Cesta kdysi drzé, tvrdohlavé a nemocné holky za vidinou dokonalého štěstí. Miluju jahody a pomeranče. Chci nezapomínat a hledám smysl života. Snažím se být kůl a píšu špatný blog - ten, který právě čtete.
Watching second season of heartstopper I've just realized I've always fell in love with what person can do, what are his hobbies and whom he surrounds with, but very rarely with the actual person. I needed to know that person very well and a long time to fell in love with his personality. I've just always liked people who were smart, nice to me (just talked to me nicely, really) and had cool hobbies. I didn't know their dreams, desires or what is their past. Or I knew the past, but just facts and I've always tried to figure them out like a puzzle. Is this why I've never dated anyone? Why I feel like I can't be loved? Why am I so alone and sad in my little world now?
Je prvního ledna. Nový rok. A já mám naléhavý pocit, že se něco změnilo. Není to nic konkrétního, ale je to ve vzduchu. Všude. Pocit těžký jako deka, spalující a osvobozující. Bolí a přesto je v něm špetka naděje. Věci se mění pořád, řád světa to ani jinak nechce. Přesto je to jediná minuta, vteřina, kdy se z běžné skutečnosti stal bolestivý pocit. Těžko se popisuje, protože je každému známý a přece tak těžko uchopitelný. Pocit, který už nějakou chvíli nemizí.
Začala jsem chodit na terapie. Poslední dobou je to number one téma mých konverzací. Vždycky to tam šoupnu, jako bych pak byla něčím zajímavá. Nejsem. Chodit na terapie je prostě jenom těžké a já chci od někoho poplácat po zádech, že jsem dobrá, že jsem ještě neutekla. Na jednu stranu chci opravdu pomoc, proto tam pořád chodím a proto se tam snažím říkat věci jak nejvíc popravdě můžu. Na druhou stranu mám strach, co se stane, až mě to opravdu změní. Co když mi to, nedej Bože, pomůže?
Snažím se přemýšlet nad věcmi, o kterých jsme se s terapeutkou bavily a dokonce dělám věci, které bych normálně neudělala. Nedávno jsem třeba vyrazila na třídní sraz se spolužáky ze střední. Jela jsem, vlastně docela zbytečně, přes celou republiku, abych se viděla s lidmi, kteří o mně za osm let nezjistili ani mou oblíbenou barvu. Řekla jsem si, že je totiž po čtyřech letech čas se postavit té nenávisti a strachu, které k nim chovám. A víte co? Bylo to docela v pohodě. Jsou sice stejní jako byli, ve spoustě věcech naivní a někdy až hloupí, ale jsou to taky jenom lidi. Mají vlastní životy a vlastní trápení a já je zrochu znám. Strávila jsem s nimi dost dlouho a i když je nemám moc ráda, tak to jsou pořád lidé, na kterých mi asi i trochu záleží. Není mi jedno jak se mají a není mi jedno, co si myslí. Zároveň jsem pochopila, že už mám dávno sama vlastní život a i když je mám (svým způsobem) ráda, tak většina z nich nikdy nebyla mými přáteli. Dokonce se někteří z nich povyšovali, že jsou něco víc, než ostatní. Nebo alespoň dřív mi to tak připadalo. A pro mě bylo důležité se na to podívat s odstupem a říct si, že nejsou. Nikdo není víc než další lidská bytost. I když studují na právníky nebo doktory a já jen na pitomou učitelku. Nejsou víc, i když už mají dva bakaláře a příští rok magistra a já teprve druhák na vysoké a už mě 3x vyrazili. Jsme si všichni hodně podobní a to je věc, kterou si hodlám připomínat a jako učitel předávat dál.
Je zvláštní, jak jsem si dřív připadala v kolektivu tak malá a zároveň taky trochu lepší než ostatní, protože MĚ se přece tyhle věci netýkají. Týkaly. A přijde mi zvláštní, že i po čtyřech letech, kdy jsem zažila tolik věcí, mě stále dokáže rozhodit banda dvaceti pěti puberťáků. Protože nic víc, než banda puberťáků, vlastně nejsme. Spousta z nich ještě nezjistila, jaké je to postarat se sám o sebe nebo co to je někoho ztratit. A i když mám zkreslenou představu, že je to změní a otevře jim to oči nebo ukáže bolest a trápení, tak je to svým způsobem stejně naivní, jako jejich pohled na některé věci.
Z toho pro mne plyne uvědomění, že ani já ani oni nejsou jiní a až je uvidím příště, tak se mám zkusit chovat míň cocky a víc jako opravdu já, protože je blbost z nich mít pořád strach a chtít se jim zalíbit nebo být prostě jen edgy. Je čas přestat být puberťák.
Už toho bylo příliš. Nedokázala jsem se mu podívat do očí bez toho, aniž bych se chtěla rozbrečet. Bylo mi to všechno tak líto. Mluvila jsem o tom s pár lidmi a všichni mi řekli, že to je špatný nápad. Nemohla jsem si pomoct, byla jsem logiky zbavená a myslela jenom na to, že už nechci. Vždycky mi říkal, že se mu můžu svěřit s čímkoliv a mám se ozvat, když se bude dít něco důležitého nebo budu potřebovat pomoct. A vždycky jsem mu řekla, že to vím, ale nikdy jsem mu neřekla celou pravdu. Dneska už bylo všeho až nad hlavu. Napsala jsem mu naléhavou zprávu, zda se můžeme sejít: “Potřebuju něco probrat”, stálo na obrazovce. Poslala jsem mu adresu a čas. Nenamáhala jsem se ani líčit, protože mi bylo jasné, že se to neobejde bez spousty slz. Hodila jsem na sebe první sukni a tričko a vyrazila na místo setkání. Po cestě jsem poslala email, že stahuji svoji kandidaturu a hodlám odstoupit z celé organizace. Celou dobu se mi draly do očí slzy. Jak mu to jen vysvětlím bez toho, aniž bych celou dobu vzlykala a popotahovala jako malé dítě? Vím, že se bude chtít i nadále přátelit a řekne, že to spolu nějak vyřešíme, jenže já už jsem se rozhodla. Přemýšlela jsem nad tím už skoro rok a možná je to zbabělé nebo taky šílené. Co mám ale udělat jiného? Jinak to neznám a neumím, zkrátka jiné východisko nevidím a už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku. Všechno uvnitř mě bolí a za rohem vidím jenom konec a úlevu. S každým koncem totiž přichází nový začátek, je to tak?
Dorazila jsem na smluvenou zastávku a snažila se přemoct, abych nepropukla v hlasitý pláč. Vystoupila jsem z tramvaje a otřela si stékající slzy. Hluboký nádech a výdech a pak... Pak vzhůru do jámy lvové. Udělala jsem pár kroků a zamotala se mi hlava. Bylo strašné horko a všude kolem tolik lidí. Poslední možnost vycouvat. Email mužů smazat a předstírat, že se nic nestalo a místo toho se mu svěřit se svým rozbitým zdravím a konečně mu dát další kousek skládačky. Chytila jsem se zábradlí, zavřela oči a zavzpomínala na všechny ty hezké chvíle, které jsme spolu zažili. Kolik jsme se nasmáli, když jsem byla u něj ve škole a zaměnila slovo fotogenický za fotografický nebo jak jsme si povídali celou cestu vlakem zpátky. Jak jsme spolu byli na pivu a předháněli se, kdo vypije rychlej půllitr nebo jak jsme spolu organizovali různé akce. Byla to spousta hezkých zážitků. On ale za týden odjíždí se svou snoubenkou pryč a já už ho snad nikdy neuvidím. Věděla jsem, že takhle to sice bude bolet nás oba, ale bylo to jediné řešení, které mi dávalo smysl. Po tolika letech jsem mu to říct musela. Naskočila zelená. Vykročila jsem přes přechod a otřela si další slzu.
Sice jsem mu neviděla do tváře, ale poznala jsem jeho kostkovanou košili. Měl ji na sobě první den, kdy jsme se potkali. Jaké ironie. Šla jsem k němu, zaklepala mu na levé rameno a pak uhnula doprava. Klasický postup, když jeden čekal na druhého. Otočil se nalevo a pak napravo. Usmála jsem se na něj a snažila se tvářit, jako že se nic neděje. Ušli jsme pár kroků a sedli si na schody před Filozofickou fakultu. Nikdy jsme tu spolu nebyli, ale milovala jsem ten výhled na Rudolfinum, městský ruch a tramvaje. Dnes jako by všichni ti lidé zmizeli a my tam zůstali sami. Seděla jsem vedle něj a nevěděla, jak začít. Jak mu to mám říct upřímně a citlivě zároveň? Jak se nerozvzlykat v půlce slova? Podívala jsem se mu do očí a viděla, že je ztracený jako tehda v Brně. Pak to přišlo samo. Jako by to za ty roky uzrálo, jako dobrý sýr, a já se konečně mohla nadechnout. Beze strachu a bez viny. Řekla jsem mu všechno. Začala jsem tím, jak jsme se potkali a pokračovala tím, jak ho celé roky vidím. Jak byl jeden z mála lidí, kteří mi dávali najevo, že jim na mě záleží. Vysypala jsem mu všechno, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Kolikrát jsem lhala a jenom se snažila mu neublížit. Kolikrát jsem se do něj zamilovala a pak se zase přesvědčila, že to není dobrý nápad. Kolikrát jsem ho chtěla popadnout za ruku nebo mu pohladit tvář. Řekla jsem mu všechno, co mě za ty roky trápilo a že mu přeju do budoucna štěstí a snad najde lepšího přítele než jsem kdy byla já. Zvedla jsem se a omluvila, že mě mrzí, že jsem takhle zničila naše přátelství. Byl jako droga, ani teď jsem se ho nechtěla vzdát. Sklonila jsem se, dala mu pusu na tvář a podívala jsem se do těch ještě víc ztracených očí. S překvapivým klidem v hlase jsem ho požádala, že o něm už nikdy nechci slyšet a mimo nezbytně nutný kontakt se s ním nechci nikdy vidět. Otočila jsem se k odchodu a do očí mi vyhrkly slzy. Jak jinak. Rozběhla jsem se směrem k metru. Teď už nebylo cesty zpátky. Uháněla jsem, co mi nohy stačily a přitom skoro neviděla na cestu přes slzy. Seběhla jsem až k vlaku a naskočila na první, který přijel. Vzala jsem do ruky telefon, odebrala ho ze všech sociálních sítí, zablokovala si číslo a všechny ostatní komunikační prostředky. Nakonec jsem si jako troska sedla a podívala se před sebe. Nějaká babička se na mě dívala překvapivě chápavým pohledem a mě jen dál stékaly slzy po tvářích. Chtěla jsem to zastavit, tak jsem zavřela oči. Co jsem to udělala?
