačkaný toust či bagely, marmelády v kalíšcích a Cheerios s mlékem) jsme vyrazili opět na relativně dlouhou cestu zpět do národního parku Yosemite.

Tam jsme si po delším okruhu ze dne předešlého naordinovali naopak jeden odpočinkovější den a vydali se autem a za pomocí krátkých vycházek na pár vyhlídek. Tou nejvýznamnější byl takzvaný Glacier Point, který nabízel unikátní pohled do neskutečně rozsáhlého údolí. To přitom představovalo údajně pouze čtvrtinu celého národního parku, na efektu to však nijak neubíralo. Naopak – v Americe je všechno tak nějak větší a ani národní park Yosemite nebyl výjimkou.

Úctyhodná výška i daleké rozhledy na stále zasněžené vršky hor si nás získaly a fotek i zážitků zde vzniklo skutečně velké množství. O ony zážitky se ale rozhodně postaral i námi zvolený kemp, do kterého jsme dorazili ještě před oním výletem a během pravého poledne.

Tábořiště celým jménem Hodgdon Meadow není nikterak obsáhlé, co se zázemí týče. Kouzelné však bylo, že kromě nabízené infrastruktury v podobě splachovacích záchodů a umyvadla nabídl kemp především řadu skutečně hlasitých varování před medvědy. A ta měla podobu zejména instrukcí, jak se chovat tak, aby se vůbec žádná z těchto šelem ke kempu vůbec nepřiblížila.

Jinak šlo ale o vcelku běžné tábořiště a kemp, na jaké jsme narazili i kdekoli jinde. Toto bylo v divočině celkem kvalitně zakryté, s tak trochu strašidelnými záchody a díky obrovskému panujícímu suchu (a vedrech) také značně prašné. V tu chvíli jsme sice neocenili absenci sprch, na dvě noci to však žádný problém i tak určitě nebyl a nás zajímala zejména možnost grilování (využito pro pár kil vepřových žebírek) i úschovy jídla před velkými šelmami.

A mimochodem – během tohoto dne jsme při cestování prodělali také vůbec první „karambol“ a schytali jsme to kamenem do okna od projíždějícího kamionu. Na závěr si toho půjčovna sice ani nevšimla, nicméně mnohem hůře jsme mohli dopadnout s nádrží, neboť tento den jsme také nechtíc prověřili velikost rezervy u amerických aut. Všechno každopádně dobře dopadlo a navečer jsme se bezpečně navrátili do našeho tábořiště.

[worselin-blog]

Yosemite Valley a přilehlá divočina v celé své kráse!

[worselin-blog]

Sequoia National Park

[worselin-blog]

Death Valley a úctyhodných 48 °C

[worselin-blog]

První kroky v Yosemite Valley

Po příjezdu do Fresna jsme si tedy přivstali a vydali se na výlet do parku Yosemite Valley a do míst, jež měla být z pohledu přírody samotným vrcholem naší výpravy ve všech ohledech – ta nejlepší i nejkrásnější divočina, v níž jsme měli narazit snad už konečně i na dlouho slibované medvědy.

Po dlouhé cestě a po drobných peripetiích s parkováním (jakkoli je zázemí parku obrovské a dokonalé, tak parkoviště zkrátka stačit náporu turistů nemohou) jsme našli další skvělé odpočinkové místo s ryze americkou kuchyní a s hambáči v rukách jsme nabírali síly k dalšímu putování.

K tomu mohu jen opětovně podotknout to, že místní národní parky mají skutečně úžasně vymyšlenou infrastrukturu. Že u žádného z parků nechyběly například toalety, to asi překvapí málokoho, všude se k tomu ale každopádně nacházejí ještě obsáhlá návštěvní centra s velmi ochotnými rangery, kteří poradí v otázkách týkajících se prakticky čehokoli, co běžného návštěvníka jen může napadnout.

