Jarda Svoboda: Jsem člověk, který vnímá umění všude okolo sebe
Jarda Trabandita Svoboda. Jak by ses představil těm, co Tě ještě neznají?
Jako sběratel odpadků – nepotřebných věcí, zdánlivě bezcenných předmětů, ale i odhozených lidských osudů, většinovou společností zavrhovaných postojů a názorů.
Kde ses narodil, rostl, učil se, študoval, pracoval, pracuješ, žiješ…
Narodil jsem se v Kolíně v roce 1966. Vystudoval jsem gymnázium a pedagogickou fakultu, ale pro moji práci a názory nebyly důležité školy jako spíš lidé, které jsem potkal a kteří mě ovlivnili. Obyčejní lidé z vesnice i z ulice města, bohémové a umělci, spodina společnosti, bezdomovci, zlodějíčci, feťáci, blázni všeho druhu. Ale nevyhledávám v tom žádnou exotiku, léta jsem pracoval jako sociální pracovník, takže se dokážu na věci dívat střízlivě. Zajímá mě to, čím rezonuje jejich vidění světa s tím mým.
Žiju kočovným životem muzikanta, ale trvalé bydliště mám v Praze.
Odkdy výtvarné umění a hudba a proč a jak?
Výtvarné umění od malička, hudba od puberty. Indiáni a kovbojové, Ernest Thompson Seton a Kniha lesní moudrosti, Robinson Crusoe s ilustracemi od Zdeňka Buriana, příběhy v písních z Divokého západu od Greenhorns a pak – bomba! – ve čtrnácti jsem poprvé slyšel Beatles. Z těchto ingrediencí čerpám dodnes – v písničkách i ve výtvarném umění.
Máš oblíbené techniky, kterými tvoříš? A jak se vyvíjely?
Jsem spíš grafik než malíř, nemám příliš vyvinutý cit pro barvu. Takže nejdřív kresba, potom malba. Miluju koláž a asambláž, to je moje nejčastější technika. Skládám třeba obrazy z rezavých plechů a různých nalezených předmětů, které pak domalovávám. Nebo z opadaného podzimního listí, ze kterého tvořím žilnatou strukturu, na kterou pak maluju.
Rád objevuju netradiční techniky – vytvořil jsem například několik obrazů šmirglpapírem nebo pomocí lezoucích slimáků, zanechávajících za sebou stříbrnou stopu.
Co výstavy? Kde jinak je možné vidět, potkat Tvoji tvorbu? Obíhají obrazy republiku nebo čekají v ateliéru?
Většinou se hromadí po různých půdách a sklepích nebo je časem recykluju, přemalovávám. Na výstavy putuje jen malý zlomek toho, co vytvořím. Momentálně jsou obrazy k vidění v Chomutově, potom putují do Litoměřic, začátkem zimy se něco rýsuje v Praze.
Jak vzpomínáš na své začátky?
Nikdy jsem neměl ambice stát se „umělcem“. Vždycky jsem si byl vědomý toho, že jím jsem. Že jsem člověk, který vnímá umění všude okolo sebe. Že dokážu tenhle kód zachytit a pojmenovat – obrazem, slovem, hudbou – to je jedno jak. Takže v tomhle smyslu žádné začátky nepamatuju. Ale pamatuju si tu úpornou snahu vymanit se ze svázanosti stereotypů, klišé, společenských modelů, plnění a zklamávání něčích představ.
Osobně Pavel Rajdl, Jan Kubíček, Květoslav Ovesný, Radek Brož, Franta Skála, Petr Nikl, Martin Šprinc, Johana Švarcová, Mirek Koryčan, Mirek Tichý… propána, to by byl seznam, kdybych měl všechny vyjmenovat a poděkovat jim!
Jací jsou Tvoji oblíbení autoři?
Z té světové klasiky asi nejvíc Jean Dubuffet, z našich František Skála a Petr Nikl. A miluju spoustu streetartových umělců, ale to jsou spíš jednotlivá díla než jména.
Knihu Jít krást koně od Pera Pettersona. A časopis Respekt.
Co Tě láká, co jsi ještě nevyzkoušel?
Soběstačný a na politickém systému nezávislý život. To zkouším celý život.
Jak dlouho maluješ obraz?
To je různé. Některá dílka vznikají rychle, jiná vyžadují dlouhou přípravu. Vzhledem k tomu, že obrazy často nejdřív skládám z různých věcí, tak ta příprava – hledání, nelézaní a sestavování – může trvat i několik měsíců.
Jak vypadá Tvůj poslední obraz?
Je na něm generál Chuaréz s chotí, plechový diktátor s krasavicí po boku. A je to takové moje první vykročení ke komiksu nebo ke kreslenému humoru.
Cítíš se součástí nějaké komunity, spolku, subkultury?
Cítím se součástí široké a nepoliticky definované komunity lidí, kterým není lhostejný svět, ve kterém žijeme, kteří v něm nehledají jen vlastní prospěch, ale jakési obecné „blaho“, kteří mají přátelský vztah k přírodě a nadřazují životní prostředí nad peníze a civilizační blahobyt.
Dále se cítím jako součást obrovské a velice pestré společnosti lidí, kteří vědí nebo aspoň tuší, že člověk je také duchovní bytost. Že máme duši, která dokáže přijímat a komunikovat se silami přírody, vesmíru, se zdrojem kosmické energie, s Bohem.
Odjakživa trička, ale košilemi v žádném případě nepohrdám. Dobře zakryjí moji rachitickou postavu.
Kam chodíš relaxovat? Jak se dobíjíš?
Na co se můžeme těšit na novém CD Trabandu?
Na 14 nových písniček, většinou pěkně skočných a veselých, ale někdy i pěkně řezavých. Bude se jmenovat Vlnobeat a právě dokončuju obal.
Co chystáš v příštích měsících, roce?
V hudbě rozvíjím svůj sólový projekt s harmoniem – to je takový starý klávesový nástroj, něco mezi varhanami a tahací harmonikou. Doprovázím se na něj při svých komorních koncertech, rád bych nahrál album tichých, klidných, meditačních písniček.
Ve výtvarné oblasti začínám novou sérii objektů, kterým říkám Trofeje. Opět různé odpadky z lesních skládek, boty, hrnce, ale i přírodní materiály, ze kterých vytvářím různé bytosti, zvířata, duchy lesa.
Co Ti udělalo v poslední době největší radost?
Vždycky mi dělá obrovskou radost, když se mi podaří něco kloudného vytvořit. Pojmenovat nějaký pocit, prožitek, příběh. Nebo prostě jen zrecyklovat nějakou zdánlivě už nepotřebnou věc.
Co bys vzkázal mladým výtvarníkům, umělcům?
Svět je takový, jakýma očima na něj hledíme.
Upečeme výstavu Pod Pekárnami 13, kde právě vzniká nový domov Croissartu?
Děkuji za zájem a za inteligentní otázky.
Croissart.cz/jardasvoboda
Soutěž o tričko právě probíhá na úvodní stránce croissart.cz. Až do Vánoc pak všechny objednávky obsahující tričko Jardy Svobody doručíme zdarma.
Chcete také díky Croissartu šířit svoji tvorbu Evropou (ať už na triku nebo přímo originál)? Jednoduše se přihlašte nebo pište na [email protected].