Něco mi chybí. Možná je to něco co jsem nikdy neměla, možná to jsou přátelé a možná je to soudnost. Co když se cítím otrokem svého života? Mám se přece dobře. Bydlím v hezkém bytě se svými skvělými přáteli. Už mi vůbec nebývá tak zle, jako mi bývalo dřív. Nemám výpadky paměti a záchvaty se dostavují jen zřídka. Neprojevují se ani migrény ani astma. Dělám práci, která mě naplňuje, i když z ní nemám moc peněz. Mám krásnou knihovnu a svého milovaného psa. Tak proč jsem uvnitř tolik nešťastná? Proč mi chybí, že se můžu každý večer opít a pak jít ráno do školy, že zatahuju školu a že si celý den čtu knížky. Proč mi chybí moje rodina a dům, kde jsem se nikdy necítila doma. Proč mi chybí věci, které nedávají smysl? Ocitám se snad pod tíhou zodpovědnosti? Nedokážu si ani sama uvařit a když už to udělám, něco pokazím. Proč tak moc chci, aby mě ostatní schvalovali a měli mě rádi? Proč už neříkám, co si myslím? Přestala jsem kouřit a byl to hezký pocit se dát dohromady. Nepít, nekouřit a nemít ošklivé stavy. A stejně mi to chybí. Chybí mi být mnou a milovat nádherné bytosti kolem mě. Chybí mi dávat i to co nemám a chybí mi cítit se někde doma. Možná tyhle myšlenky nedávají smysl a možná naopak skvěle zapadají do sebe. Ale já křičím. Svým způsobem strašně nahlas křičím a nikdo to nevidí, protože jen málo lidí dokáže vidět křik. Lidé si ho nevšímají, protože nečekají, že nemají poslouchat, ale dívat se. Třeba zase jednou najdu někoho, kdo mi bude ochotný říct svůj příběh a budeme debatovat o smyslu života a třeba si u toho dáme sklenku nebo pět a budem spolu poslouchat dobrou hudbu a smát se a brečet a hrát na klavír a zpívat. A nebudem se bát říct si pravdu. Snad to bude brzy. Chybí mi ty momenty, kdy jsem se cítila doma.
Spousta lidí teď v karanténě začala objevovat svá stará já a v ušetřeném čase se zabývají svými koníčky. Já jsem místo toho upadla do apatie a koukám na seriály. Morálka šla na nulu a celé moje (byť chabé) snažení ze zimního semestru šlo do kytek. Teda alespoň to jsem si myslela. Nakonec se ukázalo, že při té kruté prokrastinaci (dá-li se to tak nazvat) jsem udělala myšlenkový posun. Cvičení přestalo být sprostým slovem a moje pracovní motivace stoupla. Sic moc nedělám, ale když už, tak to dělám s mnohem větší radostí. Pomohlo mi to uvědomit si, že když si teď dám nějaký ten měsíc práce, tak budu schopná si pak udělat prázdniny. Šílené, já vím! Všeobecně jsem nucená trávit čas sama se sebou a začínám si uvědomovat, jak moc stimulativní prostředí jsem dřív měla a kolik toho v průběhu posledních let zmizelo. Otázkou je, jak to zase dostat zpátky, protože to bude vyžadovat docela dost práce. Ne, že by se mi nechtělo, ale nechce.
Došlo mi, že umět zachovat naprostý klid je sice super vlastnost, ale když vám jde o něco důležitého, je to k ničemu. Je to samozřejmě hodně zjednodušené a záleží na situaci. Každopádně o zkouškovém se vyloženě potřebuju stresovat, aby mě to nutilo něco dělat. Well, hello darkness, my old friend. Úzkosti, stres a deprese jsou na cestě a já z nich začínám mít strach, i když bych je měla vítat spolu s hotovýma zkouškama, mrtvým sociálním životem a rozbitým spánkovým režimem. Tak mi držte palce, ať to tentokrát neposeru.
Už dlouho se mi nestalo, že bych se úplně zhroutila a jen tak seděla/ležela, brečela a fyzicky nemohla přestat. Většinou se rozbrečím u nějakého filmu, seriálu nebo klipu, protože přesně cílí na moje emoce, které mě nutí brečet při každé romantické kravině. Dneska ne. Dneska jsem se pohádala se spolubydlící, kvůli úplné pitomosti. Chtěla jsem, aby nemusela nic dělat, především proto, že poznám, kdy má den, kdy sere na všechno a kdy je spíš produktivní. Tak jsem pekla buchtu a umývala nádobí. Bohužel ona se rozhodla spát a to nešlo úplně dohromady, logicky, tak jsme na sebe vyletěly a nedokázaly se rozumně dohodnout. Obě jsme začaly řvát, ona se snažila o tom bavit a já potřebovala chvíli na to, abych se uklidnila. Jelikož už dopadá ponorka, tak ona nedokáže určit hranici, kde si má dát pauzu a nemluvit na mě a já tu hranici neustále posouvám dál a snažím se vytvořit si prostor k dýchání. Dokážete si představit, že to je v 2+kk bytě válečná zóna , což samozřejmě nese nejhůř třetí člen domácnosti, pes. Ten už pár dní moc nežere a jen tak polehává, ani si s náma už nechce hrát. Za zlé mu to rozhodně nemám, taky se se sebou nechci bavit.
Neustále si připomínám, že je důležité reflektovat si, co se stalo, protože jinak se zabedním do sebe, budu mít "svou pravdu" a stanu se svojí matkou. No, abych se ale dostala zpátky k pointě textu... Chvíli jsme po sobě křičely, ona se pak rozhodla, že po třetím "vypadni z mého pokoje" je asi opravdu čas se klidit, tak šla ven. Se zvukem zavírajících dveří jsem se naprosto zhroutila. Spousta slz, dlouhé vzlyky, nekonečně mnoho špatných myšlenek. A tak jsem ležela, brečela, objímala nebohého psa a začala upadat do nepříjemných vrstev mé mysli. Pak jsem zabrousila k nepříjemným myšlenkám na fyzickou bolest, pak na to, že už ani ten pes mě nechce vidět a já bez něj nemůžu žít (no, jakoby ten pes je mi cennější, než všichni lidi, co znám (sorry)) a pak jsem si sedla a velmi hlasitě lapala po dechu. Začala přicházet panika, že jsem do toho zase spadla (pitomost, když se to stalo poprvé za 2 měsíce) a pak jsem měla prázdno. Moje ochranné hradby zafungovaly, nějaký hormon se uvolnil a najednou jsem jako lusknutím prstu začala normálně dýchat. Myšlenky byly pryč a celé epizoda skončila v oka mžiku.
Nevím, jak je to možné, nerozumím tomu. Normálně je tohle proces. Člověk se vybrečí, pomalu rozdýchává záchvat pláče, napije se, začne se mu dělat líp, uvidí vtipný meme na instagramu a usměje se přes slzy. Jenže ne. Tohle bylo divné. Prostě ten pocit nebyl. A já se ptám: je to normální? Stalo se to už někomu z vás? Já totiž nevím, co si o tom mám myslet. Není to poprvé, co jsem takhle zavřela proud emocí a děsí mě to. Dřív jsem měla obrovské problémy se zvládáním emocí, protože jich bylo moc, dneska mám obrovské problémy v tom je nějak rozumně "vypouštět do světa". Chce to sakra práci, abych začala něco cítit, reagovala, ono to pak prudce vybouchne a následně zmizí, jako by se to ani nestalo. Je to špatně?
Poslouchám svoji oblíbenou kapelu a holka naproti čte Jatka od Vonneguta. Zavírají se mi oči, protože jsem neskutečně vyčerpaná, i když je teprve čtvrtek, pět odpoledne, a pracovní víkend klepe na dveře. Nechávám se hladit jemnými tóny AM a usmívám se na tu holku. Vypadá jako já před šesti lety. Zachumlám se ještě hlouběji do svého teplého kožichu a nejraději bych se schoulila na zem do klubíčka, ale vzhledem k tomu, že se nacházím v metru to není nejlepší nápad. Hlasatelka oznámí: “Národní třída” a je čas vystoupit. Opouštím červený opar teplých barev toho vagónu a uvědomím si, že jdu zase pozdě. Skladba skončila a zazní první tóny elektronické hudby. Ta chvíle už je nenávratně pryč.
Každý rok je něčím vyjímečný. Zatímco rok 2015 byl rokem nového života, roky 2016 a 2017 o objevování nových věcí a rok 2018 byl o rebootu a tzv. sebelásce, tak rok 2019 byl o hledání šťastných momentů. Už nějaký ten rok tyhle souhrny píšu a chci v tom pokračovat co nejdéle to půjde. Minulý rok jsem ho začala psát 15. ledna, dopsala 23. a korekturu dodělala dnes asi o půl jedné v noci. Letos bych se ráda rozhodla těmhle pitomostem (a především jeho vydání) čelit rovnou a vykročit tak do nového roku s jakousi úplnou reflexí událostí z posledních 365 dní.