A stejně tak jsme všude narazili jen na vedro a zase samé vedro. K tomu můžeme jen dodat to, že červenec snad ani raději jako termín cesty určitě nedoporučujeme. My se navíc dle slov místních trefili do jedné z nejteplejších sezón za několik let, měli jsme však na druhou stranu celkem štěstí v tom, že v okolí Yosemitu zuřící požáry se nás ani našeho pozdějšího kempu nijak netýkaly. A stejně tak jsme ani nijak nepocítili omezení týkající se nedostatku pitné vody, což je problém, který Kalifornii sužuje dlouhodobě.

Náš první výlet v parku nicméně vedl od onoho vedra k vodě a hned ke dvojici vodopádů. Zhruba desetikilometrový okruh vedl nejprve prakticky skrze vodopád (Vernal Fall), odkud jsme vycházeli na kost zmáchaní a pokračovali jsme ještě vzhůru.

Náš celkový cíl se z pohledu výškopisu nacházel pod vodopádem Nevada, jehož vrchol se nacházel ještě relativně daleko a my se tak spokojili s další sadou fotek a vydali se na okružní cestu nazpět dolů do údolí.

Tam jsme se ještě chvilku zdrželi, pokochali se perfektní infrastrukturou mající podobu skvěle vybaveného obchodu, do krajiny citlivě zasazené čtyřproudé přístupové cesty (jež vedla skrze uměle vytvořenou rezervaci vysoké zvěře) i kyvadlovými autobusy zdarma.

Poté již přišel na řadu přesun zpět do Fresna, kde jsme se rozhodli navštívit restauraci vedle motelu a která nás překvapila nejen nefunkční klimatizací (v devět večer stále přes 30 stupňů žádná míra), ale také roztomile laxní obsluhou, díky níž to vedle nás sedící skupina dalších Čechů nakonec vzdala a šla se najíst jinam.

Ona vláčná číšnice svým přístupem vesele konkurovala recepčnímu hotelu, kde jsme se nakonec přeci jen přesvědčili o tom, že nás ten asijský muslim tmavé pleti skutečně nemá rád. Jen jsme se totiž objevili ve dveřích, tak nás užuž nás vítal se slovy, „You again!“

[worselin-blog]

Zion a vzácné chvíle s teplotami i pod třicet stupňů.

[worselin-blog]

Grand Canyon v celé své kráse.

[worselin-blog]

Joshua Tree National Park, čtyřicítky a zdánlivě nekonečné procházky pouští.

[worselin-blog]

San Diego a nutná návštěva tamního vyhlášeného Vodního světa.

[worselin-blog]

Pohled na Los Angeles z ptačí perspektivy, jedinečný zážitek.

[worselin-blog]

Návštěva filmových studií Universal Studios.

[worselin-blog]

Vybudování základny ve Fresnu

Když bych měl mluvit za zbytek osazenstva, tak národní park Sequoia nijak hvězdně neoslovil. Za mě osobně se však jednalo opět o překonání dosud viděného a druhý den v parku tento dojem jen potvrdil – obrovské a klidně i více než dva tisíce let staré stromy si mé srdce rozhodně získaly a doposud se jednalo o jednoznačný vrchol našich mimoměstských cest.

Ten druhý den jsme se každopádně po celkem luxusní snídani (opět pořízené v rámci skvěle zařízeného zázemí v jednom z návštěvních center parku) vydali právě k jednomu z oněch obrovských stromů.

Ten nesl jméno General Sherman Tree a jednalo se o největší strom světa – tedy z pohledu celkového objemu dřeva. Na světě se naleznou sice i vyšší a širší dřeviny, nicméně tento cvalík všechny ostatní předčí svoji masou, a i díky tomu se u jeho základny tvoří dlouhá fronta vedoucí k možnosti vyfotografovat se jak se stromem samotným, tak i s cedulí s jeho jménem. A pokud se navíc nerozhodnete pro výškově orientovanou panoramatickou fotku, tak můžete rovnou zapomenout na to, že by se tam mistr Sherman vešel celý. 95 metrů na výšku a necelých 1 400 tun hmotnosti zkrátka běžná fotografie může jen těžko pojmout.

