#povidky

[classygirlinbar]

What would I do?

|06.06.21|

Už toho bylo příliš. Nedokázala jsem se mu podívat do očí bez toho, aniž bych se chtěla rozbrečet. Bylo mi to všechno tak líto. Mluvila jsem o tom s pár lidmi a všichni mi řekli, že to je špatný nápad. Nemohla jsem si pomoct, byla jsem logiky zbavená a myslela jenom na to, že už nechci. Vždycky mi říkal, že se mu můžu svěřit s čímkoliv a mám se ozvat, když se bude dít něco důležitého nebo budu potřebovat pomoct. A vždycky jsem mu řekla, že to vím, ale nikdy jsem mu neřekla celou pravdu. Dneska už bylo všeho až nad hlavu. Napsala jsem mu naléhavou zprávu, zda se můžeme sejít: “Potřebuju něco probrat”, stálo na obrazovce. Poslala jsem mu adresu a čas. Nenamáhala jsem se ani líčit, protože mi bylo jasné, že se to neobejde bez spousty slz. Hodila jsem na sebe první sukni a tričko a vyrazila na místo setkání. Po cestě jsem poslala email, že stahuji svoji kandidaturu a hodlám odstoupit z celé organizace. Celou dobu se mi draly do očí slzy. Jak mu to jen vysvětlím bez toho, aniž bych celou dobu vzlykala a popotahovala jako malé dítě? Vím, že se bude chtít i nadále přátelit a řekne, že to spolu nějak vyřešíme, jenže já už jsem se rozhodla. Přemýšlela jsem nad tím už skoro rok a možná je to zbabělé nebo taky šílené. Co mám ale udělat jiného? Jinak to neznám a neumím, zkrátka jiné východisko nevidím a už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku. Všechno uvnitř mě bolí a za rohem vidím jenom konec a úlevu. S každým koncem totiž přichází nový začátek, je to tak? 

Dorazila jsem na smluvenou zastávku a snažila se přemoct, abych nepropukla v hlasitý pláč. Vystoupila jsem z tramvaje a otřela si stékající slzy. Hluboký nádech a výdech a pak... Pak vzhůru do jámy lvové. Udělala jsem pár kroků a zamotala se mi hlava. Bylo strašné horko a všude kolem tolik lidí. Poslední možnost vycouvat. Email mužů smazat a předstírat, že se nic nestalo a místo toho se mu svěřit se svým rozbitým zdravím a konečně mu dát další kousek skládačky. Chytila jsem se zábradlí, zavřela oči a zavzpomínala na všechny ty hezké chvíle, které jsme spolu zažili. Kolik jsme se nasmáli, když jsem byla u něj ve škole a zaměnila slovo fotogenický za fotografický nebo jak jsme si povídali celou cestu vlakem zpátky. Jak jsme spolu byli na pivu a předháněli se, kdo vypije rychlej půllitr nebo jak jsme spolu organizovali různé akce. Byla to spousta hezkých zážitků. On ale za týden odjíždí se svou snoubenkou pryč a já už ho snad nikdy neuvidím. Věděla jsem, že takhle to sice bude bolet nás oba, ale bylo to jediné řešení, které mi dávalo smysl. Po tolika letech jsem mu to říct musela. Naskočila zelená. Vykročila jsem přes přechod a otřela si další slzu. 

