Kateřina Jirková

píše pro Ona Dnes, pracuje jako psychoterapeutka a supervizorka v sociální oblasti

[katerinajirkova]

Veřejná milenka

Přeju si její přítomnost se vším všudy, přestože jsem nervózní a trochu naměkko. Dneska jí odpustím všechno, i ty nejvíc do nebe volající chyby.

Tuším, že voní. Chtěla bych jí vidět, dotknout se jí, položit na ni tvář, přikrýt ji vlasy a přesvědčit se, že je skutečná. O jejím vzhledu jsem ještě před časem pochybovala (nohy byly popravdě trochu problém) a nakonec... ani ta lýtka neřeším.

Hned od rána jsem jí sháněla. Teď jsou tři odpoledne a nic. Žádná věrohodná informace o její přítomnosti. Volala jsem všude, kde by právě teď mohla být, ale nikdo nic nevěděl, nebo mi maximálně sdělil, že se objeví nejdřív zítra, spíš až za dva tři dny! Zavolej jinam, napiš mail, zprávu tomu a tomu, té a té... Jenže, kdo mi ještě dneska odpoledne odpoví?

Vypadá to, že se nedočkám... tajemné, vzrušující a nedosažitelné... přestože dneska jsme spolu mohly mít vekolepé rande. Jsem připravená na všechno (kromě toho, že nedorazí). V podvečer jsem utekla z festivalového představení Dejvického divadla (!), protože jsem s malými závratěmi z toho očekávání skoro přepadla přes zábradlí lóže. Koupila jsem narychlo v Žabce nejlepší sekt a probdím kvůli ní třeba celou noc (za následky plně přebírám odpovědnost).

Dobře, ještě to nevzdám, ještě budu bojovat a do mrtva volat všem možným i nemožným zúčastněným. Mám přece slušný trénink.

Jenže kam se na ni hrabou dospívající dcery se svými domácími absencemi. Ty napíšoutřeba přitroublou esemesku, kde se přibližně pohybují, a i když se mi to nelíbí, jsem v jakémsi matném obraze. Ale tohle není matné, to je absolutně matoucí! Někam vyšla, ale nikdo přesně neumí říct kam.

Může ženská v šestačtyřiceti takhle zblbnout? Může!

Tolik energie jsem jí věnovala. Skoro bych mohla říct (i když nerada), že jsem se kvůli ní vzdala...a já se fakt nerada obětuju... mnoha večerů a víkendů, kdy jsem se mohla smát s dětmi a objímat se svým milým. Taky rodinné dovolené na horách jsem se vzdala. I poloviny letního pobytu. Tolika času, že nejsem ochotná počítat, kolik jsem toho možná zmeškala. Takže, kde teď jako je? Kdo cizí na ní necitlivě šmatá, kdo neznámý ji zvědavě okukuje, kdo si jí, nedejbože, nevšímá, kdo ji právě teď míjí? Patří přece ke mně…

Nebo je to jinak? Má už svou vlastní cestu, vlastní příběh, kterému nerozumím a nemůžu ho následovat?

Řekli mi, že dneska půjde ven. Jenže nikdo přesně neví kam. Ani odpovědný pracovník to nejspíš neví. Cítím se trapně jako zamilovaná patnáctka, ale volám mu. Odpovědný pracovník zaujal pochopitelně racionální postoj: „Zítra, pozítří uvidíme.“ Uvidíme, řekli slepí… Stojím na hraně touhy a rozhodnutí to pro dnešek vzdát.

Můj milý je právě otrávený jako malajský šíp, protože mu něco důležitého v práci nevyšlo a jeho jedinou vidinou je nastoupit v Praze na rychlík, zavřít všechny informační kanály, oči, uši a myšlenky na dnešní marnej den a prostě odjet domů.

Do tohoto rozpoložení mu provinile volám: „Vůbec nevím, kde je. Dopátrala jsem se - přes dvacet telefonů a mailů, že snad někde na Václaváku. Mohl by ses tam, prosím, podívat?“ (Proč do toho, marjápano, ještě zatahuju jeho?)

„Nevím. Ujel by mi už druhej rychlík.“

Ok. Vzdávám jakoukoli další snahu o dnešní setkání. Jde to už hodně přes závit. Zapomenu na všechny probdělé noci s Ní, na všechny ty studený večeře, i když... dělala jsem to přece pro Ni.

Beru zpátky, kecám. Dělala jsem to hlavně pro sebe.

„Vykašli se na to a nechoď pátrat na Václavák. Nech jí bejt a pojeď domů“, říkám svému milému. Možná se za pár dnů sama objeví někde poblíž.

Nastalo dlouhé ticho.

„Najdu ji a pojedu dalším vlakem“, řekl najednou rozhodným hlasem.

A v deset večer mi ji předal.

Mou první knížku.

Navzdory té upocené cestě, byla neuvěřitelně hladká na dotek a opravdu voněla.

Moje veřejná milenka

...co mě právě opustila.

[katerinajirkova]

Cikánská Dovolená

Představovala jsem si, že budeme jako poutníci, jako cikáni ve voze, že potáhneme krajinou volní jako ptáci a zahnízdíme kdekoli nám bude milé.

Cesta obytným vozem do italského Cinque Terre byla jako turné kočujících Neználků, přestože jsme jeli v autě jako v pokojíčku, lednici plnou zavařovaček s kuřetem na paprice a v kapse měli platební kartu (tu jsme potřebovali až příliš často).

První problém vznikl tím, že boloňská omáčka nebyla zavařená, ale zmražená a mrazák se zcela vymkl naší letové kontrole. Letová kontrola znamená zahrát si před každým výjezdem na stevardku. Projít sedmimetrový vůz a zkontrolovat rozpaženými pažemi, zda jsou všechna dvířka a šuplíky zavřené pojistkou. Jinak se v první zatáčce otevřely a už to lítalo - hrnce, boty, pexeso. Létající omáčka ve zmrzlém skupenství mohla snad i vraždit. Mlátila sebou tak, že jsme kvůli ní třikrát nouzově stavěli. Děti ječely nadšením a můj milý přestal být milý: „Řekla jsi přece, že je všechno zalígrovaný!“ Napadlo mě, že se boloňská nejspíš hodně těší do Itálie, ale spolkla to díky zvýšeným ohledům na jediného řidiče vozu.

Nakonec se ukázalo, že pojistka mrazáku je rozbitá, a tak jsme italský temperament zkrotili izolepou.

Nikdy tedy nezapomeňte izolepu, kýbl a vlhké ubrousky. Zvrací i děti, které to  nemívají v repertoáru. Zvlášť, když mají z houpavého obytňáku mořskou nemoc a mlíko jim v těch vedrech kysne už cestou k ústům. Není-li za jízdy kýbl po ruce, marně očima fixujete tu hromádku na stolku a voláte: „Stůj“. Odpověď zní: „Tady nemůžu! Řídila jsi někdy?“„Ne. Zato jsem za jízdy uklízela poblitý obytňák. Vlhkými ubrousky.“

Už víme, že v Rakousku a Itálii nejde obytňák odstavit jako kolo u krámu. Smí se jen na vyhrazená stání a do kempů, které leckde stojí stejně jako levný hotel.

Když zacouváme na mini parkovací místo, dáme pod kola klíny, napojíme se na elektriku a rozložíme stolek, tak už si jen tak někam nevyjedeme. Usedneme ke stolečku s výhledem na okolní auta. Obyvatelé kempu v devět u žlabu domyli nádobí i sebe, sedí a nasávají vůni vychládajících karavanů a chystají se na autokutě. U holandských sousedů stojí miniaturní sušáček na prádlo a dokonce i popelnička na odpadky a další vychytávky pro takové to domácké pohodlíčko.

Venku navzdory plánu nespím, protože ustlat si tady by bylo pocitově podobné, jako ustlat si před Tescem.

Tak to ne. Další večer už nestrávíme jako Bydlínkové v rezervaci a pochodujeme za skutečnou Itálií. Levanto teprve začíná žít. Na Italkách se rozvoněly parfémy, chřestí náramky v prudkých gestech a jejich slova se zpěvavě řinou jako sladké víno z proraženého sudu. Muži pijí kafe, hrají muzikanti, pizzy odfukují v pecích jako pěna na okraji pláže, půvabné babičky sviští uličkami na bicyklech, kolem pasu je objímají odrostlé vnučky, co sedí na nosiči s roztaženýma hubenýma nohama, aby se jim nezapletly do kola. Špagety ovíjí vidličky, ryby syčí na pánvích, vzduch je cítit mořem a chutí žít.

V půl jedenácté se vracíme, kemp je tichý, jen pár nespavců se trousí od monitorů na záchod.