A to bylo z pohledu turistiky pro tento den vlastně vše – z ambiciózní procházky jsme se navrátili i díky celkem pozdní snídani (to ty dlouhé přejezdy, viz předešlý příspěvek!) až pozdě odpoledne a následoval již jen přesun do Fresna, kde jsme měli zarezervovanou jednu noc v motelu před přejezdem do vyhlášeného Yosemite Valley.

Na noc v tomto městečku jsme na jednu stranu byli celkem zvědaví a pánská část expedice k tomu děsila děvčata tím, že o Fresnu se v poslední době mluvilo i i u nás, a to zejména díky druhému dodatku a právu vlastnit zbraň. Stejně tak jsme měli celkem úsměvy na rtech z toho, že o bělocha jsme ve městě nezavadili a v rámci nákupu ve Walmartu na nás mluvili zřízenci supermarketu prakticky výhradně španělsky, nicméně holky se nedaly a peskovaly nás, že to jen přivoláváme a že zbytečně strašíme. Trochu jim sice sklaplo v momentě, kdy jsme při příjezdu do motelu na parkovišti spatřili dva chlapíky s rukami spoutanými za zády a u nich partu příslušníků, nicméně jinak nezbývá než dát děvčatům za pravdu – při zpětném pohledu bylo Fresno fajn a byl tam celkem i klid.

Opět se každopádně mělo jednat o krátký odpočinek před tím, než se vrhneme do parku dalšího, a mělo jít i o možnost přeprat propocená trika, nicméně v tomto případě byly plány nakonec celkem hektické a měnily se.

Ubytování a kemp v Yosemite Valley jsme totiž zarezervovaný (opět) neměli a ještě před příjezdem do motelu tedy padlo rozhodnutí vstávat ve čtyři ráno, vyjet směr národní park a doufat, že urveme místo v jednom „First Come First Served“ kempu. Nicméně k tomu nakonec nedošlo.

Na poslední chvíli a před ulehnutím jsme ještě dokázali najít místo v kempu hodinku severně od údolí, mělo to však jeden háček. Nešla zarezervovat následující noc a z plánovaných třech nocí v parku jsme si tímto způsobem dokázali zajistit pouze dvě. Na to konto jsme se dohodli na tom, že v současném motelu prodloužíme za necelých 70 dolarů na pokoj rezervaci a užijeme si ještě jednu noc v pohodlí poskytovaném měkkou postelí a klimatizací. Jen to dojíždění byla drobná potíž a bolístka našeho plánu – z Fresna do Yosemite Valley to totiž bylo více než dvě a půl hodiny cesty. Nešlo ovšem o nic, co by nevyřešilo včasnější vstávání a místní levný benzín.

Překonat jsme však museli překážku v podobě obsluhy motelu – při prvotním příjezdu nás sice přivítal ohromně milý chlapík, o hodinu později jej však vystřídal černý Asiat s plnovousem muslima a s neskutečně línou angličtinou. Domluvit se s tímto zřízencem stálo rozhodně za to a skoro by se i zazdálo, že na nás začal být lehce alergický, nicméně dokázali jsme to a klid ve Fresnu byl zařízen a spolu s ním i výchozí základna pro Yosemite Valley.

[worselin-blog]

Obří stromy a ještě delší cesty

V národním parku Sequoia mají žít medvědi a prý by nemělo být vůbec těžké na nějakého takového narazit. S vědomím tohoto dobrodružství jsme se vydali na dva dny a jednu noc do dalšího z národních parků, nejprve však bylo zapotřebí vybrat vhodné místo k táboření.