Sice jsem mu neviděla do tváře, ale poznala jsem jeho kostkovanou košili. Měl ji na sobě první den, kdy jsme se potkali. Jaké ironie. Šla jsem k němu, zaklepala mu na levé rameno a pak uhnula doprava. Klasický postup, když jeden čekal na druhého. Otočil se nalevo a pak napravo. Usmála jsem se na něj a snažila se tvářit, jako že se nic neděje. Ušli jsme pár kroků a sedli si na schody před Filozofickou fakultu. Nikdy jsme tu spolu nebyli, ale milovala jsem ten výhled na Rudolfinum, městský ruch a tramvaje. Dnes jako by všichni ti lidé zmizeli a my tam zůstali sami. Seděla jsem vedle něj a nevěděla, jak začít. Jak mu to mám říct upřímně a citlivě zároveň? Jak se nerozvzlykat v půlce slova? Podívala jsem se mu do očí a viděla, že je ztracený jako tehda v Brně. Pak to přišlo samo. Jako by to za ty roky uzrálo, jako dobrý sýr, a já se konečně mohla nadechnout. Beze strachu a bez viny. Řekla jsem mu všechno. Začala jsem tím, jak jsme se potkali a pokračovala tím, jak ho celé roky vidím. Jak byl jeden z mála lidí, kteří mi dávali najevo, že jim na mě záleží. Vysypala jsem mu všechno, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Kolikrát jsem lhala a jenom se snažila mu neublížit. Kolikrát jsem se do něj zamilovala a pak se zase přesvědčila, že to není dobrý nápad. Kolikrát jsem ho chtěla popadnout za ruku nebo mu pohladit tvář. Řekla jsem mu všechno, co mě za ty roky trápilo a že mu přeju do budoucna štěstí a snad najde lepšího přítele než jsem kdy byla já. Zvedla jsem se a omluvila, že mě mrzí, že jsem takhle zničila naše přátelství. Byl jako droga, ani teď jsem se ho nechtěla vzdát. Sklonila jsem se, dala mu pusu na tvář a podívala jsem se do těch ještě víc ztracených očí. S překvapivým klidem v hlase jsem ho požádala, že o něm už nikdy nechci slyšet a mimo nezbytně nutný kontakt se s ním nechci nikdy vidět. Otočila jsem se k odchodu a do očí mi vyhrkly slzy. Jak jinak. Rozběhla jsem se směrem k metru. Teď už nebylo cesty zpátky. Uháněla jsem, co mi nohy stačily a přitom skoro neviděla na cestu přes slzy. Seběhla jsem až k vlaku a naskočila na první, který přijel. Vzala jsem do ruky telefon, odebrala ho ze všech sociálních sítí, zablokovala si číslo a všechny ostatní komunikační prostředky. Nakonec jsem si jako troska sedla a podívala se před sebe. Nějaká babička se na mě dívala překvapivě chápavým pohledem a mě jen dál stékaly slzy po tvářích. Chtěla jsem to zastavit, tak jsem zavřela oči. Co jsem to udělala?

The Killers Kate

[kindasortawriter]

https://spisalek.com/rozepsane/

[jphoncu]