Pouštíme si tichou hudbu a polohlasně domlouváme cestu. V tom křikne rozčilený Francouz: „Ticho! Spát!“

Uff. Rušíme naše polohlasné nocturno a šplháme na pryčnu. Mohli by nám tu troubit v deset večerku, a chodit s baterkou na kontroly: nespíte, mluvíte - připlatíte!

Takže příště s obytňákem snad radši na Berounku?

[katerinajirkova]

Vílí princip

Znám jednoho muže, který je,viděno mýma očima, zakuklená víla. Genderové předsudky stranou. Jeho duše působí mnohem subtilnějším dojmem než mohutné tělo a spíš by ho přemluvili k bosému tanci za úplňku než k Plesu v Opeře.

Dobývá svět dat, ale také se opájí myšlenkou, že jednoho dne zmizí do lesů, a když jej žena nebude následovat do chýše ve stromoví (což myslím neplánuje), zavře se za ním navždy. Ke všemu chodí pořád bos. Slušně tím prý rozhodil ruské hosty karlovarského hotelu. Sami sice přišli k večeři zčásti v teplákách a gumových pantoflích, ale obutí. Kdyby věděli, mávali by transparentem: VÍLY VŽDY BEZ VEČEŘE!, takhle jen předvedli zdařilé pantomimické etudy na téma opovržení. Také vyprovokoval k akci švýcarského celníka, který při pohledu na chodidla lezoucí z nacpaného auta vyhodnotil, že tenhle zastydlý hipísák pašuje nejmíň dva pytle hulení. Ve skutečnosti musel domnělý hipísák, jinak zodpovědný muž - občan platící daně, DPH a evangelík navrch, obrátit kufr naruby - a umíte si představit těch krámů, které vezl dceři na půl roku zahraničních studií. Celník, který evidentně nepoznal vílu, zkoumal obsah i doklady s citem pro detail hodným filatelisty. Když nic závadného nenašel, tak mu jen důrazně doporučil, ať si obuje boty!

O krizi mužské a ženské identity toho bylo napsáno hodně. Stejně tak o tom, že mnozí muži jsou šovinističtí machové nebo rozmazlení měkkýši toužící po ochraně a vedení silné partnerky, i o tom, že ženy jsou čím dál víc ekonomicky nezá-vislé, že chtějí být milované a hýčkané, ale umějí se prosadit stejně tvrdě jako chlapi. Ale kde jsou zakuklené víly? Třepetavé, snivé, mámivé, rozmarné, někdy poťouchlé a tvrdohlavé, co mají chodidla od hlíny a čisto v duši. Ty, kterým jsme byly vnitřně tak blízko v dětství, dospívání nebo zamilovanosti a co teď krouží pánví na kurzech orientálních tanců, meditují nebo běhají po hvozdech.

Když mi bylo za dva dny třicet, vedly jsme s mámou hovor na téma, co třicítka vlastně znamená. Jsem už stará? Tak brzo? Už si nezatancuju jen tak na chodníku? Seděla jsem nad kafem plná odporu a zmatku a máma se smála. Říkala něco o nejlepších letech, kdy děti odrostou a ženy rozkvetou, neboť se začnou věnovat samy sobě. Neplánovala jsem hledat a nalézat sebe sama někde v Barmě se slovy: „Musím se posunout dál!", protože moje opuštěné dcery by pak musely proležet léta na pohovce psychoanalytika a to bych jim nepřála (ať radši leží s někým zábavnějším). Potom se máma zeptala, co bych si v životě nejvíc přála. Ošívala jsem se, že to bude znít obecně a divně, že mi nebude rozumět, a nakonec jsem vyklopila: „Být ženou." Tenhle čtrnáct let starý hovor jsem jí nedávno připomněla. „Jo, asi splněno," řekla jsem rozpačitě. A vzápětí mi došlo, že jsem prošvihla přání před čtyřicítkou. Měla jsem sice oproti plánu další malé děti, ale věku jsem se už nevzpouzela. Když máte v náruči dítě a prsa plná mléka, cítíte se nesmrtelná. Neřešíte ,hlubokomyslné` otázky a hledíte si hlavně těla, citu a intuice. A dnešní přání? Nezapo-menout na vílí princip. Na lehkost, mystiku půlnoci i svítání, tajný tanec za zamčenými dveřmi, ne-čekaná obdarování, na sesterství, ochrannou ruku nad básníky a ji-nými outsidery, na smích, chicho-tání a vlasy v pohybu. Ano. Vlasy. Nenechám si je ostříhat. V rámci zachování vílího principu.

Vztah víl k lidem je ale často líčen také jako velmi kladný. Někde víly mladým mužům neubližují, ale naopak jim pomáhají, drží nad nimi ochrannou ruku, a dokonce se za ně mohou i provdat. Ale takový sňatek mívá podmínku, která nesmí být porušena, jinak víla muže opustí. Takovou podmínkou je třeba to, že muž nesmí víle nikdy vyčíst její vílí původ, ustřihnout jí vlasy nebo se snažit zjistit, co dělá v noci v zamčeném pokoji. V pověstech tuto podmínku obvykle nedodrží a víla od něj i s jejich dětmi odejde. Dokud je ale víla s ním, pomáhá mu svými znalostmi i kouzly a manželům se daří. Jejich děti bývají neobyčejně moudré a mají výbornou paměť.

Nešlapejte vílám na paty. Jednak je mají bolavé dost a pak by mohly mít pocit, že je chcete zastavit nebo hlídat. Nestavte se vílám do cesty, tančí tak rychle, jak dokážou, jak si přejí. Víly potřebují vzduch, pohyb a tanec, čistoty, dotyků, hloubky i lehkosti, mystiky i smíchu.

[katerinajirkova]

Šeherezádiny noci

Ta,co klepe na dveře vlastního domu. Strká dudlík manželovi do úst. Rozkrájela by i šneky na centimetrové kostky, kdyby je před nív době oběda někdo postavil. Zamilovaná matka.

Najdou se mezi námi hvězdy, které to na mateřské dotáhnou tak daleko, že pozvou hosty na slavnostní oběd, s batolaty obtočenými kolem nohou uvaří excelentní svíčkovou a pak servírují talíře s houskovými knedlíky rozkrájenými na centimetrové kostičky. Něco tu snad není v pořádku? Znám paní, která při chystání hnízda před porodem vycídila v bytě všechny šuplíky a snad i klíčové dírky a vrcholila hloubkovým úklidem manželovy dílny a nářadí, včetně výstavy šroubů a matic podle velikosti. Tomu říkám precizní přístup k mateřství.

Když zamilovaným matkám nastanou Šeherezádiny noci, nemůžou spát. Aby přežily, dokola vyprávějí na mléčných hostinách svým princeznám a princům pohádky a ukolébavky, které se časem zredukují na úpěnlivá zaklínadla: „Proboha, ať už to dítě zmlkne a spí!" V prvních týdnech „laktační psychózy" se mi dokonce stávalo, že jsem zničehonic vyskočila z postele a zděšeně spustila na spícího manžela: „Proč jsi dal tu malou na skříň?!" Když se vzpamatoval, ukázal na postýlku, kde holčička klidně oddechovala, sklopil do postele sebe i mě a já upadla do přerušovaného bezvědomí. Šeherezádiny noci totiž nemilosrdně rozkouskují základní dělení času na den a noc, do dvou-, tříhodinových nebo dvacetiminutových intervalů mezi kojením. Přesto jsem málokdy byla v životě šťastnější. Ale věděla jsem vůbec o tom? Zachytíme v životě bohatství přítomnosti, nebo se zbytečně moc soustředíme na to obtížné, otravné, nebo dokonce trapné? Vyrazili jsme tehdy například na koncert a kamarádka sedící přede mnou si vzala na klín našeho syna. Spokojený chlapec vydatně slintal chůvě na šaty, takže se otočila a šeptem požádala o bryndák. Zalovila jsem v tašce, vytáhla plenu a začala svědomitě utírat otevřená ústa šokované kamarádky. Když mě od sebe odtrhla, cítila jsem se jako naprostý magor. Vyplížila jsem se do předsálí s jedinou touhou - stát se létajícím dudlíkem nebo bílou plenkou vlající večerním povětřím tam, kde po mně nebudou chtít nic víc, než abych byla čistá a suchá. Do roztrhání těla. Víc toho asi nezvládnu. O přestávce mě přítomné kamarádky zachránily před vývojovou degradací proměny v plenu tím, že mi za výbuchů smíchu převyprávěly všechny zde popsané historky. Neřekly mi: Jsi magor, ale řekly: Všechny to známe - napiš o tom fejeton.