Na začátku ledna naše obydlí opustila Sára s Dee a já se trápila doma v horečkách a bolestech všeho, co člověk má. Následovaly nějaké směny v práci prokládané návštěvami NTK a zkouškami. Kalendář se zaplnil barvičkami a podrobným plánem toho, kdy půjdu na jakou zkoušku. Po prvních pár pokusech na VŠCHT jsem si odpálila záda a probrečela celou noc, kdy mě nakonec vysvobodila koňská dávka aulinu a spánek na zemi vsedě. Koncertní rok jsem otevřela 17. ledna v Karlíně, kdy jsem byla poprvé sama na koncertě. Co vám budu povídat, AURORA je éterická víla a od té doby jsem do svého playlistu zařadila i Vesnu.
V únoru jsme šli na večeři s Markét a Martinem, protože Palanda otevřela i v soboty. Třetí víkend v měsíci jsme oslavili Jinxmanovy narozeniny a myslím, že jsme si to všichni nesmírně užili. Začala jsem taky chodit na snídaně s TJ a udělala jsem na po-poslední pokus zkoušku z Pre-algebry, což mi zajistilo možnost postoupit do dalšího ročníku. Hned po tomhle jsem šla do práce a pak na druhý koncert Palaye, kam jsme na poslední chvíli ukecaly Králíka. Palaye jsou totiž láska. Následující večer jsem šla pít s kolegy a dala si Hendrick’se s tonikem, což byla poslední kapka. Naprosto jsem propadla lásce k ginu s tonikem, lepší pití jsem prostě nepila. Přišla jsem domů, osprchovala se, na hodinu a půl si lehla a pak jsem se rychle sbalila a vyrazily jsme do Berlína. Na Ipaku se náhodný pán zeptal Sáry, zda si může nabídnout jeden kapesník z krabičky, kterou si nesla v ruce. Takhle začal skvělý příběh: 16h v Berlíně. Bohužel jsem byla večer dost vyčerpaná, a tak jsem si koncert dodie neužila tak, jak bych chtěla. Ale házet uhlí imaginární lopatou v Berlínské hale byl zážitek k nezapomenutí. Letos se tam musím zase na pár dní vrátit. Hned po koncertě zase na nádraží, kebab, zdrogovat Králíka kinedrylem a bus směr Praha. V pět jsme byly na bytě, nemocná Sára vydržela hodinu a půl vzhůru a vyrazila domů, my jsme jely až dalším vlakem (2 hodiny spánku k dobru!). Vyzvednout klíče od chaty, zajít na nákup a pak začít pomalu pít. Z ničeho nic jsme se sebrali a v pyžamech jeli na maturitní ples GJAKu, odkud máme skvělou fotku. Co se dělo pak už je věc jiná. Páteční večer byl velmi klidný, Adam se po dlouhé době ukázal a Mayer zase jednou dokázala, že je skvělá. V sobotu jsme oslavili Dee narozeniny v Japonském stylu, poprvé na Stůl zavítali George a Anet a A. s G. si zatančili na stole.
Prvního března byl čas podepsat papíry a podruhé opustit školu, která bude v mém srdíčku navždycky. Nový měsíc, nový semestr. Skvělé předměty jako Forenzní genetika nebo Psychologie pro učitele a ty méně skvělé jako Laboratorní technika. Přijel na víkend Z. a zašli jsme do kina. 13. přišel zvláštní den, kdy byl ples Pedf a FF. Jako dobrovolník jsem se tam “tak nějak” zabavila prací a pak už jen trpěla. Níkdo tam se mnou nebyl ochotný jen tak trávit čas a já neměla chuť se někam vnucovat. Po cestě domů jsem se zeptala na osudové "Proč?" a dostala odpověď. A dlouhý hovor, který toho spoustu vysvětlil. Bylo to těžké, ale uzavřelo to jednu kapitolu. Bratr se dostal do nemocnice s otřesem mozku. Pak se stala zvláštní věc. Z ničeho nic se na facebooku objevila událost “Otevření Ukrytého kafe”. 21. března jsem udělala všechno pro to, abych nešla do práce, a hned po škole odjela na Moravu. Doma. Doma se znova stalo reálným pojmem a kousek mě se znovu narodil. Radost byla nekonečná a slzy štěstí roním ještě dneska. Neukážu se tam sice často, ale bože! Jak ráda tam chodím. Noc jsme trochu propili s A. a Dee a neoficiálně se dala dohromady Sára a G., což je historka na později. Sára nás odvezla k nim domů a s Dee jsme šly nic netušíc spát. Ráno v pět jsem v podstatě utíkala na vlak, protože “od nás jsi na nádraží za 10 minut” (nejsi, Sáro, nejsi) a už v 9 byla s kocovinou na laborkách v Praze. Zpětně si říkám, že druhá polovina roku byla na alkoholová a cestovní dobrodružství trochu chabá. Odpoledne jsem šla dospávat. Chtěla jsem jet na teambuilding s Droso, ale neměla jsem na to ani kapacitu, ani chuť. Vzbudila jsem se asi v sedm večer. “Myslim, že T. už vyrazila a nic už mi nejede, takže přijedu až zítra ráno, může mě kdyžtak někdo vyzvednout, třeba kolem 11? Jinak bych tam byla zase až ve 4.” “Volej hned ted na tohle číslo. A vezmou tě v poho.” Za 45 minut jsem byla sbalena a na cestě na Českomoravskou. Na horách jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí a začalo tam vlastně tak nějak všechno. Přátelství s A.II, reálná myšlenka členství v radě, dozvěděla jsem se hodně o historii a o tom, jak moc se občas neumím chovat. Utvrdila jsem se v tom, že mám ráda dobrou hudbu a bez ní nenesu lidi dobře. Ve středu byla Noc vzdělávání, o které jsem dřív jen slyšela. A najednou jsem tam byla jako dobrovolník a po akci jsem byla pít s Otevřeňákama a najednou byla členka. Jasně, všimla jsem si jich už dřív a zajímalo mě to, ale tohle bylo takové milé pošťouchnutí. Ve čtvrtek jsme oslavili narozeniny M&M únikovou hrou.
První víkend v dubnu jsem jela domů. V pátek jsme šli na Ukrytu, kam poprvé zavítali Králík a Jinx, a bylo to super. V sobotu Vandrácká, o které si dovolím tvrdit, že si ji všichni užili, a v neděli zpátky do Prahy a na předpremiéru trabantího filmu do Oka. Všechno se to zdá strašně dávno! 11. dubna, což jsou mimochodem V. narozeniny, jsme zašly na večeři s Anet do korejské Pochy a v pátek jsme koupili lístky na Lumineers. Já, Králík, Sára i B. Na velikonoce jsme sebrali babičku a dědu a odjeli s rodinou na Proseč. Nejlepší velikonoce od dob Hrozenkova. Pomohla jsem na pár akcích, zašly jsme na Endgame a byl Velikonoční večírek. Tam padl nápad, že bych šla i do rady Otevřena. O tom si taky povíme více později. Opila jsem se, asi to bylo fajn. Nikdo u nás pak nespal (změna). V sobotu Běh pro Zoo, kde jsem pomáhala s takovou prkotinou, ale hodně jsem si to užila. Na konci dubna jsme šly na přednášku o Filipínách a v úterý na nákup do IKEA.
A první víkend v květnu jsme znovu odjeli na Proseč: Proseč vol. II. První jsme dorazily já s Králíkem, zatopily a já usnula a trochu se prospala. Pak dorazila Sára s Kundou a Sára po vystoupení z auta spustila s pověstným: “Káťo, musím ti něco říct.” Dala mi ruku na rameno a mezi nás dala flašku medového. “Chodím s G.” Načež moje naprosto automatická reakce byla “Já vím”, protože jsem to tušila. Myslím, že jsem tím naprosto odpálila celou situaci. Dodnes mě trochu mrzí, že se čekalo tak dlouho, než mi to řekly, ale když si vzpomenu na ten pocit v jejích očích, který se zdál jako strach, vyděšenost, slzy? a částečně úleva, tak mi zpětně dochází, že jsem musela nastavit naprosto šílenou atmosféru pro tyhle případy. “Vztahy na Stůl nepatří” je stále pravda. Nechci, abyste si tam tahali osobní dramata, o kterých nechcete, aby je ostatní řešili, ale zároveň chcete lidi na svou stranu. Na Stůl se jezdí opít a bavit a brečet a nadávat a prát se a nevím, co všechno ještě, ale ne se doopravdy hádat. A tak jsme si sedly do kuchyně, ve čtyřech vypily litr medového, dorazily se ginem a já mám dodnes kouzelné vzpomínky a nahrávky našeho zpěvu na telefonu. A vždycky mi znovu dojde, jak moc je miluju, a znovu se do nich všech zamilovávám. Pak někdy dorazil táta s bráchou a ségrou a myslím, že brali i Tadeáše? Mám to hodně mlhavé, protože jsme hodně pily a nadávaly a brečely a smály se. Další středu jsem se jela učit na koleje se Zoufalcema a v pátek jsem šla po práci na svou první LANku v životě. A byla tak skvělá, jak jsem si vždycky myslela, že bude. Díky za ty lidi, co to dělají. Další den jsem měla jít na celorepublikový sraz, ale nějak jsem to nezvládla a spíš jsem chillovala doma. Další pátek jsem odjela na Moravu a šla zase na Ukrytu. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem tam byla častěji, než jsem si myslela, což je super. Docela jsme to se sis přehnaly a pak pálily papírové sáčky na parkovišti a zpívaly “přejdi Jordán” a vůbec to byl celkem humor. Další den jsem si zašla na kafe s Adamem a on je prostě hrozně láska. V neděli měl brácha první sv. příjímání a celá naše rodina se ohákla do kroje a já to hrozně miluju a chci si to zas někdy zopakovat. Akorát si musím koupit dobré boty. V pondělí jsme se šli učit s G. do Caféčka. Nevím, jestli se něco naučila, ale snad to odbouralo aspoň trochu stres. 21. jsme šly na promítání Dead poets society do Aera. Ten film je prostě úžasný. Nastalo šílené cestování tam a zpět, kdy jsem v pondělí jela do Brodu a tam jsme poseděli s G., chvíli s naší mámou a dokonce jsme potkali i Peťu K. s její mámou. Nakonec jsme zase skončili na Caféčku s A, Terkou, S&S, Dee a Georgem. Možná tam bylo víc lidí, ale ty si nepamatuju. Gin&Pink tonic, déšť a kebab. Byla jsem pak na AG u holek na pokoji, fotila se sis a nakonec měla zhroucení v buse, že nechci zpátky do Prahy a chybí mi v životě I. Odpoledne se volilo do rady Droso, kam jsem byla zvolena, i když jsem měla druhé nejhorší skóre a to mě značně zklamalo, ale co už. V pátek jsme šli k Alžbětě a poprvé jsem viděla B&B as a couple, což bylo jedním slovem: zvláštní. Akci jsem si mega užila, zahrála si s Hrubčem badminton (miluju badminton!) a skvěle jsme si pak ve třech pokecali se Závoďákem u Ohně. S&S se nám samozřejmě “ztratily” a sis se depresivně opila. Myslím, že se ale nakonec přece jen bavila s Vale (kde je té holce konec, sakra? She was so nice to all of us). Vyspala jsem se venku a nakonec vyrazila ranním vlakem domů.