To se nakonec a navzdory chybějící rezervaci místa podařilo, a to dokonce i uvnitř samotného národním parku, bohužel však mimo veškeré zázemí. To v praxi znamenalo s posvěcením rangera nalézt místo poblíž cesty, postavit stany, zajet si do informačního centra pro nutné povolení k rozdělání ohně a vydat se na první výlet. Na sprchy či splachovací záchody tedy bylo záhodno zapomenout, ale s tím se dalo počítat snad i v tom nejlepším možném případě.

Každopádně onen první výlet měl cíle hned dva – General Grant Tree, druhý největší strom světa a pořádně vzrostlou sekvoji, a poté také vodopády pojmenované po medvědu grizzlym. U obojího a ostatně již při samotné cestě nás přitom překvapilo, jak je zde vše obrovské.

O sekvojích v tomto ohledu jistě netřeba jakkoli obšírně vyprávět – jsou zkrátka veliké a získat fotku takovou, aby na ní byl strom celý včetně kmene i koruny, je úkon vyžadující pokročilé akrobatické schopnosti i značný odstup fotografa.

Nicméně tento národní park je na každý pád obrovský sám o sobě, a nejen díky jeho rozsáhlosti se nedá říci, že by se dal celý projít. Velmi zjednodušeně řečeno jde o ohraničený obrovský prostor, který protíná pouze několik málo cest a silnic. Díky tomu jsme kupříkladu nemohli přijet z východu, ale museli jsme park celý objet a najet do něj z jihovýchodu.

Přitom těch pár cest, které jej protínají, se pak mohou těšit z přízviska „zatraceně dlouhé“ a dojet z bodu A do bodu B je kumšt, který může vyžadovat i kooperaci více šoférů naráz. Anebo zatraceně velkého množství kávy a na paměti je přitom také třeba mít stav benzínu v nádrži.

Návštěva dvou takových bodů zájmu nám díky tomu zabrala i celé odpoledne. Sympatické přitom bylo, že jsme snad vůbec poprvé narazili hned na větší množství Čechů. Jednou šlo o chlapíka, který se před pár lety přestěhoval za prací do Los Angeles, jindy šlo o skupinku, která cestovala podobně jako my.

U té se nám navíc málem nevyplatila prořízlá huba, neboť dlouho již nikdo neočekáváme, že nám zde bude vůbec někdo rozumět. Můj bratr díky tomu skvěle zaperlil, ukázal na chlapíka z československé bandy turistů a nevěda o jeho národnosti zahlásil, že „tenhle František by nás mohl vyfotit“.

Jenže jaké však bylo překvapení nás všech, že ten František rozuměl a že se začal ihned pídit po tom, proč zrovna František.

Na jazyk je zkrátka zapotřebí dávat pozor i za velkou louží a s tím se loučíme s prvním vstupem z lesa sekvojí. Zbytek dne v parku probíhal jako ty předchozí – nastal očekávaný návrat ke stanům (u nichž již jen člověk doufá, že zůstanou na místě, větru i vedru navzdory), vychlazení nutného večerního občerstvení a pozorování západu slunce i hvězdné oblohy.

[worselin-blog]

Hororový motel a Hoover Dam

V Hard Rock Hotel & Casino se nám tuze líbilo, líbilo se nám tam dokonce natolik, že jsme zjišťovali možnost prodloužení rezervace, nabídku za více než 200 dolarů za noc a za pokoj (měli jsme tři) jsme však s díky odmítli a i díky tomu jsme se mohli hezky zvesela vydat na cesty další.

Ty nás zavedly nejprve na významné vodní dílo Hoover Dam, kde jsme si svižně střihli kolečko přes přehradu a přes dálniční most nad ní. To můžeme jen doporučit – samotná procházka po přehradě je již sama o sobě dostatečně impozantním zážitkem, ten pravý rozsah této stavby však dokážete uchopit až v momentě, kdy na ní shlížíte shora a z relativně čerstvě postaveného dálničního mostu. Ten vedle několika dálničních pruhů nabízí také dedikovanou lávku pro pěší a díky tomu i možnost podívat se na přehradu pěkně vcelku.