Když jsem v těch dobách viděla jít po ulici nějakou gazelu, snila jsem, že sundám ze zad batoh a vyjdu do nočních ulic jako Šeherezádina toulavá kočka. Pak se to jednou stalo. Kráčela jsem v šatech městem, jenže něco bylo špatně. Pořád mi něco chybělo, ale pozornost to nebyla. Otáčela jsem se totiž kolem vlastní osy pokaždé, když jsem se zvedla v tramvaji nebo ze židle v kavárně. Měla jsem podpatky, ale chyběl kočárek, taška s plenami, s nákupem, nikdo mě netahal za ruku. Co s tím? V nejbližší večerce jsem koupila půlku chleba a máslo a strčila to do kabelky. Party hard mohla začít...

V období Šeherezádiných nocí potřebujeme ujištění, že ten únavný stereotyp má hluboký smysl, ale také, že stále existujeme samy o sobě, že nás to nezabije. Přejeme si být inspirovanou a inspirativní ženou v ryze nepraktickém oblečení. Jenže problém je jinde. Když uplyne nevyspalým Šeherezádám úspěšně tisíc a jedna noc, obléknou sako, nastoupí do zaměstnání a ráno brečí před mateřskou školkou. V ten moment ztrácí svou cenu zajímavé pracovní úkoly a cokoli dalšího. Uplyne dalších tisíc rán a přijde první školní den.

O polední pauze běžím nakoupit bonbony a potkám maminky s dětmi v šátku na břiše nebo v kočárku, jak zvolna plynou dopolednem v parku k odpolednímu spánku. Až fyzicky cítím tu blízkost a sentimentálně se mi stýská po Šeherezádě. Chci zapomenout na noční bezvědomí, na poblitá trička, knedlíky na kostičky, plenkovou metamorfózu i na ten pocit, že život je někde jinde. Člověk není nikdy úpině šťastný, píše Anna Gavalda. A matky asi obzvlášť...

[katerinajirkova]

Narozeninové oslavy

Když slaví narozeniny děti, mám radost.Vybavuji si do detailu den porodu a připíjíme siv minutě jejich narození (pokud to nenív 5.36). Dodnes přesně vím, co slavím.

Vy dospělí slavíte naroze-niny dost blbě, řekla mi studentka Tereza s nechápavě zvednutým obočím. „My jdeme do Hifáče a všichni, kdo nás mají rádi a mají peníze, nám koupí panáka nebo víno, popřejou, zatancujou si s námi. Ty uklízíš, vaříš, zdobíš, pak se zlobíš, protože nestíháš, na závěr umyješ horu nádobí a je po všem." Jenže pokud oslavu narozenin považujeme za novodobý rituál (prý se slaví teprve od středověku), pak právě hostina je důležitá. Už od dob řeckých olympských hostin má potenciál vytvářet posvátné pouto mezi hodovníky. Jen mi v tom nesedí ten obraz urvané, nenaladěné ženské. Co s tím?

Snila jsem o rozpustilém výletu s přáteli historickým vlakem, o koncertu Szidi Tobias a Davida Graye, o večeři s hromadou krevet, ale také o tom, jak budu ležet ve vlhké páře a v tichu vdechovat vůni levandule, rozpouštět se v magických účincích tepla a vody. Protože prvek očekávání je přímo úměrný prvku zklamání, stačilo vykročit z pasivity, být trochu víc otevřená a časem skutečně přicházely k narozeninám pozvánky do vířivky, sauny i na aromaterapeutickou masáž. Je to úžasné, uvolňující a umožňuje to soustředit se i na jiné věci než piné talíře a sklenice. Nicméně přišly i další nečekané zážitky - například certifikát na hodiny zpěvu nebo večírek ke čtyřicátinám v jednačtyřiceti.

Když mi bylo čtyřicet, valila jsem se posledními čtyřmi týdny k porodu čtvrtého dítěte, a přestože téměř celé těhotenství jsem prožila piná energie, živoucí a optimistická, konec byl ztěžklý a dýchavičný. Vzpomněla jsem si tehdy na humor věkově zralé lesní dělnice, které se hajný zeptal na číslo bot, aby jí objednal gumovky, a ona s úsměvem vrkla: „Nahoře i dole čtyřky, Fando." Mě čtyřky převálcovaly. Dva dny před čtyřicátinami mě sklátila viróza, bojovala jsem s ní urputně, nicméně hosté přišli v den narozenin k domovním dveřím a jako by na nich viděli morový kříž a za nimi lokomotivu pod parou, nikdo nešel dál, jen na mě ze schodů volali všechno nejlepší a položili dárky. Stála jsem tam nadopovaná echinaceou s chlebíčky v ruce, v lednici baterie jídla a pití a má nálada začala kysnout jako tři krásně zbytečné dorty ve špajzu. Zachránila to tehdy jedna autorská dětská písnička a pak už mě čekaly báječné dny oteklých nohou, funění, hrozící hospitalizace, spaní v sedě, pálení žáhy a jiných radovánek.

Za rok jsem stála na svých nohou, už nepřipomínajících piné konve, a malý Mikuláš byl trochu vratký, ale stál taky. Radovan přišel s nápadem radostné oslavy čtyřicátin v jedňačtyřiceti a pozval všechny mé staré kamarády do hospody. Vstoupila jsem tam jako poslední, když jsem uspala dítě. Sice na mě nikdo nevyskočil ze tmy a neřval happy birthday, ale překvapená jsem byla hodně. Proti dveřím seděla kapela, se kterou jsem kdysi měla krátký pěvecký románek, a dodnes k ní mám sentimentální vztah. Určitě jsem byla rudá jako školačka, vyražený dech jsem maskovala posmrkáváním a usmívala se jako truhlík. Totéž se opakovalo, když jako předskokan vystoupila rodinná kapela, do které manžel s nejstarší dcerou premiérově zatáhli i sedmiletou Ester. Nejen že vtipně zazpívala, ale hlavně mi to po celou dobu příprav vydržela nevyžvanit! Tančilo se až do rána a jeden distingovaný padesátiletý kamarád vylezl na stůl, aby mi snesl ze zdi zlatý fotbalový pohár, a všichni jsme se z něj napili vína.

Narozeniny jsou vlastně takové soukromé Vánoce, kterým někdy předchází náročný advent. Ať už slavíme v tichu, ponoření do vířivky a do sebe, nebo máme velkou hostinu a víno ve fotbalovém poháru, nemusí být vždycky šťastné a veselé. Hlavně ať nejsou proti nám. Ať nejsou blbé.

[katerinajirkova]

Moravské müsli

Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu, napsal kdysi Eduard Štorch. Směrem najih se oteplují vzduch i vztahy a nemusíme dojít až do horkokrevné Itálie. Citová otevřenost, lpění na rodině, dětech a vstřícnost k lidem obecně je pro Moravany typičtější, než pro Čechy.

Morava je žena a Čechy jsou chlap, říká kamarád astrolog. On to vyčte z planetárních a jiných konstelací a mně to sedí pocitově i zeměpisně. Jižní Morava je živá a bohatá z toho, co plodí - révu, pšenici, švestky, meruňky...Je úrodná, teplá podnebím, měkká svým jazykem a vřelá vztahy. Ženská se vším, co k ní patří.

Když přijedu na jižní Moravu, tráva sice není zelenější, jen ovoce zralejší, polní cesty světlejší, domy nižší, upřednostňující dvůr a zahradu a dřív nebo později mě tu někdo osloví a „povykládá“. Shodli jsme se nedávno s dcerou, že obě trpíme jednou infantilitou - když Brit nebo Francouz hovoří plynně anglicky nebo francouzsky, zdá se nám ohromně inteligentní, í kdyby to byl sebevětší blb. A když Brňák mluví plynně brněnsky, jeví se nám jako ohromně vtipný, i kdyby to byl sebevětší dacan. Na jižní Moravě se nejspíš setkáte s bezprostředním pozváním a přístupem: "Děcka, já dojdu, donesu, nachystám, vypijte si pohárek, sedněte, povykládáme.“

Letos jsme vyrazili na pálavský festival Otevřené sklepy, kde zejména malí vinaři potěšili osobním přístupem a pohostinností. Dámy ostře hlídající svou linii by měly samozřejmě s kuchyní zdejších žen problém. Moravské müsli jsou zkrátka pořádně upražené škvarky. K obědu vás uctí kačicou, husou nebo řízkem, k večeři prkénkem se slaninou a beranímí rohy. Na koštu se držte pravidla: kdo chce stačit, musí svačit, a na tofu se salátem zapomeňte. Mohlo by se totiž stát, že budete mít na ochutnávku vzpomínky osudné (např: ...tak zle mi V životě nebylo), nebo dokonce ostudné (... pozvracela jsem valtického starostu).

