gi_raya

píšu, někdy z myšlenky, někdy smyšlenky | prý bludička, procházím rekvalifikací na světlušku

[gi-raya]

Ostružiník je docela zajímavá rostlina. Když se jeho šlahoun dotkne země, zakoření.

Připomíná mi mého ex.

Tuhle myšlenku podtrhl ještě fakt, že roste kosmopolitně.

#zdravévztahy (č.2)

[gi-raya]

Místo skládání si slovíček, si po večerech spíš teď zapnu streameček.

aktuálně (č.1)

[gi-raya]

Co více bolí? Slova psaná nebo sdělovaná?

Tváří v tvář čelit, možná spíš osobě, jejíž přítomnost bolí, než slovům, co by zraňovala.

Nebo hledět na psaný text, o samotě, plakat a dovolit psaním, aby slzy vsakovala.

[gi-raya]

Poslední dobou nemám slov.

Sem.

Protože jsem.

Tam.

V realitě.

A z těch slov, skládám stoh.

A začnu tím,

že ho zapálím.

[gi-raya]

Jsi všechno, co mě bolí a tvá slova jsou jak hory, které musím přejít a svoji zranitelnost tajit.

[gi-raya]

ze mě (č.2)

Můžu přečíst spoustu motivačních textů, sem tam rozečíst nějakou seberozvojou knihu, a už jí nedočíst. Vytáhnout si fráze a úryvky vět, u kterých si řeknu, že si je musím zapamatovat a přenést si je do každodenního života. Něco, co mě navede, posílí, utiší. Prostě všechno, co by mě mohlo doprovázet na cestě za lepší verzí sebe.

Ale.

Máloco z toho mi v hlavě skutečně utkví.

Pak jsou ale všední situace, kdy se mnou z ničeho nic něco zarezonuje tak silně, že si to stále opakuji v hlavě nejen daný den, ale dokonce se k tomu vracím.

Jedna z takový vět byla: “Začala jsem se v soukromí, když mě nikdo nevidí, chovat tak, abych si sama před sebou vybudovala respekt.” Často její znění můj vnitřní hlas mění, ale základ tam je. Jestli se tím řídím, je už věc jiná, ale je to cesta.

Včera se mi to stalo po dlouhé době zase. Je to o úplně odlišném sdělení, možná se mnou ani moc dlouho nezůstane, ale přišlo mi, jako by byla psaná o mně.

“Nečekej, že člověk, který se klidně otočí a usne, zatímco ty pláčeš, najednou utiší tvou bolest.”

[gi-raya]

ze mě (č.1)

Budu asi hodně osobní a bude to delší. Mělo to patřit jinam, ale bude to patřit sem. Protože myslím, že těhle slovům v tomhle prostředí bude dobře.

Zkušenost.

Co je to? Je hloupost převlečená za zkušenost, nebo zkušenost převlečená za hloupost?

Z rozmaru, naivity jsem se dopustila hlouposti, se kterou se musím dokola nejen vnitřně vyrovnávat, ale i čelit větám okolí typu: “Já ti to říkala.”, “Já si to myslela od začátku.”

K čemu to je? Abych to pak celé nazvala zkušeností, událostem, kterým se již v budoucnu nevystavím a dám si pozor. Zkušeností, co mě vyškolila tak moc, že jsem postavila ochranné bariéry, uzavřela se před světem. Naučila se mlčet, když chci řvát, pasivně přihlížet a pak se bát. Nechat si vše líbit a pak stejně řvát a stejně se i bát. Chtít to vzdát a pak bojovat.

Co když se ale zase slepě zamiluji, přes růžové brýle neuvidím varovné signály, nebudu poslouchat svou hlavu ani tělo a bum, jsem v tom zas. Ne.

Tentokrát už ne, protože zkušenost.

Zkušenost, ze které možná dělám další hloupost, nebo rovnou sérii hloupostí. Kdy vlastně vůbec nevím, co dělám a kam mě to zavede. Jaké z toho budou následky, jak se mi to vrátí, jestli mám mít strach a obavy. A část mě křičí: “Dost!”

Něco se změnilo a mě to změnilo.

Cítím úlevu, konečně, po takové době.

[gi-raya]

Zdravím, jak se máš?

Doufám, že ve svém životě narcistu nemáš.

[gi-raya]

Naumachia v Koloseu je jedna z věcí, které mi nedají spát.

Nutně bych to potřebovala vidět.

[gi-raya]

Štveš mě vším, co děláš. Štveš mě, jak musíš všechno vědět nejlíp. Štveš mě, jak se všechno musí točit kolem tebe.

A taky vím, že i já tě štvu úplně stejně.

#zdravévztahy (č.1)

[gi-raya]

Aktuálně, teď, jsem zavalená někde mezi balicími papíry a třpytivými stuhami.

Konečně používám barevné, tak se cítím jako mezi samými duhami.

Trochu zklamání nakonec – ponožky letos nedávám,

praktická však převážně stejně zůstávám.

[gi-raya]

Máš to tak taky?

Že jak se blíží ty svátky, myslíš víc na staré časy než na to, jaké koupit dárky. Že se ti zasteskne a najednou chybí osoby, co tvým životem dávno propluli a žijí si své oddělené osudy.

[gi-raya]

(z/s)myšlenky (č.2)

Můj největší strach

není, že se rozpadnu v prach.

Spíš se bojím, že nezvládám,

když přehnaně nadávám.

Že selžu,

když přiznám, že občas zalžu.

Spíš se bojím, že nejsem dost,

když propuknu v zlost.

Že nemám co dát,

a pořád se budu hloupě ptát.

[gi-raya]

Sice už jsme dospělí (č.2)

Ale, věta:

“Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.”,

zachránila nejeden můj den.

[gi-raya]

Občas je toho moc,

a pak mě tiší noc.

V objetí tmy

chci strávit celé dny.

[gi-raya]

(z/s)myšlenky (č.1)

Nevím jak ty,

ale já můžu mít stovky trápení

a stejně nakonec přijde znamení,

proč to za to stojí

a že se rány hojí.

Že občas stačí dávka naděje,

a že nakonec roztají ty závěje

smutku a starostí,

a že je přebijí i obyčejné radosti.

Že to není konec světa,

možná se jedná jenom o konec léta,

ale není důvod to všechno vzdát,

vždyť na jaře vždy začne sníh zase tát.

[gi-raya]

Jsem jako jablíčko.

Myslela jsem, že mi dodal lesk a sebevědomí. Barvy do mého života. Naučil mě milovat se takovou, jakou jsem.

A přitom..

Oloupal ze mě všechno, co mě tvořilo mnou.

Ale viděl jsi někdy oloupané jablíčko tam venku?