Poté jsme již vzali čáru a museli jsme spěchat – během dne a v rámci cesty zpět na západ jsme ještě toužili stihnout navštívit Death Valley a tedy jedno z nejteplejších míst planety.

To se nám nakonec také povedlo a právě zde jsme zažili dosud nejvyšší teplotu, kterou již minimálně během naší cesty jen těžko překonáme – 48 stupňů Celsia. A to už je slušná rychta, která je cítit nejen na kůži, ale i na plicích. Zkrátka sauna hadr.

Netřeba přitom připomínat, že klimatizace v autě se šesti lidmi na palubě a v takovém vedru příliš mnoho nezvládala, nicméně snažila se a my jí za to vděčíme minimálně naším vlastním životem.

Trika jsme na kožených sedadlech nicméně dokázali propotit celkem přesvědčivě, a tak jsme se všichni nahlas těšili na to, až po celodenním přesunu zakotvíme v motelu před branami národního parku Sequoia.

Jenže na pomyslné stupnici od jedné do deseti (kde deset je maximum) se tento bizarní motel vyjímal nebezpečně nízko a nám nezbývalo než zatnout zuby, vlézt do sprchy i se žabkami a tak nějak to do rána a snad i ve zdraví přečkat, nejlépe s použitím vlastních ručníků.

A snad ještě dokonalejší pak byla snídaně, která nelze tak dobře popsat, to se prostě musí zažít, a pokud jsme již měli co dočinění s podobnými levnými zařízeními, tak jistě víte své. My se každopádně dočkali studené kávy (kterou naštěstí nepiju), pochybných a zřejmě recyklovaných kousků pečiva i starého ovoce. Nicméně pomerančový džus byl celkem fajn a za to upřímné díky.

S úsměvem ve tváři jsme se pak vydali směr Sequoia National Park, což značilo předposlední zastávku mezi národními parky a zároveň také něco, na co jsme se všichni velmi těšili. Ovšem v tomto případě s vidinou určité nejistoty, neboť v tomto parku jsme, stejně jako v Zionu, nedokázali zavčasu zarezervovat místo k tábořišti.

[worselin-blog]

Hvězdný hotel Hard Rock

Las Vegas jsme si předem naplánovali jako odpočinek na zhruba polovině naší cesty americkým západem a i díky tomu jsme si v této neony prošpikované metropoli dopřáli hned tři noci, z organizačních důvodů (šlo o rozhodnutí na poslední chvíli) nás však poslední noc čekala v hotelu na druhé straně slavné hlavní třídy, které vévodil hotel Bellagio.

Onen odpočinek se však od počátku nedařil přesně dle našich představ, nicméně třetí den v metropoli nevadské pouště se přeci jen již blýskalo na lepší časy a únava, střevní potíže i problémy se zády již pomalu začínaly odeznívat. Celé to vylepšování situace navíc korunoval přesun do hotelu Hard Rock Hotel & Casino, který nás nadchnul svojí hudební atmosférou i nabízeným luxusem. To vědět, prali bychom se o něj již od samotného začátku a toto ostatně další případní cestovatelé mohou brát jako jistou formu zkušenostmi podpořeného doporučení.

Každopádně ještě před ubytováním nás díky požadavkům dámské části osazenstva čekaly další nákupy hadříků, které jsme v rámci mužské části populace víceméně především přetrpěli, a to ve vidině další návštěvy kasína a předem snad i vychlazeného bazénu.

Konalo se nakonec oboje s tím, že onen bazén byl v podání Hard Rock Hotelu skutečně pozoruhodný a nabízel mimo jiné i umělou písčitou pláž a sympatické plavčice.

Nicméně v samotném hotelu jsme ten třetí den příliš mnoho času nestrávili a během noci jsme se vydali ještě na hlavní třídu a tam k hotelu Bellagio, kam jsme se ostatně chystali již od noci první.