Na krku už mi viselo leccos - klíči počínaje a dětmi konče - ale festivalová sklenička na víno poprvé v životě. Plastové závěsy nám uvolnily ruce, což se hodilo hlavně v autobusech, kterými jsme se přesunovali z Mikulova do Věstonic a dalších obcí. Češi ztratili typický odstup „studených čumáků“ právě v nich. Už na dopolední trase jsme jeli jako jeden velký „obložený sendvič“. Zbývalo jen ze všech sil zatínat střed těla a udržet se tak ve svislé poloze. Jak se odpoledne spolu se skvělými ryzlinky a pálavou doslova přelilo do večera, nálada byla uvolněnější až intimní. Češi si přihrávali na vtipné smeče, aniž se znali, reagovali jako sehraná parta. V závěrečné jízdě ze Strachotína do Pavlova přistoupili dva pasažěři a ozvalo se rozvemé: „jedete na Zličín?“ "Neee! My jedeme na I. P. Pavlov,“ kdosi zahlásil. "Nevadí, ale, Míňo, drž se plánu,“ křikl rozjařený mladý muž instrukce na slečnu. Autobusem projelo několik vln smíchu, účastníci se statečně klátili jako třtina ve větru nebo připomínali lžičky v šuplíku a až v ostrých zatačkách chlapec příkaz dementoval: "Míňo, změna! Pusť se plánu, drž se tyče!“ A to už nešlo ani zatínat střed těla, brečela jsem smíchy a držela mě jen lidská hmota kolem. Když se první vlna cestujících vylila na mikulovské zastávce ven, můj soused se odlepil, přemýšlivě nakrabatil čelo, upil ze skleničky na krku zbytek vína a pronesl, že jsme tak frustrovaní a lační po lidském teple, že si užíváme i tlačenici v autobusu jako slastnou blízkost. Škoda, že to tak nefunguje i v pražském metru...

Nìcméně příjemné na festivalu bylo, že jsme do večera nepotkali nikoho, kdo by byl tak zvaně "na plech", zkrátka opilý. Překvapily nás rodiny vinařů. Majitelé, často doprovázení otci, vypráví o víně, kolem jsou manželky s talíři chlebů se sádlem, připravují kartony s lahvemi, někdy samy vedou ochutnávku a přitom dohlížejí na děcka. Babičky sedí před sklepem, pozorují a komentují dění, případně houpou kočárek. Zvenku působí, že jsou takhle laskavě a přirozeně usazené i v celkovém běhu, řádu života. Jak jdou léta, mění se dcérka v pannu, nevěsta v matku, matka v starku, stařenku. Co na tom... Zdají se klidné, ale možná jen nikdo nevidí, co všechno za ta léta vedle vinařů potřebovaly ukrýt pod sukně svých zástěr. A také možná dobře ovládají umění se v pravou chvíli pustit plánu a držet tyče.

[katerinajirkova]

Národ vzdělanců

Jako Husákovy děti jsme byli školou vychováváni ke stádnosti a poslušnosti, abychom pracíi pseudomorálkou dobře sloužili socialistickému zřízení. Naše děti naštěstívyrůstajíve svobodě a někdy také tlaku a zmatku, jak se v profesním světě uplatní.

Měli jsme vzrušující dětství. Povinně jsme se učili střílet, zkoušeli plynové masky a igelitové pytlíky na končetiny jako trénink obrany před chemickým nebezpečím. Casto jsme vyplňovali dotazníky, které se týkaly politiky a toho, čím v budoucnu přispějeme socialistickému průmyslu, zemědělství nebo pracující inteligenci. Ze zdí na to shlížel masový vrah Lenin, často také Dáma s hranostajem, Jan Amos Komenský a Van Goghovy Slunečnice.

Oslavy Vítězného února a 1. máje jsme doprovázeli pionýrskými šaškárnami, stáli na náměs-tích s mávátky a mávali soudruhům ve třicetistupňovém vedru nebo v minus pěti. Omdlelé pionýry zdravotníci položili ke kostelu na stoly, u kterých jindy babičky prodávaly dušičkové věnce, a když se nezvedli, odvezla je sanitka. Dodnes vidím mámin ,protisocialistický` výraz, když mě o mírových slavnostech v poledním vedru saniťák přivedl domů. Bobřík psychické odolnosti nastával s příchodem dětské doktorky, která před celou třídou dělala hromadnou prohlídku. Když se pak ptali, čím budu, věděla jsem, že doktorkou, která se za dopoledne podívá celé škole do trenýrek, určitě ne. Chtěla jsem být letuškou, celnicí (teta žila v západním Německu), téměř povinně zpěvačkou, herečkou a chovatelkou koní, a pak už jen vědkyní a novinářkou.

Mé děti neběhají se samopalem po lese, nepadají jako mouchy na mírových slavnostech a za to jsem moc ráda. Ale taky se jich prý ve škole tolik neptají, čím by chtěly být, a to je možná škoda. Jejich generace je v této otázce díky Bohu svobodnější, studenti jsou zodpovědní sobě, ne socialistickému zřízení. Někdy se ale dost divím, kdo všechno u nás studuje. Můj známý vysokoškolský profesor dost otráveně končil kariéru s tím, že nemohl (kvůli financím fakulty) od zkoušky vyhodit studentku biologie, která nerozeznala jeřabinu od brusinky. Ve vlaku se jednou dost hlučně a poněkud slabomyslně bavily dvě slečny nad sešity, mně proletělo hlavou, ve kterém učilišti z nich asi mají radost... A ejhle, za chvíli se ukázalo, že budou magistrami. Už brzy se zřejmě staneme národem vzdělanců. Hlavně v humanitních oborech, protože málokdo chce být ,jen lopatou'. Řada vysokoškoláků přesně neví, co chce po skončení studia dělat, a bojí se, že se v oboru neuplatní. Tuší, že antropoložek, mediálních a politických znalců asi nebude potřeba víc než stavbyvedoucích, techniků a zdravotních sester, ale co s tím? Statistiky říkají, že nejvíce nezaměstnaných absolventů univerzit se rekrutuje ze zemědělských a humanitních fakult a lépejsou na tom technické, právnické a zdravotnické obory. Nezávidím jim. Taky bych nemohla být strojařem a vlastně celý život řeším otáz-ku: Čím budu, až...? Dětské sny mě v různé míře a v různých obdobích provázejí pořád. Kdybych byla elegantní letuška, znala bych protinožce, uměla dělat ty zábavné věci rukama, co letušky před sta-tem dělávají, a hlavně bych nikdy nevylívala kafe, jen co doma slezu schody na zahradu. Kdybych byla celnicí, byla bych chytrá jako liška, pružná a intuitivní, co bleskově odhalí padoucha a silou svého pohledu ho znehybní. Kdybych byla džezovou zpěvačkou, zpívala bych bigbít i šanson s velkou lehkostí. Netrápila by mě tréma a technika a uměla bych si to pořádně užít. Kdybych měla víru třeba jako matka Tereza, voněla bych mýdlem a trávou a uměla zapomenout na své ego. Neštítila bych se různých podob tělesnosti a dokázala bych lidem přinést mísu i naději.

Kdybych byla charizmatickou novinářkou a psala reportáže a politické komentáře přispívající ke světovému míru, mohla bych třeba zavolat ruskému prezidentovi a říct něco jako: „Ty, Vlado, neblbni už s tou rozpínavostí, máš snad už těch nadměrných metrů dost!"

A zatím... Místo abych tím vším byla, už týden píšu tenhle fejeton o národu vzdělanců.

[katerinajirkova]

Anděl to ví?

Když se stane něco zlého, položí malá Kateřina mé kamarádce zásadní otázku: „Mami, anděl to ví?"A ona v pevné víře nebo slabé naději odpoví ano. Teprve pak se holčička uklidní, protože věří,že problém je v dobrých rukou.

Nervozitou a hlady jsem si skoro ukousala gelové nehty. Seděla jsem v kadeřnictví v Trenčianských Teplicích a za půl hodiny měl přijet jediný přípoj na rychlík, kterým jsem mohla odjet do Čech. Mokré vlasy se mi ještě lepily na krk, před sebou celý den na trati a už teď mi v břiše kručelo jako v jukeboxu. Vedle v křesle naštěstí seděla vedoucí místních potravin a řekla jen: „Stavte sa ríchlo." Dosupěla jsem do obchodu a ta cizí paní se mnou běhala od pečiva k rajčatům, jako bych byla její vlastní. Andělské vyvrcholení nastalo u pultového prodeje, kde mi rozkrojila rohlíky, naplnila je šunkou a zabalila. Vzápětí předběhla frontu u pokladny s vysvětlením: Jede jí vlak. V cílové rovince jsem potkala Kornela, kterého jsem sice skoro neznala, zato mě i kufr naložil do auta, v Teplé koupil kafe a strčil mě s ním do rychlíku. Slovenské sestry a bratři zachraňovali neuvěřitelně roztomile.