Následující večer, 1. června, jsme zamířili na Majáles. Lidi se opili, ztratili hlavu, zmizeli a já se snažila celý večer dělat dobré věci a nebýt zahořklá z toho, že jsem sama. Nechápejte mě špatně, v určitých chvílích jsem se skvěle bavila, ale uvnitř jsem byla přece jen sama. Nakonec jsme se ségrou ostatní jakž takž vyprovodily na taxíky, k autům atp. Pak jsme sešly na nádraží a samy si zavolaly odvoz. Nezbořila jsem se jako na Majálese ‘17 a ani jsem se s nikým nelíbala. Tehdy mi prostě došlo, že už se tam tolik nehodím, že je mi to cizejší než dřív. Takhle jsem konečně uzavřela střední školu s lidma, kteří mi ze života kdysi udělali snesitelný zážitek. A tímto vám třem, co to z těch všech lidí čtete, děkuji. Dokázali jste jedné krávě, že taková být nemusí. A to se cení. Další týden jsem si dala 6 směn a stihla v úterý zajít na koncert IDK how, ve středu na schůzi rady, ve čtvrtek do kotvy s TJ, v pátek koncert, který jsem si z celého roku užila nejvíc, Toma Rosenthala, a v sobotu na jídlo s M&M. 11. k nám přijela Kunda a byl to strašně suprově strávený večer. Další den jsem měla jít na piknik a užívat si života, ale nějak jsem to nezvládla a radši zůstala doma, když Králík s Kundou jely do Sapy. Zkoušela jsem občas chodit na některé zkoušky, neúspěšně, a přespal u nás A. Po páteční zkoušce jsem se potkala s Lour a šli jsme na Metronome. Já viděla Liama Gallaghera asi z 10 metrů, ani ne! Nebudu vám lhát, ale byl to jeden ze splněných snů. Takových těch velkých snů. A žiju z toho ještě teď. Pak jsem pokračovala v takovém normálním životě a ve čtvrtek vyrazila na Moravu, abych v pátek mohla sbalit spacák a flašku a vyrazit do Strážnice. Ve vlaku jsem si domluvila první tetování. V pátek jsme dorazili na místo, postavili stan a vydali se do areálu. Prošli jsme si stánky a později si sedli na moje oblíbené místo a povídali. Trocha růžového z domu, najít Peťu s houslemi a když nám došlo víno, tak jsme koupili další. Dali jsme si škvarkovou pomazánku a další flašku a to už u nás na dece seděla Terka s dítětem. Tancovali jsme na muziku a když jsme se vydali pro další víno, potkali jsme někoho z Kroměříže, koho znala sis, a najednou jsme měli ořechovicu, víno, slivovicu, na dece bylo asi 8 lidí a pak už jen rozmazané fleky, dvě hodiny ráno, skvělé vystoupení ukrajinců, slováků, nějakých poláků, asi 4 cimbálky, náhodní houslisté na mostě, stan a spousta smíchu. Jedním slovem: úžasné. “Je to Renault!” znělo v noci kempem, ranní zvracení rybízáku a už nikdy nechci jíst langoše, když piju, protože se strašně blbě zvrací. Sbalit stan, přenést s šílenou kocovinou věci do auta a vydat se chillovat na deku na spot do stínu. Škvarková pomazánka s cibulí je skvělý lék na kocovinu a prudké pohyby jsou špatný nápad. Dopoledne přijela Králík a nějak si nás našla a chillovali jsme dál. Líp strávené dopoledne si nepamatuju.
V sobotu jsme se přesunuli k nám a celý týden strávili v baráku bez rodičů s bráchou, Sárou, Dee a Králíkem. Plánovala jsem “21”, což znamenalo nákupy a zařizování. 4. července, Den nezávislosti, jsem oslavila své 21. narozeniny. Účast byla vskutku velká (oproti “18”), dárky byly skvělé (nemám ráda dárky, ale tyhle se vám fakt povedly!) a já moc děkuji všem, že dorazili, i když jsem se jim třeba nejvíc nevěnovala, protože správná hospodyňka nenechá lidi bez jídla a pití, no ne?! 8. jsme šly na Hamleta do Oka, ale bohužel jsme musely v půlce zmizet, protože mi bylo fakt špatně. 13. slavila Míša narozeniny, tehdy jsem ji konečně poznala. V létě jsem se stále snažila překládat titulky, plánovali jsme Alžbětin dárek a čekal mě srpnový tábor. 21. byl maping Apolla na Žižkovské věži a 25. byla první prázdninová akce v Nezde. Byla super a byla tam spousta třpytek, jednorožců a zazpívali jsme si. Byly tam dráty a čekali jsme na Godota. Byl to jeden z těch víkendů, co mi vykouzlí úsměv na tváři, když si na něj vzpomenu. Před chatou jsem se hodně ostříhala a po chatě jsme zajeli na akci k A.. Sedělo nás asi 8 v pětimístném autě, “hráli” jsme na ukulele a kytaru a byl to vcelku zvláštní večer. Málem bych zapomněla, strašně jsme počmárali A. s pomocí jeho sestry, díky. Zase.
Prvního táborová schůzka a třetího na Zkrocení zlé ženy (za mě nic moc hra, zpracování dobré). Sedmého na první tetování v životě, pak den klidu a devátého na Mnoho povyku pro nic a Benedika. Desátého Pride, kde strašně pršelo, ale bylo to fajn. Další týden Tarantino v Oku, takže šňůra tři dny za sebou: Tenkrát v Hollywoodu, Hanební pancharti a Pulp fiction. Naprostá láska. Další týden příměstský tábor a strávený čas s bráchou. V sobotu k Sáře, kde jsem se koupali po zavíračce v bazéně, svezla jsem se na elektrickém koloběžkokole a taky si tak trochu uhnala zánět hlasivek, a pak proležet celý týden doma. Na jeden den na otočku do Prahy do práce a pak zpět na Moravu. A taky jsem sekla po několika letech s titulkama.
Sraz na Dvorky a další tetování. Schůzka na adapťák a šéfovi se narodila 10. třetí dcera. A 12. přijela do prahy G., protože 13. odlétala pryč. 14. Koleje párty, hodně drsné mimochodem. Spousta alkoholu, pobíhání po kolejích s tužkama, zelené štěstí, výtahy. No, bylo to humorné. A v neděli na Moravu kvůli zubařce. Spousta schůzek a práce před začátkem semestru. A 21. jsme jeli do Plzně na závody. Bylo to super kouknout se za novýma lidma a potkat i ty staré. 23. se mi podařil zázrak a já udělala fyzikálu a postoupila do dalšího semestru. 26. jsem zašla poprvé na Dejvické chvály a další den hned vyrazila na Bioadapťák. Letos jsem poznala Kachnu a Tomíka, hrála na tamburínu, zažila nejlepší pěvecký zážitek, seznámila se se super lidma a aspoň trochu se opila.
Najednou byl semestr za dveřmi a všechno se začalo kupit. S pocitem, že to zvládám, jsem se do všeho vrhla a strašně milovala všechno, co jsem dělala. Sedmého jsem se poprvé podívala do Strakonic. Desátého byly Dvorky, kde jsem se snažila zaučit na produkci a nachodila kilometry. Potkala jsem se tam s Anet a bylo to fajn. Hned další den jsme odjeli na výjezdko. Taky fajn akce. Trochu pití, zeleného štěstí, šílená přiznání, zajímavých lidí a zvláštních rozhovorů. Teplý rum po cestě domů. Začaly pravidelné schůze zeleného spolku, udělala jsem přednášku o vysoké škole, první slet, poadapťákové víno a Filipovy narozeniny na kolejích. Sis v Praze, zelené štěstí, alkohol, zvracení na IPáku, přejetá zastávka na konečnou, ztracená čepice. V sobotu jsem volala na chatu a večer do kina na Jokera. V pondělí jsem se po několika letech potkala s Johankou, ve středu podvorková reflexe a ve čtvrtek další chvály. Tentokrát velmi zvláštní. V pátek převzít klíče od chaty, konečně přijela Kunda! Pranice, štrůdl, Ash narozeniny, zpěv. 29. running sushi s Králíkem a pak spálený bistro a granty. 30. přiletěla G.