Jenže z nejrůznějších (nejčastěji zdravotních) důvodů jsme to museli odložit až na tu poslední noc, stálo to však rozhodně za to a opět nelze než doporučit. Místní obrovská vodní fontána totiž nabízí výjimečnou podívanou, která snoubí efekt do vzduchu vylétávající vody a synchronizace s vybranými hudebními skladbami. Jde navíc o podívanou natolik unikátní, že láká hotové davy diváků, kteří vytvářeli ostrý kontrast se zbytkem Las Vegas.

Od našeho hotelu to totiž bylo k Bellagiu zhruba 40 minut pěší cesty, během kterých jsme prakticky nepotkali jediného chodce. Na jednu stranu se tomu v těchto vedrech nijak nedivíme (teploty i po půlnoci vysoce překračovaly 30 stupňů), na druhou stranu to ale také jasně ukazuje lpění místní společnosti na dopravě automobily. To mimo jiné potvrdil i zřízenec hotelu, který se nás před vchodem ptal na to, zda potřebujeme taxík. Nepotřebovali jsme, když jsme mu ale řekli, kam to vlastně chceme jít, tak se tvářil krajně udiveně.

A s tím jsme se s městem hříchů ve vší počestnosti a především po svém rozloučili. Během noci jsme ještě stihli naplánovat potřebné detaily dalších kroků na naší cestě a ráno jsme se tak mohli vydat směrem jedno z nejteplejších míst planety.

[worselin-blog]

Las Vegas a hojení ran

Las Vegas jsme si užili každý po svém, zřejmě nikdo však podle svých původních představ a celkově se jednalo o skutečně zajímavou zastávku, nikoli však pouze v tom pozitivním slova smyslu. Vezměme to však ale pěkně popořadě a od začátku.

Již samotný příjezd do města hříchu nebyl nikterak pamětihodný a okázalá pompéznost známá z filmů se rozhodně nekonala – dlouhatánská předměstí se táhnou od východu k západu a dávají nahlas zapomenout všem těm obrázkům z filmů.

Vstupní brány do Las Vegas vypadají jako prosté chudinské čtvrti, které se neutěšeně vinou na všechny strany a ve kterých beztak potkáte snad prakticky jen bezdomovce. Ti ostatní sedí v klimatizovaných domech či vozech a v letním vedru na chodící živou duši nemusíte narazit klidně i celé minuty.

Nicméně i tak se jednalo o po delší době o vítaný střet s civilizací a ten jsme si jako takový patřičně užili – nakoupili jsme si spoustu oblečení (což byla možnost, kterou jsem za mužskou část výpravy využil pouze já), ubytovali se v celkem zvučném hotelu Stratosphere a vydali se na pochůzky jeho útrobami.

V samotném hotelu jsme se přitom po dlouhatánském vyčkávání na check-in seznámili s místním kasínem (kde jsem to s vyloženě drobným úspěchem roztočil na ruletě), najedli jsme se v celkem prvotřídní italské restauraci s velmi vtipným číšníkem a ubytovali se ve třech skromně vybavených pokojích umístěných ve třech patrech přímo nad sebou.

Celkově však na nás byla značně znát únava ze dvou týdnů cest a z předchozího přespávání v národních parcích ve stanech, což se v plné síle projevilo zejména den druhý.

Mě tehdy hned po snídani na plný úvazek chytla záda a pokazit mi dokázala celý den (což je při návštěvě vysněné lokace vyložený luxus), další část osazenstva vzala na pár hodin útokem pohodlí měkké postele a jiní to zase odnesli ve formě střevních potíží.

Zkrátka výlet jak víno a druhý den v Las Vegas nakonec zachránil pouze venkovní bazén (umístěný na střeše hotelu), kde jsem se já osobně beztak dokázal jen otáčet ze strany na stranu, a večerní návštěva adrenalinových atrakcí nacházejících se na samotné střeše věže hotelu. I k tomu se každopádně vynasnažíme ve vhodnější chvíli a především se stabilnějším internetem v zádech dodat nějaké obrázky.