Poprvé jsem zažila záchranáře na vodáckém táboře na Vltavě, bylo mi asi jedenáct a s Michalem jsme v uzavřené kánoi ovládali leda ‚hodiny'. Točili jsme se kolem vlastní osy z Rožmberka až do Krumlova jako při pekelném valčíku. Zadákovi se to nezdálo ani vhodné, ani vtipné, takže jediné, co se tady na táboře naučil dobře, bylo seřvat háčka. Činil mě odpovědnou asi i za hustotu komárů nad Vltavou a smrad z papírny Větřní. Zato Danu, která se něčeho lekla (asi ještě neviděla žábu) a vyskočila rovnou z lodi na nejbližší větev, zachraňovali ochotně. Visela na vrbě celá drobounká a blonďatá, ječela jako siréna a vodáci si mohli pádla přerazit. Vystřídaný zadák Tonda jel na pohodu, pádloval těžkou rukou venkovského kluka a hlasitě zpíval sprostonárodní písně. První jez jsme sjížděli v dešti s instrukcemi: nepřestat pádlovat!, když se cvaknete, první chyťte pádla!, pak loď. Jasně, že uprostřed jezu jsem přestala pádlovat. Probrala jsem se nárazem do hlavy v bledém světle a vedle mě se mihotaly Tondovy tenisky přivázané k sedačce. Tak mladá a tak mrtvá... Dlouho mi nedocházelo, že jsem pod lodí, asi jsem se do hlavy praštila fakt hodně. Co to říkal soudruh? Pádlo nemám, čili loď zevnitř převrátím. Což nešlo. Očumující vodáci viděli ruku zmítající se u boku lodi a ve svetrech naskákali pod jez. V té chvíli mě napadlo lod podplavat a můj blížící se zachránce pak jen vzdychl: „Teda, holka, tys mi dala! Poslední suchý oblečení." Soudruzi vedoucí byli bílí víc než já, Tonda ze břehu mával svým i mým pádlem a zpíval „já mám v Praze tři domy, až je koupim, budou mý". Byla jsem zachráněná a rozhodnutá, že na Vltavě už mě nikdo neuvidí, což jsem dodržela. (Jen po letech jsme .se s Michalem náhodně potkali a on se chlapsky omluvil, že ty hodiny tenkrát byly jeho chyba.)

Andělé při mně stáli u maturity, jenže andělé, jak známo, klamou tělem a berou na sebe překvapivé podoby. Například mohou nosit knír, hulit dvě krabičky denně a učit na gymplu. Na nedávném třídním srazu dával spolužák k lepšímu historku, proč dostal u maturity trojku z matiky, kterou celkem uměl. Zuřivě počítal, když k němu došel náš obávaný matikář, koukl mu do výpočtů a pronesl: Dobrý, chlapče. A to ti jako nevadí, že ta za tebou (řeč byla bohužel o mně) dostane za pět?! Spolužák mi psal místo dalších příkladů tahák, takže dostal trojku a já prolezla. Díky ještě jednou, kluci, mám co vracet. Jsou horší věci na světě než maturita, takže každému jeho strážného anděla... Učiteli nám můžou být děti, které reálný a magický svět neoddělují, pohybují se v nich zcela samozřejmě a jsou v živém kontaktu se svými neviditelnými průvodci a strážci. Moje dcera Magdalena se jako malá bála tmy a spoléhala na imaginární Marii, která v noci svítila jako hvězda, držela nad ní neviditelnou ochrannou ruku a vedly spolu rozhovory o životě a smrti. Než šla Magdalena do školy, Marie zmizela. Asi teď do tmy svítí jiným. Za sebe aktuálně posílám expresní andělskou poštou prosbu o pomoc dvěma českým holkám, které se vydaly na cestu do Pákistánu a zůstaly tam uvězněny zatím bez happy endu. Proto se ptám: „Anděl to ví?"

[katerinajirkova]

Václav je jinde

Václav Havel mi změnil život. Prodloužil mi Vánoce o jeden den a probudil ve mně pocit občanství, přestože mi titul občanka nejdřív připadal podobný jako soudružka a rudý průkaz vyčuhující z kapsy tesilek.

O třetí adventní neděli ráno jsem tradičně snídala ostružiny, vykoupala se v mléce a medu, oblékla bílou splývavou řízu a nechala se v posteli zasypat hortenziemi. Objala jsem své klidné a mírné děti a zamávala jim ze dveří. Při tónech Chopina jsem se pak odložila na lenošku, soustředěně uzobávala cukroví z vyhlášené cukrářské dílny a bylo mi teplo a sladko... jen vůně medu, vanilky, kardamomu.., žádný spěch..., když vtom zavolal táta: „Náš pan prezident zemřel". Ruce mi spadly do kýblu s vodou a bylo po snění. 23. prosince 2011 jsem tedy svlékla tepláky a jela do Prahy na pohřeb Václava Havla. Radovan se obával radovánek s pražským parkováním a prodíráním se davy k bráně Hradu (navíc davy úplně nesnáší) a já se bála, že budu brečet ještě čtyřiadvacátého, že nestihnu udělat salát a že všem zkazím povinnostmi Štědrý den (nesnáším zmatky o Vánocích). Možnost nejet jsme hned zavrhli. Na to jsme měli Václava Havla moc rádi. Shromáždění bylo nezapomenutelné v tom, že připomínalo demonstrace z listopadu a prosince 1989, kdy se lidi v davu k sobě chovali jako lidi, s respektem a vstřícné. Tehdy hlasité provolávali Havel na Hrad a teď při rozloučení s ním stáli u brány Hradu tiše a hrdě. I malý Mikuláš v kočárku cítil, že není vhodná chvíle pocvičit své ego. V ten zimní den zasutý v hloubi prosince, jak zpívá Paul Simon, byl pohřben velký muž našich dějin a jiný velký muž, řečeno s nadsázkou, se měl zítra po dvoutisící jedenácté v Betlémě znovu narodit. Když někdo umře o Vánocích, říká se, že nebesa jsou otevřená. Byla hrozná zima, a tak jsme si cestou z Hradčanského náměstí koupili svařák a nakonec nespěchali domů a zašli na horkou polívku do kavárny. Dívali jsme se z okna na tichý průvod lidí, čas se na chvíli zastavil, byl plný zvonů a pokory. Je to možné, že je 23. 12. a já si sedím v kavárně na Hradčanech, piju kafe a nikam nespěchám? Cestou domů jsme plánovali, co vynecháme, abychom dohnali časový skluz - štědrodenní procházku, houbového kubu k obědu, obojí? Abych setřásla únavu, tradičně jsem si k výrobě rybí polévky pustila Známku punku. Byli jsme na to rychlovaření dva i s pomocí dětí, na které ještě působil havlovský vánoční dárek. Pravda a láska totiž ten den zvítězily nad obvyklým předvánočním bengálem. Asi proto jsem kývla na manželův návrh, že Vánoce nám odteď vždycky začnou o den dřív. A za rok 23. 12. jsme opravdu vyrazili do Prahy, dali jsme si skvostný oběd v italské tržnici, kde můžou i batolata jíst špagety s rozběhem. Byl to vlastně takový nečekaně internacionální výlet. Když jsme se totiž přišli podívat na vánoční strom, který vyrostl kousek od nás, v colloredomannsfeldském lese a znali jsme ho osobně, připadali jsme si spíš jako na výletě v Petrohradě. Smrk i Staroměstské náměstí byly obtěžkané dekoracemi výrazně nečeskými. Všude zmatek a lilo, až praštělo. Nasadili jsme kapuce a vydali se na Vyšehrad zapálit Václavovi svíčku. Nikdy jsem Slavín neviděla tak liduprázdný. Prošli jsme hřbitov křížem krážem se svíčkami v kapsách, pieta se zvrhla v pátrací akci, ale Havlův hrob nikde. Promoklé děti na nás upíraly tázavé pohledy. Jsem sice vlastenka, ale tuším, že ne jediná v zemi, takže: kde jsou všichni ti další občané, co měli stejný nápad? Potkali jsme jen jednu místní maminku s kočárkem, která marně hledala s námi, pak v mobilu a nakonec vyslovila zásadní větu: „Havel je jinde." . Co teď? Změnit hřbitov? Ne. Stoupli jsme si všichni ke dveřím kostela a zapálili svíčku tam, na Vyšehradě. Václav je totiž jinde. Možná mu tam letos o Vánocích jeho přítel Lou Reed zahraje na kytaru. A v tom případě bych byla ráda mouchou na okně ráje.

OnaDnes 51/2013

[katerinajirkova]

Jak jí, tak miluje

Nakládaný sýr střídá exotická polévka, televizní kuchařská soutěž vrcholí společnou večeří. Účastníci vdechnou obsah misky a s mastnými ústy zdůrazňují vady pokrmu, aby je soupeřka vyvařenými body nepřipravila o vítězství.