Najmanka

„Ta voda je podemletá mákem,“ řekla si nahlas Najmanka a s námahou zvedla naplněné vědro a odebrala se k chalupě. Jiní už pro vodu nechodili, ale ona? Zůstala v těch starých časech, v nichž život jí rychle sliboval a ještě rychleji zradil. A pak už neměla naději, plahočily se dny - a jen kvůli ní příliš pomalu, aby ji mučily! Život se vzdaloval a milosrdenství už dávno odepřela si, ona - ne snad, že by Bůh odepřel, ale což to ještě mohla vědět? Bylo pozdě. Potrhané cáry z jejích šatů trávou se za ní plazily a rosu stíraly, tu, co přes noc klenba nebeská naplakala. Však i ona - co se naplakala! Zastavila se s myšlenkou, z jejíž velikosti měla temnou radost: „Zbortí se, poudám!  Všechno. Musí se zbortit. Nic nestojí, neumí, nemůže stat!“ Po chvíli šla dál a míjela velký Hanušův statek. „Mercha, ta Hanušová, mrcha. Shrabala kůťata. A co, zná teplo? Chce mou peřinu!“ Najmanka už byla u své chalupy. Položila vědro před dveře, opřela se o ně vší vahou, tak, že se otevřely. Vrazila dovnitř. Vtrhla by tam i kdyby tam čekalo peklo, zasmála se, vtahujíc vědro dovnitř. Hned se na něj nabalil prach a pavučiny. Tak špinavo a bezútěšno bylo v její chalupě. Naše obydlí zrcadlí naše duše. A kolik myšího trusu tam bylo! Najmanka si povzdechla, když se rozhlédla kolem. Do podlahy se propadala. „Stěna je nakonec vždycky černá, to se pozná!“ Sedla si na mostka, co dělat než sedět - vždyť byla ho, chudinka, plná. Toho prašivce. Člověka. Seděla na prahu, krásná, ale s prohnutými zády, seděla jak ztracený luk, dávno bez šípů. Kdyby se narovnala, něco velkého a dutého by popřela. A co víc! Tento portrét strnulosti by ztratil svou úplnost. Popřela by to i kdyby vstala a šla hned do světnice. Velká tíha ji drží u země. Jen ruka umí létat – hýbala s ní volně vzduchem, bez námahy. „Jak ptáček,“ zasmála se. Vnořila prst do vědra. Cítila chlad vody. „Musím ji dát králíkům!“ Žádné ale neměla, pohrdla změnou, pohrdla nadějí, zapomněla čas. Vytáhla prst z vody, krásně se jí zaleskl nehet. Hleděla na svou ručku, líbila se jí, tak něžná a správně ženská jí přišla, tak živá, „dát ji Janu,“ řekla. Kousla se do ukazováčku a přitlačila, aby cítila zuby a cítila bolest. Najednou tak moc chtěla cokoliv cítit. Cokoliv. Skousla ještě silněji. Jen vracela křeč. Jen předávala zaťatost dále. Povolila a viděla na prstu otisky zubů. Zasmála se, vstala a popošla k druhým dveřím, vstupu do světnice, kde znovu sedla na práh. „Je to osum, deset let,“ řekla chladně a seděla nehybná, seděla socha, v svou minulost oblečená. Bylo přítmí. Oči chalupy nechávala zavřené. Okenice to jistí a Hanušová je mercha, krade. Jediné světlo přicházelo od dveří. Nechala je pootevřené, teď si toho všimla. Proč by k nim vstávala? „Odešel a ani za sebou nezauřel. Jen dřeuo s omastkem,“ řekla, vstala a oklepala se. „V hlavě to perská všelijak,“ vešla do světnice. Po stole lezl hmyz a plíseň ze zdí táhla, tou známou zatuchlinou. „Veliké huba času, já nezauru, ať si on zauře v Merklouje, ja nic, kohát, dutina, dutina serce,“ otočila se a viděla těžce donesené vědro v chodbě. Vzala jej, vytáhla zpět ven a pomalu vodu vylévala před chalupou. Odložila poloprázdné vědro na zem, zabouchla dveře a nořila se zpět v hlubiny chalupy. Otřásla se zimou. Přeci teplo nebylo. A tma tu je. „Tady hní, stará suobodyně, ouojoj.“ Lehla si na dno světnice, zhluboka vdechla prach a bouchala do podlahy rukama. Cos zrezlého ji natrhlo kůži dlaně. Znovu hleděla na svou ručku, teď rozklepanou a krvavou, „nej, to si nechte, to nejni moje, to červený ne, já bydlim tamhle, teče uoda, nesnaží se, co by já?“ A k Najmance, schoulené na špinavé podlaze, přitékaly jen záchvěvy světla z děr a škvír v okenicích. Ani ty oči dobře nezavřela! Tak pusto bylo. A paprsky lechtaly. Lechtaly! A tak se znovu pousmála a viděla jak po cestičkách světla vedoucích od oken poletují částečky prachu. Viděla za okenicemi svět. „Tam já, mdloba, tamjá..“ Celá se tehdy rozpínala. A bídně tu teď leží, prázdná, pláče. „To Hanušová!“ Prý, že se v Najmance potom něco pohnulo, nebo snad něco ztratilo. Zatímco ona tou ztrátou jen nalezla prázdno. „Svět odešel, když on... Všechno musí…“ Natahovaly se ruce - jeho, Mrázové, Hanušovky, Pucmajstrů, Volfů, Horákovic Pavla, spousta rukou natahovalo se a rvaly z ní poslední kousky hřejivé minulosti, poslední zbytky šatů, čistily ji od štěstí. Taková jí byla zima! „Já si ho nechala a taky nechám.“ Najmanka otevřela dvířka od kamen. Vzala z rohu světnice velikou duchnu, vzlétlo z ní něco peří. Pírka plula světnicí a tu a tam se rozsvítila, když se světlem se střetla. Zdvihla k nim pohled té nejprchavější radosti. A věděla, že ta radost ozývá se jen a jen z dávna. Peřina byla tak veliká a studená, cítila ji na ňadrech. A jak páchla! „Nedám. Nikdy nic jsem nedaua,“ zavzlykala a začala ji soukat do kamen. Rvala ji tam, celá vysílená. „Terny z anjela, udova, nevykermená, djeravá..“ škrtla sirku. Už z vůně síry bylo teplo.  I ta duchna nakonec vzplála. Najmanka se posadila na podlahu, čelem k těm rozbitým, zacpaným kamnům. Seděla vprostřed světnice. V prostředku světa. Ze zadu a ze země cítila chlad, před sebou jen přicházející teplo. Seděla tu, zahřívaná, ale tak urputně studená. Socha v kouři, protínaném paprsky světla z nedovřených okenic. Seděla tu, krásná Najmanka. Veprostřed kolosea. Celá se klepala. Před oltářem. Seděla tu. Seděla a viděla, jak jí hoří chalupa. A už nemyslela, ztichla. „Bože!“ Jen plakala. Kašlala. Vnímala svůj tekoucí pot, svíčka. Rozběhla se ven z chalupy, tráva byla mokrá, jak krásně ji, bosou, chladila! Doběhla na náves, lapajíc po dechu křičela: „Hanušová, vy jste mě zapálila! A vy, Vrbatová,“ půl vesnice vyjmenovala. „Olízne, stejně!“ zasténala, vlčice. Ztichla. Nic se neozvalo. Oheň trávil trámy pokojně, klid a ticho vládly v podhůří, vládly večerní vsi. Najmanka tu stála, čistá, dívala se do požární nádrže uprostřed návsi, všechen oheň dávno za sebou. Viděla hladinu, jako oči lesklou a smutnou. Cítila ho, Janíka, jak dávno. A do jednoho všichni ve vsi přítomní přesvědčovali sebe samé, že Najmanka není. Vždyť nevešla se do světa. Avšak chalupa, ta vskutku shořela.