Druhého zase přijela na noc a pak odletěla zpátky do země neutuchajícího deště a milých babiček v autobusech. Čtvrtého mi byla zrušena směna v práci a já tak dostala možnost zajít na předodletové nákupy. Sehnala jsem si zámek a zimní bundu, Sára mi pujčila batoh, já se sbalila hodně pod limit, jely jsme s Králíkem zvážit batoh na Rajskou k TJ a po koncertě jsme se potkali i se Sárou na Florenci a zamávaly mi před odjezdem. Sedla jsem do autobusu s novýma sluchátkama a nechala se unášet vším tím, co mě čekalo. Dlouho jsem nemohla usnout, ale za Brnem to na mě padlo a najednou jsem se vzbudila ve Vídni na letišti. Rychle jsem vyběhla z autobusu, div jsem si něco nezapomněla, sebrala kufr, dala si poslední a šla zjišťovat co a jak. Nakonec jsem se dobrala tomu, kam mám jít, kopla do sebe rychle třičtvrtě Kofolky a šla ke gatu. Nezkušeně jsem si nekoupila ani vodu, na checkinu mi nekontrolovali batoh, sedla jsem si do letadla a bylo to. Celoživotní šílený sen byl tady. Dělo se to. Hned po deseti minutách bylo jasné, že letadlo je plné Slováků, co taky letí na Iceland Airwaves. Čtyři hodiny jsem protrpěla a hned na letišti si koupila Colu. Chutnala jinak. Sedla jsem do autobusu a nechala se zklamat Keflavíkem a krajinou po cestě do Reykjavíku. Najednou mi to přišlo depresivní a smutné. Přijeli jsme na nádraží, rozdělili se do autobusů a rozváželi nás k ubytování. Vystupovala jsem až jako poslední, takže jsem kus města projela. Jakmile jsem vystoupila, tak jsem si v kavárně odložila věci a vydala se k pobřeží. Šílená výhoda mít ubytování hned u moře. A najednou to bylo. Zamilovala jsem se. Moře, hory v pozadí, zima, černé pláže, nikde nikdo a islandské nápisy všude kolem. Byla jsem doma. Prošla jsem si hororovou vesničku, dala si horkou čokoládu s třpytkami a šla se ubytovat. Po dvou hodinách spánku jsem padla mrtvá. Vzbudila jsem se, když už byla tma a v pokoji pro šest jsem pořád byla sama. Ze své spodní palandy jsem zavolala Králíkovi a povídala si s ní. Objednala jsem si online pizzu z Domino’s a vydala se ji hledat. Celou cestu jsem telefonovala a básnila o tom místě, o kterém básním už několik let. Pizzu jsem si vzala s sebou a pojídala ji při procházce Lækirem. Samozřejmě byla v tom mrazu hned studená, ale to nevadilo, byla skvělá. Na ubytování jsem pak šla spát. Ráno jsem se probudila už za světla a pokoj byl pořád jenom pro mě. Oblekla jsem se a vydala jsem se pěšky do centra a přitom poslouchala učitelský podcast “Hovory z kabinetů”. Hodně jsem se nasmála a užívala si procházku po pobřeží. Našla jsem sochu věnovanou Američany (nějakým ministrem myslim) a žlutý maják! Pak jsem zavítala do krámku k moc milé paní a koupila si spoustu zbytečných věcí, včetně ponožek. Nějak jsem odtušila cestu a úplnou náhodou se dostala od Sun voyagera přímo k Hallgrímskirkja (ten kostel). K mému velkému překvapení je to kamenný kostel a má úžasné varhany. Pak jsem stočila cestu k radnici a prošla kolem úžasného žlutého domku s modrýma dveřma a zrovna celkem nízko proletělo letadlo! Prošla jsem spoustou náhodných uliček a pozdravila mě paní, které bylo jasné, že jsem jenom turista. Měla na zahradě plyšového hada/žížalu na stromě. Pak už jsem se vydala na turistickou třídu duhovou uličkou a k hlavní nákupní zóně - ulici Lækjargata. Prošla jsem k radnici a vyzvedla si náramek na festival a pak šla domů. Udělala jsem si jídlo a pěšky šla na směnu, která začínala v šest. Poštěstilo se mi mít zpoždění, jak nečekané, a dostala jsem směnu “allaround” tudíž jsem s Atlim a ještě dvěma holkama běhala po centru mezi čtyřma venues, nachodila asi 20 000 kroků v pár hodinách a zjistila, kde co je. V noci jsem čekala v Rock cafe na bus a zjistila, že nejede. Tak se mě uprostřed noci ujala G. a volala se mnou celou cestu po pobřeží až domů, což se mi s tolika nachozenými kroky (včetně 4 hodinové procházky přes den), zdálo jako věčná cesta vykoupení. Dala jsem si poslední, co jsem měla u sebe, a šla spát. A na pokoji už byli lidi. Ráno jsem se vzbudila až byli už všichni pryč. Najednou bylo na pokoji o 4 lidi víc. Neměla jsem absolutně náladu na nic a tak jsem si zašla do obchodu vedle koupit veganský cheddar (byl levnější a lepší) a nějaké housky a zapekla se je na oběd. Pak jsem celý den koukala na Netflixu na Grace and Frankie a večer vyrazila znova do centra na směnu. Tentokrát jsem dostala na starost lidi v Iðnó a celý večer dělala podrž tašku zajímavým lidem. Jednomu klukovi jsem tam zhejtila lidi z Česka a pak se ukázalo, že je to spolupořadatel, manažer nějaké kapely a zpěvák ještě v jiné. No, byl to prostě zvláštní večer. Pak jsem šla na bus, abych zjistila, že zase nejede. To už jsem psychicky moc nezvládla a rozbrečela se. Bylo toho nějak moc a já si to prostě nedávala. Fakt jsem nechtěla jít znovu pěšky, byla jsem už vyčerpaná a byly 2 ráno. Tak jsem napsala do skupiny, jestli sakra někdo z místních neví, jak to s tím busem je, protože zase nejel. Ozval se šéf Atli, že jezdí jen v pátek a v sobotu, ale jestli chci, tak že mě hodí domů. Můj zmrzlý zadek byl zachráněn. Další den jsem se prospala a ráno se mi nechtělo nic dělat. Králík mě ukecala, ať vyrazím alespoň na girl in red do KEX hostelu. A bylo to super! Po koncertě jsem jsem zase pádila domů trochu si odpočinout, sbalit se, nachystat se a večer jsem vyrazila do centra. První volný večer, kdy jsem byla schopná fungovat. Chtěla jsem poslat pohledy, ale pak jsem si všimla, že mi tam chybí země, tak jsem ještě vběhla do nějaké restaurace a požádala o tužku. Samozřejmě anglicky. Odpovědí mi bylo české: “Jistě, že vám propisku půjčíme.” Tak jsem se pobavila a pán pracoval na Islandu už čtyři roky. Pohledy jsem hodila do schránky za restaurací a zašla na Gabriela Ólafsona do Fríkirkjanu. Skladatel hrající na klavír v kostele. Bylo to fajn, ale bylo to až nudné, bohužel. Pak jsem se přesunula do Iðnó na Tiny Ruins. Slečna byla fajn a po ní nastoupil Axel Flóvent. No, hudba byla super, ale člověk se nemohl koukat, bylo na tom něco zneklidňujícího. Někdy ke konci jsem se zepředu procpala ven a marš do Gamla Bió, abych znova viděla girl in red. Až mě na celém festivalu překvapovalo, jak jednoduše se dalo dostat do první řady. Povedlo se mi stoupnout si k přítelkyním kapely, takže celý koncert byl dost intenzivní zážitek (takovýhle fan club jsem ještě neviděla). Noční bus konečně jel, já si na pár hodin lehla, ráno jsem si nastavila budík a v sedm už čekala na pick-up před hostelem, abych se dostala zpátky do Keflavíku. Na letišti jsem koukala na sochu Leifura Eiríkssona a přemýšlela nad tím, jak hrozně moc se mi nechce domů. Že chci zůstat na tomhle ostrově a do republiky se už nevracet. Nakonec jsem ukecala sama sebe, že ten koncert Lumineers za to stojí. Do letadla jsem si chytře koupila vodu a na zpáteční cestě si zapla klimatizaci. Najednou byl let letadlem skvělý a dokonce jsem seděla u okna, takže jsem viděla nádherné přistání nad Vídní. A najednou byl konec. Byla jsem doma a další sen jsem si splnila. Kolem jedenácté si mě holky vyzvedly na nádraží v Praze a bylo. Další den jsem měla generálku na koncert se sborem a pak jsme šly na Lumineers. U první písničky jsem se šíleně rozbrečela a nemohla jsem přestat. Na tohle jsem čekala pět let. A pak mi došlo, že pokud hned nepřestanu, tak budu brečet celý koncert. Hned jsem to utnula a snažila se užívat si koncert jinak. Jenže jsem tím uzavřela jaksi všechny emoce a koncert jsem užila jen tak napůl. Ale i tak byl hned druhý nejlepší, na kterém jsem byla a tzv. si ho “nejvíc užila”. Hned v pondělí ráno mě čekaly laborky z anorganické chemie, takže osm hodin denně na nohou. Ve čtvrtek jsme bohudík nějak doklepaly, umyly sklo a večer na koncert sboru. V sobotu jsme večer šly na Klub rváčů do kina. Nebylo to jako vidět to poprvé, ale člověk si tam pak všimne úplně jiných detailů. A v neděli velký koncert pro papaláše k výročí 17. listopadu. Ve středu antidepresivní večírek, Schrödingerova kočka a zelené štěstí.