Byt jako klícka, srovnané jsou třásně na koberci i prezentace sebejisté amatérské kuchařky. Předložila stolovníkům své umění bez zaváhání a kamera právě zabírá, jak suverénně nad talířem přežvykuje sousto s otevřenou pusou. Mezi zuby tlačí kus hovězího, pak strčí nos až dolů do talíře. Když sousto padá, vcucne ho zpátky černá díra kuchařčina hItanu. Nadutě hovoří a sbor ostatních soutěžících se ji urputně a nevybíravě snaží vymáchat v kulinářských chybách. Právě v tu chvíli mě přechází chuť na cokoli, co leží na stole, a také na televizní pořady prezentující lásku lidu k vaření a k třicetitisícové slávě.

Na podobnou situaci - vida přežvýkavce dvoukopytníka u stolu - zareagoval jednou můj muž nečekanou historkou. Když jsme k sobě ještě nepatřili, pozoroval při večeři skupinu známých. Jídelna letního kempu, obyčejný guláš, u stolu převážné mladé ženy. Prohlížel si se zájmem a nečekaným citem pro detail, nejen jak vypadají, ale .. jak jedí. První hladově, vášnivě, hltavě. Druhá úsporně, distingovaně, chladně. Třetí okolnostem přiměřeně, nezajímavě. Další vybíravě, selektivně, s ohrnutým rtem. „A pak jsi tam byla ty a tebe jsem si vybral." Zírám, jako kdyby mu ten guláš právě létal nad hlavou a kynuté knedlíky mu sloužily jako proudové motory.

„Pro tebe je důležité dívat se, jak ženská jí?" Před očima mi jede němá groteska, co mi kde z pusy vypadlo, co jsem do ní ani nedonesla, jak se mi na prvním rande tak třásly ruce, že jsem si latté vybryndala na parádní outfit, takže jsem potom raději půl dne hladověla. A zlatý hřeb do rakve mé důstojnosti, když se mi při obědě v luxusní restauraci podařilo vytáhnout z kabely místo kapesníku kalhotky.

Láska a jídlo? On se tváří jak tajemný hrad v Karpatech a já se cítím jak rybička v akváriu, než mi konečně prozradí: „Má žena prostě musí být mlsná. Mlsná neznamená vybíravá, ale vnímavá k pocitům z jídla." S velkou chutí jsme dřív mluvili o tom, co jsme jako malí zbožňovali a nesnášeli, jak jsme se učili vařit, které lahůdky jsme objevili v dospělosti, a hlavně jsme se rádi překvapovali tajným nočním vařením.

Ovšem od doby, kdy na mateřské dovolené vařím naší marškumpačce v knedlíkových hrncích, jsem hluboce vděčná za jakékoli jídlo, které uvaří někdo jiný než já, školní jídelnu nevyjímaje. Stává se, že uvařím večeři pro všechny a pak, když večer pokročí do tmy a klidu, poprosím svého muže, aby připravil něco pro mé. Chutná to úplně jinak. Mlsná jsem asi pořád, ale entercote v Cafe de Paris, ryby v El Cidu a bramborová kaše u Pohlreicha teď těší jiné kulinářské milence.

Jídlo se stalo módním megatrendem, gurmetských expertů plká kolem asi tolik jako těch fotbalových, a když někdy v televizi zahlédnu onu ,kuchařskou pornografii, blahořečím bramborám s tvarohem a čočce nakyselo. Původní význam francouzského slova gurmán, kterým se tak rádi a příznačné častujeme, je žrout, jedlík.

Mám důvodné podezření, že konec světa nenastane ani potopou, ani globálním oteplováním. Nastane, až všechno sežereme, protože lidé dneška snad ani netouží tolik vlastnit jako užívat a konzumovat. „Užij si to!" Máme svým blízkým a myslíme cokoli od zabijačky, nakupování, seskoku padákem po narození dítěte. Erich Fromm položil v roce 1976 zásadní otázku Mít, nebo být? a my se ptáme: Mít, nebo sníst?

Láska a jídlo. Denně teplá večeře dokonalé manželky? Mužská vášeň planoucí ve sporu Slavností sněženek - se šipkovou, nebo se zelím? Smažení vajec na dámském pupíku á la 9 a půl týdne? Nebo spíš souvislost nabízená knihou Jíst, meditovat, milovat, se zachováním správného pořadí?

Ona Dnes 27.2.2012

[katerinajirkova]

V mužském rodě

Když se narodil Mikuláš, otevřel se mi nový svět. Den za dnem zjišťuji, že zákulisí mužského světa je mnohem prostornější, než se mi původně zdálo.

Znám čarodějku Vlastu, co vypadá jako mexická indiánka, stojí oběma nohama na zemi a neubírá jí to nic z její jasnozřivosti. Když jsem před pár lety hledala odvahu k velké životní změně, řekla mi: „Jako bys měla ještě poznat něco důležitého o mužích." V tu chvíli jsem jí moc nerozuměla, napadalo mě leda: Přece jsem vyrostla s dvěma bratry a nikdy jsem nežila bez mužů. Ale ta věta do mě padla hluboko jako do studny. Vyplavala, když se mi ve čtyřiceti překvapivě narodil syn.

Po třech dcerách kluk, takže mě všichni už v porodnici bombardovali dotazy: Je to jiné? Jak píše Karel Čapek: „Nejdřív je to takové bílé nic," a ve své bezbrannosti a přítulnosti pro mě pocitově pohlavně nerozlišené. Pak to začne v pěti měsících dávat při hraní přednost kabelům, ventilům na topení před plyšáky a objímat vás jinak, než to dělají holčičky. Naléhavě, něžně a dominantně zároveň. A někdy po jeho prvním roce si všimnete, že se mazlí, jedině když se k tomu sám rozhodne, jinak dává shovívavě nebo netrpělivě najevo, že má neodkladnou práci a nechce být rušen. Malý muž je na světě.

Když jsem bezradně stála před bariérou schodiště s kočárkem, nezbylo mi než se obrátit k partičce asi desetiletých kluků: „Mohl bys mi, prosím, chvilku počkat u kočárku?" Chlapec do něho plaše nakoukl: „To je kluk," usmál se vítězoslavně a vyzval kamarády k prohlídce. Páni kluci obstoupili kočárek, přestali mě vnímat a se zájmem pozorovali zárodek muže v peřince. Mrkali na něj a všelijak se šklebili a malý Mikuláš se smál, div se nepřetrhl. A jak jsem se hnala po schodech, zaslechla jsem: „To jsem zvědavej, jestli bude jednou taky zlobit jako my..."

Holky tenhle druh elitářství nepěstují. Odmala jsou potenciálními matkami, takže vidí prostě dítě, u kterého pohlaví není směrodatné. Baculaté, roztomilé, v modrém nebo růžovém... Nad holčičkami se rozplývali lidé bez rozdílu věku i pohlaví, ale k Mikulášovi se s nápadným zaujetím skláněli jeho bratranci, řečtí hoteliéři i údržbáři, synové mých kamarádek, kluci na hřišti. Drsoni, u kterých jsem si stěží představila, že by vzali na ruku kočku, se předháněli v jeho chování, sbírání spadlých hraček, někteří dokonce chvíli vozili kočárek. Jako by tím hrdě říkali „Je náš! Je našeho rodu". A Mikuláš jim to bezzubým úsměvem vracel. Ostatně pořád drží s chlapy. Objeví-li se před ním neznámá žena, buď je to láska na první pohled a on zjihne a přitrouble se usmívá, nebo ji vážně pozoruje a nemluví. Na výzvu k pozdravu řekne své dvouleté: „Nechci." Objeví-li se neznámý muž, okamžitě napřímí ramena a sebevědomě protáhne: „Čááu," jako westernový frajer. Někdy natáhne k neznámému samci ruku a zdraví plácnutím dlaně o dlaň, jako by spolu pět let hráli baseballovou ligu, nebo se rovnou připojí a zahájí konverzaci.

Přestože jeho otce k mé radosti sportovní přenosy vůbec nezajímají (ostatně doma nikoho), Mikuláš se V restauraci s naprostou samozřejmostí přidal k chlapům sledujícím v televizi fotbal a vypadal, že co chvíli spustí: „Co tam děláš, ty joudo?! Přihraj, chromajzle!" Jindy mi z houpaček vytrvale zdrhal na trávník motat se trénujícím fotbalistům pod nohy.

Muži nám nenabízejí solidaritu, ale rytířskost. A my si ji málo užíváme, buď proto, že to neumíme, nebo proto, že jsme ji málo žádaly(i) po svých synech. Všímám si, kdy partu přátel názorově rozdělí nějaký vztahový problém, pak pokud není hlavní mužský protagonista očividně úpiný blázen nebo grázl, solidarizují pánové s ním. Obvykle spolu bojují a soupeří, ale jakmile dojde na lámání chleba - hospodu, nevěru, rozvod, dělení majetku a jiné lahůdky... tak v jednotě je síla. Už malí kluci jsou solidární k sobě, ale ne ke slečnám. Holky nejsou jejich rodu, takže jim nechtějí rozumět, chtějí je pozorovat, cítit. Případně po nich střílet, když ne Amorovy šípy, tak alespoň žmolky papíru flusačkou. Jednoduše: zasáhnout a milovat. Holky totiž nejsou stavěné pro klučičí partu, ale pro rytíře a pro lásku.