próza pravděpodobně z roku 2010, podle podkrkonošského vyprávění

[whatsofiedoes-blog]

Sen

Něco málo po půlnoci se vracím s kamarádem z večírku, ani si nevzpomínám kde. Je nám hezky, trochu se motáme a tak se navzájem podpíráme a smějeme se jak blázni každé kravině. Mám ráda páteční večery, je ti naprosto jedno, jak budeš vypadat druhej den, protože to všechno ještě můžeš dohnat v neděli. Je mi krásně, alkohol ze mě udělal královnu večírku a díky tomu jointu si to o to víc užívám. Já a můj dobrej kamarád Pája jsme se rozhodli, že přespíme u kamarádky, které se ale ještě nechtělo domů a tak nám dala klíče od bytu. Večírková únava samozřejmě v bezpečí domova opadla, když víš, že už před sebou nemáš dlouhou cestu domů je ti hnedka líp tak jsme se rozhodli, že si uvaříme nějakou snídaní a já k tomu pustila hudbu a pokračovala v tanci. Nic moc jsem nevnímala, svět se točil a já si ten kolotoč užívala.

Najednou uslyším zvláštní zvuk, který mě probere z mojí „afterpárty“. Jsou to tlapičky nějakého zvířete běžící po plovoucí podlaze. Rozhlédnu se a uvidím v rohu kuchyně činčilu, takovou divnou přerostlou veverku, myslím, že v tomhle momentu jsem si mohla uvědomit, že to je jen sen. Činčila se na mě podívala a rozeběhla se proti mně, trochu jsem se bála, že mi něco udělá ale jenom kolem mě tiše protlapkala a zaběhla do pokoje, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla.

Pokoj měl bílé prosklené dveře, skrz které bylo vidět, že někdo uvnitř právě přichází a bere za kliku. Neuvědomila jsem si, že jsme vlastně v cizím bytě až do chvíle než se v předsíni objevil starý pán jen v bílých slipech. Celý ten pohled na něj byl vlastně docela komický. Stařík byl trochu skrčený a vyhublý až na kost, jen břicho měl oválné, tak jak to dědouškové mívají. Po stranách hlavy měl bílé krátké vlasy a uprostřed pleš. Obličeji dominoval pouze jeho velký bílý knír, takže jsem si ostatních rysů ani nevšimla. Pomalu šel naším směrem a něco si mumlal pod fousy. Asi jsme ho od něčeho vyrušili a on nám jde sdělit, že bychom měli jít chrápat, protože na žádný puberťácký mejdany on není zvědavej.