V prosinci jsem zašla do kina na Sám doma a bylo to strašně super. Ten film se hodí aspoň jednou vidět v kině. V prosinci jsme se sletěli, šli na DOD a vyfotili se se SOR. Šestého jsem odjela do Brna a předala za celý Stůl dárek k narozeninám Péti K., zašla na přednášku o strategickém řízení organizací a vrátila se do Prahy s pár hodinama spánku na LANku, na kterou přijel i Jinx se Sárou. Osmého jsem šla na generálku vánočního koncertu. Králík onemocněla fyzicky a mě to sejmulo psychicky. Zůstávala jsem s ní doma, dělala jí společnost a nezvládala chodit do školy. A zhruba někde tady se to zlomilo a já ztratila i poslední motivaci k práci ve spolcích. 10. jsme promítali Pelíšky v Bistru. Za mě osobně je promítání lepší ve velkém sále, protože se mi líp chystá, ale v Bistru je zase fajn atmosféra. Nakonec jsme skončili v kotvě u piva a po jednom jsem šla domů. Jedenáctého byl večírek chemie, kde jsem se mihla, ale letos jsem si ho nijak neužila. Ve čtvrtek byl vánoční koncert v Karolinu a já úplně vynechala vánoční večírek v práci i teambuilding Droso, protože jsem po skvělém zážitku neměla náladu nechat si vymluvit díru do hlavy něčím, co by mě vůbec nemuselo zajímat. Poslední týden před Vánocemi jsme zašly v úterý na Rybovku do Dejvic, abych si mohla splnit jeden předmět, a pak na pivo/víno s Otevřenem na Smíchov. Středa byla lehce přecpaná, takže jsem po dynamice šla na vánoční koledování, pak na chvíli na večírek, na nové SW do kina kousek od školy a pakjsme se vrátily na uklízení večírku a pak na pivo do kotvy, kde jsme nakonec skončily jen já, Králík a P. Ve čtvrtek jsem musela doladit všechny detaily a vyrazit do NTK za Anet, abych jí předala dárek z Palaye Secret Santy, protože náhoda chtěla, abych si vylosovala právě ji. Dvacátého přijeli Tadeáš a ségra do Prahy. Nakonec nikam nešli, protože jsme byli všichni úplně hotoví. 21. jsem šla naposled do práce před Vánocema a pak už mohly začít “Možná trošku, ale ne až tak úplně ukradené Stolové Vánoce!”. Bylo mi špatně, takže jsme toho moc nedělali, ale nakonec se Dee, Králík a Tadeáš rozhodli vydat do Friends, když to nevyšlo den před tím. Já se Sárou jsme zůstaly doma a spaly. Další den přijel i Jinx a byl čas na maraton Zaklínače. Nakonec jsme viděli jen pár epizod a pak napsala TJ, jestli má teda přijet. Tak jsem se převlekli z pyžama (někteří) a začali chystat stromeček a večeři. Nakonec všechno krásně vyšlo a my si dali do nosu, doprovodili TJ na metro a pak jenom tak blbli a nakonec koukali chvíli na Zaklínače. Další den jsme šli na Rybovku na Hlavák a pak vlakem pěkně domů. Pan V. mě nakonec hodil domů, za což mu moc děkuju, jinak bych asi umrzla a umřela nudou. Doma se nazdobil stromek, já si mezitím pokecala s babičkou a bratránkem (long time, no see). Další den byl fajn, předali jsme si dárky, o Vánocích chodili k babičce a do kostela. 26. jsme se zlili na Ulitě, M. si to užila (doufám), Sára se celkem zbořila a sis si to moc neužila. Za mě to bylo skvělé setkání a potkala jsem i lidi, co jsem neviděla roky a roky. Další den zpátky do Prahy, čtyři dny provoz (fuj) a pak silvestr. Králík byla nejvíc boží a zajela mi do IKEA pro nový rošt, takže už nespím na polámaných prknech, i když musím uznat, že mi prvních pár dní chyběly (především mým zádům, které si nemohly zvyknout na jiný tvar). Pak přijela Sára a Sára a koukaly jsme na Yesterday, jedly česnekové jednohubky a pak jsme si šly ven připít na ten nový rok. Nahrály jsme skvělý novoroční vzkaz jako minulý rok, my si s Králíkem spálily římankou bundy, pak šly S&S domů a my si ještě nahrávaly vzkazy s M. a odpovídaly na novoroční zprávy a s hlubokým nádechem se rozhodly nahrát novoroční zprávu i I., protože někdy je čas na nové začátky. Doma jsme si sedly zpátky do obýváku, já pročetla článek z minulého roku a později jej vydala. Sára hrála Solitare, Sára2 spala a Králík asi chillovala. A tak pro nás začal rok 2020, poslední rok téhle dekády.
Už se stalo tradicí, že před tím dlouhým článkem na přelomu dvou let si přečtu většinu, ne-li všechny předchozí. Postesknu si nad svým strašným psaním, nostalgicky si pobrečím a začnu zpytovat své svědomí. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že se rozepíšu o tom, co se dělo, ale pak mi došlo, že už tak se toho v mém životě děje hodně, takže by to bylo na dlouho.
Rok 2018. Dobré se mísí se špatným a moje chování se mění jak počasí na Islandu. Pořád nevím, co chci, ale už jsem toho hodně zkusila a začínám si připadat staře. Hektické týdny střídají introvertní měsíce a klidné večery střídají výpadky paměti ve dne. Nic není stálé a všechno je v daném momentě statické.
Po silvestru jsem se probudila bez velké kocoviny, sbalila věci a dorazila domů. První týden jsem zůstala na Moravě a navštívila většinu svých tamních doktorů, v pátek vyrazila do Prahy a dostala zánět středního ucha. Tím se mi zkouškové zkrátilo o dva týdny. Naprosto rozhozena touto skutečností jsem se složila a kazila jednu zkoušku za druhou. Bylo toho hodně, ale asi nemám chuť ani sílu to celé znova rozebírat. Prostě špatné načasování. A modlím se, abych to tenhle rok nezopakovala.
Patnáctého února jsem dorazila na Moravu. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela, že by bylo lepší na každé další zastávce vystoupit a jet zpět do Prahy. Bylo těžké vysednout v Brodě na nádraží a čelit tomu vzduchu kolem. Měla jsem pocit, že všechno se na mě dívá a odsuzuje mě, protože nejvíc jsem nakonec odsuzovala já samu sebe. Pravda byla taková, že když jsem ve středu odcházela z poslední zkoušky a věděla jsem, že jsem ji nenapsala hned ve chvíli, kdy jsem ji odevzdala, tak se mi ulevilo. Najednou ze mě všechno spadlo a po nekonečných hodinách, dnech a týdnech potlačování emocí jsem se rozbrečela a byla šťastná. Byl konec. Nezvládla jsem to. Jsem jako moje máma a jsem volná. Tohle byly myšlenky, co se mi honily hlavou. Absolvovala jsem s rodiči rozhovor o tom, co dál. Našla jsem si všechny informace, kdy se musím zapsat na pracák, co musím podepsat, abych odešla ze školy, atp. Stála jsem před křižovatkou. Odjedu na au-pair nebo si najdu práci v Praze. Přišla jsem si najednou strašně dospělá. Rozhodla jsem se zůstat v Praze, i když Island mě láká ve svých snech dodnes a jednou tam odjedu. Stůl. Můj milovaný stůl. Akce po pěti měsících byla jako čekání na smilování. Jedna akce mezi zářím a únorem neskutečně chyběla a na nás všech se to hodně podepsalo. Odpočítávali jsme každou vteřinu a neustále si připomínali, že bude Únor. A dnes, 15. ledna, je to velmi podobné. Snažím se neupnout na tu vidinu února, ale mám pocit, že do toho čím dál víc upadám. Akce byla nezapomenutelná. Přišla Sára, sedla si do středu stolu a řekla: Tady mě máte. A tak se ta holka stala součástí stolu lusknutím prstu. I když mě občas štve, tak ji mám ráda. Je jiná, tak jako my. Poprvé jsme hráli hitlera, naučila jsem se ‘na hotelu v Olomouci’ a poprvé zvládla bodnutí do zad a dokázala rychle odpustit. Po tom všem, čím jsem si prošla jsem totiž dokázala pochopit. Zase jednou.
V březnu jsem si došla pro výsledky krve a bylo to lepší. Jezdila jsem tam a zpět Praha - Morava. Byla jsem na Parov Stelar a bylo to boží! Opening koncert roku 2018. Pomalu jsem se rozloučila s vysokou, ještě často chodila za klukama na 514 a začala se dávat dohromady. Jakou já teď dostala chuť na cigaretu! Přišla doba překládání a byla to taková moje ‘aspoňněcodělám’ věc. Snažila jsem se jakkoliv dát dohromady. 13. března jsem docela dost pila na 514 a 14. března jsem šla na pohovor do jedné zazobané firmy. Tentýž den mi zavolal tehdy nejbližší člověk, že je v nemocnici a že ta nemocnice má mříže. A že jen tak se z ní nedostane. Řekl to klidně a já to tak v tu chvíli vzala. Pak jsem šla za Michalem a podělila se o své novinky. Pamatuju si přesně, jak byla venku zima. Stáli jsme na balkoně, koukali do dálky na Opatov a kouřili jednu cigaretu za druhou. Pak jsem šla nahoru, začala se chystat na pohovor a vařit. Ve 12:20 mi daná osoba zavolala znova. A brečela do telefonu. Řekla pár slov a brečela. A já jsem asi chvíli něco říkala, ale pak si vybavuji jen ticho a pláč. A pak už nic. Je to poprvé, co si pamatuju pláč. A asi i naposled. Terka přijela domů, dali jsme dalších pár cigaret na chodbě a pak jsem vyrazila na pohovor. Někde u Anděla mi po telefonu neskutečně vynadal Filip a já si na pohovoru vedla celkem dobře. Pak jsem se procházela po nábřeží Vltavy směrem od Andělu. Došla jsem na Střelecký ostrov a vzpomínala jsem na den, kdy jsme se poznali. Přemýšlela jsem nad tím, co se vlastně děje, bylo to zvláštní. Byla zima, zataženo a já měla šaty. Tak jako dneska. A dneska taky přemýšlím o tom, jestli už celý ten vztah není jen o tom, co bylo, protože mám problém vidět to, co bude. Přijela jsem domů, byla tma. Večer jsem si psala s Mimi a i ta mne nenáviděla. Rozbrečela jsem se. Brečela jsem hrozně moc. Terka byla někde venku. Probrečela jsem snad hodinu s občasným přerušením lapání po dechu. Celý svět se sesypal a nebyl nikdo, kdo by mě chytil, protože ten, kdo mě chytal, už nebyl. Byla to nejhorší středa v roce 2018. Ve čtvrtek jsem přeložila titulky a v pátek vyrazila na pohovor do své současné práce. Hned potom jsem jela vlakem zpátky na Moravu. Dodnes jsem nikomu neřekla, jak strašný den to pro mě ve skutečnosti byl. A život šel dál, jako by se nic nestalo. Rozeslala jsem další tunu životopisů a byla už měsíc bez práce. S Králíkem jsme zašly na zvědátory a ona dala k 1. dubnu výpověď. 31. března jsem zašla na kafe s Ginny a ven s Adou a Klarkou.