Ona Dnes 13/2013

[katerinajirkova]

Naboso

Co je na tom - zout se na veřejnosti? Nic, říkáte si. A přesto, když se zouvá muž v kupé, všechny přítomné ženy s napětím zadrží dech. Co když bude nedýchatelno? A co když se zuje žena?

Něco mě tlačilo v botě. Běžela jsem na vlak, zařezávalo se mi to do chodidla jako tupý nůž, až jsem si vzpomněla na Malou mořskou vílu. Když jsem ve vlaku vytáhla blok a začala psát, tlak v chodidle zmizel spolu s inspirací. Ve vedlejším kupé nějaký muž vykřikoval cosi o vejčité hlavě Karolíny Peake a já přitom vršila frázi na frázi, aby nakonec blok letěl zpátky do kabelky. Noha v kozačce mi zdřevěněla tak, že mi společenské konvence začaly být fuk a chystala jsem se zout i před spolucestujícími. Žena, která se před chvílí smála projevu našeho souseda, „všimni si, že největší mrchy mají vejčitou hlavu," píše SMS. Pán vedle mě něco zaujatě studuje. Takže teď! Zvuk zipu prořízl vzduch a dostal překvapivě jiné významy než doma v předsíni. Muž vedle zavětřil. Zip se zastavil. Napětí by se dalo krájet, ale už nebylo cesty zpátky, takže jsem rychle vyzula botu. Bleskově jsem narovnala shrnutou výstelku a vyndala kamínek, zatímco on pokradmu měřil délku, tvar a teplotu mé nohy. Proč se cítím, jako bych si svlékla tričko a ne botu? Dá se na to reagovat? Říct pánovi: „Sledujte radši svý vlastní šimbajny, Columbo!" Nebo pomalu rolovat punčochu po lýtku a vrkat: „Ještě jste, milánku, neviděl můj otevřený bércový vřed!" Nebo si situaci vychutnat ve stylu Jany Brejchové a její hrdé vycházky v negližé vedle vyděšeného Brodského, dvou zmatených policajtů a mnoha čumilů ve filmu Ženu ani květinou neuhodíš?

Co nejrychleji jsem se obula, sáhla pro tužku a blok a najednou se mi před očima jen míhaly barevné obrazy...

První obraz: jazzový koncert, hudební klub v oblacích dýmu, máma v hovoru s jedním z místních muzikantů. Chce mě představit, protože neví, že se známe od vidění. On se vyjeví: „To je tvá dcera? Ta bosonohá!?" Ona se mi nechápavě dívá na boty a já na muzikanta, který si nepamatuje ani mé jméno, ani že jsme spolu zpívali, ale to, že jsem často tancovala bosá???

Druhý obraz: v prosklené byznys budově, v chladně dokonalém prostoru si můj muž zuje pod stolem boty. Unavený, bez inspirace se potřebuje ‚vrátit do těla' a uvolnit se. Funguje to, a proto takhle občas jde i do jiné kanceláře. Kolegyně si ho jednou podá: „Měl byste se obout, pane kolego! Uvědomujete si vůbec, co to s těma ženskýma tady dělá?" Zírá, a teprve když mi O tom doma vypráví, vybaví si, že na mě jeho bosé nohy působí také silně dostředivě a naopak.

Třetí obraz: vracíme se s kamarádem v prudké noční bouřce na chatu. Egyptskou tmu protínají jen provazy lijáku. Potřebujeme sejít do údolí po úzké stezce mezi hustým křovím. Zná cestu líp než já, ale ve tmě promoklí bloudíme, zakopáváme a nekonečně scházíme z pěšiny do křoví. On kňouravě nadává a mě najednou překvapivě napadne zout si boty. Chodidly pak cítím ušlapanou hlínu pěšiny, takže nesejdeme z cesty.

A bosé nohy ve starých příbězích? Dík zutému střevíčku našel Popelku princ a ještě osudověji vyzní Malá mořská víla, která se pro svou lásku nechala začarovat. Dotýkala se pak chodidly hlíny jako pozemské ženy, ale každý její krok byl jako po ostří nože. Mně chodit naboso dává pocit svobody, zdraví (náš ortoped říká, že ploché nohy existují od dob, kdy si lidi obuli boty) a taky přímé spojení se zemí. A to se hodí při éterickém vílím tanci i cestou z hospody.

Ona Dnes 4/2013

[katerinajirkova]

O řecké krizi, naději a rajčatech

Blankytné modré nebe rozpouštějící se na horizontu v moři. A také sloupy chrámů, měst a pohřebišť. Tisícileté kameny, které se nevalí, ale se stoickým klidem přetrvávají věky. Díky svým památkám a moři bývalo Řecko magnetem pro turisty. Ekonomická krize ale teď dává "řeckému turismu" na frak.My jsme se vydali na Peloponés ji navzdory.

Světoznámý ekonom, investor a jeden z nejvlivnějších lidí světa Geor-ge Soros nedávno prohlásil k řecké krizi něco v tomto smyslu: „Kdyby všichni ti, co teoretizují o tom, co všechno je s místní ekonomikou špatné, odjeli do Řecka na dovolenou, udělají nejlíp. To Řekům totiž opravdu pomůže."

ŘEKOVÉ ZESMUTNĚLI

Naše rodina se letos rozhodla strávit dvanáct dní v Tolu na Peloponésu, protože má pro tuhle krásnou zem už dlouho slabost a také důvěru v podnikavého a čestného ducha Řeků v oblasti cestovního ruchu. Nezklamali jsme se. Místní lidé se velmi snaží přesvědčit turisty, že i v této nelehké situaci poskytují příjemné služby. Cítíte se tu jako vlídné přijatý host, ne jako součást strojové fungujícího hotelu pro anonymní turisty. Zejména pokud si vyberete ubytování rodinného typu. Náš pobytový zájezd super last minute byl výjimečné levný: zaplatili jsme osm tisíc korun za dospělou osobu. Zpočátku jsem se obávala volby dvou a půl hvězdičkového hotelu, ale rozdíl byl nepodstatný. Běžný úklid prováděl personál denně a večeře v teplém bufetu obsahovala místo deseti pokrmů "jen" čtyři, zato jsme s chutí poznávali to, co tady Řekové sami běžné jedí. O poctivé domácí kuchyni svědčí v jídelně pohled na večeřící rodinu majitele Toma Tzanise. Sedíme na hotelové terase a povídáme si s ním a jeho manželkou Sofii o tom, jak se lidé z jejich okolí teď cítí, jestli se jejich dvacetiletá dcera obává převzít za pár let vedení hotelu... "Řekové zesmutněli", říká průvodkyně, která tu pracuje 20 let. Dramaticky vzrostl počet sebevražd - každý den jeden až dva lidé.Jinýrn příkladem současné krize je, že Tomova matka vydá celou svou penzi za léky, které pojišťovna nehradí ani u velmi vážných onemocnění. Na nemocné příbuzné se tu prý musí skládat celá rodina. Dcera Christina studuje a vedle toho v rodinném podniku každé odpoledne a večer několik hodin obsluhuje hosty. Chce se jednou věnovat hotelovému managementu. Je krásná, sebevědomá a budoucnosti země ani hotelu se nebojí. Říkám si, kolik je v tom postoji adolescentní naivity a kolik odvahy a naděje?

RODINNÝ HOTEL PRO ČECHY

Tomova matka, zakladatelka hotelu paní Ritsa, by mohla ve svém vysokém věku pokojné sedět s rukama v klíně na lavičce před domem, a přesto každodenně ve svém důstojném tempu pomáhá s čímkoli může. Celý život s manželem pracovali v oboru, nejprve v Austrálii v cizí restauraci, pak si v Tolu otevřeli vlastní a později začali budoval tento hotel Ritsa, který rok za rokem rozšiřovali až do dnešní podoby. V roce 1990 se jejich syn Tom vydal do Čech nabídnout hotelové služby nové se otevírajícímu trhu. Záměr vyšel - dvacet let se hotel úspěšně zaměřuje výhradně na českou klientelu. On, manželka Sofie I dcery se naučily s hosty komunikovat jednoduchou češtinou. (Sofie mi v čecho-řečtině dokázala předat recept na melidzanu - pečenou zeleninu, za pomoci oboustranné pantomimy a výbuchů smíchu přítomných mužů a dětí)

Teď, když by mohla rodina sklízet dříve zaseté úsilí, se cestovní ruch kvůli krizi propadá jako letadlo v turbulencích. „Třeti-na až polovina z obvyklého množství turis-tů letos do Tola nepřijela. Je to hlavně kvůli negativní propagandě, protože na internetu běžně čtu články, že Recku hrozí válka, turisté nenatankují benzin u pumpy, v supermarketech chybějí potraviny a podobně. Není to ale pravda," říká Tom Tzanis. Co si vlastně po tolika letech o Češích myslí? „Jste národ slušných a kulturních lidí, zajímá vás historie, navštěvujete památky, máte rádi jednoduchý řecky život. První dny pobytu se většina Čechů drží zpátky, ale když získají důvěru, uvolní se. Zpočátku devadesátých let měli trochu problém utratit peníze v kavárnách, restauracích, ale dnes už je to pro ně běžné."

