Zážitek z cesty
Kdy jsme s přítelem a naším kamarádem loni řešili kam pojedeme o Vánocích, rychle jsme se shodli na tom, že chtěli bychom jet někam do tepla. Letenky do Asie nebo na nějaké ostrovy byly poměrně drahé a tak po krátkém hledání jsme se rozhodli jet do Spojených Arabských Emirátů.
Jedna z věci co nás všechny lákala byla určitě poušť. Největší písek, co jsme viděli před tou cestou byl asi na pláži a tentokrát tu poušť jsme chtěli zažit naplno, proto bylo vyřešeno v poušti přespat.
Krátké zkoumání před cestou nám dalo najevo, že nemůžeme tam jet na vlastní pěst, ale zároveň bylo jasně, že cestovku nemusíme řešit dopředu a všechno se dá najít na hotelu.
Pátý den naší cesty jsme dorazili do hlavního města SAE a bodu, nejbližšího k poušti na celé naší cestě, Abu Dhabi. Po registraci na recepci hotelu jsme hned našli stánek s turistickou informaci, vybrali jsme si nějakou noční túru a se zeptali portýra, jestli můžeme to objednat. Ten pan nám ale dal nějaký jiný album s nabídkami, našel túru pro čtyři lidí a řekl, ať přijdeme za dvě hodiny, a on mezitím zjistí, jestli nás vezmou jen ve třech. Za dvě hodiny nám bylo řečeno, že zítra ve dvě hodiny odpoledne pro nás přijede auto a že zaplatit můžeme až na místě.
Další den s malým zpožděním pro nás přijelo velké terénní auto, za volantem byl veselý Arab oblečený v bílý arabský kroj a s kefíjou na hlavě, který se představil jako Abdala. Cestou jsme vyzvedli velkou rodinu angličanů a tak dvěma auty po jedna a půl hodinové cestě jsme přijeli na naší první zastávku. Tato zastávka je především technická a je určena pro snížení napětí pneumatik, aby se pak dalo jet na písku. Ale i posádka měla co dělat, protože jsme se zastavili u velbloudí farmy. Jsou to fakt hezká zvířata, ale když nám Abdala řekl, že v SAE jsou populární velbloudí soutěži krásy stejně jsme se zasmáli a podruhé jsme se zasmáli když jsme pochopili že to myslel vážně.
Potom se začala hlavní atrakce tohoto dne: Jeep Safari. Takové horské dráhy na dunách, jen místo vláčku zafixovaného na dráze je pět aut (prý v poušti se nejezdí jen jedním anebo dvěma auty, ale pro bezpečí se snaží nasbírat několik skupin) jdoucích za sebou. Zdálo se mi že jedeme až moc rychle, jeli jsme na velkou dunu a pak se s ní jeli dolu, tak, že jsme všichni měli pocit, že za chvíli to auto bude ležet na střeše a my budeme pohřbeni pod vrstvou písku. Ale bylo očividně, že Abdala ví co dělá a pořad žertoval. Občas jsme se zastavovali abychom mohli se podívat (i vyfotit), jak jiná auta projíždějí duny, co jsme už projeli, a musím přiznat, že nejen z auta to vypadá nebezpečně.
Udělali jsme i jednu větší zastávku, abychom měli možnost se projít dunami i pěšky. Od začátku jsem pochopila, že bez obuvi to půjde lépe a svoje boty i žabky jsem nechala v autě, naštěstí písek nebyl ani horký ani studený. Přítel třikrát ztratil v písku hodinky, třikrát jsme koukali jak mizejí v písku, okouzlující… A nevím jak, ale kamarád mu je třikrát našel. Bylo to celkem pěkné místečko: všude kam se podíváš vidíš jen žlutý písek a modré nebe.
Nakonec jsme dorazili na základnu kde nás čekala večeře a představení s tanci a triky a volný program potom. A v tento čas jsme zjistili, že jsme jediné tři, kdo plánuje zůstat přes noc, protože prosinec je mimo hlavní sezónu a většinou nikdo nemá zájem o noc v poušti v tomto období. Bylo očividně, že portýr z hotelu se domluvil s kamarády, že nám zorganizují nadstandardní program. Už jsme chvíli uvažovali i nad tím, že zaplatíme pokutu a se vrátíme zpátky, ale naštěstí jsme se nakonec rozhodli zůstat.
Jsem ráda, že jsme zůstali, řekla bych, že to byl jeden z největších zážitku minulého roku. V noci s námi zůstal jeden z organizátoru. Ještě večer nám řekli, že budeme spát ve stanu, ale kdy se zjistilo že mysleli jednu z velkých místností bez jedné zdi, byli jsme trochu překvapeni, ale aspoň spacáky jsme dostali. V noci až všechna auta odjeli zpátky do města, poprosili jsme aby nám zhasli světlo a šli jsme fotit noční oblohu, škoda, že měsíc se vypnout nedá, ale vypadalo to hezký. Jediná trochu nepříjemná věc asi je to že v noci byla mi stále zima a musela jsem si navléknout všechno oblečeni co jsem měla s sebou. Kluci na tom byli líp, ráno jsme si všimli, že jsem měla nejchladnější spacák.
Probudili jsme se ještě před východem slunce, a šli jsme fotit svítání na sousedních dunách. Je to velmi krásné, ráda bych to ještě někdy zažila. A tak asi po dvouhodinové procházce jsme se nasnídali a s naším nočním strážcem vyrazili zpátky do město.
Sice už je to konec našeho dobrodružství, ale nemůžu nezmínit, jak jsme byli překvapeni, kdy po asi pěti minutách jízdy už jsme byli na dálnici! Celou tu dobu jsme byli kousek od civilizaci, tím vtipnější vypadal náš večerní strach zůstat sami uprostřed poušti.
Jeden můj kamarád se mě zeptal, co mi přijde tak výjimečného na poušti. Asi bych řekla, že to je podobně jako moře, jen moře písku. Pamatuji, že kdy jsem poprvé viděla moře měla jsem úplně stejný pocit, když vidíš před sebou něco tak obrovského a nesmírného.