Zdá se nám to jako sranda, ale pán začíná být lehce agresivní a tak se rozhodneme odejít. Ze stavu, kdy bych se jen zavřela v pokoji a smála se dál, se pomalinku stává úzkost z pocitu, že tady bych asi být neměla, všechno kolem mě se zdá být staré a já cítím stařeckou zatuchlinu. Co to je? Odkud to přichází? Jak je možné, že je tu vše tak zašlé? Začínám si všímat, že byt mé kamarádky není tak úplně studentský. Stále vidím tu zvláštní postavu. O to horší pocit se mě zmocní, když si uvědomím, že starý pán má na sobě pouze slipy proto, že je zrovna uprostřed orgie.

V tom se kolem mě mihne trpaslík, liliput, klasický obrázek z trapných amerických parodií. Trpaslík je oblečený v černém latexu a tváří se jako by mnou vrcholně opovrhovat. Levou rukou si pohrává se cvočky na jeho obleku a v pravé ruce pevně drží vodítko.  Na krátkém, černém, koženém vodítku si ten namyšlený trpaslík vede lidského psa, ten si mě ani nevšimne, je pravděpodobně víc vyděšený než já. Krom toho vodítka už na sobě nemá nic, jako ten pes, prostě jen následuje svého pána. Zvláštní, že pohled na něj mě zastavil v mých myšlenkách na rychlý útěk. Na okamžik jsem se přestala bát zuřivého výrazu starce a jenom sledovala kroky psa a jeho pána. Moje uklidnění netrvalo dlouho, z momentu zpomaleného záběru mě vyrušil stisk mé paže. Stařec se po mě začal sápat a já si opět uvědomila, že na tomhle místě nemůžu zůstat.

Očima jsem se rozhlížela po malém bytečku, který se mezitím rozrostl o několik místností. Nemohla jsem si vzpomenout, odkud jsem přišla a tak jsem se musela rozhodnout o metodu pokus omyl. Vyškubla jsem se zpocenému sevření a vběhla jsem do prvního pokoje. Vyrušila jsem pána, který si hrál s mašinkami a u toho masturboval. Když mě uviděl, jakoby se zastyděl, ale stud okamžitě vystřídal vztek a nejspíš touha po tom se mě dotknout, vstal ze země a vyšel proti mně. Tohle není dobrý, každý pokoj, do kterého jsem se dostala, akorát upozornil dalšího chlapa, že jsem tu. Byt byl najednou plný chlapů, které jsem jakoby probudila z jejich sexuálního transu. Všichni se po mě sápali a prostor se začal zmenšovat.

Našla jsem prázdný pokoj, maličký, pouze malá postel, stul a plastový ubrus na něm, židle a lednice. Pokoj mi poskytl bezpečí, vydechla jsem si a uklidnila se. Z nějakého důvodu mě muži nepronásledovali, je to podezřelé. Pokoj, ač možná trochu malý až těsný, působí, jako by spal. Okno pouští do místnosti chladné světlo podzimního rána a do mého pocitu bezpečí se pomalu vkrádá myšlenka, že je tu něco špatně. Kouknu se na lednici a zdá se, jakoby byla živá, mírně se pohybuje jako by dýchala. V momentě, kdy se začnu na lednici soustředit, se dveře lednice otevřou a můj pohled zajede dovnitř, kde je jen hora jídla naskládaná na sebe jako odpadky. Celé to vypadá spíše jako odpadkový koš, ze kterého čouhají malé dětské nohy. Cože? Dětské nohy?! Jídlo už není jídlo ale téměř tekoucí odpadky, celá hora se hýbe pod sílou rozkládajících se potravin. V tom se hora rozletí a já zjišťuju, že pod jídlem byl schovaný obrovský chlap, celý plešatý bez jediného chlupu na těle. Byl zcela nahý a na jeho obřím pupku bylo přilepené malé dítě, kojenec.  Panebože!  To dítě se na mě upřeně dívá, mračí se, ale nepláče, je stejně rozzuřené jako muži, které jsem nechala na chodbě před pokojem. Obrovský muž se sápe z lednice, a i když kouká přímo na mě, jakoby mě neviděl. Tvář má zkřivenou strachem, panikou a bolestí. Pusu má dokořán otevřenou a křičí hlubokým hlasem ze všech sil. Vydává zvláštní vysoký tón, který se třese, protože napíná hlasivky k prasknutí. Oči má vytřeštěné, ale nesoustředí se na nic, koukají skrze mě, do dálky.