TOUHA CHODIT BOSÁ

Peloponés je ideální destinací k dovolené pro ty, kteří mají rádi slunce, moře, ale netouží celý pobyt strávit v poloze ležmo na pláži a přejí si cestovat a poznávat. Pokud se nechcete každodenně namáhat s balením a vybalováním, lze tu dobře využít pobytové poznávací zájezdy, tedy ubytovat se na jednom místě a vyjíždět. Zajímavých míst, kudy prošla starověká historie, je tu tolik, že ani po 15 dnech se nebudete nudit. Peloponés je vedle Kréty považován za kolébku evropské civilizace, a pokud navštívíte byť jen několik památek pocházejících z dávných dob před Kristem, pochopíte proč.

Epidauros a Mykény jsou od Tola vzdálené do čtyřiceti kilometrů, takže pokud si půjčíte auto (za cca 20 EUR/den), dá se zvládnout obojí. My jsme přizpůsobovali cestovní režim batoleti, takže jsme jeli denně jen na jedno místo a spojili výlet s obědem a koupáním. Doporučuji se podívat do typicky středomořského Nafplia. Jde o neobyčejně hezké město, které v 19. století bývalo hlavním městem Řecka a na jeho architektuře je to znát. Z mého pohledu je charakteristické náměstím vydlážděným světle béžovým mramorem. Máte chuť po něm běhat bosi...

K výletu jsme si vybrali i okružní jízdu kolem Tola s naším patnáctimésíčním synem. Původně rybářská bárka na zádi skýtala příjemný stín a klid. Pomalé houpání na vinách chlapečka uspalo a na zastávce ke koupání ho svérázným způsobem hlídal kapitán, který neopustil loď. Udělal si u kočárku pohodlí se sklenicí frappé a vyřvával chlapci za hlavou salvy řeckých příkazů a komentářů a ten přitom spal, jako když ho do vody hodí. My jsme si díky tomu mohli užít nejhezčí pláž této dovolené: Daskalio. 

RAJČATA A OREGANO

Já ale doufám, že Tom mi pomůže objevit na Peloponésu úplně to nejzajímavější a jedinečné. že objevím NĚCO, co nelze najít v průvodcích ani na internetu, ale jen u místních lidí. Dozvídám se o známé šňůře památek - Epidauros, Mykény, Olympie.... Potlačím nepříjemný pocit z vlastní neodbytnosti a ptám se znovu, trochu jinak. Pozorně se na mě zadívá a po chvíli se směsí řecké důstojnosti a hravosti v očích důrazně pronese: „Katarina, víš, co je Řecko?" Nevím, co říct. „Tak se pojďte podívat." S mou rodinou rozpačité vstáváme a následujeme Toma po mramorové terase ke stromu. Na kousíčku země u jeho kořenů nenápadně roste rajče v květináči, vedle okurka a bylinky. „Tohle je Řecko! Rajčata, oregano, pomeranče... Všechno to, co roste z téhle země a dozrává na řeckém slunci. Všechno to, z čeho jsme živi."

[katerinajirkova]

Každý den odvahu

„Každý den udělej něco, čeho se bojíš," řekla Eleanor Roosevelt, a přitom nežila v době teambuildingů, neběhala po lese a nestřílela z flintičky ani se nevěšela na gumu hlavou dolů. Paní prezidentová se prostě jen držela této myšlenky, protože bez ní by musela leccos v životě vzdát.

Jsou lidé, kteří mají chorobný strach nejen z hloubek, výšek, pavouků nebo myší - jako já, ale také z klaunů, mostů, a dokonce z vlastního zčervenání, ze selhání a z vlastní ošklivosti. Myslím, že těchto posledně jmenovaných zakuklených fobiček je mezi námi děvčaty opravdu hodně. Existuje dokonce fobofobie, strach ze strachu. Má nejstarší dcera má například hrůzu ze žížal! Tu jsem na seznamu fobií nenašla, takže možná jde o dětskou verzi fobie z hadů. Co se týká dramatičnosti emočního doprovodu při kontaktu, máte pocit, že Terezka právě potkala na dvoře anakondu. Lepší se to. Když po ní jednou za rok chceme vyplít záhon, zatváří se sice jako týrané dítě, ale jde. Vezme si nejlepší oblečení pro případ, že by nepřežila, a jak zahlédne prvního kroužkovce, ječí na mě: „Ty se taky nemusíš hrabat v myší díře!" Sousedi zvyklí na řev našeho batolete se asi diví, když od záhonů bolestně sténá jinak zdravá dvacítka.

Zvykám si. Kvůli své kamarádce, která má fobii z pavouků, zase musím večer pod chatou smetáčkem ometat každé poleno, než smí být vneseno do objektu a posléze spáleno v krbu. Co kdyby po něm lezl On?

Jednou ráno na horách, když zbytek rodiny právě zahajoval pobyt na sjezdovce, jsem se omylem zabouchla v malé koupelně. Neměla okno, mobil ležel v kuchyňce a občas do hrobového ticha zvonil. Představa, že v té miniaturní místnůstce budu celý den, byla děsivá stokrát víc, než bych si kdy předtím - nezavřená - uměla představit. Neúspěšně jsem zápasila se zámkem, až jsem to vzdala a opřená o záchod se modlila a vytvářela záchranný plán různých užitečných činností. Svlékla jsem se, dlouze a zbytečně se sprchovala a hlasitě u toho zpívala. Když už tekla jen ledová voda, našla jsem starý výtisk Ona Dnes. Pár minut jsem se cítila, jako když Robinson našel Pátka, a pak jsem hořce litovala, že není tlustší. Potom jsem zase zpíva-la, ale hlas mi sebelítostí přeskakoval tak, že jsem se nemohla poslouchat. Nakonec jsem jen ležela na ručníku na dlaždičkách a přemýšlela o Bohu, jestli je opravdu se mnou i u toho (v tom) hajzlu, nebo jestli mě nadobro opustil. Když už byla marná i snaha soustředit se na svůj dech, zpocená jsem se vymrštila ze země, popadla koště a roztřískala tabulku skla ve dveřích. Pak už zbylo jen protáhnout ruku, zvenku otevřít a vysvobodit se. A nechat dveře zasklít.

Pobyt v malých uzavřených prostorech jsem si zkrátka vůbec neoblíbila, a tak téměř denně trénuji ve výtazích. Zavřou se dveře, podívám se nahoru a myslím na Eleanor Roosevelt. Čeho se asi ona bála, co musela denně překonávat? Jako první dáma a prezidentova vyslankyně jednala i s lidmi, ze kterých šel strach. Otec a matka jí zemřeli jako malé holce, takže se možná celý život bála opuštění. A potom... Franklin Delano jí byl nevěrný se svou sekretářkou. Věděla to, ale rodina zabránila rozvodu a Eleanor získala alespoň více svobody pro svou práci. Bojovala za lidská práva a práva žen, k čemuž bylo v první polovině minulého století nejspíš také potřeba hodně odvahy.

Ani bát se bolesti není nic příjemného, ale to hlavní překonávání strachu spočívá nejspíš v něčem jiném. Kdysi na táboře jsem poznala dívku, která statečně chodila potmě na záchod i po lese, nevyváděla při stezce odvahy a nebála se při vybíjené prudkých ran, zatímco já se cítila jako při náletech a přála si jediné, odplazit se do bezpečí. Když jsme se náhodou potkaly o třicet let později, řekla mi, že to nejhorší, co ji v životě potkalo, je zjištění, že není statečná. Bojí se změn, neúspěchu a hlavně vztahů, bojí se života. Bát se života mi připadá ještě těžší než bát se smrti a bolí to víc než zlomený nos při vybíjené. A dokonce i láska, jak říká Osho, je vždycky následována stínem strachu. Takže... Každý den odvahu.

OnaDnes 22/2013

[katerinajirkova]

psychoterapie, gestalt terapie, individuální­ terapie, skupinová terapie, osobní­ rozvoj, supervize

Moje profesní stránky