V dubnu jsem byla zoufalá a vzala práci ve Vapianu. Plat kolem hrubeho 140 na hodinu a práce za barem na Národní třídě. Přišla jsem tam jednou a pak mi napsali z mé současné práce, jestli o ni pořád stojím. A tak jsem tu, už 6 měsíců. 9. dubna jsem ráno zajela na pracák na Moravě a odpoledne podepsala smlouvu v Praze. Oficiálně jsem se stala pražskou náplavou a nic mě už na Moravě nedrželo. Poznala jsem Jimmiho a poprvé zašla do Kavárny, co hledá jméno. Zašla na ne-jeden oběd do Palandy a vodnici s klukama. Chodila jsem do práce a různě trajdala po republice. 18. dubna jsem jela do Olomouce a spustila tak začátek konce. Vyšli noví Avengers a po vzoru dohody podepsané s ďáblem jsem jezdila každých 14 dní na Moravu.
V květnu jsem zjistila, že jsem si v opilosti v Olomouci podělala něco s nohou nemohla jsem chodit. Přijela do Prahy ségra a zašli jsme poprvé do Dishe s částí stolu - Anet, Sis, Králíkem a M&M. Začaly letní kina u Apsidy (VSCHT) a já chodila 6 dní v týdnu do práce. Vynechala jsem letošní majáles a začala chodit na kurzy angličtiny. Mimi začala pracovat kousek ode mě a ještě párkrát jsme se viděli. A potkala jsem Honest girl, poprvé oficiálně, jako dvě twitteračky.
Králík se odstěhovala do Prahy, jen dvě patra nade mě. Napsala jsem přijímačky na UK a byly jsme podruhé na zvědátorech. Zůstaly jsme ve studiu úplně poslední do 3 do rána, hrály Beat saber s Patrikem a Mischelinou a prospaly kus soboty. Večer jsme se úplnou náhodou dostala na mou první pražskou muzejní noc a viděla noční Prahu z Vítkova, poslechla si varhanní koncert, prošla botanickou zahradou úplně potmě a rozplývala se nad obrovskými mramorovými místnostmi. Viděla jsem Solo a Já Simon. Poprvé a také možná naposled v životě jsem viděla Emu a jak se zpívá v jedné písničce, byla nádherná. V pondělí 18. června jsme šly na Smetanovu Mou vlast, v úterý jsem se pohádala s I. a přestali jsme spolu na půl roku mluvit kvůli spoustě nehezkých věcí, co jsme oba řekli a udělali. Ve středu jsem šla na první noční, ve čtvrtek hned ráno jsem se přestěhovala o několik pokojů vedle, na pár hodin si lehla a pak vyrazila na vlak směr Morava. V sobotu jsme šli na MFF ve Strážnici, kam jsem se už nějaký ten rok chtěla podívat a bylo to boží! V neděli zpátky do Prahy, čtyři dny v kuse v práci, ve čtvrtek večer závěrečný koncert FOK a ráno hned vlak na Moravu a historická akce stolu, po roce opět u nás doma.
Na začátku července jsem se zaučila na maily v práci a později i na provoz. 5. a 6. se konal slet sokolů, což je věc, kterou musíte vidět alespoň jednou v životě. Oslavili jsme narozeniny mé slovenské spolupracovnice, já si propálila šaty a konečně přišla na to, kdo z práce umí pít. Slováci. Že mě to nepřekvapuje, Filipe. Poprvé jsme navštívili Sářino obydlí a stejně jako ve Sweetbitter mají její rodiče vanu v ložnici! A je to opravdu tak skvělé, jak to vypadá. Pokud nemáte děti. Zapsala jsem se na karlovku, poznala Petra a nechala se zvyklat na bio-seznamovák, i když nemám s bio nic společného. Odjeli jsme s našima do Vídně, která měla být původně Budapešť a já si to kupodivu neskutečně užila. Vídeňské metro je skvělé (občas si přijdu jako autista) a rozhodně se tam chci vrátit. Nic se ovšem nevyrovná pocitu, kdy sedíte v metru a najednou vám přijde strašně dlouhá zpráva plná nenávisti. Nebýt mámy a ségry, které to se mnou rozebraly větu po větě, tak by moje dlouhodobé snažení dát se dohromady spadlo jako domeček z karet. Dodnes ještě dobře nenesu některé věci a díky tomu si víc uvědomuji, jak strašně křehká bytost člověk je. Posledního jsem se blíž seznámila s některýma lidma z práce.
V Srpnu jsme začaly s Králíkem plavat a hledat byt. Dotáhla jsem své noční k dokonalosti, pokračovala v překládání poslední sezóny titulků a odjela na víkend domů. V pátek jsem byla venku s gymplákama a hodně se pilo. Nebudem se bavit o těch sračkách, jako jak jsem se cítila atp., ale prostě to bylo fajn a i teď, když si na to vzpomenu, mi někteří chybí. V sobotu jsme šli popřát strejdovi k narozeninám, což je vždycky hrozné klišé. Teď jsem si uvědomila, že to bylo naposled, co jsem babičku viděla normálně venku mezi lidma a i když byla mrzutá a kousavá, tak to byla pořád ona. Večer jsem chtěla jet do Břeclavi na Nelin poslední koncert, ale kvůli oslavě z toho sešlo a dodnes mě to moc mrzí. Nejsem si jistá, jestli se mi chce psát o tom, co přišlo pak. Kdo mě zná ví, že kamarádit se se mnou je jedna velká jízda. Ať to vezmete odkudkoliv, tak když jsem ve správné náladě, můžete čekat cokoliv. A tak jsme skočili na svatbě na hřišti v Hradčovicích a nakonec u nás doma spal “cizí” člověk a jiný člověk šel v jednu v noci 10km pěšky, protože u nás spát prostě nebude, viď, Martine. A další prý poblil babičku. Byl to zvláštní večer a musím uznat, že jsem se bavila a dlouho se tak neopila, takže body k dobru. Ráno jsem měla kocovinu ještě v kostele a na oběd jsem si musela dát salát a colu, protože jsem měla strach cokoliv pozřít. V úterý jsem dostala jako dárek lístek na Hamleta, což řadím mezi jeden z top srpnových zážitků. Rozhodně doporučuju letní Shakespearovské slavnosti. Po cestě z hradu jsme to vzaly přes kulaťák a já se omluvila dvěma lidem, I a A. Dnes už vím, za co to vlastně bylo. A o víkendu přijeli Mayer, T. a Sára. Nepřijeli jen tak, přijeli na Pride. A ano, některé lidi bych ráda praštila, i když násilí moc neuznávám, ale jinak celá ta akce byla velmi ucházejícího charakteru. Z nějakého důvodu totiž cítíte tu volnost kolem. A taky jsme večer na kolejích popili a bylo to fajn. 17. srpna zamířila část stolu poprvé na chatu na Proseč. Dokonce s náma vyrazili naši a musím uznat, že udělali dost práce, klobouk dolů. Zážitky za všechny prachy included: sršni, jana skákající z okna, liša až navrch, noc pod širákem vedle auta a vysavač núnú ve žlutém provedené. Málem jsem zapomněla na svícen! 20. jsem se zapsala na VSCHT a v intervalu 3 dnů jsme našly byt, šly na prohlídku, podepsaly smlouvu a bydlely. Na úplném konci srpna jsem se viděla po půl roce s Káťou.
O tom, co bylo dál už jste mohli číst, takže to vezmu krátce. Doktoři, rozhádaná rodina, babička po operaci, 3 noční za sebou, rostoucí osmička, začátek jedné školy, Berlín. Nevím, jestli jsem se o Berlíně rozepisovala, ale ráda si to projdu znova. Den předtím jsme jely do Berouna pro kufr a u toho strašně pily. Mám odtud Zlatovlásku a O letadélku káněti. V noci jsme barvily vlasy a ráno si nestihly směnit peníze. Po cestě busem jsme teprve zjišťovaly, co tam budem dělat. V sobotu jsme procházely blešáky a strašně se rozpršelo, takže jsme si nakoupily a šly chillovat domů. V neděli jsme chtěly do centra, ale zase nám to moc nevyšlo kvůli počasí. V pondělí byl koncert, kvůli kterému jsme vlastně jely a byl skvělý. Neslyšela jsem ještě v úterý večer, když jsme byly zpátky v Praze na večeři. Další den imatrikulace UK, lukostřelba a večeře s M&M. Ve čtvrtek jsem přijela domů a v pátek předání chaty. Zářijová chata ve mě vyvolává hrozně smíšené vzpomínky. Na jednu stranu jsem se úžasně opila, na tu druhou málem umrzla. Na jednu stranu jsme KONEČNĚ uvítali Bětku, na druhou jsme se po našem rozloučili s I. Na jednu stranu jsem si skvěle popovídala s Kundou a Sárou, na druhou jsem skoro nepromluvila se ségrou. Bylo to takové, že jedna dobrá věc byla dorovnána jednou špatnou. Ale celkově jsem si to prostě moc užila.