Muž uteče kamsi a už ho nepotkám, ovšem moje reakce je naprosto zřejmá, ve chvíli, kdy si konečně uvědomím hrůzu situace, se mě zmocní nekontrolovatelná panika a začnu křičet. Křičím tak nahlas, jako bych se to celé snažila vypnout. Oči mám dokořán otevřené. Celé tělo je napjaté a situace je tak děsivá, odpudivá a absurdní, že se mi stahuje žaludek a já cítím, že budu zvracet. Dám se na útěk, okamžitě najdu východ a z malého pokoje je již několikaposchoďový dům se zahradou, do které vběhnu. Už je denní světlo a já si uvědomím, že jsem tam musela strávit hodiny, i když mě to celé přišlo jako dvě minuty. Najednou si vzpomenu na Páju! Kde byl celou tu dobu? Je v pořádku? Jak jsem ho tam mohla zapomenout? Celou dobu mě nejspíš beze slova následoval. Co teď? Dostala jsem se ven. Mám se pro něj vrátit, anebo myslet jen na sebe?

Vracím se do domu, ale tentokrát jsem na místě, kde jsou jen samé ženy. Je cítit, že jsou také zabrané do sexuálních hrátek, ale celá situace prosvětlená, pomalá, klidná, mírná. Ženy se jen tak procházejí, jsou úplně nahé nebo na sobě mají jen šperky. Některé sahají na sebe sama nebo se dotýkají někoho jiného. Všímá si mě jedna žena, starší, asi 40, přijde ke mně a s klidným výrazem se mě začne dotýkat. Vypadá jakoby spíš dělala nějakou rutinní práci ale i z toho neutrálního výrazu můžu vyčíst, ze je spokojená. Nechávám se uklidnit. Připojují se k nám další ženy a já se stávám jednou z nich. Nevnímám nic, co by se mohlo zdát důležité. Nemyslím na minulost ani budoucnost. Přítomnost se stane nekonečnou a já se ztratím mezi ostatními těly.

Probouzím se a přemýšlím, na které party, že jsem to včera byla, a proč jsem raději nešla domů jako normálně. Ještě chvilku mi trvá, než si uvědomím, co se právě stalo, a že to byl jen sen.

Je zvláštní, jak si s námi náš mozek pohrává, když spíme. Sny vám můžou ukázat věci ve vašem vědomí, o kterých nevíte, bojíte se jich, chcete je prozkoumat anebo tam prostě jen tak žijí. Protože fantazie nejsou o pravdě nebo lži, správném nebo špatném, můžeme si v nich cestovat tak daleko jak jen naše (ne)vědomí unese, dokud se neprobudíme. Období kdy se mi zdají nejdivočejší sny, jsou taky jaksi divoká.  Ve škole se blíží období deadlinů pro moje seminárky, tak se nemohlo stát nic lepšího než rozchod s mým přítelem a pád do nové, vzrušující, neokoukané lásky. Všechno mě tahá od práce, messenger zapnutý 24h. Nemůžu spát! Jsem šíleně unavená, natěšená a taky nervózní ze všech těch posranejch seminárek, který jakoby mi ležely na plicích a nedovolili se mi nadechnout. No a v takový období moje hlava šílí a vymýšlí sny o trpaslících v latexu. No… proč ne?

