Poznámky z knihy Vysoká hra
-Kočka není kočka, ale kousek velké primitivní šelmy. -Hra o všechno. Kdo prohrává, vítězí. -Poezie je kolektivní, není výsadou jednoho člověka. Není pouze slavíkem, či lesním vlkem, je celým lesem. Není pouze ústy básníka, ale celého lidstva. Mistrovské dílo není ta drobnost na papíře, mistrovské dílo je jsoucnem, živoucí masou, kouzelnou či tragickou energií přírody, vnímatelnou Krásou, jež se vyjadřuje lidskými nástroji a projevuje tímto “živoucím orchestrem”...Univerzalizace krásy... (Saint-Pol-Roux) -Dogma-tvar myšlenky -jsme obklopeni lidmi, kteří chtějí uchopit pravdu v určitém tvaru a zmocňují se jenom tvaru. -Člověk může pomocí určité mystické metody dosáhnout bezprostředního vnímání jiného světa, nesouměřitelného s jeho smysly a neomezitelného na jeho chápání,... poznání tohoto světa vymezuje jen přechodnou etapu mezi vědomím individuálním a již zcela jiným.” -Skutečné vědomí lze nalézt pouze zapomněním toho, co tady na světě nazýváme vědomím. “Já, je někdo jiný.” (A. Rimbaud) - “Já, je bůh ve své moci.” ... Básnická veteš měla velký podíl na mé alchymii slova. Zvykal jsem si na prostou halucinaci. -Jelikož poznávající subjekt, tak jak je, nemá žádnou naději, že do oblasti svého zkoumání nechá někdy vstoupit nepoznatelné, nezbývá mu nic jiného než změnit své vědomí, než vystoupit ze sebe sama, aby se takto rozšířený stal nepoznatelným, jehož je toto jediným způsobem poznání. Nechť tedy zbělí své vědomí či list papíru, kde se všechna minulost vepsala do linií tak hustých, že jeho myšlení nezbývalo nic jiného než v bludných kruzích následovat tyto již dopředu předurčené cesty-nechť je zbělí skrze neustále kruté-tedy nelítostné odmítání světa drobků, skrze opuštění všech návyků, všech naučených technik, jež mají cenu jen díky tomu, že je s hořkostí rozžvýkaného břečťanu obětujeme, skrze systematické ochuzení o všechny prostředky a skrze záměrné zapomnění rozptylující do bezbřehých větrů své vědomí zmatené všemi svými vzpomínkami. -Abychom dosáhli svrchovaného vědomí, musíme v sobě pěstovat odvrácení pozornosti a zájmu, protože jinak se v nás rodí pocit navždy odlišené osobnosti a zaměřujeme pak jediné světlo za pouhý odlesk jeho zákmitu. Odpoutat se od svých zájmů v rovině materiální znamená dospět k altruismu. Odpoutat se od zaujetí v rovině psychologické znamená dospět k Bohu. -Věříme, že všechny cesty vedou k Bohu a že našim úkolem je najít ztracenou Jednotu. Domnívám se, že úkolem básníka je zjevovat tuto jednotu pomocí básní, jejichž obrazy čerpají svou velikost ze spojení těch zdánlivě nejnesmiřitelnějších skutečností. -Řeči vzbouřence I. (Maurice Henry): Jediné, na čem záleží, je hledání transcendentálního já. -Ostatně jsem ztratil smysl pro rozlišování, který je jedním z nejpitomějších rysů inteligence. Nedovedu již od sebe oddělit skutečnost a sen. Nalézám svoje přízraky mezi lidmi, ruce sedřené z kůže zalévají svou krví mlžné nebeské cesty. Ženy z masa a krve se rodí s hvězdnou hlavou, a já se tomu nedivím. Hledání důvodů mě unavuje. Kladu si otázky, na které neodpovídám, protože nemohu přitakat ani popírat. Raději zůstávám ve splývavé nicotě. -III. (René Daumal) Současně vidí, že jednat proti nějakému zákonu znamená rovněž jednat podle tohoto zákona: že jednat systematicky proti žádosti znamená být jí rovněž poslušen: to, že se balón může vzdalovat od země, je způsobeno právě přitažlivostí zemskou. Takový člověk, který ví, že je za člověka jenom přestrojen si říká při každém činu s vnitřním smíchem: “ano, skutečně jednám docela jako člověk.” -J. A. Rimbaud - Dopis Vidoucího -Kdyby ti staří blbci nepřikládali pojmu “já” samé falešné významy, nemuseli bychom teď vymetat ty milióny koster, v nichž se od nepaměti hromadily výplody jejich vylízaných mozků! A to si říkali spisovatelé! -První prací člověka, který chce být básníkem, je poznání sebe sama, ale úplné, hledá svou duši, prohlíží si ji, pokouší ji, učí. Když už ji zná, musí ji kultivovat: zdá se to prosté: v celém mozku probíhá přirozený vývoj, tolik egoistů se prohlašuje za spisovatele, a je spousta jiných, kteří zásluhy za svůj intelektuální vývoj přičítají sami sobě! - Ale jde o to, vytvořit obludnou duši... ... Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a vědomým rozrušováním všech smyslů. Všechny formy lásky, utrpení, šílenství: hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy a ponechává si z nich jen tresť. Jsou to nevýslovná muka, při nichž potřebuje veškerou svou víru, veškerou nadlidskou sílu, kdy se stává mezi všemi velkým churavcem, velkým zločincem, velkým proklatcem - a zároveň svrchovaným Mudrcem! Neboť přichází k neznámu! Protože duši, již tak bohatou, kultivoval více než kdo jiný! Přichází k neznámu, i kdyby zešílel, a i kdyby ze svých vidin přišel o rozum, uviděl je! Ať zdechne, ať je mu na nic z těch neslýchaných a nepojmenovatelných věcí: přijdou jiní hrozní pracovníci, a začnou na obzorech, kde on se zhroutil.