Říjen. Hned prvního jsem strašně vyletěla na spolubydlící a nedokázala se uklidnit. Chata mě hrozně vyčerpala a já byla chodící bolest. Párkrát do práce a pátého na adapťák. Tenkrát jsem se o něm nechtěla moc rozepsat, ale teď už chci. V pátek ráno jsem přišla na nádraží a tam stála skupinka lidí v zelených tričkách s divným obrázkem obráceného kondomu s ocasem. Nahlásila jsem se a celkem hezké zrzka mi podala stejné tričko. Odšourala jsem se někde do kouta a začala tweetovat. Jediný koho jsem tam znala byl Petr. Vedle mě stály tělocvikářky a mlely strašné kraviny, prostě jako když někoho vidíte poprvé v životě. Nasedli jsme do vlaku směr Brno. Seděla jsem s chemiky, což byla lehká tragédie, ale člověk si zvykne. Chemici nejsou dobří v seznamování se. Všechno bylo nové a divné. Naučili jsme se jména těch stejně vyděšených lidí a dorazili na ubytování. Nějaké seznamovací hry a celkem dost smíchu. Večer spousta alkoholu a první nová přátelství. V sobotu výšlap na Děvín a večer další spousta alkoholu. Ten divný kondom je mimochodem masožravá láčkovka. Pochopila jsem, co to znamená studovat na peďáku a ještě jsem tam ani nebyla. Každá škola je to, co si z ní udělají studenti. Cesta domů byla velmi záživná, protože hned někde po nástupu do vlaku jsme začali pít a pak už to jelo. No, mé doporučení je: před tím, než se opijete, tak si všechny věci schovejte do tašky a nic nevytahujte, ztratíte to. Na soudnost to bohužel nezabere. Nástup i na druhou školu a Dvorky. Jako naprosto nezkušený prvák jsem se nechala zlanařit na spoustu věcí a naučila se, že když moc chci, tak zapadnu kamkoliv. Kocovina. Test na ADHD a Filipova oslava narozenin. První snídaně s TJ a sestřino biřmování, kde jsem po strašně dlouhé době potkala A. Dostala jsem nové brýle, které se mi fakt líbí a hlavně s nima vidím.
Hned první víkend v Listopadu přijela Sára a zašly jsme i s Králíkem na Bohemian Rhapsody. Za mě ten film nebyl špatný, takové hodně hezký muzikálový (ne až tak pravdivý) životopis. Ale koukalo se na to moc pěkně a hudba Queenů je prostě legendární. 7. jsem šla na první slet a udělala si představu o tom, co to znamená být ve spolku. Na fakultě jsme odpromítali Fantastická zvířata a zašla jsem si na přednášku o tom, jak nevypustit duši. Uklidila jsem na antidepresivním večírku a popichovala svého učitele výpočtů. Jsem ráda, že už mě neučí. A hned po večírku? Chata! Občas si říkám, že vždycky kolem chaty žiju život a pak je takové hluché místo. Sářiny narozeniny se dle mého povedly a akce byla asi nejslabší za rok, ale to se stává, když zažijete šílené věci a nedokážete o nich mluvit.
Pak začal prosinec. Každý den jsem měla jednu událost přes druhou a snažila jsem se nezbláznit. Další slet, pak na pivo a jet domů. Vánoční večírek Droso byla taková normální akce, ze které jsem jela velmi příjemně ovíněna a pamatuju si, jak jsem čekala na metro a široce jsem se usmívala. Přijela jsem domů, lehla do postele, koukala na svoje nádherná světýlka a pak usnula. Nejlepší na tom je, že jsem neměla vůbec kocovinu. O víkendu přijeli naši do Prahy a koupili mi stůl. Haleluja! Zašla jsem s nimi do Palandy a i přes mámino úvodní držkování jim to chutnalo. Haleluja podruhé! V úterý se konal chemický večírek, což je velmi pamětihodná akce. Kouřili jsme na místech, kde by se nemělo, spali tam spolu lidé, kteří by neměli a já nakonec nabídla azyl člověku, kterému bych asi neměla. Tak jako tak to bylo super, já si zašla s velkou známkou nevyspání pro zápočty na VŠCHT a šla domů spát. A už tu jsou vánoce. Nedokážu vám ani popsat, jak rychle to všechno uteklo. Přijde mi, že je zase leden a mě to všechno teprve čeká. V pátek a v sobotu přijeli naši přátelé a oslavili jsme spolu vánoce. Saláty a řízky, dárky a procházka. Bylo strašně super a neměnila bych. Jen si musíme pořídit víc židlí. 23. jsme stihli poslední část Rybovky na hlaváku, vyprovodili Jinxe na vlak a vyrazili domů. Doma byly Vánoce jako vždy skvělé a trochu smutné. Obejít babičky a chillovat. Upřímně si vůbec nepamatuju, co jsme dělali. 27. zpět do prahy a chodit do práce. 30. jsem onemocněla a přijela segra se Sárou. Byla jsem nejvíc nudná a hrozně mě to mrzí. 31. jsme oslavili silvestr strašně zvláštním způsobem a o půlnoci jsme chtěli pouštět nějakou pyrotechniku, ale po Sářině komediálně-děsivému zážitku s tlustou římankou jsme zapálily novoroční cigaretu a popřáli všem: “Šťastný nový rok, kundyyyy! Uuuuu!”
Přijít na peďák a říct, že umíte psát je něco jako přijít do pěveckého sboru a prohlásit, že umíte zpívat. Zkrátka a dobře to tam umí skoro všichni.
Dnes jsem přijela ze seznamováku oboru, se kterým mám pramálo společného a stejně jako minulý rok jsem si to nesmírně užila. Došlo mi, že i když už vím, o co jde, tak si to jde strašně užít. Měla jsem připravenou skvělou myšlenku, o které jsem chtěla psát. Hrozně se mi líbila a chtěla jsem nad tím filozofovat pár stránek. Pravděpodobně by to bylo depresivní a možná i dobré. Problém je, že než jsem vyjela nahoru a nastartovala elektroniku, tak jsem to zapomněla. Tudíž chci poděkovat všem, se kterýma jsem se potkala, či seznámila a laskavě se odporoučím do sprchy a ku spánku. Alkoholu, hudbě a skvělým lidem zdar.
P.S. Vzpomněla jsem si, že to bylo něco o šílenství, peďáku a nové hudbě.
Nedávno jsem si sedla k počítači a začala psát. Psala jsem o tom, že svět bolí. A hodně jsem u toho brečela. Na poměry běžného člověka jsem nebrečela skoro vůbec, ale na to, jak se teď cítím, to bylo snad i deset slz. A to je hodně. Další den v práci jsem se cítila skvěle. Jako by ze mě najednou vše opadlo a já mohla volně dýchat. Na nikoho jsem nekřičela, na nikoho jsem nevyletěla. Odbyla jsem si svých 12h v práci, i když to mělo být jen 9 a šla domů. Uklidila jsem si, dala prát prádlo, uvařila večeři a šla spát. Bylo zvláštní se zase cítit lépe. Bylo zvláštní být úplně v klidu, i když mi teklo do bot kvůli zkoušce.
V neděli večer jsme narazily se spolubydlící na zvláštní téma. A tak jsme pátraly po tom, proč jsou věci tak, jak jsou. A mě začalo docházet, že je můj život zase prázdný. Ale pár dní uběhlo a já z toho nemám deprese. Je to jiné než na kolejích. Začala jsem se smiřovat se svým vzhledem a začala jsem se snažit nezabít se vším, co dělám. To vidím pozitivně. Začala jsem mluvit s lidmi a usmívat se. Ale nic z toho nemění skutečnost, že jsem uvnitř prázdná. Je to zvláštní pocit, který se těžko popisuje tak, abyste ho pochopili v plném rozsahu. Je to pocit, kdy sedíte před zkouškou a jste nervózní, ale jakoby z dálky. Víte, že je to silná emoce, ale nějak ji nemůžete prožít. Máte po zkoušce, která pro vás mohla znamenat rozsudek smrti, ale neznamenala a vy můžete pokračovat ve studiu. Jenže z toho ani nemáte takovou radost. Neulevilo se vám. Nic se nezměnilo. V úterý ráno se vzbudíte a ve schránce máte mail, že vás vzali jako dobrovolníka na Island. Věc, kterou jste si šíleně přáli. Konečně se podíváte na místo, o kterém dlouho sníte. A vy vyskočíte z postele a napíšete vše přátelům. A jakmile to odešlete, radost je ta tam. Je to zase jenom obyčejné úterní ráno. Nehrnete se do žádného nadšeného plánování jako dřív. Prostě si jdete udělat snídani. A tak to pokračuje se vším, co děláte. Vaše kamarádky, pro které byste skočily pod most, vám volají. Ať už si jen tak vzpomněly nebo je jim zle. A vy zůstáváte chladně klidnou osobou a vypořádáváte se s tím jako se vším. Chirurgicky přesně, ani o píď jinak.
A pak vzpomínáte na to, jaké to je cítit něco. Snažíte se spojit s lidmi, kteří vás znali jako nestabilní osobu s chováním až bipolárním. A nic. Je to zase vše z dálky. Celé dny přemýšlíte nad tím, jak se chováte a co děláte. A čím víc nad tím přemýšlíte, tím víc vám dochází, že jste jen prázdná schránka. A občas narazíte na nějaký pocit, který jste dřív cítili a je to jako zkusit otevřít dveře, které nejsou výjimečně zamčené. A snažíte se udržet si ten pocit i vzpomínku, dokud ho nepohltí ta nicota. A když ano, tak víte, že tam je, kde ho hledat a jak ho prožít znova. A tak si říkáte, že to není tak marné.
Pak seknete s překladem titulků a cítíte strašnou úlevu, jako už dlouho ne. A pak si za dva dny sednete k psaní tohohle článku, protože si chcete utřídit myšlenky, dáte si sluchátka a pustíte si hudbu. A najednou začne hrát Chlorine a asi v půlce písničky je jeden beat, který spustí ty hráze kolem vašich citů a pocitů a vás to bolí. Pocit přímého bodnutí. Ale vy se usmíváte, protože to zase jednou hudba dokázala. Sedíte v pokoji s mokrýma vlasama, máte slzy v očích, usmíváte se a zase jednou něco cítíte. Procházíte písničky a některé jsou prázdné a jiné plné pocitů. Zase jednou jsem to dokázala.
snowghoul
tangentwithtanner
vaporwave
titsay
izzy806
pixelskylines
andulkaphoto