[pozorpandaomietka]

Šimek a Grossmann #14 Jak mi bylo líto dětí z rozvrácených rodin

Ďalšou veľkou inšpiráciou mi bola táto autorská dvojica a najmä ich cyklus Povídky. Humor, ktorý mám najradšej – ľahká absurdita, silná nostalgia starých čias a čaro slova. A toto je moja absolútna topka. “Proč se hrabeš v čistém prádle, opilcův synku?”

[chciknihu-blog]

Zelená kniha s bílým kruhem (2014) je na světě!

Zelená kniha s bílým kruhem je příběhovou sadou fantastiky, sci-fi s příměsí kyberpunku, psycho thrilleru, ale také čisté prózy v současném světě známých technologií a lidského životního rytmu...

Obsahuje patnáct příběhů (212 stran). Chcete-li sci-fi, akci, provokativní témata a mix dramatických příběhů s humornými, a zároveň se nechcete upnout k jednomu velkému příběhu, který byste možná nedočetli... pak je tenhle kus pro vás. 

CHCI KNIHU "Zelená kniha s bílým kruhem" * ebook 99 Kč (přímo od autora) / tištěná 200 Kč (+ případné poštovné) * google play ebook 99 Kč + 10 Kč (link)

Vydáno nezávisle: 1. prosince 2014 Editace a korektura: Karolína Štukavcová

Předpokládal jsem, že 2. kniha nebude doprovázena takovou mírou radosti, jako prvotina... Špatnej předpoklad :). 

[mishule]

Wow, na tu povídku se už moc těším :)) Jsem ráda, že stále píšeš. Děkuju za tvé příběhy :)

Já děkuju za tvůj ohlas. :) Je dobré vědět, že to někdo bude číst a člověk si to nepíše jen tak sám pro sebe. Ještě jednou, díky! :)

[mishule]

STAV POVIDEK:

Vím, že bych měla psát, ale upřímně, potřebuju malinko oddech. Nicméně, minimálně dvě se do konce týdne pokusím stihnout :)

________________________________________________________________

STAV POVÍDEK:

NAJIK:

téma: Sory, Klaine jako dohazovači — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

Nicole Damita

téma: zraněný Kurt, Blainova reakce — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

HANULKA:

téma: Faberry - Rachelino prozření po nehodě, vzpomínání, uvědomění si, kdo je pro ni ten pravý, Klaine jako ti, kdo o tom věděli už dříve — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

whyareuwearingthatstupidmansuit:

téma: Jak Burt nechal přespat Blaina poprvé u nich doma  — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

bauti46:

téma: Cooper-Sebastian, návaznost na GLAD YOU CAME!  — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

lenita-vivere-militare-est:

téma: Quinnina rozlučka se svobodou - Faberry svatba — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

tanajackson:

téma: Kurtofsky přátelství, Kurtova pomoc Davidovi — NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

Anonym:

téma: Quinn a Puck nechávající si Beth —  NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

joli:

téma:  Rachel a Quinn, které spolu začaly chodit, jsou rozhádané a v glee klubu je kvůli tomu dusno. Sboristé tedy vymýšlí plán, jak ty dvě donutit, aby si to konečně vyříkaly.  —  NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

bauti46

téma: kdyby se Sebastiana nedotklo, co se stalo Karofskymu, a pořád by se nestydatě snažil přebrat Blaina :D lze i vyloučit, že se incident s tříští nestal Blainovi, ale třeba někomu jinému —  NAPSÁNO, ZVEŘEJNĚNO

____________________________________________________________________

and-somewhere-over-the-rainbow

Téma: Rachelino první vystoupení na Broadwayi a pak její soukromá oslava s Quinn, která je na ní velmi hrdá. (Faberry) — NENAPSÁNO

joli:

téma: AU Klaine. Neznají se ze školy. Potkají se náhodou - Kurt je na brigádě v kočičím útulku a Blaine si tam přijde vybrat kočku pro svou babičku. Stane se tam však nehoda a Blaine musí odvést Kurta do nemocnice. Že by to mohlo vést k přátelství? — NENAPSÁNO

Sylvia

téma:  Klaine láska sa mení na priateľstvo a tak sa Puck odváži povedať Kurtovi pravdu o tom, že ho miluje. Začína sa nový vzťah, lenže to znamená aj Puckov coming out. Ďakujem.  — NENAPSÁNO