Možná, že předstíráme, že se nezajímáme, ale stále se zajímáme?
Nevím. Píšu tohle, protože je to prý jeden z možných způsobů sebeterapie. Pokud něco skončilo bez dalšího vysvětlení a promluvy (kterou já osobně vždy ve všem většinou potřebovala a stále potřebuji a tak mě tenhle jeden náhlý konec veškeré komunikace v naší záležitosti semlel skoro na kost), můžeme si toto suplovat tím, že se imaginárně vypíšeme. Vysvětlíme to, obhájíme se. Ale ve skutečnosti to prý musím vysvětlit hlavně sama sobě. Musím to vysvětlit té malé Kristýnce ve mě, ta se musí sebevyléčit. Neposílat, nesdělovat to dál. Nemá to prý význam. Stejně se odpovědi a zpětné vazby nedočkám. Budu čekat věčně. Nebo mi potenciální odpověď dá ještě víc přes hubu, než jak mi to ublížilo prvotně.
Velmi krásná rada, já si ji nakonec ale zase ohýbám trochu svým směrem. Nenechám si to jen pro sebe, dávám to sem a zkouším adrenalin "Co kdyby kdyby?". Co když se, můj milý, stále nenápadně zajímáš? Tak jako si to dělal předtím a znal si každý můj on-line krok? Možná si to tedy přečteš. Možná alespoň Ty se dozvíš, co dnes už celkem dlouho nosím v hlavě a na srdci. A možná nepřečteš. Nevadí, obě možnosti budou dalším způsobem mé sebeterapie.
-Někteří lidé se do sebe mají zamilovat, ale nemají spolu být.
-Nikdy nebudu litovat toho, co se stalo.
-Vždy budu věřit tomu, co jsi mi říkal. I když si nakonec udělal opak, věřím, že jsi to vše myslel upřímně.
-Každý jediný den po Tobě toužím. Toužím po tom, co bylo. Snažím se sžít s tím, že to už nikdy nezažiju. Nesnažím se tedy zapomenout, učím se s tím žít.
-Vše, co jsem kdy řekla, udělala a chtěla udělat jsem myslela upřímně. A proto nejde zapomenout, vyřadit to ze svého života. Kdo je jednou v mém srdci, ten tam i zůstane.
-Doufám, že jsi šťastný, spokojený a v bezpečí. A že máš vše, co Tvá duše skutečně potřebuje.
-Když jsem byla v pubertě, měla jsem pocit, že za to, co chci, dokážu vždy bojovat a dostanu to. Ale dnes vím, že v naší záležitosti bych takový boj nechtěla, i když mé ego nad tím silně uvažovalo. Nechci Tě totiž přesvědčovat o opaku toho, cos si ve skutečnosti nakonec vybral. Je to Tvá volba a já ji respektuji. Tato Tvá volba o Tebe vlastně nikdy nemusela bojovat, tudíž nebyl důvod, abych to musela dělat já. O lásku se nebojuje, láska je.
-Chybíš mi každý jeden další den.
-Odpusť mi, ale nezbylo mi nic jiného, než Tě, tedy toho člověka, kterého jsem poznala, nějakým způsobem nechat zemřít a pohřbít. S tím se jaksi definitivně smiřuje o něco jednodušeji než s faktem, že se vše změnilo ze dne na den a my děláme, že nic. Platí to ale jen do chvíle, kdy Tě někde zase osobně potkám. To se ve mě vše budí, křičí, ale jako inteligentní a slušně vychovaný člověk to zatím zvládám skrývat.
-Jsem teď hlavně sama se sebou, učím se znova mít radost z maličkostí, z denního života , z milých lidí. Z rodiny a přátel. Je mi tedy jinak vcelku dobře.
-Prý je vše tak, jak mělo být a brzy přijde něco, kvůli čemu to vše pochopím. Tak tedy jdu (spíš zatím stale klopýtám s ohlížením se dozadu) dál, nečekající ale spíše jen těšící se, co že tedy přijde.
-Miluji Tě a vždy budu. Už se nedozvím, jestli skutečně Tebe nebo mou ideální představu o Tobě, ale ten pocit je tak silný, že to, co jsem se před Tebou tehdy bála vyslovit, teď zhmotňuji zde do osmi písmenek.
-Možná je tohle mé vyjádření dost chaotické a horší pochopit, věř mi ale, že co nedokážu vysvětlit, dokážu popsat písní, a proto náš playlist ještě stále žije a rozšířil se. I když už bez Tvých zásahů.
I will always remember us this way...
areudirty
origamiaround
theartofmadeline
dededos
turnnoffyourmind
gummygunk
blakekathryn